Česká národní rada 1986 – 1990

Mohu se jen zmínit o některých zařízeních pro naše starší spoluobčany, která snesou přísná měřítka. Ale nemohu nevzpomenout pražská zařízení umístěná v ostatních krajích, kam lidé i z těchto důvodů neradi chodí, ale i o velice skromných podmínkách v řadě z nich. I zde musíme hledat nová východiska z dnešní situace.

Naše poznatky získané při společném průzkumu doplněné řadou zpracovaných analýz nevyznívají příliš optimisticky. Proto jsme s uspokojením přijali zprávy o některých opatřeních vlády ČSR z července t. r. i o jednáních a rozhodnutích federální vlády z posledních dnů o řešení některých naléhavých problémů v československém zdravotnictví. Považujeme je za uvážlivý a energický krok k nápravě. Připravovaná koncepce celého zdravotnictví ministerstvem zdravotnictví a sociálních věcí na základě projednání této otázky v předsednictvu ÚV KSČ a z pověření vlády republiky jistě založí jeho komplexní další rozvoj.

Považujeme rovněž za správné a nutné, aby NVP za účasti ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí i dalších zúčastněných resortů aktualizoval pro 9. pětiletku program rozvoje pražského zdravotnictví a sociální péče v rámci Generelu rozvoje hlavního města. Je ovšem nutné jej opřít o vytváření potřebných prostředků v pražské i celé československé ekonomice. Tedy který bude s to potvrdit pražskému i československému zdravotnictví jeho dosavadní dobré jméno. (Potlesk.)

Předseda ČNR Josef Kempný: Děkuji poslanci Josefu Jungovi. Slovo má poslanec Antony a připraví se poslanec Jan Koláčný.

Poslanec František Antony: Vážený soudruhu předsedo, soudružky a soudruzi, otázkami rozvoje hlavního města Prahy se nezabývá Česká národní rada poprvé. Při svém předchozím jednání - bylo to 28. června v roce 1983 - přijala Česká národní rada poměrně rozsáhlé věcné usnesení. Když jsem si jej znovu vzal k ruce, nabyl jsem dojmu, že bychom mohli prakticky totéž usnesení přijmout i dnes, a odpovídalo by to potřebě řešení problémů tak, jak je registrujeme. To není dobré a svědčí to o tom, že jsme sice o všech otázkách hovořili, jednali, přijímali usnesení, ale v praktickém životě to nemělo žádoucí odezvu. Tomu bychom se měli napříště vyhnout.

Cestu k tomu spatřuji jednak v tom, že si věcně, zcela konkrétně a adresně z hlediska odpovědnosti dokážeme specifikovat příčiny dosavadního vývoje, a za druhé že si budeme vytyčovat záměry, které jsou reálné, a pro jejich realizaci budeme vytvářet nezbytné podmínky.

V "Generelu sociálně ekonomického rozvoje hlavního města Prahy do roku 2005" je řečeno mimo jiné, že základní městotvornou složkou a současně složkou, která určuje profil ekonomické struktury města, je výrobní sféra. Na žádoucí vývoj ekonomické struktury Prahy jsme kladli důraz i ve všech předchozích dokumentech. Vyhlašovali jsme omezení oborové členitosti pražského průmyslu a jeho soustředění na rozvojové výrobní obory. Již ve zprávě vlády v roce 1983 bylo konstatováno, že se nám realizace tohoto záměru nedaří. Naopak, skutečný trend byl opačný.

Resorty měly zpracovány výhledové programy, podle kterých měla být strukturální přeměna výroby v převažujícím rozsahu ukončena již v roce 1985. Ani letos - a píše se rok 1989 nemůžeme říci, že bychom se tomuto cíli přiblížili.

Opět tedy vyhlašujeme požadavek prosadit v plné šíři zavedení technicky progresivního strojního vybavení a technologií jako prostředku k úspoře živé pracovní síly, zúžení současné pestré oborové struktury, vyšší využívání strojních výrobních kapacit, požadavek vysokého stupně využití vědeckotechnického pokroku a podobně. To vše cituji ze "Zásad pro formování ekonomické struktury hlavního města Prahy do roku 2005" tak, jak nám byly dány k dispozici.

V těchto zásadách je řada věcných záměrů formulována podobně tak, jako to bylo v podobných minulých dokumentech. Není sporu o tom, že jde o záměry potřebné a správné. Napadá mě však otázka, kdo je zodpovědný za to, že se i v minulosti tyto správné a potřební záměry nesplnily. Koho tedy vlastně takový dokument, jako je například "Generel sociálně ekonomického rozvoje hlavního města Prahy do roku 2005" včetně "Zásad formování ekonomické struktury hlavního města Prahy", koho zavazuje, kdo má odpovědnost za jeho plnění?

Jestliže takovýto dokument projednává česká vláda a Národní výbor města Prahy, a česká vláda jej přijme svým usnesením jako závazný dokument, potom zavazuje pouze orgány řízené českou vládou. Pokud jde konkrétně potom o problém ekonomické struktury hlavního města Prahy a všech otázek, které s tím souvisejí, mohu uvést pro ilustraci, že ze 650 000 pracovníků jich má český průmysl v Praze pouze necelých 18 000. Rozhodující část je ve strojírenství, které je v působnosti federální vlády. Tato nekonzistentnost vyhlašovaných záměrů a přijímaných dokumentů s reálnými rozhodovacími pravomocemi v řízení byla a doposud je jednou z hlavních příčin, proč řadu záměrů stále jenom vyhlašujeme, ale nedaří se nám je plnit.

Proto se také domnívám, že musíme české vládě a zejména Národnímu výboru hlavního města Prahy, který je odpovědný za ekonomický rozvoj hlavního města Prahy, v prvé řadě dát do ruky reálné ekonomické nástroje, kterými může vývoj ovlivňovat žádoucím směrem.

O Praze jsme si zvykli hovořit jako o hlavním městě celé federace, tato skutečnost se však nedostatečně promítá do způsobu zabezpečování potřeb rozvoje Prahy. Nejsou podle našeho názoru vytvořeny ani základní legislativní předpoklady pro to, aby se stav zlepšil. Praha je mimo jiné také hlavním městem ČSR a přirozeným spádovým místem celé středočeské aglomerace. To je rovněž třeba vzít v úvahu a podle názoru například všech poslanců výboru pro plán a rozpočet, který zde tlumočím, vyžaduje současná situace, aby byl přijat federální zákon o hlavním městě Praze jako hlavním městě celé federace a dále zákon České národní rady o Praze jako o hlavním městě ČSR. Z toho se potom musí odvozovat i zabezpečování finančních prostředků a dalších podmínek pro rozvoj hlavního města Prahy jak v rámci celé federace, tak i v rámci pouze České socialistické republiky.

Podle mého názoru je to opět jeden ze základních předpokladů k tomu, abychom o vyhlášených záměrech mohli hovořit jako o reálných záměrech, které mají naději na uskutečnění v dohledné době.

I v rámci platných pravidel a daných podmínek však bylo možné řadu úkolů splnit lépe a důsledněji. Za konkrétní případ může posloužit stavebnictví. Ve své zprávě vláda ČSR v roce 1983 konstatovala, že v rámci ministerstva stavebnictví se nedaří v Praze strukturální přestavba kapacit v potřebném tempu a rozsahu. To nepříznivě ovlivňuje zvláště investiční výstavbu Národního výboru hlavního města Prahy. Domnívám se, že tento problém trvá a naopak se spíše prohlubuje.

Opět by zde mohla být položena otázka: Kde jsou příčiny nežádoucího vývoje a kdo nese za tento vývoj odpovědnost? Odpověď na tuto otázku si musí dát především vláda ČSR a z této odpovědi vyvozovat příslušné závěry.

V Generelu sociálně ekonomického rozvoje do roku 2005 se také hovoří o výstavbě nemocnic II. typu v Praze 9 na Proseku a v Praze 4 na Košíku, mimo jiné jak zde již o zmíněných nemocnicích hovořil první místopředseda vlády Miroslav Toman, s tím, že obě nové nemocnice budou doplněním již stávajících spádových areálů fakultních nemocnic. Ale zahájení těchto staveb se připravuje na léta 1994 a na Košíku dokonce až na rok 1996. Při současném tempu výstavby nemocnic se - myslím právem - domnívám, že jejich dokončení bude až v příštím tisíciletí.

Konkrétně tak pozdním zahájením výstavby nemocnice dejme tomu na Košíku vznikne v oblasti Prahy 4 ke konci století nedostatek 1250 lůžek. V té době při stárnutí obyvatel dnešních sídlišť a zákonitě se zhoršujícím zdravotním stavu vznikne kritická situace a velice těžko budeme za deset let zdůvodňovat občanům, proč nebyla výstavba těchto nemocnic zahájena včas. To pak již nebude jen zdravotnický problém, ale politický, který si nyní nesmíme vědomě připravovat. A proto doporučuji, aby vláda ČSR zvážila, jak pomoci zahájení výstavby obou nemocnic v podstatně dřívějším termínu jako naléhavý požadavek pro zabezpečení zdraví občanů v našem hlavním městě Praze.

Jako občan bydlící v Praze bych se chtěl vyjádřit ještě k jednomu problému, a to k čistotě a vzhledu města. Domnívám se, že péči o vzhled města je třeba důsledně přenést z dobrovolnosti do jednoznačně stanovených povinností. Neuklizené a někdy až odpuzující prostory, které můžeme například vidět při příjezdu vlakem od Kolína do Prahy, různé stavební plochy, ale i okolí řady podniků a organizací, nedává vlastníkům těchto konkrétních prostor dobrou vizitku.

Tam, kde dosavadní metody působení nestačí, je třeba nastoupit tvrdou donucovací politiku. Myslím si, že máme dost orgánů a organizací, které by se měly o čistotu a vzhled města starat. Musí to však dělat důsledně a není možné připouštět žádné výjimky. Je skutečností, že řada i sankčních rozhodnutí Národního výboru hlavního města Prahy je měněna. I tady je třeba vytvořit podmínky pro to, aby bylo možné ovlivňovat i chování federálně řízených organizací. Začít je však možné ihned. A konkrétní výsledky budou tou nejlepší agitací a propagandou ve prospěch našeho společného snažení.

Děkuji za pozornost.

Předseda ČNR Josef Kempný: Děkuji poslanci Františku Antonymu. Slovo má poslanec Jan Koláčný, připraví se poslanec František Kozák.

Poslanec Jan Koláčný: Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky a soudruzi poslanci, vážení hosté, naše dnešní jednání si klade jediný cíl - podnítit perspektivní, ekonomicky efektivní a sociálně přitažlivější rozvoj našeho hlavního města. Oceňuji přístup české vlády k řešení těchto otázek, které zazněly ve zprávě vlády ČSR. O tom, že jde o celou škálu problémů z různých oblastí, svědčí i naše dnešní bohatá diskuse.

Náš výbor pro průmysl a stavebnictví se při přípravě dnešní schůze tezemi vlády podrobně zabýval, jak o tom již hovořil člen našeho výboru soudruh Plíva. Dovolte mi proto, abych zde uvedl ve stručnosti některé naše poznatky, které nespadají pouze do kompetence české vlády, ale vyžadují součinnost českých a federálních orgánů. Konkrétně jsme projednávali podíl federálního ministerstva hutnictví, strojírenství a elektrotechniky a federálního ministerstva paliv a energetiky na řešení rozvoje Prahy z hlediska postupného energetického a ekologického řešení jejich problémů.

Dlouhodobě extenzívní přístup spojený s direktivním mechanismem vedl k zastaralosti a nevyhovující struktuře pražského průmyslu. Zastaralá výrobní základna vytváří většinou nevyhovující prostředí nejen pro vlastní pracující, ale i pro všechny obyvatele města. Dosavadní zkušenosti z toho, jak se v praxi realizují opatření k formování ekonomické struktury Prahy, jednoznačně ukazují, že nadále nelze postupovat starými cestami administrativně direktivních metod, ale musí se volit spíše cesta ekonomických nástrojů s uvážlivým centrálním přístupem.

Na jednání našeho výboru museli poslanci konstatovat, že žádoucí modernizace a strukturální přesuny jsou sice ze strany resortů naplánovány ve formě odvětvových rozvojových programů, aniž bych se chtěl dotýkat společenské optimalizace těchto plánů, ale jejich realizace se většinou opožďují. Řada věcí zůstává jen na papíře. Jako příklad můžu uvést modernizaci závodu Praga, ČKD Slévárny, Mikrotechny Modřany, Chirany Modřany, Vědeckovýzkumné základny pro Teslu.

Obzvlášť neuspokojivě je naplňován program, který na modernizaci a restrukturalizaci navazuje, a to vymisťování výrobních organizací z centrální Prahy. Z informace, kterou našemu výboru předložilo federální ministerstvo hutnictví, strojírenství a elektrotechniky, vyplynulo, že s výjimkou závodu ČKD Tatra na Smíchově a několika dílčích akcí, vymisťování v 8. pětiletce fakticky neprobíhá. A to zatím ani u Tatrovky, kde dochází ke skluzům v souvislosti s opožďováním náběhu výroby v nově stavěném souboru staveb ve Zličíně.

Důvody, které podniky uvádějí, spočívají většinou v tom, že po zrušení programů by nebyly odpovídající výrobky, že nemají vhodné prostory, kam by mohly svoji výrobu přenést. Nedovedu sice posoudit, nakolik jsou jejich argumenty objektivní, ale jak ukazují výsledky, tato taktika je zatím z jejich hlediska celkem úspěšná. Nakolik to prospívá Praze, je jiná otázka. Často, aby se v dané lokalitě udržely, žádají NVP o výjimky podpořené změnou orientace výroby na progresivní směry, na zajišťování služeb pro obyvatelstvo, argumentují zaměstnáváním občanů se sníženou pracovní schopností apod.

Tento přístup volí ve strojírenském resortu například Chirana Strašnice, Pražská akumulátorka Strašnice, Výzkumný ústav potravinářské a chladicí techniky na Smíchově, administrativní útvary k. p. ČKD Dukla atd. Jistě nejde jenom o strojírenské obory, ale zde je situace nejvýraznější.

Domnívám se, že hlavním důvodem je, že na tom podniky nemají sebemenší zájem. Je třeba se na věci podívat novýma očima a najít takové nástroje, které je k tomu budou nutit.

Srovnání Prahy s jinými evropskými městy ukázalo, že i ve struktuře energetického zásobování má naše hlavní město co dohánět. Roztříštěnost systémů dodávek tepla, malá rozvinutost centralizovaného systému zásobování teplem a nízká spolehlivost energetické sítě a značné znečišťování lokálními zdroji vytápění vedly k novému pojetí energetické části generelu. Jde o rozsáhlou rekonstrukci plynárenské sítě včetně rozvodů, dobudování elektrorozvodné sítě a zařízení a rozvoj centrálního vytápění přívodem tepla z mimopražských zdrojů, výstavbu kolektorů a dalších zařízení.

Nechci zde z časových důvodů vyjmenovávat všechny progresivní cíle, jichž má být v této oblasti dosaženo. Za zmínku však stojí, že se v konečném období, t. j. v roce 2010, emise popílku sníží proti roku 1985 na 9,2 % kysličníku siřičitého na 4 % původní hodnoty a že i obsah oxidů dusíku má v Praze v důsledku energetických investic klesnout na 45 % současného stavu.

Realizace tohoto záměru předpokládá - počínaje rokem 1985 - za dobu 25 let vynaložit téměř 29 mld. Kčs, z toho v organizacích resortu paliv a energetiky 20 mld., v oblasti Národního výboru hlavního města Prahy 4,5 mld. a v ostatních resortech dalších 4,4 mld. Kčs.

Zde však nastává již první problém. Zatímco resort federálního ministerstva paliv a energetiky garantuje splnění těchto 20 miliard, NVP a strojírenské resorty nemají vyjasněnu řadu otázek. Například národní výbor nemá pro příští pětiletku k dispozici uvažované prostředky ke krytí těchto záměrů. Nemá ani dostatek kapacit, stejně jako federální ministerstvo hutnictví, strojírenství a elektrotechniky, které podle informací předložených nám na výboru není schopno výrobně zajistit taková zařízení, jakými je dostatek připojovacích armatur, zařízení kotelen, regulační a měřicí techniky a dalších potřebných přístrojů.

Když jsme tento problém projednávali, byli tam zástupci z federálních ministerstev a v mnoha případech na konkrétní otázky nám nekonkrétně odpověděli. Požádali jsme proto, aby dali vyjádření k několika věcem. Řeknu jen cíle nebo závěry, které jsme dostali z federálního ministerstva hutnictví, strojírenství a elektrotechniky ČSSR.

"K radiátorům, fitinkám a bytovým armaturám: Z provedených analýz a průzkumu potřeb i z prověřených výrobních kapacit resortů federálních vyplývá:

a/ Produkce výrobců resortu ministerstva nepokrývá požadovanou potřebu.

b/ Dovoz ze států socialistických jsou po prověření nereálné.

c/ Rychlé rozšíření výrobních kapacit jednotlivých podniků není bez státních dotací zajistitelné.

V současné době resort vede jednání s ostatními orgány a se státními podniky o realizaci především krátkodobých a méně nákladných opatření ke zvýšení produkce i o možnosti podpory státu pro další rozvoj."

Z toho důvodu největší akce v příští pětiletce, jakou je bezesporu přívod tepla z elektrárny Mělník, nemá zajištěno, že až bude teplo do Prahy dovedeno, bude moci být okamžitě využíváno. Například i vlastní podniky resortu federálního ministerstva hutnictví, strojírenství a elektrotechniky, jako je vysočanský areál ČKD Praha. Vzhledem k náročnosti rekonstrukce a pro podnik nevýhodné ceně při vysokých pořizovacích nákladech uvažuje o podstatné redukci odběru tepla, nebo dokonce chce odstoupit od napojení na horkovod. To asi není společensky prospěšné řešení.

Jiným příkladem je, že by nebylo možno naplnit záměry 9. pětiletky v bytové výstavbě, protože se při výstavbě v severovýchodní části města nepočítá a tedy nestaví žádné kotelny. Řádově by to znamenalo výpadek několika tisíců bytů.

Obracím se proto na vládu ČSR s podnětem, aby uvedené rozpory při naplňování usnesení vlády ČSSR č. 100/1989 ve spolupráci se zúčastněnými federálními resorty a Státní plánovací komisí a národním výborem urychleně dořešila tak, aby již v plánu na 9. pětiletku jednotlivé akce na sebe plynule navazovaly jak kapacitně, tak materiálově, a aby již v plánu bylo zajištěno podstatné množství prostředků na jejich krytí.

Soudružky a soudruzi, jiným ohniskem problémů se jeví záměr energetického generelu v přechodu na ušlechtilá paliva. Nemám tak na mysli obtížnost technického řešení, která je v centrálních oblastech Prahy značná, ale to, že současné právní předpisy nevytvářejí prostor pro záměnu struktury paliv na území hlavního města. Záměnu nelze zatím organizacím ani soukromým odběratelům nařídit. Ceny ušlechtilé energie a náklady na rekonstrukce topných systémů nejsou zanedbatelným hlediskem, zejména u sociálně slabších skupin obyvatel. Příkladem nám může však být úspěšné řešení a ekonomické stimuly uplatněné v Londýně, například jejich vládní nařízení o zákazu spalování uhlí, zákon o veřejném zdraví a dotace pro spotřebitele, přecházející na ekologické vytápění.