Spatřuji vysoký politický význam těchto návrhů také v tom, že vyzdvihují úlohu a poslání soudů i prokuratury, neboť soudy a prokuratura, stejně jako jejich pracovníci, kteří jsou součástí naší společnosti, prošli oním složitým politickým vývojem v naší zemi, nebyli uchráněni útoků kontrarevolučních a pravicově oportunistických sil a velmi často se dostávali na prvé místo těchto útoků. Nejeden soudce a nejeden prokurátor zažil mnoho anonymních dopisů, telefonických výhrůžek a jiných forem psychologického a morálního nátlaku i výhrůžek fyzickým terorem. Proto je, myslím, třeba si uvědomit, že i těmto pracovníkům je třeba dát plnou jistotu a záruku, a to spatřuji i v zákonných návrzích.

Soudružky a soudruzi, v našem státě probíhá 95 % zákonodárného procesu ve Federálním shromáždění a asi 5 % zbývá národním radám. Považuji tuto proporci za správnou. Posiluje jednotu našeho socialistického státu. Ale dovolte mi, abych hovořil nejen z pozic poslance Federálního shromáždění, ale také jako ministr spravedlnosti ČSR, a to proto, že dopad těchto zákonů v prvé řadě přísluší do národních orgánů, do obou ministerstev, českého i slovenského.

Chtěl bych podtrhnout tu skutečnost, že každé rozhodování soudců, každé rozhodování úředníka, který zákon vykládá, který jej provádí, je současně významnou politickou činností. Tuto skutečnost vyjádřil už dávno známý německý filosof a právník Kelsen, který na ní dokumentoval, jak praxe může dobrý úmysl zákonodárce buď promítnout do života a uplatnit, anebo jak jej může také zvrtnout. Myslím, že jsme v tomto shromáždění byli právě v loňském roce svědky toho, jak i zákonodárná činnost byla předmětem urputného mocensko-politického zápasu a že to byl zejména rehabilitační zákon, který byl klasickým dokladem pokusu kontrarevolučních sil o tzv. generální pardon, o zrušení všech rozsudků, které byly přijaty od počátku budování socialismu v této zemi.

Dovolte mi k tomu několik poznámek. Tehdy pro trestné činy proti republice bylo odsouzeno cca 45 000 osob. Zatím jsme v ČSR dostali 17 000 žádostí o rehabilitaci, a protože termín skončil, je to definitivní číslo. Už z toho je patrno, že rozhodná většina tehdy odsouzených a také vězněných považovala odsouzení i trest za správné a že o rehabilitaci nepožádala. Menšina, která se přihlásila, ovšem není jednolitá. Jsou tam lidé, kteří si plně zaslouží, aby byli rehabilitováni proto, že byla porušena socialistická zákonnost. Je tam velká skupina těch, kde byla použita vysoká míra neb nesprávný paragraf, ale kde ve skutečnosti došlo ke spáchání trestného činu proti republice, ovšem v menší míře. A jsou tam konečně i takoví, a to na základě činnosti nejrůznějších poraden a také K 231, kteří si rehabilitace nezaslouží, a mezi nimi dokonce řada jednotlivců, kteří to prokázali tím, že znovu opustili republiku a znovu se tak dopustili trestného činu podle § 109 trestního zákona.

Chtěl bych na této skutečnosti dokumentovat jedno, že všem těm, kteří v tomto shromáždění bojovali za generální pardon, všem těm, kteří se snaží usměrnit v tomto smyslu praxi rehabilitačních senátů, nešlo o skutečnou rehabilitaci, šlo o politikum, šlo o to, zneužít přípravy tohoto zákona a dnes jeho plnění ke svým temným, protisocialistickým cílům. A chtěl bych podtrhnout, že to byla jedině KSČ, její ústřední výbor, který v lednu 1968 důsledně a zásadně rozhodl rehabilitaci provést a všem, kteří si ji zaslouží, také ji co nejrychleji uskutečnit.

Já osobně jsem v ústavně právním výboru vždycky byl proti preambulím, nezakládají žádná práva a povinnosti a jsou pouze jakýmisi slavnostními proklamacemi. Musím však konstatovat, že i tu platí zásada, že výjimka potvrzuje pravidlo, a že je to právě preambule k rehabilitačnímu zákonu, v níž zdravé síly tohoto shromáždění prosadily správnou koncepci, kterou měla strana v úmyslu, koncepci uskutečnit rehabilitaci těch, kteří byli neprávem odsouzeni, ale nepřipustit, aby byly porušeny zásady revoluční zákonnosti únorových událostí roku 1948.

Soudce koneckonců provádí politiku i v tom, jakou určuje v rámci volné úvahy výši trestu, a koneckonců i tím, jaké delikty se objevují před soudními tribunály. Myslím, že právě zákon o přečinech je příležitostí k tomu, abychom se zamysleli, že otázka výše trestu tu bude hrát onu roli, kterou naznačil soudruh místopředseda Laco, že zákon má mít v prvé řadě preventivní působnost, že má tedy odstrašit ty, kteří by chtěli podobný přečin spáchat.

Chtěl bych upozornit na zajímavou skutečnost, že zatímco se v posledních letech zhoršovala ekonomika našeho státu, zatímco se rozmnožovalo rozkrádání socialistického majetku a zatímco zřejmě docházelo k naplnění skutkové podstaty trestných činů podle II. hlavy trestního zákona, zmenšil se počet trestních řízení pro takovéto trestné činy. Je to zajímavá dialektická rozpornost, kdy na jedné straně stoupá rozklad ekonomiky státu a na druhé straně dochází k daleko menšímu postihu.

Soudruh poslanec Neuman, myslím, velmi správně upozornil v souvislosti s tím, když hovořil o místních lidových soudech, že náš platný právní řád nese některé stopy oněch dob po roce 1960, kdy byla v podstatě nesprávně hodnocena politická situace v naší zemi a stupeň politické úrovně, jíž jsme dosáhli.

Už starý římský senátor Marulus říkal, že právo kodifikuje jen to, k čemu společnost došla ve své politické a ekonomické oblasti. A je třeba říci, že po roce 1960, kdy se šířily teze o beztřídní společnosti, o bezkonfliktnosti, v té době se do našeho platného právního řádu dostala některá ustanovení, která přinejmenším, a mám na mysli i instituci místních lidových soudů, předběhla daný stupeň společenského vývoje, jak nám to koneckonců ukázal zejména rok 1968 a počátek roku 1969.

Dovolte, abych při této příležitosti prohlásil, že se necítíme v ministerstvu spravedlnosti ČSR vázáni akčním programem, který byl schválen loni 3. června 1968. Je tomu tak ze dvou důvodů: jednak proto, že pozitivní prvky, které obsahoval, jsou promítnuty v řadě novel, které se dnes předkládají, jednak, a zejména proto, že revizionistické, pravicově oportunistické tendence, které tento program nese, odmítáme. Připravujeme nový program, který by vycházel plně z realizačních směrnic ÚV KSČ a jejich dalších ustanovení.

Soudružky a soudruzi, vítám to, co řekl soudruh Laco, že budeme připravovat velkou novelu civilního i trestního soudního řádu. Domnívám se, že to nebude tak rychlé, jak se předpokládá, do půl roku, protože bude třeba v prvé řadě posoudit zkušenosti samosoudcovské agendy a právě těch opatření, která dnes přijímáme. Chtěl bych ovšem podtrhnout, že bychom při této novele měli respektovat také připomínky praxe, které do určité míry při přípravě dnešních norem nebyly plně akceptovány a také plně umožněny. Nezapomeňme na to, co říkal Goethe, že každá teorie je šedá a jedině praxe je onen zelený strom života.

Sešel jsem se v poslední době s řadou soudců, kteří mají řadu připomínek. Chtěl bych říci, že v legislativních pracích se nám promítají v podstatě dvě tendence: jedna tendence chce postihnout kde co zákonem co nejpřesněji a co nejsložitějším řízením, přičemž se říká, že v tom je podstata právní ochrany občana. Já s touto tendencí nesouhlasím, protože občan, který se nevyzná v právním řádu a ve spleti procesních předpisů, je spíše vystaven nebezpečí menší ochrany než jistoty větší ochrany.

Druhá tendence se opírá o myšlenky racionalizace. Myslím, že právě stranické vedení podtrhuje tuto myšlenku ve všech oblastech našeho společenského života a že bychom měli i v budoucnosti v legislativní práci k ní přihlížet. Domnívám se proto, že bude účelné vrátit se k oné dobré staré praxi, kdy FS a jiné politické orgány nejdříve schvalují politické zásady jednotlivých zákonných úprav a kdy teprve poté dochází k projednání paragrafovaného znění, neboť upřímně řečeno paragrafované znění je už právnické řemeslo, kterým by se nepotřebovaly politické orgány zabývat.

Dovolte mi ještě několik poznámek k zákonu o přečinech. Není pochyby, že nepřátelská propaganda zvedne opět své hlásné trouby a že se bude snažit pomluvit kde co v souvislosti s naším dnešním jednáním. Chtěl bych připomenout jeden z výroků V. I. Lenina, který řekl, že "i v podmínkách rozvinutého socialismu jsou stát a právo nuceny vykonávat funkci ochrany veřejného pořádku, protože zatím ještě dochází k přímému porušování společenského pořádku a k páchání trestných činů, vést rozhodný boj proti příživníkům, podvodníkům a podobným nositelům tradic kapitalismu".

I Vladimír Iljič předvídal v etapě rozvinutého socialismu potřebu pevného právního řádu, potřebu takových zákonných ustanovení, které by tyto trestné činy postihovaly. Domnívám se, že bude proto třeba, aby orgány činné v trestním řízení, vyšetřovatelé bezpečnosti, prokurátoři a soudy se ve svých meziresortních poradách připravili i na to, aby legisvagance těchto zákonů a zejména zákona o přečinech nebyla příliš dlouhá, abychom mohli právě onu preventivní stránku prokázat a podpořit také brzkým odsouzením.

Soudružky a soudruzi, je obecně známo, že v naší zemi roste kriminalita. Domnívám se, že ony liberalistické a revizionistické tendence se promítly také do zákona o výkonu vazby a výkonu trestu a domnívám se, že brzy budeme muset věnovat těmto otázkám pozornost. Nedávno jsem navštívil jeden z ústavů nápravného zařízení. To, co platí podle dosavadního zákona a to, co platí podle kázeňského řádu, je život postavený na ruby. Uvedu příklad. Prosil bych ovšem soudruhy novináře, aby ho nezveřejňovali, protože by mohl přispět ještě k narušení morálky odsouzených.

Jestliže je odsouzený vyzván k tomu, aby šel pracovat na místo, které je určeno v nějakém průmyslovém podniku, a většinou se pracuje venku v dešti, ve sněhu a na mrazech, potom dostane za den 3x teplou stravu, vydělá si 30 - 40 Kčs, z toho 20 - 25 Kčs zaplatí za "sanatorní" péči, kterou dostává v útvarech správy nápravné výchovy. Jestliže ovšem odmítne jít do práce, potom je uzavřen na základě kázeňského rozhodnutí v samovazbě, kde je předepsáno 18^o C tepla, kde dostává 3x denně stejné jídlo jako ten, který pracuje venku, a kde tedy může v klidu filosofovat o tom, co bude dělat, až mu trest skončí. Přitom náčelník tábora platí měsíčně 150 Kčs za otop a má doma jen 15^o C tepla, chodí, chrchlá v práci, protože je nemocen.

Soudružkám bych chtěl ještě říci, že bych jim přál mít to, co jsem viděl v lednici tohoto útvaru sboru nápravné výchovy. Bylo tam vepřové, uzené i hovězí, protože na všechno je předpis. V době, kdy strádá naše veřejnost, bohužel ti, kteří porušovali život společnosti, kteří se dopustili trestných činů, dostanou všechno, neboť jinak by soudruzi, kteří tam vykonávají službu, se dopustili služebních přestupků.

Domnívám se, že je proto potřeba se velmi seriózně na tuto otázku podívat i z hlediska oné známé teze V. I. Lenina, že "kdo nepracuje, ať nejí" a že je třeba naši penologii orientovat v prvé řadě k tomu, jak ochránit 14 miliónů občanů tohoto státu a ne jak v bavlnce pěstovat 15 000 těch, kteří byli právem odsouzeni a právem jsou ve věznici.

Chtěl bych, soudružky a soudruzi, použít ještě jeden Leninův citát v souvislosti s připravovanými zákony. Říká: "Právo jako regulátor socialistických společenských vztahů je prostředkem jejich ochrany, aktivně působí na ekonomické, politické, ideologické stránky společenského života a stimuluje jejich progresívní vývoj."

Jsem hluboce přesvědčen, že návrhy zákonů, které byly předloženy, plní tuto vážnou a zajímavou Leninovu myšlenku. Cituji Lenina také proto, že jsem se dozvěděl, že jeden z pedagogických pracovníků naší teoretické fronty se nedávno vyjádřil, že úvahy Leninovy o státu a právu jsou nedostatečné, nepropracované, zejména proto, že Lenin práva studoval pouze jeden rok.

Soudružky a soudruzi, chtěl bych za předpokladu, že návrhy zákonů budou schváleny, jménem svým i jménem svého slovenského kolegy s. dr. Vašečky poděkovat vám za důvěru, kterou nám projevujete. Spočívá v tom, že máme mít právo jmenovat předsedy krajských a okresních soudů a pokud při výkonu své ústavní pravomoci zjistíme porušení zákona, podat i stížnost pro porušení zákona. Dává nám to možnost, abychom postavili do vedoucích funkcí politicky i odborně způsobilé, lidu oddané kádry, připravené plnit politickou linii KSČ i v oblasti justice a zajišťovat tak, aby vedoucí úloha strany byla v této oblasti prováděna.

Setkal jsem se s názorem, že tyto zákony směřují k tomu, co je již obehranou písničkou našich západních "přátel" - k padesátým létům. Chci vás ujistit, že nepřipustíme v justici, aby došlo k porušení socialistické zákonnosti. Nechceme padesátá léta a nechceme se pro porušení socialistické zákonnosti kdykoliv a komukoliv zpovídat. Avšak uděláme také všechno pro to, aby se nevrátila ta padesátá léta, kdy se naše země hemžila teroristy, špióny, vrahy a nepřáteli socialistického společenského řádu. I to patří po mém soudu k povinnostem justičních orgánů a všech orgánů činných v trestním řízení.

Dovolte mi, abych z tohoto místa ujistil osobně Českou národní radu a českou vládu, jíž jsem ústavně odpovědný, ale také vás, soudružky a soudruzi poslanci, kteří přijímáte zákony, jež budou justiční pracovníky zavazovat, že uděláme všechno pro to, aby pracovníci justice byli aktivním a angažovaným oddílem socialistického státního aparátu. Mezi nimi probíhá proces diferenciace a konsolidace tak, jako v celé naší společnosti. Věřím, že i když jde o proces, který nebude kratičký, pracovníci justice splní cíle, které od nich očekává KSČ, vláda ČSSR a také Federální shromáždění, přijme-li a schválí-li předložené návrhy zákonů.

Předsedkyně SL MUDr. S. Pennigerová: Děkuji poslanci dr. Němcovi. Dále bude hovořit poslanec Eduard Manďák.

Poslanec Manďák: Zákonnost, vážená sněmovno, nemůže být košická, bratislavská, ostravská, brněnská, budějovická nebo pražská, zákonnost může být jen jedna - a to zákonnost československá. Vítám tedy, že i předložené návrhy, pokud jde o soudní uspořádání ve smyslu ústavního zákona, respektují tuto skutečnost a nezbytnost.

Avšak to je pouze část věci. Jinak je to tak, že teoreticky naše soudní soustava byla i dříve velmi pohledná, pěkná, že to byl skoro zlatý věk našeho soudnictví. Víme však, že v praxi věci vypadaly poněkud jinak a víme také, že v životě se mnoho z toho, co se očekávalo a co bylo míněno, pokřivilo, bylo deformováno. Obávám se, že i v dalším vývoji po přijetí těchto změn by mohl nastat obdobný vývoj, že by za krátký čas věci vypadaly stejně.

Chci upoutat vaši pozornost k jedné otázce. Vzpomínáme si, že v naší zemi docházelo k územním změnám a že zejména došlo před určitou dobou k velmi rozsáhlé změně územní správy a že tato změna politické územní správy byla okamžitě spojována s obdobnými změnami v územní působnosti soudů. Takovéto věci přinášejí hotové neštěstí pro celý nás život. Netýká se to jen orgánů činných v trestním řízení a vůbec v oblasti spravedlnosti, ale dotýká se to i jiných oblastí našeho života.

Uvádím to v této spojitosti proto, poněvadž si myslím, že se s tím musíme vyrovnat, že musí nastat určitá změna a obrat, a to v době pokud možno dohledné. Pocházím jako mnozí z vás z takového okresu, na jehož území před válkou a těsně po válce působily tři soudní okresy. V pozdější době z takovýchto tří administrativních okresů byl vytvořen jeden okres, to znamená, že se sloučilo v důsledku jistého pojetí, které převládalo v našich představách, šest nebo sedm bývalých okresních soudů v jeden okresní soud, a to v sídle administrativního okresu.

To přirozeně zanechalo hluboké stopy v celé soudní činnosti a praxi, v celém procesu, který musí v této oblasti být změněn, máme-li se správným směrem ubírat. Tento stav vedl k oslabení celé soudní praxe, soudního postihu, a to v každém směru, nejen v oblasti trestní, ale i v oblasti civilní, a muselo to zanechávat hlubokou nespokojenost u těch občanů, kteří se domáhali svého práva, avšak kteří se v žádném případě nemohli uspokojivě svých práv domoci z důvodů časových a také proto, že se změnil podstatným způsobem i co do počtu aparát, který působil v těchto úsecích a který měl hájit občanům to, co jejich jest.

Vezmeme-li oblast ochrany občanů, pokud jde o záležitosti trestní, pokud jde o skutky, které se obracejí proti nim nebo společnosti, vidíme, že i zde to nebylo v pořádku. Se zrušením soudních okresů tupým, bezhlavým způsobem došlo i k likvidaci věznic při okresních soudech. Není to volání po nějakých věznicích jako samoúčelu, to je totiž holá skutečnost, že tomu tak je. Nedávné události, a nejen nedávné, nás přesvědčily o tom, že takovým způsobem to dělat nelze, že ve velkém městě nemáte pomalu kam takového výtržníka nebo zloděje, který byl přistižen při činu, zajistit tak, aby to bylo v pořádku, aby se mohlo přistoupit k dalšímu řízení. Dnes v rámci jednoho okresu je jediná, často malá věznice, což není v souladu s tím, co potřebujeme v oblasti práva, ochrany naší společnosti a ochrany zájmů našich občanů.

Totéž je, pokud jde o krajské soudy. U krajských soudů došlo k obdobnému vývoji, i tam z důvodů změny administrativních krajů došlo i ke změně krajských soudů.

Kladu otázku, zda bychom neměli promyslet soustavu okresních soudů i soustavu krajských soudů bez ohledu na velikost okresů správních, aby opravdu mohl být právu zjednán průchod. Ono je to totiž tak: dnes nevíme, při přijímání této ústavní změny, co bude, dojde-li jenom ke zrušení krajů. Pravděpodobně nastoupí jako dříve stejný vývoj. Budou krajské soudy, nebudou krajské soudy, zruší-li se KNV? Na tyto otázky se nedává odpověď a přitom z praxe známe, jak to vypadalo při dosavadních územních změnách. Mám za to, že sněmovna má právo na vysvětlení této otázky, abychom měli určitou představu a jistotu, že věci budou v pořádku.

Kladu otázku, zda by nebylo správné podmínit změny v soudní soustavě jistým dodatkem Ústavy nebo jistým zákonným dodatkem, aby nemohlo docházet k takovému bezhlavému postupu, jakého jsme byli dosud svědky, a to tím spíše, že víme, že případů trestně stíhaných nikoli ubylo, ale naopak přibylo, a že nemůžeme s tímto stavem, i pokud jde o dosavadní strukturu, nepočítat. Je to vůbec problematika výkonu platných rozhodnutí. Souvisí to s tím, co jsem tu už řekl: můžeme i při správném rozhodnutí, při správném rozsudku a při jeho vykonatelnosti dostat se lehko do situace, že nejsme schopni provést jeho výkon, dosáhnout výkonu určitého opatření, a to nejen proto, že je mnoho zákonných norem, které vůbec nepočítají se sankcemi, to znamená jsou jakýmisi právními deklaracemi, ale i u těch norem, které stránku výkonu, stránku sankcí mají, předpokládají, že nejsme schopni výkonu, vykonatelnosti dosáhnout.