Československá socialistická republika, súdružky poslankyne a súdruhovia poslanci, poskytuje svoju nezištnú pomoc z bohatstva práce svojho ľudu a nie z nahromadených ziskov plynúcich z vykorisťovania iných štátov, ako to robia mnohé krajiny Západu. Je rovnako ako ony predmetom ostrej diskriminácie v obchode s kapitalistickými štátmi. Trpí takisto ako rozvojové krajiny systémom medzinárodných ekonomických vzťahov, vytvorených a udržiavaných medzinárodným imperializmom. Bolo by len spravodlivé, aby kapitalistické krajiny niesli dôsledky svojho vykorisťovania a ožobračovania týchto krajín a nie aby sa snažili prenášať časť svojej zodpovednosti za súčasný stav v rozvojových krajinách na socialistické krajiny, ktoré za tento stav nenesú žiadnu vinu.

Nemožno si ovšem nepovšimnúť ani inú stránku toho istého problému. V súčasnej dobe sa vydáva na celom svete na zbrojenie ročne takmer 400 mld amerických dolárov, pričom rýchlym tempom rastie vyzbrojovanie, predovšetkým Spojených štátov amerických a nimi ovplyvňovaných ďalších kapitalistických krajín, najmä v Európe. Preto s takým veľkým záujmom a podporou bolo prijaté vyhlásenie generálneho tajomníka ÚV KSSZ. predsedu Prezídia Najvyššieho sovietu ZSSR súdruha L. I. Brežneva pri príležitosti 30. výročia Nemeckej demokratickej republiky o jednostrannom znížení početných stavov sovietskych vojsk v strednej Európe ako výrazný prejav rozšírenia dôvery v Európe, ako ďalší krok k zabezpečeniu šťastnej mierovej existencie ľudstva. Veď len náklady na zbrojenie celého sveta dnes predstavujú dve tretiny hrubého spoločenského produktu všetkých rozvojových krajín. Keby sa aspoň čiastočne dosiahol ten žiadúci stav, vyjadrenej slovami, "svet bez vojen a bez zbraní", takmer okamžite by zmizla zadlženosť rozvojových krajín a mohli by sa riešiť všetky jej hlavné ťažkosti zdedené po kolonizátoroch.

Napríklad na Konferencii OSN o obchode a rozvoji v máji tohto roku v Manile predložili predstavitelia rozvojového sveta, združení v tzv. Skupine 77, istý "účet" kapitalistickým krajinám. Zástupca tejto skupiny uviedol, že za posledných dvanásť rokov odišlo na Západ z Ázie, Afriky a Latinskej Ameriky okolo 300 tis. odborníkov s vysokoškolským vzdelaním. Podľa odhadu predstavuje tento "únik mozgov" - ako sa tomuto skupovaniu odborníkov hovorí - hodnotu 50 až 60 mld amerických dolárov. To je, súdružky a súdruhovia, viac, ako celá tzv. pomoc Západu.

Okrem toho sa v poslednom čase množia fakty o pôsobení nadnárodných monopolov v rozvojových krajinách a o ziskoch, ktoré tam kapitalistické krajiny dosahujú. Výška týchto ziskov bola odhadovaná na 30 miliárd ročne, ale príslušníci pokrokovej inteligencie na Západe vypočítali a uvádzajú sumy, ktoré sa blížia až ku 100 miliardám ročne.

Nedávna konferencia Hnutia nezúčastnených krajín na najvyššej úrovni v Havane bola hlbokou kritikou a obžalobou imperializmu. Československo uvítalo úspech tohto rokovania Hnutia nezúčastnených a naši pracujúci, a to potvrdzuje aj skúsenosti z môjho volebného michalovského obvodu, s veľkým záujmom sa oboznámili s veľmi pôsobivým prejavom súdruha Fidela Castra na tejto konferencii i na zasadaní OSN a s ďalšími informáciami.

Dovoľte mi v tejto súvislosti tiež pripomenúť slová z pozdravného posolstva prezidenta ČSSR, generálneho tajomníka ÚV KSČ súdruha Gustáva Husáka zaslané tejto konferencii, najmä pasáž, kde sa hovorí: "Sme hrdí na to, že Československo spája s členskými štátmi hnutia nezúčastnených vzťahy priateľstva a spolupráce, ktoré chce vo všetkých oblastiach trvale rozvíjať na princípoch rovnoprávnosti, vzájomnej výhodnosti a nevmiešavania sa do vnútorných vecí".

Vo všetkých uvedených súvislostiach treba, aby sme si boli tiež vedomí, že do myslenia našich ľudí sú niekedy zanášané i zo zahraničia nesprávne názory, podľa ktorých vraj dávame v prospech rozvojových krajín obrovské sumy a prostriedky, čo nám údajne znemožňuje plniť naše národohospodárske a sociálne ciele a programy. Buržoázna propaganda sa tu opäť ukazuje ako bezprincipiálna, ale veľmi vychytralá práve z hľadiska, ku komu hovorí. V rozvojových krajinách nás ohovárajú za údajne malú pomoc týmto krajinám, kým u nás sa snažia šíriť názory, že spolupráca s týmito kontinentmi je pre nás nevýhodná.

Československý zväz žien - ako členská organizácia Národného frontu - sa snaží čeliť týmto nesprávnym názorom a vedie svoje členky i ďalšie ženy k správnemu chápaniu hlbokých myšlienok proletárskeho a socialistického internacionalizmu, ktorého konkrétnym prejavom je naša morálna a materiálna pomoc ženským organizáciám tých krajín, ktoré našu pomoc potrebujú.

Významnou častou hnutia solidarity sa stala všestranná pomoc poskytovaná vietnamským ženám, predovšetkým pri výstavbe a vybavení strediska Medzinárodnej demokratickej federácie žien - starostlivosti o matku a dieťa v Hanoji, na ktorom sa v rozhodujúcej miere majú zúčastniť ženské organizácie socialistických krajín. V Medzinárodnom roku dieťaťa takisto prevzal patronát nad detskými jasľami v Ho-Či-Minovom meste. Ďalšiu pomoc Československý zväz žien poskytol ženám Kambodže, Laosu, Angoly, Etiópie, Palestíny, Libanonu, Chile a ďalším.

Československý zväz žien, v rámci svojich plánov zahraničných stykov prijíma delegácie, pomáha pri výchove ženských kádrov týchto krajín a oboznamuje ich s výsledkami, ktoré náš pracujúci ľud a celé socialistické spoločenstvo dosahuje a tým prispieva k naplňanju našej zahraničnej politiky.

Vážené súdružky a súdruhovia poslanci, v rozvojových krajinách oprávnene vidíme a máme našich potencionálnych spojencov v boji za prehĺbenie a rozšírenie uvoľňovania medzinárodného napätia, za odzbrojenie, za mier a sociálny pokrok.

Předsedající místopředseda FS D. Hanes: Ďakujem poslankyni Vackovej, slovo má poslanec Auersperg, pripraví sa poslanec Šlapka.

Poslanec SN P. Auersperg: Vážený soudruhu předsedo, soudružky a soudruzi poslanci, vážené Federální shromáždění, politika mezinárodního uvolňování, spjatá - jak to znovu potvrzují berlínské návrhy s. Brežněva - s neutuchající iniciativou a vytrvalosti Sovětského svazu i ostatních zemí socialistického společenství, prochází nyní opět vzestupnou fází svého rozvoje, který po podepsání smlouvy SALT 2 reálně přibližuje a ztvárňuje výhledy mezinárodni bezpečnosti i mírových poměrů ve světě. Je to však vývoj protikladný i rozporuplný, neboť odpůrci mírové přestavby mezinárodních vztahů zdaleka nesložili ruce v klín. Poté, co se jim v letech 1976-1978 nepodařilo ani zvrátit, ani umrtvit nebo alespoň zpochybnit myšlenky v praxi mezinárodního uvolnění, nyní horečně přeskupují své sily a osnují nové záludné manévry proti détentu. Není přitom tajemstvím, že značné naděje vkládají v expanzionistickou a destruktivní roli Pekingu, jako nový komponent v táboře nepřátel mezinárodního uvolnění.

Proces sbližování a ztotožňování Pekingu s globálními záměry a cíli imperialismu, oficiálně vyhlášený v průběhu lednové návštěvy vicepremiéra Teng Siao-pchinga v USA, přinesl v letošním roce průkazná fakta o kombinované shodě zájmů a vzájemně se doplňující souhře imperialismu a maoismu. Tak např. domluvená pacifikace tajwanského problému byla cenou umožňující Pekingu předsunout čínské jednotky na vietnamskou hranici vzápětí po pádu Pol Potovy krutovlády v Kambodži, který citelně zasáhl jednotnou protivietnamskou pozici Pekingu i Washingtonu.

Navíc bylo symbolické, že týž den, 11. února letošního roku, kdy se v Teheránu definitivně zhroutil šachův trůn a iránský šok otřásl americkými jestřáby, padá v Pekingu neodvolatelné rozhodnutí přistoupit 17. února k agresívnímu přepadu socialistického Vietnamu, který už předtím v lednu ohlašoval Teng Siao-pching za svého amerického turné.

Čínská agrese pomohla americkému imperialismu odpoutat se od vlastního vietnamského komplexu, pohotově využít situace a prorazit s některými strategickými záměry, s nimiž předtím dlouho otálel. Americkým partnerům se uvolnily ruce, aby smluvně znovu obnoviti statut vojenských základen USA na Filipínách, odkud se do roku 1975 zabezpečovalo materiálně technické zásobování amerických operací ve Vietnamu a jejichž další osud visel po dlouhou dobu na vlásku.

Jednoznačně a rychle se také skoncovalo s náznaky o možném snížení stavů amerických jednotek v Jižní Koreji; Spojené státy se chopily příležitosti a rezolutně prohlásily, že vzhledem k vojenskému potenciálu Severní Koreje je nezbytné zachovat americkou vojenskou přítomnost na korejském poloostrově.

Provokační akce Pekingu v otázce tak zvaných "vietnamských uprchlíků", provázené přisunutím plavidel sedmé flotily k pobřežním vodám Vietnamu, jak jsme toho byli svědky v letošním létě, jsou dalšími doklady nebezpečného synchronizování americko-čínského postupu.

Zároveň Maovi nástupci vycházejí všemožně vstříc reakčním proudům v Japonsku, otevřeně podporují upevňování japonsko-amerického vojenského svazku a nezakrytě sympatizují s plány na přezbrojení japonských bezpečnostních sil. To zase prospívá americkým stratégům a umožňuje jim, aby na ozbrojené síly USA v Japonsku a Jižní Koreji přenášeli část operativních funkcí v západní části Tichého oceánu. Souběžně s tím rozmnožují počty amerických vojenských jednotek v Indickém oceánu v souvislosti s přípravami na vytvoření nové samostatné páté flotily, jejíž operativní zónou by se mělo stát Arabské moře a Perský záliv.

Není proto divu, že jeden z odborných časopisů Pentagonu ne dávno s uspokojením napsal: "Normalizace vztahů mezi Washingtonem a Pekingem znamená, že působení vojensko-námořních a vojensko-vzdušných sil USA v Asii a v bazénu Tichého oceánu se setkává se shovívavostí Číny a že protesty proti vojenské přítomnosti USA budou v této oblasti nyní utlumeny.

Dalším krokem v americko-čínském porozumění se stala srpnová setkání amerického viceprezidenta Mondala s čínskými předáky v Pekingu, které přirovnal jeden z významných představitelů americké vlády k "besedám" jež pořádáme s našimi tradičními přáteli a spojenci v Evropě a na Blízkém východě.

Kromě závazného příslibu prvých amerických úvěrů tlumočil americký představitel čínské straně odhodlaní USA "zajišťovat spolu s vámi naše čestné paralelní strategické i dvoustranné zájmy a tuto vůli Mondale odůvodnil slovy, že" moc, bezpečnost a modernizace Číny budou totiž v příštích desetiletích odpovídat i zájmům Spojených států". To, že na čínské straně existují potřebné politické dispozice k naplnění tohoto záměru, potvrzuje skutečnost, že ještě v době Mondalovy návštěvy v Pekingu podepsal šéf Státního departmentu Vance ve vší tichosti ve Washingtonu interní prohlášení, v němž se suše konstatuje, že "Čínská lidová republika je spřátelenou zemí a nikoliv součástí mezinárodního komunistického hnutí".

Takto úředně potvrzená a ověřená spolehlivost Pekingu se stala již za několik málo týdnů pro washingtonské jestřáby záchranným stéblem, když se Spojené státy dostaly v důsledku vykonstruovaného obvinění o přítomnosti sovětské bojové jednotky na Kubě do krajně delikátní situace a začaly otevřeně manipulovat takzvanou čínskou kartou jako s jedním z možných východisek ze slepé uličky, kam se USA dostaly. V těchto dnech zapadají do těchto machinací rozhodnutí o privilegovaném udělení doložky nejvyšších výhod Pekingu na důkaz toho, že se mu vytváří zelená ulice pro získání amerických preferencí.

Záměrnou indiskrecí vyšly koncem září na veřejnost závěry z interní studie Pentagonu, v nichž se v souvislosti s vyspekulovanou kubánskou miniaférou nezakrytě hovoří o využití Číny a Pentagon tu navrhuje - jak doslova uvádí New York Times ze 4. září 1979 - "podporovat čínské akce, které by zostřily sovětské bezpečnostní problémy" a za tuto cenu se pak doporučuje, že "Číně by se měla poskytnout moderní technologie Západu, informace a moderní zbraně".

Nejrůznější varianty, rozehrávání nebezpečné hry s tzv. čínskou kartou jsou pro určité představitele a síly ve Spojených státech značně lákavé a přitažlivé, ve skutečnosti je to však problematická kombinace jak pro Peking, tak pro Washington. Aranžmá vzájemného čínsko-amerického pochopení není zdaleka tak jednoznačné, jak by se zdálo na první dojem; americký a čínský pól silokřivek se totiž nejen navzájem přitahují, ale také vzájemně odpuzují.

Washingtonu vyhovuje pouze taková Čína, která se bude vždy ochotně podřizovat americké strategii. Peking zase potřebuje jen tak silnou Ameriku, která bude vždy bez váhání nahánět vodu na mlýn velmocensko-ovinistické, hegemonistické politice Číny. Pouze ten, kdo nezná abecedu mezinárodní politiky, může se krátkozrace domnívat, že každá strana bude vždy a ve všem postupovat podle scénáře druhé strany. Z dnešního opojení, jehož spojnicí nemohou nebýt protisovětské kalkulace nejrůznějšího druhu, může nakonec vzniknout jen rozčarování a kocovina, jak v Pekingu, tak ve Washingtonu. Základna dorozumění je velmi vratká a její podstata stojí navíc v příkrém rozporu se životními zájmy amerického a čínského lidu.

Pravdu má známý americký činitel G. Kennan, který ve své poslední, nedávno vydané knize "Mrak nesoucí nebezpečí" předvídavě píše: "Špatné vztahy s třetím státem nikdy - ještě jednou opakuji - nikdy nesmí být pro žádnou druhou vládu cenou za americké přátelství: toto přátelství nelze nabízet jako úplatek za podněcování nebo jako vyznamenání za takové špatné vztahy. Ve světě existuje dostatek těžkostí a není vůbec žádoucí je dodatečně zostřovat. Západní společenství musí najít mnohem účinnější a pozitivnější způsoby zlepšení svých vztahů k Sovětskému svazu, než jak rozehrávat proti němu Čínu, chceme-li se vyhnout katastrofě, které se všichni bojíme."

Před takovou volbou stojí západní Evropa v těchto dnech, kdy západní metropole přijímají čínského premiéra Chua Kuo-fenga a z prvé ruky se seznamují s pekingskými záměry i potřebami. Prvé poznatky potvrzují, že v západní Evropě není tak jednoznačná půda pro hlučné hlásání dřívějších pekingských stereotypů o mezinárodním uvolnění jako novodobém mnichovanství, o nevyhnutelnosti třetí světové války a propagování křiklavě extrémního antisovětismu. Naopak, začínají se projevovat známky čínského rozčarování, které signalizuje např. úvodník z francouzského L'Aurora, kde se píše, že "bilance Chuovy návštěvy ve Francii je hubená, že Číňané jsou zklamáni, že nedosáhli úspěchu v prosazování své téže o tak zvaném hegemonistu. Francie a Čína v této otázce hovoří dvěma jazyky".

Čínský představitel, i když raději volil formu podtextových narážek, nevynechal jediné příležitosti k rafinovanému znevažování posledních sovětských návrhů přednesených v Berlíně, o nichž 11. října napsal čínský deník Žen-min ž-pao, že prý "chtějí podminovat jednotu západní Evropy, aby ji připravily k přijetí podvodů s uvolňováním napětí". Tomu sloužily také stereotypní formulace čínského premiéra o potřebě silné, moderní výzbrojí zajištěné, jednotné západní Evropy, nahrávající americkým záměrům na rozmístění nových zbraní v Evropě. Slouží tomu demagogie kolem tzv. jednoty Německa i obehraný slogan o tzv. sovětské "vojenské hrozbě".

Přitom západní komentátoři pečlivě zaregistrovali, jak čínští vyjednavači spojovali zájem na získání zbraní se zadáváním či omezováním investičních nabídek, i to, že je pro ně cizím a neznámým pojmem helsinský Závěrečný akt, který, jak známo, Peking globálně a arogantně odmítá. Znovu se tak potvrdilo, že Peking má zájem na maximálním zkomplikování výchozí základny pro jednání o SALT 3 pro přípravu madridské schůzky. S tímto záměrem Peking hledá a upevňuje personální svazky s pro ně zajímavými perspektivními osobami. V tomto směru je příznačná protokolární kuriozita, předem rozhlášená západoněmeckým Weltem, že čínský premiér bude v úzkém kruhu snídat s kandidátem CDU/CSU na funkci kancléře Straussem v jeho soukromém bytě v Bavorsku.

Západoevropské cestování čínského premiéra vydává staré i nové doklady o tom, že Peking působí v nejrůznějších modifikacích jako nebezpečný destabilizační faktor v celosvětovém procesu mezinárodního uvolnění. Přitom však nelze přehlížet, že kromě potlesku a přízně západoevropské militaristické reakce a ultrakonzervativní politické pravice, vítající antisovětskou a protimírovou aliancí imperialismu a Pekingu, kromě konjunkturální politické vypočítavosti na některých dalších místech, zazněly v západní Evropě také střízlivé a odpovědné tóny oponující rizikům i nebezpečným důsledkům podvojného účetnictví Pekingu s výhledy a osudy politiky détentu.

Přímou válečnou hrozbu představuje Peking nadále v oblasti jihovýchodní Asie, kde si rozšiřuje zázemí pro odčinění únorového debaklu ve Vietnamu a soustřeďuje nyní hlavní pozornost na zformování společné protivietnamské fronty se zeměmi ASEANU a Západu. Široká politická aktivita, propagace ekonomických, kulturních i vědeckých styků i podpisování nejrůznějších smluv a dohod se zeměmi jihovýchodní Asie mají navenek dokumentovat jakousi serióznost zájmů Pekingu na spolupráci se zeměmi jihovýchodní Asie.