Místopředseda SN Kouba:
Děkuji ministru Markovi. Uděluji nyní slovo
posl. dr. Matyášovi.
Poslanec JUDr. Matyáš:
Vážená Sněmovno národů,
soudružky a soudruzi. Podávat zpravodajskou zprávu
k Úmluvě o nepromlčitelnosti válečných
zločinů a zločinů proti lidskosti
je úkol snadný a současně velmi těžký.
Snadný proto, že jistě
nebude nikoho, kdo by s touto Úmluvou ne- souhlasil.
Velmi těžký proto, že při vyslovení
slov "válečný zločin", "zločin
proti lidskosti" se neubráníme vzpomínkám
na ty tisíce, statisíce a milióny nevinných
lidí, kteří zahynuli za druhé světové
války. Snad lze spočítat hlavy, které
padly v sekyrárně na Pankráci, nikdo
však není schopen spočítat ty, kteří
zahynuli bez rozsudku, dětí, žen, mužů,
starců - umučených, pověšených,
ubitých, upálených ze zvůle, ale také
jako výsledek výchovy či rozkazů těch,
kteří spadají do kategorie válečných
zločinů a zločinů proti lidskosti,
Lidice, Oradour, Coventry, Chatyně - to jsou jména,
která se stala symboly. Jsou to jen čtyři
jména; může však někdo spočítat
další stovky a tisíce takových Lidic,
když jen na Bílé Rusi připomíná
památník v Chatyni obdobu téměř
150 Lidic?
Oběti německého fašismu,
zahynulé v koncentračních táborech,
připomínají na čestném hřbitově
v Drážďanech symbolické sloupy se
jmény Dachau, Buchenwald, Oranienburg-Sachsenhausen, Osvětim,
Treblinka, Terezín atd. - ale i tato jména jsou
jen varovnou výstrahou několika těch nejznámějších
míst, kde práce měla osvobozovat, jak stálo
napsáno nad jejich vchody, odkud se však vycházelo
převážně dýmem z komínů
krematorií. Nelze nevzpomenout, že například
jen v Bělorusku byly desítky a desítky
koncentračních táborů. Je asi rovněž
nemožné spočítat je všechny, jak
je zřídili nacističtí nadlidé
všude tam, kam tak zvaně na věky šlápla
jejich bota. 20 miliónů lidí stála
druhá světová válka Sovětský
svaz, 360 tisíc národy naší vlasti.
Mysleli jsme si, že po zániku
nacistického Německa a jeho pomahačů
bude lidstvo natolik poučeno, aby nepřipustilo opakování
fašistických zvěrstev. Že jsme se mýlili,
o tom svědčí dokumenty z dnešní
jihovýchodní Asie, Středního východu,
ze sféry vlivu rasistických režimů Afriky.
Nacističtí zločinci nevěřili
do poslední chvíle, že budou za své
zločiny potrestáni. Mohli by se tedy i dnes jejich
následovníci domnívat, že jejich válečné
zločiny a zločiny proti lidskosti zůstanou
nepotrestány - třeba jen uplynutím času,
promlčením, i když jejich skutkové podstaty
jsou již obsaženy v trestních zákonících
mnoha zemí. Může však po všech zkušenostech
druhé světové války takové
zločiny prominout čas?
Proto přijalo XXIII. zasedání
Valného shromáždění Organizace
spojených národů z iniciativy socialistických
států a za podpory většiny rozvojových
zemí dne 26. listopadu 1968 Úmluvu o nepromlčitelnosti
válečných zločinů a zločinů
proti lidskosti.
Zástupci ČSSR podporovali
přijetí této Úmluvy na Valném
shromáždění i v jiných orgánech
OSN. ČSSR byla vždy vedena snahou, aby bylo učiněno
vše pro spravedlivé potrestání osob,
které se válečných zločinů
a zločinů proti lidskosti dopustily.
Úmluva tedy vychází
ze zásady, že pro válečné zločiny
a zločiny proti lidskosti, které patří
mezi nejtěžší zločiny vůbec,
promlčecí lhůta neexistuje.
Úmluva zajišťuje, aby pachatelé
válečných zločinů a zločinů
proti lidskosti neušli spravedlivému trestu. Má
však hlavně působit preventivním účinkem,
který má důsledné stíhání
a trestání těchto zločinů a
jejich pachatelů. Jak uvádí preambule Úmluvy,
přispívá účinné potrestání
těchto zločinů k ochraně lidských
práv a základních svobod, k povzbuzování
důvěry, k rozvíjení spolupráce
mezi národy a k upevnění a podpoře
mezinárodního míru a bezpečnosti.
Okruh válečných zločinů
a zločinů proti lidskosti, na něž se
podle Úmluvy promlčení nevztahuje, je stanoven
v článku I Úmluvy.
Nepromlčitelnost nejzávažnějších
trestných činů proti míru, válečných
trestných činů a trestných činů
proti lidskosti, spáchaných v době od
21. května 1938 do 31. prosince 1946, byla v čs.
právním řádu stanovena zákonem
184/1964 Sb. Jsou to hlavní trestné činy,
které jsou předmětem Úmluvy.
Pokud jde o činy, které jsou
podle Úmluvy válečnými zločiny
a zločiny proti lidskosti a které nejsou uvedeným
zákonem pokryty, bylo v souladu s Úmluvou
novelou trestního zákona podle zákona č.
148/1969 Sb. stanoveno, že jejich trestnost nezaniká
uplynutím promlčecí doby a že ani výkon
trestu uložený za tyto činy se nepromlčuje.
Československo již tedy v zásadě
splnilo požadavek Úmluvy, aby smluvní státy
přijaly v souladu se svými ústavními
předpisy potřebná legislativní opatření
k jejich realizaci. Totéž se týká
okruhu osob, na které se ustanovení Úmluvy
vztahují. Jsou to jak představitelé státní
moci, tak i soukromé osoby, ať již se na zločinech,
stíhaných Úmluvou, podílejí
jako přímí pachatelé nebo jiné
osoby k jejich páchání podněcují
nebo se k jejich spáchání spolčují.
V žádném z těchto případů
nezáleží na stupni dovršení těchto
zločinů. Úmluva se navíc vztahuje
i na představitele státní moci, kteří
by páchání těchto zločinů
tolerovali.
Úmluva byla otevřena k podpisu
do 31. prosince 1969 všem členským státům
OSN, členům některé odborné
organizace OSN, mezinárodní agentury pro atomovou
energii, účastníkům statutu Mezinárodního
soudního dvora a všem jiným státům,
které by byly k účasti přizvány
Valným shromážděním OSN. Úmluva
podléhá ratifikaci. Po 31. prosinci 1969 je Úmluva
samozřejmě otevřena k přístupu.
Jak je uvedeno v důvodové
zprávě, bylo při podpisu Úmluvy za
naši republiku dne 21. května 1969 učiněno
prohlášení proti diskriminační
povaze jejích článků V a VH,
které znemožňují, aby státy,
které nejsou členy uvedených organizací,
se staly stranou Úmluvy, jak zde uvedl již ministr
Marko.
Úmluva vstoupí v platnost
devadesátý den po dni uložení desáté
ratifikační listiny nebo listiny o přístupu
u generálního tajemníka OSN.
Pro každý stát, který
Úmluvu ratifikuje nebo k ní přistoupí
po uložení desáté ratifikační
listiny nebo listiny o přístupu, tzn. poté,
kdy Úmluva vstoupí v platnost, nabude platnosti
devadesátý den po dni uložení jeho ratifikační
listiny nebo listiny o přístupu.
Úmluvu dosud podepsalo 11 států
- 10 socialistických a Mexiko. Ratifikovalo ji 8 socialistických
států.
Je v zájmu zejména socialistických
států, aby Úmluva co nejdříve
vstoupila v platnost. Je proto žádoucí,
aby byla i ze strany ČSSR co nejdříve ratifikována,
a to i vzhledem k tomu, že 8 z 10 socialistických
signatářských států ji již
ratifikovalo.
Smlouvu doporučuje k ratifikaci
i ČNR a SNR. Doporučuji proto, aby Sněmovna
národů přijala k zajištění
ratifikace Úmluvy navrhované usnesení.
Místopředseda SN Kouba:
Děkuji posl. Matyášovi.
Soudružky a soudruzi, písemně
se nikdo nepřihlásil do diskuse. Přesto se
ptám, zda má někdo dotazy nebo připomínky
nebo se hlásí do diskuse k tomuto bodu? /Nikdo
se nehlásí./
Nikdo.
Kdo je tedy pro vyslovení souhlasu
s Úmluvou o nepromlčitelnosti válečných
zločinů a zločinů proti lidskosti,
nechť zvedne ruku. /Děje se./
Děkuji vám.
Je někdo proti? /Nikdo./
Zdržel se někdo hlasování?
/Nikdo./
Nikdo. Sněmovna národů
vyslovila jednomyslný souhlas s politicky významnou
mezinárodní dohodou o nepromlčitelnosti válečných
zločinů a zločinů proti lidskosti.
Prosím nyní ministra Marka,
aby odůvodnil další bod našeho programu,
a to je
Minister zahraničných vecí
Ing. Marko: Vážené súdružky
a súdruhovia poslanci, na základe ustanovenia čl.36
ods.3 úst. zákona o čs. federácii
predkladá vláda ČSSR Federálnemu zhromaždeniu
na vyslovenie súhlasu Konzulárnu dohodu medzi ČSSR
a Francúzskou republikou, podpísanú v Prahe
dna 22. januára 1969.
Predkladaná dohoda má nahradiť
doteraz platnú konzulárnu dohodu z roku 1927.
Vývoj našich vzťahov s Francúzskom
zaznamenal v šesťdesiatych rokoch - napriek niektorým
rušivým momentom - v podstate priaznivý
trend. Jeho vzostupná tendencia vyvrcholila v októbri
1967 návštevou predsedu vlády vo Francúzsku.
Nasledujúci rok znamenal síce prerušenie tohto
pozitívneho vývoja v dôsledku vnútropolitických
udalostí vo Francúzsku a situácie v Československu,
ale v roku 1969 dochádza opäť k určitému
oživeniu československo-francúzských
vzťahov, predovšetkým v oblasti obchodnej, vedeckotechnickej,
kultúrnej a školskej. Sem patrí aj podpísanie
spomenutej konzulárnej dohody.
Dôvody pre tento krok sú zrejmé.
Konzulárne styky medzi ČSSR a Francúzskom
majú značný rozsah, pričom sa ukazuje
stále častejšia potreba poskytovania konzulárnej
ochrany a pomoci pri vybavovaní rôznych záležitostí
občanov oboch krajín. Rozvoj vedeckých, hospodárskych
a kultúrnych stykov ešte viac zintenzívni spoluprácu
v konzulárnej oblasti a rozmnoží problémy,
ktoré sa už dnes riešia na tomto poli.
Jedným z nich je napr. otázka
dôchodkov, ktorá je vo vzťahu k Francúzsku
citlivá najmä preto, že mnoho československých
občanov má dôchodkové nároky
podľa francúzskych predpisov. Okrem penzijných
nárokov existuje celý rad iných pohľadávok,
ako je dedičstvo, pri uplatňovaní ktorých
treba čs. občanom pomáhať. Dohoda tiež
predstavuje podporu turistiky.
Predkladaná Konzulárna dohoda
medzi ČSSR a Francúzskou republikou nahradí,
ako som už uviedol, konzulárnu dohodu z roku
1927, ktorá zastarala tak z hľadiska vzájomných
stykov, ako aj s ohľadom na vývoj konzulárneho
práva, ktorý sa dosiahol dojednaním mnohostrannej
Viedenskej konvencie o konzulárnych stykoch v roku
1963.
Vo svojich ustanoveniach preberá
dohoda prakticky všetky zásady tejto konvencie, takže
dvojstranná dohoda je vlastne konkretizáciou tejto
mnohostrannej dohody pre vzťahy medzi obomi štátmi.
Nová konzulárna dohoda s Francúzskom
preberá prakticky doslovné definície obsiahnuté
vo Viedenskej mnohostrannej konvencii. tak ako ustanovenie o zriaďovaní
konzulárnych úradov a o postupe pri vymenúvaní
a odvolávaní členov konzulárneho úradu.
Postavenie konzulárneho úradníka vyhradzuje
len občanom vysielajúceho štátu.
Najvýznamnejšie ustanovenia
obsahuje tretia kapitola, ktorá upravuje konzulárne
právomoci a funkcie. Činnosť konzulárnych
úradov je tu zhruba rozdelená do troch kategórií:
na poskytovanie ochrany občanom a právnickým
osobám vysielajúceho štátu, na podporu
stykov medzi obomi krajinami i na informovanie orgánov
svojho štátu o vývoji obchodného, hospodárskeho,
kultúrneho a vedeckého života v krajine
pôsobnosti. Pri plnení týchto úloh
sa môžu konzulárni úradníci obracať
priamo na miestne úrady svojho konzulárneho obvodu,
ako i na ústredné orgány, pokiaľ to
dovoľujú zákony a zvyklosti.
V rámci týchto svojich
funkcií môžu konzulárni úradníci
zasahovať v prospech občanov svojho štátu.
Osobitnú zmienku v tejto súvislosti
si zasluhujú dve ustanovenia, ktoré majú
špeciálny význam pre plnenie konzulárnych
funkcií.
Jedným z nich je ustanovenie
čl. 29, ktoré predvída, že konzulárny
úradník má právo zastupovať alebo
zabezpečovať právne zastúpenie občanov
svojho štátu, ak si nemôžu včas
sami hájiť svoje práva.
Druhým špecifickým ustanovením
je čl. 40, ktorý sa týka prípadov,
keď je občan vysielajúceho štátu
zadržaný alebo zatknutý na území
prijímajúceho štátu.
Aj toto ustanovenie je potrebné,
pretože v posledných rokoch došlo v niekoľkých
prípadoch k zatknutiu a neexistencia zmluvnej úpravy
týchto otázok sťažovala činnosť
čs. konzulárnych pracovníkov.
Konzulárna dohoda neznamenala, že
medzi dvomi štátmi musí nutne dôjsť
k zriadeniu konzulárnych úradov. Pre ich zriadenie
je potrebná osobitná dohoda oboch štátov.
Konzulárna dohoda celkove vyhovuje
potrebám konzulárnych stykov s Francúzskom
a je v súlade so zásadami čs. právneho
poriadku. Jej dohodnutie je v súlade aj s celkovou
koncepciou vzťahov medzi Československom a Francúzskom,
pretože konzulárna dohoda môže napomáhať
vytváranie priaznivých podmienok pre rozvoj vzťahov
v mnohých oblastiach.
Žiaľ, atmosféru našich
vzájomných vzťahov narušujú v poslednom
čase opakované protičeskoslovenské
kampane francúzskych oznamovacích prostriedkov,
ktoré umožňujú vystúpenie československej
emigrácii.
S poľutovaním treba konštatovať,
že francúzske oficiálne miesta proti týmto
kampaniam nezasahujú, ale naopak, dávajú
čs. emigrantom možnosť vystupovať i v televízii
a rozhlase, teda vo vládnych oznamovacích prostriedkoch.
Proti takýmto prejavom sme boli nútení protestovať
a nehodláme ich tolerovať ani v budúcnosti.
Naše protesty sa väčšinou nestretli s porozumením
a protičeskoslovenské výpady vo Francúzsku
pokračujú. Nie div, pretože dostávajú
povzbudenie v prejavoch niektorých významných
činiteľov.
ČSSR je však ochotná
naďalej rozvíjať vzájomné styky
s Francúzskom vo všetkých oblastiach na
základe rovného partnerstva, nezasahovania do vnútorných
záležitostí a obojstrannej výhodnosti,
ako tomu bolo v minulosti, ak pre to nájdeme príslušnú
ochotu a porozumenie na druhej strane. Na záver by som
chcel poznamenať, že ak Federálne zhromaždenie
vysloví s Konzulárnou dohodou súhlas,
predložíme ju prezidentovi republiky na ratifikovanie
a nadobudne platnosť výmenou ratifikačných
listín.