Když si stavíme náročné úkoly, pak přirozeně nemůže jít jenom, o úkoly řídících orgánů. Je nepochybné, že jejich povinnost i odpovědnost je a bude stále větší, v oblasti vědeckotechnického rozvoje také však velmi záleží na tom, aby naše úkoly pochopily široké vrstvy pracujících, dělníci, technici, hospodářští pracovníci. V jejich rukou a rozhodování spočívá osud každého úkolu, který si v této oblasti dáváme. Proto XIV. sjezd naší KSČ zcela jednoznačně spojil boj za prosazení orientace na vědeckotechnický rozvoj se základními politickými a hospodářskými úkoly strany, stranických orgánů a organizací. V nich má a bude mít hospodářské vedení oporu a spojence všude tam, kde se vyskytují překážky a obtíže.

Jistě by bylo naprosté chybné zakrývat řadu nedostatků a uvádět věci jako bezkonfliktní proces. Vědeckotechnický rozvoj - to je především boj za nové, progresívní a efektivní. Jsme však přesvědčeni, že máme dostatek kvalifikovaných dělníků, zkušených mistrů a organizátorů výroby, konstruktérů, technologů, vzdělaných hospodářských a řídících pracovníků, kteří stále zřetelněji chápou oč jde v boji o vědeckotechnický pokrok a kteří už mnohokrát dokázali, že problémy dokáží řešit, byť by byly sebeobtížnější.

Denně se o tom můžeme přesvědčit na řadě příkladů. Zárodky, které se objevují např. v komplexních racionalizačních brigádách, jsou výrazem tvůrčího přístupu dělníků, techniků i inženýrů k úkolům, v nichž uplatnění výsledků vědeckého poznání má jednu z rozhodujících úloh. Přesto však musíme mezi našimi pracujícími překonávat ještě tu a tam přežívající názory, jako by se jich úkoly ve vědeckotechnickém rozvoji netýkaly, přitom nejde jenom o konkrétní úkoly, ale o celkový přístup k úkolům v této oblasti, o vztah k novému, k tvůrčí práci, k uplatňování a rozšiřování pokrokových poznatků.

Budeme-li tímto směrem rozvíjet svoji politickou, organizátorskou i výchovnou činnost, pak úkoly, které si klademe, naleznou příznivé podmínky k tomu, aby byly splněny včas a tak, jak to naše záměry a potřeby v této oblasti vyžadují. V tom je náš společný úkol a také prosba z naší strany, abyste nám pomohli koncepci státní vědeckotechnické politiky uvádět do života, až na jednotlivá pracoviště. Děkuji vám. /Potlesk./

předseda SL V. David: Děkuji ministru ing. Šupkovi za přednesené úvodní slovo.

Zprávu k otázkám základního výzkumu v Československé socialistické republice /tisk 14/SL/ odůvodní předseda Československé akademie věd soudruh akademik Kožešník. Prosím, aby se ujal slova.

Předseda ČSAV akad. J. Kožešník: Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky poslankyně, vážení soudruzi poslanci, také já budu vycházet z předpokladu, že mnoho bylo obsaženo v materiálu, který jsme vám dali, takže můj projev bude jenom dokreslovat některé vztahy a fakta.

Současná etapa společenského rozvoje je charakterizována stále prudšími a rozsáhlejšími změnami výrobních sil a celkových životních podmínek. Rozvoj vědy a techniky nabývá stále většího významu a vlivu na život společnosti a donedávna omezené používání vědeckých poznatků v praxi přechází především ve výrobě v proces stále více založený na vědeckém základě. S postupem doby také zřetelně proniká do popředí hluboká vnitřní spojitost těchto jevů se socialistickou revolucí a rozvojem socialismu. Zde se projevují slova klasiků, že rozvoj socialismu a zvláště přechod ke komunismu by byl neuskutečnitelný bez pronikání vědy do výroby a všeho společenského života, bez cílevědomé rekonstrukce všech životních podmínek na základě nejnovějšího poznám. Stává se nutností zabezpečit stálý proud vědeckých a technických informací do technologické a společenské praxe, aby se trvale zvyšovala produktivita práce, uvolňovalo více zdrojů pro zabezpečení vyšší spotřeby, aby člověk získával dostatek volného času a mohl realizovat i svůj všestranný rozvoj.

V tomto procesu, který byl pojmenován vědeckotechnická revoluce, stále roste význam vědy a vědecké práce. Vědecké poznatky i sám poznávací proces v jeho pohybu, stále aktivněji ovlivňují materiální faktory, především výrobu a dokonce se v ně mění. V tom smyslu se v dnešní etapě věda stává výrobní silou. Je známo, že i v minulosti docházelo k revolučním změnám ve vědě a technice.

Ve vědě tehdy, když bylo nutno fakta přehodnotit, vytvářet nové teorie, zavádět nové principy. V technice např. tenkrát, když staré, nedostatečně účinné prostředky byly nahrazovány novými, založenými na novém principu, nebo když se přecházelo na nové druhy energie, nové materiály a procesy, krátce, když docházelo ke změnám struktury výrobních sil, v charakteru a obsahu lidské práce, k novým vztahům mezi člověkem a technikou.

Revoluce ve vědě a technice obvykle v minulosti nesplývaly v jeden proces, vzájemně se nestimulovaly. Specifičnost vědeckotechnické revoluce dnešní doby je v tom, že oba revoluční procesy probíhají v tak těsné souvislosti a vzájemně se podmiňují, že tvoří jednotu. Tak např. znamená, že objevení nových zákonitostí, vytvoření nových teorií, získání nových poznatků je nutným předpokladem k tomu, aby mohla vzniknout nová technika, nový zdroj, nový způsob výroby, aby vůbec mohl být daný praktický problém řešen. Tím se věda stává přímo součástí výrobního procesu - který se mění na proces vědecký.

Na rozdíl od minulosti, kdy teoretické vědní obory do značné míry jenom zevšeobecňovaly nabyté zkušenosti lidí, vysvětlovaly souvislosti a poznatky nabyté ve výrobním procesu, je dnes nutné, aby věda předstihovala techniku a výrobu, neboť jen tak může sloužit praxi jako účinný nástroj k řešení problémů, oslabování a odstraňování barier, které se staví v cestu, a plnit svou společenskou funkci.

Tato zásadní změna ve vztahu vědy a techniky a praxe se vysvětluje tím, že přírodní prostředky a zdroje, kterých dnes využívá technika, jsou nepoměrně složitější než dříve. Proto dnes již nestačí poznat a využívat jen ty nejjednodušší zákony anebo se jen empiricky přizpůsobovat jejich působení. To dokonce není ani možné, uvážíme-li, že jsou dnes využívány takové zdroje a prostředky a takové procesy, s kterými se člověk v přírodě přímo nesetkává. Proto předstih vědy před technikou, techniky před výrobou je nutný trvalý doprovodný jev vědecko-technické revoluce, a proto také rozvoj vědy musí předbíhat rozvoji techniky a tento pak rozvoji výroby.

Úspěchy matematiky, radiotechniky, kybernetiky umožnily vytvořit prostředky, které nahražují nejen lidskou práci fyzickou, nýbrž i duševní práci organizátorů, techniků a v jisté míře i vědců. Na rozdíl od minulosti dochází tedy nejenom k osvobození ruky dělníka od těžké a manuální práce, ale také k osvobození jeho mozku od mnoha náročných funkcí.

Přitom zůstává i za těchto podmínek určujícím faktorem výroba a potřeby výrobní praxe. Výroba a technika jednak staví před vědce úkoly perspektivního a strategického charakteru, jednak poskytuje vědě celý arsenál prostředků, bez kterých a bez jejichž stálého zdokonalování by věda nemohla dostatečně rychle pronikat vpřed. Je třeba říci, že právě tato pomoc techniky vědě umožňuje, aby věda mohla předstihovat techniku.

Vědeckotechnická revoluce se však neomezuje jen na sféru materiální výroby, nýbrž uplatňuje svůj vliv v oblasti výrobních poměrů, společenských vztahů a navozuje v nich určité změny, jichž charakter odvisí od panujícího společenského řádu. Ukazuje se, že právě socialismus má všechny podmínky k tomu, aby byly účelně spojeny vymoženosti vědeckotechnické revoluce s přednostmi socialistického zřízení.

Z toho, co bylo řečeno, vyplývá, že charakteristickým rysem současné vědecké práce musí být zaměření k budoucnosti. V tom musí být i snaha a schopnost předvídat další vývoj lidské společnosti, samotné vědy i techniky. Zatímco se v minulosti omezovala tato činnost na spontánní přírodní procesy, umožnil teprve marxismus předvídání vývoje i v sociální sféře. Tím byl dán základ pro ekonomické a sociální plánování. Pod pojmem předpověď a předvídání nemáme na mysli nějaké proroctví. Vědecké předvídání se nejčastěji promítá v postup, při jehož zachování se s vysokou pravděpodobností obdrží řešení požadovaných vlastností. Vychází z poznaných zákonitostí a jejich interpretace v konkrétním případě.

Na XIV. sjezdu řekl předseda vlády s. dr. L. Štrougal: "Soudobé vědecké poznání a moderní výpočetní metody i technika umožňují, aby se rozhodování o významných otázkách důsledně opíralo o vědecké prognózy, seriózní rozpracování různých variant možných řešení a jejich sociálně ekonomických důsledků."

Svými výsledky, předpověďmi i metodami věda ovlivňuje jak svůj vlastní, tak celý společenský rozvoj, a umožňuje racionální a optimální řízení procesů přírodních i společenských. Komplexnost a složitost i vysoká tempa technického, sociálního a ekonomického pokroku a jejich souvislostí s rozvojem vědy vyžadují vědecké řízení všech oblastí života společnosti, jehož cílem musí být přechod od extenzívního rozvoje k intenzívnímu. K tomu, aby věda mohla plnit všechny požadavky, patří i odpovídající vědecká politika politických, zákonodárných i výkonných orgánů, která je v období vědeckotechnické revoluce určující funkcí státu.

Strategie rychlého a efektivního rozvoje naší země vychází z jednoty politických, sociálních a ekonomických cílů, přičemž středem pozornosti je socialistický člověk, jeho materiální a kulturní potřeby a podmínky pro všestranný rozvoj jeho osobnosti. Věda má být hnací silou rozvoje společnosti, má zvyšovat efektivnost všech procesů a měnit charakter lidské práce.

To, jestli věda splňuje takové úkoly, závisí jednak na tom, čím se věda zabývá, jaké výsledky má, jakých objevů dosahuje, jednak na tom, jak se tyto výsledky uplatňují v praxi. To je dnes aktuální problém, jehož vyřešení předpokládá vytvořit jisté podmínky, a vyžaduje něco od vědy, a něco od praxe. K témuž závěru došel XIV. sjezd naší strany. K podmínkám patří velikost a vybavenost základny, její řízení, zapojení do mezinárodního integračního procesu, správný poměr mezi základním výzkumem, aplikovaným výzkumem a vývojovou činností atd. Je však potřeba říci již zde, že tempa růstu výzkumu a vývoje nejsou jen záležitostí statistik, nýbrž v prvé řadě nástrojem k dosažení cílů sociálních, ekonomických a politických. Množství prostředků, talentovaných pracovníků oddaných socialismu, dokonalost a modernost vybavení, rozhoduje i o tom, kdy bude těchto cílů dosaženo. Z toho vyplývá nutnost přiměřeně rozvíjet vědu a vytvářet podmínky, aby se mohlo přecházet od extenzívních forem vědecké činnosti k intenzívním.

Okruhy vědecké politiky lze rozdělit do tří skupin: ideologické, ekonomické a organizační.

Historie nás učí, že v minulosti to bylo nemálo správných usnesení, z nichž však ne všechna byla důsledně plněna.

Na XIV. sjezdu Komunistické strany Československa našla tato skutečnost odraz ve slovech generálního tajemníka ÚV KSČ, který, když hovořil o nutnosti uplatňovat v národním hospodářství intenzitní faktory, řekl: "Mohlo by se zdát, že nejde o úkoly nové. Nový je však stupeň jejich naléhavosti. A nová musí být i důslednost a energie, s jakými je budeme uvádět v život."

Ideologická stránka vědecké politiky vychází jednak z toho, že sociální aspekty dopadů vědeckotechnické revoluce jsou různé v různých společenských systémech, že tu jsou zřetelné různé cíle a různá kritéria, jednak z toho, že věda musí i při rozšiřování kontaktů s kapitalistickými vědci zůstat ostrým nástrojem ideologického boje. "Jde tu také o to zapojit síly společenských věd do zápasu o formování socialistického vědomí pracujících, do boje s buržoazními návyky, do objasňování naléhavých problémů dalšího vývoje naší společnosti". Tak o tom bylo hovořeno na XIV. sjezdu Komunistické strany Československa.

K ekonomickým úkolům vědecké politiky patří financování výzkumu, odměňování pracovníků, péče o výstavbu ústavů, jejich vybavení atd.

Za soustavné péče strany a vlády byla do roku 1965 vybudována u nás poměrně rozsáhlá výzkumná základna a podle vzoru Akademie věd SSSR založena Československá akademie věd a Slovenská akademie věd, zabezpečena vědecká práce na vysokých školách. Od té doby představují zaměstnanci této základny trvale asi 1 % z obyvatelstva a 2 % z pracujících, protože počet pracovníků vědeckovýzkumné základny rostl zhruba stejným tempem, jako počty zaměstnaných v celém národním hospodářství. To by nemuselo být nesprávné, když jsou dány podmínky pro zkvalitnění a zefektivnění práce této základny, pro její dokonalejší vybavení přístroji, službami, stavebními investicemi, informační základnou, moderní technikou, a když je možné radikálně zvyšovat podíl vysoce kvalifikovaných vědeckých pracovníků. Situace se zhoršovala ještě tím, že také výdaje na vědu a výzkum zůstaly prakticky na stejné relativní úrovni a podobně tomu bylo s podílem investic do vědy a výzkumu.

Ve stavebních investicích se situace podstatně zhoršovala s rostoucím neplněním i takto snížených úkolů. Vcelku je nutno říci, že vývoj vědeckovýzkumné základny, zejména v oblasti základního výzkumu, po roce 1965 neodpovídal objektivnímu zákonu předstihu vědy před technikou a techniky před výrobou. Dokonce se začal lišit i od vývojových tendencí v ostatních socialistických zemích. Okolnost, že se rozdílnost trendů zatím výrazně neprojevuje v kvalitě práce vědeckovýzkumné základny, je třeba připsat poměrně dobré výchozí pozici čs. vědeckovýzkumné základny. Kdyby však dále trval tento trend, museli bychom počítat se zaostáváním.

Důsledkem této situace je růst věkového průměru odborníků s vysokoškolským vzděláním /dnes asi 43 let/, nízký podíl kvalifikovaných odborníků a vědeckých pracovníků /podíl vysokoškolsky vzdělaných ve vědeckovýzkumné základně vzrostl jen z 22, S na 27 %/.

Byly provedeny důkladné analýzy této situace. Jsou hledány cesty ke zlepšení podmínek pro efektivní práci v příští pětiletce. Je odstraňována roztříštěnost některých pracovišť a malé skupiny jsou soustřeďovány do větších celků. Vážnou zábranou přitom je nedostatek pracovních ploch a dislokace jednotlivých útvarů na řadě míst, což ztěžuje jak jejich řízení, tak i týmovou efektivní práci. Tuto situaci lze ovšem řešit jen výstavbou nebo přidělením vhodných ploch. Nepříznivou věkovou situaci lze zlepšit jen náborem mladých pracovníků do vědecké výchovy a vytvářením podmínek pro jejich umístění, protože se musí počítat po nějakou dobu s dočasným překrýváním mladých i starších pracovníků na pracovištích. Proto bude třeba uvažovat o odstranění stop stavu, který trvá v ČSAV v této pětiletce. Nové vědní obory a případné i mezinárodní instituty, o které usilují téměř všechny socialistické země, bude nutné v budoucnu zakládat jen mimo Prahu.

Tyto jen stručně uvedené nedostatky měly některé objektivní příčiny dané především vyčerpaností zdrojů, strukturou výroby, zvětšujícími se nároky na růst neproduktivních investic, rychlým zaostáváním efektivních investic. Do značné míry byly i důsledkem ideového rozkladu na konci šedesátých let a zčásti ne dost energického prosazování leninského pojetí vědeckotechnické revoluce a důsledného promítání stranické vědní politiky do plánů rozvoje vědy a techniky.

XIV. sjezd strany ukázal na nedostatky, vyjasnil perspektivu, vymezil, co naše výroba, technika i věda dělat má i nemá.

XXIV. sjezd Komunistické strany Sovětského svazu pak ukázal, o jak velkorysé úlohy a opatření se jedná, když jde o důsledné spojení výhod socialistického zřízení s vymoženostmi vědeckotechnické revoluce. Nyní jde o to, zajistit rychlá tempa ve vědě, vývoji a výrobě, vytvořit podmínky pro efektivní práci i pro dynamické plánovité využívání výsledků vědy, které by odpovídalo požadavkům dnešní epochy.

Velké možnosti přitom poskytuje integrace vědeckých potenciálů socialistické soustavy a jejich zaměření na komplexní program, zdokonalování a prohlubování spolupráce jak ve vědě, tak ve výrobě.

K organizační stránce vědní politiky patří formování vědeckovýzkumné základny, problémy jejího řízení, teritoriálního rozložení v aglomeracích, udržování účelných vztahů mezi různými kategoriemi vědecké, vývojové a výrobní činnosti atd. Patří sem i péče o růst kvalifikace, využívání dělby práce.

Přihlédneme-li k zvláštnosti vědecké práce i k jejímu rozsahu - obsahu, lze očekávat i některé zvláštní formy řízení, které by docilovaly soustředěnosti úsilí, rozvoje iniciativy vědců při zachování principu plánování a kontroly a rozumné centralizace.