Česká národní rada 1969 – 1971

Ke škodě celého našeho národního hospodářství a ke své vlastní škodě si však naši občané jako jednotlivci i jako pracovníci našich podniků a organizací málo uvědomují, jaké obrovské škody vznikají na našem společném majetku v důsledku jeho nedostatečné ochrany a udržování, nehledě na škody, které vznikají jeho přímým poškozováním a rozkrádáním. Jde tu o hodnoty, které lze získat bez jakýchkoliv vkladů dalších prostředků a prakticky bez většího vynaložení lidské práce. Jde přitom o problém, který na jedné straně nelze ani zdaleka vyřešit jen právními předpisy a směrnicemi, na druhé straně však o problém řešitelný, budou-li mít ke společnému majetku odpovědný a poctivý vztah všichni občané naší republiky, jimž záleží na tom, aby se naše hospodářství úspěšně rozvíjelo a aby se nám všem žilo lépe.

Výbor pro obchod, dopravu a telekomunikace měl příležitost se zabývat výsledky kontroly ochrany a správy národního majetku v silničním hospodářství. Stav našich silnic je všeobecně znám a je také zřejmé, že ho nelze zlepšit jednorázovým a levným zásahem. Tím spíše je třeba položit mimořádný důraz na hospodárné vynakládání prostředků na výstavbu a údržbu silnic a na zvýšenou péči o ochranu této důležité části národního majetku. Především stav našich hlavních silnic a městských komunikací postupně přerůstá ve vážný ekonomicko-politický problém zejména s ohledem na prudký rozvoj nákladní a osobní automobilové dopravy, k němuž došlo v posledních letech a který se v příštím období ještě dále zrychlí. Již dnes např. připadá na jedno motorové vozidlo v Praze pouze 7 obyvatel. Situaci na silnicích a komunikacích zhoršuje nejen nedostatek investičních prostředků a omezené limity pro zahajování staveb, ale také značná nehospodárnost při vynakládání prostředků na rekonstrukce a opravy, porušování příslušných právních a technických norem pro úpravu a údržbu silnic, pro překopy a objížďky, pro znečišťování a poškozování vozovek, benevolentní postup odpovědných orgánů a organizací, především ve sféře působnosti národních výborů vůči dodavatelským organizacím provádějícím jakékoliv práce na vozovkách a vůči všem uživatelům silnic, špatně prováděná běžná údržba, nedostatečná kontrola a přejímka práce a řada dalších závad, jak je zjistila podrobná prověrka Nejvyššího kontrolního úřadu České socialistické republiky.

Je nepochybné, že zvýšená péče o tuto významnou součást našeho národního majetku, kterou užíváme v té či oné míře všichni, by se nám vyplatila. Stačí si jen připomenout, že v České socialistické republice máme 56 tisíc kilometrů silnic, z toho 42 tisíc kilometrů s bezprašnou úpravou, a že na jejich výstavbu a údržbu vynakládáme v posledních letech částky mezi 3 až 4 miliardami korun ročně. Víme, že to nestačí a že v rámci těchto prostředků je navíc, na rozdíl od zahraničí, vynakládán příliš velký podíl na údržbu a příliš malý podíl na základní rekonstrukce hlavních tahů. I tak jde však o prostředky značné, které by se měly při zvýšené hospodárnosti a zvýšené ochraně kladně projevit v lepších podmínkách pro provoz na silnicích.

Tato péče by se mohla a měla kladně odrazit také ve větší bezpečnosti provozu na silnicích. Situace u nás je v tomto směru velmi nepříznivá a dopravní nehody rostou nadále rychleji než počet motorových vozidel. Jen v roce 1969 došlo v ČSR, mimo jiné i z důvodu špatného stavu vozovek, k 56 877 dopravním nehodám, při nichž bylo usmrceno 1758 osob, těžce zraněno 9258 osob a lehce zraněno 29 727 osob. Hmotné škody při tom způsobené přesáhly 296 miliónů Kčs.

Domnívám se proto, a ve shodě s názorem výboru doporučuji, aby Česká národní rada a výkonné orgány České socialistické republiky věnovaly maximální pozornost zvýšení péče o hospodaření, využití a ochranu národního majetku a aby občané ČSR byli vhodnou formou upozorněni na tento společný úkol.

Připojuji se závěrem k doporučení zpravodaje, aby Česká národní rada schválila státní závěrečný účet ČSR za rok 1969 tak, jak byl předložen.

Místopředseda ČNR dr. Ambruz: Hovořit bude posl. prof. dr. Vybral.

Posl. prof. dr. Vybral: Vážená Česká národní rado, včera projednalo Federální shromáždění státní závěrečný účet federace a dnes schvalujeme i my v České národní radě státní závěrečný účet České socialistické republiky. Spojitost obou ústavních aktů je dána nejen touto následností, nýbrž projevuje se i ve finančním obsahu všech tří závěrečných účtů a v konečných výsledcích jimi dosažených. Platí i politické závěry, které jsme jako zástupci České národní rady činili ve Federálním shromáždění z příznivých výsledků tří závěrečných účtů: že bylo třeba docílit především politické konsolidace, která poskytla všem třem vládám teprve vhodný podklad pro rozvinutí a uplatnění konsolidačních opatření v ekonomice a ve financích. Příznivé výsledky tohoto konsolidačního procesu jsou dnes předkládány i České národní radě ke schválení. Přebytkové výsledky státního hospodaření v roce 1969 hodnotíme všichni velmi kladně, což nás zavazuje k tomu, abychom schválili státní závěrečný účet podle předložených návrhů našeho výboru pro rozpočet a plán a ostatních výborů. Svými kolegy z Československé strany lidové jsem zmocněn k prohlášení, že budeme všichni hlasovat pro schválení příslušných usnesení ke státnímu závěrečnému účtu za rok 1969 a že budeme vládu České socialistické republiky i nadále plně podporovat v její odpovědné činnosti.

Všichni z nás, kteří prostudovali elaborát ministerstva financí a stanovisko Nejvyššího kontrolní úřadu k vybraným otázkám státního závěrečného účtu za rok 1969, jsou si dobře vědomi skutečnosti, že vést české státní hospodářství k přebytkovému výsledku bylo v roce 1969 spojeno takřka s úmornou prací a s vynaložením velkého úsilí zejména aparátu ministerstva financí.

Splnit tento úkol se podařilo také jen dík použití mimořádných zdrojů, ať jde o dotaci z federálních prostředků ve výši 1088 mil. Kčs, nebo o použití zdrojů z rizikových fondů obchodních organizací ve výši 425 mil. Kčs. Při sledování číselného poměru státního závěrečného účtu k rozpočtu konstatujeme také, že jak v příjmech, tak ve vydáních došlo k velkým odklonům od preliminovaných částek, takže docílený přebytek je dílem podstatných změn v poměru k původní rozpočtové struktuře. Tento fakt sám o sobě svědčí o značné napjatosti českého státního hospodářství, což souvisí s tím, že finanční zdroje z oblasti ČSR jsou podstatnou složkou federálních financí. Tyto finance v obnoveném centrálním řízení plánovitého hospodářství zaujímají rozhodující postavení, jak to ostatně odpovídá síle české ekonomiky a závazkům, které jsme při federalizaci převzali vůči SSR. Česká státnost projevuje se v oblasti federální politiky převzetím podstatného dílu na rozhodujících úkolech, což nese s sebou i převzetí odpovídajících finančních břemen. A důsledek toho bude ještě delší dobu dopadat na bedra české ekonomiky a českých financí jako na silnějšího z obou partnerů ve federálním svazku. Z tohoto poměru vyplývá pro českou státnost i čestný úkol být vedoucí silou v konsolidačním procesu i v reformním díle ekonomické a finanční obnovy, před níž stojí naše socialistická společnost na prahu páté pětiletky.

Z tohoto aspektu zůstávají před námi otevřeny k novému řešení všechny dosavadní problémy, s nimiž jsme se setkávali při sestavě rozpočtů na rok 1969-70, které před námi vyvstanou s novou silou na podzim při projednávání prvního rozpočtu páté pětiletky. Známe tyto problémy všichni: především jde o otázky správné investiční politiky, která musí usilovat o zastavění rozestavěnosti a o zhospodárnění a větší efektivnost zejména investic podnikových. Dále je tu problém neinvestičních dotací, které podle mého soudu jsou ústřední otázkou všech tří centrálních rozpočtů, neboť správné vyřešení této problematiky může se stát rozhodujícím bodem obratu pro celou naši ekonomiku. Převážnou formou tu jde o intervence cenového charakteru, jejichž rostoucí rozsah hrozí se stát výdajovým blokem, který stojí v cestě řešení základního problému naší ekonomiky, Tím je provedení přestavby našeho průmyslu na úrovni světových parametrů, které odpovídají vědeckotechnické revoluci probíhající dnes v celém světě ať v táboře zemí kapitalistických nebo socialistických.

Ve svém včerejším diskusním příspěvku ve Sněmovně národů jsem se zmínil blíže o základní směrnici, která by nám měla být vodítkem při řešení této jistě ne snadné problematiky. Socialismus jako hospodářská soustava je budován na myšlence hospodářského plánu jako řídícího nástroje celé ekonomiky, v níž však zůstává rozhodujícím faktorem při určování cen činitel hodnotový a při stanovení mezd princip zásluhy. Pro ceny vyplývá z toho zásadní vodítko jejich určování podle výrobních, resp. provozních nákladů, v nichž musí být přiměřeně respektovány všechny kalkulační faktory. Neinvestiční dotace cenového charakteru jsou porušením této základní směrnice socialistického hospodářství a mohou být proto pouze nouzovým východiskem krátkodobého charakteru, nikoliv však trvalou institucí rozpočtovou, narůstající do číselných rozměrů, které ohrožují zdárný vývoj celé ekonomiky. Jejich řešení je aktuálním problémem, s nímž nám bude zápolit během páté pětiletky.

Jedním z hlavních problémů obou národních rozpočtů je také poměr státních financí k rozpočtům národních výborů. Také tento úkol nás bude v příštích letech trvale zaměstnávat. V této otázce chtěl bych zde z finančních hledisek poukázat na některé netradiční přístupy, které by přiblížily tento nesnadný soubor otázek k rozuzlení a postupnému řešení.

Za rozhodující klíč ke správnému pohledu na finanční problematiku národních výborů považuji především fakta populačního rozvrstvení našeho obyvatelstva a trendy našeho dalšího demografického vývoje. Tak se na tuto otázku dívají téměř všude na celém světě, tedy také v táboře zemí socialistických. Statistická data, která zatím máme za léta 1950-68 ukazují, že v obcích do 2000 obyvatel poklesl v tomto časovém rozmezí počet obyvatel o více než půl miliónu /o 551 tisíc/ a že veškerý populační přírůstek se soustředil do sídlišť nad 2000 obyvatel, tedy do městeček a měst, která mají v roce 1968 úhrnem kolem 9 mil. obyvatel /8 867 000/ proti 5 a 1/2 mil. obyvatel v místech do 2000 lidí. Rozhodující počet obyvatelstva žije v této skupině ve 300 městech s obyvatelstvem pohybujícím se kolem 10 000 obyvatel a výše. Těchto asi 300 měst včetně tzv. statutárních největších měst naší federace tvoří také jádro finanční problematiky tzv. národních výborů. Tento fakt je dán povahou městských sídlišť, v nichž hustá aglomerace obyvatelstva na malé půdní ploše vytváří i odpovídající "aglomerace finanční", tj. zvýšené veřejné náklady na výstavbu a údržbu základních zařízení, ať jde o soustavy sanitní /pitná voda, kanalizace/, plynová potrubí, elektrifikaci, dláždění, veřejné osvětlení a všechny ostatní způsoby občanské vybavenosti ve formě celé soustavy městských služeb včetně místních komunikací. Jádro finanční problematiky není tedy v celém úhrnu národních výborů, nýbrž jen v oné části městských aglomerací, jak byla právě vymezena. Zde se stává také palčivou otázka bytová právě pro značný přírůstek obyvatelstva ve městech narozeného i do měst houfně se stěhujícího za nově narůstajícími pracovními příležitostmi. Otázka bytová se tu přiostřuje zejména z hlediska věkového rozvrstvení, protože uzavíráním manželství v mladším věku než dříve zesiluje se poptávka po bytech, které zůstávají doménou starší generace. Její představitelé se zdají mladým generacím být "beati possidentes" oproti nebydlícím nebo špatně bydlícím rodinám mladým. Městské aglomerace vyžadují odbornou a kvalifikovanou správu, která k dokonalému fungování potřebuje odborně vzdělané pracovníky s vyššími nároky platovými a mzdovými. Těchto pracovníků není dostatek, protože nacházejí podstatně lepší platové zajištění ve sféře podnikové a administrativa měst se musí namnoze spokojit pracovníky méně kvalifikovanými.

Ke všemu přistupuje ještě otázka služeb, které do roku 1948 byly obstarávány soukromopodnikatelsky a od tohoto časového mezníku byly komunalizovány nebo převáděny do družstevního sektoru a do dnešního dne nedovedly podat všude uspokojivé plnění potřeb obyvatelstva podle ceny, kvality, pohotovosti a blízkosti poskytovaných služeb.

Z podaného nástinu vyplývá administrativní závěr, který je také řešením této problematiky v celosvětovém měřítku. Rozlišuje se zásadně mezi místní správou obcí venkovských a mezi místní správou měst. Pro obě kategorie sídlišť platí různý způsob administrativního i finančního řešení jejich problematiky, tedy různá organizace orgánů i způsobů řízení v příslušné agendě, která odpovídá povaze a rozsahu správních otázek té či oné kategorie sídlišť.

Mimo celou tuto oblast, která se nazývá místní správou, nacházejí se ony obory veřejné správy, které poskytují sice také služby, ale vyššího veřejného charakteru. Jde v podstatě o správu školskou a zdravotní, silniční komunikace a o péči sociální, kterou spravují státní centrální orgány /ministerstva/, které řídí tuto správu až do nejnižších jednotek, které na těchto nižších stupních mají své exponované a decentralizované orgány. Existuje přirozeně spojitost a spolupráce mezi těmito decentralizovanými orgány státní správy a mezi orgány správy místní, zejména městské, která také umožňuje finanční kooperaci obou orgánů, pokud je to výhodné z hlediska hospodárného výkonu těchto agend. Např. jeví se nutná spolupráce mezi orgány vyšší správy sociální a mezi obstaráváním doplňkové péče sociální, kterou provádějí orgány správy místní.

Pro naše poměry středem finanční problematiky národních výborů zůstává především tzv. souhrnný finanční vztah. Musí být v dohledné době nově konstruován, a to tak, aby pokryl všechny výdaje právě této správy školské, zdravotní, sociální a silniční, přičemž by si centrální orgány nutně měly vyhradit výlučnou ingerenci finančně správní v této agendě, a to od sestavování příslušných rozpočtů po běžné roční hospodaření až do sestavování účetních uzávěrek. Takto by odpadly napříště havarijní školy a nemocnice ve městech, která souběžně postavila finančně i materiálově nákladné stavby sportovních hal a stadionů, věnovaných daleko více masové zábavě širokých vrstev než tělesné výchově národa.

Uzavřel bych svůj příspěvek praktickým návrhem: K 25. výročí osvobození naší vlasti Sovětskou armádou vydal Federální statistický úřad jubilejní publikaci, která podává srovnávací přehledné výkazy o vývoji našeho národního hospodářství, zejména průmyslu a zemědělství. Soudím, že by bylo velmi žádoucí, aby tato publikace dostala svoji paralelu, která by soustředila potřebná data z celého oboru veřejné správy ať úřadů centrálních nebo celé soustavy národních výborů. Zde bychom měli najít finančně vyjádřené trvalé výsledky práce všech veřejných orgánů ve srovnatelných číslech. Považuji sestavení takové statistiky za 25 let našeho poválečného vývoje za bezpodmínečně nutný předpoklad pro řešení finanční problematiky národních výborů, zejména pokud jde o jejich poměr k úřadům centrální správy. Nebylo by také od místa, kdyby při redigování takové publikace se zúčastnili i zástupci České národní rady, zejména i výborů rozpočtového.

Místopředseda ČNR dr. Ambruz: Uděluji slovo poslanci ing. Bencovi.

Posl. ing. Benc: Vážená Česká národní rado, soudružky a soudruzi, v souvislosti s hodnocením státního závěrečného účtu nelze opomenout výsledky práce, kterých bylo v uplynulém roce dosaženo v zemědělství a potravinářském průmyslu i v odvětví lesního a vodního hospodářství. Jedině tak je možné posoudit, do jaké míry celospolečenské prostředky poskytované těmto odvětvím přispěly ke zvýšení výroby, produktivity práce a celého národního důchodu.

V roce 1969 bylo v zemědělství v České socialistické republice dosaženo druhé největší hrubé zemědělské produkce v časové řadě let, a to ve výši 55 mld. Kčs. Vynikajících výsledků bylo docíleno ve sklizni obilovin, kde se dosáhlo největšího objemu sklizně vůbec - o 700 000 tun více než v roce 1968 - dále v produkci chmele, vína a dalších plodin, jakož i v užitkovosti zvířat.

I když se vyskytly určité nedostatky na vnitřním trhu, zejména pokud jde o vepřové maso, reprezentuje dosažený objem hrubé živočišné produkce v loňském roce přírůstek proti tříletému průměru o 1,2 mld. Kčs.

V potravinářském průmyslu byl překročen objem celkových výkonů o 263 mil. Kčs, což v porovnání s rokem 1968 představuje zvýšení o více než l mld. Kčs.

Dosažené hospodářské výsledky se příznivě projevily v tvorbě hrubého důchodu a v přídělech podnikovým fondům.

V souvislosti s hodnocením státního závěrečného účtu za kapitolu ministerstva zemědělství a výživy je nutno konstatovat, že tento resort poprvé dosáhl aktivního vztahu ke státnímu rozpočtu ve výši více než 2,7 mld. Kčs, což je v porovnání se schváleným rozpočtem o 580 mil. Kčs více. Tohoto výsledku bylo dosaženo zásluhou překročených odvodů do státního rozpočtu zhruba o 700 mil. Kčs. Také odvody do rozpočtů národních výborů byly překročeny o 234 mil. Kčs.

Celkové rozpočtové výdaje za kapitolu ministerstva zemědělství a výživy ve výši 13,1 mld. Kčs představují přes 15 % z celkových výdajů ze státního rozpočtu. Opticky vytvářejí dojem, že zemědělství jsou poskytovány nadměrné prostředky ze státního rozpočtu ve formě různých dotací, subvencí a intervencí. Vysoké částky určené na intervence, subvence, dotace a nástroje obdobného charakteru v zemědělství neilustrují zejména ve srovnání s ostatními odvětvími národního hospodářství správné vztahy v zemědělství k rozdělení národního důchodu. Nejde ve skutečnosti v pravém slova smyslu o dotace a subvence, nýbrž je to důsledek toho, že při přestavbě velkoobchodních cen výrobních prostředků a služeb a jejich zvýšení pro zemědělství v roce 1967 ve výši 4,6 mld. Kčs bylo možno jen v důsledku existující bariéry maloobchodních cen do nákupních cen zahrnout jen část této částky.

Nelze opomenout ani tu skutečnost, že v průběhu let 1967 - 1969 došlo k dalšímu podstatnému zvýšení cen výrobních prostředků, které opět nemohlo být promítnuto do nákupních cen, čímž došlo k dalšímu rozšíření dotací z rozpočtů do odvětví zemědělství pro řešení tím vzniklé nepříznivé důchodové situace zemědělských podniků a hmotné zainteresovanosti pracovníků tohoto odvětví. Podtrhuji tuto skutečnost znovu proto, že i dnes se často shledáváme s názory, že podíl zemědělství a výživy na státním rozpočtu je vysoký a že je vysoká pomoc státu vkládána do zemědělství. Tyto skutečnosti však neopravňují k tomu, aby i v rámci zemědělsko-potravinářského komplexu nebyly hledány možnosti snižování výdajů z rozpočtu a aby se prostředky poskytované ze státního rozpočtu maximálně hospodárně nevynakládaly. Tak např. bylo zjištěno, že v řadě případů byly zemědělským organizacím neoprávněně poskytovány diferenciační příplatky a přírůstkové prémie zejména v souvislosti s vývozem jatečných telat a skotu. Některé mimocenové ekonomické nástroje zavedené v roce 1967 nesehrály také předpokládané poslání při zabezpečování rozvoje zemědělské výroby ve společensky žádoucí struktuře a konsolidaci zaostávajících zemědělských podniků, proto bylo nutné již pro letošní rok tyto nástroje omezit nebo zpřísnit jejich poskytování.