Předseda ČNR prof. ing. Josef Kempný, CSc.: Děkuji soudruhu ministru Šrámkovi za jeho výklad.

Nyní dávám slovo společnému zpravodaji výborů České národní rady poslanci prof. ing. Ladislavu Kubíčkovi, DrSc., členu korespondentu ČSAV.

Společný zpravodaj poslanec prof. ing. Ladislav Kubíček, DrSc., člen korespondent ČSAV: Vážené soudružky poslankyně, vážení soudruzi poslanci, vážení hosté, na XVI. sjezdu KSČ byla vyslovena velká přitažlivá myšlenka, že, uskutečňování vědeckotechnického rozvoje je vpravdě revoluční úkol celé naší společnosti". Všichni jsme pocítili, že společenské úloze vědy a techniky bylo vymezeno správné místo.

Tato slova nás zároveň zavazují, abychom kladli vědu a techniku do centra naší pozornosti a promýšleli, jak co nejlépe využívat těch prostředků, které ČNR má k dispozici k urychlování a rozšiřování vědy a technického pokroku v ČSR jako nedílné součásti československé federace.

Vědeckotechnický rozvoj v současné etapě budování socialistické společnosti je určujícím činitelem intenzifikace národního hospodářství a nejvýznamnějším zdrojem růstu společenské produktivity práce. Jestliže ve druhé polovině šedesátých let mohly být přínosy z uplatnění moderní vědy a techniky považovány za pouhý příspěvek k efektům získaným z přírůstku pracovních a hmotných zdrojů výroby, pak nyní se vědeckotechnický rozvoj stává rozhodujícím a v některých případech prakticky jediným zdrojem ekonomického růstu.

Proto bez všestranné a rychlejší aplikace výsledků vědy a techniky nelze zabezpečit obrat k vysoké efektivnosti a intenzifikaci představující nosnou osu hospodářské strategie strany a jediné spolehlivé východisko z obtíží poznamenávající náš soudobý ekonomický rozvoj.

Stručně řečeno, realita vysoce náročného programu intenzifikace stojí na dvou nohou. Jednou je prosazení šetrného vztahu k národnímu bohatství, principu ekonomické a vysoké hospodárnosti ve všech článcích národohospodářského života druhou je pak dynamický vědeckotechnický rozvoj.

Jedno není možné bez druhého. Těžko aplikovat zásadnější náročnější vědeckotechnický pokrok tam, kde přetrvávají nepořádky ve výrobě, vlažný postoj k efektivnosti. Soudobý vědeckotechnický rozvoj je velice náročný na využívání a neustálé zdokonalování již vytvořeného výrobně technického potenciálu, aktivitu subjektivního faktoru, cílevědomost a úroveň řízení.

Současná struktura naší výroby poznamenaná některými rysy minulého extenzívního rozvoje, s relativně vysokou materiálově energetickou náročností, se tvrdě střetává se specifickou energetickou a surovinovou bariérou ekonomického dneška.

Na světových trzích při tuhlo. Rentabilně se mohou uplatnit jedině takové výrobky, které jsou na vysoké technické úrovni, zároveň vzhledné, ale také přiměřeně levné. Vysoké nároky nezůstávají omezeny jen na trhy kapitalistické, ale stávají se všeobecnými. Bez urychlení vědeckotechnického rozvoje nelze obstát v zostřené konkurenci na světových trzích hotových výrobků, nelze zabezpečit životně nezbytnou exportní aktivitu našeho průmyslu, především našeho strojírenství.

S ohledem na tyto základní souvislosti celého našeho soudobého vývoje soudruh Gustáv Husák na XVI. sjezdu KSČ při vytyčení směrnice o uskutečňování vědeckotechnického rozvoje řekl: "Určujícím činitelem intenzifikace a nejmocnějším zdrojem růstu produktivity společenské praxe je věda a technický pokrok... Je načase si uvědomit, že co nejužší integrace vědy a výroby je jedním z nejdůležitějších požadavků současnosti."

Prosazení tohoto kategorického požadavku doby do reálné hospodářské praxe vyžaduje vytváření odpovídajících velmi náročných podmínek a předpokladů uplatňování nových smělejších přístupů v řízení, rozhodování a organizaci často neslučitelných s pohodlím vyšlapaných cest a rutinních návyků v činnosti podniků, VHJ, výzkumných a projektových ústavů až po ministerstva.

ČNR postavila přípravu tohoto pléna na široký základ. V takovém záběru a s takovou hloubkou se k otázce dalšího rozvoje společenské funkce vědy a techniky přistoupilo v ČNR vůbec poprvé. Byl shromážděn poznatkový materiál, který bude možno ještě dlouho využívat.

Československá ekonomika se při vstupu do 80. let nachází ve složitém a zároveň tvůrčím hledání nejvhodnějších cest dalšího rozvoje naší ekonomiky.

Vláda ČSR ve svém programovém prohlášení - v návaznosti na závěry XVI. sjezdu KSČ - zdůraznila ve vystoupení předsedy vlády ČSR soudruha Korčáka, že - "přechod do extenzívního rozvoje ekonomiky k intenzívnímu, zvládnutí a prosazení náročných faktorů vědeckotechnického rozvoje představuje nejsložitější úkol současné etapy hospodářského vývoje". Stejně tak vláda zdůraznila, že místo tlaku na nové investice je třeba nastoupit kurs na modernizaci a rekonstrukci stávajících kapacit s cílem zvýšení efektivnosti.

V tomto úsilí lze zaznamenat pozitivní skutečnosti. Jak v 6. pětiletce, tak i v 7. pětiletce se růst produktivity práce podílí na přírůstku národního důchodu z 9/10. Tento vzestup je zajišťován vybaveností novými základním prostředky, uplatněním nových materiálů novými technologiemi a racionalizací spotřeby.

Je možno ukázat na celou řadu závažných vědecko technických úspěchů. Tyto byly dokumentovány ve zprávě vlády přednesené soudruhem ministrem Šrámkem. Tyto úspěchy jsou součástí rozvoje naší společnosti po překonání krizových 60. let, kdy nové vedení strany dokázalo zásadním politickým i ekonomickým přístupem podnítit další dynamizaci našeho rozvoje.

Přes dosažené úspěchy musíme vidět i určité problémy v našem hospodářském rozvoji, které musíme usilovnější prací překonávat.

Soudružky a soudruzi, na dnešním jednání hovoříme o problémech vědeckotechnického rozvoje, a proto mi dovolte na základě poslaneckých průzkumů a jednání výborů ČNR na některé upozornit. Jde především o to, jak zvýšit technickou úroveň celé naší výroby a nejen o dílčí řešení.

S přihlédnutím k tomu je třeba si položit otázku, proč - přes zcela nesporná a jednoznačná usnesení stranických a státních orgánů a přes stejně soustavně rostoucí vklad do zdrojů technického pokroku - nedochází v československé ekonomice k výraznějším efektům, a proč hlavně vědeckotechnický rozvoj stále ještě nesehrává svoji funkci základního intenzifikačního faktoru.

Dosud se nepodařilo - přes různé snahy a dobrou vůli - sladit a vhodnými metodami a technikami vyjádřit dlouhodobou jednotnou vědeckotechnickou a sociálně ekonomickou strategii rozvoje jednotlivých odvětví a oborů národního hospodářství. Ve své podstatě se jedná o prosazení zákonitostí vědeckotechnického rozvoje v konkrétních sociálněekonomických podmínkách čs. národního hospodářství.

Proto by měla být zpracována ekonomická a vědeckotechnická strategie na 80. léta. Vždyť věci jsou tak provázány, že není možné jednu odtrhávat od druhé. Technická politika musí v prvé řadě a především být podřízena sociálně-ekonomickým potřebám. Ty musejí formulovat její pojetí - kam ji orientovat, co preferovat apod. Znamená to, jednoznačně ji orientovat na parametry čs. ekonomiky a životního způsobu v roce 1990", které musí být konkrétně vyjádřeny v úsporách pracovních sil, určené měrné spotřeby energií, kovů, v určitém rozsahu a kvalitě sklizní, při rozšíření a vyšším uspokojování materiální a kulturní spotřeby našich obyvatel.

Tím se vytvoří jeden ze základních předpokladů pro to, aby technický rozvoj představoval osu nebo páteř národohospodářského plánu. Jestliže se stane nedílnou součástí dlouhodobých plánů sociálního a ekonomického rozvoje naší společnosti.

Volání po dlouhodobých koncepčních výhledech jak oborů, odvětví, tak i v průřezu ekonomiky, zaznělo ze všech VHJ, kde byl uskutečněn průzkum či konzultace.

Zformování věcné, dlouhodobé ekonomické a vědeckotechnické strategie opřené o poznání objektivních tendencí světové vědy a jejího průniku do rozvoje a struktury výrobních sil, transformované do čs. podmínek, znamená výběr konkrétních oblastí, pro které máme odpovídající podmínky. Formování této strategie, založené na poznání světových tendencí musí mít i meziodvětvový charakter.

Poslanecký průzkum ukázal, že s největšími obtížemi se setkává realizace vědeckotechnického rozvoje právě na úsecích, které mají meziodvětvový charakter.

Účinnost vědeckotechnického rozvoje je snižována tím, že nedochází k realizaci jeho výsledků nebo že k ní dochází se zpožděním anebo, že dochází jen k omezené realizaci pro nepřipravenost praxe výsledky vědeckotechnického rozvoje absorbovat. To platí jak pro výrobní, tak i pro nevýrobní sféru, zejména jestliže je uplatňování vědeckotechnického rozvoje podmíněno investiční výstavbou nebo dovozem přístrojů, strojů a zařízení.

Z těchto důvodů dochází ke zpoždění v realizaci výroby např. nových organických pigmentů, nových léčiv a veterinárních přípravků, technických textilií aj. Právě z těchto úkolů, úkolů meziodvětvového charakteru vystupuje do popředí nezbytnost důsledného centrálního řízení a rozhodování.

Posilování jednotné vědeckotechnické politiky je náročné na obsahové, věcné řízení při současném boji proti všem recidivám formálního plánování vědy a výzkumu, kde se klade důraz na množství podrobných shora stanovených ukazatelů dílčí povahy, ale což je paradoxní, při současné obsahové volnosti umožňující do konkrétních programů výzkumu prosazovat zájmy i záliby jednotlivých pracovišť a pracovníků. Zároveň je třeba připomenout, že nic není řízení vědy a techniky tak cizí a nepřátelské jako je papírový kancelářský přístup.

Průzkumy poslanců konstatovaly, že na každém výzkumném pracovišti či VHJ v té či oné formě zpravidla vznikala otázka přemíry administrativy kolem plánu technického rozvoje. Jsme-li pro vědeckotechnický pokrok, musíme mu mnohem rozhodněji odstraňovat z cesty všechny překážky, které se mu kladou do cesty.

Bylo by ovšem naivní očekávat, že i pro zjednodušení předpisů a vyhlášek může jít nová technika tak říkajíc "jako po másle". Vědeckotechnický rozvoj se totiž prosazuje v konfliktu se starou zaběhnut technikou a jí odpovídajícími stereotypy rozhodování a myšlení. Proto nelze spoléhat na automatismus nástrojů té které techniky řízení. Záleží na tom, jak se tyto nástroje používají a na vůli, odvaze obětovat pro nové i své osobní pohodlí a výhody. Tedy na každodenní úrovni řízení, kádrech, společenském klimatu a stimulech

Naše poznatky z průzkumů na výzkumných pracovištích vysokých školách či VHJ, jsou shodné v tom, že tyto organizace, podniky přes jisté těžkosti splnily a plní plány technického rozvoje. Vtírá se však neodbytná otázka, zda zadání plánu odpovídá tomu, co se od vědeckotechnického rozvoje očekává.

Žel, musíme konstatovat asi všichni, že ke spokojenosti je velmi daleko.

Nutno zdůraznit, že jediným objektivním kritériem efektivnosti vědeckotechnického rozvoje a jeho přínosu pro naši ekonomiku musí být dokonalý výrobek, který přichází včas, je žádaný, prodejný a schopný konkurence na světových trzích.

Když si postavíme na jedné straně řadu nedokonalých výrobků, nízkou efektivnost v některých oblastech výroby a na druhé straně dlouhodobé stoprocentní plnění plánu technického rozvoje, závěr lze formulovat skoro jednoznačně, že cíle a parametry řešení založené do mnohých těchto plánů jsou ve svém souhrnu technicky i ekonomicky nenáročné.

Když takto zformulujeme problém, pak se lze zeptat - kolik ředitelů podniků, výzkumných ústavů, VHJ, ale i soudruhů ministrů, kteří jsou osobně naší společnosti odpovědni za úroveň daného oboru, mohou směle prohlásit, že jejich výrobky jsou uznávány nejen jimi samými, ale v tvrdé světové konkurenci.

Soudružky a soudruzi, v podmínkách orientace čs. ekonomiky na intenzívní charakter jejího rozvoje vystupuje nově do popředí úloha výzkumné a vývojové základny, neboť ona musí být základním inovačním zdrojem. O jejím významu a funkci není pochyb a to i přes četné diskuse, které vedou směrem ke kritice její nízké účinnosti. Z druhé strany je však nutno zároveň poznamenat značnou různorodost názorů na její rozsah a strukturu.

V roce 1980 na území ČSR pracovalo ve výzkumné a vývojové základně 130 900 pracovníků, z toho 29,6 % s vysokoškolským vzděláním. Tato základna by měla plně obsloužit celou a potřebnou strukturu a kvalitu výroby, zajišťovat neustálý růst technické úrovně výroby a snižovat měrnou spotřebu materiálovou a energetickou.

Ze statistických údajů lze vyčíst, že rozvoj výroby i průmyslu ČSR probíhá na základě stále většího počtu výrobků - nebo-li za soustavného rozšiřování sortimentu výroby. Vždyť skoro 2/3 ročně nově zaváděných výrobků jde na rozšíření sortimentu. Za takovýchto podmínek se kladou před současnou VVZ téměř nepřekonatelné překážky.

Při všeobecné snaze obměňovat a rozšiřovat sortiment se především nedaří zvyšovat podíl nových výrobků, které dosahují světové úrovně /činí nejvýše kolem 6 %/, i když tyto výrobky mívají lepší parametry než současně vyráběné. Je to uzavřený kruh.

Vezmeme-li v úvahu, že v plánech čs. výzkumná a vývojová základna zabezpečuje v současné době 75 % inovačních programů, znamená to, že setrvání u současného stavu výrobní struktury vytváří situaci, kterou nemůže domácí vědeckovýzkumná základna zvládnout a tento stav se může nadále zhoršovat při dalším soustavném rozšiřování sortimentu výroby.

Existuje řada nepřímých údajů o tom, že v důsledku tohoto jsou tvůrčí kapacity čs. výzkumu na jednotku výrobního sortimentu značně nižší, než např. v Japonsku, NSR, Velké Británii a Francii, kde připadá na jednotku struktury 2,6 - 4,5krát více nákladů na výzkum než v ČSSR. Tyto země kupují na jednotku struktury 7 - 20krát více licencí.

Proto se domnívám, že právě oblast výrobkové inovace a její zajištění inovacemi z výzkumné a vývojové základny je asi nejslabším článkem. Řešení problému zvýšení efektivnosti vědeckotechnického rozvoje v této oblasti se musí opírat o důkladnou výrobkovou strategii, která vezme do úvahy jak šíření výrobního sortimentu, omezené možnosti vědeckovýzkumné základny, tak i životně nezbytnou kooperaci ve výrobě i ve výzkumu v rámci socialistického společenství. Neboť současný přepjatý výrobní sortiment, nedostatečný stupeň rozvinutosti mezinárodní dělby práce nemohou být základem pro řešení.

Zcela specifickou situací ve výzkumu soustředěného na pracovištích výzkumné a vývojové základny v ČSR je její zaměření převážně na oblast technologie. V tomto směru dosahuje řady dobrých výsledků. Poslanecký průzkum potvrdil, že chybí návaznosti na konstrukční výzkum a tím v podstatě na celý cyklus výzkum - výroba. Nedochází pak k materializaci výzkumných poznatků. Proto by bylo nanejvýš potřebné, aby se už při tvorbě výzkumných programů měly tyto vazby na zřeteli a došlo ke spolupráci dříve, než se přistoupí k vynakládání prostředků.

To všechno ukazuje na mimořádnou závažnost vzniklé situace. Je nutno využít ve větší míře výzkumný potenciál k dosažení výraznějšího řešení výrobkově orientované strategie technického rozvoje a tím zvýšit míru zhodnocení národní práce.

Technická úroveň výroby představuje druhou základní oblast, v níž se souhrnně projevuje účinnost vědeckotechnického rozvoje. Posuzováno z hlediska efektivnosti, resp. účinnosti lze konstatovat, že růst technického vybavení práce měl rostoucí úroveň /v průmyslu ČSR se vybavenost zvýšila v letech 1976 - 1980 o 39,6 %/, což pomohlo zvýšit produktivitu práce o 23,2 %. I když víme, že v řadě odvětví průmyslu v ČSR, zejména v textilním a obuvnickém, zde pracují převážně naše ženy, je intenzita práce často vyšší než v jiných odvětvích musíme usilovat o to, aby zavádění progresivní techniky přispívalo k vyššímu růstu produktivity a k ulehčování práce.

Neuspokojivý je vývoj, pokud jde o výnos z instalovaných základních fondů. To je u nás vůbec nejkritičtější ukazatel extenzivního charakteru výroby.

Zde se zřejmě projevuje především nedostatečný stupeň technické úrovně základních prostředků uváděných do provozu, pomalý růst kvality výroby, ale i jejich nedostatečné využívání. Proces reprodukce měl doposud charakter extenzivního rozšiřování základních fondů, kdy počet strojních pracovních míst pořízených novou investiční výstavbou byl vyšší než jich ubylo likvidací.

Úroveň výrobního procesu je v rozhodující míře určena již jeho přípravou, prací vědeckovýzkumné základny, prací projektantů a konstruktérů.

Projektant by měl navrhovat a řešit provozní soubory a celky v jejich komplexu, dbát na to, aby produktivita práce při budoucím provozu těchto souborů a celků byla co nejvyšší. Měl by řešit komplexně technologii výroby požadovaných výrobků od přísunu surovin až po expedici hotových výrobků. Pro realizaci jím navržené technologie vybírat nejvhodnější výrobní stroje a zařízení, řešit problém jejich optimální skladby. Projektant navrhuje nejen nové závody, ale na základě nových poznatků vědy a techniky i modernizaci stávajících provozů. Měl by při své práci uvažovat s výhledem na 10 - 15 a více let dopředu.

Kvalita práce projektanta rozhoduje o tom, jak účinně se v praxi projeví vliv pokroku vědy a techniky. Kamenem úrazu ovšem někdy bývá skutečnost, že realizace díla trvá v průměru 5 - 6 i více let a že technologie projektantem navržená je po této době již zastaralá.

V současné době, kdy dochází ke snižování počtu nově zahajovaných staveb ve prospěch rekonstrukcí a modernizací existujících kapacit výrazně vzrůstá počet drobnějších akcí, řešících především modernizaci technologických zařízení v existujících objektech. Tato skutečnost si vynucuje zvláštní přístup k projektovým pracím.

V následujícím období bude nutno položit důraz na programy komplexní technické rekonstrukce a modernizace technologií a závodů Tento proces rekonstrukce a modernizace musí být odvozen od určité výrobkové strategie.

Vědeckotechnický rozvoj se materializuje prostřednictvím investičních procesů. Zároveň se realizuje jako modernizace či rekonstrukce.

Proto je třeba uplatnit na investiční záměry, projektanty, postupy výstavby takové parametry, které odpovídají nikoliv nynějším, nýbrž budoucím potřebám. Investiční výstavba přítomnosti - tj. výroba, praxe budoucnosti.

Je třeba vytvořit hráz neuváženým požadavkům na investice, pokud zároveň nás výrazně nepřibližují světové špičce.

Na extenzívní investice prostě nemáme a také neodpovídají tomu, co sledujeme v rozvoji hospodářství. Proto také musí dostat přednost modernizace a rekonstrukce před rozšiřovacími investicemi. Růst podílů modernizací a rekonstrukcí pomáhá zvyšovat aktivní faktor výrobních fondů.

Modernizace a rekonstrukce jsou rovněž příležitostí k tomu, abychom jim vtiskli výrazný vědeckotechnický charakter. Při modernizaci a rekonstrukci se musí obvykle i něco "bourat". Vznikají vícenáklady spojené s likvidací nebo adaptací staré techniky, starých objektů. Tím více je třeba usilovat o to, aby každá modernizace a rekonstrukce nás přiváděly na mnohem vyšší vědeckotechnickou úroveň, očividně zvyšovaly intenzitu výroby.

Jde o to, aby modernizace a rekonstrukce nezůstávaly u čistě předmětných zlepšení, ale aby zlepšovaly i podmínky práce, rozšiřovaly její tvořivou náplň, posilovaly kolektivní výkon inženýrů, techniků a dělníků. A právě tak, aby přispívaly ke kultuře pracovního a životního prostředí, zaváděly skutečně důstojné podmínky života rozvinuté socialistické společnosti.

Zahraniční i naše poznatky v plném rozsahu potvrzují, že strategie vědeckotechnického rozvoje se v žádné zemi neprosazuje plošně, ale pouze prostřednictvím vybraného sortimentu výrobků. V podmínkách omezených investičních zdrojů je nutno tyto poznatky akceptovat jako výchozí postup vládních orgánů, poněvadž jedině ony jako objektivní orgán na sebe mohou převzít z toho vyplývající důsledky směrem ke vzniku potencionálních ekonomických a sociálních tlaků všude tam, kde bude nutné postupně uplatňovat určité omezování a nahrazování výroby.

Materiálová a energetická náročnost výroby je v rozhodující míře odrazem určité struktury výroby i její materiálně-technické základny. Požadavek na snížení spotřeby je objektivně spojen s takovou koncepcí intenzívního rozvoje, v níž bude úroveň spotřeby materiálů a energií hrát úlohu základního ekonomického kritéria jakékoli koncepce rozvoje výroby.

Spotřeba surovin, materiálů, energie představuje v čs. ekonomice značný objem. Řád pouhého 1 % úspor vyjadřuje v současné době hodnotu kolem 7 mld korun. Tímto základním faktem je dán význam řešení tohoto problémů pro zvýšení efektivnosti společenské výroby.

Do našeho podvědomí již vstoupil fakt, že se musíme naučit vyrábět efektivněji, že musíme hospodařit s energií, materiály, půdou atd. Ne vždy je však respektována nutnost efektivně hospodařit i s lidskou myšlenkou. Podstatou každého výrobku, jeho technickoekonomické úrovně, konkurenční schopnosti je právě myšlenka, ať již ve formě skvělého mimořádného nápadu, nebo ve formě desítek drobnějších nápadů týkajících se jednotlivých detailů, které všechny dohromady tvoří kvalitu, tj. určitý komplex. Lze dokonce říci, že myšlenka, pakliže je realizovaná, je tím nejcennějším, co v ekonomice působí.

V souvislosti s pomalým uplatňováním výsledků vědeckého výzkumu v praxi dochází nejednou k nemalým ztrátám ve výrobě. Negativním důsledkem nerealizovaných výsledků vědecké výzkumné či projektantské práce je navíc ztráta iniciativy pracovníků i vědeckých týmů, která se jen těžce obnovuje. Ztráta morálních stimulů je mnohdy v těchto případech horší než hmotné ztráty.

Proto vysoce podnětný význam by měl podrobný rozbor tempa realizace /a nerealizace/ výsledků výzkumu a vývoje ve výrobní praxi ve vazbě na stupeň zodpovědnosti za realizaci výsledků.  

Všechny analýzy však budou vždy ústit v hledání odpovědi na rozhodující otázku - máme dostatečně velkou, kvalifikovanou, vybavenou a cílově řízenou VVZ, schopnou přinášet nové poznatky, novou techniku, progresívní technologie v takovém čase, množství a kvalitě, které by vytvořily základnu pro dostatečně rychlý vědeckotechnický rozvoj.

Odpověď není snadná, rozhodně není jednoznačná. Vědeckotechnický rozvoj není také jen a jen záležitostí výzkumné vývojové základny. Bez "hladu" výroby rychle realizovat nejnovější poznatky vědy, výzkumu a vývoje nelze předpokládat, že i při optimální činnosti VVZ se urychlí tempo realizace nové techniky.

Tento "hlad" výroby, který by zpětně motivoval VVZ se zatím nepodařilo vytvořit. Motivace výroby k prosazování vědeckotechnického rozvoje postrádá potřebnou účinnost a zřejmě nestačí ani organizační propojení výzkumu a výroby, protože dnes už je převážná část VVZ ČSR součástí výroby /VHJ a podniky/ a je s výrobou i organizačně propojena.

Vědeckotechnický pokrok nelze odtrhávat od celkového fungování mechanismu hospodářského. Technický pokrok - to nejsou jen nové výrobní metody, stroje a technologické procesy. To je také zdokonalování řízení na všech úrovních.

Řízení je jedním z efektivních nástrojů lepšího využívání daných zdrojů. Nevyžaduje ani dostatečné investice, ani jiné materiálové náklady. Zdokonalování soustavy řízení není však jednorázovou akcí, ale trvalým procesem, který od řídících pracovníků vyžaduje, aby si neustále osvojovali moderní poznatky vědy a techniky. Dále od nich vyžaduje tzv. strategické perspektivní myšlení, tj. především myšlení variantní, schopnost syntézy exaktního myšlení, schopnost koncentrace na hlavní článek, určitý nutný směr dalšího vývoje. Vedle schopnosti předvídat nové možnosti a rizika vývoje musí mít ovšem dobrý řídící pracovník i určitý stupeň odvahy nezbytné pro rozhodování.

Tyto specifické nároky na řídící pracovníky si logicky vynucuje sám proces vědeckotechnické revoluce, který nedovoluje pouze rozvíjet minulé tendence; naopak vyžaduje tendence k setrvačnosti překonávat, provádět výrazné změny v technologii výroby i v celém reprodukčním systému. Přitom je nutné zdůraznit, že nesprávná a nekvalifikovaná rozhodnutí /zvláště pak dlouhodobá/ vedou ke ztrátám, k nevyužívání zdrojů, k budování neefektivních investic atd.

V zájmu dosažení obratu v prosazování vědeckotechnického rozvoje do ekonomiky je nezbytné věnovat na všech článcích řízení daleko větší pozornost soustřeďování sil a prostředků na vybrané rozhodující vědeckotechnické směry, zajišťující při výrobkové investici snižování spotřeby paliv, energie, surovin a materiálů, plné využití druhotných surovin, domácí surovinové základny, zavádění bezodpadových technologií a zvýšení technické úrovně klíčových technologií, a to vše s cílem dosažení vyšší technické úrovně, kvality a exportní schopnosti.

Součástí ekonomické strategie vědeckotechnického rozvoje se musí stát proto zvládnutí určitých oborů zabezpečujících zásadní technický posun, mezi něž patří nesporně energetika, elektronika, robotizace, některé nové materiály a biotechnologie.

Přístup k zajištění těchto oborů by se měl opírat o důslednou mezinárodní spolupráci na bázi široce založených mezinárodních programů jak v rámci RVHP, tak i dvoustranných, zejména se SSSR. Bez této spolupráce se může stát rozvoj těchto oborů natolik nákladný pro nás, že se může obrátit proti původnímu záměru.

Konečně je nezbytné začít programově zvládat problémy životního prostředí. Dnes se v této oblasti vytvářejí velice závažná ohniska /půda, voda, ovzduší/, která mají navíc výraznou územní koncentraci, kupř. Severočeský kraj. Negativní ekonomické důsledky postupně narůstají s nebezpečím vážného a jenom mimořádně nákladného obnovení původního stavu.

Opatření by měla směřovat k odstranění příčin, nikoliv důsledků, což si vyžádá v řadě případů i zásah do zdánlivě progresivních směrů technického rozvoje, jako je dosavadní např. způsob zvyšování intenzity zemědělské výroby chemizací atd.

Nejde však pouze o to, že musíme čelit škodlivým důsledkům extenzívního výrobního způsobu. Urychlování vědeckotechnického pokroku a jeho uplatňování na stále širší základně vyžaduje, abychom věnovali zvýšenou pozornost promyšlenému uspořádání výrobně územních vztahů, promítali rozvoj výroby do jednotlivých územních celků a utvářeli územní celky tak, aby umožňovaly dynamický rozvoj.

Utváření sjednoceného výrobně územního komplexu ČSR vystupuje nyní jako nová úloha, které je třeba věnovat stálou pozornost, zapojovat do ní tvůrčí síly a orientovat na ní věcné a finanční prostředky.

Vycházeje z výše uvedeného je nutno v současném období postavit do popředí úkol využít vše co je k dispozici a posílit jednoznačně racionalizační a zhodnocovací charakter vědeckotechnického rozvoje. S tím však souvisí posílení hmotné zainteresovanosti řešitelů a realizátorů. Docílení reálných ekonomických efektů by se mělo stát platformou pro hmotnou zainteresovanost a tím i zvýšení aktivity v tomto směru. Na této základně by se měla uvážit i podstatnější důchodová diferenciace podniků a jednotlivců.

Konečně je zde řada závažných otázek a úkolů tak říkajíc průřezové povahy. Například zpřísnění cenové tvorby, aby neumožňovala neodůvodněný vzestup cen nové techniky a učinila přítrž spíše cenové než technické inovaci. Nebo důslednějšího napojení plánovaných investic /od vydělování objemů investic až po rozhodování o jednotlivých akcích/ na celý inovační proces, se sledováním zásady, aby investice směřovaly především k zabezpečování inovací, především inovačních programů s vysokými přínosy efektivnosti. Tak by bylo možno pokračovat i pokud jde o využití vynálezů, přípravy kvalifikovaných kádrů, využití informačního systému atd.

Z uvedených souvislostí je zřejmé, že rozhodujícím předpokladem pro širší uplatnění vědeckotechnického pokroku je prohloubení jeho řízení a dosažení takového stavu, aby se plánovitá optimalizace vědeckotechnického rozvoje stala výchozí základnou národohospodářského plánu a plánovitého řízení výroby, investic a zahraničního obchodu.

Současně netřeba dokazovat, že řídící pracovníci VHJ, podniků, výzkumných a dalších hospodářských organizací nemohou pasívně vyčkávat na opatření vyšších orgánů. Konkrétní řízení s věcnou znalostí potřeb a možností inovačního procesu a rozhodnou vůlí k pokroku je jejich prvořadou záležitostí. Inovační organismus vyžaduje dynamizaci pracovníků, smělého a novátorského jednání lidí v reálné hospodářské praxi, každého na svém místě, jak se říká od ministra až po mistra.

Ve zpravodajské zprávě jsem se soustředil pouze na některé hlavní články celého procesu uplatňování vědeckotechnického pokroku v ekonomice národního hospodářství, na zevšeobecnění širokého okruhu konkrétních poznatků získaných při průzkumech poslanců, jednáních ve výborech ČNR i diskuse s vedoucími představiteli ČNR i vlády ČSR.

Rozprava jistě prohloubí i zkonkretizuje mnohé problémy, se kterými se střetáváme.

Ale jedno je jisté, že celé naše jednání vyústí nejen v přesvědčení, ale i ke konkrétním krokům při vytváření obecného přesvědčení, že bez důsledného využití vědy jako rozhodující výrobní síly a integrace se zeměmi RVHP, zvláště se SSSR, není možný intenzívní rozvoj našeho národního hospodářství. A koneckonců není možný žádný hospodářský a sociální pokrok vůbec. /Potlesk./