V podstatě se jedná o dosažení dvou základních cílů, které nestojí, nebo by alespoň neměly stát proti sobě, nýbrž by měly být v optimálně dosažitelném souladu. Těmito cíli jsou:

1. zajištění potřeb pracovních sil pro národní hospodářství a správu v nejširším slova smyslu, a to v souladu se společenskými prioritami a v optimální kvalifikační skladbě,

2. zajištění takového povolání pro jednotlivce, aby odpovídalo jeho duševním dispozicím, schopnostem a zájmům, tedy aby odpovídalo co nejvíce osobnosti mladého člověka a pomáhalo jí dále rozvíjet.

V procesu rozmístění pracovních sil nejde jen o to, mladého člověka někam zařadit, aby se naplnila potřeba toho či onoho odvětví národního hospodářství a správy, ale aby byl umístěn tak, aby bylo zabezpečeno využití znalostí, jež při přípravě povolání získal, aby v příslušném oboru setrval a byl schopen dále se rozvíjet a zvyšovat si svou kvalifikaci. Tento úkol je ztěžován globální nerovnováhou mezi celkovou potřebou a nabídkou pracovních sil a dílčími disproporcemi uvnitř této globálně nevyrovnané bilance.

Poslanec Ladislav Doležal poukázal na to, že především náš průmysl stále přichází s novými nároky na pracovní síly, které převyšují naše možnosti, místo aby realizoval s daleko vyšším efektem než dosud racionalizaci. Dokud tyto problémy nebudou vyřešeny, nepomůže nám sebedokonalejší příprava k volbě povolání.

Situace je ještě komplikována tím, že za touto globální nerovnováhou se skrývají dosti podstatné další disproporce mezi konkrétní potřebou a nabídkou pracovních sil, určitým způsobem kvalifikovaných.

Především jde o podíl chlapců a dívek ve vývoji počtu patnáctiletého dorostu.  

Jak vyplývá ze statistických údajů za minulá léta a odhadu pro příští pětiletku, v počtu patnáctileté mládeže je rychlejší pokles chlapců než dívek. V nynější pětiletce se poměr posunul na 51,2 % dívek. To s sebou přináší prohloubení obtíží při uspokojování potřeb národního hospodářství, zejména v těch odvětvích, jež mají ještě stále značné nároky na fyzickou zdatnost a nebo musí zajišťovat třísměnný provoz.

Dále se jedná o disproporce v rozvoji územních oblastí, a to z hlediska rozmístění pracovních příležitostí, které působí, že vznikají rozpory mezi potřebami a skutečnou nabídkou pracovních sil, a to různého druhu. Tak např. ostravská průmyslová aglomerace má stále nedostatek pracovních příležitostí pro zeny. Naproti tomu východní část Severočeského kraje má silný přebytek pracovních míst určených pro ženy. Tyto skutečnosti způsobují značné nesnáze při umísťování nových pracovníků, zejména patnáctileté mládeže a mají nepříznivý dopad do celkové úrovně životního prostředí, především mladé generace.

Kromě toho jsou tu disproporce vznikající vzhledem k získané kvalifikaci.

Tyto disproporce se objevují především v otázce, kolik chlapců a dívek z patnáctiletého dorostu půjde na školy II. stupně a kolik absolventů škol II. stupně půjde studovat na vysoké školy a u mládeže jdoucí do učebních oborů, kolik jich chce jít do kterého oboru.

U globální nerovnováhy a dílčích disproporcí, o kterých jsem zatím hovořil, nemůže sebelepší příprava k volbě povolání vyústit v jejich řešení.

Za těchto okolností je odpovědné hospodaření pracovními silami mimořádně náročným úkolem. Úloha plánu pracovních sil, především v centru, tím nabývá ještě více na významu. Do popředí vstupuje více než jindy nejen prosté zbilancování potřeby pracovních sil a možností pokrytí nároků jednotlivých odvětví národního hospodářství a oblastí, ale cílevědomé orientování mladých lidí do perspektivních oborů a cílevědomé působení na rychlejší tempo racionalizace a vědeckotechnické revoluce než dosud.

Tyto záměry by se měly odrazit v centrálním plánu práce a dojít konkrétního výrazu při rozdělování patnáctiletého dorostu.  

Pokud se týče disproporcí, které vznikají z neharmonického vývoje oblastí, není jiné cesty, než jejich postupné vyrovnání vytvářením chybějících pracovních příležitostí buď pro muže, nebo pro ženy. Na to je nutno pamatovat při investiční výstavbě.

Pokud se týče disproporcí vznikajících ve kvalifikační struktuře, tam by nežádoucí a politicky velmi škodící konflikty mezi společenskými a osobními zájmy měly být eliminovány v co největší míře důkladnou a systematickou výchovou k volbě povolání.

Z předchozích skutečností tedy vyplývá, že výchova k volbě povolání může pomoci při překonávání rozporů mezi společenskými a individuálními zájmy jen omezeně. Nelze ji tedy považovat za všelék, nýbrž jen za jeden dílčí způsob řešení. Ovšem to jí nikterak neubírá na důležitosti a je jí potřeba věnovat veškerou pozornost, aby byla skutečně účinná, tj., aby se ve svém konečném efektu projevila jako pokles rozporů mezi společenskými a individuálními zájmy při volbě povolání.

V prvé řadě je třeba vymezit její zaměření. Má působit na děti nebo na rodiče? Z toho, co víme o rodině, je patrné, že v době, kdy se rozhoduje o tom, co budoucí mladý člověk bude dělat, jedná se vlastně ještě o mentálně zdaleka nevyzrálé dítě, které může mít určité předpoklady fyzické nebo duševní k určitému budoucímu povolání, avšak ve velké většině případů se budou u něj projevovat jen velmi neurčité představy o tom, v jakém povolání by bylo spokojeno, co by chtělo dělat atp.

Zde by byla první úloha výchovy k volbě povolání. Škola i společenská organizace, kde dítě je v mimoškolní době činné, tedy zejména Socialistický svaz mládeže, by měly mít metodicky odborně propracovaný plán k volbě povolání, přizpůsobený pro určitý věk dítěte. S výchovou by se mělo začít již od počátku školní docházky.

Tato cílevědomá, nenásilná, téměř nepostřehnutelná výchova ovšem nemůže reagovat na měnící se potřeby národohospodářského plánu. Není to nakonec také její smysl. Ostatně, je-li plán sestavován skutečně kvalitně, tzn. podle kvalifikovaných dlouhodobých prognóz vývoje národního hospodářství a celé správy, nemohou v něm nastávat krátkodobé zvraty. Prvním předpokladem této cílevědomé systematické výchovy dětí k volbě povolání je existence dlouhodobých plánů vývoje potřeby pracovních sil určitého kvalifikačního složení.  

Stejně důležitou složkou a patrně důležitější než je výchova dětí k volbě povolání - je působení na rodiče. Toto je v souladu s konstatováním, že v patnácti letech se jedná o mentálně nedospělé děti, jejichž rozhodování je ještě z velké části ovlivňované rozhodujícím způsobem jejich rodiči.

Ovlivňování rodičů má pochopitelně zcela jinou povahu, než výchova dětí. Hlavní metodou ovlivňování rodičů by mělo být podstatné zvýšení jejich informovanosti o pracovních podmínkách v oblasti, které z hlediska volby povolání přichází ve většině případů v úvahu, tj. v místě nebo v okrese. Nejideálnějším případem je vytvoření rodinné pracovní tradice, tj. když člověk následuje ve volbě povolání některého ze svých rodičů se záměrem jít pracovat do téhož podniku nebo příbuzného podniku, jako pracují jeho rodiče, nebo alespoň jeden z nich.

V podstatě se dá říci, že vedle příznivých ekonomickosociálních aspektů, je to faktor ovlivňující příznivě i celkový socialistický způsob života. To ovšem souvisí s úrovní pracovního a obecně i životního prostředí, které podnik umí pro své zaměstnance vytvořit.

Z hlediska všech těchto aspektů, představuje ovsem dnešní stav poradenství při volbě povolání jen zlomek toho, co by mělo být.

Dovolte mi, abych se obrátil na místopředsedu vlády ČSR a předsedu České plánovací komise ing. Stanislava Rázla s otázkou: Je možno počítat s tím, že plánovací orgány ČSR při sestavování plánu pracovních sil prohloubí postupně metodiku plánování v tom směru, ze od prostého bilancování pracovních sil přejdou k výraznějšímu vykonávání tlaku na urychlení strukturálních změn v naší ekonomice a zrychlení tempa racionalizace s využíváním výsledků vědeckotechnického pokroku, jak o tom hovoří závěry z letošního květnového zasedání ÚV KSČ? /Potlesk./