Velké rozdíly ve výsledcích závodů
hospodařících v přibližně
srovnatelně stejných podmínkách však
ukazují, že vedle objektivních problémů
a nedostatků v pěstování cukrovky
jsou značné rezervy i v základní agrotechnice
a výživě. Příkladem mohou být
zemědělské závody okresů Opava
a Nový Jičín, které dlouhodobě
a prakticky každoročně plánované
úkoly ve výrobě této důležité
plodiny nejen plní, ale i překračují.
Mohou tak činit proto, že se vzorně starají
o půdu a statková hnojiva a snaží se,
aby humus v půdě neubýval, ale stále
se zvyšoval.
V této souvislosti bych chtěl položit soudruhu
ministrovi Tomanovi otázku:
Hektarové výnosy obilovin se za dobu socializace
zemědělství zvýšily více
než dvojnásobně, zatímco u cukrovky
v celostátním měřítku zůstaly
v podstatě na stejné úrovni. Rovněž
v porovnání s úrovní evropského
řepařství na tom není ČSSR
nejlépe. Chci se tedy zeptat, jaký je podíl
vědy a techniky na současné úrovni
výnosů cukrovky a cukru a jaká je naděje
na brzké zlepšení.
Brambory mají a budou mít i nadále své
místo jako důležitá potravina i pro
průmyslové zpracování. V tomto odvětví
je nutno soustředit pozornost vědecké fronty
i odborníků z provozu na zlepšení základní
agrotechniky, šlechtění odrůd odolnějších
proti mechanickému poškození i proti plísni
bramborové, která každoročně
způsobuje značné škody. Také
na technologických linkách pro pěstování,
sklizeň i úpravu brambor je stále co vylepšovat.
Tato plodina stále vyžaduje velké množství
ruční práce, i proto je snaha zemědělských
podniků plochy brambor snižovat.
Mluvíme-li o bramborách, je většinou
snaha o zvyšování výroby, kde jsou stále
uvedené problémy. Menší pozornost je
však věnována využití brambor.
Současná výroba zušlechtěných
výrobků z brambor (bramborové kaše,
knedlíky, mouka, bramborové lupínky, hranolky,
placky atd.) je u nás v počátcích.
Na jednoho obyvatele ČSSR připadá na zušlechtěné
výrobky průměrné roční
spotřeby brambor cca jen 2,4 %, zatímco např.
v Německé spolkové republice je to cca 25,4
%. Při zpracování brambor na zušlechtěné
výrobky se zužitkují veškeré odpady.
Při zimním předzásobení spotřebitelů
brambory se odhaduje jejich využití jen na 40 - 50
%, při spotřebě sáčkovaných
brambor na 60 - 80 %. Odpady tedy končí nenávratně
v popelnicích. Domnívám se, že by se
nad touto problematikou měla kompetentní místa
více zamyslet.
Soudružky a soudruzi, poslanecké průzkumy prováděné
ve vybraných výzkumných ústavech ukázaly
i na některé další problémy.
Například není dosud dořešena
jednotná koordinace vědeckovýzkumné
činnosti a šlechtění. V rámci
odvětví je problematika týkající
se obilovin řešena v různých výzkumných
ústavech řízených různými
institucemi. Platí to i pro další výzkumné
ústavy zemědělsko-potravinářského
resortu, protože některé jsou řízeny
federálním ministerstvem zemědělství
a výživy, další ministerstvy zemědělství
a výživy České socialistické
republiky a Slovenské socialistické republiky a
některé výrobně hospodářskými
jednotkami Osevou a Slovosivem. Každý tento orgán
a instituce má jiný přístup i systém
řízení.
Vědeckovýzkumnou práci ztěžuje
i to, že mnoho pracovníků, a to i odborných,
musí se zabývat zabezpečováním
různých materiálů a přístrojů
potřebných pro výzkumnou práci, jak
jsme se o tom mohli přesvědčit mimo jiné
i při návštěvě Výzkumného
ústavu zemědělských strojů
v Praze - Chodově. Jistě je třeba pochopit,
že jsou i budou problémy se zajišťováním
světové špičkové techniky, na
druhé straně výzkumné ústavy
by měly být potřebným materiálem
a přístroji naší výroby vykrývány
bez problémů a přednostně. Rychle
by se měly vyřešit i problémy s nedostatečným
fondem cestovného pro pracovníky těch výzkumných
pracovišť, kteří zajišťují
styk v praxi. Samozřejmě tyto náklady by
byly ochotny hradit přímo zemědělské
závody, ale protože nejde o vlastní zaměstnance,
dosavadní předpisy to neumožňují.
Závažnějším a hůře
řešitelným problémem je to, že
výzkumné ústavy, a to i špičkové,
pro naprostý nedostatek pohotovostních bytů
těžko získávají mladé
odborné pracovníky, lépe řečeno
získávají je většinou z blízkého
okolí ústavu, zejména ty, kteří
mají bytový problém vyřešen.
Je však potřebné zdůraznit, že
ne každý vysokoškolák má předpoklady
se stát vědeckým a výzkumným
pracovníkem. Jde jen o malé procento, které
má předpoklady i obrovskou vůli dopracovat
se k vynikajícímu odborníkovi. Jejich výběru,
přípravě a vytváření
optimálních podmínek pro práci bychom
měli věnovat maximální pozornost,
neboť takto vynaložené náklady by se měly
několikanásobně vrátit. Dosavadní
stav po této stránce není tedy nejlepší
a vede spíš k průměrnosti, což
si dále, jak zdůraznilo správně 8.
zasedání ÚV KSČ, nebudeme moci dovolit.
Soudružky a soudruzi, právě poslední
zasedání ústředního výboru
Komunistické strany Československa podrobně
rozebralo současný stav ve vědeckotechnickém
rozvoji a ukázalo i východiska vpřed. Půjde
teď o to, abychom na každém pracovišti a
každý svým dílem přispěli
k urychlení vědeckotechnického pokroku v
zájmu dalšího rozvoje našeho socialistického
zemědělství a tím celé naší
společnosti.
Předseda SL V. David: Děkuji poslanci Římanovi.
Slovo má poslankyně Stýblová, připraví
se poslanec Janec.
Poslankyně V. Stýblová: Vážený
soudruhu předsedo, vážené soudružky,
vážení soudruzi, zásadní obrat
v řízení a výsledcích technického
rozvoje není myslitelný bez komplexního úsilí
na všech úsecích naší společnosti.
Ve svém příspěvku se zaměřím
na některé dílčí úkoly,
které připadají vysokým školám
při rozvíjení inovační aktivity
a využívání jejich výsledků
ve výrobě, zejména však ve výchově
vědecko-inženýrských kádrů,
jakožto tvůrčí složky výzkumného
a vývojového potenciálu.
Význam a odpovědnost vysokých škol v
oblasti vědy a výzkumu je dána především
historicky tím, že po dlouhá desetiletí
byly téměř jedinou vědeckou institucí
a skutečnou kolébkou všech našich dřívějších
i dnešních vědců a výzkumníků.
Tím byl na jedné straně umožněn
vznik vědeckých ústavů Československé
akademie věd a Slovenské akademie věd, přes
400 samostatných výzkumných ústavů
a přes 1450 výzkumných pracovišť
v různých resortech. Na druhé straně
se však tím stal přínos vysokých
škol na poli vědy a výzkumu pro část
veřejnosti nejasným a nedoceňovaným.
Například se často zapomíná,
že všichni naši světoznámí
vědci, počínaje profesorem Heyrovským
a předsedové ČSAV od Zdeňka Nejedlého,
získali svůj vědecký věhlas
a badatelské výsledky právě jako profesoři
vysokých škol. Přechod špičkových
tvůrčích pracovníků na uvedená
nová pracoviště byl nesporně společensky
účelný, i když mohl znamenat na některých
úsecích vysokých škol přechodné
oslabení.
Vznikem nových vědeckých a výzkumných
institucí se však v žádném případě
nesnížil význam a funkce vysokých škol
pro oblast vědy a techniky. To vše připomínám
proto, že se někde vysoké školy fakticky
dostaly do stínu početných, rozsáhlých
a dobře dotovaných institucí a nepodílejí
se úměrně na věcném a personálním
vybavení. Vysoké školy jsou sice jednou složkou
resortů školství, avšak pokud jde o úsek
vědy a výzkumu, není důvodu, proč
by se měly stávat čím dál víc
nerovnocennými partnery jiných vědeckotechnických
pracovišť a jejich preferenci vyrovnávat například
s vedlejší hospodářskou činností,
aby získaly chybějící prostředky
na přístrojové a jiné vybavení.
Zatím nelze tvrdit, že se využívá
plně vědeckotechnické potence vysokých
škol ani specifických možností, které
vyplývají například z multidisciplinárnosti
kapacit na vysokých školách, z mezikatedrové
a mezifakultní spolupráce, z vysoké kvalifikace
řady tvůrčích pracovníků,
z relativně nízkých nákladů
na řešení apod. Je proto aktuálním
úkolem, aby byly v praxi - vedle uplatňování
smluvní báze - vytvářeny vhodné
pružné, organizační formy (např.
vědeckotechnické sdružení), jakožto
účinná forma spolupráce výroby
s vysokými školami i s jinými institucemi.
Touto těsnější formou spolupráce
je možno zvýšit tvorbu originálních
inovací a tak - prakticky téměř bez
nároků na další zdroje - zvýšit
výzkumný a vývojový potenciál
a zejména pak systémově zařadit kapacitu
vysokých škol do inovační aktivity zaměřené
na společensky uznávané cíle jednotlivých
oborů.
Je nepopiratelným faktem, že za předpokladu
řádného materiálního vybavení
moderními přístroji a zařízením
je kreativita výzkumných vědeckých
pracovníků inteligentně vedených rozhodujícím
faktorem větší či menší
úspěšnosti výzkumné práce.
Činnost tvůrčích pracovníků
přináší - jak bylo konstatováno
s. Jakešem na 8. plénu ÚV KSČ - národnímu
hospodářství efekty, které v mnoha
případech nelze ničím nahradit. Přitom
rozdíly ve stupni individuální tvořivosti
a výkonnosti duševních i manuálních
pracovníků jsou nečekaně vysoké.
Je tedy nesnadným a v praxi nedoceněným úkolem
provádět správný výběr
právě těch nejpovolanějších
na vědecká a výzkumná pracoviště
a podle objektivně zhodnocených pracovních
výsledků průběžně uvolňovat
řešitele s průměrnými a podprůměrnými
výsledky, bez elánu, bez stoupající
tvořivosti a doplňovat je mladými talenty.
Jak bylo konstatováno na XVI. sjezdu strany, musí
úsilí školy směřovat mimo jiné
k tomu, aby se v každém mladém člověku
vytvářela a rozvíjela touha po vlastní
tvořivé činnosti. A právě tu
leží velká odpovědnost na vysokých
školách, kde se poprvé formuje vztah mladého
člověka k teoretické práci a diferencují
se jeho zájmy a záliby. Právě v tomto
směru vystupuje nezastupitelná úloha osobnosti
vysokoškolského učitele, jeho neformální
autority a zápalu pro řešení teoretických
problémů vlastní profese i vysoká
angažovanost při zavádění výsledků
do praxe, což je i projevem jeho politického postoje.
Nelze zastírat, že ne na všech úsecích
vysokých škol máme pracovníky, kteří
zcela splňují tyto mimořádně
náročné a všestranné požadavky
na znalost teorie a zároveň i praxe. Je třeba
si položit otázku, zda existující podmínky
(platové, bytové a hlavně postupové)
pro mladé pracovníky vysokých škol podporují
jejich touhu po vysokoškolské dráze či
naopak. Atraktivnost tohoto povolání snižuje
i běžná praxe, kdy fakulty navrhují
na docenty a profesory pracovníky již ve věku,
kdy již dávno překročili věk
uznávaný ve světě jako nejproduktivnější
pro výzkumnou a experimentální práci.
Iniciovat tvořivost mladých lidí zůstává
tedy specifickým úkolem vysokých škol.
Studentská vědecká činnost, přes
její úspěšný rozvoj na četných
vysokoškolských pracovištích a přes
mnohé výsledky přímo použitelné
v praxi, není dosud ještě z jednoho hlediska
doceněna. Měla by se stát neformálním
průzkumem schopností a hlavně zanícení
studentů pro tvořivou výzkumnou práci.
Poznání všech vlastností studenta při
vlastní výzkumné aktivitě není
plně nahraditelné žádnou zkouškou
nebo pohovorem. Z toho by měl vycházet kvalifikovaný
výběr uchazečů o vědeckou aspiranturu,
kterých se vychovává na vysokých školách
více než 70 %, i všech mladých adeptů
vědy a výzkumu.
Poměrně málo pozornosti se v souvislosti
s technickým rozvojem dosud věnuje postgraduálnímu
studiu jako přednímu úkolu, který
připadá výhradně vysokým školám.
Často je připomínán fakt, že
československá věda přispívá
k poznatkům světové vědy zhruba 1
%. Proto aplikovaný výzkum a zejména technický
rozvoj se nemůže omezovat na domácí
výsledky, nýbrž musí vycházet
z poznatků celé světové vědy.
I když jsou špičkové výkony teoretických
pracovišť u nás vítané, zůstává
pro rozvoj a intenzifikaci ekonomiky rozhodující
především rychlé a široké
využití všeho toho, co již bylo ve světě
objeveno. Proto upouštím od obvyklého uvádění
příkladů závažných invencí
vytvořených na vysokých školách,
i když je jich celá řada. V naší
situaci je nutno se zaměřit především
na zaváděcí, čili realizační
potenciál, který bývá u nás
často nejslabším místem v procesu technického
rozvoje. Při jeho budování je nutno vycházet
ze zkušeností zahraniční praxe například
z toho, že na zavedení vynálezu do výroby
se vynakládá průměrně 10 krát
více než na stádium jeho tvorby.
Nejvýznačnější složku realizačního
potenciálu tvoří inženýrské
kádry. Nejvhodnější formou jejich průpravy
je pak postgraduální studium na vysokých
školách technického směru. Hlavním
cílem tohoto studia je nejen poskytnout inženýrům
z praxe nové vědecké a technické poznatky,
nýbrž vést je k samostatnému řešení
praktických problémů vlastního pracoviště
na vysoké teoretické úrovni. Mezi účastníky
postgraduálního studia, kteří ze své
vůle a bez nároků na platové zlepšení
se hlásí a absolvují velmi náročné
studium, lze nalézt právě ty typy tzv. "fandů",
kterým jde o věc a kteří zvedají
příčku průměrnosti na svém
pracovišti.
Organizování postgraduálního studia
pro inženýrské pracovníky spočívalo
doposud hlavně na iniciativě vysokých škol
a jednotlivých kateder. Proto vývoj postgraduálního
studia nebyl a není rovnoměrný co do obsahového
zaměření. Máme vysoké školy
jako VŠCHT v Praze, kde se uskutečnilo v posledních
22 letech 80 běhů, většinou čtyřsemestrových,
v řadě oborů, a to bez jakýchkoliv
požadavků na státní rozpočet.
Existují však technické obory, kde postgraduální
studium dosud nezakotvilo nebo se s ním začíná.
Při bližší analýze podmínek
dalšího rozvoje postgraduálního studia
se ukazuje, že brzdou zpravidla není nepřipravenost
vysokých škol, nýbrž to bývá
nedostatečný zájem ze strany výroby.
V extrémních případech to bývá
i zaostalý přístup nekvalifikovaných
vedoucích, např. charakterizovaný výrokem:
"Když už jste inženýr, tak k čemu
potřebujete ještě postgraduální
studium?"
Velkou pozorností postgraduálního studia
je možnost velmi pružného vytváření
programů a plánů podle konkrétních
potřeb výrobních oborů a ve spolupráci
s osvícenými pracovníky praxe. V tomto směru
je spojení vysokých škol s praxí zcela
nezastupitelné jinými formami vzdělávání.
Aby postgraduální studium mohlo skutečně
plnit tuto funkci, a tím zajišťovat rozhodující
složku realizačního potenciálu technického
rozvoje, je třeba, aby i ústřední
orgány přispěly k rozvoji postgraduálního
studia vhodnými opatřeními.
Na závěr nelze nepřipomenout, že na
tvůrčí schopnosti a činnosti člověka
je založena lidská civilizace. Proto by bylo absurdní
dopustit, aby dosažených pozitivních výsledků
bylo zneužito ke zkáze lidstva. Je třeba mít
stále na zřeteli, že nedílným
úkolem a posláním vysokých škol
je i důsledná výchova mladé generace
k pevným morálním postojům, k socialistickému
uvědomění a k aktivní účasti
v boji za mír.
Předseda SL V. David: Děkuji poslankyni Stýblové,
slovo má poslanec Janec, připraví se poslanec
Pátek.
Poslanec I. Janec: Vážený súdruh
predseda, súdružky poslankyne, súdruhovia poslanci,
v rámci prípravy na dnešnú samostatnú
schôdzu Snemovne ľudu uskutočnil Výbor
pre poľnohospodárstvo a výživu SĽ
spolu s Výborom pre poľnohospodárstvo a výživu
SN a za účasti niektorých poslancov ČNR
a SNR skupinové poslanecké prieskumy vo vybraných
vedeckých a výskumných ústavoch poľnohospodárskych.
Na základe týchto poslaneckých prieskumov
možno konštatovať, že plány rozvoja
vedy a techniky, ktoré sú dlhodobého charakteru
sú zostavované v súlade se závermi
XVI. zjazdu KSČ a ich plnenie zhodnotilo nedávne
8. zasadnutie ÚV KSČ.
Živočíšna výroba zaznamenala v
posledných rokoch vysoké tempo rozvoja. To umožnilo
podstatné zvýšenie tržnej produkcie jatočných
zvierat a mlieka. Tento pozitívny vývoj vytvoril
podmienky k tomu, že boli domácou výrobou kryté
potreby potravín živočíšneho pôvodu
a bol dosiahnutý nárast, ktorý nás
zaradil dosiahnutou úrovňou spotreby mäsa,
mlieka a vajec na jedno z popredných miest v európskom
a svetovom meradle.
Chov hovädzieho dobytka má v našich podmienkach
pre výrobu potravín živočíšneho
pôvodu kľúčové postavenie a cez
produkciu maštaľného hnoja výrazne ovplyvňuje
prakticky celú poľnohospodársku výrobu.
Preto jeho ďalšiemu rozvoju, opierajúcemu sa
o efektívnejšie využívanie výsledkov
vedy a výskumu, musíme venovať mimoriadnu pozornosť
tak, ako na to upozornilo 8. plénum ÚV KSČ.
Na základe uskutočnených poslaneckých
prieskumov môžeme konštatovať, že zvláštna
pozornosť vedeckovýskumnej základne bola a
je venovaná chovu hovädzieho dobytka, zvýšeniu
jeho úžitkovosti prostredníctvom cieľavedomého
šľachtenia a výživy, hlavne na báze
sebestačnosti v poľnohospodárskych podnikoch,
vo výrobe kvalitných objemových krmív,
pri znižovaní spotreby jadrových krmív.
Úspešne sa realizujú programy v šľachtení
do roku 1985, ktoré boli vyhlásené Ministerstvami
poľnohospodárstva a výživy ČSR
a SSR v rokoch 1971 - 1973.
Tak napríklad v SSR bolo v roku 1982 už 46 % dojníc
výkonnejších typov, ktoré oproti domácim
plemenám produkujú v priemere na laktáciu
o 381 kg mlieka viac.
V SSR Výskumný ústav živočíšnej
výroby v Nitre realizuje výsledky výskumu
priamo v 55 poľnohospodárskych podnikoch, čo
v podstatnej miere prispieva k zvyšovaniu produkcie mlieka.