Dovolte mi, abych své závěrečné
slovo opřel především o odpověď
na otázku poslance Brabce, který se ptal, jak reaguje
podniková sféra na směrnice 8. pětiletky,
které vláda přijala v září
1984.
Chci se především omluvit za to,
že nemohu soudruhu poslanci dát v této etapě
úplně vyčerpávající,
exaktní odpověď, a to z toho důvodu,
že práce na pětiletce mají svou logiku
a časovou posloupnost a neumožňují mi
v této době, v posledních dnech března,
dát úplnou odpověď na to, jak výrobní
hospodářské jednotky, resp. podniková
sféra, reagují na směrnice k 8. pětiletce.
Je známo, že výrobní hospodářské
jednotky mají ke konci března podat své návrhy
ministerstvům a ministerstva na federální
i národní úrovni mají zpracovat do
konce května své návrhy resortních
plánů pro 8. pětiletku. V této etapě
tedy můžeme mluvit o neúplných informacích
a pohledech na zohlednění cílových
úkolů směrnic 8. pětiletky.
Je také známo, na čem jsme koncepci
8. pětiletky založili. Založili jsme ji na dynamice
růstu národního důchodu minimálně
3,5 % ročně a na velmi rychlé dynamice jeho
užití. Jestliže užití národního
důchodu v této pětiletce - neberte mě
za slovo pokud jde o desetiny čísel - se pohybuje
kolem 1 % ročně, tak v příští
pětiletce se užití má pohybovat v domácím
prostředí, tedy v národní ekonomice,
zhruba kolem 2,2 - 2,5 bodu. To je tedy zrychlení užití
národního důchodu ve vnitřní
ekonomice, které má podpořit vědeckotechnický
rozvoj i strukturální změny prostřednictvím
investiční výstavby a urychlit všechny
intenzifikační faktory, které rozhodují
o budoucnosti této ekonomiky.
Když si vezmeme, čeho jsme dosáhli
v letech 1983 - 1984, a věřme, že toho dosáhneme
i v roce 1985, ovšem z hlediska vytvořeného
národního důchodu, ne z hlediska užitého,
poněvadž část vytvořeného
národního důchodu plyne z hlediska posílení
rovnováhy do zahraničí, tak vidíme,
že je zde určitý manévrovací
prostor, že je zde nová situace. Ta nás však
vůbec nesmí vést k sebeuspokojení.
Nová situace je komplikována především
tím, že v 8. pětiletce jsme nuceni vydávat
určitou část národního důchodu
na spoluúčast na investiční výstavbě
při osvojení surovin v zahraničí.
Děláme to proto, aby československá
ekonomika měla v 90. letech a po roce 2000 dostatek surovin
pro svůj intenzívní rozvoj, i když počítáme
s nižším podílem surovinových,
energetických a jiných vstupů ve vztahu k
národnímu důchodu. Zároveň
pochopitelně vytváříme předpoklady
pro vlastní, zvláště energetickou, ale
i surovinovou základnu.
Je třeba říci, že časově
se věci shodují tak, že v 8. pětiletce
budeme mnoho investovat především do oblasti
energetiky, zvláště atomové, resp. jen
atomové, avšak výstupy z atomové energetiky
nebudou převážně v této pětiletce,
ale v pětiletce deváté. V 8. pětiletce
nám najedou některé bloky - všechny
čtyři bloky Dukovan, začnou najíždět
mochovecké bloky - ale základní kapacita,
4krát tisíc MW Temelín, začne najíždět
až v 9. pětiletce. Převážnou část
investic budeme však realizovat už v 8. pětiletce.
To jsou určitá specifika tohoto období, která
vždy z hlediska střednědobého pohledu
se nám mohou jevit jako nelogická, ale ekonomický
i vědeckotechnický život je prostě přinášejí.
Na co jsme položili důraz ve směrnicích
8. pětiletky:
1. Položili jsme důraz na to, o čem
jsem hovořil ve zprávě o práci vlády,
to je na snížení podílu výrobní
spotřeby na společenském produktu, které
má vést ke zvýšení národního
důchodu.
2. Položili jsme důraz na podstatné
zvýšení technicko-ekonomické úrovně
zpracovatelského průmyslu i oblasti primární
sféry.
3. Položili jsme důraz na oblast strukturálních
změn v národním hospodářství.
Všechny tyto tři otázky spolu
úzce souvisejí.
Mám-li odpovědět na otázku
poslance Brabce, jak reaguje podniková sféra, znovu
říkám, že nepracuji s exaktními
údaji, pracuji se základními tendencemi,
s dílčími informacemi, i když jsou to
informace, které mají z 80 % - 90 % vypovídací
schopnost. Musím říci, že v oblasti
výrobní spotřeby pracujeme s velkou kontradikcí
s výrobní sférou.
To znamená, že podniky, resp. výrobní
hospodářské jednotky - poněvadž
směrnice se rozepisuje jenom na některé podniky
a s většinou se v této etapě prací
jenom konzultují - výrobní hospodářské
jednotky nám v podstatě adresují prolongaci
stávajícího vývoje. To znamená,
že jestliže plánovací komise, resp. plán
na rok 1984, počítal s tím, že výrobní
spotřeba se bude podílet pouze jednou třetinou
na přírůstku národního důchodu,
a skutečnost roku 1984 ukazuje, že nám to vyšlo
tak, že výrobní spotřeba se podílela
na přírůstku národního důchodu
z 50 %, tak tato tendence se v podstatě odráží
v návrzích pětiletých plánů
většiny výrobních hospodářských
jednotek.
Pochopitelně musíme vidět, že
naše současná výrobní spotřeba
se pohybuje mezi 60 - 62 % na hrubém národním
produktu, což je něco - otevřeně to
říkám - mezi ekonomikou vyspělých
a rozvojových států. U vyspělých
států se podíl výrobní spotřeby
pohybuje zhruba kolem 50 % a níže. Rovněž
my musíme tento podíl výrobní spotřeby
snižovat, a to je pochopitelně postupný, nejen
střednědobý, ale i dlouhodobý proces.
Proto Státní plánovací komise v plánu
na rok 1984, kdy se nám to nepovedlo, tak i v plánu
na rok 1985, kdy by se nám to mělo povést,
ale je to velice komplikované právě zimou
v lednu a únoru, se snaží snižovat podíl
výrobní spotřeby na přírůstku
národního důchodu v běžném
roce a v celé pětiletce na jednu třetinu,
a tím postupně snižovat výchozí
základnu výrobní spotřeby v Československu.
To je, soudruzi, základní zdroj růstu
národního důchodu, a to nejen vytvořeného,
ale i užitého, to je základní růst
našeho bohatství, základní cesta, jak
se máme zbavit investování, abych tak řekl
"výroba pro výrobu", kdy se hospodářství
točí naprázdno a nepřináší
efekty.
V tomto směru tedy musíme založit
progresívní tendenci, kterou Státní
plánovací komise prosazuje od začátku
sedmé pětiletky. První dva roky pětiletky
byly koncipovány tak, aby nám v letech 1983 - 1985
vytvořily prostor pro využití intenzívních
faktorů růstu, což se nám povedlo. Byl
to riskantní, ale optimální přístup.
Kdyby některé věci nevyšly, mohli jsme
stát před Federálním shromážděním
ve velice složité situaci. Tolik k výrobní
spotřebě.
K technickoekonomické úrovni. To je
druhá strategická otázka návrhu směrnic
8. pětiletky. Nedá se nic dělat, soudružky
a soudruzi, musíme od podniků a závodů
požadovat, aby znaly a věděly, na jaké
úrovni, s jakými náklady, na jaké
technickoekonomické úrovni vyrábějí
přední výrobci ve světě. To
není takový problém, aby to zjistily. Přece
vědí, jaká firma v západní
Evropě či vůbec ve světě vyrábí
podobný druh zboží jako oni, a dovedeme reálně
počítat, za jakých nákladů
to vyrábějí. Také si přece
dovedeme až na výjimky zjistit, s jakou technologií
pracují, s jakým technickým vybavením
a s jakou produktivitou práce. Pokud to v podnicích
nevědí, musíme říci, že
řídí na velice nízké kvalitativní
úrovni.
Toto je základní podmínka, aby
znaly, kde je svět, a podle toho se také věcem
přizpůsobovaly a podle toho nám i adresovaly
nároky na investiční výstavbu, úkoly
do státního plánu vědeckotechnického
rozvoje atd. Musíme se přece přibližovat
a dosahovat světové úrovně a tam,
kde máme předpoklady, ji musíme i předstihovat.
Musíme znát, kde je svět a jakými
cestami tuto úroveň dosahuje.
Kdybychom měli pokračovat stávajícím
tempem, ve stávající dynamice technickoekonomického
rozvoje, tak sice půjdeme dopředu, ale půjdeme
dopředu desetikilometrovou rychlostí, přičemž
vyspělé země jdou padesáti nebo stokilometrovou
rychlostí. To jsou ti naši konkurenti, ať jsou
v socialistických nebo v kapitalistických státech.
To se nedá nic dělat. Uvědomme si, že
socialismus soutěží s kapitalismem především
v produktivitě práce. A my to musíme zvládnout.
Záleží jenom na našich schopnostech, na
naší aktivitě. A proto návrhy, které
výrobní hospodářské jednotky
předkládají, pokud jde o zvyšování
tempa inovace a zvýšení technickoekonomické
úrovně, absolutně nemůžeme přijmout
Není to možné proto, že efektivnost zahraniční
směny v letech 1983 - 1984 byla velice nepříznivá
a zatím nevíme, jak se bude vyvíjet rok 1985.
To je pochopitelně tendence nepřijatelná
a nežádoucí. Příčina není
v tom, že dolar se zpevňuje. O dolaru dnes nikdo nedovede
říci, co bude zítra, ani šéfové
americké administrativy. To se vymyká jakékoli
ekonomické logice. Zde působí politicko-mocenské
faktory a různé jiné komponenty, které
zde nechci rozebírat a se kterými si světoví
národohospodáři nevědí rady
a nedovedou prognózovat ani na příští
týden, natož na příští léta.
Základní příčina
nedostatečné efektivnosti naší zahraniční
směny je v otázkách struktury a technickoekonomické
úrovně našeho vývozu a my tyto otázky
musíme v souvislosti s koncepcí 8. pětiletého
plánu řešit. A jestliže výrobní
hospodářské jednotky nadále plánují
strukturu, mikrostrukturu výroby v jednotlivých
podnicích a závodech v dnešní podobě
- a my víme, že část výroby je
na zahraničních trzích neprodejná,
není tam po ní poptávka a není naděje,
že tam nastane nějaká recese a konjunktura
- pak musíme říci: jak to, proč neměníte
strukturu, vždyť tím produktivní práci
absolutně znehodnocujete.
Proto otázku technickoekonomické úrovně
v souvislosti se strukturálními záležitostmi
musíme důkladně posoudit a zřejmě
tedy budou veliké střety s návrhy výrobních
hospodářských jednotek. Něco sice
částečně napraví ministerstva,
ale to hlavní bude třeba řešit na vrcholné
úrovni, na které máme koncepci, resp. stav
prací na pětiletce projednávat. To bude jednak
v pololetí a budeme to uzavírat na začátku
4. čtvrtletí t. r.
U strukturálních změn se chci
zastavit ještě z jednoho hlediska. Pochopitelně
jsou to velice složité práce, když mluvíme
o střednědobém plánu. Hovoříme-li
o dlouhodobém plánu, je to lehčí.
Ale když hovoříme o letech 1986 - 1990, je
to těžší, poněvadž je třeba
přesněji odhadnout vývoj a získat
partnery v našem společenství pro rozvoj socialistické
dělby práce. A to vždycky není lehké.
Každá země má svoji koncepci a každá
země má své ohraničené možnosti,
i když je chce slaďovat z hlediska socialistické
integrace.
Z hlediska strukturálních změn
musíme brát v úvahu:
1. potřeby a možnosti socialistických
zemí,
2. potřeby mezinárodních trhů
vůbec - kapitalistických i rozvojových,
3. potřeby vlastní země.
Tato tři hlediska sladit v určitém
čase není vždycky lehké. Na to nemáme
optimální odpověď, poněvadž
bez koordinace, bez dialogu s těmi druhými, bez
uzavření konkrétních otázek
vnitroodvětvové a vnitrooborové směny,
bez perspektivních programů spolupráce nejsme
s to dát odpověď na problémy strukturální
politiky v tom dlouhodobém rámci.
Třetí otázka, kterou je třeba
vzpomenout a která rozhoduje o strukturálních
změnách a technickoekonomické úrovni,
je oblast investiční výstavby. Je pravda,
že se opakuje stará záležitost - a koneckonců
by bylo nelogické, kdyby za stávajícího
systému řízení se neopakovala - že
výrobní hospodářské jednotky
nám podle neúplných údajů chtějí
předložit požadavky nejméně o 60
- 80 mld. Kčs navíc. Je známo, že v
8. pětiletce plánujeme celkový objem investování
ve výši 830 mld. Kčs. Zhruba tedy 60 - 80 mld.
Kčs je tedy požadavků navíc. Když
se zamýšlíme nad tím velkým číslem
830 mld. Kčs, musíme si ujasnit jeho strukturu.
Něco je rozestavěno, nejméně za 250
mld. Kčs, něco je jasné z hlediska bytové
výstavby a komplexní bytové výstavby,
to je zhruba dalších 200 - 250 mld. Kčs. Něco
je předurčeno v energetickém programu a nakonec
nám z toho zbývá zhruba 250 - 280 mld. Kčs,
které jsou určeny pro zahajované stavby 8.
pětiletky, pro modernizace a rekonstrukce.
Investiční politikou chceme podpořit
strukturální změny, chceme snižovat
výrobní spotřebu, chceme zvyšovat technickoekonomickou
úroveň výrobků a pochopitelně
to chceme dělat především cestou modernizace
a rekonstrukce. XVI. sjezd Komunistické strany Československa
v roce 1981 není první, který o tom mluví,
mluvily o tom i předcházející sjezdy.
Přesto jsme stále v etapě, kdy ve zpracovatelském
průmyslu pracuje při velkém podílu
stavebních na úkor strojních investic. Tuto
otázku je třeba skutečně zvládnout
a dostat se na takový podíl, aby stavební
investice ve zpracovatelském průmyslu dosáhly
maximálně 25 - 30 % a ostatní byla technologie
a technika.
Pochopitelně v investiční výstavbě
nejde jen o otázku výše požadavků
na investování. Národohospodář
by postavil otázku - jaký to přináší
efekt, a to je základní otázka. A zde nemůžeme
být spokojeni, protože efekty jsou tradiční,
opět je to prolongace nízkých výstupů
a vysokých vstupů, a to není možné.
Cožpak tato ekonomika a naši lidé to neumějí?
Cožpak naše ekonomika na to nemá, aby investovala
za 100 a přinášelo to těch 140 - 150,
jako kapitalistovi? Proto je třeba staré, konzervativní
myšlení měnit a zvláště
v investiční politice, kterou zabezpečujeme
všechny strukturální změny, technicko-ekonomickou
úroveň, snížení výrobní
spotřeby, rychlejší růst zahraniční
směny, lepší uspokojování vnitřního
obchodu a tak dále. Je třeba se podívat na
to, jak to děláme ve stavebnictví, v dodavatelsko-odběratelských
vztazích, ve vlastní technologii a strojním
vybavení.
Ano, správně zde říkal
jeden poslanec v rozpravě - v řízení,
plánování a financování žádná
uniformita, žádné zjednodušování.
Domnívám se, že v této etapě
jsme úplně na rozhraní, na rozcestí,
buď se dáme cestou pohodlného uspokojování,
to znamená cestou těch pomalých krůčků,
nebo půjdeme k pružnému, podnikavému,
adaptabilnímu způsobu ekonomického řízení.
Domnívám se, že zde vůbec není
nebezpečí ohrožení socialismu. Jsme
generace, která je především zvyklá
na centrální řízení a u nás
vůbec nehrozí, že to pustíme z rukou,
naopak. My to pořád chceme držet, chceme cokoliv
předurčovat, i když k tomu nemáme dostatečné
podklady a informace. Nebojme se důvěřovat
lidem dole. Ano, promýšlejme systémy socialistického
podnikání a respektujme objektivní zákony
socialistické ekonomiky, kde tržní vztahy nám
působí ať chceme nebo nechceme, kde nabídka
a poptávka z hlediska domácího i vnějšího
trhu je dána. A my tyto kategorie pochopitelně musíme
přizpůsobovat, adaptovat, nesmíme je znásilňovat.
V trestním zákoně je znásilnění
zločin a my to v ekonomice klidně děláme
a nikdo nás - ani profesor Češka - před
soud nedá.
Nebojme se demokratické prvky řízení
rozvíjet. To jsou prvky, které jsou vlastní
socialismu. Centrální řízení
je třeba zachovat, ale uplatňovat je v racionální
míře. Musíme je v procesu změn uplatnit
tak, aby podnítil socialistickou podnikavost, aby umožňoval
velice rychlý vědeckotechnický rozvoj, který
ve světě běží, ať si to
přejeme nebo nepřejeme, a v určitých
oborech nás předhání. A tak se nůžky
v těchto oborech stále rozvírají a
to přece není možné.
Když čteme projevy soudruha Gorbačova
o tom, co si chtějí sovětští
soudruzi dát za cíl, co rozpracovávají
pro rok 2000, zdá se mi, že pro tuto periodu to má
strategický význam pro rozvoj socialistického
společenství.
Před závěrem mi dovolte dvě
poznámky. Naprosto souhlasím se soudruhem poslancem
Brabencem, že věci, které připravujeme
pro 8. pětiletku, včetně plánu na
rok 1986, musíme velice intenzívně projednávat
s lidmi, protože lidé je mají znát.
Problém není ve lhůtách, není
v pravidlech. Někde to s lidmi projednají, ale někde
to lidé neznají ani v etapě, kdy už
to je rozepsáno. Chyba je asi v mechanismu v závodech
a podnicích. Někde to hospodářské
vedení včas předloží stranické
a odborové organizaci. Takto to chceme dělat. Někdo
to ale nepředloží vůbec. Účast
pracujících musíme přece rozvíjet
a někdo na to musí tlačit. Ano, musí
být tlak shora. Domnívám se, že musíme
velice intenzívně spolupracovat na tom, aby lidé
věci znali, aby byli zainteresováni. Protože,
když je to nařízeno, je to erární.
Když to s nimi projednáme a získáme
je, stává se to jejich vlastní věcí.
A nyní druhou poznámku. Rok 1985 začal
velmi složitě. Je třeba říci,
že ve stavebnictví, v oblasti strojírenské
metalurgie, v nepřetržitých provozech a v některých
vybraných oborech v dílčích sortimentech
jsou vážné výpadky, které narušují
rytmičnost národního hospodářství.
A nejen rytmičnost, ale i kvalitativní cíle,
které jsme si z hlediska výrobní spotřeby
i - abych tak řekl - celkového kvalitativního
rozvoje národního hospodářství
dali. V možnostech této ekonomiky je však věci
nejen dohnat, ale plán roku 1985 i překračovat.
Je to důležité proto, abychom výchozí
základnu pro léta 1986 - 1990 měli stabilní,
jistou a progresívně založenou.
Chci, soudruhu předsedo Federálního
shromáždění, vážené
soudružky a soudruzi, končit své vystoupení
reagencí na připomínku, resp. poznámku
soudružky poslankyně Seidlové, která
říká, že je to poslední zpráva
o plnění vládního prohlášení
federální vlády v tomto volebním období.
Ano, je to tak. Před nové Federální
shromáždění v příštím
roce předstoupí nová vláda. Protože
je těžko předvídat, jak vývoj
půjde, chci vám, soudružky a soudruzi poslanci,
poděkovat za dosavadní podporu a věřím,
že i nové Federální shromáždění
bude nové vládě - bez ohledu na osoby - pochopitelně,
jestliže předloží povzbudivý a
přitažlivý program - poskytovat potřebnou
pomoc tak, jako dosud.
Za dosavadní práci, za dosavadní
podporu vám jménem federální vlády
i jménem svým upřímně děkuji.
(Potlesk.)
Předseda FS A. Indra: Děkuji
soudruhu Štrougalovi. Ptám se poslance Brabce, zda
je spokojen s odpovědí.
Poslanec SL A. Brabec: Ano.
Předseda FS A. Indra: Prosím
předsedu návrhové komise soudruha Vedru,
aby nás seznámil s návrhem usnesení.
Předseda návrhové komise
místopředseda SN V. Vedra: Vážené
soudružky poslankyně, vážení soudruzi
poslanci, dovolte mi, abych vám jménem návrhové
komise předložil návrh usnesení.
Federální shromáždění
Československé socialistické republiky projednalo
na 16. společné schůzi Sněmovny lidu
a Sněmovny národů 26. března 1985
zprávu vlády Československé socialistické
republiky o plnění jejího programového
prohlášení, přednesenou předsedou
vlády Československé socialistické
republiky s. Lubomírem Štrougalem.