Úterý 21. prosince 1982

Dosud používané empiricko-intuitivní metody ve všech směrech sehrály svou úlohu. Plány koncipované pomocí těchto metod řešily se značnou výhodou zemědělskou soustavu jako soustavu otevřenou. Staly se namnoze iniciátory hrdinství lidské práce a přinesly četné úspěchy. Avšak život se stává složitějším.

Ať chceme či nikoli, musíme odstraňovat množství nahodilých veličin, které jsme v našich plánech nemohli odstranit. Abychom to mohli realizovat, musíme soustavu více uzavřít a tím stabilizovat. Zde bude nutno přejít na metody logicko-deduktivní, metody exaktnější, vyznačující se přísností závěrů, jež pro řešení vyžadují důslednou analýzu vztahů mezi prvky a podsystémy a mezi zemědělskou soustavou a krajinným prostorem, čili jak tomu říkáme, provést strukturální a funkční analýzu zemědělské soustavy. Jen na základě těchto systémových analýz lze odvodit vývoj zemědělské soustavy do budoucna a pro něj plánovat a navrhovat s dostatečným předstihem prostředky jeho zabezpečení, potřebné typy technologií, strojních zařízení, chemických prostředků, systém ekonomiky a především potřebnou kvalifikaci lidí.

Uveďme některé příklady. Jedním z problémů naší ekonomiky je řešení specializace zemědělské soustavy. Empiricko-intuitivní metody sice naznačily cesty a potřeby i ekonomické přednosti specializace. Avšak vlastní řešení spočívá ve zcela jiné oblasti. Systémové analýzy výrobních oblastí naznačují, že specializované regiony, mají-li být ekonomicky optimální a výrobně stabilní, je nutno koncipovat v závislosti na charakteristikách konzervativních prvků krajinného prostoru, na možnostech zásobování systémů vodou i energií, v závislosti na řešení nekonvenčních dopravních technologií, zpracování produkce, utilizace a transformace odpadových hmot. To vše musí být bezpodmínečně akceptováno, má-li specializovaná zemědělská soustava splnit žádané cíle.

Je také zajímavé, že za těchto okolností se řešení specializovaných regiónů nikdy nedostává do rozporu s ochranou a zájmy životního prostředí, nýbrž naopak se oba směry vzájemně podporují. Řešení specializovaných regiónů vytváří předpoklady pro výstavbu zemědělskoprůmyslových komplexů, to je určitých samostatných "výrobních jednotek", které mají předpoklady vysoké stability výroby vzhledem k dokonalému souladu činnosti zemědělské soustavy a vývoje krajinného prostoru.

Charakteristickým rysem generálního projektu zemědělské soustavy, resp. zemědělsko-průmyslového komplexu, je skutečnost, že uvažuje a navrhuje využití a utilizaci všech hmot odcházejících ze soustavy. Proto jedním z podsystémů je i rozvinutí koncepce technického využití biologických technologií.

Bloková schémata vypracovaná pro činnost zemědělsko-průmyslové soustavy prokazují, že zpětné kompenzační vazby, vycházející ze zabezpečování potřeb lidí, musí být opatřeny prostředky a zařízením pro renovaci hmot a energií. Jsou to především biologické technologie, které tuto renovaci umožňují a současně se tak stávají druhým prvkem zemědělsko-průmyslového komplexu, který umožňuje větší uzavření zemědělské soustavy a její stabilitu. Význam těchto technologií pak vyplývá z toho, že v době, kdy musí být využita každá tuna organické a anorganické hmoty, nelze tyto hmoty ponechat osudu. Je proto nutno usilovně hledat nejvhodnější způsoby těchto technologií, dořešených až do poslední podrobnosti, ale také jejich důsledků.

V souvislosti s tím vznikají zatím v teoretické oblasti nové pohledy na vzájemné propojení technologií zemědělského a lesního hospodářství v dopravních prostředcích i na řešení nové koncepce dopravy vůbec, a to v oblasti sezónnosti prací a využití kvalifikovaných sil. Vlastní princip těchto teoretických názorů spočívá v tom, že obě odvětví jsou jedinými transformátory kinetické energie sluneční radiace v potenciální chemickou energii. Některé studie ke generálnímu projektu zemědělskoprůmyslového komplexu naznačují, že výroba primární - chemická energie a její transformace v zemědělsko-průmyslovém komplexu tvoří speciální odvětví národního hospodářství pro výrobu obnovitelné energie, jež je samo o sobě unikátním systémem, který zabezpečuje stabilitu celého národního hospodářství, neboť, jak se podařilo dokázat, trvalá stabilita soustavy je determinována schopností výroby a využití maximálního množství obnovitelné energie. Jaké jsou zde rezervy a perspektivy, to ukazuje následující výpočet:

Uvážíme-li jen, že fotosyntézou pozemských a vodních rostlin se na planetě vytváří 1,7 x 1015 tun sušiny, tj. 3 x 1015 MJ, tj. 10x více než je spotřeba energie na planetě. Z toho 36,4 x 1012 MJ připadá na potraviny rostlinného a živočišného původu. Protože fixace energie fotosyntézou činí 3 x 1015 MJ a roční sluneční radiace 3 x 1018 MJ, pak koeficient účinnosti činí jen asi 0,1 %. I při tomto nízkém koeficientu úroveň všech zásob energie z fosilních zdrojů je rovna fotosyntetickému výkonu zemské flóry za 5,2 dne a spotřeba světové energie /počítáno pro rok 1970/ je rovna pouhým 53 minutám. Jak je tedy patrno, jsou zde zcela nové perspektivy.

Jiným zajímavým rysem, jenž se uplatní v generálním projektu zemědělsko-průmyslového komplexu, je kontrola činnosti zemědělských soustav na plošné jednotce vytvářené plochou povodí. Taková kontrola byla koncipována v podobě kontrolních zařízení na zemědělských tocích, protékajících teritoriem zemědělských soustav, která sledují nejen průtočná množství, ale především chemické, biologické a minerální složení vod. Uvedené metody poprvé poskytují možnost, sledovat využití průmyslových hnojiv a jiných chemických látek na teritoriu soustavy a navrhnout i příslušná opatření.

Ukazuje se, že musí být vytvořeny kontrolní a vývojové laboratoře v každém specializovaném regiónu, systém evidence a statistiky výroby a jejích podmínek. Jen taková zařízení mohou vytvořit předpoklady pro objektivní rozhodnutí a řízení výroby. Současně však budou znamenat i úsporu značných investic do základního výzkumu a aplikovaného výzkumu.

Soudružky poslankyně, soudruzi poslanci, pokusil jsem se na několika málo příkladech naznačit možnosti generálního projektu zemědělsko-průmyslových soustav. V těchto směrech již byla koncipována první bloková schémata zemědělsko-průmyslových soustav, jež dokazují, že generálním projektem vypracovaným na základě systémové analýzy, přírodních a ekonomických podmínek by bylo možno stanovit optimální strukturu zemědělské soustavy a zemědělsko-průmyslového komplexu včetně funkce nutných cyklických a zpětných kompenzačních vazeb a vymezit přesně specializované regióny s příslušnými systémy energetickými, vodohospodářskými, technologickými a především stanovením potřebné přípravy a kvalifikace lidí. Ukazuje se, že specializované regióny budou vyžadovat diferencovaná strojní a technologická zařízení. Projekt musí definovat jejich potřebné vlastnosti a stanovit jejich potřebu s náležitým předstihem v plánu.

Na základě matematických údajů v generálním projektu je pak možno definovat nejen nároky na vědecký výzkum, ale vypočítat i potřebné trajektorie, tj. posloupnost takových operací, jež nutí soustavu reagovat na vstupní stavy tak, aby výstupní odpovídaly požadovanému cíli. Protože v zemědělských soustavách působí nahodilé veličiny, které se projevují i ve formě mimořádných požadavků na zemědělskou soustavu, generální projekt již v této fázi uvažuje alternativu maximální únosnosti změn, které zemědělská soustava může beze změny struktury přijmout, anebo stanoví podmínky, za nichž k této změně může dojít. Toto projektování maximálního zatížení zemědělské soustavy je nutnou operací, která v daném časovém intervalu určuje limit vývoje soustavy.

V generálním projektu je však i taková možnost, překročí-li náhodná veličina či mimořádný požadavek působící na soustavu meze únosnosti, uvažuje generální projekt s řešením konfliktních situací. Takové situace vznikají i mimořádnými klimatickými podmínkami, jež jsou v generálním projektu vyrovnávány příslušnými vypočítanými rezervami, aby byla zabezpečena plánovaná stabilita zemědělsko-průmyslového komplexu.

Ukazuje se rovněž, že těmto předpokladům a novým metodám se musí přizpůsobit i celý ekonomický systém, postavený na Marxově řetězovém indexu ekonomické efektivnosti, který, jak známo, V. I. Lenin doplnil o technický pokrok.

Konečně je nutno položit si ještě jednu neodmyslitelnou otázku: Zda je pro národní hospodářství únosné všechny požadavky generálního projektu splnit, zda investice do zemědělsko-průmyslového komplexu nepřesáhnou naše možnosti.

Je však třeba pochopit, že zde přece existuje určitá hierarchie hodnot a cílů a že všechny investice vkládané do zemědělsko-průmyslového komplexu vedou k vytvoření obnovitelné energie, která je stabilizátorem celé národohospodářské soustavy, že investice se nemohou vkládat ani realizovat najednou, ale v časové a generálním projektem vypočítané řadě, která odpovídá době potřebné pro transformaci podmínek, ve kterých se bude projekt zemědělské soustavy, resp. zemědělsko-průmyslového komplexu, realizovat. Již z této skutečnosti vyplývá, že v generálním projektu musí být omezeny náhodné veličiny, které vedou soustavu k rozptylu její činnosti a činí z ní náhodnou a v důsledku toho neregulovatelnou veličinu v národním hospodářství.

ČSSR vybudovala za léta socialistického rozvoje takové zemědělství, které nese všechny atributy progresívních a svého druhu jedinečných zemědělských podniků. Ekonomické parametry naprosté většiny těchto produktů /produktivita práce, technické a personální vybavení/ poskytují všechny možnosti a předpoklady k přechodu na budování zemědělskoprůmyslového komplexu a zabezpečení soběstačnosti ve výrobě potravin, jak to bylo určeno XVI. sjezdem KSČ. To je jednoznačná a progresívní strategie. Koncepce generálních projektů je novým prvkem pro plánování vývoje zemědělsko-průmyslové soustavy republiky, prvkem, jenž předpokládá překročení mnoha kritérií, tradicí a konvencí, jež se v těchto moderních socialistických soustavách již nemohou uplatnit.

Děkuji za pozornost. /Potlesk./


Související odkazy



Přihlásit/registrovat se do ISP