Za historicky krátke obdobie
dosiahol Sovietsky zväz také výsledky, ktoré
prekvapili celý svet. Ekonomický potenciál
predstavuje dnes pätinu svetovej priemyselnej produkcie.
Kvalitatívne sa zmenila materiálno-technická
základňa v poľnohospodárstve. Sovietsky
zväz je krajinou, ktorá za 60 rokov svojej existencie
doslova prekonala cestu od dreveného pluhu až ku kozmickým
korábom. Obrovský vedeckotechnický potenciál,
ktorým disponuje Sovietsky zväz, vyvrcholil vypustením
prvej družice Zeme. Táto skutočnosť zatienila
všetko, čo do tej doby dokázal kapitalistický
svet.
Družica ohromila svet. Na Západe
si nedokázali predstaviť, že ľud, ktorý
v neďalekej minulosti žil v podmienkach feudalizmu,
ktorý nedávno položil základy svojho
priemyslu, mohol niečo také dokázať.
Je užitočné si pripomenúť, že
Zväz sovietskych socialistických republík prvý
prenikol do vesmíru práve v dobe "studenej
vojny, kedy vinou Západu boli mnohé cesty medzinárodného
obchodu zablokované. Ekonomická a vedeckotechnická
sila Sovietskeho zväzu je však na takej úrovni,
že ani dnes, napriek diskriminačným opatreniam
a rôznym embargám zo strany USA, nik nemôže
jej ďalší progresívny vývoj zastaviť.
K významným zmenám
došlo v posledných rokoch v ďalšom hospodárskom
raste ZSSR v produkcii ocele, nafty, železnej rudy, cementu,
uhlia a u mnohých ďalších výrobkov,
v ktorých predstihol USA. V úrovni hospodárskeho
rozvoja dosiahol vedúce postavenie.
Súdružky a súdruhovia,
významné výročie Veľkej októbrovej
socialistickej revolúcie a vzniku Zväzu sovietskych
socialistických republík sú i našim
sviatkom. Pri tejto príležitosti si znovu pripomíname,
že to bol práve Sovietsky zväz, ktorý
stál po našom boku v období hanebnej mníchovskej
zrady. Že to boli sovietskí ľudia, ktorí
nám v partizánskych odriadoch pomáhali s
puškou v ruke bojovať proti fašistickým
okupantom a ich prisluhovačom. Nemôžeme zabudnúť
na hrdinskú Sovietsku armádu, ktorá priniesla
našim národom slobodu a že toto oslobodenie umožnilo
i nám nastúpiť socialistickú cestu,
po ktorej v bratskej jednote a úzkej spolupráci
kráčame so Sovietskym zväzom a ostatnými
krajinami socialistického spoločenstva.
Tieto historické skúsenosti,
ktorými prešli naše národy, jasne ukázali,
kto je našim priateľom a spojencom, kto nám dáva
záruku našej štátnej suverenity a všestranného
ekonomického a kultúrneho rozvoja našej socialistickej
spoločnosti. Preto právom a v plnom súlade
so životnými záujmami nášho ľudu,
ako to aj vo svojej správe uviedol minister zahraničných
vecí ČSSR súdruh Bohuslav Chňoupek,
základným princípom našej zahraničnej
politiky je a zostáva bratstvo, spojenectvo a súdružská
spolupráca so Sovietskym zväzom.
Význam nášho spojenectva
so Sovietskym zväzom a ostatnými krajinami socialistického
spoločenstva vystupuje zvlášť do popredia
v súčasnej medzinárodnej situácii.
Vinou najagresívnejších imperialistických
síl, najmä USA, celý svet - a predovšetkým
Európa - sa nachádza na križovatke dejín.
Jasne sa vyhranili dva základné smery politiky -
politika života a mieru, ktorú predstavuje socializmus,
a politika vojny a smrti, ktorú zastáva imperializmus.
Zahraničná politika Sovietskeho zväzu - ktorú
v úzkej koordinácii s ním a ostatnými
socialistickými krajinami nielen podporujeme, ale aj aktívne
presadzujeme - konkrétne prispieva k úsiliu o zastavenie
zbrojenia a k upevneniu bezpečnosti a vzájomnej
dôvery medzi národmi.
Sovietsky zväz od svojho vzniku
dôsledne presadzuje mierovú politiku. Dekrét
o mieri, požiadavka mieru bez anexií a kontribúcií,
nebol len historickým dokumentom danej doby, ale stal sa
trvalou súčasťou politiky Sovietskeho zväzu.
Sovietsky zväz nikdy neviedol útočnú
vojnu, nikdy neohrozoval nijakú krajinu. Naopak, v minulosti
i dnes je príkladom neúnavného mierotvorného
činiteľa. I jeho jeden z posledných krokov
-zrieknutia sa použitia jadrových zbraní ako
prvý - predstavuje akt historického významu.
Náš ľud plne podporuje
a svojou prácou prispieva k mierovej politike Socialistického
spoločenstva, lebo je si vedomý toho, že len
v mieri môže ďalej budovať našu vlasť
nielen pre seba, ale i pre budúce generácie. Iba
v mieri môžeme ďalej prehlbovať spoluprácu
a koordináciu v rámci Rady vzájomnej hospodárskej
spolupráce, ktorá ako sa každodenne presvedčujeme,
prináša nám vzájomný prospech,
chráni nás pred otrasmi všeobecnej krízy
kapitalizmu, sprevádzanej v západných krajinách
prudkým rastom nezamestnanosti a dáva nám
istoty do budúcnosti.
Súdružky a súdruhovia,
vo všetkých plánoch ďalšej výstavby
našej rozvinutej socialistickej spoločnosti prikladáme
prvoradú dôležitosť ustavičnému
upevňovaniu osvedčeného spojenectva a bratskej
spolupráce so ZSSR a ostatnými krajinami socialistického
spoločenstva. Naše krajiny riešia celý
rad podobných ekonomických problémov. Toto
nás vedie k tomu, aby sme poznávali a využívali
bohaté skúsenosti i z hospodárskej výstavby.
Presvedčila som sa, že najväčší
pokrok na závodoch dosahujú tie kolektívy,
ktoré uplatňujú osvedčené sovietske
skúsenosti a metódy. Aj v mojom volebnom obvode
má v socialistickej súťaži veľký
význam práve hnutie BSP ČSSP. V podnikoch
a závodoch nášho okresu sa využívajú
a rozširujú v praxi osvedčené skúsenosti
sovietskych ľudí, ako je napríklad: Zlobinova
metóda, Bassovova metóda, Saratovské hnutie
a mnohé ďalšie. Tieto metódy sa využívajú
napríklad v podnikoch Priemstav Prievidza, Banské
stavby, Chemické závody, n. p., Nováky, baňa
Cígeľ, Zornica, Nitrianske Pravno, kde pracujem, a
v mnohých ďalších. K jednotlivým
pracovným metódam uskutočňujeme okresné
a krajské semináre a aktívy BSP. Využívame
aj návštevy sovietskych odborníkov z družobnej
Tulskej oblasti.
Vážené súdružky
a súdruhovia, súdruh Gustáv Husák,
keď chcel vyjadriť podporu československého
ľudu ZSSR a socialistického spoločenstva, povedal:
Citujem - "Sme hrdí na to, že sme súčasťou
veľkej rodiny medzinárodného revolučného
hnutia. Sú nám drahé pokrokové tradície
a kultúra našich národov. Z nich čerpáme
svoju silu a odhodlanie. Zdrojom poučení sú
nám i skúsenosti ostatných bratských
krajín, najmä skúsenosti Komunistickej strany
ZSSR, najvyspelejšieho oddielu revolučného
hnutia, sú pre nás bohatou studnicou poznania a
podnetov. (Koniec citátu.)
Trvalý vzostup ekonomiky ZSSR
a stále sa rozširujúca československo-sovietska
spolupráca sú pilierom, o ktorý sa opiera
rozvoj nášho hospodárstva, ktorý schválil
XVI. zjazd KSČ. Sú základným predpokladom
splnenia našich úloh a dlhodobých cieľov.
Na ZSSR pripadá v súčasnosti
viac ako 1/3 obratu nášho zahraničného
obchodu. Každý, kto sa len trošku zaujíma
o potreby nášho hospodárstva, vie, aký
nedoceniteľný význam za súčasnej
situácie na svetových trhoch majú pre nás
sovietske dodávky ropy, zemného plynu, rudy a kovov,
strojného zariadenia a ďalších.
Súdružky a súdruhovia,
v závere môjho vystúpenia by som chcela ešte
raz zdôrazniť požiadavku našich občanov
- voličov, že dôležitou a prvoradou podmienkou
splnenia všetkých našich plánov a cieľov
je zabezpečenie mieru a spolupráce medzi národmi.
V ich mene by som preto chcela poďakovať ÚV KSSZ,
Najvyššiemu sovietu ZSSR, vláde ZSSR a osobitne
súdruhovi L. I. Brežnevovi za neúnavné
úsilie za zabezpečenie šťastného
mierového života národom celého sveta.
Oceniť tiež úsilie vlády ČSSR,
všetkých orgánov, inštitúcií
a organizácií, ktoré sa aktívne podieľajú
na realizácii československej mierovej politiky
a na všestrannom rozvoji, upevňovaní a prehlbovaní
priateľských vzťahov so Sovietskym zväzom
a ostatnými krajinami socialistického spoločenstva.
Preto plne súhlasím so správou ministra zahraničných
vecí Československej socialistickej republiky. Ďakujem
za pozornosť.
Předseda FS A. Indra:
Děkuji poslankyni Humajové. Vystupuje poslanec Auersperg,
připraví se poslankyně Štrbová.
Poslanec SN P. Auersperg:
Vážený soudruhu předsedo, vážené
Federální shromáždění,
naše mezinárodně politická rozprava
probíhá v dramatickém čase, kdy zostřování
mezinárodního vývoje nabývá
krajně znepokojivých rozměrů. Vnější
symboliku tohoto příkrého obratu představuje
postup nové americké administrativy a celý
řetěz výhružných činů
Washingtonu, provázených přímo vlnobitím
primitivního antisovětismu a antikomunismu.
Sedmdesátá léta
se zapsala do moderní historie velice početnou řadou
uskutečněných mezinárodně politických
pozitiv. Jako čas mocného pokroku na poli národně
osvobozeneckého zápasu i jako období výrazného
posunu v normalizaci evropských vztahů, kdy se plně
osvědčil a zdaleka ještě nevyčerpal
své potence helsinský model mezinárodní
spolupráce a stability. Poprvé od roku 1945 stala
se však sedmá dekáda obdobím se dvěma
vážnými krizovými zlomy ve světové
kapitalistické ekonomice v letech 1975 a 1980, které
hlavně v USA zcela rozrušily měřítka
politického realismu a do pohybu uvedly všechna možná
soukolí třídního revanšismu,
v jehož aktivitě tvoří spojité
nádoby pravicový liberalismus i pravicový
konzervatismus.
Negativní dědictví
zanechala různými zvraty poznamenaná politika
"liberála" J. Cartera. S jeho jménem je
spojeno odsabotování podepsané smlouvy o
Saltu 2 a známá prezidentská směrnice
č. 59, vycházející zo zvráceného
předpokladu, že jaderná válka prý
nemusí znamenat světovou katastrofu, ale může
prý být řízenou operací s dávkovaným
zasazováním atomových úderů
protivníkovi podle jakýchsi pravidel předem
rozepsaného scénáře.
Změna v Bílém
domě, k níž došlo v roce 1980, zdaleka
nevyjadřuje pouhé pokračování
carterovských tendencí, nýbrž vytváří
kvalitativně novou situaci - jednu z nejnebezpečnějších
po roce 1945. Osobnost a politika nového prezidenta jako
představitele kalifornského vojensko-průmyslového
komplexu a dominující role této skupiny při
formování a uskutečňování
vládního programu USA dostávají se
do přímého sepětí s cyklickou,
univerzální a strukturální ekonomickou
krizí kapitalistické ekonomiky. Začala druhou
explozí ropných cen v roce 1979 a krajně
ji na Západě vyhrotilo nezvládnutí
procesu nejposlednější fáze vědeckotechnické
revoluce. Tato krize hloubkově zasáhla všechny
vazby ekonomiky USA i jejích partnerů, některými
rušivými vlivy projevila se i v nekapitalistické
ekonomice, vyvolala řetězovou destrukci v mezinárodních,
obchodních, úvěrově finančních
i měnových vztazích.
V politickém kursu nové
administrativy USA našla výraz v ultimativním
příkazu: americká politika se nesmí
a nebude přizpůsobovat současnému
světu, nýbrž tento svět se musí
podřídit potřebám a zájmům
nynější Ameriky a bude-li se tomu zpěčovat,
donutí jej k tomu síla USA. Z této imperiální
představy rozvinula se linie konfrontace a diktátu
vedená všemi směry - v prvé řadě
proti socialistickým zemím, ale zároveň
proti národně osvobozeneckému hnutí,
vlastním americkým spojencům i mezinárodnímu
společenství vůbec, když Washington
například shodil se stolu téměř
už hotovou smlouvu o využívání
mořského dna.
Spirála zbrojení navíc
neuvěřitelně vydávaná za jeden
z antikrizových postupů roztočila se na plné
obrátky. Do konce osmdesátých let má
se na stovky militaristických programů, zejména
jaderného vyzbrojování, utratit v USA suma
ve výši 2,3 biliónu dolarů. Programoví
experti Pentagonu definovali smysl tohoto jaderného šílenství
takto: "Jaderné zbraně mohou a musí
sloužit zahraničně politickým cílům
USA. V dobách neválčení musí
sloužit tak, aby se protivníkovi zabránilo
vytvořit neutralizující paritu." Zároveň
Pentagon nezakrytě vyhlašuje, že nejde o nastolení
jakékoliv vojenské převahy, ale takové,
která by Spojeným státům umožnila
začít jadernou válku s nadějí
ji vyhrát.
Úsilí o získání
prvenství v síle, podbarvené masově
šířenou hysterií o takzvané "sovětské
vojenské hrozbě", vystavuje se současně
v propagandě jako reklamní poutač pro získání
podpory velice početných středních
vrstev USA, které do budoucna nic nechrání
před krizovými dopady a které dnes jako politicky
nejlabilnější skupina nejvíce ovlivňují
výsledky voleb v USA a v kapitalistickém světě
vůbec. Ze středních vrstev, jimž v USA
vždy imponoval kult politiky síly, vytváří
si dnes washingtonská monopolistická elita sociální
základnu a oporu, mající zaštitovat
a podporovat extrémní přesun USA doprava
v mezinárodních vztazích. Tyto záměry
se ovšem nesetkaly s očekávanou odezvou ve
společensko-politickém zázemí, na
něž nejvíce sázeli washingtonští
stratégové. Když proti vyspekulované
hrozbě vnější agrese začaly se
v USA předkládat různé doktríny
v podobě prognóz o "omezené", "vleklé"
či "vítězné" jaderné
válce, vzrostl proti nim nečekaný spontánní
odpor, mnohem silnější než proti oficiálně
inspirovanému strašáku tzv. "sovětského
nebezpečí".
V roce 1982 stali jsme se v USA svědky
nového jevu: na bázi stávajícího
politického systému formují se a s aktivním
protestem vystupují právě střední
vrstvy, které požadují okamžité
zastavení závodů ve zbrojení cestou
zmrazení současného stavu a vývoje
jaderných zbraní. Takzvané hnutí frees
- za zmrazení - sdružilo četné společenské
síly, představitele nejrůznějších
profesí i duchovní proudy, které byly dříve
politicky pasívní nebo indiferentní. Do jeho
rámce vcházejí protijaderné iniciativy
stovek amerických velkoměst i jednotlivých
amerických států, včleňuje
se sjednocení 18 celostátních amerických
organizací v jednotné hnutí "Občané
proti nukleární válce", a konečně
patří sem výsledky lidových referend,
která počátkem listopadu proběhla
v sedmi amerických státech. V průzkumech
veřejného mínění více
než dvě třetiny dotázaných požadují
zastavení závodů v jaderném zbrojení,
vyslovují se za seriózní jednání
v Ženevě a tento rostoucí tlak prolíná
se úzce s narůstajícím sociálním
protestem proti krizovým jevům a důsledkům
takzvané reaganekonomiky.
Změny v politické atmosféře
byly patrné v přípravě a průběhu
listopadových doplňovacích voleb do Sněmovny
reprezentantů i Senátu, i když vzhledem k tradiční
masové neúčasti amerických voličů
neprojevily se v důraznější míře.
Větší podíl měly stále
ještě hlasy těch, jichž se krize nedotkla,
než těch, kteří byli krizí tvrdě
postiženi a volby bojkotovali. Je však objektivním
faktem, že nynější kurs Washingtonu na
globální zostřování mezinárodního
napětí sráží se dnes s rostoucí
masově politickou oponenturou v samotných Spojených
státech.
Pokud jde o západní
Evropu, rozhořelo se i zde mocné protestní
a protiválečné hnutí, které
má však za sebou teprve prvou fázi, kdy si
ověřovalo své možnosti i akční
rádius. Skutečnou zkouškou zralosti bude procházet
až teprve v příštím roce, kdy má
padnout poslední slovo, bude-li se či nebude realizovat
známé prosincové usnesení NATO z roku
1979. S jistotou se dá předpokládat, že
nechť jakkoliv dopadne toto rozhodnutí, protiválečné
a protiraketové hnutí neustrne, bude stupňovat
svou aktivitu a zůstane trvale přítomným
faktorem na evropském kontinentě. Základní
dilema evropské politiky ztělesňuje totiž
nadále osudová otázka - půjde-li Evropa
kupředu helsinskou cestou, nebo balancovat na ostří
nukleárního střetu.
Prozatím v západní
Evropě nerozhodovala o stabilitě či vratkosti
konzervativních, liberálních nebo sociálně
demokratických vlád jejich zahraniční
politika. Necháme-li stranou některé vysloveně
zákulisní manipulace, vlády se měnily,
střídaly a odcházely hlavně z toho
důvodu, že se nemohly vyrovnat s průběhem
krize. Nebo k moci přicházely či u vládního
kormidla setrvávaly, když skýtaly jiskru protikrizové
naděje. Převahy však v žádném
případě nenabyla orientace, jakou by si přál
vidět Washington a jež by svědčila o
nějakém komplexním posunu západní
Evropy doprava k odvolání o popření
helsinské cesty. Vzájemně prospěšné
plody politiky déténtu postavily vážné
bariéry proti takovým pokusům, zanechaly
v západní Evropě nesmazatelnou brázdu
a vytvořily reality trvalé hodnoty.
Stoupenci zostřování
mezinárodního napětí sledují
svými vojenskými hrozbami, stupňovanou protikomunistickou
hysterií včetně aktů politické,
ekonomické a ideologické diverze proti socialistickému
světu i další záludný cíl,
který jim však vůbec nevyšel. Že
totiž socialismus tváří v tvář
těmto činům začne pochybovat o vlastní
filozofii míru, ztrácet víru v programový
smysl svého zápasu za omezení zbrojení
a za odzbrojení, za spolehlivou mezinárodní
bezpečnost. Podle vlastní logiky počítali
tito stratégové s kalkulací, že proces
zostřování napětí nevyhnutelně
dostane oboustranně vzájemný charakter, že
postup Západu zaktivizuje z naší strany metodu
"ostří proti ostří".
Našim nepřátelům
se nepodařilo vmanévrovat socialismus do této
role, nacházejí se v rozporu s filozofií
i logikou déténtu, kterou socialismus vyznává.
Ani na okamžik nemůže ovšem Washington ani
kdokoliv jiný na Západě pochybovat o některých
nezměnitelných konstantách politiky mezinárodní
bezpečnosti socialismu: spojené síly socialistických
zemí nedovolí, aby imperialismus v jakékoliv
formě nastolil nad nimi vojenskou převahu, vystavil
je jakémukoliv momentu nečekaného překvapení,
jakkoliv narušoval jejich bezpečnost a suverenitu,
nebo otevíral si cestu pro jakoukoliv kontrarevoluční
odvetu, namířenou proti revolučním
vymoženostem socialismu.
Na výpady divoké rétoriky
imperialismu USA budeme nesmiřitelně reagovat argumenty
s ofenzívní pádností, ale přitom
s odpovídající politickou kulturou. Těžiště
našeho úsilí spatřujeme nadále
v neustále konstruktivní aktivitě, v cílevědomě
inovovaných iniciativách, výdrži a trpělivosti,
v důslednosti a pružnosti mezinárodně
politického postupu socialismu. V takovém duchu
budeme i napříště - jak vyplynulo z
předneseného expozé -nastolovat a probojovávat
reálné perspektivy míru, bezpečnosti
a vzájemné důvěry, obsažené
v mezinárodně politické strategii XXVI. sjezdu
Komunistické strany Sovětského svazu, s níž
se plně ztotožnil i XVI. sjezd Komunistické
strany Československa.
Někdy se může
položit povrchní otázka, zda takové
závažné impulsy socialismu, jako závazek
nepoužít atomové zbraně jako první,
návrhy na moratorium výroby atomových zbraní
a všech jaderných zkoušek, naše projekty
na atomovou a raketovou demilitarizaci Evropy, buď vskutku
nulovou nebo prováděnou po reálných
etapách, nezůstávají jen ušlechtilými
předsevzetími a výzvami, které nenacházejí
žádoucí odezvu u těch, jimž jsou
adresovány. Sám život staví však
takovou otázku do zcela jiného světla: ani
jeden oficiální návrh Washingtonu nebo NATO
nedostal se buď v původní podobě nebo
kosmetické úpravě mezi klíčové
požadavky lidového protiválečného
hnutí v USA a v západní Evropě. Obsah
tohoto hnutí není však při vší
své originálnosti myslitelný bez iniciativ
a rozvinutí naléhavých problémů,
které jako všelidské a všesvětové
definovala mezinárodní politika socialismu. Z tohoto
věcného srovnání plyne další
důležitý závěr, že mezinárodně
politický potenciál socialismu má trvalou
a pevnou perspektivu a stává se kapitálem
budoucího zhodnocení. Zejména až bude
nastávat situace, kdy se začne rýsovat proces
překonávání nynější
krize kapitalistické ekonomiky, kdy půdu pod nohama
postupně budou ztrácet nynější
válečnické garnitury na Západě
a stoupat budou akcie politických sil, hájících
zájmy své třídy, ale s vlastnostmi
realistické optiky a racionálních přístupů
v mezinárodní politice.