Právem se dovoláváme vysoké politické zralosti a kulturní úrovně našeho lidu, jeho pracovitosti, jeho střízlivosti, jeho statečnosti, jeho smyslu pro pokrok. Tím spíše nesmíme dopustit, aby se u nás rozmáhaly jevy společenské desorganizace, občanské neodpovědnosti, osobního skandalizování, pracovní nekázně, rušení veřejného pořádku, které jsou nedůstojné našich tradic a také nedůstojné lidských principů socialismu. To není jen záležitost orgánů státu nebo dokonce jen orgánů veřejné bezpečnosti, ale veškeré naší občanské veřejnosti, celé naší Národní fronty.

Český i slovenský lid přijal myšlenku federace za svou. Nestačí mu však jen právní a organizační opatření v oblasti federálních a národních orgánů, nýbrž žádá konkrétní formulování a řešení věcných problémů federace i každé národní republiky. Proto s takovou pozorností sledoval a přijímal programové prohlášení národních vlád a zajisté tomu tak bude i v případě prohlášení federální vlády.

Pokud jde o český lid, potřebuje určité období praktických skutečností, aby si plně osvojil myšlenku české státnosti a české politiky jako národního přínosu společné federativní Československé socialistické republice. Je si vědom svých internacionálních úkolů, ale chce znát, jak budou uspokojovány i jeho národní potřeby a zájmy. Žádá od své české vlády a od České národní rady, aby dávaly na tuto otázku jasnou odpověď. Chce také, aby federální vláda i Federální shromáždění, kde česká i slovenská politická reprezentace těsně spolupracují, skutečně spravedlivě jednaly a dbaly zájmů jak každé národní republiky a jejího lidu, tak zájmů společných.

V našem lidu - a to je další poučení - je až do morku kostí zakořeněna idea národní svobody a státní svrchovanosti, pro kterou je ochoten přinést jakékoliv oběti. Žádá od svých představitelů vůli a schopnost samostatně rozhodovat o svém programu, o svém politickém postupu. Právem od nich požaduje, aby svá zásadní rozhodnutí činili v souladu s životními zájmy vlasti a lidu i v souladu s mezinárodním postavením Československa, aby svá rozhodnutí sdělovali veřejnosti a pravdivě je zdůvodňovali.

Z pochopitelných důvodů žijí u nás dosud nejasnosti o zahraničně politických aspektech československého vývoje. Naše vlády i parlamenty jsou povinny vždy znovu a důrazně nejen v prohlášeních, ale i v praxi dokazovat, že jsme nedílnou součástí socialistického společenství, že patříme do protiimperialistického tábora, že naše svoboda a svrchovanost jsou podmíněny i naším aktivním přínosem velkému boji za věc osvobození lidstva. Máme pevné internacionální závazky a povinnosti a stejně tak je mají druzí vůči nám. Sem patří i zásada vzájemné úcty, rovnoprávnosti a nevměšování do způsobů a forem socialistické výstavby v jednotlivých státech naší soustavy i zásada všestranné a vzájemné prospěšné spolupráce ve všech oblastech lidské činnosti a se všemi socialistickými zeměmi.

Postavení Komunistické strany Československa jako vedoucí společenské a politické síly v naší zemi se postupně konsoliduje. Komunisté znovu dokázali, že mají program činnosti, který reaguje na potřeby lidu a státu a přihlíží k našim reálným možnostem. Současně však nelze přejít fakt, že veřejnost pohlíží s neklidem na nevyjasněnost poměrů uvnitř strany, na střetání extrémních křídel, jejichž aktivita brzdí sjednocení strany na základě schválené politiky a zpomaluje proces plného porozumění mezi stranou a lidem. Považuji za potvrzení vedoucí úlohy strany, že i nestranická veřejnost si přeje vyjasnění situace ve straně a vítězství její tvůrčí marxisticko-leninské linie a pokrokové politiky. Náš lid si nepřeje návrat k předlednové byrokraticko-sektářské praxi uplatňování vedoucí úlohy komunistické strany a žádá zachovat a rozvinout avantgardní činnost strany v Národní frontě, jako osvědčené a podle zákona jediné platformě spolupráce politických stran a společenských organizací při tvorbě a realizaci socialistické politiky. Tato platforma umožňuje zhodnotit a využít všechno zdravé a revoluční z demokratických a socialistických tradic českého a slovenského lidu a současně zvýraznit odpovědnou úlohu komunistů. Zákon o národní frontě musí být bezpodmínečně respektován a ty, kdo se mu chtějí vyhnout, kdo spekulují na postavení politické opozice, nelze považovat za konstruktivní společenskou sílu nynější etapy vývoje socialismu v Československu.

Jednou z klíčových otázek, které hýbou naší veřejností, je svoboda přesvědčení, svoboda projevu, svoboda tisku. Za tyto svobody bojovalo dělnické hnutí od samého začátku své činnosti. Prosazovalo je a hájilo ještě za kapitalistického režimu a přirozeně žádá jejich naplnění v podmínkách rozvoje socialismu. Prožili jsme loni období několika měsíců opravdové exploze těchto svobod v jejich téměř absolutní podobě, jaká neměla a nemá obdoby ve světě.

Zkušenost ukázala, že naše společnost si může dovolit velkou míru svobody projevu, avšak její, nyní dosažená úroveň vývoje, nedovoluje tuto svobodu absolutizovat. Naše socialistická společnost se svými nevyřešenými vnitřními rozpory a se svými vztahy k rozdělenému světu se musí chránit před protisocialistickými tendencemi a také před falešnými iluzemi a podvodnou demagogií.

Vlády a parlamenty musí stanovit pravidla demokratických svobod v našem socialistickém zřízení, jasně je zdůvodnit a postarat se o jejich respektování podle ústavních a jiných zákonů.

Pro naši inteligenci je rozhodující, zda má a bude mít dostatek prostoru pro tvůrčí svobodu, pro odpovídající společenské uplatnění a pro aktivní účast v procesu tvorby materiálních i duchovních statků socialistické společnosti.

Z minulosti přežívá v jisté části inteligence přímo alergická nedůvěra a podezíravost k politice a jejím představitelům, provázená často netrpělivostí a uspěchaností v postoji ke společenskému vývoji a jeho realitám. To vytváří chronické napětí mezi politickým vedením a částí tvůrčí inteligence, promítá se v činnosti sdělovacích prostředků a do značné míry ochromuje soustředění pozornosti nás všech na hlavní články politického programu strany a státu.

Je naším úkolem plně zabezpečovat a chránit svobodnou tvůrčí činnost ve vědě, kultuře. Avšak odmítat některé krajní představy a požadavky, které jsou vytyčovány bez ohledu na vypracovaný reálný program.

Vlády a parlamenty nesmí takové konfliktní situace obcházet, ale zaujímat k nim jasné stanovisko a dávat bez kolísání odpověď co ano a co nikoliv.

Pracující chápou nutnost spojení politiky a ekonomiky. Odmítají jednostrannou orientaci na otázky politického systému a občanských svobod a naléhají na zavedení pořádku do výroby, do tržních vztahů, na pokračování hospodářské reformy, na efektivnější zahraniční obchod. Stále častěji se ozývá volání, aby se skoncovalo s planými diskusemi a abychom nastoupili ke konkrétní, užitečné práci. Myslím, že naše vlády a parlamenty nesmějí přehlížet tuto okolnost. Naopak, musí dát ekonomickým otázkám přední místo ve své činnosti, jak jsme to i slyšeli v prohlášení federální vlády. Úspěch v hospodářství rozhodne totiž definitivně o úspěchu celé polednové politiky. Velká slova jsou pěkná věc, ale nelze se ani jimi živit, ani v nich bydlet. Po trpkých zkušenostech s diletantismem v politice, v hospodářství a v jiných řídících činnostech žádají naši pracující, aby na všech odpovědných místech pracovali kvalifikovaní lidé, politicky i odborně zdatní, čestní a opravdoví.

Vážené soudružky a soudruzi poslanci, chceme-li být reálnými a tedy úspěšnými představiteli lidu, musíme podle mého názoru z těchto a dalších poučení vycházet, nezavírat před nimi oči, spojovat řídící funkce státu s vědomím, pocity a potřebami lidu. Jsem toho názoru, že usilovnou prací při realizaci politiky strany a Národní fronty i programu československé vlády a národních vlád vytvoříme příznivé podmínky nejen pro konání voleb, ale i pro řešení dalších politických problémů.

Stojíme na počátku rozvoje čs. federace, ale i na počátku nového vývojového období naší socialistické společnosti. Jestliže jsme si v roce 1968 vytyčili jít novou cestou, získali jsme cenné a trpké zkušenosti a velká poučení, jsme povinni dosavadní cestu analyzovat a zhodnotit a do dalšího období jít rozumněji, odpovědněji a cílevědoměji. Zejména poslední období nám umožnilo přesněji vykrystalizovat naši politiku, cesty a tempa rozvoje socialismu v duchu tvůrčích myšlenek marxismu-leninismu.

Máme znovu dobrou šanci a tentokrát ji nesmíme pustit z rukou. Jsem přesvědčen, že delegace ČNR, která tvoří součást Sněmovny národů tohoto shromáždění, je připravena dát všechny síly pro uskutečňování politiky, kterou jednomyslně schválila v programovém prohlášení české vlády a kterou zde vyslechla v projevu předsedy federální vlády. Žádné jiné politice svůj hlas nedáme. Víme, že realizovat náročný program nebude snadné a že budeme muset projít mnohými zkouškami. Avšak máme vůli všechny obtíže překonat a vládní program beze zbytku podpořit, aby se stal skutkem. /Potlesk./

Předsedající mpř. FS Gabriška: Ďakujem s. Císařovi. Prehovorí s. poslanec Němec.

Posl. dr. Jan Němec: Soudružky a soudruzi poslanci! Prohlášení federální vlády Československé socialistické republiky, které včera přednesl ve Federálním shromáždění předseda vlády s. Černík, zahrnuje v podstatě dva základní vzájemně se doplňující i prolínající okruhy vládní politiky, vnější a vnitřní. Svědčí o tom zejména formulace základního cíle hlavních směrů československé zahraniční politiky, vyjádřená slovy: "Zabezpečení mírových podmínek pro rozvoj naší socialistické společnosti a zajištění její bezpečnosti a svrchovanosti." Padesátiletá historie samostatného státu Čechů a Slováků nejednou ukázala, jak harmonie vnitřních a vnějších politických vztahů je k prospěchu rozvoje naší země a jak naopak nesoulad mezi vnitropolitickými potřebami a zahraničně-politickou orientací je jen a jen k její škodě.

Není jistě sporu o tom, že naše republika od svého vzniku hledala a i dnes hledá cesty k dobrým stykům se všemi státy světa. Současně však její vlády musely vycházet z podrobného rozboru historicky dané mezinárodní situace a poměru nejrůznějších sil v mezinárodním měřítku, musely co nejpřesněji odhadovat potencionální nebezpečí a možnost ohrožení státní samostatnosti a národní nezávislosti. Současně pak musely volit takovou zahraničně politickou orientaci, jež by potřebnými mezinárodními smlouvami a spojeneckými závazky možné ohrožení buď vůbec vyloučila anebo snížila na minimum. Tak tomu bylo v r. 1918, v první buržoazně demokratické etapě naší československé státnosti, tak tomu bylo i v r. 1945 v etapě lidově demokratického a poté socialistického společenského zřízení.

Pravda, odhadnout potencionální nebezpečí a jeho zdroje v našich podmínkách nebylo dříve a není ani dnes těžké. Tisíciletá historie našeho lidu, žijícího právě v tomto strategicky nesmírně důležitém geografickém prostoru a přímo na germánsko-slovanské hranici, shromáždila dostatek důkazů pro přesvědčení, že hlavní nebezpečí hrozilo vždy ze Západu, neboť zejména odtud průsmyky pohraničních hor a pak ze zadunajských rovin pronikal ozbrojený nepřítel do naší vlasti. Stará dobyvačná tendence vyjádřená hesly "Drank nach Osten", tak určovala i cestu zahraničně politické orientaci Československa. Ani dnes tomu není jinak; i včerejší vládní prohlášení hovoří o potřebě spolehlivého zajištění právě západní hranice republiky.

Je pochopitelné, že zahraničně politická orientace buržoazně demokratické republiky byla dána v prvé řadě i jejím třídním charakterem - byla to orientace na Francii a současně spojenecké svazky s Jugoslávií a Rumunskem v tzv. Malé dohodě. Ani jinak tomu v 20. letech nemohlo být. Spolutvůrcem, a jistě ne bezvýznamným, této politiky byl ministr zahraničí a později president republiky dr. Eduard Beneš. Můžeme mít, zejména my komunisté, nejrůznější výhrady k jeho politice, musíme však ocenit jeho prozíravost, když právě on krátce po nástupu Hitlera k moci v sousedním Německu v r. 1933, a to po necelých 2 letech, již v r. 1935 podepisuje spojeneckou smlouvu Československé republiky se Sovětským svazem. Je to příklad politika vlastenecky uvažujícího, realisty, který předvídal včas narůstající nebezpečí. Pochopil realitu současných mezinárodních vztahů a zajišťoval bezpečnost své země v plném souladu s jejími národními zájmy spojeneckou smlouvou s novou socialistickou mocností, se Sovětským svazem, i když sám stál na jiných třídních pozicích. Ukázalo se později, že právě tento spojenecký svazek byl nejpevnější. Dr. Beneš v knize "Mnichovské dny" vydané nedávno v nakladatelství Svoboda na str. 317 uvádí o tom informaci předanou vyslancem SSSR Alexandrovským: "Moskva vzkazuje, že kdyby došlo k válce s Německem a toto bylo útočníkem, že by jí stačilo, kdyby Československo podalo svou stížnost do Ženevy a oznámilo to Sovětskému svazu, jenž by se už tím cítil autorizován jít Československu na pomoc." A dr. Beneš dodává: "Byl jsem Sovětskému svazu za tuto odpověď krajně vděčen. Zůstal v této těžké chvíli s námi jediný a nabídl více než byl povinen. Uvažoval jsem tudíž znovu všestranně o situaci. I text telegramu do Ženevy jsem si již nastínil."

Proto také při podpisu spojenecké čs. - sovětské smlouvy v r. 1943 řekl, že "touto smlouvou bylo korunováno úsilí Československa existující již přes 20 let a sledující cíl zajistit náš národ a stát před německým imperialismem."

A právě to, že Sovětský svaz nabídl více než byl povinen, ukazuje, že tu šlo o smlouvu nového typu, smlouvu se socialistickým sovětským státem, který své závazky dodržuje a byl připraven i tehdy je dodržet. Je logické, že zahraničně politická orientace po roce 1945, po osvobození Československa za vynikající účasti sovětské armády vycházela z těchto zkušeností a ze smlouvy o přátelství, vzájemné pomoci a poválečné spolupráci, jejíž 25-leté trvání jsme 12. prosince loňského roku vzpomínali.

Vítám prohlášení vlády, jež konstatuje, že "trvalým základem naší zahraniční politiky jsou pevné vztahy spojenectví a všestranná spolupráce Československa se Sovětským svazem a dalšími socialistickými zeměmi, s nimiž nás spojuje jednota třídních vztahů a společné cíle".

Možná, že tato orientace se nebude líbit některým občanům tohoto státu. Jsou přece lidé, kteří se spíše nadchnou protisovětskými projevy a stanovisky, ba dokonce spatřují v nich jakési, i když velmi pochybné hrdinství a statečnost. Jsou i takoví, kteří považují možnost nebezpečí ze Západu za propagandistického strašáka a jimž se nelíbí sloh, ba dokonce obsah bratislavského prohlášení socialistických zemí ze srpna loňského roku. Nedostatek informací a i jejich jednostranná tendenčnost, jakož i snaha, někdy i záměrná, líčit naše západní sousedy v příznivých barvách, zkreslovala představy čs. občanů o skutečných úmyslech kormidelníků, zejména tzv. nové východní politiky Německé spolkové republiky. Dovolte proto, abych uvedl některé jejich ne nezajímavé výroky.