Ještě na jeden problém bych chtěla poukázat při výkonu rozhodnutí, a to u prodeje nemovitostí, když výše vymáhané částky a cena nemovitosti není úměrně stejně vysoká. Když oprávněný například vymáhá přisouzenou částku několika tisíc Kčs proti povinnému, proti němuž může vést výkon rozhodnutí pouze prodejem nemovitostí, která má cenu několikanásobně vyšší, bývají tyto návrhy na povolení výkonu rozhodnutí soudem zamítnuty z důvodů, že výše vymáhané částky není úměrná ceně nemovitosti. Nejeví se v této oblasti předpoklad, že by tato problematika mohla být jakoukoli úpravou odstraněna.

To je jen několik problémů v otázce plnění výkonu soudních rozhodnutí, i když problematika je mnohem širší. Bude však třeba stále důsledněji vychovávat občany v úctě k právu, k dodržování socialistické zákonnosti, k prohlubování právního vědomí, aby počet případů, kde bude třeba formy státního donucení, byl co nejnižší. A také, aby v připravovaných novelách v občanskoprávní oblasti bylo na tuto problematiku pamatováno, tak jak o ní bylo hovořeno předsedou Nejvyššího soudu a generálním prokurátorem Československé socialistické republiky.

Předsedající první místopředseda FS J. Marko: Ďakujem poslankyni Pilátovej a udeľujem slovo poslancovi Františkovi Klihovi. Pripraví sa poslankyňa Božena Kocinová.

Poslanec SL F. Kliha: Vážený súdruh predseda, vážené súdružky poslankyne, súdruhovia poslanci, sprievodným znakom vývoja ľudskej civilizácie tohto storočia je obrovské životné tempo. Oblasť dopravy je aplikačným prejavom tohto vývoja. Dnes auto slúži občanom ako nepostrádateľný pomocník skracovania vzdialenosti, či už do práce, do prírody, za rekreáciou a športom, tráveniu víkendových dní na chate či v prírode. Stalo sa sprievodným znakom narastania životnej úrovne našich občanov.

Počet motorových vozidiel z roka na rok rastie. Za každých 5 rokov pribudne takmer milión vozidiel. To so sebou prináša disproporcie medzi nárokmi a možnosťami dopravných zariadení i niektoré negatívne javy. Je to predovšetkým dopravná nehodovosť a jej dôsledky, ktorá je celosvetovým problémom. Vo svojom vystúpení by som sa chcel zmieniť o škodách spôsobených dopravou a ich následkoch.

Podľa štatistík Svetovej zdravotníckej organizácie zahynie na cestách každý rok 300 tisíc osôb a 10 miliónov ich utrpí zranenie. Pritom nejde len o dospelé osoby. Napríklad len vo Švajčiarsku je pri dopravných nehodách denne zranených 9 detí.

V Československu sme prakticky denne informovaní tlačou, rozhlasom a televíziou o počte nehôd, mŕtvych a ranených a o odhade spôsobených škôd. Nehodovosť má však dlhdobejšie sociálne následky - zdravotné, psychické, morálne a prenáša sa aj na rodinu účastníka nehody. Veľakrát má trvalé následky po úraze, ako aj problémy po odpykaní trestu za zavinenie dopravnej nehody. Natíska sa nám otázka, či musí byť rast motorizmu sprevádzaný rastom dopravnej nehodovosti a jej následkami. Za uplynulých 10 rokov vzrástol v ČSSR počet motorových vozidiel o viac ako 60 %. Pritom počet dopravných nehôd vzrástol v porovnateľných údajoch zhruba o 15 %. Dležité je, že pritom klesali najzávažnejšie následky dopravných nehôd. Zatiaľ čo v roku 1970 bolo usmrtených v ČSSR 2190 osôb, v roku 1979 1626 osôb, t. j. o 26 % menej. Podobne počet ranených klesol zo 41 969 na 32 806, t. j. o 22 % menej. Podľa odhadu hmotné škody spôsobené pri dopravných nehodách vzrástli zo 430 miliónov Kčs na 550 miliónov Kčs. Na tom má však veľký podiel rast cien automobilov, náhradných dielcov a cien opráv. (Celkové spoločenské straty, ktoré vznikli v dôsledku dopravných nehôd sa odhadujú na 8 mld Kčs ročne.)

V Bratislave je za posledné tri roky celkový vývoj nehodovosti ešte priaznivejší. Znížil sa celkový počet nehôd, počet usmrtených a zranených, a dokonca poklesla aj spôsobená škoda.

Je teda zrejmé, že s prudkým rozvojom motorizmu sa nemusí zvyšovať nehodovosť. Dokazuje to, že opatrenia realizované v ČSSR na zvýšenie bezpečnosti dopravy prinášajú priaznivé výsledky, ale súčasne zaväzujú hľadať na základe podrobných rozborov ďalšie cesty.

Vo svojom vystúpení by som sa ďalej chcel zamerať na niektoré spory, ktoré vznikajú v súvislosti so škodami pri dopravných nehodách. Podľa bežných štatistík sa škody delia na škody na majetku v socialistickom vlastníctve a na škody súkromných osôb. Škody na majetku v socialistickom vlastníctve sú tiež predmetom trestnosúdneho konania, ktoré spravidla vyúsťuje v trestnom postihu vodiča, ktorý škodu spôsobil.

Takéto delenie škôd je však len fiktívne. Je potrebné si uvedomiť, že aj takto delené škody, ktoré sa vykazujú ako škody na majetku v osobnom vlastníctve, sú v konečnom dôsledku škodami na majetku v socialistickom vlastníctve, pretože väčšina občanov-vodičov si dáva svoje vozidlá poistiť pre prípad havárie, takže konečné vyúčtovanie škody ide vlastne na konto poisťovne, čiže na konto majetku v socialistickom vlastníctve. Okrem toho poisťovňa hradí aj škody z titulu zákonného poistenia vozidla, čo znamená, že aj tieto škody v konečnom dôsledku idú na úkor majetku v socialistickom vlastníctve.

Základnou podmienkou úspešnej výstavby našej socialistickej spoločnosti je upevňovanie a ďalšie rozvíjanie socialistickej hospodárskej sústavy, ktorá tvorí ekonomický základ republiky. Preto aj z tohto pohľadu sa musíme pozerať na škody, ktoré vznikajú pri dopravných nehodách a ktoré nie sú nijako malé.

V tejto súvislosti ma trápi ešte jedna vec. Podľa trestno-procesných predpisov aj podľa Zákonníka práce si môže ten, kto bol pri dopravnej nehode poškodený uplatniť nárok na náhradu škody, ktorú mu spôsobil vodič socialistickej organizácie v lehote jedného roka. Podstatné však je, že tento nárok si môže uplatniť nie voči vodičovi, ktorý škodu spôsobil, a ktorý plnil úlohy organizácie, ale len voči samotnej organizácii. Táto skutočnosť je často kameňom úrazu. Mnohí občania môjho volebného obvodu sa na mňa obracajú so žiadosťou o pomoc, pretože súdy im zamietli ich žiadosť o náhradu škody preto, lebo ju podali po jednoročnej lehote. Sťažovatelia však tvrdia, že nárok na náhradu škody si uplatnili včas, avšak pre neznalosť zákona nie voči organizácii, ale v trestnom konaní proti vodičovi-obvinenému, ktorý zavinil dopravnú nehodu, pri ktorej nastala predmetná škoda. Poškodení v mnohých prípadoch strácajú svoje nároky na náhradu škody len preto, že boli nesprávne poučení orgánmi prípravného konania. Vyšetrovatelia nesprávne poučujú poškodených, že si už v trestnom konaní môžu uplatniť nárok na náhradu škody voči obvinenému vodičovi napriek tomu, že podľa príslušných zákonných predpisov by ich mali poučiť, že škodu si nemôže uplatniť voči vodičovi samému, ale len v lehote jedného roka voči organizácii, ktorej je vodič zamestnancom.

Táto nesprávna prax niektorých orgánov prípravného konania zapríčiňuje, že občania, ktorí boli poškodení pri dopravných nehodách sú ukrátení vo svojich zákonných právach.

Súdy v trestnom konaní postihujú páchateľov rôznymi trestami podľa Trestného zákona a tento postih podľa štatistických údajov Ministerstva spravodlivosti SSR sa javí v priemere ako dostatočne prísny (podľa počtu odsúdených).

Počet odsúdených osôb za trestnú činnosť:

1976 8 016 osôb

1977 8 295 osôb

1978 8 109 osôb

1979 7 491 osôb.

Veľmi ma však znepokojuje skutočnosť, že vzrastá počet trestných činov v doprave, spáchaných pod vplyvom alkoholu.

Okrem toho je však rad prípadov, kedy k dopravnej nehode, a tým aj ku škode, dôjde zhodou nešťastných okolností a tým aj k neúmyselným činom zo strany vinníka. Tieto prípady by bolo treba v postihu výrazne odlišovať od iných činov s rovnakými následkami, spáchaných úmyselne. Konkrétne si myslím, že niektoré činy sú posudzované veľmi tvrdo s reálnym stupňom zavinenia občana a možnosťou akú mal na zabránenie vzniknutej škody. Som toho názoru, že bude účelné celú oblasť posudzovania následkov dopravných nehôd podrobnejšie preskúmať a v zákonoch uplatniť.

Otázky trestného konania som tu nadhodil, lebo by som chcel zdôrazniť myšlienku, že nám nejde len o to, aby boli páchatelia primerane súdne trestaní, ale aj o to, aby súdy už v trestnom konaní v čo najväčšej miere rozhodli aj o náhrade výšky spôsobenej škody. Občanom sa niekedy zdá, že by súdy mohli rozhodnúť už v trestnom konaní o výške škody, čo sa však nestáva, ale odkážu poškodeného na občiansko-právne konanie a tým veľmi dlho trvá, kým sa nahradí spôsobená škoda občanovi, alebo socialistickej organizácii.

Nejde tu o primárny úsek spoločenských problémov; napriek tomu však vo svojich dôsledkoch spôsobuje nespokojnosť občanov. Uvítal by som preto, keby poznatky a námety, ktoré som tu uviedol, boli využité aj v súdnej praxi a v činnosti prokuratúry. Ďakujem za pozornosť.

Předsedající první místopředseda FS J. Marko: Ďakujem poslancovi Klihovi. Slovo má poslankyňa B. Kocinová.

Poslankyně SN B. Kocinová: Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky a soudruzi poslanci, vážení hosté, ve svém diskusním příspěvku bych chtěla pohovořit o zajištění náhradní rodinné výchovy.

Socialistická společnost v souladu s politikou Komunistické strany Československa pokládá rodinu za základní článek společnosti a proto také oprávněně přikládá mimořádnou důležitost správné výchově dětí v rodině. Převážná většina našich dětí vyrůstá v rodinném prostředí, obklopena láskou a péčí vlastních rodičů. Přesto zůstává určitý počet dětí, kterým není dopřáno, aby je mohli vychovávat vlastní rodiče. Důvody pro to mohou být různé, např. když děti osiří, ale jsou, bohužel, i takové případy, kdy rodiče dětí mají jiné zájmy a výchovu dětí pokládají za přítěž, a není jim zatěžko přenechat tuto starost společnosti.

Nejideálnější pro opuštěné děti je najít jim nový domov, novou mámu a tátu.

Když jde o děti malé, které jsou ještě v kojeneckém věku a jsou tzv. správně volné, je to snadné řešení. Mohou být osvojeny, získávají nový domov, a pokud je provedeno nezrušitelné osvojení, děti ani vlastně nevědí, že jejich rodiče, kteří se o ně s láskou, něhou a péčí starají, nejsou jejich pravými rodiči. Ale takových situací ve společnosti není mnoho. Je totiž málo takových dětí, které jsou zcela právně volné a naopak je mnohem více manželských párů, které by se takto chtěly starat o děti, zpravidla tehdy, když nemohou mít vlastní. Ne vždy se proto podaří splnit takováto přání manželským párům.

O děti, které nemohou být z nejrůznějších příčin adoptovány, se stará zpravidla společnost. Formy jsou různé a nejrozšířenější je péče v dětských domovech. O děti je v těchto zařízeních všestranně pečováno a tato péče je opravdu na vysoké úrovni. Jako členové výboru pro sociální politiku jsme měli několikrát možnost navštívit tato zařízení a byli jsme hrdi na to, co všechno se v náhradní rodinné výchově pro děti dělá. Velmi nás zajímala např. návštěva dětského domova ve Zlatovcích, který velmi zdařile simuluje opravdové rodiny. Děti z tohoto domova se pochopitelně stýkají s dětmi z vesnice, navštěvují společně školu a nejednou se stalo, jak jsme se přesvědčili, že děti z normálních rodin tak trochu záviděly, jak žijí děti ve Zlatovcích.

Dobrou zkušenost máme i v našem závodě Avia Letňany. Už více než 20 let máme patronát nad dětským domovem v Klánovicích. Každoročně rekreujeme klánovické děti společně s dětmi našich zaměstnanců. Zveme je společně s našimi dětmi na různé další akce, které náš závod pro děti organizuje. Pokládáme už za úplně samozřejmé, že na všem, co organizujeme pro děti našich zaměstnanců, se podílejí i děti z Klánovic. Myslím, že takovéto patronáty nad dětskými domovy je činnost potřebná, prospěšná a správná a že by se co nejvíce měla rozšiřovat a prohlubovat.

Ale ne vždy se daří, aby všechny děti dobře psychicky snášely tuto formu náhradní rodinné výchovy, jíž nutně chybí ono intimní rodinné prostředí, možnost individuální výchovy. Je jistě rozdíl, když se vychovatelka stará o 10 i více dětí, nebo když může výchovnou péči, lásku, něhu, starostlivost soustředit na jedno nebo dvě děti. Proto byly hledány další možnosti, jak zabezpečit těm dětem, které jsou zvlášť citlivé, které zvlášť obtížně snášejí kolektivní zařízení, dobrou náhradní rodinnou výchovu. Tak se zrodil v roce 1973 nový zákon - institut pěstounské péče. Sedmileté zkušenosti s touto formou náhradní rodinné výchovy jsou v podstatě dobré. Ukazuje se, že zákon o pěstounské péči doplnil mezeru v náhradní rodinné výchově, ale nebylo by správné nevidět i řadu problémů, které se musí překonávat, aby se správná myšlenka a oprávněná potřeba takovéto instituce v praxi naplnila v souladu se záměry, které zákon o pěstounské péči předpokládal.

Největší počet pěstounské péče vzniká z příbuzenského vztahu k dítěti. V loňském roce, kdy bylo dáno v ČSSR do pěstounské péče 1082 dětí, bylo těžiště pěstounského vztahu v příbuzenském vztahu k dítěti (v ČSR to bylo 63 %, v SSR 74 % případů).

Společnost však má zájem také na tom, aby formou pěstounské péče bylo vytvořeno dobré rodinné klima i dětem, které obtížněji snášejí kolektivní zařízení. Obyčejně nejde o děti zcela zdravé, nebo jsou s nimi různé výchovné problémy, ne vždy jsou to děti s dobrým prospěchem, ale právě pro ně je individuální péče v rodinném prostředí velmi potřebná, neboť tzv. "problémové" děti nejvíce potřebují dobré rodinné zázemí, ale právě pro ně se ne vždy jednoduše získávají pěstouni.

Zajímala jsem se, jaké zkušenosti jsou s touto problematikou v mém volebním obvodě na Praze 8 a 9 a konzultovala jsem tyto otázky i s příslušnými pracovnicemi na Národním výboru hlavního města Prahy.

Dosavadní zkušenosti ze sledování dětí v pěstounských rodinách ukazují, že v novém rodinném prostředí dochází u naprosté většiny dětí k postupné nápravě a vyrovnávání narušeného vývoje ať už jde o duševní stránku nebo i tělesnou. Zásluha o tyto výsledky spočívá především v osobě pěstounů, kteří trpělivou převýchovou překonávají průvodní nepříznivý stav dítěte. Ale nic nelze ponechávat náhodě, naopak, výchovný a převýchovný proces je trvale sledován a nelze se při něm obejít bez odborného dozoru.

Na zajištění odborných služeb jak pro pěstounskou péči, tak i pro osvojení se podílejí ve značném rozsahu sociální odbory ONV, své slovo zde mají i manželské a předmanželské poradny, pedagogicko-psychologické poradny i řada dalších odborníků.

Před vlastním aktem, jímž je dítě svěřováno do pěstounské péče, je třeba mnoho vykonat. Nejobtížnější je, jak mi soudružky, které tuto práci na národních výborech dělají, řekly, vyhledat vhodné pěstouny. Je přihlíženo k věku žadatelů, jejich zdravotnímu stavu, bytovým a rodinným poměrům i osobním vlastnostem, v nichž je záruka, že o svěřené dítě bude opravdu dobře pečováno.

Konečné slovo k výběru občanů vhodných pro výkon pěstounské péče má pak soud.

Jen výjimečně dojde ke zrušení pěstounské péče před zletilostí dětí. Ukazuje se, že výběr je dělán dobře a velmi odpovědně.

Ale zarazilo mě, že počet dětí daných do pěstounské péče není nijak vysoký. Souhrnně v hlavním městě Praze bylo od roku 1973 dáno do pěstounské péče 542 dětí, z toho v Praze 8 240 dětí. Zdá se, že asi ne všechny pražské obvody, ale i další kraje a okresy se tomuto úkolu věnují se stejnou iniciativou.

Myslím, že by se práce pěstounů měla více popularizovat, pokládám ji za společensky velmi náročnou, ale i závažnou a velmi potřebnou. Vychovat dobrého občana naší socialistické společnosti, to je velký, ušlechtilý lidský čin, který stojí za to, aby se o něm veřejnost také dozvídala.

Snad by zde měly i sdělovací prostředky účinněji, ale ovšem s patřičnou citlivostí, sehrávat výraznější úlohu. Boj, který vede společnost o každé dítě s narušenou výchovou, stojí za námahu, vždyť děti, naše socialistické děti, jsou tím největším společenským bohatstvím, které máme.