Předseda ČNR E. Erban: Děkuji předsedovi
Nejvyššího soudu ČSR JUDr. J. Ondřejovi
za jeho projev a přistoupíme nyní k rozpravě.
Dávám jako prvnímu slovo posl. L. Černému.
Poslanec Ludvík Černý: Vážené
soudružky a soudruzi poslanci, vážení
hosté! Ve zprávě Nejvyššího
soudu České socialistické republiky o stavu
socialistické zákonnosti je konstatováno,
že v oblasti trestné činnosti velmi vážným
problémem s trvale vzestupnou tendencí zůstávají
trestné činy proti majetku v socialistickém
vlastnictví.
S růstem trestné činnosti na úseku
kriminality, poškozujícím naši ekonomiku,
je zaznamenáno výrazné zvýšení
způsobených hmotných škod. Ve zprávě
se uvádí, že v roce 1970 činily dvojnásobek
škod z roku 1969 a jsou vyčísleny částkou
více než 107 miliónů Kčs.
Je nepochybné, že na vývoj kriminality má
přímý vliv všeobecný stav dodržování
socialistické zákonnosti a úroveň
boje proti ní v uplynulém období. Dokladem
toho je výrazný vzestup kriminality v roce 1968
a 1969, kdy došlo k všeobecnému poklesu úcty
k právnímu řádu a dodržování
socialistické zákonnosti vůbec.
Růst trestné činnosti na úseku hospodářské
kriminality nelze však omezit pouze na vyčíslení
hmotných škod, protože na rozdíl od jiné
trestné činnosti má hospodářská
kriminalita svoje specifikum: řada pachatelů provádí
trestnou činnost po delší období bez
postihu a často bývá odhalena jen náhodnou
kontrolou, čímž se celková částka
hmotných škod stává nepřehlednou.
Rozkrádání majetku v socialistickém
vlastnictví se projevuje ve všech oblastech národního
hospodářství a v rozličných
formách. Rozkrádají se finanční
prostředky, suroviny, materiál. Pachatelé
trestných činů působí jednotlivě
i v kolektivech, což je zvláště nebezpečné,
protože tuto činnost často maskují různými
administrativními machinacemi, součinností
i s osobami "vně" podniku a samotný postih
vůči nim je velmi obtížný.
Tyto osoby se ve své trestné činnosti zřejmě
řídí, bohužel, dnes dosti populárním
heslem "kdo nekrade, okrádá svoji rodinu".
Samozřejmě, kdo nekrade ze státního.
Pachatelé trestných činů v oblasti
hospodářské kriminality zvýšili
v posledních letech jejich intenzitu a změnili formy
provádění. Dochází k páchání
takové trestné činnosti, která řadu
let nebyla problémem: např. k vloupání
do pokladen, pancéřových skříní,
galerií a kostelů. V posledních letech vzrostl
i počet loupeží páchaných ozbrojenými
a maskovanými pachateli. Předmětem jejich
zájmu jsou zejména pošty, spořitelny,
osoby přenášející tržbu,
členové závodních stráží
apod. To jsou některé staronové formy útoků
na majetek v socialistickém vlastnictví "zvenčí"
umožněných v mnoha případech
zejména nesprávným a nedostatečným
ukládáním a evidováním materiálů
i špatnou ostrahou.
Formy rozkrádání "zevnitř"
jsou však daleko častější a jsou
specifické podle hospodářských úseků.
Nejohroženější jsou socialistické
organizace, kde se projevuje trestná činnost porušováním
státní disciplíny při nakládání
s finančními a materiálovými prostředky
v podniku, ve službách a v obchodě, kde jsou
typické různé formy krácení
tržeb, machinací se zbožím, tj. machinace
se zaměňováním kvality výrobků,
zvyšováním či snižováním
jakostních tříd, umožněné
zejména nedostatečnou a nepravidelnou kontrolní
a revizní činností. Na úseku služeb
jsou předražovány prováděné
práce, je účtován materiál
a součástky, které vůbec nebyly použity.
Pachatelé této trestné činnosti jsou
neobyčejně vynalézaví a prostý
občan se sice upřímně obdivuje rychlosti,
s jakou vám vypočítají leckde cenu
za 68 dkg vepřového masa, ale jeho obdiv však
rychle zmizí, když si to doma v klidu přepočítá.
Stejně tak asi nemáme v malíčku mičurinské
závěry o druzích ovocných odrůd
a jejich vzájemného křížení,
takže lehce přehlédneme, že si neneseme
domů ovoce, za které jsme zaplatili jako za prvotřídní,
ale druhou jakostní třídu, a jsme-li ještě
při tom roztěkaní, pak také neseme
o pár dkg méně.
Stále ještě bují úplatkářství
a šmelina. Častým zjevem je požadování
a pobírání úplat za nedostatkové
zboží, často se takové zboží
prodává i přímo z výroby na
úkor tržních fondů. Spekuluje se s valutami,
tuzexovými bony, tuzexovým zbožím i
zbožím pašovaným na naše území.
A to vše na úkor nás všech, to vše
nás ochuzuje o výsledky společné práce.
To vše se bezprostředně dotýká
každého občana. Shodli jsme se při jedné
diskusi v mém volebním obvodě, že všechny
tyto jevy ukazují na jedno: na pokles občanské
morálky. Dokazují neklamně uvolnění
kázně a příčiny tohoto stavu
je nutno vidět zejména v uplynulých třech
letech, kdy došlo ke snížení autority
celého právního řádu a i ke
snížení autority státních orgánů
i vedoucích hospodářských pracovníků.
Při rozkrádání socialistického
majetku nejde vždycky o trestné činy či
přečiny úmyslné. Z nedbalosti a lhostejného
poměru k tomu "z čeho krev neteče",
protože to není zrovna "moje", dochází
v našem hospodářství k protispolečenskému
chování, které svědčí
o laxním postoji občanů k majetku v socialistickém
vlastnictví. Velmi často dochází k
požárům, poškozování výrobních
zařízení, znehodnocování potravin
tím, že pachatel z nedbalosti poruší povinnosti,
vyplývající z jeho pracovního zařazení,
nebo jednáním, které svědčí
o neodpovědném postoji k majetku, který je
v socialistickém vlastnictví.
Uplynulá doba ukázala, že příčiny
růstu hospodářské kriminality jsou
také v nedostatečné a málo účinné
vnitropodnikové a resortní kontrole. Máme-li
dosáhnout cílů XIV. sjezdu strany, budeme
muset vyvinout velké úsilí o důsledné
překonání všech pozůstatků
krizového období, prosadit do praxe principy socialistické
organizovanosti, disciplíny, evidence a kontroly, boje
proti korupci, spekulaci, rozkrádání, ale
i lajdáctví a neodpovědnosti.
Jsem toho názoru, že všechna opatření
represívní musí být nutně podepřena
systematickou morální výchovou v duchu pravidel
socialistického soužití. Tím mám
na mysli, že je především nutné
předcházet trestné činnosti, předcházet
porušování socialistické zákonnosti
politickými a morálními prostředky.
Politické a morální prostředky prevence
předpokládají totiž upevnění
politické a morální jednoty všeho lidu
a zapojení nejširších mas občanů
do boje s kriminalitou, zejména na úseku porušování
socialistické ekonomiky. Jde také o úzkou
spolupráci orgánů činných v
trestním řízení s národními
výbory všech stupňů i s voliči,
jimž jsou soudy odpovědny za stav socialistické
zákonnosti v jejich obvodu.
Významnou úlohu při upevňování
pořádku a kázně na pracovištích
by měly sehrát odborové organizace, kterým
spolu s příslušnými hospodářskými
pracovníky připadá důležitý
úkol vyžadovat plnění všech povinností
tak, jak to vyplývá pro každého z nás
z obecně platných právních předpisů.
Stejně je nutné, abychom v celém národním
hospodářství vytvářely konkrétní
předpoklady pro účinnou prevenci, kterou
musíme vidět ve tvořivém přístupu
k rozvoji našeho národního hospodářství.
Občan posuzuje vývoj naší politické
a ekonomické situace podle toho, zda si na trhu koupí
to, co právě potřebuje. A přiznejme
si, že je ještě řada takových běžných
věcí, které často pracně shání
a nakonec z nutnosti je ochoten zaplatit cokoliv a komukoliv za
věc, u které pak ani nepátrá, z jakých
pochází zdrojů.
Příkladů by bylo možno uvést
celou řadu, setkáváme se s nimi denně.
Úspěšný rozvoj národního
hospodářství pokládáme tedy
za nejúčinnější nástroj
předcházení této trestné činnosti.
Dovolte mi, soudružky a soudruzi, abych svůj diskusní
příspěvek zakončil slovy soudruha
Husáka, která pronesl na XIV. sjezdu naší
strany. Řekl: "Je třeba vést velkou
politickovýchovnou práci za respektování
zákonů ve prospěch občana i ve prospěch
společnosti, za dodržování norem socialistického
soužití. Úcta k zákonům i k právu
se musí stát v naší společnosti
přirozeným zjevem." A tomu musíme dát
svoji plnou podporu.
Předseda ČNR E. Erban: Děkuji poslanci
Černému. Do rozpravy se dále přihlásila
poslankyně E. Kaplanová. Dávám ji
slovo.
Posl. Eliška Kaplanová: Vážené
soudružky a soudruzi! S velkým zájmem jsem
si přečetla zprávu Nejvyššího
soudu ČSR o stavu socialistické zákonnosti,
kterou dnes projednáváme. Zvláště
mne zaujala část čtvrtá, která
se zabývá ochranou rodiny a mládeže.
Tato problematika je mi velmi blízká a v praxi se
denně setkávám s řadou problémů,
které s těmito otázkami souvisejí.
Také výbory ČNR, a to ústavně
právní, zdravotní a sociální,
i stálá pracovní skupina předsednictva
ČNR pro otázky mládeže mnohé
tyto otázky projednávaly a řešily. Zabývali
jsme se problémy výchovy, výživy, péče
o děti a mládež, kriminalitou dětí
a mládeže, hodnocením platných zákonných
norem na úseku právní ochrany mládeže
a jejich využíváním v praxi, otázkami
mladých manželství, otázkami populační
politiky, bytovou problematikou mladých manželství
i perspektivami sociální politiky v ČSR.
Z našich jednání vzešla celá řada
podnětů a návrhů, které byly
předány příslušným resortům.
Jistě souhlasíte se mnou, že tato práce
byla a je zajímavá, je i náročná,
její řešení obtížné,
ale potřebné s ohledem na hlubší souvislosti
v dané etapě vývoje socialistické
společnosti.
Základní buňkou státu je dobrá
rodina. Toto ideální prostředí pro
výchovu dětí prožívá v
poslední době určitou krizi. Čísla
o stále narůstající rozvodovosti jsou
toho dokladem. S narůstajícím počtem
rozvedených manželství narůstá
počet neúplných rodin, v nichž žije
stále větší počet postižených,
sociálně osiřelých dětí.
Nechci dnes hovořit o tom, že právě
děti z neúplných nebo rozvrácených
rodin se stávají pro společnost problémem
proto, že často z touhy po sebeuplatnění,
z pocitu křivdy nebo bolesti hledají východisko
v recesi, či trestné činnost.
Chtěla bych se spolu s vámi zamyslet nad skutečností,
jaká je, jaká nás trápí a co
můžeme pro zlepšení situace udělat.
Zpráva Nejvyššího soudu ČSR velmi
výstižně hodnotí současný
stav a využívání výchovných
opatření, jejichž realizace by mohla znamenat
obrat k lepšímu. Správně upozorňuje,
že jsou to především národní
výbory a jejich orgány péče o děti
na odborech sociálního zabezpečení,
které by měly navrhovat výchovná opatření
směrem k rodičům nebo dětem v rodinách,
které narušují řádnou výchovu
dětí.
Navrhovat výchovná opatření může
ovšem ten orgán, který situaci v rodině
zná a je přesvědčen, že toto
opatření je správné a něco
vyřeší. V této souvislosti bych chtěla
upozornit, že mám důvodné obavy, že
za stávající personální situace
v orgánech péče o dítě nebude
možná represe, ale ani účinná
prevence směrem k vyhledávání narušených
jedinců i rodin. Přes opakovaná upozornění
před rokem na plénu ČNR, přes doporučení
obsažená ve vládním usnesení
č. 190 ze srpna 1970 nebyly úseky odboru péče
o děti na ONV naplněny pracovníky, nebo i
za tohoto sníženého stavu pracovníků
v rámci akce 10% snížení řídícího
a správního aparátu byl počet pracovníků
odboru péče o děti snížen. Konkrétně
v okrese Opava na počet 170 tisíc obyvatel okresu
pracuje na ONV 8 pracovníků odboru péče
o děti, z toho 4 na větších národních
výborech v okresech. Navrhovaný a potřebný
počet pracovníků už v roce 1965 byl
11. Také v Ostravě připadá na jednoho
pracovníka zhruba 20 500 obyvatel. Kladu ovšem do
této souvislosti otázku, proč je stanoven
počet pracovníků odboru péče
o děti na počet obyvatel a nikoliv na počet
dětí? Je přece známo, že větší
výskyt narušených dětí a těch,
které páchají trestnou činnost, je
právě v sídlištích, kde je velké
množství obyvatel koncentrováno na menší
obytné ploše, čili více dětí
v daném množství obyvatel.
Ověřila jsem si, že v Severomoravském
kraji se pracovnice odboru péče o děti např.
v roce 1969 zúčastnily 16 349 jednání
z celkového počtu 30 860, což je zhruba 50
% jednání, jež měly u soudu absolvovat
a jichž se v důsledku pracovního přetížení
nemohly zúčastnit. Přitom je prevence zásadní
otázkou řešení problematiky potřebných
dětí. Navíc pracoviště orgánů
péče o děti trpí značnou fluktuací
pracovníků, která souvisí s řešením
nepopulárních úkolů v opakovaně
konfliktních situacích, které mnohé
pracovnice nejsou schopny řešit, ale ani snášet.
S touto skutečností souvisí pak řada
dalších potíží. Není-li
dost pracovníků, vázne vyhledávací
i kontrolní činnost. Proto také není
využíváno a v praxi uplatňováno
vládní nařízení č. 59/1964
o úkolech národních výborů
v péči o děti, ačkoliv právě
uplatňováním a důslednou realizací
tohoto vládního nařízení by
mohlo být dosaženo značného pokroku
v řešení této problematiky.
Přes tuto svízelnou personální situaci
však např. odbor péče o děti
ONV Opava v současné době připravuje
dohody o spolupráci v prevenci proti trestné činnosti
mládeže a mravního ohrožení dětí
s Okresní odborovou radou, Českým svazem
žen a Socialistickým svazem mládeže v
okrese Opava. Domnívám se, že by prostřednictvím
krajských inspektorů péče o děti
měly být ONV upozorněny na plnění
a využívání vládního nařízení
č. 59/1964 v tomto směru, poněvadž odbory
péče o děti budou moci řešit
své úkoly především ve spolupráci
s orgány a organizacemi NF, případně
se závody, kde však zatím tolik potřebné
sociální pracovnice nejsou. Ovšem, pokud tuto
problematiku nebudeme řešit jako celospolečenskou
záležitost, jako věc nás všech,
péče o rodinu a dítě se nám
nebude dařit. Ovšem při projednávání
některých aktuálních případů
narušených dětí, u nichž se nerealizuje
výchovné opatření, narážíme
na oprávněnou námitku orgánů
péče o dítě, ale i soudů: ano,
my bychom realizovali opatření, ale co dál?
A tu jsme u další zábrany. Vládní
usnesení č. 404/1966 uložilo KNV provést
diferenciaci výchovných zařízení
a zajistit vybudování dalších. Skutečnost
je taková, že vládní usnesení
není plněno, a i kdyby soud rozhodl o ústavní
nebo ochranné výchově, zejména u mladistvých,
není schopen toto usnesení realizovat. Domov mládeže
třídící v Brně - jediný
pro celou oblast Moravy, nemá volnou kapacitu a umístění
takového jedince trvá značnou dobu. Jaký
je výchovný dopad, si každý domyslí.
V této souvislosti bych chtěla upozornit, že
podobně jsou dnes naplněny všechny dětské
domovy pro děti od 3 do 18 let, je naplněn dětský
domov třídící v Novém Bohumíně
a v kraji není volná kapacita. Domnívám
se, že by ministerstvo školství ve spolupráci
s KNV mělo prověřit, jak se mohlo stát,
že pod dojmem zamýšlené dlouhodobé
koncepce ministerstva školství, směřující
k budování dětského domova rodinného
typu, řada dětských domovů snížila
kapacitu, nová kapacita vytvořena nebyla a nově
nařízené případy ústavní
výchovy nelze realizovat. Doposud chybí rovněž
organizační řády výchovných
zařízení, na něž čekáme
již několik let. Upozorňuji na tuto situaci
se vší zodpovědností, poněvadž
od roku 1963 nepamatuji takový stav. Odnímání
dětí ze závadných rodin by bylo zcela
znemožněno, což by v rámci projednávané
problematiky znamenalo další komplikaci a zhoršování
dané situace. Vůbec se domnívám -
pokud jde o práci odborů péče o děti
- že by bylo velmi potřebné vytvořit
ve společnosti - ve veřejném mínění,
příznivé klima pro práci sociálních
pracovníků, aby svou práci dělali
rádi, s vědomím celospolečenské
pomoci. Ještě svízelnější
je situace na úseku ústavů sociální
péče, kde jsou umisťovány děti
duševně vadné, zdravotně postižené
a nevychovatelné, jejichž rodiče často
čekají na umístění dítěte
až pět let.
Dále si myslím, že by bylo třeba rehabilitovat
v očích veřejnosti dobrou rodinu a dobrou
matku především. Tím, že jsme ženu
zrovnoprávnili, nevyřešili jsme všechno.
Ženu hodnotíme jako pracovní sílu a
na její nenahraditelnou funkci v mateřství
jako bychom zapomněli. Ve vědomí lidí
došlo k posunu hodnot, dítě se stává
často nežádoucí přítěží
a my ve výboru řešíme otázky
populace a propopulačních opatření,
abychom zajistili alespoň prostou reprodukci obyvatel naší
republiky. Domnívám se však, že řešení
populace netkví jen ve sféře materiální,
ale stejně tak ve sféře morální.
Přitom se mi vtírá otázka, zda naše
sdělovací prostředky i spisovatelé
dělají dost pro popularizaci dobré rodiny,
dobré výchovy dětí, chtěného
a uvědomělého rodičovství.
Vždyť "dobré příklady táhnou"!
A nemáme u nás jen vzory negativní. A přece
jeden negativně před obrazovku postavený
učitel ovlivní záporně celé
kolektivy dětí proti učitelům, celé
veřejné mínění, zatímco
kladný typ by mohl pomoci v kladném smyslu slova.
Jestliže se někdo hrubě vyjádří
o ženě na pracovišti před mladým
člověkem, snad si ani neuvědomí, že
mu dal návod k podobnému jednání k
ženám v budoucnu. Jsem přesvědčena.
že povzbuzování, kladné vzory, citová
výchova, tělesná výchova, estetika
- to jsou prostředky, jež by nám měly
pomoci formovat děti a mladé lidi. A zatím
se často, příliš často setkáváme
s hrubostí, vulgárností, neúctou k
staršímu. A přece zlepšení mezilidských
vztahů je tak žádoucí!
Zpráva Nejvyššího soudu hovoří
o omezení práv rodičů, jímž
je např. i nařízení ústavní
výchovy. Dnes je v dětských domovech umisťováno
80 i více procent dětí soudně. Denně
se však přesvědčuji, že vyslovení
ústavní výchovy, jež pro okamžité
řešení je jistě správné,
neřeší vše. Máme děti, které
jsou v dětských domovech řadu let, dospějí
u nás a nakonec jsou bez domova a nemají kam jít,
poněvadž v rodině se nic nezměnilo a
rodina žije dál svým závadným
životem, pro nějž bylo dítě z rodiny
odňato. Domnívám se, že by nařízená
ústavní výchova měla být časově
limitována a tento limit by měl být pro dotyčné
rodiče určitou čekací lhůtou
- podmínkou. Jestliže by tuto podmínku rodiče
nesplnili, soud by navrhl zbavení rodičovských
práv. Tuto čekací lhůtu bych navrhla
co nejkratší, nejdéle však jeden rok,
aby se dítěti co nejdříve umožnil
pobyt v náhradní rodinné péči,
aby citově a duševně nestrádalo. Vždyť
praxe ukazuje, že někteří rodiče
děti řádně vychovávat nechtějí,
jiní to neumějí, nemohou za to a dobře
je vychovávat nikdy nebudou. Vždy však objektem,
který na to doplácí, je dítě
- bezbranné, bezmocné, potřebující
naší ochrany. Ovšem i při vyslovení
ústavní výchovy často soud realizaci
vlastního usnesení nesleduje, podobně jsou
závady v realizaci dohledu a omezení, kde především
a zpravidla jen VB kontroluje závadné jedince.