Rád bych tedy, aby v tomto směru bylo něco řečeno ze strany navrhovatelů, jak i tady dál, protože praxe a život přesvědčuje, že je tomu tak.

Jen jako závěr uvádím znovu příklad, o kterém jsem se zmínil v předsednictvu Federálního shromáždění, že po mnoha otázkách u mnoha přednostů okresních soudů, u mnoha okresních prokurátorů jsem se nesetkal v průběhu několika let s uspokojivou odpovědí na otázku, v kolika případech byli stíháni lidé, kteří u soudu složili křivou výpověď. To je delikt, který naše soudy nepostihují. Z jakých důvodů k tomu došlo, nevím, ale uvádím to ve spojitosti s tím, jak na tom jsme dnes v oblasti struktury soudní, v oblasti okresních a krajských soudů i s napojením na soudy republikové a na Nejvyšší soud ČSSR; a totéž, pokud jde o Generální prokuraturu i při správné myšlence její jednoty. To je vše.

Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová: Děkuji poslanci Manďákovi. Kdo se hlásí dál do rozpravy? Soudruh poslanec Plojhar.

Poslanec dr. Plojhar: Vážené soudružky a soudruzi, chci použít příležitosti projednávání důležitých legislativních předloh k tomu, abych přednesl jeden dotaz a jednu připomínku. Dotkl se toho také soudruh ministr Němec.

Soudružky a soudruzi, já se domnívám, že v nejbližší době musí dojít k novelizaci rehabilitačního zákona. Mám dotaz, je-li v plánu legislativních prací na to pamatováno. Jestliže ne, pak bych prosil, aby se tím předsednictvo zabývalo a tuto otázku co nejdříve do plánu legislativních prací připravilo. Proč?

Za prvé, tento zákon je dítětem své doby, loňského roku. Soudruh ministr zde mluvil o preambuli tohoto zákona. Ta je jistě správná a vystihuje záměr. Ale když si porovnáte pak některé paragrafy, jako např. 11, 13, 15 a 16 s preambulí, naleznete zde přímo kontradikci. Divím se, že odborníci a experti, kteří spolupracovali na tvorbě tohoto zákona, mohli tehdy Národnímu shromáždění předložit tak nedokonalý elaborát. Byl to nedostatek pečlivosti práce nebo úmysl? Těžko to mohu posoudit.

Za druhé: zatím z počtu žádostí o rehabilitaci bylo projednáno na Slovensku asi jedna pětina, v českých zemích asi 10 %. Rozbor do hloubky dosavadních výsledků ukazuje, že došlo na jedné straně k širokému výkladu právě pro nedokonalost tohoto zákona, někdy až přímo k rozporným výkladům jednoho a druhého senátu o témže paragrafu a o celkovém tomto zákoně. Existuje už o tom materiál.

Já bych vám chtěl jenom na takové detailní otázce, která mne pochopitelně zajímá, uvést příklad. Po únoru 1948 proti obrozené lidové straně se zakládala tzv. křesťansko-demokratická strana. Zakládali ji především zrádní emigranti v zahraničí, Procházkové, Ducháčkové, Tygridové, Bunžové atd. a existuje ve Spojených státech amerických, existuje ve Francii atd. Doma taktéž byla jako ilegální hnutí, ilegální lidovecká organizace proti obrozené lidové straně zakládána. Je pochopitelné, že řada těch, kteří u nás doma se touto ilegální činností zabývali, byla také odhalena, byli postaveni před zákon a odsouzeni. Nemohu posoudit, do jaké míry někdy, a bohužel to v těch dobách bývalo, bylo na skutkovou podstatu ještě něco přidáno, vykonstruováno, co vedlo k tomu, že potom třeba místo podle skutkové podstaty správného rozsudku - říkám namátkově - tří let, bylo dáno 7 let, 9 let, 15 let. Některé tyto případy této křesťansko-demokratické strany byly také už rehabilitačními senáty projednány a tedy jsou v těch 10 % dosud projednaných rehabilitačních procesů.

A výsledek: bez jakéhokoliv hloubkového rozboru, bez pečlivé přípravy, povolání svědků, studia materiálů vesměs osvobozující rozsudek. A tito lidé, kteří po roce 1948 právě tak jako zrádná emigrace za hranicemi zde doma připravovali to, co se nám potom projevilo loňského roku i na úseku a práci po linii lidové strany, jsou dnes nejen stoprocentně očištěni, ale jsou ještě mučedníky té své práce a té své tzv. perzekuce v období, kdy právě pro svou činnost byli stíháni. Je to jeden takový konkrétní detail. Až budeme novelizaci zákona projednávat, dovolím si pak ze zahraniční i z domova k tomu přinést řadu konkrétních přesvědčujících případů.

Proto prosím a mám domnění a obávám se, že tyto chyby se nestaly jenom při posuzování rozsudku o ilegální činnosti křesťansko-demokratické strany, ale že se budou dotýkat i jiných sfér.

Proto bych prosil, aby otázka novelizace zákona byla co nejdříve dána na pořad legislativního jednání našeho váženého sboru. Děkuji.

Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová: Děkuji poslanci Plojharovi. Hlásí se ještě někdo o slovo? /Nikdo se nehlásil./ Protože tomu tak není, konstatuji, že rozprava je skončena. Uděluji závěrečné slovo místopředsedovi vlády prof. dr. Lacovi; prosím, aby se ujal slova.

Místopředseda vlády ČSSR prof. dr. K. Laco, DrSc.: Vážené súdružky a súdruhovia, ďakujem za záujem, ktorý venujete prvému z poradia navrhovaných osnov - ústavnému zákonu o súdoch a prokuratúrach. Dovoľte mi stručne zaujať stanovisko k niektorým, v diskusii nadhodeným otázkam.

Predovšetkým k diskusnému príspevku poslanca Neumana. Domnievam sa, že veľmi správne a vecne vystihol podstatu, účel, zmysel a politickú i právnu súvislosť navrhovanej osnovy ústavného zákona. Ide o vec, ktorá má taký účinok a význam, o akom hovoril. Nemám poznámky, s porozumením kvitujem to, čo hovoril.

Poslancovi dr. Manďákovi by som chcel pripomenúť k jeho námetom, že ústavný zákon o súdoch a prokuratúrach ráta s pevnou sústavou, pokiaľ ide o inštitúcie súdov a prokuratúr. Robí to vedome v tých intenciách, o ktorých hovoril, že bez ohľadu na prípadné zmeny administratívno-teritoriálneho členenia počíta s pevnou nezmeniteľnou štruktúrou a inštančným postupom v súdnictve - okresný súd, krajský súd, súdy národné a súd federálny.

K diskusnému príspevku s. Plojhara - je mi známe, že otázkou rehabilitačného zákona sa nedávno zaoberala i Komisia Federálneho zhromaždenia pre dozor nad vykonávaním rehabilitácie. Z jej iniciatívy sa má uskutočniť návrh alebo rozbor - aby som nepredbiehal udalostiam - § 11, 15 a 16 rehabilitačného zákona s návrhom buď na novelizáciu zákona, alebo pre zásah Najvyššieho súdu ČSSR, ktorý by judikátom ovplyvnil a zabezpečoval jednotnosť postupu § 15. Vec máme na zreteli s tým, že k záverom sa bude musieť Federálne zhromaždenie v krátkom čase vrátiť.

To je všetko k diskusii o ústavnom zákone o súdoch a prokuratúrach. Ďakujem za pozornosť, s námetmi a návrhmi súhlasím.

Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová: Děkuji místopředsedovi vlády prof. Lacovi; prosím zpravodaje poslance akad. Knappa o závěrečné slovo.

Zpravodaj poslanec akad. V. Knapp: Vážená sněmovno, závěrečné slovo bude velmi stručné, neboť nikdo v diskusi se nevyslovil proti návrhu ústavního zákona. Tři z poslanců, kteří hovořili, se vyslovili v jeho prospěch a pro jeho přijetí. Zbývá málo dodat. Čtyři poslanci, kteří vystoupili v diskusi, mluvili o věcech v širších souvislostech nežli jen o ústavním zákonu, který tvoří první bod našeho programu. Je to jejich právo a do jisté míry je to i přirozené, protože tento ústavní zákon je vlastně východiskem pro ostatní zákony.

V diskusi vystoupí ještě sedm dalších zpravodajů k ostatním zákonům. Budou se moci vyjádřit k těmto námětům. Omezím se na věci, týkající se návrhu ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje hlava osmá Ústavy. Mám dvě stručné poznámky.

Poslanec Němec reagoval na mou zmínku, že tento zákon byl připravován více než rok. Říkal, že souhlasí s tím, že osnova přišla pozdě, ale zdůraznil i, jaký to byl rok! Jen pro vysvětlení: Poslanec Němec to ví, je z našeho výboru a nerozuměl jsem jeho poznámce jako polemice. Byli jsme si vědomi, jaký to byl rok, že to nebyl, abych tak řekl, jednobarevný rok. Přesto jsme se domnívali, že osnova i v této situaci mohla být předložena dříve, aby se nemusela projednávat v takovém spěchu, jak se to stalo. Souhlasím s poslancem Němcem, že napříště bude lépe znovu se vrátit k režimu, že jsme u důležitých osnov nejdříve projednávali zásady - to politické, a potom teprve paragrafovanou osnovu.

Druhá poznámka se týká vystoupení poslance Manďáka. Již na to reagoval prof. dr. Laco. Jako poslanec zpravodaj bych se chtěl k tomu též vyjádřit. Souhlasím s poslancem Manďákem v jeho základní myšlence, která se týká Ústavy. Stará koncepce Ústavy z roku 1960 byla taková, že územní organizace republiky se považovala za jedinou a jednotnou, platnou pro všechny orgány. Ukazuje se, že to není rozumné, že jednotlivé orgány mají svou vlastní logiku a problematiku. Jestliže se v jednom okresním soudě soustředila agenda dřívějších šesti nebo sedmi okresních soudů, nepřineslo to prospěch. Souviselo to s myšlenkou, že dnes lidé soudy tolik nepotřebují, že k soudu moc nejezdí. To není pravda, styk je častější, má jiný charakter než styk s ONV. Myslím, že doporučení, resp. upozornění vládě /spíše se to týká národních vlád/ by mělo znít: nespojovat územní organizaci soudů s územní organizací správy, uvážit to zvlášť. K otázce krajských soudů, na kterou reagoval i místopředseda vlády, budiž řečeno, že i v novém znění článku 98 odst. 2 Ústavy se výslovně hovoří o krajských soudech. Ty mohou existovat nezávisle na tom, zda existuje krajské zřízení. Dnes už je to tak na Slovensku, kde od 1. srpna t. r. KNV nejsou, ale krajské soudy tam existují.

Dovolil bych si shrnout tím, že v diskusi nevzešel žádný návrh, který by měnil podaný vládní návrh ve znění společné zprávy výborů ústavně právního a branného a bezpečnostního. Po skončení projednávání osnovy ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje hlava osmá Ústavy, opakuji tedy svůj původní návrh, aby tato osnova byla přijata ve znění společné zprávy výborů ústavně právního a branného a bezpečnostního z 15. prosince 1969.

Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová: Slyšeli jste závěrečné slovo a návrh zpravodaje. Přistoupíme k hlasování. Vzhledem k tomu, že jde o návrh ústavního zákona, je nutné, aby pro jeho přijetí hlasovaly tři pětiny všech poslanců. V sále je přítomno 190 poslanců.

Dávám hlasovat: Kdo souhlasí s tím, aby byl schválen vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje hlava osmá Ústavy /tisk 17/ ve smyslu společné zprávy výboru ústavně právního a branného a bezpečnostního /tisk 13/SL/, nechť zvedne ruku! /Hlasuje se./

Kdo je proti? /Nikdo./

Kdo se zdržel hlasování? /Nikdo./

Konstatuji, že uvedený návrh zákona byl přijat jednomyslně. Sněmovna lidu schválila vládní návrh ústavního zákona, kterým se mění a doplňuje hlava osmá Ústavy.

Nyní přikročíme k projednávání druhého bodu pořadu a doporučuji, aby po skončení tohoto bodu byla teprve polední přestávka.

Zpravodajskou zprávu k tomuto bodu přednese poslanec Pacner. Prosím, aby se ujal slova.

Zpravodaj poslanec V. Pacner: Vážené soudružky a soudruzi poslanci. V návaznosti na zdůvodnění návrhu místopředsedou vlády prof. Lacem, chtěl bych připomenout, že organizace soudnictví, jak odpovídá federativnímu uspořádání státu, je obsažena v základních rysech v novelizovaném znění osmé hlavy Ústavy, které jsme právě schválili. Je proto nyní třeba tyto změny vyjádřit podrobněji změnou a doplněním zákona o organizaci soudů a o volbách soudců. Stává se tak vládním návrhem zákona, který je nyní na pořadu jednání.

Úprava vychází ze základního pojetí, že se rozlišují soudy ČSSR, k nimž náleží Nejvyšší soud ČSSR a vojenské soudy, a dále soudy republik, jejichž soustavu tvoří okresní a krajské soudy a nejvyšší soudy republik. Závažnou změnou proti dosavadnímu stavu je ústavní princip, že soudy rozhodují v senátu nebo jediným soudcem označeným zde ve zkráceném znění jako samosoudce. Ustanovení o složení senátu pro jednotlivé úseky rozhodovací činnosti je dáno tím, jakou měrou se účastní rozhodování soudu soudci z lidu. Protože těžiště zjišťování skutkového stavu v projednávaných věcech spočívá na řízení u okresních soudů, stanoví se, že u okresních soudů je senát složen ze soudce z povolání a dvou soudců z lidu, kteří zde mohou v nejzávažnějších věcech projednávaných před senátem svými životními zkušenostmi přispět k objasnění věci a spravedlivému rozhodnutí. Odlišné řešení vyžaduje složení senátu u krajských soudů. Tyto soudy především přezkoumávají na základě podaného odvolání rozhodnutí okresních soudů, přičemž povaze tohoto úkonu odpovídá složení senátu ze tří soudců z povolání. Naproti tomu tam, kde krajský soud rozhoduje jako soud I. stupně, odpovídá složení senátu krajského soudu, úpravě platné u okresního soudu. Soud tedy bude rozhodovat v takových případech v senátu složeném ze soudce z povolání a dvou soudců z lidu.

Krajský soud bude však rozhodovat v trestním řízení o některých nejzávažnějších trestných činech, což vyžaduje, aby se tak dělo v rozšířeném senátu pětičlenném, složeném ze dvou soudců z povolání a tří soudců z lidu, aby každý případ mohl být v tomto širším kolektivním orgánu opravdu všestranně posouzen.

Nově se také vymezuje působnost předsedy soudu ve shodě s jeho úkoly a posláním. Je zde kladen zvláštní důraz na sledování rozhodovací činnosti nižších soudů. Obdobné organizační uspořádání, pokud jde o uplatnění senátního a samosoudcovského principu, složení senátů a působnost náčelníků soudů, se provádí u vojenských soudů.

Působnost nejvyšších soudů republik je vymezena tak, že tyto soudy rozhodují o odvoláních tam, kde v I. stupni rozhodoval krajský soud a že dále rozhodují o stížnostech pro porušení zákona ve věcech vymezených v procesních předpisech. Konkrétně půjde o stížnosti pro porušení zákona v případech, kde rozhodoval o řádném opravném prostředku krajský soud, popř. kde řízení skončilo pravomocně u okresního soudu, protože proti jeho rozhodnutí nebylo podáno odvolání. Nejvyšším soudům republik zůstávají posléze vyhrazena některá rozhodnutí, která mají vztah k obvodům různých krajských soudů, jako je zejména přikázání věci od soudu obvodu jednoho krajského soudu k soudu, který leží v obvodu jiného krajského soudu apod.

V navrženém zákoně se dále určuje struktura nejvyšších soudů republik a Nejvyššího soudu ČSSR. Uspořádání spočívá ve vytvoření kolegií pro jednotlivé úseky soudní činnosti a ve vymezení působnosti plén těchto soudů. Uspořádání těchto nejvyšších soudů je rámcové, přičemž se v podrobnostech odkazuje na jednací řády, které si nejvyšší soudy samy vydají.

Pokud jde o územní organizaci soudů, stanoví se v projednávaném zákoně pouze sídlo Nejvyššího soudu ČSSR a sídla nejvyšších soudů republik, kdežto určení sídel a obvodů okresních a krajských soudů se ponechává zákonům národních rad, protože tato otázka úzce souvisí s územním členěním státu a uspořádáním národních výborů, což náleží do zákonodárné působnosti národních rad, jak už o této otázce zde bylo hovořeno.

Z požadavku určité pružnosti úpravy vyplývá ustanovení, že ministr spravedlnosti může vyhláškou určit, že věci určitého druhu z obvodů několika soudů bude vyřizovat jeden okresní soud. Je to praktické pro některé druhy agendy, kde se vyžaduje vyšší míra specializace a kde jsou pro toto rozhodování vytvořeny podmínky.

Odlišnost vojenského soudnictví odůvodňuje ustanovení, podle něhož vojenské soudy zřizuje a zrušuje president ČSSR. Poněkud odlišně od dosavadní úpravy se vymezují i úkoly správy soudů, kterou vykonávají ministři spravedlnosti obou republik. Důležité je zde ustanovení, že ministerstvo spravedlnosti při plnění těchto úkolů sleduje soudní činnost, samo však nemůže činit opatření ve vztahu k soudům, nýbrž dává nejvyššímu soudu republiky, popř. Nejvyššímu soudu ČSSR podněty k zevšeobecňování soudní činnosti, zajištění správného výkladu zákonů a jiných právních předpisů.

Na toto vymezení úkolů ministerstev spravedlnosti ve věcech správy soudů navazují významná nová ustanovení stanovící oprávnění ministrů spravedlnosti podávat stížnosti pro porušení zákona, jestliže zjistí při plnění svých úkolů, že jsou pro to dány podmínky. Tím se umožňuje ministrům spravedlnosti, aby sami učinili cestou mimořádného opravného prostředku kroky k zjednání nápravy nezávisle na obdobném právu generálního prokurátora.

Při úpravě voleb soudců dochází k závažné změně zvýšením minimální věkové hranice soudců na 24 let. Děje se tak po úvaze, že dosavadní věková hranice 21 let nebyla zárukou, že soudce bude mít vždy dostatečné zkušenosti pro výkon své velmi odpovědné funkce.