V poválečných letech naše zdravotnická politika likvidovala válečné důsledky. Teprve od r. 1948, po definitivním vítězství dělnické třídy, dochází k prvým realizačním krokům socialistických zásad zdravotní péče o občany, a to na základě plánovitě rozvíjené zdravotnické soustavy s výrazným preventivním zaměřením. Základnou bylo nejen postátnění zdravotnických zařízení, nýbrž i pomoc a zkušenosti sovětské vědy a praxe, tlumočené např. prof. Litvínovem, Lavriščevem a jinými. O tyto kořeny se opírá rozvoj nových úseků zdravotnické péče /zejména péče o matku a dítě, péče o pracující v průmyslu, hygienicko-epidemiologická služba, apod./. Jsou však i základnou rozvoje plánovitého výzkumu a vědy a také rozvoje zdravotnického a farmaceutického průmyslu. Kádrovým pramenem pro tyto úseky je plánovitý růst středních a vysokých zdravotních škol, což dokazuje např. nutnost rozšířit tři předválečné lékařské fakulty postupně na devět fakult v posledních letech. Takto se postupně vytvářejí i uskutečňují základní předpoklady pro poskytování bezplatné kvalifikované zdravotní péče dostupné všemu obyvatelstvu.

Dovršením této etapy vývoje zdravotnické politiky je přijetí zákona o péči o zdraví lidu v r. 1966. Tento zákon a řada prováděcích předpisů na jeho podkladě formují celospolečenskou podstatu péče o zdraví a aktivní účast veřejnosti na upevňování a rozvoji zdravotnictví a dále rovněž zdůrazňují vědecké základy a preventivní zaměření péče o zdraví zejména na mladé lidi a pracující.

Konkrétní výsledky tohoto čtvrtstoletí vývoje zdravotnické politiky jsou nemalé a projevují se trvalými efekty. Dovolte mi uvést několik čísel: např. kojenecká úmrtnost za období asi 25 let poklesla téměř na jednu pětinu, u dětí 1 - 4letých na jednu šestinu, u dětí 10 - 14letých téměř na čtvrtinu. Podstatně se snížila asi na jedenáctinu úmrtnost tuberkulózou: rovněž úmrtnost parasitálním a infekčním onemocněním se dvanáctkrát zmenšila. Některé infekční choroby se podařilo bud úplně likvidovat. např. dětskou obrnu, anebo téměř vyloučit, např. záškrt nebo břišní tyfus. Celkový počet nemocničních lůžek se téměř zdvojnásobil a dosahuje nyní asi 80 lůžek na 10 tisíc obyvatel. V kojeneckých ústavech a dětských domovech vzrostl počet míst více než dvacetkrát a v jeslích asi pětadvacetkrát. Také počet lékařů se více než ztrojnásobil a jeden lékař připadá průměrně na 445 obyvatel oproti 1340 v r. 1945.

Samozřejmě, i když tento růst péče o zdraví má nebývalý vzestup a bylo by možno o jeho úspěších ještě mnohé doložit, je třeba přihlédnout i k řadě obtíží. Tak v mnohých případech se projevuje na jakosti zdravotních služeb nedostatek vhodných investičních celků, vliv zastaralých budov a vnitřního nemoderního zařízení, technického i zdravotnického, jako zbytky kapitalistického dědictví. A právě takovéto nedořešené a zbývající problémy byly v obtížném údobí roku 1968 zneužívány k otevřeným i zastřeným útokům, zaměřeným na znevážení vysokých celkových výsledků dosavadního rozvoje našeho zdravotnictví a k zeslabení důvěry v jeho systém, k pokusům o návrat k soukromému lékařství, o rozbití jednotné odborové organizace pracovníků ve zdravotnictví až k samému popírání vedoucí úlohy KSČ.

Na druhé straně byly kladeny naprosto nereálné požadavky např. na výši prostředků pro rozvoj zdravotnictví podle představ jednotlivců a bez jakékoliv věcné přípravy. Naprosto nekriticky se idealizovaly poměry v kapitalistických státech, což sloužilo k bagatelizování našich zdravotnických výsledků a k matení veřejného mínění. Tehdejší oportunistické vedení státu umožňovalo takřka výlučně růst s tyků našich studentů, výzkumníků a vědců s kapitalistickými státy. Tím docházelo nejen k záplavě stipendií na Západ a k ovlivňování a manipulování našich lidí, z nichž mnozí opustili svoji vlast v důsledku korupce, nýbrž i k nezákonnému vývozu vědeckých poznatků do západních zemí, ačkoliv tyto byly získány na státní náklad a za peníze socialistického státu. Přes všechny tyto instriky, uplácení a jiné druhy manipulace jen mizivá část zdravotnických pracovníků, lékařů, vědeckých odborníků a profesorů podlehla svodům západní korupce, značná část z nich dnes hledá cestu zpět do vlasti a závidí těm, kteří tu zůstali věrni svému socialistickému zdravotnictví.

Jsem přesvědčen, že v nejbližším období bude třeba přistoupit k další etapě řešení dříve odsouvaných problémů jako je efektivní využívání společností poskytovaných zdrojů a prostředků, zajištění racionálního rozvoje zdravotnictví, zvýšení jeho společenského významu i společenského postavení zdravotníků a jejich hmotného ohodnocení vzhledem k významu jejich práce pro společnost apod.

Avšak přes veškeré invektivy proti trendu našeho zdravotnictví, jichž se mnozí dopouštěli záměrně a jiní z neznalosti, zůstává jeho vývoj i stav na světové úrovni, a skutečnost, že náš stát může neprodleně přistoupit k ratifikaci této úmluvy, je naším nepochybným, průkazným a pádným argumentem.

Ratifikace této úmluvy bude také navíc z mezinárodního hlediska dokumentem a svědectvím, že iniciativa Československa spolu s ostatními socialistickými státy nebyla při vypracování a projednání mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech, přijatého na 21. zasedání Valného shromáždění OSN, žádnou propagační akcí. Ratifikace této úmluvy č. 130 bude zásadně vyjadřovat, že naše socialistické zřízení zabezpečuje na našem území jak sociální spravedlnost, tak všestrannou ochranu a péči o pracující.

Na základě uvedených pozitivních okolností a skutečností, dovoluji si, vážené soudružky a soudruzi poslanci, navrhnout Sněmovně národů usnesení ve znění vládního návrhu uvedeného v tisku č. 48,

že Federální shromáždění Československé socialistické republiky souhlasí s úmluvou Mezinárodní organizace práce č. 130, o léčebně preventivní péči a dávkách v nemoci, přijatou na 53. Mezinárodní konferenci práce dne 25. června 1969 v Ženevě.

Děkuji za pozornost.

Predseda SN V. Mihálik:

Ďakujem poslancovi Ungrádovi. Prosím teraz poslanca Jána Svobodu, aby ako spoločný spravodajca predniesol stanovisko výborov Snemovne ľudu.

Zpravodaj poslanec J. Svoboda:

Vážené Federální shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci. Vláda Československé socialistické republiky předkládá Federálnímu shromáždění ke schválení a ratifikaci Úmluvu č. 130 Mezinárodní organizace práce o léčebně preventivní péči a dávkách v nemoci.

Poslanci Federálního shromáždění mohou v souhlasu s vládou konstatovat, že všechny podstatné zásady této Úmluvy jsou již dlouho zakotveny v našich zákonech, jako třídní vymoženost našich pracujících. Dospěli jsme k nim jako k jednomu z výsledků dlouhých a těžkých zápasů naší dělnické třídy a její avantgardy Komunistické strany Československa za politická a sociální práva pracujících. Úhradu těchto sociálních vymožeností, práv a společenské spotřeby převzal plně na svá bedra stát. V roce 1968 a na počátku roku 1969 se v propagandě pravicově oportunistických sil a hlavně ve sdělovacích prostředcích na to rádo zapomínalo. V řadě vystoupení, zejména v televizi, se vykládalo, jak je u nás nízká životní úroveň. Zcela záměrně se při tom opomíjela oblast společenské spotřeby. Připomínalo se však přitom, že tytéž vymoženosti mají pracující v kapitalistických zemích. Že tedy nejde v socialistických zemích o společenskou přednost. V podtextu se přímo naznačovalo, že k tomu nepotřebovali komunisty, třídní boj a socialismus. Pravicové síly udělaly z léčebné péče, nemocenského, sociálního pojištění a ostatních socialistických vymožeností jakousi samozřejmost. Tím se snažily překroutit historické výsledky bojů pracujících za sociální práva a samu podstatu socialismu. Vedle toho sledovaly cíl touto sociální demagogií získat na svoji stranu určité skupiny lidí, aby je pak zneužily pro svoje protisocialistické záměry. Zároveň zcela záměrně opomíjely, že v kapitalistických zemích dělnická třída a pracující mohli částečně dosáhnout podobných práv proto, že především sami bojovali proti kapitalistickému vykořisťování a proto, že i na tuto oblast působí existence socialistických států a kapitalisté jsou nuceni pracujícím svých zemí dělat určité ústupky. Vedle toho naši zástupci v Mezinárodní organizaci práce nesledují ve své činnosti jen hájení zájmů našich pracujících, ale postupují, jak to vyplývá ze zásad naší zahraniční politiky, ze širších internacionálních hledisek.

Považujeme za správné, že vláda ČSSR doporučila tuto úmluvu schválit.

Vzhledem k tomu, že výbor zahraniční a výbor pro sociální politiku Sněmovny lidu nemají žádné připomínky k vládnímu návrhu, předkládám jejich jménem Federálnímu shromáždění návrh, aby vyslovilo souhlas s Úmluvou č. 130 Mezinárodní organizace práce o léčebně preventivní péči podle vládního návrhu tisk 48.

Predseda SN V. Mihálik:

Ďakujem poslancovi Svobodovi. Pýtam sa súdruhov poslancov, či sa hlási ešte niekto do rozpravy? /Nikto sa nehlásil./

Vzhľadom na to, že sme vypočuli výklad súdruha ministra a návrh spravodajcov príslušných výborov oboch snemovní, prikročíme k hlasovaniu.

Najprv budú hlasovať poslanci Snemovne národov.

Kto z týchto poslancov je za návrh uznesenia, ktorým Federálne zhromaždenie ČSSR súhlasí s Dohodou Medzinárodnej organizácie práce č. 130 o liečebno-preventívnej starostlivosti a o dávkach v nemoci, prijatou na 53. medzinárodnej konferencii práce dňa 25. júna 1969 v Ženeve, nech zdvihne ruku. /Deje sa./ Ďakujem.

Je niekto proti? /Nikto./

Zdržal sa niekto hlasovania? /Nikto./ Za návrh hlasovali všetci prítomní poslanci Snemovne národov.

Teraz prosím o hlasovanie poslancov Snemovne ľudu. Kto z poslancov Snemovne ľudu súhlasí s návrhom uznesenia podľa spravodajcovho návrhu, nech zdvihne ruku. /Deje sa./ Ďakujem.

Je niekto proti? /Nikto./

Zdržal sa niekto hlasovania? /Nikto./

Za návrh teda hlasovali všetci prítomní poslanci Snemovne ľudu.

Vzhľadom na zhodné uznesenie Snemovne národov a Snemovne ľudu konštatujem, že Federálne zhromaždenie ČSSR súhlasí s Dohodou Medzinárodnej organizácie práce č. 130 o liečebno-preventívnej starostlivosti a o dávkach v nemoci, prijatou na 53. medzinárodnej konferencii práce dňa 25. júna 1969 v Ženeve.

Deviatym bodom programu sú

9. Dohody a odporučenia Medzinárodnej organizácie práce, spoločná správa výborov Snemovne ľudu, tlač č. 35/SĽ, a správa Výboru Snemovne národov pre sociálnu politiku, tlač č. 32/SN

Dohody a odporučenia Medzinárodnej organizácie práce, ako aj stanoviská vlády k nim boli rozoslané poslancom na informáciu. Prosím spoločného spravodajcu poslanca Perkoviča, aby predniesol správu výborov Snemovne ľudu, ktoré rokovali o stanoviskách vlády ČSSR.

Spravodajca poslanec Ing. A. Perkovič:

Vážené súdružky a súdruhovia poslanci, Federálnemu zhromaždeniu predložila vláda ČSSR text desiatich dokumentov Medzinárodnej organizácie práce, a to troch dohôd č. 127, 128 a 129 a siedmich odporučení č. 128 až 134, ktoré prijala Medzinárodná konferencia práce v roku 1967, 1968 a 1969. Vláda pripojila ku každému dokumentu stručný obsah, porovnala ich požiadavky a ustanovenia s naším právnym poriadkom a zaujala k nim aj svoje stanovisko.

Z celkového hľadiska považujem za potrebné upozorniť, že vláda nepredkladá tieto dokumenty so zámerom alebo s návrhom na vyslovenie súhlasu Federálneho zhromaždenia pred ratifikáciou dohôd v zmysle čl. 36 ods. 3 úst. zákona o čs. Federácii, ale s cieľom ich prerokovania tak, ako nás k tomu zaväzuje ústava Medzinárodnej organizácie práce. Podľa tejto ústavy má vláda podať Medzinárodnému úradu práce tiež správu o predložení dokumentov zákonodarnému orgánu a o jeho rozhodnutí.

Ďalej treba uviesť, že vláda ČSSR podrobne preskúmala a zvážila postuláty všetkých predložených medzinárodných dokumentov.

Pokiaľ ide o tri predložené dohody a na ne nadväzujúce tri odporučenia, t. j. o Dohodu č. 127 a odporučenie č. 128, týkajúce sa prípustnej maximálnej váhy bremien prenášaných jedným pracovníkom, ďalej o Dohodu č. 128 a odporučenie č. 131 o otázke invalidného, starobného a pozostalostného dôchodku a konečne o Dohodu č. 129 a odporučenie č. 133 o inšpekcii práce v poľnohospodárstve, vláda sa vo svojich stanoviskách k nim vyjadrila v tom zmysle, že neodporúča tieto dohody ratifikovať, pretože ich ustanovenia, ako aj ustanovenia troch na ne nadväzujúcich odporučení nie sú, stručne povedané, v súlade s ustanoveniami nášho právneho poriadku v niektorých závažnejších momentoch, hoci inak naše právo značnú časť požiadaviek obsiahnutých v dohodách i odporučeniach samozrejme už realizovalo.

Tak konkrétne pri Dohode č. 127 a odporučení č. 128 o prípustnej maximálnej váhe bremien prenášaných jedným pracovníkom zásadným motívom je ochranná úprava zdravia a bezpečnosti pracovníkov pri prenášaní bremien, a to hlavne u žien a mladistvých. Naše právo má síce podrobné a na svetovej úrovni vypracované predpisy, ochraňujúce v tomto zmysle ženy a mladistvých, avšak nepozná váhový limit pre prenášanie bremena u dospelých mužov. Naproti tomu dohoda v prípade schválenia vyžaduje striktne právne ustanovenie v tom zmysle, že pre ženy a mladistvých má byť pri manuálnom prenášaní určená značne nižšia maximálna váha bremena, než je limitovaná váha pre dospelých mužov. Avšak takáto úprava požadovaného limitu váhy bremena pre mužov by vyžadovala nielen dlhodobý prieskum, ale i mnohé vecné a ekonomické opatrenia. Uvedený rozpor medzi ustanoveniami dokumentov a nášho práva je teda dôvodom záporného stanoviska vlády k ratifikácii tejto dohody.