Pan Kiesinger, západoněmecký kancléř, ve čtvrtletníku "Südostdeutsche Vierteljahresblätter" č. 1 z roku 1966 napsal: "Podporovat Západ, využitím všech politických možností získat zpět uloupená německá, slovanská, maďarská a rumunská území, to je skutečný cíl, o který musíme usilovat."

Willy Brandt, bonnský vicekancléř a ministr zahraničních věcí, v brožuře "Rede zum 100. Geburtstag von Rathenau", vydané v roce 1968, říká: Je nesnesitelné, že západní Německo musí už více než dvacet let existovat bez svých východních provincií, které byly kdysi jeho obilní komorou." A v brožuře "Mann in der Zeit" z 28. dubna 1967 uvádí: "V otázce německých východních hranic nejde o to se jich vzdát, ale naopak."

A konečně dr. Ottfried Michl, místopředseda zemské organizace sudetských Němců z Bádenska-Virtemberska v listu "Der Sudetendeutsche" z 26. července 1968 trefil hřebík na hlavičku, když prohlásil: "Jsem přesvědčen, že kořisti druhé světové války získané na úkor Německa nezůstanou na věky, že Češi se nebudou věčně těšit z plodů, které získali vyhnáním sudetských Němců, ale naopak že dříve či později dojde ke změnám, a bude lépe, dojde-li k nim na základě dobrovolnosti, vzájemné úcty a z vlastní vůle, než později pod tlakem světové politické situace."

Stálo by za to, a bylo by to pro objektivní informaci našeho lidu užitečné, zpracovat tyto a podobné dokumenty, včetně nejrůznějších směrnic pro ideologickou diverzi, a to nejen ze západního Německa, ale třeba i z úst profesora Zbignieva Brzezinského či Hermanna Kahna, obou z USA, v některém vědeckém ústavu, který má zkušenosti s vydáváním takových sborníků. Tyto výroky přece svědčí o tom, že nic se v podstatě nezměnilo, že reálné nebezpečí tu je a i ze stejných center jako kdykoliv v naší národní historii.

Na adresu našich spojenců a zvláště Sovětského svazu je možno slyšet mnoho různých hlasů. Přátelských i nepřátelských, vášnivých i rozumných, fanatických i střízlivých, moudrých i hloupých. Hovoří se často o rozjitřených citech, má to své vážné důvody. Bolavé rány je však možno nejen jitřit solí a pepřem, ale i léčit balzámem. Komu prospějí nejrůznější politické kabarety, více či méně vtipné jinotaje a dvojsmysly v silvestrovských a jiných programech, slušně honorované, a to patrně i tehdy, když nebyly odvysílány? Je s podivem, že na takovou propagandu, jež je v rozporu s politikou vlády ČSSR, s linií KSČ, jsou i finanční prostředky ze státních zdrojů. Bylo by po mém soudu užitečnější využít jich právě proti ideologické diverzi, nátlaku více než 60 západních rozhlasových stanic, jež chrlí nenávist k lidu této země a k tomuto státu.

Dovolte mi uvést jeden příklad pozoruhodných názorů o Sovětském svazu, a to z deníku Lidová demokracie ze 14. ledna t. r. pod názvem "Mladí aplaudovali pro leden". Cituji otázku i odpověď.

"Zvítězí socialismus? Mnohokrát se hovořilo o definici socialismu s lidskou tváří. Kohoutovi byla pak přímo položená otázka, zda je přesvědčen, že ve světě zvítězí nakonec socialismus. Hodně cestuji - odpověděl - a podle toho, co jsem viděl, se domnívám, že ano. Domnívám se dokonce, že socialismus zvítězí i v Sovětském svazu." Připomnělo mi to jednoho státníka jedné sousední země, který neslavně skončil a který šel ještě dál, dokonce neuznával ani Sovětský svaz. Tato první socialistická země světa byla pro něho jen geografickým pojmem. Pochybuji, zda takovéto a jiné odpovědi a rady prospívají rozvoji racionálního myšlení, jež zejména u studentů tak oceňujeme. Chtěl bych proto vyzvednout rozumný a střízlivý a politicky zralý hlas, který zazněl na aktivu Lidových milic Prahy a Středočeského kraje 24. ledna t. r. a byl vyjádřen v dopise ústřednímu výboru KSČ těmito slovy:

"Udělejme vše, aby se co nejdříve vyjasnila všechna nedorozumění v našich vztazích se Sovětským svazem a socialistickými státy a obnovilo se úzké spojenectví a přátelství s lidem těchto zemí."

Vláda počítá s dělnou součinností společenských organizací. Mohu ji ujistit plnou podporou organizace, v níž pracuji, Svazu československo- sovětského přátelství, který existuje přes tisíce útoků, a to právě v této citlivé, avšak životně tak důležité otázce, jakou je plné obnovení důvěry mezi československým a sovětským lidem, mezi ČSSR a SSSR.

Vysoce si vážím toho, že vláda je rozhodnuta uplatňovat důsledně politiku, již vyjádřily listopadová a prosincová rezoluce ÚV KSČ a jež je jedinou zárukou rozvoje všech pozitivních závěrů loňského lednového pléna ÚV KSČ i rychlejšího plnění cílů, jež vyjádřil akční program KSČ a které zatím nebyly splněny.

Komunistická strana Československa, vedoucí síla naší společnosti se letos dožije 48 let své existence. Její cesta nebyla lehká ani přímočará, vedle úspěchů byly i chyby, deformace v teorii i v politické praxi. Přes všechno je to pozoruhodná a slavná cesta. Jako komunistický poslanec jsem hrdý na to, že v jedné otázce byla její linie vždy neměnná, v otázce bratrských vztahů strany i lidu k Sovětskému svazu. Budu hlasovat pro důvěru vládě, bezvýhradně souhlasím se zahraničně-politickou orientací, již vláda vytyčuje. Jsem hluboce přesvědčen, že místo Československa a jeho šťastná budoucnost je jedině v rodině socialistických zemí a v upřímném, rovnoprávném přátelství a spojenectví se Sovětským svazem.

Předsedající mpř. FS Gabriška: Ďakujem posl. Němcovi, ďalej bude hovoriť posl. dr. Vybral.

Posl. prof. JUDr. Vybral: Vážené Federální shromáždění! Dovolte mi, abych se vyslovil k té části vládního programu, která je věnována hospodářské politice.

Z odborného hlediska nemůže být pochyb o tom, že vláda nám zde předložila rozsáhlý program hospodářsko-politických opatření, která spadají do její působnosti jako orgánů federální moci vládní a výkonné. Počítá se přitom na naši spolupráci všude tam, kde jde o opatření zákonná, tvořící obsah zákonodárné činnosti FS. Úhrnem lze říci, že oba naše národy by mohly být plně spokojeny s činností vlády, kdyby se jí podařilo uskutečnit tento rozsáhlý program vcelku i v jednotlivostech během tohoto roku a nebo v termínech, které si vláda pro splnění svých úkolů v prohlášení určuje.

Vyslovuji-li zde připomínky k hospodářsko-politickému programu vlády, činím tak v zájmu toho, aby bylo ujasněno před tímto fórem, na kolik tento program plní nebo je s to splnit jeden ze základních úkolů naší polednové politiky, tj. provedení ekonomické reformy, od níž oba národy očekávají široké možnosti ve zlepšování životní úrovně všech občanů naší federace.

Během loňské ostré kritiky direktivní éry naší socialistické výstavby byl jasně naznačen základní směr ekonomické reformy, že tato musí vycházet z organického spojení zásady národohospodářského plánu se zásadami národohospodářského trhu, z jehož působení musí všechno socialistické podnikání vycházet a přizpůsobovat se co nejvíce jak podmínkám tržní ekonomiky, tak hodnotovým vztahům. Jako důsledek této zásady byl vysloven další souvislý požadavek, že žádný z podniků nesmí být při plnění těchto úkolů ztrátový, že musí být postupně skoncováno se všemi formami státní dotační i jiné finanční intervence, která by udržovala při životě podniky nerentabilní a ty, které v soutěži s ostatními podniky nejsou s to odpovědně plnit dané úkoly za podmínek trhu. V této souvislosti byl ventilován jako nezbytná součást ekonomické reformy požadavek odborného vedení podniků a jejich relativní samostatnosti při určování rozsahu i obsahu podnikové činnosti, pokud by tato nenarušovala některý ze základních principů trhu nebo plánu.

Odborná diskuse rozšířila problematiku ekonomické reformy o sféru vnitropodnikové struktury řady průmyslových odvětví, v nichž bylo zjištěno léta trvající zanedbávání údržby a obnovy základních podnikových fondů a tudíž nepřiměřené zaostávání celých těchto průmyslových odvětví, v nichž jsme dříve měli vedoucí postavení ve světě, nebo jsme u nich dosahovali aspoň světového průměru a soutěživosti se zahraniční konkurencí.

V této souvislosti byla předmětem závažné kritiky i celá dosavadní politika peněžních odvodů čerpaných z hrubého důchodu podniků všeho druhu a tyto odvody jsou soustředěny v centrálním fondu, z něhož byly a jsou poskytovány prostředky na zřizování nových podniků nebo byly prováděny rozsáhlé investice ve stávajících podnicích, i když pro ně nebylo záruk dostatečné rentability nebo přiměřené návratnosti investic.

Obdobná odmítavá kritika směřovala proti finančním dotacím, pocházejícím z odvodů nebo jiných státních prostředků, které kryly nerentabilnost některých podniků nebo pokrývaly hospodářské disproporce mezi maloobchodními cenami a vyššími výrobními náklady některých produktů.

Reformní úvahy vyúsťovaly konečně v požadavek revize jednotlivých forem socialistického podnikání jak z hlediska jejich nedostatečné rentability, tak z hlediska nedostatečného plnění základních potřeb obyvatelstva např. v oboru služeb, kde zejména byly kritizovány nedostatky komunálního podnikání.

Reformní východisko bylo tu spatřováno jednak v obnově individuálních živností v rozsahu nepřekračujícím příliš meze rodinného podniku, jednak v podstatném rozšíření družstevního podnikání, které by touto socialistickou formou podpořilo iniciativu a integrovalo síly podnikatelů-jednotlivců.

Reformní úvahy dotkly se i po jiné stránce základních otázek naší ekonomiky. Vycházely z poznatků, že centrální direktivní plánování vedlo ke značným národohospodářským disproporcím mezi růstem důchodů obyvatelstva a nedostatkem spotřebního a průmyslového zboží natolik, že to vedlo k inflačním tlakům na cenovou hladinu a k trvalému narušování měnové stability, které mělo své podněty i v nedostatečné návratnosti investic financovaných úvěrovými operacemi banky. Kritika těchto nedostatků vedla k požadavku zásadní reorganizace naší bankovní soustavy, v níž mělo dojít k reformě organizačním oddělením emisní činnosti cedulové od ostatní bankovně úvěrové činnosti. Emisní činnost peněžní měla se soustředit v samostatné cedulové bance, která by byla nadána i rozhodující gescí v oblasti obchodů devizových i v platebním a úvěrovém styku se zahraničím. Dále bylo doporučováno provést specializaci bankovní činnosti podle různých odborných kriterií, z nichž uvádím zejména organizační soustředění investičních úvěrů, hlavně průmyslových, do samostatného bankovního ústavu.

Uzavírám tento stručný přehled reformně hospodářské kritiky z loňského roku i z let předchozích zjištěním, že velké myšlenkové úsilí našich ekonomů nebylo bohužel korunováno závěrečným aktem, jímž mělo být vypracování celkového programu ekonomické reformy v zásadách i jednotlivostech. Příčiny toho známe všichni a není proto divu, že ani vládní program nepodává dnes takový program celkové ekonomické reformy, jehož splnění by bylo časově rozvrženo na jednotlivé etapy a na věcné dílčí úseky, které by se vzájemně doplňovaly svým řešením.

Soudím, že za dané situace je sestavení takového celkového programu ekonomické reformy spíše úkolem ekonomické vědy než vlády samé. Vládní iniciativa by v tomto směru měla zajistit jen organizační předpoklady pro vypracování takového reformního programu, který by byl vládě oporou a vodítkem při etapovém uskutečňování reformního díla. Jsem přesvědčen o tom, že široká obec našich ekonomů - českých i slovenských - by se ráda podjala takového díla, k němuž dosavadní kritikou hospodářských chyb, nedostatků i vyložených deformací snesla už tak jako tak materiál více než úctyhodný.

Je jisté, že tento vědecky pojatý reformní program by zabral ještě do větší hloubky než tomu bylo v loňské diskusi. Jde tu především o širší chápání okruhu problémů, kterým by byl řešen poměr mezi národohospodářským plánem a tržní ekonomikou. Nejde tu totiž jen o jeden trh, nýbrž nejméně o trhy čtyři. Trh zboží s problematikou cenovou, trh práce s problematikou mzdovou, trh kapitálů a krátkodobých úvěrů s problematikou úroků a reorganizace našeho peněžnictví a konečně o trh devizový s okruhem otázek zahraničního obchodu a ostatních složek naší platební bilance.

Na úrovni úsekové ekonomiky jde především o soubor otázek naší politiky průmyslové a zemědělské, který vyžaduje nového řešení. Jde tu jak o otázku nového odborného řízení podniků, tak o problémy právních forem našeho podnikání vůbec: státního, komunálního, družstevního a individuálního. U průmyslových podniků jde jednak o zajištění programu vnitřní rekonstrukce zanedbaných odvětví, zejména našeho spotřebního průmyslu, jednak o zřizování podniků nových, s mezinárodní úrovní ve strojním vybavení a s plnou automatizací.

Také zemědělství má své specifické problémy, z nichž se zde zmiňuji jen o otázce nutnosti vyšších družstevních forem, které by působily odpovědně i při nákupu a prodeji zemědělských výrobků, dále je to otázka financování zemědělského podnikání vlastním peněžnictvím. Omezuji se zde vědomě jen na naznačení hlavních okruhů otázek z těchto oborů, které by měla řešit vhodně připravovaná forma široké ankety naší ekonomické obce.

Dívám-li se na všechny uvedené úkoly ekonomické reformy z hlediska federativního uspořádání našeho státu, docházím k přesvědčení, že není dnes závažnějšího úkolu než toto dílo, před něž je naše federace chtě nechtě postavena. V soustavném řešení ekonomických otázek vidí dnes milióny občanů naší vlasti vlastní úkol a smysl celé federace a současně i ztělesnění požadavku udržení dnešní životní úrovně a jejího zlepšení v blízké budoucnosti. Živý ohlas našeho polednového vývoje v celém světě je také pádným dokladem toho, že i za hranicemi naší federace žijí milióny lidí, kteří ve vítězství našeho humanitního, demokratického socialismu vidí nejen naši, nýbrž také svou vlastní věc. Úspěch dvou malých národů ve střední Evropě při budování pokrokových forem socialismu je s to působit svým účinným příkladem i na ostatní národy a státy. A v tom vidím veliký, vpravdě internacionální význam, vliv a působení naší polednové socialistické politiky. Děkuji vám. /Potlesk./