55

Nová úprava ve srovnání s dosavadní úpravou
zjednodušuje v zájmu příslušníků důvody propuš-
tění ze služebního poměru, aniž tím utrpí zájem
služby. Dosavadní obligatorní propuštění přísluš-
níka pro jeho trvalou neschopnost k výkonu jaké-
koliv služby ze zdravotních důvodů se mění na
fakultativní; vedle toho může být příslušník pro-
puštěn, též jestliže jeho schopnost ke službě je
změněna a nelze ho převést na funkci, jejíž výkon
by nebyl na újmu jeho zdraví.

Podle dosavadních předpisů mohl být propuš-
těn příslušník, který byl při bezprostředně násle-
dujícím řádném hodnocení opětovně celkově zhod-
nocen nižším stupněm než dobrým a dosud ne-
dosáhl věku 40 let. Protože nižším stupněm hod-
nocení je též stupeň vyhovující (dostatečný], není
tento důvod v podmínkách Sboru národní bezpeč-
ností vhodný ani potřebný. Příslušníka je však
možno propustit v případě, je-li hodnocen jako
nevyhovující. Při služebním hodnocení se posu-
zuje jak odborná kvalifikace příslušníka, tak i jeho
morálně politická způsobilost.

Ustanovení o skončení služebního poměru ad-
ministrativním odnětím hodnosti se přejímá z do-
savadní úpravy. Právní jistota příslušníků se po-
siluje ustanovením o zákazu jejich propuštění
v ochranné době a o jejich nárocích z neplatného
skončení služebního poměru. Ustanovení o skon-
čení služebního poměru uplynutím doby odpovídá
výjimečné možnosti přijmout příslušníka do slu-
žebního poměru na určitou dobu (§ 4 odst. 2).

Nároky a náležitosti příslušníků souvisící se
skončením služebního poměru se v osnově upra-
vují v podstatě obdobně jako v zákoně č. 59/
3939 Sb. Pouze v některých otázkách se příslušná
ustanovení přizpůsobují potřebám a podmínkám
služby ve Sboru národní bezpečnosti, popřípadě
se zpřesňují. Proti dosavadnímu stavu se služeb-
ním orgánům stanoví povinnost vydat pří skon-
čení služebního poměru příslušníku potvrzení o za-
městnání a posudek o jeho služební činnosti. Ná-
rok na umístění, odchodné, platové vyrovnání a
příspěvek za službu se přiznává též příslušníkům,
kteří byli před vznikem nároku na starobní dů-
chod uvolnění ze služebního poměru ze závažných
osobních nebo rodinných důvodů. Tím se posiluje
jejich právní jistota pro případ, že ze společensky
uznaných důvodů nebudou moci nadále konat služ-
bu ve Sboru národní bezpečnosti a rozhodnou se
služební poměr skončit.

Aby nedocházelo k několikeré výplatě odchod-
ného (§ 108), stanoví osnova, že příslušník při
přijetí do služebního poměru vojáka z povolání
nebo příslušníka Sboru nápravné výchovy, nemá
na odchodné nárok. Výši odchodného při skončení
služebního poměru v Československé lidové armá-

dě nebo ve Sboru nápravné výchovy stanoví tyto
orgány i s ohledem na délku služby ve Sboru ná-
rodní bezpečnosti. Výměra odchodného se stanoví
nejen podle délky doby služby, ale i podle dů-
vodů propuštění (uvolnění) ze služebního poměru.
Platové vyrovnání (§ 109) bude jako dosud po-
skytováno ve výši rozdílu mezi posledním čistým
služebním příjmem náležejícím ze služebního po-
měru a čistým výdělkem, a to do uplynutí dvou
let od skončení služebního poměru.

Příspěvek za službu (§ 110 a násl. ) je nezda-
nitelný. Aby nedocházelo k souběhu nároků na
příspěvek za službu na základě zákonných norem
platných na jedné straně pro příslušníky Sboru
národní bezpečnosti a Sborů nápravné výchovy
a na straně druhé pro vojáky z povolání, stanoví
osnova, že příspěvek se neposkytne, popřípadě je-
ho výplata se zastaví, jestliže příslušník je přijat
do služebního poměru k ozbrojeným silám nebo
ke Sboru nápravné výchovy. Při novém vzniku ná-
roku na příspěvek za službu se bude přihlížet
u příslušného posledního zaměstnávajícího orgá-
nu i k době získané v dřívějších služebních po-
měrech. Dobou služby pro vznik nároku a vý-
měru příspěvku za službu je doba služby po
9. května 1945 započitatelná jako doba služby po-
dle předpisů o sociálním zabezpečení; době služ-
by se klade na roven doba účasti na národním
boji za osvobození na podkladě osvědčení vyda-
ného podle zákona č. 255/1946 Sb. K příspěvku
bude účastníkům odboje (§ 111 odst. 3 a § 114
odst. 1) přiznáván zvláštní přídavek podle zákona
č. 161/1968 Sb. ve výši, v jaké se poskytuje k čás-
tečnému invalidnímu důchodu. Při úmrtí přísluš-
níka v době trvání služebního poměru bude jeho
pozůstalým vyplaceno znovu zaváděné úmrtné
(§ 115), které má charakter jednorázové výpomoci.

Hlava devátá
Odvolání a řízení o odvolání

(§ 116 až 125)

Proti každému rozhodnutí služebního orgánu
směřujícímu ke vzniku, změně a zániku práv a po-
vinností (§ 127) může příslušník podat odvolání
(§ 116). Má právo podat odvolání i proti obsahu
služebního hodnocení, potvrzení o zaměstnání a
služebního posudku, i když se jimi pouze osvěd-
čují určité skutečnosti (jde o určitý druh osvěd-
čení a nikoliv o právní úkon).

Odvolání musí být podáno ve stanovené lhůtě.
Obecná odvolací lhůta je 15 dnů; kratší odvolací
lhůta sedmi dnů je stanovena pro odvolání proti
rozhodnutí o uložení kázeňského trestu a o pro-
puštění ve zkušební době, aby v těchto případech

56

bylo řízení co nejvíce urychleno. Jde o lhůty pro-
cesní, jejichž zmeškání lze z vážných důvodů pro-
minout. Lhůta se prodlužuje na tři měsíce, jestliže
rozhodnutí obsahovalo nesprávné poučení, nebo
jestliže je vůbec neobsahovalo.

Orgánem, u něhož se odvolání podává, je slu-
žební orgán, který napadeně rozhodnutí vydal.
Tento orgán může sám odvolání vyhovět, pokud
nejde o odvolání proti rozhodnutí o uložení ká-
zeňského trestu; takové odvolání musí bez odkla-
du spolu se spisy postoupit odvolacímu orgánu.
Totéž musí učinit i tehdy, jde-li o odvolání v ostat-
ních věcech, pokud mu sám nevyhoví; pro tyto
ostatní případy se služebnímu orgánu stanoví
30 denní pořádková lhůta, v níž má buď vyhovět
nebo postoupit věc odvolacímu orgánu. Nesplnění
povinnosti bez odkladu postoupit věc odvolacímu
orgánu, pokud jde o odvolání proti uložení ká-
zeňského trestu nebo překročení lhůty 30 dnů
v ostatních případech, může za určitých okolností
zakládat kázeňský přestupek.

Odvolacími orgány jsou vyšší náčelníci a mi-
nistři vnitra.

Zřizování poradních komisí se ponechává mi-
nistrům vnitra, kteří jsou přitom vázáni pouze
obecnými zásadami zakotvenými v osnově. Řízení
o odvolání podrobně upraví ministr vnitra Česko-
slovenské socialistické republiky. Podrobná úpra-
va by měla zajistit co největší pružnost rozhodo-
vání, objektivitu i odbornost.

Pro odvolací orgán platí pořádková lhůta 60
dnů ode dne podání odvolání, během níž má být
rozhodnuto o odvolání; není-li možno lhůtu do-
držet, má být příslušník o tom vyrozuměn a zá-
roveň mu má být sdělena i doba, během níž bude
rozhodnuto. Tím se sleduje, aby o věci bylo roz-
hodnuto včas.

Jestliže v napadeném rozhodnutí chybí po-
učení nebo poučení je nesprávné, má to za ná-
sledek nejen prodloužení odvolací lhůty, ale i zho-
jení nedostatku spočívajícího v tom, že příslušník
podal odvolání u nepříslušného služebního orgánu
nebo přímo u odvolacího orgánu, stalo-li se tak
v důsledku nedostatku poučení. Má-li rozhodnutí
vady, pro něž je neplatné (§ 128), odvolací orgán
je povinen vyslovit jeho neplatnost. Má-li rozhod-
nutí jiné vady, odvolací orgán rozhodnutí zruší
nebo změní jen tehdy, mají-li vady vliv na jeho
správnost, jinak je potvrdí.

Většina rozhodnutí je vykonatelných, i když
nenabyla dosud právní moci. Výjimku činí rozhod-
nutí o uložení kázeňského trestu a o náhradě ško-
dy. Vykonáno by nemělo být též rozhodnutí, které
má vadu působící jeho neplatnost, a to až do do-
by, než nabude právní moci.

Rozhodnutí odvolacího orgánu je konečné a
nabývá právní moci; má jinou povahu než napa-
dené rozhodnutí. Rozhodnutí odvolacího orgánu
zjišťuje existenci, popřípadě neexistenci práv a
povinností nebo služebního poměru. Svědčí mu
právní domněnka správnosti a nedostatek náleži-
tostí, které jsou pro ně předepsány, nezpůsobuje
jeho neplatnost. Aby mělo právní účinky, musí
však vždy obsahovat výrok, musí být vydáno pří-
slušným odvolacím orgánem a doručeno účastní-
kům řízení. Rozhodnutí ovšem má mít i odůvod-
nění a poučení. Nemá-li je, je sice vadné, ale
presto nabývá právní moci. Právní moci nabude
rozhodnutí odvolacího orgánu, i když je v roz-
poru se zákonem. Pravomocné vadné rozhodnutí
odvolacího orgánu platí dotud, dokud není zru-
šeno pro rozpor s právními předpisy podle § 124.
Je-li odvolacím orgánem nadřízený služební orgán,
může porušení ustanovení § 120, které upravuje
náležitosti rozhodnutí odvolacího orgánu, za urči-
tých okolností zakládat pro tento služební orgán
kázeňský přestupek.

Rozhodnutí služebního orgánu nabývá právní
moci, jestliže proti němu nebyl podán opravný
prostředek.

Jestliže rozhodnutí odvolacího orgánu je od-
lišné od rozhodnutí služebního orgánu, které bylo
vykonáno, ačkoli nebylo ještě pravomocné, slu-
žební orgán je povinen bez odkladu provést všech-
na potřebná opatření vyplývající z tohoto rozhod-
nutí o odvolání. Neučiní-li tak, může se opráv-
něný obrátit na nadřízený služební orgán, popří-
padě na orgány prokuratury, a jde-li o nárok na
peněžité plnění, může požádat též o soudní výkon
rozhodnutí.

Zrušení pravomocného rozhodnutí odvolacího
orgánu, které je v rozporu s právními předpisy,
se vyhrazuje ministru vnitra. Ministr vnitra může
rozhodnutí zrušit a zároveň je povinen rozhod-
nout ve věci samé; rozhodnutí zruší vždy, je-li ne-
platné (jde-li o neplatný právní úkon). Možnost
zrušení rozhodnutí se však časově omezuje. Návrh
na zrušení může podat služební orgán nebo pří-
slušník. Tím není dotčeno právo orgánů prokura-
tury podat protest proti nezákonnému rozhodnutí.
Týká-li se rozhodnutí skončení služebního pomě-
ru, může návrh na jeho zrušení podat jen pří-
slušník.

Osnova pamatuje i na obnovu řízení na návrh
účastníka, objeví-li se po nabytí právní moci roz-
hodnutí nové skutečnosti, jichž nemohl účastník
použít bez své viny v řízení, a které odůvodňují
příznivější rozhodnutí v jeho prospěch. Přípust-
nost obnovy řízení je časově též omezena jednak
lhůtou subjektivní (tři měsíce), jednak lhůtou
objektivní (tři roky). V obnoveném řízení může

57

pravomocné rozhodnutí zrušit odvolací orgán,
který je vydal, nebo služební orgán, nabylo-li jeho
rozhodnutí právní moci proto, že proti němu ne-
bylo podáno odvolání. Jestliže služební orgán ne-
vyhoví návrhu účastníka, je povinen předložit ná-
vrh s odůvodněním svého stanoviska k rozhodnutí
orgánu, který by byl příslušný, kdyby šlo o od-
volání. Pokud služební orgán nebo odvolací orgán
pravomocné rozhodnutí zruší, rozhodne ve věci
samé. Nové rozhodnutí musí být pro navrhovatele
příznivější.

Část druhá

SLUŽEBNÍ POMĚR PŘÍSLUŠNÍKŮ SBORŮ
NÁPRAVNÉ VÝCHOVY

(§ 126)

Sbory nápravné výchovy jsou ozbrojené a po-
dle vojenských zásad organizované sbory podří-
zené ministru spravedlnosti České socialistické re-
publiky nebo Slovenské socialistické republiky.
Plní úkoly nápravně výchovné činnosti, ostrahy
a správy v nápravně výchovných ústavech a v ústa-
vech, kde se vykonává vazba.

Služba ve Sboru nápravné výchovy klade vy-
soké nároky na politickou vyspělost, odbornou při-
pravenost, morální profil, všestrannou duševní a
tělesnou způsobilost příslušníků Sboru nápravné
výchovy a jejich oddanost socialismu a idejím pro-
letářského internacionalismu.

Ježto charakter služby ve Sboru nápravné vý-
chovy je velmi podobný charakteru služby ve Sbo-
ru národní bezpečnosti, jsou odchylky v úpravě
služebního poměru zdůvodněny v podstatě jen tím,
že Sbory nápravné výchovy jsou podřízeny minis-
trům spravedlnosti; jinak příslušníci Sboru ná-
pravné výchovy jsou ve služebním poměru ke
Sboru nápravné výchovy České socialistické re-
publiky nebo Slovenské socialistické republiky.

Část třetí

SPOLEČNÁ A ZÁVĚREČNÁ USTANOVENÍ
(§ 127 až 139)

Osnova obsahuje v § 127 až 134 především
ta obecná ustanovení, která upravují některé otáz-
ky odchylně od obecných ustanovení zákoníku
práce, a několik dalších ustanovení, která s touto
odchylnou úpravou bezprostředně souvisí nebo na
ni navazují. Jinak odkazuje ve svém § 135 na ob-
dobné použití příslušných ustanovení zákoníku
práce.

Zatímco v pracovním poměru je nejtypičtějším
právním úkonem smlouva (dohoda), ve služebním
poměru se dohoda vyskytuje pouze výjimečně
(např. dohoda o hmotné odpovědnosti, dohoda

o zvýšení kvalifikace a setrvání ve služebním po-
měru po skončení studia po stanovenou dobu).
Ve služebním poměru právní úkon činí služební
orgán zpravidla formou písemného rozkazu, pří-
slušník (občan) formou podání.

Právní úkon jako projev vůle směřující ke
vzniku, změně nebo zániku práv a povinností, či-
něný ze strany zaměstnávajícího subjektu, má for-
mu aktu aplikace práva majícího konstitutivní vý-
znam. Služební orgán zde však nevystupuje jako
státní orgán v pravém slova smyslu, ale jako or-
gán zaměstnávajícího subjektu. Rozhodnutí o při-
jetí se nevydává nezávisle na vůli příslušníka, ne-
boť bez vůle příslušníka služební poměr vzniknout
nemůže. Ostatní oprávnění služebního orgánu jed-
nostranným právním úkonem služební poměr mě-
nit nebo způsobit jeho zánik vyplývají přímo z na-
vrhovaného zákona. Rozhodnutí nesvědčí plně
právní domněnka správnosti, nýbrž zákon spojuje
s některými jejich vadami neplatnost (§ 128).

I neplatné rozhodnutí nabude však právní moci,
není-li proti němu podáno odvolání.

Některá rozhodnutí (rozkazy) jsou podmíněna
souhlasným projevem vůle příslušníka (např. roz-
hodnutí o uvolnění ze služebního poměru na žá-
dost příslušníka). Rozhodnutí vydává služební or-
gán buď k podání příslušníka anebo bez takového
podání.

Od rozhodnutí (rozkazů), která jsou právními
úkony, je nutno odlišovat osvědčení (např. služeb-
ní posudek, potvrzení o zaměstnání, služební hod-
nocení), i kdyby měla formu rozhodnutí. Tato
osvědčení nezakládají vznik, změnu či zánik práv
a povinností, ale pouze osvědčují určité skuteč-
nosti. Protože však tato osvědčení mají význam
pro vznik, změnu nebo zánik práv a povinností
ve služebním poměru nebo i mimo něj, navrho-
vaný zákon umožňuje příslušníku domáhat se
opravy jejich obsahu, neodpovídá-li osvědčovaným
skutečnostem (§ 116 odst. 1 připouští i proti těmto
osvědčením odvolání).

Od rozhodnutí (rozkazů), která jsou právními
úkony, je nutno odlišovat individuální služební
rozkazy a pokyny, které pouze konkretizují práva
a povinnosti vyplývající ze služebního poměru, a
nejsou tedy právními úkony.

Od právních úkonů je třeba též odlišovat slu-
žební rozkazy normativní povahy vydávané mi-
nistry vnitra a ukládající povinnosti individuálně
neurčeným příslušníkům. Na tyto akty se nevzta-
huje ustanovení § 127 a násl. osnovy.

58

Od rozhodnutí, která jsou právními úkony, je
nutno odlišovat i procesní úkony, např. odvolání
(§ 116) a rozhodnutí odvolacího orgánu (§ 120).
Rozhodnutí odvolacího orgánu je též aktem apli-
kace práva, kterým se však zjišťuje (konstatuje)
existence nebo neexistence individuálních právních
vztahů, práv a povinností. Tomuto rozhodnutí
svědčí právní domněnka správnosti, a i když je
vadné, nabývá právní moci, pokud na základě dal-
šího opravného prostředku nedojde k jeho zrušení
nebo změně. Ke zrušení a změně pravomocného
rozhodnutí může dojít na základě mimořádného
opravného prostředku (§ 124 a 125). Na procesní
úkony se nevztahuje ustanovení o neplatnosti
(§ 128) a nerozlišuje se tedy u nich mezi vadami
způsobujícími neplatnost a vadami ostatními.

Rozhodnutí (rozkaz), které je právním úko-
nem, musí být vydáno služebním orgánem opráv-
něným činit jménem Sboru národní bezpečnosti
právní úkony (§ 2 odst. 2). Jestliže služební orgán
neměl takové oprávnění nebo své oprávnění roz-
hodnutím překročil, platí ustanovení § 10 odst. 2
zákoníku práce; z tohoto ustanovení vyplývá, že
takové rozhodnutí nezavazuje Sbor národní bez-
pečnosti, pokud příslušník věděl nebo musel vě-
dět, že služební orgán oprávnění k rozhodnutí ne-
měl nebo je překročil (§ 135 odst. 1 osnovy). Ta-
kové rozhodnutí by bylo neplatné [§ 128 odst. 1
písm. e)].

Rozhodnutí (rozkaz) musí obsahovat výrok,
tj. projev vůle směřující ke vzniku, změně nebo
zániku práv a povinností. Bez výroku jde o právní
úkon nicotný. Rozhodnutí (rozkaz) musí být pří-
slušníku oznámeno. Není-li příslušník s jeho ob-
sahem seznámen, nejde vůbec o právní úkon. K ne-
platnosti pro nedostatek písemně formy právního
úkonu dojde, jen stanoví-li to zákon výslovně (§ 61
odst. 2, § 75 odst. 2 a § 101 odst. 1).

Chybí-li v rozhodnutí (rozkazu) odůvodnění,
není rozhodnutí neplatné. Příslušník může požádat
o dodatečné sdělení důvodů. Nedostatek odůvod-
nění v rozhodnutí by bylo možno považovat za
určitých okolností za vážný důvod, pro který mů-
že odvolací orgán prominout zmeškání odvolací
lhůty (§ 121 odst. 2). Platné je též rozhodnutí,
které postrádá poučení. Nedostatek poučení má
za následek především prodloužení odvolací lhůty;
mimo to se v tomto případě nepřihlíží k tomu, že
odvolání bylo podáno u nepříslušného služebního
nebo odvolacího orgánu (§ 121 odst. 1).

Vydání rozhodnutí postrádajícího odůvodnění
nebo poučení nebo opomenutí písemné formy, ač-
koli je předepsána, může za určitých okolností
zakládat kázeňský přestupek.

Pro podání se v zájmu právní jistoty vyžaduje
buď ústní oznámení do protokolu nebo písemná

forma. Služební orgán je povinen rozhodnout o po-
dání příslušníka bez zbytečného odkladu, tj. v do-
bě, která je k vyřízení věci nezbytná vzhledem
k její obtížnosti a složitosti. Není-li podání včas
vyřízeno, může se příslušník obrátit na nadřízený
služební orgán, který zajistí, aby o původním po-
dání bylo rozhodnuto. Nevyřízení podání v přimě-
řené době může být za určitých okolností rovněž
kvalifikováno jako kázeňský přestupek.

Dohody mezi služebním orgánem a příslušní-
kem jsou ve služebním poměru méně časté (do-
hoda o hmotně odpovědnosti, dohoda o setrvání
ve služebním poměru po skončení studia apod. );
platí o nich zejména též ustanovení § 244 a 245
zákoníku práce. Uvedená ustanovení bude možno
aplikovat i tehdy, jestliže dohoda bude uzavřena
tak, že příslušník učiní návrh služebnímu orgánu
podáním a služební orgán návrh přijme formou
rozhodnutí.

Obecné náležitosti právních úkonů, zejména
pokud jde o soulad jejich obsahu nebo účelu se
zákonem nebo se zájmy společnosti a o náleži-
tosti projevu vůle, vyplývají z ustanovení § 128;
v něm se též stanoví následky nedostatku formy
a projednání s jiným orgánem a řeší se otázka
neplatnosti části právního úkonu. Určité rozhod-
nutí je podle zákona nutno předem projednat ve
zvláštní komisi (§ 18 odst. 4 a § 100 odst. 3); ne-
dojde-li k projednání, je rozhodnutí platné. Také
porušení této povinnosti by mohlo být za určitých
okolností kvalifikováno jako kázeňský přestupek.

Neplatnost rozhodnutí (rozkazu) přijde v úva-
hu zřejmě zřídka. I neplatné rozhodnutí však mů-
že nabýt právní moci, nebylo-li proti němu po-
dáno odvolání. Před nabytím právní moci není
ovšem vykonatelné. K neplatnosti rozhodnutí při-
hlížejí odvolací orgány i orgány přezkoumávající
rozhodnutí mimo odvolací řízení z úřední povin-
nosti s výjimkou neplatnosti skončení služebního
poměru, jíž se může dovolat jen příslušník. Uve-
dené orgány jsou povinny vyslovit neplatnost na-
padeného rozhodnutí, zatímco má-li rozhodnutí ji-
nou vadu, tj. vadu, která nepůsobí neplatnost, ruší
takové rozhodnutí jen tehdy, měla-li vada vliv na
jeho správnost.

Uplynutí delší doby má za následek, že se
práva nesnadno prokazují a obtížně se prokazuje
i neexistence povinnosti. Proto se i v této osnově
stanoví, že práva, která nejsou ve stanovená době
vykonána nebo uplatněna, zanikají nebo se pro-
mlčují (§ 129 a násl. ). Na rozdíl od zákoníku prá-
ce vychází tato osnova důsledně ze zásady, že ne-
bylo-li právo ve stanovené době vykonáno, zaniká
a nebylo-li uplatněno, promlčuje se.

K zániku práva dochází, jestliže ve stanovené
době nebyl uložen kázeňský trest (§ 30 odst. 1),

59

příslušník neohlásil škodu na odložených věcech
(§ 95 odst. 4) nebo nedošlo k propuštění přísluš-
níka (§ 100 odst. 2). K zániku práv, k němuž do-
chází pouze v uvedených třech případech, se při-
hlíží z úřední povinnosti.

K promlčení dochází v těch případech, kdy
právo nebylo ve stanovené době uplatněno. Právo
ze služebního poměru uplatňuje služební orgán
rozhodnutím, příslušník podáním služebnímu or-
gánu. K promlčení se přihlédne, jen namítne-li to
ten, kdo je povinen plnit. Plní-li se, i když právo
bylo již promlčeno, nejde o bezdůvodný majetkový
prospěch.

Oznámí-li služební orgán příslušníku rozhod-
nutí (rozkaz) nebo příslušník učiní podání služeb-
nímu Orgánu, jímž se uplatní právo během proml-
čecí doby, promlčecí doba se staví a neběží po
dobu řízení, pokud ten, kdo právo uplatnil, v ří-
zení řádně pokračuje. Řádné pokračování v řízení
předpokládá, že účastník podá opravný prostředek
ve lhůtě stanovené k podání opravného prostředku
nebo po jejím uplynutí, jestliže mu odvolací orgán
její zmeškání prominul, že neznemožňuje svým
jednáním odvolacímu orgánu rozhodnout apod.

Promlčení přijde prakticky v úvahu předavším
u práv, o nichž nebylo služebním orgánem roz-
hodnuto. Např. chce-li příslušník uplatňovat právo
na určité nedoplatky služebního příjmu, musí tak
učinit podáním služebnímu orgánu během proml-
čecí doby. Jestliže služební Orgán rozhodnutím
jeho požadavek odmítne a příslušník nepodá do
15 dnů odvolání, nabude rozhodnutí upírající mu
právo na nedoplatky právní moci. Podobně musí
příslušník, který do 15 dnů oznámil škodu na
svých odložených věcech, uplatnit právo na náhra-
du škody ve stanovené jednoroční lhůtě ode dne,
kdy škodu zjistil, nejpozději však do tří let od
jejího vzniku, jinak se jeho právo na náhradu
škody promlčí.

Vzhledem k tomu, že ve služebním poměru se
většina opatření řeší rozhodnutím (rozkazem),
přijde promlčení v úvahu zřídka a bude se zpra-
vidla týkat peněžitých nároků. Proto navrhovaný
zákon stanoví promlčecí doby pro peněžité nároky
a pro náhradu škody. Mohl by se vyskytnout i pří-
pad uplatňování práva na povýšení do hodnosti
po delší době; podrobit promlčení toto právo by
nebylo správné, peněžní nároky z toho vyplývající
by ovšem mohly být uplatňovány jen za jeden rok
nazpět (§ 131 odst. 1). Nepromlčí se také právo
na vydání služebního posudku, na potvrzení o za-
městnání apod.

Promlčení může nastat též u práv pravomocné
přiznaných, nebyl-li ve stanovené promlčecí době
podán návrh na výkon rozhodnutí.

Délka promlčecích dob se stanoví shodně jako
v zákoníku práce. Obecná promlčecí doba, a to
jednoroční, se stanoví jen pro uplatnění peněžitých
nároků. Pro uplatnění nároku na náhradu škody
se stanoví vedle jednoroční subjektivní promlčecí
doby též tříletá promlčecí doba objektivní; u škod
na zdraví platí jen jednoroční subjektivní proml-
čecí doba, u škod způsobených úmyslně desetiletá
promlčecí doba. Desetiletá promlčecí doba platí
též pro uplatnění práv pravomocně přiznaných,
práv písemně uznaných co do důvodu a výše tím,
kdo je povinen plnit a práv zajištěných o nezením
převodu nemovitosti; výjimku tvoří úroky a opě-
tující se plnění pravomocně přiznaná nebo písemně
uznaná, jejichž splatnost nastala po právní moci
rozhodnutí nebo po uznání, a jež se promlčují za
tři roky ode dne jejich splatnosti.

Promlčecí doba počíná běžet dnem, kdy právo
mohlo být uplatněno poprvé. Jde-li o práva zajiš-
těná omezením převodu nemovitosti, běží proml-
čecí doba ode dne rozhodnutí státního notářství
o registraci smlouvy (§ 64 a 65 zákona č. 95/
1953 Sb., o státním notářství a o řízení před stát-
ním notářstvím).

Oprava neoprávněného majetkového prospěchu
(§ 133) je obdobná jako v zákoníku práce. Částky,
které příslušník přijal v dobré víře, nelze žádat
nazpět, i když na ně neměl právo; pokud věděl
nebo musel vědět, že mu nepatří, lze je vymáhat,
pokud právo na vrácení není promlčeno uplynutím
jednoroční subjektivní nebo tříleté objektivní doby.

Pokud jde o ostatní obecná ustanovení, odka-
zuje se na obdobná použití zákoníku práce. Podle
§ 10 zákoníku práce bude posuzována závaznost
právních úkonů pro Sbor národní bezpečnosti uči-
něných služebním orgánem, který k tomu není
oprávněn. Ustanovení § 11 až 13 zákoníku práce
stanoví způsobilost občana k právům a povinnos-
tem, k právním úkonům a k procesním úkonům.
Do služebního poměru nemůže však být přijat
občan mladší 18 let (§ 3 osnovy). Na služební po-
měr se použije obdobně i ustanovení zákoníku prá-
ce upravujících zastupování (§ 14 až 17 zákoníku
práce), možnost přesunu dnů pracovního klidu
v souvislosti se svátky (§ 94 zákoníku práce),
vázání vzniku, změny nebo zániku práv a povin-
ností na splnění podmínek (§ 241 zákoníku práce),
smlouvy a dohody (§ 244 a § 245 odst. 1, 2 a 4
zákoníku práce), zajištění práv a povinností (§ 246
až 248 zákoníku práce), přechod práv a povinností
(§ 249 až 251 zákoníku práce), zánik práv a povin-
ností (§ 252 až 260 zákoníku práce), stavění proml-
čecí doby osobě, která musí mít opatrovníka, po do-
bu, pokud nebyl ustanoven (§ 265 odst. 2 zákoníku
práce), počítání času (§ 266 zákoníku práce) a
výklad některých pojmů (§ 272 odst. 1 a 3, § 273
a § 274 odst. 1 zákoníku práce).