Chválím konkurenci, dělám to nerad, ale komu čest, tomu čest. I v tomto případě bych mohl uvést celou řadu jiných kladných příkladů, ale dalších důkazů o tom, že nejsme surovinově chudá země, není myslím třeba. Nejsme bohatí, ale nejsme také žádní chudáci. Jistě je ale pohodlnější se na surovinovou chudost odvolávat, než ji řešit. Já například bezpečně vím, že mangan musíme dovážet, nejsem však srozuměn s tím, že poměrně značnou část dovážíme z kapitalistických států. Ale už vůbec nikdy nepochopím, proč musíme dovážet mletý křemen za více než 13 mil. Kčs ročně, z toho za více než 4 miliony z KS.

Mohlo by se někomu zdát, že význam problematiky nerostných surovin zveličuji. Není tomu tak - nerostné suroviny, to je celosvětový problém. Takový, že ne tak dávno hovořili někteří zásadní badatelé o tzv. "surovinové smrti" lidstva, zániku lidské civilizace z deficitu surovin. Dnes je jednoznačně dokázáno, že žádná "surovinová smrt" nehrozí, v našem případě by se však nadměrná surovinová závislost na kapitalistické státy mohla stát vleklou chorobou národního hospodářství, jako každá choroba tím těžší, čím zanedbanější.

Jeden z našich hrdinů socialistické práce přirovnal kdysi výzkum, resp. vědeckotechnický rozvoj ke slepici, která snáší zlatá vejce.

Na posledním zasedání výboru pro plán a rozpočet konstatovali souhlasně náměstek ministra financí a nám. ministra-předsedy ČPK, že některé potíže naší ekonomiky jsou mj. vyvolány "nízkou úrovní zvládnutí vědeckotechnické revoluce na všech úrovních národního hospodářství".

To ale znamená, že na žádné úrovni nebylo splněno usnesení květnového pléna ÚV KSČ z roku 1974, kde se mimo jiné říká: "... ÚV považuje za nutné, aby se boj za vědeckotechnický rozvoj stal nedílnou a podstatnou součástí veškeré řídící a organizátorské práce, východiskem a obsahem plánovací činnosti od vlády až po závody ..."

Zúčastnil jsem se v posledních letech několika porad ředitelů vybraných výzkumných ústavů české, ale i slovenské republiky. Na těchto poradách byla zcela otevřeně vyslovena celá řada vážných a kritických připomínek k problematice řízení výzkumu a uplatňování poznatků vědy a výzkumu v praxi. Výsledek porad však byl nevalný.

Výbor pro plán a rozpočet provedl v letošním roce průzkum realizace výsledků vědy a výzkumu v praxi v řadě výrobních závodů. Výsledky průzkumu jsou pozoruhodné a zcela jednoznačné: z řad výrobních závodů nezaznělo ani jediné slovo kritiky na práci výzkumných ústavů aplikovaného charakteru. Téměř všemi závody však byly kritizovány vážné nedostatky v řízení vědeckotechnického rozvoje shora, neexistence dlouhodobých koncepcí a nevyjasněnost koncepcí vůbec, neprovázanost plánů atd.

Pravdivost těchto poznatků byla prokázána i jinými průzkumy a rozbory. Pro ilustraci uvádím jeden příklad: Ve VHJ Tesla bylo za poslední tři roky zrušeno 91 úkolů, na jejichž řešení bylo vynaloženo přes 300 mil. Kčs. Prověrka v tomto případě ukázala, že problém nespočíval ve fázi výzkumu a vývoje, neboť ten vyvinul nové přístroje a zařízení na vysoké technickoekonomické úrovni, ale "slepá ulička" se projevila v realizaci, kdy se nenašel výrobce k jejich zavedení do výroby.

To je doslovná citace z orgánu naší nejmasovější organizace - z Práce /7. 12. 1979/. Podobných případů je v článku diskutováno víc. Výzkumná slepice tedy zlatá vejce snáší, bohužel, zlatá kuřata se z nich nelíhnou. Těch 300 mil. Kčs jsme mohli ušetřit. Co bylo letos vymyšleno a co nebude v příštím roce zavedeno do výroby, bude napřesrok beznadějně zastaralé.

Vždy, když se zabývám stavem našeho výzkumu vědeckotechnického rozvoje, problémy spojenými s vědeckotechnickou revolucí a jejími důsledky - a to je v mém případě příliš často - docházím k nevyhnutelnému závěru, že nám v některých směrech chybí naprosto jasná koncepce, nebo lépe, že se nám naše někdejší koncepce v průběhu let s nakupením problémů a jejich zdlouhavým řešením a působením vnějších i vnitřních tlaků jaksi rozplynula. A že jsme svůj život a veškerou naši práci začali řídit a vidět jen směrnicemi.

Jako dnes si například vzpomínám na školení poslanců ČNR v Kostelci. Tam federální ministr Šupka mimo jiné prohlásil, že ve výzkumu a technickém rozvoji musíme vytvořit takové podmínky, které by umožnily široce uplatnit tvůrčí odvahu, a které by připustily rozumnou míru rizika. Nadšeně jsem souhlasil, ale uplynulo mnoho vody a stalo se málo, nic. Ve výzkumu, kde je každý krok upraven řadou vyhlášek a sešněrován řadou směrnic, nezbývá pro tvůrčí odvahu a riziko žádný prostor. Ale měl by být a hezky široký. Kolika průzkumů, analýz, kritiky bude ještě třeba, abychom konečně přiznali, že stávající systém řízení vědeckovýzkumných prací a technického rozvoje není dobrý?

Ve zpravodajské zprávě je stručným způsobem shrnuta řada nedostatků, které se v posledních letech v našem národním hospodářství projevily. Mnohé z nich mohly a měly být řešeny již dávno. Bylo na ně ve výborech ČNR dostatečně poukazováno a jejich nevyřešení nebo neřešení není záležitostí přírody, ale zcela konkrétních osob. Prosté vyřešení těchto nedostatků plus splnění úkolů uvedených v hlavních směrech zaměření pracovní iniciativy k zabezpečení úkolů plánu na rok 1980 reprezentuje v konečném souhrnu efekt, který by výrazně ovlivnil celou vnitřní i vnější národohospodářskou bilanci. Je ale třeba, aby si každý na své úrovni vzal jak ze soupisu nedostatků, tak z hlavních směrů to své. Plně souhlasím se zprávou s. min. Tlapáka, řekl bych dokonce, že víc než plně. Nemohu si ale pomoci, mnohé z jeho kritického rozboru mohlo a mělo být řešeno dříve. Snad je to jen dojem, ale zdá se mi, že příliš mnoho kritiky a přespříliš velkou zátěž dostává výroba, která to zrovna nemá lehké. Když křičela, že dodavatelsko-odběratelské vztahy jsou špatné, dostala odpověď, že to je složité a že se to bude muset řešit, když křičela, že neúnosně vzrůstá administrativa, dostala odpověď, že je to nutné z důvodů zdokonalení řízení a kontroly, když naříkala, že strojírenství nedodává, také se jí v podstatě nedostalo pomoci. Tak takhle by to dál nešlo. Plně souhlasím s tou částí projevu soudruha ministra Tlapáka, kde říká, že se musí řešit dodavatelsko-odběratelské vztahy. Plně souhlasím s úspornými opatřeními např. v dopravě, ale oč účinnější by byla tato opatření, kdyby byly vyřešeny dodavatelsko-odběratelské vztahy, kdyby každý dostal to, co potřebuje, tehdy, kdy to potřebuje. Kolik tisíc aut by nemuselo pendlovat napříč republikou.

Obrovské rezervy máme v pracovních silách. Sedm let jsem na zasedáních různých orgánů ČNR poslouchal z jedné strany stesky na deficit pracovních sil, z druhé strany nářky na neúnosný růst administrativy. Konečně tedy budeme stav administrativních sil snižovat. Budiž ale řečeno, že výroba a její nejnižší článek řízení si nikdy žádnou administrativu nevymyslely. Vznikla otázka, zda k takovému neúnosnému stavu muselo dojít, zda nemohl být řešen včas. Nebude to dnes snadný problém - snížit stav administrativních sil, je věc jedna, jejich skutečné uvolnění sledované výrazným snížením administrativních operací věc druhá. A věc nejsložitější je dostat uvolněné pracovníky tam, kde je nejnutněji potřebujeme.

Snižovat administrativní pracnost lze různým způsobem. Třeba tak, že všechny výkazy ponechám, ale v každém se místo 99 kolonek bude vyplňovat jen 98. Tak si snižování administrativní pracnosti rozhodně nepředstavujeme. Vzniká další otázka, zda je předpokládané snížení stavu administrativních sil dostatečné, zda nepřišel čas ke snížení stavu administrativních sil řádově o desítky procent.

Když se člověk podívá na některé formuláře, výkazy apod. dochází k přesvědčení, že v tomto ohledu jsme na světové špičce. Mám před sebou popis vyplňování vstupních dokladů pro pléna a rady národních výborů. Je to směrnice o 25 stranách - návod k vyplňování dvou výkazů o činnosti národních výborů. A tak si říkám, že jestliže na to máme pracovní síly, pak máme nepochybně na všechno pracovních sil dost, jen je máme špatně rozestavěné.

Shodneme se jistě všichni v závěru, že máme dost sil a prostředků k překonání stávajících nedostatků - těch uvedených ve zpravodajské zprávě, v projevu s. min. Tlapáka i jiných - i ke splnění hlavních směrů pracovní iniciativy vytyčených předsednictvem vlády a předsednictvem ČOR na rok 1980. To je náš zítřek, který by měl vytvořit příznivější předpoklady pro 7. pětiletku. Rozevření prostoru pro výzkum a technický rozvoj, především prostor pro skutečně odvážná tvůrčí řešení, zároveň ale úzké sepětí výzkumu s jasnou a dlouhodobou koncepcí jednotlivých úseků národního hospodářství by mohlo přinášet podstatně větší prospěch již v průběhu 7. pětiletky. Intenzívnější geologický a technologický výzkum a rozvoj rudného hornictví, úpravy surovin a hutnění, dokonalejší využívání dovážených surovin, by nejen měl, ale nevyhnutelně musí zbavit stát závislosti na dovozu z kapitalistických států, z významné části alespoň, pokud možno již na konci 7., ale nejpozději v průběhu 8. pětiletky.

Podaří-li se nám to, a ono se nám to podařit musí, nemusí být taková nepopulární opatření jako nedávné zdražení ničím víc, než málo významnou, i když nepříjemnou episodou ve vývoji naší společnosti. Zároveň ale, což je důležitější, vytvoříme podstatně příznivější podmínky pro příští generace. A myslím, že o to nám přeci jde. /Potlesk./