Česká národní rada 1986 – 1990

Soudružky a soudruzi, nebylo by reálné předpokládat ani vyžadovat, aby nastal zásadní obrat na vnitřním trhu během několika málo měsíců. Tomu neodpovídají ani naše ekonomické možnosti, ani stávající výrobní struktura národního hospodářství. Každý rozumný a poctivý občan naší republiky však pochopí, že vše a na všech úsecích nelze změnit dokonale a do rána. Rozhodně však lze spousty problémů řešit důsledněji a cílevědoměji než tomu tak bylo dosud. Jde však o jednu zásadní věc, aby každé zlepšení nebylo pouze dočasné, ale trvalého rázu, to znamená, že žádné odvětví by po dosažení určité úrovně nemělo stagnovat, ale dále se rozvíjet, aby prostě každé zlepšení pocítili naši občané ve všech krajích naší republiky. To znamená, že ta nejširší plejáda potravinářských i průmyslových výrobků bude na pultech našich obchodů nejen zítra a pozítří, ale že tam bude trvale. Věřím a jsem pevně přesvědčena, že takový postup naši občané nejen pochopí, ale i ocení, že to posílí jejich důvěru nejen k nám poslancům a vládě, ale zejména k celému našemu společenskému systému.

V této souvislosti chci pouze připomenout, že poslanci našeho výboru již v druhé polovině IV. volebního období zdůrazňovali na schůzích ČNR, že kvalita a úroveň vnitřního trhu je nejen výrazným ekonomickým, ale i politickým faktorem, neboť je odrazem celkové úrovně naší ekonomiky a bezprostředně ovlivňuje postoje a myšlení našich občanů. Obdobné stanovisko v rámci své působnosti náš výbor zastával a zastává i k dalším sférám veřejného života, které mají nezastupitelné místo v každé vyspělé společnosti. Mám samozřejmě na mysli otázky bydlení, služeb a dopravy, ke kterým jsme hovořili na schůzích ČNR.

Jsem proto ráda, že mohu využít této příležitosti a ocenit i nedávný pozitivní přístup vlády ČSR k navrženým opatřením na údržbu bytového fondu, kde jedním z hlavních nedostatků byl pozdní příděl finančních prostředků. Také poslední jednání vlády svědčí o skutečnosti, že bude v dohledné době překonána jedna z překážek dalšího rozvoje služeb, která spočívá ve stanovení limitu pohonných hmot. K určitému zlepšení by mělo dojít i na úseku osobní přepravy pracujících do zaměstnání. Operativní opatření, která přijala vláda, by měla alespoň částečně řešit současnou nepříznivou situaci na tomto úseku. Dle stanoviska výboru by měla být celá oblast dopravy, a to jak osobní, tak nákladní řešena komplexně, jak po personální, tak i věcné stránce. Neúměrně vysoký stav služebních osobních motorových vozidel odčerpává vysoké procento řidičů, kteří by mohli uplatnit svoji kvalifikaci společensky daleko prospěšněji. Také nízká kvalita dopravních prostředků klade velké nároky na opravárenské podniky, které již léta zápasí s vysokým nedostatkem náhradních dílů. Tento stav je ještě umocněn vysokým průměrným věkem osobních i nákladních vozidel, jejichž udržení v provozu vyžaduje nejen vysoké finanční náklady, ale mnohdy je jejich provoz i na hranici bezpečnosti. Z tohoto důvodu je nejen nutné zvýšit bilance dopravních prostředků pro domácí uživatele, ale především pro uživatele, kteří zabezpečují chod národního hospodářství.

V závěru svého vystoupení pokládám za nutné upozornit vládu na praxi, která se opět začíná znovu rozmáhat, kdy výrobní podniky vyžadují od svých odběratelů jako podmínku plnění buď pracovní síly nebo devizy na zakoupení výchozích materiálů.

Jistě lze pochopit situace, např. havárie atp., kdy je nutná okamžitá výpomoc, ale pokud se týká požadavků devizového podílu, jde o nešvar, který by neměl existovat.

V této souvislosti proto kladu otázku, zda vyrovnaný rozpočet na straně příjmů a vydání zobrazuje reálnou skutečnost i potřebu našeho národního hospodářství, a to jak s ohledem na potřebu nákupu některých nezbytných komponentů pro výrobní organizace, tak i na krytí zvýšených nároků na dodávky zboží do tržních fondů.

Soudružky a soudruzi, přes vznesené dotazy a připomínky z pověření výboru pro obchod, služby a dopravu doporučuji České národní radě schválit návrh rozpočtu České socialistické republiky na rok 1989. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda ČNR Josef Kempný: Děkuji poslankyni Gertrudě Hambalčíkové. Slovo má poslanec Josef Domas, po něm bude následovat přestávka na oběd.

Poslanec Josef Domas: Vážené soudružky poslankyně, vážení soudruzi poslanci, vážení hosté, z pověření poslanců zdravotního a sociálního výboru ČNR mi dovolte vyjádřit se k projednávané problematice rozpočtu na rok 1989. V úvodu chci uvést několik skutečností a myšlenek, které dokreslí celkovou situaci ve zdravotnictví na prahu roku 1989.

S kritikou zdravotnictví se v současné době setkáváme velice často. Přispívá k tomu jistě informace o zdravotním stavu populace, kde jsme ve většině ukazatelů výrazně zaostali za většinou průmyslově vyspělých zemí. Toto platí zejména v oblasti srdečně cévních a onkologických onemocnění. Dále není žádným tajemstvím, že materiálně technické vybavení zdravotnických zařízení, a to hlavně nižších stupňů přestává být na žádoucí úrovni.

Setkáváme se s ostrými kritickými postoji na adresu zdravotnictví, které však často postrádají objektivní, kvalifikovanější a komplexnější pohled. Celá řada těchto kritik z pohledu jejich řešení není v kompetenci zdravotnictví a obsahově tudíž resortu nenáleží. To zásadní, co je třeba opakovaně zdůraznit, je skutečnost, že zdravotní stav populace je daleko, a to dokonce několikanásobně vícekrát závislý na faktorech mimo zdravotnictví. Jsou to především negativní faktory ekologické, které jsou průvodním jevem každé industriální společnosti, dále faktory životního stylu, pracovního režimu, stravovacích zvyklostí, stresovosti a vůbec otázka eliminace rizikových faktorů jako celku.

V těch zemích, kde se trendy úmrtnosti a nemocnosti výrazně liší od naší současnosti, jdou příznivé změny zdravotního stavu paralelně s řešením vyjmenovaných negativních jevů působících na zdraví. To však vyžaduje celospolečenské řešení.

Kritické postoje lze slyšet od těch občanů, funkcionářů, ale i některých zdravotnických pracovníků samých, kteří tato základní fakta nechtějí pochopit a hlavně podle nich jednat, kteří se např. sami neumějí vyrovnat s kuřáctvím, nadváhou, kteří nechápou význam tělesné aktivity pro zdraví jedince atd.

Pokud nedojde k posunu ve vědomí lidí v tomto smyslu, neočekávejme podstatné změny v úrovni zdraví národa, byť bychom vybavili zdravotnické zařízení sebedokonalejší technikou. Jde o to, aby každý pochopil, že on sám je strůjcem svého zdraví a podle toho se choval a výchovně působil na mladou generaci.

O těchto skutečnostech hovořím z toho důvodu, že neobjektivní kritické postoje, kterým se navíc velice často dostává vysoké publicity ve sdělovacích prostředcích, kde je často paušalizován lokální problém i subjektivního charakteru, se zcela oprávněně dotýkají poctivé práce většiny zdravotnických pracovníků pracujících na různých úrovních systému zdravotnických služeb, a které velmi negativně ovlivňují otázku důvěry mezi lékařem a nemocným. Tento fakt důvěry je pro normální funkci zdravotnictví nezbytný. Vztah mezi lékařem a nemocným se bez vzájemné důvěry prostě neobejde. Odmítáme proto nekonstruktivní, vše negující kritiky směrované do zdravotnictví.

Vážené soudružky, vážení soudruzi, v žádném případě jsem však nechtěl říci, že nevidíme problémy a nedostatky, které ve zdravotnictví jsou a které - a to je podstatné - se nedaří v dostatečném tempu odstraňovat. Zásadně lze připomenout, že růst nákladů na zdravotnickou péči je celosvětovým trendem a odráží skutečnost zavádění stále složitějších a nákladnějších přístrojových technik, nových léků, složitějších diagnosticko-léčebných postupů. Tento trend se pochopitelně nevyhýbá ani nám.

Ve všech státech, a to dokonce i ekonomicky silnějších, vzniká rozpor mezi tím, že na jedné straně lze ve světle nejnovějších poznatků vědy a techniky konstruovat složité přístroje, ale na druhé straně nelze tyto rozšiřovat v síti zdravotnických pracovišť právě z důvodů provozní a konstrukční náročnosti. Všude ve světě se zatím musí hledat optimální proporce mezi těmito trendy.

Jako prioritní problém na prahu roku 1989 vidím otázku materiálně technického zabezpečení provozu zdravotnických zařízení řízených národními výbory, a to hlavně na nižších stupních. Tato otázka je o to důležitější, že právě v těchto zařízeních je poskytováno největší procento zdravotnických služeb, především v kontaktu s těmito pracovišti si pacient vytváří názor na úroveň péče o jeho zdraví. Neřešené nedostatky občané citlivě registrují a tyto ovlivňují jejich postoje. Přehlížení těchto nedostatků právě v těchto zařízeních má největší politické dopady.

Stagnace v materiálně technické vybavenosti těchto zařízení se odráží i v klesající prestiži těchto zařízení, dochází k nadměrné centralizaci zdravotnických služeb. V takových podmínkách se práce pro mladé zdravotnické pracovníky stává málo přitažlivá a z toho rezultují problémy stabilizace kádrů těchto zařízeních s konečným dopadem na kvalitu zdravotnických služeb. Sám se domnívám, že jistá decentralizace přístrojového vybavení je žádoucí tak, aby se přístroj přiblížil k pacientovi a ne naopak, jak převažují tyto tendence. A to jisté za podmínek přísného respektování ekonomičnosti a využitelnosti přístrojové techniky. V tomto ohledu vidím jako prioritu urychleně vybavit tato zařízení přístroji neinvazivní diagnostiky ultrazvukovými přístroji, endoskopickými přístroji, kardiostokografy apod. Vždyť ekonomické přínosy by brzy převyšovaly pořizovací investice.

Jako jeden limitující faktor v operativnosti řešení těchto nedostatků vidím i dosavadní strukturu řídicích orgánů zdravotnictví, kde stávající dvojkolejnost v řízení - mám na mysli dvojkolejnost v řízení po linii národních výborů a po linii ministerstva zdravotnictví a sociálních věcí - se nejeví jako nejoptimálnější. Jako řešení se nabízí posílení ekonomického vlivu ministerstva zdravotnictví na síť zdravotnických zařízení, které by předpokládalo jistou centralizaci zdrojů - a to třeba pouze přechodně - k odstranění nejpalčivějších problémů, a tyto operativně vyřešit. Pro názornost uvedu, že z celkové výše přibližně 22 mld Kčs ročního objemu prostředků na zdravotnictví v ČSR disponuje ministerstvo zdravotnictví pouze 800 milióny, což je asi 3,5 %, a ostatní jsou zcela v dispozici národních výborů. Co se týká odpovědnosti za nedostatky ve zdravotnictví, je situace zcela opačná, automaticky je odpovědnost za ně směrována na centrální orgán a vzhledem k uvedené proporci prostředků je to málo logické.

Vážené soudružky, vážení soudruzi, objem plánovaných prostředků na zdravotnictví pro rok 1989 představuje nárůst o více než 8 %, jak už bylo řečeno, a celkové náklady představují částku 22,2 mld Kčs. Jde o 8 % ní nárůst vzhledem ke skutečnosti roku 1988, který je dán výslednicí plánovaných prostředků rozpočtem na rok 1988 a posílením této částky o 700 mil. Kčs, a dále snížením o předepsanou jednoprocentní úsporu, která představovala v resortu 200 mil. Kčs. Nutno však dodat, že uvedený 8 % ní nárůst prostředků na rok 1989 je tvořen 8 % ním nárůstem na léky a speciální zdravotnický materiál a dále účelově vázanými prostředky ve výši půl miliardy Kčs k opatřením proti šířící se chorobě AIDS. Ve zbylé položce ostatních věcných nákladů nedochází k nárůstu, dokonce je tato položka o 2 - 3 % nižší v porovnání se skutečností roku 1988.

Z uvedeného vyplývá, že takto koncipovaný rozpočet neumožní větší dynamiku v oblasti rozvoje zdravotnické péče a řešení nazrálých problémů materiálně technického charakteru, jak o nich bylo hovořeno. Již dnes je vyčíslen rozpor mezi potřebami národních výborů a objemem prostředků v plánu, který činí asi 600 mil. Kčs. Jednání o získání dodatečných prostředků pro financování zdravotnictví na úrovni příslušných ústředních orgánů a KNV se stala pravidlem, bude tomu tak i v roce 1989.

Na druhé straně je však nutno vyzdvihnout snahu ministerstva financí oprávněné požadavky zdravotnictví brát v úvahu a i ve složitých podmínkách prostředky průběžně uvolňovat.

I nadále se pravděpodobně bude prohlubovat rozdíl mezi průměrnými platy zdravotnických pracovníků v porovnání s ostatními odvětvími. Tento rozdíl byl v roce 1980 - 115 Kčs a v roce 1987 již - 192 Kčs. Na vyrovnání tohoto rozdílu by bylo potřeba 750 mil. Kčs.

V oblasti sociálního zabezpečení dochází k dynamice výdajů vlivem nabytí platnosti zákona č. 100 a navazujících předpisů. Pro rok 1989 jsou potřebné prostředky k realizaci těchto opatření v předloženém rozpočtu na rok 1989 plně zapracovány.

Vážené soudružky, vážení soudruzi, závěrem mi dovolte doporučit schválit navržený rozpočet s tím, že odráží aktuální možnosti rozdělení vytvořených zdrojů, ale také s tím, že v průběhu roku 1989 budou chybějící prostředky do zdravotnictví přiděleny. Doplnění chybějících zdrojů do zdravotnictví budeme při jednání zdravotního a sociálního výboru sledovat.

Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

Předseda ČNR Josef Kempný: Děkuji poslanci Josefu Domasovi. Nyní přerušíme naše jednání na oběd. Budeme pokračovat v půl třetí, a to vystoupením poslankyně Miroslavy Zajebalové.

Předseda ČNR Josef Kempný: Soudružky a soudruzi, budeme pokračovat v přerušeném jednání.

Diskutovat bude soudružka poslankyně Miroslava Zajebalová, připraví se poslanec František Štefan.

Poslankyně Miroslava Zajebalová: Soudružky poslankyně, soudruzi poslanci, vážení hosté!

V rámci projednávání přikázaných kapitol státního rozpočtu na rok 1989 výbor České národní rady pro kulturu a výchovu konstatoval, že přes veškerou složitost a mimořádnost naší ekonomické situace, o níž zde již byla řeč ve vystoupeních soudruha Nikodýma, soudruha Mrázka i poslanců v rozpravě, jsou základní potřeby Československé televize, Československého rozhlasu a ministerstva kultury ČSR na příští rok zabezpečeny.

Souhlasíme se závěrem vlády České socialistické republiky, že rozhodující zůstává výkonnost a efektivnost československé ekonomiky a tvorba zdrojů korespondující se společenskými potřebami, jejichž cílem je vysoká životní úroveň a plný duchovní život všech občanů i příslušníků mladé generace.

Dovolte mi, vážené soudružky a soudruzi, zastavit se u některých klíčových momentů našich diskusí, které vznikaly v souvislosti s řadou otázek majících těsnou souvislost s finančním a materiálním zabezpečením odvětví kultury ve světle závěrů 10. zasedání ústředního výboru Komunistické strany Československa.

Všichni víme, a předložený návrh zákona o státním rozpočtu České socialistické republiky na rok 1989 to potvrzuje, že naše socialistická společnost vynakládá na nadstavbovou oblast nemalé prostředky. Je proto pochopitelné a jednoznačně správné, aby se vynaložené náklady produktivně vrátily jednak ve všestranné aktivizaci lidského činitele, na druhé straně však musíme soustavně a cílevědomě dbát o efektivnost i hospodárnost při plném respektování ekonomické reality. Odmítáme tedy ve shodě s vládou tzv. zbytkový princip financování nadstavby, ale zároveň se ve spolupráci s vedeními resortů snažíme o cílevědomou tvorbu jejich vlastních zdrojů s cílem promyšleně snižovat státní příspěvek. Stále platí zásada, že rozdělovat do společenské spotřeby lze jen to, co vytvoříme.

Již na minulé schůzi České národní rady, jež hodnotila plnění programového prohlášení vlády České socialistické republiky, zazněly některé problémy, které jako prioritní řeší ministerstvo kultury ČSR. vážíme si odpovědné snahy pracovníků odvětví přistupovat aktivně nejen k odstraňování nedostatků, nýbrž dynamicky hledat nové, netradiční cesty v šíření socialistických kulturních hodnot u nás i v zahraničí.

Za perspektivní lze v tomto smyslu označit posun přístupů k velkým komplexním akcím typů Dnů kultury. Namísto snahy o co nejširší přehlídku různých oblastí naší kultury nastupuje zásada koncentrace na menší počet špičkových uměleckých těles, výstav apod., volených na základě získaných znalostí o kulturně politické specifice hostitelských zemí. Zkušenosti například s pořádáním společných Dnů kultury ČSSR - NDR také potvrzují plnou oprávněnost posilování přímých družebních vztahů krajů a měst i jednotlivých institucí a organizací na bázi průběžně a věcným obsahem naplněné spolupráce.

Existují však průřezové obory, na něž resortní ministerstvo nestačí. Podrobně budeme v březnu 1989 hovořit o ochraně přírody v souvislosti se schůzí

České národní rady o životním prostředí. Dnes chci vaši pozornost v několika poznámkách obrátit na problematiku památkové péče, otázku zásob v knižní kultuře, financování místní kultury a nezbytnosti vytvořit rychlý a efektivní informační systém v celém odvětví.

Péče o kulturní dědictví minulosti se v posledních letech stalo jedním z nejfrekventovanějších témat v diskusích našich občanů. Souvisí nejen s vlasteneckou výchovou a s kulturně výchovnými funkcemi socialistického státu, nýbrž tvoří miliardové společenské bohatství a předmět zájmu domácí i zahraniční turistiky. Dnes již zdaleka nejde o provoz a údržbu historicky cenných objektů typu muzeí, galerií, hradů a zámků.

Památky se stávají zdrojem potencionálního bytového fondu, odhaduje se 65 tisíc bytů, ubytovacích a stravovacích kapacit tolik potřebných pro cestovní ruch, městským památkovým rezervacím je nutno vrátit jejich společenskou roli obydlených přirozených center našich měst. Jsme rádi, že ministerstvo kultury ČSR přichází s novou koncepcí péče o památkový fond a jeho využití. Doporučujeme vládě ČSR i výborům České národní rady věnovat těmto otázkám mnohem více pozornost, než tomu bylo v minulosti, a to dříve, než budeme stát před otázkou sanací celých bloků městských památkových rezervací, jako je tomu v mém volebním obvodu Jaroměři - Josefově.

Výklad ministra financí, cen a mezd ČSR upozornil na neúměrnou výši zásob, jejich neustálý růst a ukázal i na hluboké ekonomické příčiny tohoto jevu. Nelze přitom mechanicky klást stejné nároky při snižování zásob u výrobních resortů jako například ve sféře knižní kultury, kde je třeba klást důraz především na trvale a dlouhodobě působící hodnotu knihy.