Česká národní rada 1986 – 1990

V oblasti financování středních odborných učilišť se v této souvislosti nabízí rovněž několik řešení. Své opodstatnění má i návrh, aby provoz a rozvoj učilišť byl hrazen z prostředků centralizovaných u ústředních orgánů nebo národních výborů. Tyto prostředky by mohly být například získávány předepsaným procentem odvodu z objemu mzdových prostředků všech výrobních organizací a organizací služeb a nejen od těch, pro které jsou žáci připravováni. Zpravidla dochází k tomu, že organizace, které si žáky nepřipravují, je nakonec přetahují odjinud bez vynaložení jakýchkoliv finančních prostředků na jejich výchovu.

Na tomto řešení se shodli i všichni účastníci průzkumů, neboť postupně by se tak mohly vyrovnávat podmínky v jednotlivých středních odborných učilištích. Co však považuji za nejdůležitější je, že by takto nebyl výchovně vzdělávací proces v našich učilištích bezprostředně závislý na ekonomické situaci podniků. To by také výrazně posílilo jeho společenskou funkci.

Doporučuji proto, aby ministerstvo financí, cen a mezd ČSR se nad tímto návrhem zamyslelo a v případě přijetí vydalo k jeho uplatnění příslušné finanční předpisy.

Vím, že přednesené návrhy na řízení a financování středních odborných učilišť jdou do určité míry proti záměrům podnikové sféry, která si zde chce svůj rozhodující vliv udržet. Má pro to také jeden velmi silný argument - obavy z narušení spolupráce učilišť s výrobní praxí. I v nových podmínkách hospodaření však musí mít celospolečenské zájmy a jejich realizace přednost před zájmy podnikovými či skupinovými.

Ještě jeden problém vyžaduje naléhavé řešení. Přechodem na povinnou desetiletou školní docházku došlo k tomu, že do středních odborných učilišť museli nastoupit i žáci, kteří nemají o další, zejména teoretickou přípravu zájem. Dříve tito žáci přecházeli přímo ze základní školy do pracovního poměru. Dnes svými postoji k plnění učebních povinností negativně působí na ostatní spolužáky a narušují třídní kolektivy. Jejich záškoláctví často končí soudním rozhodnutím o umístění žáka do výchovného zařízení.

Setkali jsme se s názory, že by mělo být těmto žákům umožněno při dovršení 15 let přejít přímo do pracovního poměru. Na druhé straně však bylo poukázáno na to - a z hlediska celospolečenského oprávněně, že nelze určitým způsobem narušené jedince z výchovného procesu jednoduše vyřadit, nepracovat s nimi a v podstatě je nechat napospas. Je to otevřený problém, který je zvýrazněn zavedením desetileté školní docházky a který budeme muset řešit.

Tolik, soudružky a soudruzi, k těm nejzávažnějším otázkám našeho učňovského školství, kterými se budeme ve své práci nadále zabývat a hledat optimální řešení. (Potlesk.)

Předseda ČNR Josef Kempný: Děkuji poslanci Rostislavu Vysloužilovi. Než bude diskutovat poslankyně Hanzlová, uděláme si přestávku.

Předseda ČNR Josef Kempný: Hovoří poslankyně Hanzlová, připraví se poslanec Josef Jehlička.

Poslankyně Alena Hanzlová: Vážený soudruhu předsedo, soudružky poslankyně, soudruzi poslanci, mládež je pojítkem mezi minulostí a budoucností. Je dědicem toho, co se zdařilo, ale i toho, co se nám nepovedlo. Je pokračovatelem našich úspěchů a soudcem našich neúspěchů. Žijeme v době plné nadějí, že se nám podaří pokračovat v tom, co se osvědčilo a zvrátit a odstranit vše zastaralé, nevyhov jící a parazitující. Byla to vždy mládež, která se plně zasazovala za vše nové, pokrokové, i když k tomu přistupovala často s příměsí radikalismu, bouřliváctví či buřičství. A samozřejmě též s dávkou určitého zjednodušení. Přestavba duchovního, politického i ekonomického života společnosti teprve začíná. Zda bude či nebude úspěšná, je do značné míry závislé právě od postoje mládeže k ní.

Jaký je tento postoj? Při přípravě svého vystoupení jsem se kromě závěrů z poslaneckých průzkumů opírala rovněž o některá sociologická zjištění a zvláště mne zaujala práce kolektivu oddělení pro výzkum mládeže Ústavu pro filozofii a sociologii ČSAV na téma "Mládež jako faktor sociálního rozvoje" uveřejněná v Sociologickém časopise č. 2 z tohoto roku. Autoři otázku postoje mládeže řeší takto, cituji: "společenská přestavba konkretizuje sice perspektivní cíle mládeže a nabízí je, ale současné pomalé tempo a malá hloubka prováděných i předpokládaných přeměn v rámci přestavby nadále reprodukuje a u některých skupin mládeže i prohlubuje přesvědčení na neodstranitelnost rozporů mezi slovy a činy společenských řídících subjektů". Tolik citát. Stejně jako vyplývá z poslaneckých průzkumů, autoři práce zaznamenávají poměrně početnou skupinu mladých lidí, která je apolitická, lhostejná, bez zájmu o společenské záležitosti. Dovozují, že vytváření této skupiny je mimo jiné důsledkem využívání nevhodných způsobů formování vztahu mladých lidí ke společensko-politické aktivitě. Jako příklad může posloužit existence zápočtu ze společensko-politické praxe na některých vysokých školách, který v řadě případů vede studenty spíše k formalismu a apolitizaci. Termín "dobrovolná povinná aktivita" vystihuje charakteristiku postojů takto poznamenané skupiny mladých lidí k této činnosti naprosto jasně. Jak je vidět, situace není jednoduchá. A bylo by ošidné, kdybychom si nasazovali růžové brýle a viděli mládež jinou než je.

Jsou zde samozřejmě i vnější nepřátelské vlivy, jsou zde samozřejmě i pozůstatky dob minulých, ale zamysleme se nad tím, zda jsme dovedli ať již přežitkům minulosti či naopak působení zvnějška účinně čelit. K problematice mládeže bylo vysloveno nemálo názorů či námětů, kde a jak hledat řešení problémů s naší mládeží spjatých. Dle mého mínění základní problém je následující: stále přistupujeme k mládeži jako k předmětu našeho působení, zvažujeme co jak by měla učinit, tam by měla směřovat, kudy by se ubírat neměla. Ale mládež touží po partnerském a rovnoprávném postavení, zejména ta část mládeže, která již dnes je stoupenkyní nového myšlení, nové úrovně vědomí a obnovené morálky. Nemysleme si - mezi mládeží je silné jádro jasně uvažujících, žvanění nesnášejících a na konkrétní výsledek orientovaných lidí, přestože jich je méně než bychom si přáli.

Mezi mladou generací vyzrály pro společnost komplikované otázky, i když je třeba říci, že se doposud veřejně výrazněji neprojevují. Mládež se ptá, jaký vztah zaujmout k předchozím generacím, kdo nese odpovědnost za deformace socialismu, za odklon od jeho zásad, jak se vyhnout opakování chyb. Mladým se nepodaří vrátit důvěru moralizováním a vyprávěním o tom, jak obtížně se žilo. Je nezbytné, aby všichni pochopili, že základem důvěry je proces očisty, který je důležité dovést až do konce. Společnost je dnes v takové situaci, kdy musí být odhaleno vše pokrytecké a falešné. Výraz starého rašení se dnes hroutí. Hroutí se tam, kde byl budován na naivním snílkování, na nepromyšlených rozhodnutích a programech. Na místo takové víry nastupuje zdravé pochybování, cit mnohem jemnější a složitější, prověřující jak naše nové plány, tak i programy. Na základě tohoto pocitu roste pevný, odvážný, odpovědný postoj ke společnosti.

Problematika mládeže se dotýká nás všech. V minulém týdnu jsme pod patronací Klubu poslanců Československé strany socialistické svolali konzultační setkání našich členů pracujících v té či oné formě s mládeží. Projevila se taková plejáda problémů, námětů a připomínek, že je nemožné z časových důvodů vás s nimi seznámit. Dovolte mi alespoň hovořit o některých z nich, které se nejčastěji opakovaly a kde nás členové žádali, aby na tomto fóru byly předneseny. Několikrát byl zdůrazněn problém správného využívání volného času mládeže a nedostatečných podmínek pro zájmovou činnost. Nerada to připomínám, ale ve svých předchozích vystoupeních jsem už dvakrát upozorňovala na to, jaké problémy jsou při naplňování volného času dětí a mládeže zájmovou činností. Třeba při zakoupení běžného materiálu pro modeláře. Kdy už konečně odstraníme onen formalismus, kdy něco je k dostání, ale nelze to zakoupit na fakturu a vnitřní předpisy naopak brání, aby potřebný materiál byl zakoupen za hotové. Stále ještě nejsou společensky ohodnocení dospělí, kteří věnují svůj volný čas práci s dětmi a mládeží v zájmových nebo sportovních kroužcích. Spíše naopak. Narážejí na nepochopení a mnohdy je jejich práce zlehčována.

Nikoho asi nepřekvapí, že závažné připomínky byly vznášeny k současné výchovně vzdělávací soustavě. Členové poukazovali na úskalí spjatá se zavedením povinné desetileté docházky. Jsem velmi ráda, že předchozí řečník se této problematiky také dotkl. Nejsou řídké případy, kdy tyto dva další nucené roky školní docházky žák prostě jen odsedí, nemá žádný zájem o prospěchové výsledky, v horším případě prostě tráví ony dva roky za školou. Zvážili jsme dostatečně, jak to působí na spolužáky? Nevím. S tím souvisí i problém zapojení do pracovního procesu mládeže ve věku od 16 do 18 let. Spleť předpisů do značné míry zabraňuje, aby tito mladí pracovníci se vskutku do pracovního procesu zapojili, neboť z různých bezpečnostních důvodů či omezení nemohou dělat tu či onu práci a učni ani práci, pro níž mají být vyučeni. Leckdy jsou děvečkami pro všechno. Může se potom u nich vytvořit zdravý vztah k práci? Myslím, že ne. V rámci péče o dělnickou mládež bychom měli tuto otázku znovu přezkoumat. Ráda bych v této souvislosti požádala ministra školství o odpověď na otázku, zda by problém desetileté povinné docházky mohl být znovu přezkoumán.

Účastníci konzultačního setkání se přirozeně zabývali i úlohou rodiny. Ale o tom zde obsáhle hovořila soudružka Němcová a soudruh Pazderník.

Na závěr bych se chtěla dotknout ještě jedné otázky. Možná, že si vzpomenete, jak jsem ve svém minulém vystoupení hovořila o tom, že při výzkumu znalostí vysokoškolské mládeže jen 30 % vědělo, že u nás existují tři zákonodárné sbory. Je to však jen chyba mládeže? Můžeme my poslanci České národní rady s naprostým uspokojením konstatovat, že jsme udělali vše pro to, aby naše úloha, úloha tlumočníků zájmů voličů byla naprosto zřejmá?

Domnívám se, se nová doba vyžaduje, aby i v tomto ohledu nastal výrazný posun v práci všech zastupitelských sborů, a mluvím-li zde, pak i České národní rady. Musíme si uvědomit, že tou měrou, jakou budeme naplňovat smysl a poslání této nejvyšší státní reprezentace ČSR, tím více budeme přispívat i ke zvyšování důvěry mládeže k oficiálním institucím, tím více budeme napomáhat k prohlubování víry v akceschopnost našeho politického systému, tím více budeme napomáhat tomu, že nastupující generace bude nikoliv slovy, ale činy "generací přestavby" Děkuji. (Potlesk.)

Předseda ČNR Josef Kempný: Děkuji poslankyni Hanzlové. Slovo má poslanec Josef Jehlička, připraví se poslanec Vladislav Niedoba.

Poslanec Josef Jehlička: Vážené soudružky, vážení soudruzi poslanci, vážení hosté, projednáváme dnes velice závažnou problematiku. Jsem toho názoru, že komplexní rozvoj všestranné péče o zdravý růst mladé generace a uplatnění jejích schopností při budování vyspělé socialistické společnosti se musí stát každodenní záležitostí ve všech sférách a na všech úrovních naší společnosti Je to totiž podle mého názoru jedna z podmínek úspěšné realizace přestavby.

Zpráva vlády přednesená ministrem soudruhem Julišem a zpravodajská zpráva podle mého názoru velice komplexně postihují celou problematiku, kterou máme na programu dnešního jednání. Je to problematika, která se velmi úzce dotýká každého z nás a nikdo z nás samozřejmě nechce zůstat stranou při hledání cest k řešení řady problémů, které zde existují.

Již při projednávání tezí zprávy vlády například v našem výboru pro plán a rozpočet jsme ocenili, že představují velmi bohatý a rozsáhlý materiál, postihující prakticky všechno podstatné, co je třeba k dané problematice diskutovat. Byly formulovány velice otevřeně a kriticky vzhledem k současným nedostatků. Dle našeho názoru bylo nedostatkem, že zde nebyla formulována východiska. Na jednání našeho výboru odezněl dosti spontánně názor, že o řadě problémů a otázek dlouho dobře mluvíme, ale stále dokulhává praktické uskutečňování vyhlašovaných záměrů.

Je to podle našeho názoru vůbec jedna ze základních otázek, která velice úzce souvisí s problémem výchovy mladé generace. Je to stále existující příliš velký rozpor mezi slovy a činy, na který je zejména mladá generace velice citlivá. Mladý člověk. má rád spíše jednoznačné závěry než komplikovaná vysvětlování, proč to nebo ono nejde. Těžko snáší, když se mu říká, že toto je bílé a v krátké době se mu o tomtéž tvrdí, že je to černé

Jsou věci, o kterých není možné neustále jenom mluvit, ale je třeba je výrazněji prosadit do našeho každodenního života. To jsou například otázky vědeckotechnického rozvoje. Obecné, i když dobře míněné proklamace nemohou působit zvrat v přístupech a myšlení mladých lidí. My můžeme neustále opakovat, že máme komplexní program vědeckotechnické spolupráce zemí RVHP do roku 2000, že usilujeme o to, aby věda a technika se stala hnacím motorem naší výroby apod. S tím například příliš kontrastují nedostatky v materiálně technickém vybavení odborného výcviku řady oborů. Markantní je to především u strojních odborných učilišť, přitom však chceme, aby strojírenství bylo nositelem našeho pokroku, našeho pohybu vpřed.

Jestliže dnes konstatujeme, že máme problémy ve výchově a vzdělávání mladé generace, je to velice nepříjemná pravda, protože rodiče dnešních dětí a mládeže se už většinou narodili a byli vychováváni v socialistické společnosti, obdobně je to s jejich učiteli. Je to zrovna tak nepříjemná skutečnost jako to, že se nám obtížně daří formovat socialistického člověka, člověka uvědomělého, se vztahem k práci, ke společenským hodnotám, hospodáře na svém pracovišti, vlastence, ale s internacionálním cítěním. Neustále se ještě reprodukuje v naší společnosti maloměšťácký způsob života, sobeckost, nepoctivost a další vlastnosti, které se neslučují se socialistickým způsobem života.

Když se nad těmito problémy zamýšlím, uvědomuji si, že výchova k životním i společenským hodnotám je obtížnější než v minulosti. Starší generaci totiž daleko víc vychovával sám život. Poznali skutečný třídní boj, bohužel i válku, počátky budování socialismu nebyly také vůbec lehké.

Osobně jsem přesvědčen, že rozhodnější podíl na výchově musí sehrát rodiče. V rodině získávají děti v konkrétních situacích nejvíc základních informací o životě a na základě toho - lidově řečeno - jsou obrazem svých rodičů. V pracovním procesu se výchovné působení završuje a dá se ještě dost napravit, ale i pokazit. Zde dokážeme často zbourat to, co jsme dětem vštěpovali v průběhu celého výchovně vzdělávacího procesu. Za nejzávažnější považuji špatný příklad daný rozporem slov a činů, ať už jde o rodiče, učitele, vychovatele, starší spolupracovníky nebo nadřízené a funkcionáře, ale i prvky sociálního rovnostářství především v otázkách odměn za vykonanou práci s ohledem na výsledky, kvalitu a přínos těchto výsledků pro společnost.

Pokud jde o výchovně vzdělávací proces, tak největší problémy se koncentrují v současné době podle našich poznatků v učňovském školství. Důvodem podle našich zjištění ve volebních obvodech, z poslaneckých průzkumů, ale i z diskuse k projednávané problematice v našem výboru, je často nevyhovující materiálně technické zabezpečení. V mnoha případech pak je důvodem nedostatků v učňovském školství malá odborná zdatnost mistrů odborného výcviku.

Projevuje se i nedostatečná politická vyspělost těchto pracovníků a dokonce i špatný přístup k práci. To znamená, že svým osobním příkladem tito výchovní pracovníci působí velice negativně. V pozadí těchto problémů stojí nejednotnost řízení odborných učilišť. Výsledkem je potom i to, že se absolventi po vyučení na pracovištích - dalo by se říci - doučují a po určitou dobu nemohou vykonávat samostatnou práci.

Vážené soudružky, vážení soudruzi, v souvislosti s přestavbou hovoříme o změně myšlení. Jsem toho názoru, že úspěch přestavby chápaný jako dynamický dlouhodobý proces je závislý na tom, jak se podaří pro náročné plnění úkolů připravit současnou mladou generaci, abychom u těchto lidí nemuseli za čas také opět měnit a opravovat myšlení. Otázka mládeže je totiž složitá především v tom, že mládež je odrazem stavu celé naší společnosti. Nestačí proto řešit a vyřešit jenom jednu dílčí otázku, je třeba komplexní přístup. To oceňuji jako základní vklad, který zdůrazňuje jak podkladový materiál, tak i zpráva vlády a zpravodajská zpráva. Proto také vyslovuji plnou podporu snaze formulovat koncepční a perspektivně založený program státní politiky ve vztahu k mladé generaci. Hovoříme-li o mládeži, je podle mého názoru nezbytné zdůraznit jeden z podstatných aspektů celkového působení na mládež. Je to osobní příklad. Už jsem to v průběhu svého diskusního vystoupení naznačil. Mladý člověk vždycky podvědomě hledá autoritu, i když se často staví do opozice. Tato opozice však pramení vesměs z vrozené touhy po změně, která je charakteristická právě mladému člověku. Má prostě snahu vidět ve všem co existuje, jistý aspekt konzervatismu.

Právě proto je důležitý osobní příklad především vedoucích pracovníků a funkcionářů na všech úrovních, až po funkcionáře státních orgánů v centru. V této souvislosti bych chtěl citovat z vystoupení soudruha Adamce na 7. plenárním zasedání ÚV KSČ: "Řada vedoucích pracovníků si navykla chápat svou funkci víc jako reprezentační než jako pracovní záležitost. Necítí dostatečnou odpovědnost za situaci na svěřeném úseku, příliš spoléhají na činnost aparátu a nedávají do řízení dost vlastní iniciativy, zkušenosti a znalosti. Není ani málo těch, kteří za sebe nechávají pracovat jiné, protože na úkoly sami nestačí." Konec citátu.

Na takové přístupy jsou mladí lidé velice citliví. Toho bychom si také měli být plně vědomi a podle toho vždy a všude jednat. Pro řešení řady problémů není dnes možné vytvořit podmínky jinak než začít rozhodováním v centru.

Uznáváme například, že roste význam školy jako střediska výchovy i mimorodinného života dětí, zejména potom žáků středních škol. Přesto se však nepodařilo realizovat požadavek, aby se škola stala tímto centrem. Jsou zde vážné ekonomické zábrany, administrativní i organizační přehrady apod. Chce to prostě zbourat resortní přehrady a tradiční myšlení investorů i projektantů. Pro společnost je levnější postavit v obci či sídlišti novou školu tak, aby například její tělovýchovná zařízení, dílny, ale i kulturní zařízení mohly sloužit dětem, mládeži i dospělým, než vedle školy stavět kulturní střediska, místní domy pionýrů a mládeže, tělocvičny apod. Vyžaduje to vytvořit ekonomické i organizačně právní předpoklady pro to, abychom takovéto myšlenky, které všichni uznáváme, dokázali také uvádět do života. Je to podle mého názoru příklad toho, kdy v praxi musíme prosazovat důsledně jednotu ideí i činů. Jinak po čase budeme mluvit o problémech ve stejné poloze jako dnes. Tím bychom ovšem v působení na mladou generaci opakovali nedostatky, které dnes kritizujeme.

Soudružky a soudruzi, měli jsme možnost v průběhu dnešního jednání vyslechnout mnoho problémů, mnoho myšlenek na řešení nedostatků, ať už jde o posílení funkce rodiny, o boji proti negativním jevům nebo o nedostatky, které se objevují ve výchovně vzdělávací soustavě.