Za podpory stranických orgánů města
i Středočeského kraje bylo proto mezi naším
KNV a NVP dohodnuto, že při řešení
všech otázek rozvoje bude postupováno společně,
bez ohledu na pomyslné hranice územních celků.
V minulosti se již uskutečnila dvě společná
zasedání našich rad, kde byl projednán
Program postupného řešení společných
problémů rozvoje hl. m. Prahy a Středočeského
kraje, a byla ustavena společná komise, která
má za úkol zajišťovat jeho naplňování.
K aktivizaci práce této komise došlo v listopadu
loňského roku, kdy byly na společném
zasedání vedoucích funkcionářů
městského a krajského výboru KSČ,
národního výboru hlavního města
Prahy a KNV znovu posouzeny současné společné
úkoly, doplněna společná komise a
přijaty závěry pro další postup.
Největší pozornost je v současné
době věnována otázkám řešení
problémů životního prostředí.
Jsem rád, že některé společné
úkoly jsou zakotveny i ve zprávě o rozvoji
hl. m. Prahy, jak o nich hovořil první místopředseda
vlády Miroslav Toman. Jedná se hlavně o likvidaci
tuhých komunálních odpadů, čištění
odpadních vod, zásobování pitnou vodou
a zásobování teplem napaječem z elektrárny
Mělník.
Stejně tak společně řešíme
nákladní dopravu i dopravu osob. Denně dovážíme
do Prahy do zaměstnání z kraje kolem 30 tisíc
občanů a přibližně stejný
počet obyvatel Prahy přepravujeme ve dnech pracovního
volna z Prahy do rekreačních oblastí, zejména
opět ve Středočeském kraji. Složitost
i nutnost detailního řešení úkolů
dopravy si také vyžádala v loňském
roce ustavení společné dopravní komise
KNV a NVP, kde jsou zastoupeny všechny dopravní orgány
a organizace působící na území
města i kraje.
Tato komise řeší v současné době
několik úkolů, jako:
- postupné budování základního
komunikačního systému v Praze s úzkou
vazbou na výpadové komunikace, tzn. dálnice
a čtyřproudové rychlostní komunikace;
- budování a modernizaci sektorových záchytných
autobusových nádraží, převážně
u konečných stanic metra;
- zajištění rekonstrukce Ústředního
autobusového nádraží Florenc, jež
si vyžádá náklad ve výši
600 mil. Kčs, s dokončením v roce 1996;
- příprava na integrovaný dopravní
systém v pražské a středočeské
aglomeraci ve vazbě jak na přepravu do zaměstnání,
tak i na rekreační přepravu s nabídkou
zvýšené kultury cestování.
Velice citlivé vzájemné vazby Středočeského
kraje a Prahy jsou ve službách a vnitřním
obchodu. Uvedl jsem počty občanů, dojíždějících
z kraje do Prahy za prací. Ti samozřejmě
nakupují v Praze a používají zde všechny
služby. Stejně tak ale Pražané, kteří
vyjíždějí do kraje za rekreací.
A zde bych chtěl říci, že máme
v kraji kolem 82 tisíc objektů individuální
rekreace a zhruba 15 tisíc lůžek v objektech
podnikové rekreace. Složitou situaci máme zvláště
v období června - září, kdy
se nám počet obyvatel kraje takto zvyšuje průměrně
denně o 400 tisíc osob. Proto se snažíme
společně s Prahou řešit zajištění
zásobování i služeb.
Problémů i otázek ke společnému
řešení je mnoho. Proto bychom chtěli
v návaznosti na generel Prahy připravit i generel
sociálně ekonomického rozvoje našeho
Středočeského kraje.
Jsem si vědom, že docílit urychlené
a radikální řešení všech
problémů rozvoje hlavního města, nahromaděných
v minulých desetiletích, si vyžádá
vysoké soustředění prostředků
i kapacit a k tomu i schválení potřebných
nástrojů pro naplnění cílů
komplexního sociálně ekonomického
rozvoje Prahy. Proto považuji za velmi nutné vydání
zákona o hl. m. Praze, jak o něm hovořila
místopředsedkyně ČNR, společná
zpravodajka Marie Jarošová, a tento zákon doporučuji.
Děkuji za pozornost. (Potlesk.)
Předseda ČNR Josef Kempný: Děkuji
poslanci Václavu Pudilovi. Slovo má poslanec Josef
Jung a připraví se poslanec František Antony.
Poslanec Josef Jung: Vážené soudružky
a soudruzi poslanci, je snad zbytečné zdůrazňovat,
že úroveň zdravotnictví a sociální
péče nelze posuzovat jen z hlediska jejich kvality
a šíře, ale že jejich úroveň
je již dávno politickým fenoménem ovlivňujícím
úsudek lidí o schopnostech socialistického
státu zajistit zdravotnickou a sociální péči
odpovídající podmínkám a potřebám
konce 20. století. Platí-li tento přístup
obecně, tím více je zřejmý
v našem hlavním městě, které
by i v tomto směru mělo být výkladní
skříní naší republiky, vzorem
a příkladem, jak socialistická stát
je schopen zajistit tyto služby svým občanům.
Tato hlediska jsme měli na mysli, když jsme z pověření
zdravotního a sociálního výboru zkoumali
v Praze otázku, na kolik pražské zdravotnictví
a sociální zařízení odpovídají
dnešním požadavkům. Setkali jsme se při
naší práci s velkým pochopením
a otevřeností jak na národních výborech,
tak ve zdravotnických institucích i ústavech.
Informace - a jsem přesvědčen, že informace
objektivní - spolu s posouzením faktického
stavu věcí nám poskytly poměrně
přesný obrázek zkoumaných oblastí.
A musím říci, a to hned v úvodu, že
obě mají nejen daleko k ideálnímu
stavu, ale že jsou poznamenány i přes mnohé
úspěchy a přednosti mnohými zřejmými
nedostatky, ať už v organizaci a řízení,
v kádrovém vybavení, až po materiálně
technickou základnu, včetně současného
lůžkového fondu.
Nemohu hovořit o všech problémech, ba ani v
potřebné šíři o těch nejvýznamnějších.
Ale k věci. Nejprve k organizační struktuře
a řízení.
Předesílám, že organizace zdravotnické
péče je obdobná s malými odchylkami
jako v jiných krajích. Je zde však navíc
existence fakultních nemocnic, které vedle úlohy
odborných center a vzdělávacích vysokoškolských
středisek poskytují zdravotnickou péči
občanům z celé republiky. Ležící
pacienti mimopražští představují
dokonce 25 - 40 % a dětských pacientů je
ještě daleko více.
Říkám to proto, že jednak komplikují
fakultním nemocnicím jejich hlavní poslání,
jednak že náklady jsou z rozpočtu NVP, a to
- jak jsme byli informováni - bez zohlednění
jejich výše z tohoto titulu.
Vedle organizace, řízení a zaměření
pražského zdravotnictví musíme ještě
přihlédnout k věkové struktuře
obyvatelstva i k souhrnu nepříznivých podmínek
životního prostředí.
Skutečnost, tak jak jsme ji mohli zjistit, neodpovídá
potřebám, výsledky nejsou adekvátní,
na mnoze přes usilovnou práci lékařů
i ostatního zdravotnického personálu.
Ambulantní péče, tedy linie prvního
dotyku, disponuje v poliklinikách určitým
lůžkovým fondem, který představuje
asi 10 % celkového pražského stavu. Zřejmě
to je také důvodem, proč také fakultní
nemocnice musí léčit běžná
onemocnění. Bylo by účelné
vybudovat několik menších nemocnic druhého
typu a uvolnit specializované kapacity nemocnic fakultních.
Tato oblast, tedy linie prvního dotyku, je dobře
vybavena lékaři. A musím říci
lépe než jiná teritoria. Ale opět jiný
pohled říká: 12 % lékařů
je starších 60 let. V některých obvodech
jako na Praze 3 ještě podstatně více.
Denně schází na pracovištích
z různých důvodů 20 % lékařů.
70 % lékařů jsou ženy.
Stejně je však zarážející,
že Praha má nejmenší návštěvnost
obvodních lékařů u pacientů.
Jestliže v Praze je to číslo 487, pak v celé
ČSR 729. Ptám se: je to ve špatné organizaci,
nebo v subjektivních názorech, že pražský
pacient si prostě může dojít za lékařem,
anebo patří vůbec do nemocnice?
Nebo vezměme číslo ošetření
na 1 lékařské místo: v Praze 4,6,
v ČSR 5,3. Linie prvního dotyku, zdá se,
není nejvýkonnější.
Fakultní nemocnice jsou organizačně začleněny
v ÚNZ NVP. Dochází tedy organizačně
k rozdělení jednoty léčebně
preventivní péče s řadou negativních
důsledků. Jejich souhrnným výsledkem,
pomineme-li nedostatek lůžek ve fakultních
nemocnicích, zejména v chirurgických oborech,
jsou neúměrné čekací doby,
nedostatečné využití lůžkového
fondu apod. Nezvládnutí rychlé chirurgické
pomoci je jednou z příčin nepříznivého
údaje o úmrtnosti přijatých pacientů.
V Praze 5,6 %, v ostatních krajích pouze 3,6 %.
Je přirozené, že Praha hledá východisko
z této situace v jiné struktuře a způsobu
řízení. Navrhuje se vytvořit integrovaná
zdravotnická zařízení v jednotný
celek, v jehož rámci by bylo vybudován 5 oblastních
ÚNZ, poskytujících všestrannou a plynulou
lékařskou péči s maximálním
využitím techniky s možností racionálně
plánovat a rozdělovat finanční i materiálové
zdroje, léky, zdravotnický materiál.
Nicméně, jak jsme se přesvědčili,
zdaleka není návrh přijímán
jednoznačně. Někdy dokonce i s obavami, a
to zejména u ONV! Jsou vyslovovány z důvodu
příští přílišné
centralizace a tudíž nepružnosti. ONV se obávají,
že nebudou schopny ovlivňovat a realizovat tuto část
své odpovědnosti danou zákonem.
Jsou to námitky jistě ne zanedbatelné. Je-li
NVP přesvědčen o výhodnosti svého
návrhu, pak je nutno dále jej propracovat spolu
s ONV tak, aby jeho fungování dalo všem partnerům
plnou možnost uplatnit svoji odpovědnost za daný
stav věci, aniž by během řízení
byl doprovázen trvalými kompetenčními
spory.
Ještě o dvou institucích pražského
zdravotnictví se musím zmínit. Především
o ZÚNZ pečujícím o vysokoškolské
studenty. S oceněním nutno říci, že
opatření rady NVP z roku 1982 je přes některé
skluzy respektováno a plněno. I zde jsou však
některé otevřené problémy,
kde právem požadujeme zjednání nápravy.
Předně nebyl stanoven generální dodavatel
rekonstrukce budov ZÚNZ ve Spálené ulici.
Vykonává jej tedy ZÚNZ sám a je nutno
ocenit, že i úspěšně. Ptám
se však: je účelné a správné
stavět vedení ZÚNZ do této role? Podle
našeho soudu je nutné tento stav rychle změnit.
Také financování zdravotnické péče
je zdrojem neustálých jednání. Má
být kryto z prostředků ministerstva školství,
resp. vysokých škol. Stav je však takový,
že ČVUT hradí vše, co říká
vyhláška, Karlova universita se brání.
A tak situaci řeší ministerstvo zdravotnictví
spolu s NVP, zřejmě opět na úkor jiných
úseků pražského zdravotnictví.
Je zde samozřejmě řada dalších
problémů, ale pro budoucí rozvoj ZÚNZ
je především třeba znát orientačně
počty vysokoškolských studentů v dalším
období.
V této souvislosti péče o vysokoškolské
studenty chci připomenout i řadu sociálních
otázek spojených s nárůstem studentů
jednotlivých vysokých škol, ať už
se týkají stravování studentů,
ubytování, dopravy či dalších
otázek.
Druhá instituce je záchranná služba.
Je opět začleněna do ÚNZ NVP a jím
řízena, je tedy vysloveně celoměstským
zařízením. V materiálech, které
jsme měli k dispozici, nebyla o ní prakticky zmínka.
Věnovali jsme jí během průzkumu tím
větší pozornost.
Můžeme být hrdi, že jí bylo už
130 let. Ale bohužel je to také na ní vidět.
Prošli jsme jejími objekty, seznámili jsme
se s jejím technickým vybavením včetně
vozového parku. Kromě toho stáří,
říkám otevřeně, není
čím se chlubit, až na obětavou práci
většiny jejích pracovníků, pro
něž příslušnost k záchranné
službě je víc než zaměstnání.
Fakta o mém tvrzení jsou výmluvná.
Počínaje nevhodným umístěním
v nájemním činžovním domě
na frekventované ulici přes stísněné
a nevyhovující prostory pro technické zázemí
a parkování vozidel až po ne vždycky fungující
spojení centra s vozidly, nedostatečnou síť
pobočných stanic záchranné služby,
čímž vzniká dlouhá dojezdová
doba k pacientovi. Chybí i lůžková složka
s následnými komplikacemi při umísťování
akutních případů. Nejsou také
upřesněny vztahy k lékařské
službě první pomoci a také vazby na
Středočeský kraj.
O nevyhovujícím vozovém parku jsou dávno
vedeny diskuse, ale řešení, alespoň
částečné se snad rodí v těchto
dnech. Rádi a s potěšením jsme přijali
informaci, že s. ministr Prokopec rozhodl o přidělení
všech bývalých objektů SÚNZ na
Santošce záchranné službě. Je zde
již konečně možnost zřídit
lůžka neodkladné péče a tím
také vytvořit podmínky pro trvalé
zvyšování kvalifikace lékařů
záchranné služby a možnost učinit
jejich činnost podstatně přitažlivější.
Zdravotní a sociální výbor je toho
názoru, že definitivní vyřešení
záchranné služby, jejího technického
zázemí a kádrového vybavení
patří mezi nejdůležitější
otázky pražského zdravotnictví.
Několik poznámek ke kádrovým otázkám,
lékařům a zdravotním sestrám.
Mohl bych obšírně hovořit o postavení
lékařů, jejich počtu a kvalifikaci.
Omezím se prakticky na to poslední. Rychlost a šíře
nových vědeckých poznatků v medicíně
i ostatních doprovodných vědních oborech
jsou úžasné. Propracovaný doškolovací
systém ministerstva zdravotnictví zasluhuje právem
uznání. Ale počítá v osnovách
dostatečně se světovým vývojem?
Zde je však nutno začít od začátku.
Zřejmě ani u nových absolventů lékařské
fakulty nevystačíme jen s klasickou medicínou,
ale bude třeba interdisciplín, např. profesí
ovládajících všechna kouzla využití
moderní zdravotnické techniky. Ptám se příslušných
ministrů, zda se uvažuje nebo je už zajišťována
taková vysokoškolská příprava
kádrů a zda je naše lékařská
fakulta k takovým činnostem dostatečně
připravena.
Samostatným problémem je příprava
dostatečného počtu lékařů
s náležitou kvalifikací pro novou motolskou
nemocnici. To se týká ve stejné míře,
ba naléhavěji zdravotních sester. V Motole
nám byl uváděn počet potřebný
pro plný provoz 2500 tabulkových míst zdravotnického
personálu. K jeho rozběhnutí však nutně
1500 míst, z toho 800 sester. Jak jsou tyto počty
zajišťovány, to je mou další otázkou.
Velice naléhavý problém spočívá
obecně v jednotlivých počtech zdravotních
sester a samozřejmě výrazně v lůžkových
zařízeních. Zdravotnická rizika, třísměnný
provoz, namáhavá fyzická práce u nechodících
pacientů, psychické zatížení
např. v léčebnách pro dlouhodobě
nemocné, jsou hlavní příčiny
značné fluktuace a úbytku sester, obtížně
nahrazovaného novými absolventkami.
Setkávali jsme se také se stížnostmi
na nedostatečné ocenění jejich práce
i na dlouhé řešení sociálních
problémů dalších např. ubytování.
Je nutné komplexně posoudit tyto otázky spolu
s dalším rozvojem středního zdravotnického
školství, nebo budeme dále zabředávat
do obtížně řešitelných situací.
Několik slov k otázce stavu budov, zdravotnické
techniky, léků a zdravotnických potřeb.
To, co jsme v těchto oblastech viděli a slyšeli,
příliš optimismu v nás nezanechalo.
Zřejmě příliš dlouho jsme žili
pod dojmem, že zdravotnictví dostává
vše, co potřebuje, a to, co bylo přímo
na očích, co volalo po nápravě, tj.
budovy nemocnic, bylo odsouváno pod tlakem jiných
potřeb. Stav pražských nemocnic je toho výmluvným
svědectvím.
Pominu kapacity nemocnic. Ale 50 % zdravotnických objektů
je starších 50 let. 50 % z celkového počtu
lůžek je v pokojích pěti, deseti i vícelůžkových
s minimálním sociálním zázemím
pro pacienty i zdravotnický personál.
Snad nejnaléhavější je situace v technickém
stavu provozních zařízení, tj. kotelen,
kuchyní a rozvodů. Harmonogram oprav a výstavby
má v této pětiletce značné
skluzy. Je na druhé straně ovšem pravda a je
třeba to ocenit, že pražské zdravotnictví
dostalo v minulých letech řadu nových objektů,
což veřejnost oceňuje a pražské
zdravotnictví se má čím chlubit.
Nedostatek špičkové zdravotnické techniky
je možno pochopit protože představuje dnes hříšně
velké částky v tvrdých valutách.
Nejde však jen o ni. Dnes běžná zdravotnická
technika se rychle opotřebovává a stárne.
Např. ve Fakultní nemocnici v Praze 10 je ve stáří
10 - 19 let, tedy pracující nespolehlivě
a mnohdy i rizikově. Situace je zralá na rychlou
obměnu.
Mám-li shrnout reality, pak však musím uvést,
že i tuzemské, tedy relativně dostupné
zdravotnické techniky je nedostatek. Velice kritické
připomínky byly k výrobkům Chirany.
Dají se shrnout mj. do závěru, že "Chirana
nezachytila technický rozvoj". Do jaké míry
jsou uvedené informace objektivní, musí posoudit
ministr zdravotnictví. Je nutné požádat
příslušná federální ministerstva
a státní podnik Chirana o jasná stanoviska
a hlavně o rychlé řešení situace.
Nejen technika, ale nedostatek řady zdravotnických
potřeb ztěžuje zdravotnickou péči
a je předmětem stálé kritiky. Mluvit
o situaci v lécích je věc již otřelá.
V této souvislosti chci uvést informaci ředitele
Vaigla lékárenské služby Praha 1, podle
níž se situace dále zkomplikovala, a to jak
neschopností naší výroby plynule a v
potřebné struktuře zajistit dodávku
léků, tak i v důsledků vážných
propadů v zahraničních dodávkách,
zejména z Maďarské republiky.
Chci rovněž upozornit na vážný
stav v počtu lékárníků. Z fyzického
stavu v Praze 533 je 204 v důchodovém věku.
Otevření farmaceutické fakulty v Hradci Králové
v roce 1970 zdaleka nestačí pokrýt všechny
naléhavé potřeby. Vždyť Praha v
letošním roce dostává řádově
jen několik desítek absolventů této
fakulty. Je pravda, že byly citelně posíleny
počty posluchačů v současné
době, ale zřejmě nedostatek lékárníků
bude ještě dále provázet tuto část
pražského zdravotnictví. Neodvažuji se
navrhovat potřebná opatření. Příslušní
ministři by však měli ČNR informovat,
jak urychlit řešení této situace.
A konečně pár poznámek k sociální
péči. Naše skupina navštívila i
některá zařízení sociální
péče, počínaje skromným zařízením
pro osamělé matky přes Jedličkův
ústav až po domovy důchodců. I zde zůstává
Praha svým starším a starým občanům
hodně dlužna. Totéž platí o zařízeních
pro fyzicky a mentálně postižené děti.
Mohu se jen zmínit např. o stísněném
a provozně už nevyhovujícím objektu
Jedličkova ústavu i o obětavé práci
celého ústavního kolektivu.