Místopředseda ČNR JUDr. Čestmír Adam: Děkuji poslankyni Hanzlové. Promluví poslanec František Volejník a do rozpravy se připraví poslanec Nepraš.

Poslanec František Volejník: Vážená Česká národní rado, soudružky a soudruzi poslanci, zpráva vlády České socialistické republiky, výklad jejího místopředsedy soudruha Horníka, probíhající rozprava na našem dnešním jednání i příprava na naše jednání ve výborech znovu potvrzují plnou platnost závěrů XV. sjezdu KSČ o mimořádném významu racionálního hospodaření pracovní silou a o nutnosti využívat všech dostupných zdrojů pracovních sil v našich podmínkách.

Oběma těmto otázkám jsme ve výboru pro plán a rozpočet věnovali při přípravě na dnešní jednání pozornost. O některých našich poznatcích, především ve vztahu k Ostravsku se stručně zmíním.

Racionální hospodaření pracovní silou zahrnuje usměrňování zdrojů pracovních sil jednak do nejefektivnějších oborů, podniků a závodů, do nejmodernějších výrob, jednak do odvětví a oborů, na jejich rozvoji má naše společnost mimořádný zájem.

Podle závěrů XV. sjezdu KSČ je takovým klíčovým odvětvím těžba černého a hnědého uhlí. Proto jsme se ve výboru mimo jiné zajímali o zkušenosti se získáváním pracovníků pro náš největší kamenouhelný revír, pro hlubinné doly ostravsko-karvinského revíru.

Zkušenosti ostravsko-karvinských dolů ze spolupráce s národními výbory při získávání pracovníků jsou vcelku dobré, nejlepší s domovskými národními výbory Severomoravského kraje, které mají pro potřeby revíru plné pochopení. Úspěšnost náboru pracovních sil pro doly však ovlivňuje skutečnost, že dnes řada odvětví a podniků poskytuje získaným pracovníkům prakticky stejné náborové výhody jako hornictví a v některých sociálních náležitostech, jako je přidělení bytu, kvalita ubytování a jiné, jim nabízí dokonce podmínky podstatně lepší. Stejné nebo i horší náborové podmínky spolu s horším pracovním prostředím a specifickými podmínkami hornické práce mají za následek klesající zájem pracovníků o nástup do hornictví. Zvlášť tíživá je přitom situace v náboru učňovského dorostu, rozhodujícího zdroje pracovních sil pro hornictví, kde se sice v první etapě získá z řad žáků dostatečný počet zájemců, avšak po nástupu náborářů z atraktivnějších oborů a po dalších jednáních se počet zájemců podstatně snižuje.

Položili jsme si v této souvislosti ve výboru otázku, zda počet různých prioritních oborů, podniků, závodů a organizací, pro které se přednostně zabezpečují pracovníci, není příliš veliký, takže se priorita hornictví ztrácí. Projevuje se to dokonce v tom, že z hornictví jsou v organizovaném náboru získáváni pracovníci pod hlavičkou doosídlení pohraničí, posílení organizací v Praze a do jiných preferovaných odvětví.

Také u druhé otázky, využívání všech dostupných zdrojů pracovních sil, jsme se mimo jiné ve výboru zajímali, jak je tento úkol vzhledem k některým zvláštnostem zabezpečován na Ostravsku.

Specifickým problémem této oblasti, dané strukturou průmyslu, jsou občané se změněnou pracovní schopností a tzv. sledovaní pracovníci, kteří nemohou pracovat na všech pracovištích.

Nejvíce pracovníků se změněnou pracovní schopností je v hornictví. Je to dáno stále ještě větší rizikovostí hornické práce a také zvyšováním průměrného věku pracujících pod zemí.

Naše socialistická společnost nahrazuje těmto občanům vzniklou újmu na zdraví přiznáním částečného invalidního důchodu nebo zvláštního příspěvku, který u pracovníků ohrožených chorobou z povolání nahrazuje částečný invalidní důchod, a dalším zvýhodněním. Současně je však ve společenském, ale i v osobním zájmu těchto pracovníků, aby byli ve vztahu ke svému zdravotnímu stavu optimálně pracovně využiti. Omezená možnost pracovního využití těchto občanů působí však v praxi značné problémy.

Většina občanů se změněnou pracovní schopností v hornictví nemůže pracovat pod zemí, a proto se pracovně zařazuje na povrchu šachet. Vzhledem ke struktuře profesí na povrchu šachet lze však stěží hovořit o jejich optimálním využití. K tomu navíc přistupuje rozptýlení těchto pracovníků na řadě podniků, takže se pro ně s obtížemi zabezpečuje potřebná péče a vytvářejí žádoucí pracovní a sociální podmínky.

Proto ostravsko-karvinský revír navrhl řešení dalšího zaměstnávání a využití těchto pracovníků jejich soustředěním v podniku nebo v závodě v rámci revíru, kde by pro ně byly vytvořeny nejen optimální pracovní podmínky, ale poskytováno také odpovídající sociální zaopatření. Poněvadž je velmi obtížné převádět tyto pracovníky, kteří na šachtách strávili větší část svého života, mimo důlní podniky, jeví se revírem navržené a federální vládou již v roce 1974 schválené řešení celého problému pro společnost i pro samotné občany se změněnou pracovní schopností výhodné. Je proto ve společenském zájmu, aby toto řešení bylo v nejkratší možné době realizováno.

Spolu s tím je třeba se podívat také na tzv. ekonomickou podmínku částečného invalidního důchodu, zda není zábranou, aby pracovník se změněnou pracovní schopností podával skutečně pracovní výkon, který odpovídá jeho zdravotnímu stavu a možnostem.

Ve vztahu k ostravsko-karvinským dolům ještě jeden zdroj pracovních sil. Souvisí se získáváním pracovníků z tzv. volné fluktuace. Ne všichni takto získaní pracovníci mají odpovědný vztah k práci a mnohdy svévolně opouštějí zaměstnání bez rozvázání pracovního poměru. Jejich postih je velmi obtížný a pokud k němu dojde, je to po relativně dlouhé době, takže se ztrácí jeho výchovný účinek. Přitom od svévolného opuštění starého do nástupu nového zaměstnání uplyne obvykle značná doba, která představuje nenahraditelnou společenskou ztrátu. Rovněž zde je třeba najít cesty, jak mobilizovat i tento zdroj pracovních sil, který však není specifický jen pro hornictví.

Ve zprávě vlády se upozorňuje, a hovořil o tom také místopředseda vlády soudruh Horník, že v oblastech s převažujícími pracovními příležitostmi pro muže jsou ještě určité rezervy žen v produktivním věku, které nejsou dosud zapojeny v pracovním procesu proto, že nejsou vytvořeny podmínky pro jejich zaměstnávání, že pro ně prostě nejsou pracovní příležitosti. Jednou z těchto oblastí je Ostravsko s převažujícími podniky těžkého průmyslu - doly, hutěmi a těžkým strojírenstvím, většinou s třísměnným provozem a jen malými možnostmi zaměstnávání žen. Není to však problém neřešitelný, jak ukazuje řada příkladů. Z nich bych chtěl vyzvednout zejména Třinecké železárny Velké říjnové socialistické revoluce, které v úzké spolupráci s národními výbory celého širokého okolí systematicky vytvářejí podmínky pro uplatnění pracovní aktivity žen obecně i pro jejich návrat do zaměstnání. Třinecké železárny se např. významně podílely na urychleném vybudování pobočného závodu Tesla v Oldřichovicích, kde našlo zaměstnání téměř tisíc žen, a závodu Brusíren skla v Třinci, kde našlo uplatnění téměř 200 žen. Spolu s Teslou vybudoval podnik za pomoci brigádníků z obou závodů novou mateřskou školu s kapacitou 120 dětí a podílí se přímo nebo nepřímo na budování dalších zařízení předškolní výchovy, neboť je si vědom, že si takto vytváří podmínky pro stabilizaci vlastních pracovníků bez ohledu na to, že osazenstvo podniku tvoří převážně muži.

I zde však platí, že kdo dříve dává, více dává, takže podniky, které dříve vytvoří na Ostravsku další pracovní příležitosti pro ženy, budou mít výhodu proti těm, které přijdou pozdě, kdy už volné zdroje ženských pracovních sil nebudou.

V jednom diskusním příspěvku nelze vyčerpat celou složitou problematiku spolupráce národních výborů a hospodářských organizací při vytváření podmínek pro efektivní využívání všech zdrojů pracovních sil a tvůrčích schopností lidí.

Soudružky a soudruzi, přednesl jsem kolektivní příspěvek našeho výboru pro plán a rozpočet a dovolte mi, abych ještě také přidal několik postřehů ze svých zkušeností, jako pracovníka na úseku kádrové a personální práce, kde pracuji 30 let, a to z oblasti, kde žiji, z Brna.

Když jsem dostal zprávu vlády České socialistické republiky o spolupráci národních výborů a hospodářských organizací, pečlivě jsem si ji přečetl a zjistil jsem, že naše vláda velice dobře zná situaci a že také vhodným a kvalifikovaným způsobem předkládá řešení problémů. Na straně 30 je právní úprava problematiky. Velice dobře je v pěti bodech uvedeno řešení této otázky, v poslední její části je napsáno: využívání pracovní doby. Na straně 34 ve všech odstavcích však tato věta zmizela. Z toho důvodu jsem si připravil své vystoupení, poněvadž se domnívám, že nebude škodit, když k využívání pracovní doby také něco řeknu. V Bedřichově na semináři soudruh ministr Lér ve svém vystoupení řekl: "Proplácíme ve mzdách za neodvedenou práci 15 % mzdového fondu, který by se dal ušetřit."

Dovolte, abych to uvedl do brněnské situace. V Brně pracuje 220 000 pracovníků. Z fondu pracovního dne 15 % dělá 1 hodinu 12 minut. Při přepočtu na pracovníky při 220 000 pracovníků v Brně je to 30 000 pracovníků. Přitom v současné době v Brně chybí do plánu pouze 2000 pracovníků. To znamená, kdybychom uměli využít těchto 15 %, pak by v Brně byli zabezpečeni pracovníci po 2000 ročně na 16 let. A celý problém je částečně řešen.

Nechci tvrdit, že celá tato doba se dá využít. Soudruzi, podívejme se kolem sebe a musíte mi dát za pravdu. Náš odbor pracovních sil v Brně pracuje intenzívně a s velmi dobrým výsledkem. V loňském roce proti předcházejícímu roku se podařilo zaměstnat 12 tisíc důchodců, to je 5,5 % z celkového počtu pracovníků. V letní aktivitě dělalo v Brně 8000 studentů a 2000 zemědělců. V propočtu na pracovníky to dělá 800 pracovníků po celý rok.

Chtěl bych ještě podepřít své vystoupení něčím jiným, co udělal odbor pracovních sil v Brně u podniků s počtem 90 000 pracovníků. Jedná se o velké brněnské závody. Tam se po dobu 10 dnů sledoval počet vydaných propustek. Soudružky a soudruzi, za těch 10 dnů se v těchto podnicích, které zaměstnávají 90 000 lidí, vydalo 25 000 propustek, jejichž obsah přepočtený na pracovníky dělá 1700 pracovníků denně. Myslím, že i zde je příležitost k tomu, abychom si ověřili, jak uplatňujeme dvěstějednatřicítku.

Chtěl bych říci ještě několik slov k návratu žen z mateřské dovolené. Dělám v podniku, kde máme na mateřské dovolené 1070 pracovnic. Nám se nedaří návrat žen z mateřské dovolené. My, poslanci i hospodářští pracovníci, si velice přejeme, aby se ženy po mateřské dovolené vrátily, ale každý, kdo se dostane k mikrofonu v rozhlase nebo televizi z oblasti zdravotnictví, sociologie a psychologie, ten tvrdí, že je nejlepší pro dítě, aby do 3 roků bylo s matkou. Musíme si uvědomit, co chceme. Jsem přesvědčen, kdybych byl dítě, že bych si také přál, abych byl s maminkou. Musíme však zaměřit pozornost tam, na tu oblast, co republika potřebuje nejvíce. To musí být jasné jak pro ekonomiky, tak pro zdravotníky.

Ještě bych chtěl říci, že lidé nejsou a nebudou. Žádný blahobyt nezkrátí dobu růstu člověka a lidé, kteří se dnes rodí, budou moci pracovat až za 17 let. Z toho důvodu je třeba, abychom se zaměřili na jiné rezervy.

Pokud se mluvilo o mikrojeslích, chtěl bych uvést, že ne všichni mluvíme stejně. Zřídili jsme v Brně mikrojesle, napsali jsme 72 pozvánek maminkám, aby do nich daly své děti. Přitom jsme tyto mikrojesle chtěli svěřit zdravotní sestře z dětské nemocnice, jejíž manžel je dětský lékař. Domnívám se, že jsou to ideální podmínky. Jesle jsme však neobsadili. Dostali bychom tam děti maminek jiných, než těch, které jsme potřebovali.

Své vystoupení končím, chtěl bych, aby bylo pochopeno zvláště to, co jsem řekl jako poznatek z Brna. Netroubím na poplach. Je i řada oblastí, které jsou diskutabilní. Ale fakt je jeden, a to přece známe všichni, že když budeme chtít jít do kterékoli restaurace v kterémkoliv místě republiky v dopoledních hodinách, tak tam nedostaneme místo, poněvadž je plná těch, kteří mají pracovat. Děkuji za pozornost. /Potlesk./

Místopředseda ČNR JUDr. Čestmír Adam: Děkuji poslanci Volejníkovi. Slovo má poslanec Nepraš.

Poslanec Petr Nepraš: Vážené soudružky a soudruzi, všichni máme ještě v paměti kladný ohlas našich občanů na úpravu důchodů novými zákony o sociálním zabezpečení. Tyto zákony byly vyvrcholením realizace sociálního programu, vytyčeného Komunistickou stranou Československa na XIV. sjezdu v roce 1971. Znamenaly nejen velkorysou a nebývalou úpravu důchodů, ale současně zakotvily do zákona celou řadu zásadních opatření ke zlepšení sociální péče o člověka v každém věku, pokud tuto péči potřebuje. Bez nadsázky tedy můžeme říci a byt hrdi na to, že systém našeho sociálního zabezpečení je jedním z nejdokonalejších na světě. Významná úloha při uvádění těchto zákonů do života přísluší národním výborům, a to v celé oblasti sociální péče a hospodářským organizacím v rámci jejich sociálních programů.

V přípravě na toto jednání jsme si ve zdravotním a sociálním výboru zjišťovali první zkušenosti z působení zákona o sociálním zabezpečení na další využívání pracovní aktivity důchodců, kteří jsou jedním z významných zdrojů pracovních sil. Došli jsme k těmto závěrům. Možnosti zvyšovat důchod o 7 % využívá velmi malý počet důchodců. Jsou to většinou jen vedoucí hospodářští a techničtí pracovníci. Rovněž se málo v praxi využívá i možnosti pracovat při souběhu důchodu a výdělku, nepřekračuje-li hrubý měsíční výdělek 800 Kčs. V odvětvích klíčového průmyslu se velmi osvědčilo přijetí vládního usnesení, které umožňuje důchodcům pracovat neomezeně při souběhu výdělku i důchodu. Ve službách, ve zdravotnictví a v ostatních odvětvích, v nichž je nedostatek pracovních sil, využívají důchodci nařízení vlády, které jim umožňuje pracovat po celý rok a pobírat důchod až do výše 1100 Kčs měsíčně. V ostatních odvětvích národního hospodářství a v administrativě pracují důchodci většinou na úvazek 180 dní za rok a pobírají přitom důchod v nezměněné výši. Jak uvedl místopředseda vlády soudruh Horník, pracovalo v roce 1976 v národním hospodářství na některou z těchto forem v České socialistické republice zhruba 450 000 důchodců.

Domníváme se, že tím nejsou vyčerpány všechny možnosti ve využívání pracovní aktivity občanů, kteří už sice mají nárok na důchod, ale jsou zdraví a schopni pracovat. Velmi mnoho záleží právě na spolupráci národních výborů a hospodářských organizací, jak dovedou platných předpisů využívat ke stimulování další pracovní aktivity občanů, majících nárok na důchod, ve prospěch našeho národního hospodářství, ale i ve prospěch zdraví těchto občanů a současně posilovat u nich vědomí další společenské užitečnosti uplatněním jejich bohatých životních zkušeností, dovednosti a umu. Na základě našich průzkumů jsme zjistili značné rozdíly v přístupu k důchodcům jak ze strany podniků, tak i ze strany národních výborů. Zapojování důchodců do pracovního procesu totiž vyžaduje vytvoření zvláštních podmínek pro jejich práci, volnější pracovní režim, mnohdy i zkrácený pracovní úvazek. To všechno však znamená značné nároky na organizaci a řízení ze strany závodů a mnohdy to brzdí i platné předpisy, jako např. při zaměstnávání důchodců a osob na zkrácený pracovní úvazek. Domnívám se, že péči o další pracovní aktivitu občanů by měla být věnována ještě větší pozornost ze strany hospodářských organizací, že komplexní programy péče o pracovníky na závodech by měly být živé, odpovídat potřebám pracovníků i podniku, neboť jednota zájmu těchto dvou složek je přirozenou charakteristikou právě jen socialistického společenského zřízení. Také národní výbory, jejich odbory pracovních sil by měly více zkoumat a kontrolovat, zda hospodářské organizace vytvářejí podmínky pro další zaměstnávání důchodců a zda přitom využívají všech možností daných právními předpisy. Chtěl bych také upozornit, že není celostátně sledován počet práceschopných důchodců a jejich zapojení.

Závěrem ještě několik poznámek z jiné oblasti, v níž se projevuje spolupráce národních výborů a hospodářských organizací. Problémem při sdružování prostředků pro výstavbu jeslí a mateřských škol nejsou finanční prostředky. Je nutné zabezpečit plánovanou výstavbu také investičními limity a dodavatelskými stavebními kapacitami, aby výstavba těchto zařízení byla pro podniky místního stavebnictví přednostní. To vše by mělo být zváženo při hodnocení plnění usnesení vlády České socialistické republiky č. 234 z roku 1974.

Nejde vždy jen o výstavbu nových budov, ale národní výbory by měly dbát i při převodu nemovitostí, zda by se daná nemovitost nedala využít po vhodné úpravě pro jesle či mateřskou školu, místo toho, prodat ji soukromníkovi. Jsou příklady, kde na to národní výbory dbají, např. ve Východočeském kraji. Tento kraj také řešil problémy, které existují při vnitřním vybavování jeslí a mateřských škol speciálním nábytkem. Vyčlenil jeden závod v kraji pro výrobu dětských lůžek, lehátek a židliček. Nebylo by vhodné následovat iniciativu tohoto kraje, aby se i ostatní kraje specializovaly na výrobu jiných potřebných zařízení pro jesle a mateřské školy a tak si navzájem vypomáhaly? Není málo příkladů, kdy jesle či mateřská škola nemůže být dána do provozu, protože chybějí stolky, židličky, lehátka, sporáky atd. a matky čekají další měsíce, než mohou nastoupit do práce. Protože se domnívám, že rozhodující úlohu přitom by mělo sehrát centrum, rád bych se zeptal ministra průmyslu soudruha ing. Svačiny, jak je zabezpečeno, aby se zlepšily dodávky zařízení pro vnitřní vybavení jeslí a mateřských škol. Děkuji vám za pozornost. /Potlesk./

Místopředseda ČNR JUDr. Čestmír Adam: Děkuji poslanci Neprašovi. Nyní má slovo poslanec Jaroslav Pospíšil.

Poslanec RSDr. Jaroslav Pospíšil: Vážené soudružky a soudruzi poslanci, předkládaná zpráva vlády České socialistické republiky podle mého názoru skutečně výstižným způsobem dává obraz o jednom z rozhodujících problémů, který limituje tempo dynamiky rozvoje celé naší socialistické společnosti, protože je výsledkem práce řízení organizací - a chtěl bych především ocenit její otevřenost a věcnost. Kdybych byl zcela upřímný, řekl bych, že se vzdávám diskusního příspěvku, protože obsah i závěry této zprávy plně odpovídají zkušenostem, které máme i my v hlavním městě Praze, a jsou zde správně ukázány úkoly, které je třeba v dalším období naší práce řešit.

Objektivní fakt, že jsou v podstatě vyčerpány zdroje pracovních sil a že tedy nelze počítat s jakoukoliv formou extenzívního rozvoje, znamená, že před každého vedoucího pracovníka je postaven úkol, aby veškeré své konání podřídil prvkům intenzifikace na všech stupních řízení a ve všech výrobních i nevýrobních činnostech.

Zvlášť složitá situace bude vznikat - aspoň u nás v Praze vzniká u každé nové kapacity, která pro své uvedení do provozu nemůže počítat s novými pracovními silami, ale většinou se zdroji, které odvětví nebo resort má nebo bude mít k dispozici. Plastický obraz vývoje zaměstnanosti od konce šedesátých let s prognózou zhruba do roku 1990 nedává prakticky žádné možnosti snahám /a podle mého názoru tyto snahy ve všech odvětvích stále jsou, i u nás, na národních výborech/ a silným tendencím, zabezpečovat náročné úkoly extenzívně, a to převážně vyšším počtem pracovních sil. Ukazuje se to, jak v koncepčních úvahách, tak i v návrzích ročních prováděcích plánů.

Dovolte mi, soudružky a soudruzi poslanci, několik čísel konkrétně z hlavního města Prahy. Např. v koncepci rozvoje města vycházíme z toho, že na základě ekonomické struktury a generálního plánu, tedy materiálů, které byly projednávány jak ve stranických orgánech, tak ve federální i české vládě, počet obyvatel dosáhne 1 300 000 lidí proti 1 170 000 - ale to při zabezpečení toho, že bude potřeba migraci zajistit v rozsahu 180 000 do roku 1990 a celkem 270 000 do roku 2000 na území Prahy, čímž se přes všechny následné reprodukce vyrovná přirozený úbytek stávající populace, která by bez těchto opatření klesla až na cca 1 000 000 lidí v roce 2000 i při dnešním zlepšení v ukazatelích porodnosti.

Taková je konkrétní situace v Praze. A přitom je potřeba zabezpečit všechny funkce hlavního města, jak funkci správní, administrativní, tak především také významnou funkci hlavního města v průmyslu, kde je soustředěno více než 8 % celostátní produkce ČSSR. Z řady mnohokrát projednávaných příčin se tedy situace vyhrotila až na mez únosnosti. Čelíme těmto tendencím, té složité situaci v pracovních silách především uplatňováním regulačního systému na úseku zaměstnanosti, s maximem pozornosti každému intenzívnímu rysu rozvoje, kterým je možno zvýšit objemy žádoucích činností v Praze bez nároku na nové pracovní síly. Vypočítali jsme si před několika lety, že kdyby jenom rozhodující pražské fabriky měly pracovat alespoň na 1 1/2 směny, bylo by potřeba okamžitě alespoň 25 000 výrobních dělníků přímo ke strojům. Tak složitá je situace. Musím říci, že nás někdy mrzí přílišné sebeuspokojení a spoléhání na automatismus vývoje v podnicích a organizacích právě v Praze. Přitom všichni víme z dokumentů projednávaných v předsednictvu ústředního výboru strany, ve federální i české vládě, jak situace výhledově právě na území hlavního města vypadá. Mám na mysli generální plán a soubor opatření k formování ekonomické struktury, které prostor pro rozvoj jednotlivých funkcí města ohraničují.

Zpráva vlády ČSR pojednává o podmínkách pro efektivní využívání zdrojů pracovních sil. Tento základní vývoj podle mého názoru nemůžeme chápat jako jednorázový problém, ale jako soubor trvalých otázek, které je nezbytné cílevědomě řešit. Šíře tohoto problému, i když jde třeba o sebeméně významný faktor, který přinesl jakýkoli podnět k vyšší efektivnosti pracovní síly, znamená, že je třeba takový faktor uvítat a všestranně podporovat. Mluvíme-li o vyšším využití pracovních sil nemůžeme v žádném případě myslet pouze na výrobní sféru, ale musíme zaměřit pozornost i na vyšší efektivnost nejrůznějších administrativních prací - a to se netýká jen úřadů, ale i výrobních organizací, i takových oblastí, jako je podniková a vnitrozávodní doprava atd. Často v některých organizacích již převládá spíše činnost správní nebo řídící a dělníci jsou často v menšině.  

To vše je však řešeno dlouhodobými koncepčními materiály, generálním plánem i ekonomickou strukturou. Je to také cílem podrobnějších generelů, které se v současné době zpracovávají, generelů funkčních systémů, kde ostře vystupuje limitující faktor pracovních sil v podstatě ve všech sférách pražské ekonomiky. Jestliže v současné době jsou hledány rezervy převážně ve výrobě, je to proto, že proces modernizace pražské výrobní základny je skutečně tím hlavním zdrojem pracovních sil, zvýšení efektivnosti i výrobnosti pražského průmyslu. Domníváme se ovšem, že je potřeba při této příležitosti také říci, že mnoho rezerv - a nelze je v současné době ještě vyčíslit - je i v terciární sféře, v práci místního průmyslu, organizací, které jsou řízeny národními výbory, ale také ve službách, kde intenzita práce např. proti masnému průmyslu, textilnímu průmyslu i v některých odvětvích strojírenské výroby, je skutečně na daleko nižší úrovni. A myslím, že i v souvislosti s přípravou sedmé pětiletky a přípravou plánu na rok 1978 se budeme muset těmito otázkami, byt často nepopulárními, zabývat.