Sme presvedčení, že Zmluva, ktorá je výsledkom niekoľkoročného obťažného rokovania, spĺňa v zásade hlavné požiadavky, ktoré Československo kladie na účinné opatrenia proti ďalšiemu šíreniu jadrových zbraní, tak prostredníctvom ich vlastnej výroby ďalšími štátmi, ako aj možnosťou ich získania od štátov, ktoré ich už v súčasnej dobe vlastnia.

Preto vláda odporúča ratifikáciu Zmluvy s vedomím, že tento krok zo strany ČSSR bude nielen našim praktickým prínosom k uvedeniu tejto významnej medzinárodnej zmluvy do života, ale i ďalším výrazom túžob a trvalého úsilia vlády a nášho ľudu o to, aby Československá socialistická republika hrala aktívnu úlohu v medzinárodných vzťahoch.

Predseda Snemovne národov prof. dr. Hanes: Ďakujem ministrovi zahraničnych vecí Ing. Markovi. Spravodajcom vládneho návrhu je člen Zahraničného výboru Snemovne národov posl. dr. Zbyněk Vokrouhlický. Udeľujem mu slovo.

Zpravodaj posl. dr. Vokrouhlický: Vážená Sněmovno národů, soudruzi poslanci a poslankyně! Z pověření zahraničního výboru Sněmovny národů, který se sešel na své schůzi dne 19. a 20. března 1969 a 3. června 1969, vám předkládám k posouzení Smlouvu o nešíření jaderných zbraní podepsanou v Moskvě, Washingtonu a Londýně dne 1. 7. 1968, kterou prakticky ve stejnou dobu podepsala i vláda ČSSR. Vzhledem k tomu, že jde o smlouvu politickou, je nutné, aby Federální shromáždění podle článku 36 odst. 3 ústavního zákona č. 143/68 Sb. s ní vyslovilo souhlas ještě před její ratifikací presidentem republiky.

Dovolte mi. abych nyní před eventuální rozpravou o této Smlouvě a před schvalovacím řízením o ní vás seznámil s některými jejími aspekty s diskusí o ní v zahraničním výboru Sněmovny národů a zároveň odůvodnil návrh vlády, zaslaný Federálnímu shromáždění dne 14. března 1969, v němž je obsažena žádost vlády o vyslovení souhlasu s výše uvedenou Smlouvou.

Vážení soudruzi poslanci a poslankyně! Smlouva o nešíření jaderných zbraní, jejíž plný text máte v rukou, je výsledkem téměř sedmiletého a přitom velmi úporného jednání na půdě OSN a Výboru 18 zemí pro odzbrojení, jednání, které se nejednou ocitlo ve slepé uličce, takže jeho výsledek byl ohrožen. Jestliže se přesto dosáhlo kladného výsledku a Smlouva nakonec byla podepsána, pak je to zásluhou nejen diplomatů, kteří se především - a to bych chtěl podtrhnout - zásluhou desítek miliónů prostých lidí celého světa a jejich mírumilovných demokratických organizací, jež rezolutně požadovaly skoncování se závody ve zbrojení, především však jaderném. Nesmírný a blahodárný tlak světového veřejného mínění tak přispěl k vítězství nové koncepce odzbrojovacího procesu, koncepce, jejímž produktem byla již známá moskevská dohoda o zákazu jaderných pokusů v atmosféře a jejímž dalším produktem je i Smlouva, o které právě jednáme. Tato koncepce je založena na pochopení, že v dnešním světě plném nedůvěry a nevyřešených sporných problémů, v dnešním systému mezinárodních vztahů, je nerealistické dosáhnout okamžitě a jednorázovým aktem dohody o úplném a všeobecném odzbrojení, včetně odzbrojení nukleárního, a o úplném zničení existujících zásob všech druhů zbraní. Je to koncepce, která se pochopitelně tohoto vznešeného a lidstvem vytouženého cíle nevzdává. Má však za to, že k tomuto cíli je nutno dojít postupně, cestou dílčích dohod o dílčích problémech úplného a všeobecného odzbrojení. Nechci tvrdit, že tato koncepce je již všeobecně ve světě přijímána, nebo dokonce přijata.

Nicméně lidstvo poučeno neblahými zkušenostmi z období mezi dvěma světovými válkami právě v oblasti snah o odzbrojení, lépe řečeno prachu těchto snah, který vedl ke katastrofálním důsledkům, se ve své drtivé většině rozhodlo rozetnout tento bludný kruh, v němž se v tehdejších letech odzbrojovací jednání utápěla, překrývajíce se teoretickým zdůvodňováním: "Není důvěra, a proto se zbrojí - zbrojí se, protože není důvěra!"

Aby se tyto smutné skutečnosti neopakovaly, byla nastoupena cesta, která může postupně posilovat vzájemnou důvěru mezi státy. Je to právě cesta dílčích odzbrojovacích opatření nebo opatření, která mohou k dílčímu odzbrojení vést. Jedním z takovýchto opatření je bezesporu i Smlouva, o níž dnes jednáme. Je při tom spravedlivé ocenit velké zásluhy zahraniční politiky socialistických zemí, zejména SSSR, o probojování této cesty. Aniž se SSSR jakkoliv vzdával cílového řešení, tedy vlastního všeobecného odzbrojení, v zájmu jeho dosažení prosazoval metodu dosažení dílčích a menších úspěchů, které by umožnily dosáhnout úspěchy větší a pronikavější. Na druhé straně nelze pouštět ze zřetele, že imperialistické kruhy, zejména pak USA mnohokrát prokázaly nejen nezájem o urychlené dosažení jakýchkoliv odzbrojovacích opatření, ale přímo o jejich sabotáž. Chtěl bych přitom zdůraznit, aniž chci zabíhat do detailů a historie jednání o Smlouvě, o níž jednáme, že vzhledem k tomuto dvojímu přístupu vůbec nebylo snadné nalézt takové formulace Smlouvy o nešíření jaderných zbraní, které by byly přijatelné pro většinu států světa.

Vzhledem k tomu, že jde o záležitost, která se citlivě dotýká řady životních zájmů všech států, a to navíc států s rozdílným sociálním systémem, a proto i s často velmi protichůdnými názory na různé mezinárodní otázky, bylo třeba pečlivě vážit a formulovat jednotlivé články Smlouvy. Proto teprve v polovině března 1968 Ženevský výbor 18 zemí pro odzbrojení byl s to předložit návrh této Smlouvy a rezoluce o ní Valnému shromáždění OSN, kde na půdě jeho politického výboru byly široce posuzovány.

Je zapotřebí informovat SN, že v průběhu této diskuse mnoho nejaderných zemí učinilo řadu připomínek a doplňků k úvodnímu textu. Jejich přijetí tak umožnilo, aby návrh rezoluce o této Smlouvě byl nakonec předložen z iniciativy 48 členských zemí OSN - mezi nimi i ČSSR - a ne jak tomu bylo na počátku jejího projednávání, kdy byla 1. května 1968 navržena jen 20 státy. Za povšimnutí stojí i to, že mezi oněmi 48 navrhovateli pocházejícími ze všech kontinentů bylo i 6 států - členů NATO: Belgie, Velká Británie, Dánsko, Itálie, Holandsko a Norsko. Při hlasování ve Valném shromáždění dne 12. června 1968 pro návrh rezoluce o Smlouvě hlasovalo již 95 členských zemí OSN, 21 zemí se zdrželo hlasování a pouze 4 státy hlasovaly proti /Albánie, Kuba, Tanzánie a Zambie/. Francie, která se zdržela hlasování, však ústy svého delegáta prohlásila, že bude provádět v této oblasti politiku v souladu s textem smlouvy.

Pravda, rezoluce Valného shromáždění nemají právní závaznost. Však skutečnost, že již 90 států tuto Smlouvu podepsalo a řada z nich ji již i ratifikovala, ukazuje na to, že tentokrát Valné shromáždění přijalo dokument vyhovující velké většině států světa, které proto také z doporučujícího dokumentu jeho podpisem a ratifikací učinily pro sebe dokument závazný.

Soudružky a soudruzi poslanci, dovolte mi nyní v naprosté stručnosti vyjádřit jak všeobecný význam této Smlouvy, tak i její význam pro ČSSR.

Podle Smlouvy o nešíření jaderných zbraní berou na sebe státy vlastnící jaderné zbraně závazek nepředávat tyto zbraně ani kontrolu nad nimi jinému státu, který tyto zbraně nevlastní, stejně tak jako závazek povzbuzovat nejaderné státy k výrobě či získávání těchto zbraní nebo ke kontrole nad nimi. Na druhé straně nejaderné státy - signatáři Smlouvy - se zavazují nepřijímat od kohokoliv převod těchto zbraní ani kontrolu nad nimi, nevyrábět jaderné zbraně, nezískávat je, ani nevyhledávat, ani nepřijímat jakoukoliv pomoc k jejich výrobě.

Vedle těchto ustanovení, jejichž smyslem je zabránit rozšiřování těchto ničivých zbraní a tak přispět k odstraňování nebezpečí nukleární války, která by měla nedozírné ničivé následky pro celé lidstvo, pro veškerou civilizaci, zejména v takových hustě obydlených oblastech, jako je Evropa, Smlouva obsahuje i články, které na druhé straně usnadňují rozvoj výzkumu, výroby a využití jaderné energie pro mírové účely a pro vytvoření příznivých podmínek pro mezinárodní spolupráci v této oblasti. Článek 4 uvedené Smlouvy přímo zavazuje státy, které mají k tomu předpoklady, aby spolupracovaly s nejadernými státy v oblasti mírového využití jaderné energie. Tak lze tuto smlouvu stručně charakterizovat jako Smlouvu nejen proti rozšiřování nukleárních zbraní, ale současně i jako Smlouvu pro rozšiřování prospěchu vyplývajícího pro lidstvo z mírového využívání nukleární energie.

Z našeho, československého hlediska, je Smlouva významná nejen proto, že k ní přistoupila celá řada evropských zemí, což vzhledem k současné evropské situaci je velmi důležité. Jde zejména o to, aby přístup k jaderným zbraním nezískaly jakýmkoliv způsobem agresivní militaristické a revanšistické kruhy v NSR. Právě v této souvislosti bych chtěl SN upozornit i na fakt, že zatím co NDR již k této Smlouvě přistoupila, vládnoucí kruhy NSR úmyslně oddalují okamžik její ratifikace. Je to bezesporu další důkaz, že vláda NSR je daleka toho, aby nastoupila takový kurs své politiky, který by přispíval k odstraňování napětí v Evropě a ke zlepšování politického klimatu na tomto kontinentu. Svědčí to o tom, že militaristické kruhy NSR se nevzdaly svých plánů získat jaderné zbraně. To je i pro nás připomínkou, abychom nezapomínali na boj proti tomuto nebezpečí.

Při projednávání vládního návrhu, kterým se předkládá FS ČSSR k souhlasu Smlouva o nešíření jaderných zbraní, vyslechly zahraniční výbory SL a SN na společné schůzi výklad ministra zahraničních věcí ČSSR s. ing. Jána Marko k této otázce, který mimo jiné poukázal na to, že ČSSR byla nejen mezi prvními státy, které Smlouvu podepsaly, protože je v souladu se zájmy čs. lidu, ale že ČSSR od samého počátku jednání o této Smlouvě se ho aktivně zúčastňovala, a to jak na půdě OSN, tak i ve Výboru 18 států pro odzbrojení.

Po diskusi, v níž řada poslanců poukázala na některé problémy této Smlouvy, zejména v oblasti kontroly jejích ustanovení a v oblasti záruk pro nejaderné státy, rozhodl se zahraniční výbor SN doporučit SN vyslovit s touto Smlouvou souhlas. Tento svůj jednoznačný souhlas potvrdil zahraniční výbor SN i po projednání této zpravodajské zprávy dne 3.6.1969.

Dovolte ni přesto v závěru mé zprávy stručně upozornit SN na některé problémy této Smlouvy tak, jak se o nich diskutovalo v zahraničním výboru obou sněmoven. Jde v prvé řadě o záruky nejaderným státům proti možným nukleárním útokům. Smlouva sama o sobě totiž žádné takové záruky neposkytuje. To samozřejmě oslabuje její význam. Chtěl bych však informovat SN, že i touto otázkou se OSN, resp. Rada bezpečnosti zabývala. Ta dne 19. června 1968 přijala rezoluci o těchto zárukách a tak napomohla k tomu, že ke Smlouvě se připojila řada států, které váhaly ji přijmout.

Druhá otázka diskutovaná ve společné schůzi obou zahraničních výborů souvisí s tím, že Smlouva neřeší problém umísťování nukleárních zbraní na území nejaderných států státy, které nukleární zbraně vlastní. I ten aspekt oslabuje částečně význam této Smlouvy, jak na to někteří poslanci správně poukazovali. Třetí problém, resp. nedostatek této Smlouvy spočívá v tom, že se vlastně nedotýká vlastního jaderného odzbrojení a že řeší jen otázku dalšího nešíření jaderných zbraní, jak na to poslanci poukázali. Konečně i v tom, že stranou této Smlouvy zůstává ještě řada států, které navíc mají již reálnou možnost nukleární zbraně vyrábět, což oslabuje její účinnost.

Tuto diskusi a v ní přednesené připomínky ve výboru nelze chápat jako nějaké výhrady k Smlouvě, o níž jednáme. Je třeba chápat je jako přání poslanců, aby již tato Smlouva šla dál než jde její dnešní text. Ve výboru jsme však nepustili ze zřetele fakt, že dnešní text Smlouvy je reálným krokem vyplývajícím z daného poměru sil ve světě, že umožňuje učinit kroky další.

Domnívám se proto, že toto vše otevírá široké pole pro aktivní působení naší zahraniční politiky, a to přinejmenším v těchto oblastech:

- za prvé při vyvíjení iniciativy, aby k této Smlouvě přistoupily i státy, které ji dosud nepodepsaly;

- za druhé při vyvíjení iniciativy pro urychlenou ratifikaci této Smlouvy všemi jejími signatáři;

- za třetí při vyvíjení iniciativy, aby jako další krok v tomto započatém úsilí následoval zákaz umisťovat nukleární zbraně na území nejaderných států;

- za čtvrté při vyvíjení úsilí, aby došlo k řešení té nejnaléhavější otázky, tj. k vlastnímu nukleárnímu odzbrojení, a to v plném souladu se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní při využití jejího článku VI., v němž se smluvní strany přímo zavazují vést jednání "o účinných opatřeních k brzkému zastavení závodů v jaderném zbrojení a k jadernému odzbrojení."

V tomto směru by měla čs. zahraniční politika aktivně působit a pokračovat tak v úsilí, které vyvíjela i při sjednávání Smlouvy o nešíření jaderných zbraní.

Vážená sněmovno národů, vzhledem k tomu, že smlouva o nešíření jaderných zbraní, nehledě na to, že je pouze dílčím a navíc nikoliv odzbrojovacím opatřením, může přispět k vytvoření příznivého ovzduší pro řešení dalších naléhavých kroků k nukleárnímu odzbrojení, takových kroků, jako je např. všeobecný zákaz zkoušek zbraní hromadného ničení, úplný zákaz těchto zbraní a zničení jejich zásob. Doporučuji z pověření zahraničního výboru SN schválit následující usnesení:

"Sněmovna národů FS ČSSR souhlasí se Smlouvou o nešíření jaderných zbraní, podepsanou v Moskvě, Washingtonu a Londýně dne 1. července 1968.

Jsem přesvědčen, že schválením tohoto usnesení, a poté ratifikací uvedené Smlouvy presidentem republiky Československo svým podílem přispěje k tolik potřebnému snížení mezinárodního napětí. Je to tím nutnější, že je dosud jen málo států, signatářů této Smlouvy, které ji ratifikovaly. Rychlou ratifikací této Smlouvy může ČSSR dát nejen příklad dalším státům světa, ale současně si vytvořit dobré podmínky pro další aktivní působení své zahraniční politiky v tomto směru.

Predseda Snemovne národov prof. dr. Hanes: Ďakujem s. dr. Vokrouhlickému za prednesenie správy a otváram diskusiu. Kto si praje slovo? /Nikto sa nehlásil./ Pretože sa nikto nehlási, mám dopyt na s. ministra zahraničných vecí s. Marka, či si praje urobiť záverečné slovo. /Minister s. Ing. Marko: Vzdávam sa slova./ Ďakujem. Počuli ste záverečné slovo a návrh súdruha spravodajcu, o ktorom dávam hlasovať.

Kto súhlasí s tým, aby v zmysle predloženého návrhu Snemovňa národov vyslovila súhlas so Zmluvou o nešírení jadrových zbraní podpísanou v Moskve, Washingtone a Londýne dňa 1. júla 1968, nech zdvihne ruku. Kto je proti? /Nikto./ Kto sa zdržal hlasovania? /Nikto./ Konštatujem, že SN vyslovila jednohlasne súhlas so Zmluvou o nešírení jadrových zbraní.

Myslím, že by sme mohli urobiť štvrťhodinovú prestávku. /Nebolo námietok/.

/Schôdza prerušená o 10,25 hod./

/Prerušená schôdza opäť otvorená o 10,48 hod./

Predseda SN prof. dr. Hanes: Vážené súdružky a súdruhovia poslanci, otváram prerušenú schôdzu. Tretím bodom nášho programu je

Prosím poriadateľov, aby upozornili poslancov v reštaurácii a okolných miestnostiach, že k prijatiu tohto zákona potrebujeme trojpätinovú väčšinu a že je treba, aby poslanci zaujali svoje miesta v zasadacej sieni.

Ide o iniciatívny návrh ústavnoprávnych výborov oboch snemovní Federálneho zhromaždenia, ktorý odôvodní predseda Ústavnoprávneho výboru posl. prof. dr. Vojtech Hatala. Prosím s. Hatalu, aby predniesol svoju správu.

Spravodajca prof. dr. Hatala: Vážené súdružky poslankyne, vážení súdruhovia poslanci, dovoľte mi, prosím, aby som úvodom k prerokúvaniu spoločného návrhu ústavnoprávnych výborov Snemovne národov a Snemovne ľudu na vydanie ústavného zákona, ktorým sa menia niektoré ustanovenia ústavy a ústavného zákona č. 81/1968 Zb., povedal niekoľko slov o dôvodoch, ktoré viedli k predloženiu tohto návrhu.

Podnet k urýchlenému vypracovaniu návrhu ústavného zákona vzišiel predovšetkým zo slovenskej časti čs. federácie, kde ústavné orgány Slovenskej socialistickej republiky, ako je známo, pripravujú zrušenie krajských národných výborov, a to s platnosťou od 1. júla t. r.

Federatívne usporiadanie Československej socialistickej republiky prinieslo oproti doterajšiemu právnemu stavu novú situáciu na úseku riadenia národných výborov a pri zabezpečovaní úloh, ktoré prislúchajú plniť národným výborom jednotlivých stupňov. Ústavný zákon o čs. federácii zveril totiž riadenie a kontrolu činnosti národných výborov vládam republík a zároveň splnomocnil obidve národné rady, aby si podľa svojich podmienok a podľa svojich potrieb ďalšieho rozvoja sami zákonom upravili členenie republík.