Hovorím o tom preto, že stojíme na prahu piatej päťročnice a že predbežne vypracovaný návrh smerníc na rok 1971-1975 ukazuje, že realizácia vecných zámerov v potravinárskom priemysle, obsiahnutých v tejto smernici, nie je pri platnosti doterajších ekonomických nástrojov krytá v dostatočnom rozsahu vlastnými zdrojmi tohto priemyslu. Ak chceme ísť do budúcej päťročnice s jasným výhľadom, treba tieto problémy včas doriešiť v súlade s potrebami zásobovania obyvateľstva potravinami. Vážené súdružky a súdruhovia, ako vidieť, základné úsilie o optimálnejší rozvoj poľnohospodársko-potravinárskeho komplexu a jeho priaznivejší výsledok, ktorý má byť základom našich budúcich úspechov, je dostatočne zabezpečovaný a nám príslušia náročné úlohy a maximálne úsilie, ako s obmedzenými zdrojmi dosiahnuť reálne postavený plán. V roku 1970 a v dalších rokoch ide o sľubnejšiu budúcnosť poľnohospodársko-potravinárskeho komplexu, čo si vynucuje naše rozhodnutie, že pri vynaložení maximálneho úsilia každého z nás, postupne zdoláme prekážky a všetky problémy. Nepochybujem, že každý z nás na svojom úseku odovzdá dobrú prácu a dobrý príklad ako záruku realizácie uznesení strany a vlády. Odporúčam záverečný účet ČSSR za rok 1969 schváliť.

Predseda SN Mihálik: Ďakujem poslancovi Píšovi. Udeľujem slovo poslancovi Vybralovi.

Poslanec prof. JUDr. Vybral: Vážený soudruhu předsedo, vážené soudružky poslankyně a poslanci. Sněmovna národů přistupuje dnes k významnému ústavnímu aktu, jímž je schvalování prvního státního závěrečného účtu naší federace za rok 1969. Máme všichni ještě v dobré paměti, že jsme před rokem schvalovali návrh zákona o státním rozpočtu československé federace na rok 1969, který byl vládou předkládán jako vyrovnaný v příjmech a vydáních, částkou 40 miliard 844 mil. Kčs. A dnes schvalujeme vládní návrh státního závěrečného účtu za rok 1969 s výsledky hospodaření, které předčily všechna naše očekávání, neboť závěrečný účet končí přebytkem 2 mld 885 Kčs. K tomu přistupují ještě přebytky obou národních závěrečných účtů ve výši 366 mil. Kčs /český/ a 194 mil. Kčs /slovenský/, takže úhrn přebytků centrálních státních účtů činí téměř částku 3,5 mId Kčs /3 miliardy 445 mil. Kčs/. Byli jsme sami očitými svědky toho, že těchto výsledků nebylo dosaženo přirozeným během hospodářského života, nýbrž že bylo třeba zejména v 1. pololetí r. 1969 vynaložit mimořádné úsilí, aby naše společnost byla konsolidována nejprve politicky, a aby na těchto základech mohla pak vláda přikročit k řadě opatření, která dala naší ekonomice i našim financím vzestupný kurs. Dnes, kdy máme před sebou výsledky loňského státního hospodářství v číselné účetní sestavě federální i v účetních sestavách národních, jsme všichni naplněni pocity radosti nad docíleným úspěchem, a jsme si jako jednotlivci i jako příslušníci politických stran vědomi své povinnosti, abychom federální vládě vyjádřili plnou důvěru za její úctyhodnou práci a podaný návrh schválili. Svými kolegy z Československé strany lidové jsem zmocněn k prohlášení, že budeme všichni hlasovat pro schválení předloženého závěrečného účtu i s příslušnými usneseními rozpočtových výborů, a že budeme vládu i nadále v její odpovědné práci ze všech sil podporovat. Přimlouvám se také za to, abychom vypustili poslední usnesení našeho rozpočtového výboru, kde se ukládá vládě, aby urychleně předložila návrh soustavy kontrolních opatření, protože tomu tak bude v celkovém souboru opatření koncem roku.

A nyní mi dovolte, abych jako člen výboru pro plán a rozpočet především vyslovil dík předsednictvu Federálního shromáždění a tím také předsednictvu naší sněmovny, že vydáním organizačního řádu pro Kancelář Federálního shromáždění vytvořilo dobré administrativní předpoklady, aby činnost, nás poslanců, mohla být účinně a hospodárně zaměřena k projednání tak významného ústavního aktu, jako jsou rozpočet a státní závěrečný účet. Oceňuji zejména velmi kladně fakt, že předlohu státního závěrečného účtu jsme mohli projednávat jak ve speciální komisi, tak ve výboru společně s poslanci Sněmovny lidu, kteří mají delší politické zkušenosti a tak i nám přispěli k vytváření tradice úspěšného projednávání složité finančně hospodářské materie.

Dovolte mi nyní, abych ve zkratce přiblížil plénu sněmovny finančně hospodářský smysl a význam celé řady speciálních schvalovacích usnesení, což je dnes naším hlavním úkolem. Tato usnesení navazují jednak na přebytkové výsledky státního hospodářství v roce 1969, jednak na změny v úhrnech státních aktiv a pasiv, evidovaných od počátku roku 1970 v instituci tzv. tří státních pokladen: jedné federální a dvou národních. Z přehledu o stavu aktiv a pasiv ve federální státní pokladny plyne, že k 31. prosinci 1969 byl stát /nerozdělený ještě na federaci a dva národní státy/ vůči Státní bance zadlužen částkou 14 mld 602 mil. Kčs. Po schválení předkládaných nám usnesení zmenší se toto zadlužení státu vůči bance velmi podstatně, a to celkem o částku 8 mld 522 mil. Kčs, takže stát zůstane bance dlužen jen částku 6 mld 396 mil. Kčs. Snížení tohoto zadlužení provádí se především z přebytku hospodaření federace v roce 1969, a to částkou 2 mld 054 mil. Kčs, přičemž se Státní banka ještě zajišťuje z těchto prostředků další částkou 700 mil. Kčs jako zárukou za půjčku, poskytnutou Ústřední správě železnic. Další závazky státu vůči bance se vyrovnávají v rámci federální státní pokladny, kde dochází k úhrnnému snížení státního dluhu o 6 mld 468 mil. Kčs. Oddlužení státu jde tu na vrub státních aktiv, pocházející z odvodů z přecenění zásob u podniků a uhrazují se tu jednak rozpočtové deficity z let 1964 a 1965 /částkou 4 mld 600 mil. /, jednak úvěr na odepsané dluhy JZD /ve výši 1 mld 868 mil. Kčs/. Těmito finančními operacemi se s platností od 1. ledna 1970 podstatně zlepšuje vztah státu k bance ve smyslu protiinflačního působení, neboť vzájemný úvěrový vztah mezi bankou a státem se snižuje na částku kolem 6 mld Kčs, která je stejně kryta státním vkladem z odvodů z přecenění zásob a jiných zdrojů. Z prostředků federální státní pokladny posilují se také dále obě Státní pojišťovny, česká a slovenská, v úhrnné částce 1 mld 200 mil. Kčs. Touto cestou se řeší též cenová úprava niklové rudy převodem částky 134 mil. Kčs do slovenského rozpočtu.

Druhá finanční operace je v usneseních charakterizována jako delimitace aktiv a pasiv mezi federální pokladnou na jedné straně a mezi oběma národními pokladnami na druhé straně. Převádějí se do nich státní pohledávky s případnými závazky v úhrnné částce 2 mld 603 mil. Kčs: do české státní pokladny částka 2 mld 207 mil. Kčs, do slovenské státní pokladny částka 397 mil. Kčs. Ve federální státní pokladně zůstanou ještě značná aktiva z odvodů z přecenění zásob a jiných zdrojů, která zůstávají vyhražena jak pro další úpravu státních závazků vůči Státní bance, tak finančnímu posílení podnikové sféry, které bylo již dříve proponováno a které bude patrně provedeno, jakmile se to ukáže národohospodářsky prospěšným.

Uzavírám tyto poznámky zjištěním, že finanční operace navržené vládou nám ke schválení, představují soubor opatření, která posilují postavení Státní banky především při řízení měny. Při provádění dalších důsledků federalizace na poli finančních vztahů umožní nám přejít k řešení dalších významných finančně-hospodářských úkolů.

Okolnost, že k tomuto významnému vládnímu úspěchu dochází v jubilejním roce, v němž jsme vzpomínali 1/4 století osvobození naší země Sovětskou armádou, opravňuje mne k tomu, abych tu zdůraznil potřebu vhodné publicity o způsobu finančního hospodaření federace obou národních států i národních výborů. Myslím tu zejména na naši mládež, studující na středních školách ekonomických i na školách vysokých, ať jde o právníky, nebo ekonomy: ti všichni potřebují odborné poučení o ústavní stránce našeho státního hospodářství, o finančně-hospodářské konstrukci veřejných rozpočtů, o jejich obsahové náplni na jednotlivých správních stupních rozpočtového hospodářství atd. Federací se na tom všem mnoho změnilo a bylo by proto třeba pomýšlet na to, jaké vhodné odborné poučení o komplexu těchto otázek by přispělo k lepší občanské výchově naší studující mládeže a k jejímu zainteresování o otázky, jejichž řešení podstatně ovlivní jejich způsob života i jejich hospodářskou úroveň v dospělém věku. Rozumové pronikání do finanční a hospodářské podstaty socialismu mělo by jít ruku v ruce už s obecným i speciálním vzděláním na středních školách a mělo by vyvrcholit ve specializovaném vysokém školství. Soudím, že by federální ministerstvo financí bylo nejpovolanějším orgánem, který by měl vyjít s iniciativou v tomto směru. Nebylo by také od místa, kdyby i Výzkumný ústav financí při federálním ministerstvu financí zařadil i tuto publicistickou tématiku do okruhu své činnosti. Jsem přesvědčen o tom, že na půdě Federálního shromáždění i obou národních rad by se tato iniciativa setkala jak s pozorností, tak i s plnou podporou.

Všichni jsme si dnes vědomi dobře toho, že schválením státního závěrečného účtu končí nám pouze jedna etapa práce, a že začíná hned etapa další, to je příprava rozpočtu na příští rok. Otevřené problémy rozpočtové a finančně-hospodářské zůstávají tudíž otázkami, které bude nutno řešit v této další etapě naší práce. A tato etapa je u příštího rozpočtu mimořádně důležitá, neboť jde o to, aby finanční politika státu byla věcně sladěna s národohospodářským plánem 5. pětiletky, a aby účinně podporovala celou jeho koncepci, prováděnou během pětiletého cyklu. Zmíním se tu proto aspoň o jedné otevřené otázce, abychom si její řešení do budoucna přiblížili právě z aspektu výsledků státního hospodaření dosažených v roce 1969. Jde o otázku neinvestičních dotací, která je smutně proslulým problémem našeho státního hospodářství a hrozí jí být i v celé příští pětiletce. Chci zde podpořit a šíře zdůvodnit především doporučení našich obou rozpočtových výborů, které ve společné zprávě /na str. 5 , bod lII/2/ konstatuje, že "je třeba, aby vláda realizovala opatření zásadního charakteru v dotační politice a tím čelila přenášení finančních problémů podniků v nepřiměřené míře na stát".

K pojmu samému konstatuji, že za neinvestiční dotace považuji především onu širokou sérii intervencí do cen výrobků nebo služeb, které mají chránit především odběratele - konzumenta proti prodejní ceně, jejíž výrobní náklad kalkulovaný v plné výši, by jej "neúměrně" postihoval. Dále jde o takové intervence do cen, které mají cenově zpřístupnit produkt ať surovin či polotovarů podnikům, které shledávají tržní cenu, zejména placenou na zahraničním trhu, pro sebe za příliš vysokou vzhledem k výši ostatních výrobních nákladů. V prvém případě jde především o produkty zemědělské, v druhém o nákupní ceny některých surovin nebo polotovarů pro zpracovatelský průmysl. Jde ovšem dále o diferenční příplatky např. při výrobě vepřového nebo drůbežího masa nebo dalších výrobků z těchto surovin. Máme ovšem také dotace k nájemnému, které neodpovídá ani současným nákladům na nutnou údržbu domovního majetku, dále dotace komunální a autobusové dopravě, v níž stanovené jízdné nekryje vlastní provozní výdaje dopravních podniků; jsou dále příspěvky teplárnám k vyrovnání ztrát při nedostatečných poplatcích za odebírané teplo. Jsou i nepřímé zásahy do cen přes sníženou daň z obratu, jako je tomu např. u dětského prádla, obleků a obuvi. Všechny případy cenových dotací mají společný rys v tom, že hodnotový hospodářský vztah je do značné míry měněn dotační intervencí, která umělým finančním zásahem nahrazuje "reálnou cenu", jak je určena nákladovými kalkulačními faktory.

Pro zásadní přístup k dotacím tohoto druhu by měla být rozhodující podstata socialismu jako hospodářské soustavy. Tato buduje produkci zboží a poskytování služeb na podkladě hodnotových vztahů, ať jde o cenu vyplývající z výrobního, resp. provozního nákladu, nebo o další paralelní faktor mzdový, kde spravedlivá mzda má odpovídat pracovní zásluze pracovníka v běžném provozu výrobním nebo pracovním /u služeb/. Z tohoto zásadního hlediska jsou cenové intervence všeho druhu deformacemi platných hodnotových vztahů v hospodářství, které zásadně určují ekonomický obsah socialismu jako hospodářské soustavy. Dotace představují tedy jen nouzová řešení hospodářsko-politické a finančně politické praxe, která pro nedostatek koncepčního řešení uchyluje se k "dotačním praktikám" vynuceným časovou tísní, v níž se konkrétní případ řeší, nebo o řešení pod tlakem osobní nebo kolektivní intervence vlivných činitelů. Pro zásadní reformu dosavadní neuspokojivé dotační praxe nacházíme tudíž oporu v samé podstatě socialismu jako hospodářské soustavy, je jíž zásady jsou chvatnou dotační praxí deformovány a také znevažovány.

Pro základní změnu dotační a rozpočtové praxe mluví takto na prvém místě požadavek ideologický, který nechce, aby zásady socialismu byly deformovány běžnou rutinou sahající k prostředkům, které jsou sice okamžitě po ruce, ale které brzy ztrácejí svou opodstatněnost jakmile se dostaví účinky této praxe, s nimiž se původně nepočítalo. V daném případě jde především o skutečnost, že "dotační praxe" se dostává do úzkých proto, že požadavky dotačního charakteru hromadí se takovou měrou, že je jich úhrn a výdajový rozsah brzdí jakoukoliv finanční iniciativu v oborech, které v důsledku vědecko-technické revoluce mají naprosto jednoznačnou prioritu před všemi podřadnými řešeními. V dané rozpočtové situaci činí dotace cenové povahy částku kolem 30 mld Kčs a představují tak výdajový blok, který si vynucuje opatřování finančních zdrojů z pramenů hospodářsky neúnosných. Poskytování takových dotací jeví se mnohdy jako prémie na nehospodárnost, malou výkonnost a vůbec na neochotu hledat nové formy racionálnějšího provozu a hospodaření.

Vládní iniciativa v řešení otázky dotací ukázala se zatím neuspokojivou, neboť částka zjištěných úspor v tomto oboru ve výši 52 mil. Kčs je zcela nepřiměřená finančnímu rozsahu cenových dotací, které představují jednu šestinu z výdajového úhrnu všech tří centrálních rozpočtů. Vážná reformní akce věnovaná opravdovému řešení této problematiky nutně vyžaduje, aby jednotlivé druhy dotací byly dokonale prošetřeny revizními a kontrolními pracovníky za eventuelního přizvání dalších znalců výrobní techniky i ekonomické a organizační praxe.

Takové řádné prošetření by vyslovilo ve svých závěrech konečný názor na řešení každého jednotlivého případu a odborně je zdůvodnilo. V jiných případech bude nutno vidět kořen věci v komplexním řešení celého výrobního odvětví, jako je tomu napr. u výroby zemědělské.

Jsem přesvědčen o tom, že vážná a soustavná pozornost věnovaná dotační politice, může se stát rozhodujícím bodem obratu v celé naší rozpočtové a finanční politice a věřím, že společně s vládou vykonáme na tomto poli hodně úspěšné práce, jejíž výsledky přijdou k dobru naší socialistické společnosti.

SN Predseda Mihálik: Ďakujem s. Vybralovi, ďalej hovorí poslanec s. Jozef Rosa.

Poslanec prof. Ing. Rosa, DrSc.: Vážený súdruh predseda, súdružky a súdruhovia poslanci! Hodnotenie plnenia štátneho rozpočtu československej federácie za rok 1969 v podobe štátneho záverečného účtu je sťažené dvomi skutočnosťami. V prvom rade ide o prvý štátny záverečný účet vo federatívnom usporiadaní a v druhom rade sa v ňom odrážajú negatívne dôsledky oslabenia funkcie plánu vplyvom pôsobenia protisocialistických síl v štátnom riadení hospodárstva. Prvý faktor sťažuje hodnotenie plnenia štátneho rozpočtu pre nedostatok porovnávacej základne, ale tiež preto, že obsahová náplň štátneho rozpočtu československej federácie vo vzťahu k národným rozpočtom nebola ešte doriešená.

Druhý faktor výrazných negatívnych javov v štátnom hospodárení sa prejavil hlavne v I. polroku 1969 a sťažuje hodnotenie dôsledkov štátneho hospodárenia hlavne preto, že rok 1969 bol vo vývoji národného hospodárstva skutočne mimoriadnym rokom, keď nové vedenie KSČ a federálna vláda spolu s národnými vládami bojovali o politickú a hospodársku konsolidáciu. Z týchto hľadísk musí mať teda výsledok hospodárenia v podobe zvyšku 2,8 mld Kčs svoje pozitívne i negatívne rysy, tak ako ich rozviedol v svojom výklade s. minister Rohlíček.

Myslím však, že rozhodujúce pre hodnotenie štátneho socialistického hospodárenia by malo byť to, aby si z týchto a ďalších poznatkov štátne riadiace orgány vzali poučenie pre budúcnosť.

Podporujem návrhy vo veci použitia zostatku štátneho hospodárenia československej federácie a tiež predsavzatia súdruha ministra na zvýšenie účinnosti štátnej finančnej kontroly v celkovom systéme socialistickej kontroly. Osobne by som však chcel zdôrazniť pri tejto príležitosti nevyhnuteľnosť prechodu na komplexný systém takej štátnej finančnej kontroly, ktorej črty nejedenkrát pripomínal V.I.Lenin. Zmyslom takej kontroly by mal byť súbor opatrení, aby sa zamedzovalo škodám, a pokiaľ sa už chyby a nedostatky stali, aby sa viac neopakovali. Všetci dobre vieme, že niektoré nedostatky v štátnom hospodárení sú dlhodobé a vleklé. Spoločným menovateľom týchto nedostatkov je inflačný vývoj, ktorý začal v československom hospodárstve dávno pred rokom 1968, avšak v rokoch 1968-1969 vyvrcholil. Nechcem nijako preceňovať možnosti štátneho rozpočtu, avšak z teórie štátnych financií, ale aj z overených skúseností socialistických štátov vieme, že štátny rozpočet ako rozhodujúci socialistický vykonávací plán má potencionálnu silu zohrať rozhodujúcu úlohu v štátnej protiinflačnej a pritom rozvojovej hospodárskej politike.

ÚV KSČ nastúpil takú dôslednú politiku konsolidácie a rozvoja, ktorá už teraz začína prinášať svoje výsledky. Prosím súdruha ministra financií, aby v rámci tejto politiky trval v budúcich rokoch dôsledne na vyrovnanom štátnom hospodárení tak, aby sa táto politika na základe hospodárskeho programu strany stala ťažiskom dlhodobého finančného výhľadu. Len tak sa vytvoria predpoklady pre likvidáciu dlhov minulosti a podmienky pre to, aby sme v budúcnosti šli cestou stabilizovaného hospodárstva a vytvorili i podmienky pre stabilitu meny. Myslím, že dlhodobá politika vyrovnaného štátneho hospodárenia by sa mala stať jadrom sústavy štátnej finančnej kontroly. Vyrovnané štátne hospodárenie je jeden z prvých a základných predpokladov i účinnosti národohospodárskej kontroly.