Úlohu státního rozpočtu nelze na druhé straně podceňovat či zdůrazňovat její pasívní postavení. Váha státního rozpočtu je dostatečně zvýrazněna samotným faktem, že rozpočet v úhrnu za ČSSR redistribuuje zhruba ²/₃ objemu národního důchodu, přičemž posuzujeme rozpočet v období, kdy neznáme a neschvalujeme plán rozvoje národního hospodářství.

Doporučuji, aby napříště vláda předložila plán a rozpočet najednou a aby plán a rozpočet byl projednáván souhrnně a schvalován najednou, jak je to v praxi mnoha socialistických zemí. Pak budeme vidět jasnou věcnou návaznost i finanční řešení.

Za druhé: složitost současné situace s nahromaděnými problémy, nepřipravenost jejich řešení a celkové ochromení centrálního řízení neumožňují, aby státní rozpočet již v průběhu roku 1970 přivodil zásadnější zvrat.

Za třetí: hodnocení návrhu státního rozpočtu Ústřední komisí lidové kontroly je orientováno převážně kriticky proto, aby byla maximálně zvýrazněna slabá místa rozpočtu, problémy, v nichž spatřujeme příčiny nízké účinnosti rozpočtové politiky a její nevyužité možnosti při procesu ekonomické konsolidace.

Dovolte, abych přešel k některým konkrétním problémům v návrhu státního rozpočtu a předložil Sněmovně lidu některé návrhy. V prvé řadě bych chtěl upozornit na nové prvky, které do rozpočtové problematiky vnáší federativní uspořádání státu. Jde o otázky důležité nejen z hlediska ekonomického, ale zejména politického.

Rozpočet na rok 1969 je ještě plně nenastolil, neboť v tomto roce došlo de facto jen k delimitaci unitárního, dříve schváleného státního rozpočtu. Návrh státního rozpočtu vychází ze vzájemné otevřenosti a vzájemného působení rozpočtu federálního a rozpočtů národních. Důsledkem tohoto principu a současně konstrukce rozpočtu jsou nezbytné přesuny zdrojů mezi rozpočty, projevující se jako vytvoření přebytků v rozpočtu České socialistické republiky, který je zdrojem ke krytí schodku Slovenské socialistické republiky i federace.

Samotný tento fakt bez jakéhokoliv objasnění by mohl navozovat závěry, že vyrovnávání rozdílů v ekonomické úrovni obou republik krátí potřeby v českých zemích, a další obdobné závěry vyzývající vesměs v neprospěch celé myšlenky federalizace.

Považuji za svou povinnost preventivně upozornit na nebezpečí takových zjednodušujících závěrů, které by mohly v budoucnu přinést nejen ekonomické, ale i vážné politické obtíže. Považuji zapotřebné podat objektivnější obraz této skutečnosti, i když zdaleka nejsou propracována objektivní kritéria. Je nutno, abychom si uvědomili, že přebytkovost českého a schodkovost slovenského rozpočtu má i řadu objektivních příčin, například rozdílnou finalitu výroby v obou republikách, která značnou měrou ovlivňuje realizaci zdrojů, jež tvoří příjmy státního rozpočtu.

Obdobně vyplývá nerovnoměrnost tvorby zdrojů rozpočtu České socialistické republiky a Slovenské socialistické republiky z umístění organizací zahraničního obchodu v České socialistické republice, ačkoliv jim dodávají podniky obou republik. Jejich zisk se ovšem realizuje na půdě ČSR. Bylo by možno uvést i další vlivy: migraci pracovníků a naproti tomu i vlivy opačné, hovořící v neprospěch SSR, jako jsou nepříznivé výsledky v rentabilitě, přesto, že v posledních letech budované závody jsou už modernější než v ČSR.

Chtěl bych zdůraznit naši pozici, že ÚKĽK v těchto otázkách se staví plně za prosazování zájmů jednotné, integrované československé ekonomiky, s níž je třeba sladit zásadu, zejména však praktické naplňování zásady postupného vyrovnávání rozdílné ekonomické úrovně a úrovně společenské spotřeby cestou sbližování úrovně produktivity práce a rentability v obou republikách.

V souvislosti s uvedenými problémy nelze přehlédnout, že při přípravách rozpočtu na rok 1970, nebudeme-li jim nadále věnovat pozornost, se mohou v budoucnu projevit nebezpečné tendence. Projevily se již při sestavování rozpočtu rostoucí obtíže, při zajišťování cílů státního rozpočtu docházelo k neshodám, k neúnosnému prosazování potřeb, snahám o zakrývání rezerv ve sféře hospodářských i rozpočtových organizací i samotných centrálních orgánů. Tyto střety zájmů byly vyvolány nejen existencí tří rozpočtů finančně spjatých, ale zejména tím, že centrální řídící orgány dosud nedokázaly nastolit a prosadit systém vztahů mezi federálními a národními orgány, který by odpovídal principům demokratického centralismu, jak je schválilo květnové plénum ÚV KSČ a které by byly přijatelné pro obě národní republiky a zabezpečovaly by plně základní národohospodářské proporce celostátní integrované ekonomiky.

Návrh státního rozpočtu je třeba hodnotit mimo jiné podle toho, jak naplňuje zásadu realizační směrnice květnového pléna ÚV KSČ o nutnosti relativně silného federálního rozpočtu, umožňujícího provést strukturální přestavbu ekonomiky i vyrovnávání rozdílů mezi jednotlivými částmi státu. Ve stanovisku docházíme k závěru, ze státní rozpočet na rok 1970 dosud nedává předpoklady pro účinné uplatnění integrační role federálního rozpočtu, a to jak objemem finančních prostředků, jimiž rozpočet federace disponuje, tak především neujasněností při výběru konkrétních potřeb, které mají být z něho financovány.

Je jistě závažné, musíme-li konstatovat, že rozpočet federace nevychází z koncepčně vyjasněného konkrétního programu investičních akcí a technických inovací významných pro celou ČSSR. Svědčí to o nedostatečné úrovni řídící a organizátorské práce centrálních orgánů.

V průběhu prací na státním rozpočtu se projevily dosti značné rozpory plynoucí z rozdílných názorů na řešení některých otázek v obou národních republikách, zejména pokud jde o stanovení zdrojů příjmů rozpočtu federace, zásad nové úpravy podnikového zdanění apod.

Proti rozdílnosti názorů nelze nic namítat, pokud tato nevede k oddalování řešení a nemá také své škodlivé ekonomické následky.

Za zvlášť citlivou oblast z hlediska politického dopadu nutno považovat objem a směry přesunu finančních zdrojů při postupném vyrovnávání ekonomické úrovně obou národních republik. Chci zde podtrhnout, že pravicově oportunistické síly právě spekulují s našimi těžkostmi v ekonomice a budou zde rozehrávat různé tendence tak, aby vyvolaly i eventuálně nacionální tření. Konkrétní formy těchto přesunů se dosud neopírají o objektivnější základ, tzn. o přímou podporu účelově stanovených akcí a opatření, která povedou k postupnému vyrovnávání rozdílů v úrovni produktivity práce.

Domnívám se, že těmto problémům musíme společně věnovat mimořádnou pozornost.

Nyní k dalšímu problému. Nelze nevidět, že politicky správný směr řešení vztahů mezi našimi rovnoprávnými národy formou federalizace přináší celou řadu problémů v řízení hospodářství, na jejichž vyjasnění závisí rychlost postupu a účinnost stabilizačních a konsolidačních opatření. Má-li se uskutečnit jednotné plánovité řízení ekonomiky ČSSR podle realizační směrnice květnového pléna ÚV KSČ, pak musí být ústavní zákon č.143/68 Sb. uplatňován v tom smyslu, že v ekonomické oblasti jsou federální orgány organizačním stupněm, jemuž přísluší rozhodování o otázkách celostátního významu. Stupen integrace ekonomiky ČSSR by měly určovat přímo federální orgány.

Závažným nedostatkem, který má negativní odraz v hospodářské praxi, je, že nebyla dosud vyřešena právní úprava postavení federálních ministerstev, resp. výborů v ekonomické oblasti. Například podle poznatků naší komise není dosud dostatečně zabezpečena přímá účast federálních výborů na tvorbě národohospodářských plánů a rozpočtu federace i dalších legislativních opatřeních z hlediska průmyslu celé ČSSR.

Tyto problémy podle našich poznatků je nutno neodkladně dořešit. Nelze dávat hlavu do písku před skutečností a faktem, že se projevují tendence i k institucionálnímu separatismu v obou republikách, které by mohly v budoucnu přinést problémy nejen ekonomické, ale i politické. Považuji za svou povinnost Sněmovnu lidu na tuto skutečnost upozornit.

Nemohli jsme splnit plán prověrky výstavby federálních orgánů. Na těchto otázkách budeme pracovat, abychom dokumentaci z prověrek mohli předložit příslušným orgánům státu.

Za čtvrté: k ekonomicky i politicky nejzávažnějším úkolům finanční politiky patří omezování dotací ze státního rozpočtu do podnikové sféry i další úspory rozpočtových výdajů. Program omezování dotací, i když si kladl minimální cíle, se však nepodařilo dodržet. Příčin je několik a ÚKĽK je spatřuje zejména

- ve zjednodušeném přístupu k problematice dotací a jejich řešení,

- v nerozhodnosti centrálních orgánů, nedůslednosti a nepřipravenosti na řešení důsledků omezování dotací,

- v tom, že se vymkla z rukou centrálních orgánů regulace cenového vývoje, kdy se živelný růst cen promítal do růstu nákladů jak materiálových, tak zejména mzdových.

ÚKĽK spatřuje v dotacích, zejména v neinvestičních, pasívního charakteru, klíčovou kategorii ve státním rozpočtu, která především je rozhodující pro to, jakou měrou státní rozpočet aktivněji ovlivní vývoj čs. ekonomiky směrem k žádoucí národohospodářské struktuře a podporám celospolečenských priorit vůbec.

Z toho plyne, že by dotacím měla být věnována daleko větší pozornost.

Část dotací má aktivní povahu, tj. mají sloužit k cílevědomému ovlivňování reprodukčního procesu a jeho zefektivnění. Tyto dotace mají v rozpočtu místo a je třeba je i v budoucnu podporovat. Převažující část dotací - podle hrubých odhadů asi dvě třetiny - jsou však dotace pasívního charakteru, kryjící ztrátovost podniků, neefektivnost a různé cenové deformace.

Kromě těchto hledisek je třeba u dotací - obecně - rozlišovat dvě složky: Dotace může u příjemce pokrývat zčásti nehospodárnost a neefektivnost v nejrůznějších podobách. Další složkou dotací může být objektivně odvozená úhrada vyrovnávající různé nesrovnalosti v cenách vzniklé převážně po přestavbě cen k 1.1.1967. Státní rozpočet zde pak nahrazuje funkci cenové politiky.

Skutečnost, že dotacemi jsou pokrývány zčásti nehospodárnosti, byla dosud vcelku přecházena. Centrální řídící orgány ani neměly dostatek podkladů k záběrům v tomto směru a analýzy hospodárnosti u podniků ustoupily do pozadí převážně s opuštěním ročních komplexních rozborů hospodaření. Jen málo a bez vyvozování důsledků se zabývaly faktem, že převažující část podniků hledá cesty v řešení svých problémů nikoli ve snižování nákladů, ale především v požadavcích na přesuny do cen, resp. u dotovaných organizací ve zvyšování dotací. Je třeba říci sebekriticky, že ani činnost kontrolních orgánů - a mám zde na mysli kontrolu v celé šíři - nebyla na tyto otázky orientována.

Ve stanovisku k návrhu rozpočtu se kriticky vyslovujeme k návrhu vládního usnesení o státním rozpočtu na rok 1970, které ukládá ministrům ve spolupráci s cenovými úřady prověřit a zdůvodnit během prvního čtvrtletí 1970 opodstatněnost neinvestičních dotací a na základě toho rozhodnout o dalším vývoji těchto dotací. Jsme toho názoru, že toto opatření nemůže splnit hlavní účel - podstatnější snížení neinvestičních dotací, a že opět sklouzne na obvyklé zdůvodnění o nutnosti dotovat v podstatě všechny činnosti, kde ceny nestačí krýt náklady. Souhlasíme plně s prověrkou dotací, ale představovali bychom si ji jako široce založenou akci, s dostatečným časovým termínem /například v průběhu celého roku 1970/, která by byla prováděna formou individuálních prověrek maximálního počtu dotovaných organizací orientovaných zejména na rezervy v řízení a hospodárnosti. Na základě dostatečného počtu prověrek by tak bylo možno objektivněji zjistit míru nehospodárnosti, které dotace pokrývají, a dotace očistit od položek, jež by stát v žádném případě neměl hradit. Navrhujeme proto, aby ministerstvo financí a ministerstvo národohospodářského plánování, federální výbory i Ústřední komise lidové kontroly takové prověrky v průběhu prvního pololetí provedly s konkrétním vyčíslením a návrhem řešení zkrácení dotací, které by šlo na vrub nehospodárnosti, které budou zjištěny. Jde však o to, abychom právě celého období, které budeme mít a které vyplývá ze zmrazení cen, využili.

Za páté: další problém, na který se ve stanovisku orientujeme, je zavedení nových podnikových daní od 1.1.1970. V zásadě je nutno hodnotit změnu podnikových daní jako důležitý krok v racionalizaci soustavy rozpočtových příjmů. Ve stanovisku připomínáme některá rizika spojená se zaváděním nových daní. Především to, že u podniků v důsledku vyššího daňového zatížení bude vyvíjen silný tlak na výjimky a úlevy v daních. Tento tlak přináší nebezpečí subjektivismu při povolování výjimek, obdobně jako tomu bylo v současné soustavě podnikových odvodů. Přitom chybí přehled o faktických důchodových možnostech podniků, o potenciálních rezervách v jejich podnikání. Zakládání výjimek v širším rozsahu by mohlo nejen oslabit intenzitu zdanění, ale i zkreslit celkové hodnocení účinnosti a vhodnosti nové daňové soustavy. Přitom povolování výjimek je v působnosti národních vlád, přičemž víme, jak se projevovalo povolování výjimek na centrální úrovni, kdy byla ekonomika řízena z jednoho centra.

Navrhuji proto, aby ministerstvo financí ve spolupráci s kontrolními orgány obou republik i federálními orgány provedlo komplexní kontrolu, jak je zákon o podnikových daních uplatňován na celém území státu v příhodný moment, abychom včas eventuální nedostatky mohli napravit a zjednat nápravu.

Za šesté: oblast výdajů na vědu a techniku představuje v každém průmyslově vyspělém státě, značnou část výdajů ze státního rozpočtu a státní účast na rozvojových akcích se stále zvyšuje. Vědeckotechnická revoluce, která je zdrojem největších přínosů pro růst životní úrovně i ekonomické prosperity národních ekonomik, neobejde se bez intenzívnějšího zájmu i přímého řídícího vlivu státní správy a zákonodárných orgánů.

Současné tíživé problémy našeho ekonomického vývoje mají příčiny mimo jiné v malém a nedostatečně motivovaném zájmu výrobců o realizaci důsledků vědy a techniky a v neposlední řadě i v nedůslednosti, se kterou byla vytvářena a prosazována opatření k zavádění dokonalejších výrobků, technologií, služeb apod. V důsledku toho jsou i přednosti socialistického výrobního způsobu nedostatečně využívány.

Z kontrolní činnosti Ústřední komise lidové kontroly za několik posledních let je možno dojít k některým zobecňujícím závěrům. Z rozpočtového hlediska není možné posuzovat výši výdajů na rozvoj vědy a techniky jako příliš nízkou z toho důvodu, že objem těchto prostředků představuje v jednotlivých letech pravidelně rostoucí řadu výdajů, ve které se výrazněji nepromítají věcné důvody meziročních zvýšení. S ohledem na srovnatelné výdaje v jiných průmyslových státech je výše těchto prostředků přiměřená.

Výdaje na vědu a techniku se z hlediska zdrojů člení do řady položek, které svým určením vytvářejí poměrně málo přehlednou soustavu finančních nástrojů. Část prostředků je například umisťována jako rozpočtované částky s různým účelovým určením, další část jako součást neinvestičních dotací s dalším členěním na různé účely použití. K tomu přistupují výdaje zahrnuté do investičních dotací, kterými jsou také financovány potřeby vědy a techniky.

Soudruzi poslanci, závažnou skutečností je, že tyto výdaje jsou velmi nedostatečně kontrolovány. Při prověrce přínosů výdajů na vědu a techniku pro zavádění nových výrobků jsme došli k závěru, že rostoucí výdaje na vědu a techniku nejsou doprovázeny přiměřenými výsledky v zavádění nových výrobků a nových technologií do praktického využití. Kontrola po přímé odborné linii řízení je vykonávána velmi nedostatečně a v některých případech po řadu let není vykonávána vůbec. Jde zejména o kontrolu maximální účelnosti a hospodárnosti těchto výdajů, což se mimo jiné projevuje například v tom, že jsou po několikaletém řešení a vyčerpání značných finančních částek zastavovány nebo rušeny úkoly, které byly při zařazení do plánu zdůvodňovány jako úkoly se značnými ekonomickými přínosy, přičemž nikdo není volán k odpovědnosti. Přitom i za tyto neúspěšné úkoly bývají vypláceny odměny až do zastavení nebo zrušení. Stejně tak je znepokojivý fakt, že u více než 50 % úkolů v roce 1968 vykazovaných jako úspěšně vyřešené nemohou řešitelé prokázat skutečné ekonomické přínosy, které jejich realizace přinese.

Také plánovaná návratnost prostředků vynaložených na řešení státních úkolů je dosahována pouze ve výši 20 - 40 %. Příčiny, které k tomuto stavu vedou, jsou podstatně širší a složitější, avšak jako hlavní nedostatek, který se týká rozpočtové problematiky, je nutno uvádět nedostatečné zdůvodňování požadavků na výši prostředků ze státního rozpočtu. Tím je omezena i zodpovědnost za správné využití těchto prostředků, což spolu s nedostatečnou kontrolou výdajů a podmínek, za kterých jsou poskytovány, vede i k nedůsledným závěrům při schvalování státního závěrečného účtu. Základním problémem není tedy podle našeho názoru výše výdajů na vědu a techniku, jak se to v minulých dvou letech snažili někteří stále demagogicky zneužívat, ale způsob, jak s touto položkou státního rozpočtu je nakládáno a skutečnost, že dosud nebyla vytvořena ucelená, kontrolovatelná a důsledně prosazovaná soustava financování, řízení a kontroly výdajů na vědu a techniku. Navrhujeme, aby tyto otázky věcně rozpracovala Státní komise pro vědu a techniku a předložila vládě konkrétní návrhy na řešení.