Stačí pouze připomenout, že v členských zemích RVHP je soustředěna polovina zásob železné rudy na světě, asi třetina světových zásob uhlí, dvě pětiny zemního plynu, dvě třetiny manganových rud a apatitů. Stejně přesvědčivou řečí mluví i následující srovnání: růst průmyslové výroby v členských státech RVHP dosáhl za posledních sedm let 65 %, zatímco v zemích Evropského hospodářského společenství pouze 17 % a národní důchod v zemích Rady se zvýšil o 51 % oproti 20 % v zemích EHS.

Rozdílný obraz vyplývá i ze srovnání příznivých výsledků a konstruktivních podnětů, jež v posledních letech vyplynuly z dvoustranných i mnohostranných setkání mezi vedoucími představiteli zemí RVHP, s labilními předsevzetími odeznělými v poslední době během četných porad na nejvyšší úrovni mezi americkými, japonskými i západoevropskými hospodářskými činiteli. Sebedůrazněji vyhlašované úmysly nejsou s to v kapitalistickém světě překlenout stále protikladnější paradoxní situaci, kdy výrobní aktivita vykazuje určité, i když nerovnoměrné oživení, ale vleče za sebou v podobě nezaměstnanosti, nevytížených výrobních kapacit, pokračující inflace, ostré měnové konkurence a stagnujících či klesajících reálných příjmů vleklé neduhy charakteristické nikoliv pro fázi oživení, ale pro období krizové deprese.

Celý komplex nevyřešených problémů se vrší také v EHS, kde pokračující rozpory např. v otázce má-li se západoevropská devítka rozšířit o Španělsko, Portugalsko a Řecko, nabývají dokonce takové síly, že vyvolaly ostré konflikty, nemluvě o narůstajících komplikacích, provázejících záměry na utvoření západoevropských nadstátních parlamentních i výkonných politických institucí. Nejrůznější "zeleninové", "mléčné", "vinné" a před lety dokonce "sardinkové" války i soustředěné útoky na postavení amerického dolaru podávají opakující se důkazy, že tak zvaná harmonická kapitalistická integrace ve skutečnosti vyvolává trvající chaotický neklid. A navíc se ukazuje, že z tohoto integračního soukolí vyrůstá a z iniciativy a pod tlakem nadnárodních monopolů se hromadí a vyhrocuje mnohovrstevná reformace ekonomických vztahů, mající dopad na celý ekonomický život v kapitalistickém světě. Z těchto mnoha aspektů stojí především za zmínku, jak tak zvané transnacionální korporace prolamují národní hranice a dravě prosazují svou ekonomickou převahu a těží z technologického náskoku na úkor slabších partnerů, jejichž ekonomiku mocensky kosmopolitizují a zbavují možnosti uspokojovat národní potřeby.

Naproti tomu růst celkové ekonomické síly RVHP, cesty, které jej podmiňují, jakož i formování stále vyšší kvality vzájemných vztahů mezi zeměmi Rady jako důsledek uvědomělé realizace politických iniciativ posledních sjezdů bratrských komunistických stran, stávají se ve svém souhrnu faktorem stability, jistoty i perspektivy v mezinárodním hospodářském životě. V plném rozsahu to platí o novém významném kroku vpřed, který ve své spoluprácí učinily bratrské země RVHP, když schválily a nyní již přistoupily ke komplexnímu rozpracování a realizaci dlouhodobých cílových programů v oblasti energie, paliv a surovin, v zemědělství, potravinářském průmyslu i strojírenství.

Z programového hlediska nejde zdaleka jen o vytyčení nebývalých a velkých úkolů, jež umožňuje a nezbytně vyžaduje dosažená ekonomická úroveň socialistických zemí, ale především jde o dosažení takových přeměn v ekonomické a sociální sféře, jež zabezpečí ještě vyšší stupeň vyspělosti, prosperity i socialistické vyzrálosti v každé zemi socialistického společenství. Prvořadý význam má přitom sama strategie tohoto růstu uvědoměle se orientující na aktivizaci maximálních možností a předností, objektivně založených v mezinárodní socialistické dělbě práce s cílem co nejvíce podnítit internacionální zainteresovanost a přímou účast zemí socialistického společenství na kolektivním a přitom rovnoprávném využívání vymožeností vědeckotechnického pokroku.

Zároveň plnění těchto cílových programů v rámci Komplexního programu socialistické integrace posiluje celkový profil Rady, která svou podstatou je nikoliv nějakou nadnárodní či nadstátní institucí, ale mezistátní socialistickou organizací, jejíž hlavní poslání spočívá v upevňování skutečné národní a státní suverenity účastnických zemí cestou sbližování a vyrovnávání ekonomické úrovně jednotlivých zemí socialistického společenství, které současně zvyšuje váhu a sílu socialistického společenství jako celku.

Jakých výsledků bylo dosaženo v tomto směru, dosvědčují údaje hovořící o tom, že rozpětí mezi nejvyšší a nejnižší úrovní národního důchodu na jednoho obyvatele v evropských zemích, jež jsou členy RVHP, představovalo v poválečných letech poměr 3:1 a pokud jde o objem průmyslové výroby, dokonce poměr 4:1. V současné době rozdíl mezi maximální a minimální úrovní národního důchodu na 1 obyvatele v evropských socialistických zemích vyjadřuje vztah 1,5:1 a obdobný ukazatel pro objem průmyslové výroby činí 1,7:1.

Založené integrační záměry přibližují hranici dalšího účinného sblížení a faktického vyrovnání jako reálně dohledný cíl v celé jeho šíří a hloubce, týkající se struktury i úrovně výrobních sil, obdobné sociální i kvalifikační struktury pracujících, srovnatelnosti výrobních nákladů a cenových relací, vyhraňující se specializace a kooperace a zahrnující vyšší typ rozvoje socialistické státnosti i ostatních nadstavbových sfér. To vše pojímáno v dialektické jednotě stimuluje vzájemně výhodnou mezinárodní spolupráci, pomáhá při zavádění výsledků vědeckotechnické revoluce, upevňuje semknutost socialistického společenství a dává mladým osvobozeným státům inspirující příklad při překonávání hospodářské zaostalosti a pro hledání a nalézání socialistických východisek.

V této komplexní rovině tkví také bez ohledu na to, jde-li o velký či malý, vyspělý či méně vyspělý socialistický stát, jádro řešení problému internacionálního a národního ve vztazích mezi zeměmi socialistického společenství, nacházejícího svou originalitu právě v komplexním programu socialistické integrace.

Jeho koncepce i plnění dávají činorodou pozitivní odpověď na myšlenku V. I. Lenina, který, pokud jde o mezinárodní socialistické vztahy, zdůrazňoval, že se tu "neuznává žádný zákon politické či státní koncentrace. Všichni by se dali do smíchu", pokračuje Lenin, "nad kuriózním imperialistickým ekonomismem, kdyby takové hledisko vyšlo najevo a paralelně se zákonem vytlačování malovýroby velkovýrobou by byl vytyčen "zákon" (v souvislosti s ním nebo vedle něho) vytlačování malých států velkými". To základní a rozhodující spočívá právě v tom, že proces socialistické integrace představuje jeden z hlavních radiálních směrů při naplňování myšlenek socialistického internacionalismu a tvoří nejpodstatnější vnější ekonomický aspekt formování vyzrálého rozvinutého socialismu. Dialektika vnějšího a vnitřního pohybu se uskutečňuje a probíhá takovým způsobem, že socialistická integrace mocně aktivizuje faktory vnitřního hospodářského růstu a jejich efekt se zpětně znásobuje tím, že zvyšuje dynamiku hospodářského rozvoje národní ekonomiky všech zemí RVHP.

Proto z hlediska příštího vývoje poroste především váha těch činitelů, které ovlivňují internacionalizaci hospodářského života socialistických zemí a mezi něž patří vedle vyrovnávání celkové ekonomické úrovně i sbližování technologických postupů v klíčových odvětvích národního hospodářství, zavádění optimální koncentrace výroby, společné inovační programy všeho druhu, koordinované investice k osvojení přírodních zdrojů, a zavádění nových výrob. Toto kolektivní úsilí předpokládá a vyžaduje zároveň rozšiřování plánovitého vzájemného působení na všechny články řetězu ekonomické spolupráce včetně výzkumu a vývoje až po specializaci a kooperaci při výrobě finálních produktů.

Bez těchto integračních přístupů je realizace programu vyspělé rozvinuté socialistické společnosti prostě nemyslitelná a nepředstavitelná. Z toho důvodu mají pro nás prvořadý politický význam podněty a závěry, vzešlé z čs.-sovětských jednání na nejvyšší úrovni letos v květnu v Praze a v červenci na Krymu a jejich cílevědomé uvádění do života plným právem musí patřit k prioritám nedílného národního i internacionálního úsilí.

Tak jako koncepční internacionální iniciativa komunistických stran zemí socialistického společenství tvoří hlavní hybnou páteř v propracovávání a realizování integračních výhledů a dává spolehlivé záruky k překonávání různých objektivních potíží a subjektivních zábran i k překlenutí vyskytujících se zúžených konjunkturálních hledisek, má své nezastupitelné místo i při upevňování principů skutečně rovnoprávné, mezinárodně ekonomické součinnosti, dávající činorodý příklad pro demokratickou přestavbu globálních mezinárodních ekonomických vztahů. V této sféře zanechal imperialismus opravdu neblahé dědictví a dosud v jeho praxi působí mechanismy, produkující nerovnoprávné vztahy a nadřazenost silnějších, nad nimiž prokazuje suverénní převahu reálně působící demokratismus, uplatňovaný ve vztazích mezi zeměmi RVHP. S důslednou rovnoprávností a přísným respektováním suverenity členských zemí v rámci RVHP ostře kontrastuje systém rozhodování v EHS, kde Velká Británie, Itálie, NSR a Francie mají po deseti hlasech, Belgie a Holandsko disponují pouze pěti hlasy, Dánsko a Irsko třemi a Lucembursko má pouze dva hlasy.

Ještě příkřejší je poměr sil v tak zvaných brettonwoodských mezinárodních bankovních a měnových institucích, kde na USA připadá více než 23 % celkového počtu hlasů a v Mezinárodní bance pro rozvoj, kde je zastoupeno 23 států amerického kontinentu, mají dokonce Spojené státy právo veta. Srovnáme-li s tímto stavem praxi banky pro hospodářskou spolupráci, která působí v rámci RVHP, pak přesto, že příspěvek SSSR k základnímu kapitálu banky činí 38 %, jsou jeho práva stejná a rovná jako těch zemí, jejichž příspěvek byl značně nižší.

Účinným vkladem do úsilí za vytvoření nového světového ekonomického řádu jsou vztahy rovnoprávné spolupráce a solidární pomoci mezi členskými zeměmi RVHP se 79 rozvojovými státy v Asii, Africe a Latinské Americe, jimž poskytly na podporu jejich ekonomického rozvoje výhodné úvěry v částce kolem 11 miliard rublů a pomohly při výstavbě 3560 průmyslových závodů a jiných hospodářských projektů, z nichž 2685 bylo jíž předáno do provozu. Pro tuto pomoc socialistických zemí je příznačné, že její poskytování není důsledkem nějakého mimořádně vysokého nahromadění kapitálu, pro nějž by doma nebylo upotřebení a že tedy není ani vývozem kapitálu ve známém smyslu, provázeným repatriací zisků, získáváním nejrůznějších výhod, podílů či koncesí. Ale je projevem nových socialistických mezinárodních hospodářských vztahů se všemi jejich atributy rovnoprávnosti, vzájemných výhod i mezinárodní solidarity. Tato pomoc má nesrovnatelnou kvalitu i v tom směru, že pramení z rezerv vytvořených prací dělníků, rolníků i pracující inteligence v socialistických zemích, z nichž část dávají na vytvoření nezávislého sektoru ekonomiky v rozvojových zemích a solidárně je tak posilují v jejich úsilí o překonání neblahého dědictví minulosti a vymanění se ze svěráku neokolonialistických vykořisťovatelských praktik soudobého imperialismu.

Ojedinělá gesta Západu s tak zvanou přímou pomocí rozvojovým zemím, která se v propagandistické manipulaci udává v oslňujících, ze souvislosti vytržených sumách, zamlčují otřesná fakta o tom, jak mizivá je to částka v porovnání s repatriovanými zisky a co tato charitativní kapka znamená např. proti narůstajícímu zahraničnímu dluhu rozvojových zemí, který za léta 1965-1975 vzrostl o plných 567 % v důsledku neekvivalentnosti směny a trvající ekonomické závislosti na kapitalistických státech. Jenom zisky USA za vývoz techniky do rozvojových zemí obnášely v roce 1977 2 950 mld dolarů oproti 666 mil. dolarů za stejnou činnost v roce 1976.

A vezmeme-li například počet 53 616 vědců a odborníků, kteří v letech 1961-1972 z rozvojových zemí odešli do USA, Kanady a Velké Británie, pak tato citelná ztráta pro rozvojové země představuje pro tyto tři zmíněné státy hospodářský zisk plus náklady ušetřené na výchově vlastních specialistů částku 50 mld dolarů.

To jen znovu dokazuje, že teorie o tzv. stejné odpovědnosti a stejných závazcích všech vyspělých zemí vůči rozvojovým zemím sleduje kromě záludného manévru namířeného proti socialistickým zemím jediný záměr - protahovat a oddalovat uskutečnění spravedlivého požadavku strukturální přestavby nerovnoprávných vztahů vynucených imperialismem a prosazení alespoň těch elementárních prvků platných ve vztazích mezi socialistickými a rozvojovými zeměmi. Bude-li však nadále úspěšně postupovat vpřed politika mezinárodního détente, porostou současně potřebné předpoklady k prosazení spravedlivých změn v mezinárodních ekonomických vztazích ve prospěch zemí rozvojového světa, k nimž samy přispívají vlastním zápasem za dosažení ekonomické nezávislostí a sociálního pokroku. To se týká i dosažení rovnoprávné normalizace vztahů mezi Evropským hospodářským společenstvím a Radou vzájemné hospodářské pomoci, pro niž existují všechny podmínky v pohelsinské Evropě a která se nepochybně postupně stane skutkem, budou-li vůlí partnerů ze západní Evropy jednoznačně určovat zásady a praxe založené v Závěrečném helsinském aktu a odsunou se tak ze scény archaické diskriminační postupy a nejrůznější spekulativní kalkulace poplatné v minulosti a neberoucí zřetel na reálné potřeby všestranné stabilizace poměrů v Evropě.

Toto stanovisko má zajisté plnou podporu našeho Federálního shromáždění, podporu, která zároveň patří všem progresívním a perspektivním trendům prosazujícím se v procesu socialistické integrace v rámci Rady vzájemné hospodářské pomoci. Děkuji za pozornost.

Předseda FS A. Indra: Děkuji poslanci Auerspergovi.

Přeje si ještě někdo z poslanců slovo? (Nikdo). Není tomu tak. Předpokládám, že soudruh ministr a zpravodajové nežádají o závěrečné slovo. (Soudruh ministr ani zpravodajové o závěrečné slovo nežádají.) Ne. Můžeme tedy přistoupit k hlasování.

V zasedací síni je přítomno 172 poslanců Sněmovny lidu a ze Sněmovny národů 69 poslanců zvolených v České a 65 zvolených ve Slovenské socialistické republice.

Obě sněmovny jsou usnášení schopné.

V parlamentním tisku číslo 51 se navrhuje usnesení, kterým se doporučuje souhlasit s projednávanou smlouvou.

Nejdříve prosím o vyjádření poslance Sněmovny lidu. Kdo z nich souhlasí s doporučením společné zpravodajky? (Hlasuje se.) Děkuji.