Česká národní rada 1969 – 1971

Předseda ČNR E. Erban: Děkuji generálnímu prokurátoru soudruhu dr. Dolejšímu. Přistoupíme k rozpravě. Do rozpravy se přihlásili poslankyně a poslanci Eliška Kaplanová, dr. Zdeněk Češka, dr. Eva Dutková a Miroslav Mach.

Prvním přihlášeným řečníkem je posl. Kaplanová.

Posl. Kaplanová: Vážené soudružky poslankyně, vážení soudruzi poslanci, vážení hosté. Generální prokurátor ČSR ve své zprávě uvedl, že na vzestupu kriminality se značnou měrou podílí mládež. Domnívám se, že tento problém je tak závažný pro naši společnost, že je třeba poukázat na další souvislosti vývoje stavu kriminality dětí a z ní vyrůstající kriminality mládeže. Nebyla jsem sama, kdo v uplynulých dvou letech s vývojem politické situace sledoval postoje, myšlení a jednání mladých lidí. Zamýšlela jsem se nad tím, co se stalo, kde jsme udělali chybu, že se pro některé naše děti stala pionýrská i svazácká organizace nepřitažlivou, že ve vlně ostouzení, poplivání a pošlapání všeho, co jsme za 25 let budování socialismu v Československu udělali, se naše mládež svou určitou částí stavěla proti nám, a to, co bylo a je budováno v jejím zájmu, chápala zcela netřídně, často až nepřátelsky. Velká je vina těch, kteří naši mladou generaci podvedli a zneužili jí ke svým cílům. Velká práce čeká všechny, kdo s dětmi a mládeží pracují, aby dokázali přesvědčit, že opravdová demokracie je především uvědomělá dobrovolná kázeň a ne anarchie. Že mít rád svou vlast znamená především pro ni pracovat a dobře pracovat a také dávat a nejen brát. Znát svá práva, ale být si vědom i svých povinností. Je pravdou, že to, co jsme prožívali v letech 1968 a 1969 nemá obdoby ve vývoji naší společnosti a že i mnozí dospělí stále ještě nemají jasno. Mladí zažili méně, nedokáží se orientovat, mohli se zmýlit. Bude třeba mnoho trpělivosti, lásky a pochopení k mladé generaci, abychom ji přesvědčili a ukázali správnou cestu, perspektivu a cíle, k nimž nás vede Komunistická strana Československa.

Je samozřejmé, že s vývojem politické situace u nás, s oslabením státní moci souvisel i vývoj kriminality, tedy i vývoj kriminality dětí a mládeže.

Dovolte mi říci několik číselných údajů, které dokumentují současný stav: V letech 1967, 1968, 1969 se pohybuje počet pachatelů ve věku od 6 - 18 let trvale na hranici 27 000, spácháno bylo kolem 28 000 deliktů mládeže, což se rovná zhruba 30 % podílu mládeže z celkového počtu pachatelů. U dětí do 15 let v témže období jde přibližně o 13 000 pachatelů a zhruba o 10 000 deliktů dětí. Kriminalita mládeže je jedním ze základních problémů kriminality vůbec. Od roku 1960 podíl mladistvých na celkové kriminalitě stoupá a v roce 1969 dosáhl 10,6 % všech odsouzených osob. Nejhorší situace se jeví v Praze, Severomoravském a Severočeském kraji. Roční nárůst kriminality se dosud nepodařilo zastavit.

Jako ředitelka dětského domova o větší kapacitě - pro děti od 6 - 18 let - se setkávám v praxi s řadou dětí i dospělých a získávám mnoho zkušeností i poznatků, jež mají jistě širší platnost. Žádné dítě se nerodí špatné. Špatným se může stát tehdy, jestliže se mu nedostává péče od útlého věku, kdy se kladou základy lidské osobnosti, nebo jestliže rodina, škola, kamarádi či společnost působí negativně na jeho tělesný i duševní vývoj. Zdálo by se tedy, že děti, které od malička vyrůstají v kolektivních zařízeních a mají dobrou výchovnou péči, by měly být hodné, charakterní, dobré. A přece z praxe je zřejmé, že tomu tak není, že i z těchto dětí vyrůstají delikventi, mladiství pachatelé. Projevují se u nich různé asociální postoje, mají nedostatek mravních zábran, nerady se podrobují, jsou sobecké apod. Hlavní nedostatky mají ve volním jednání a často, i když uznávají, že nejednaly správně, nemají dost dobré vůle, aby nepodléhaly silnějším jedincům a znovu se dopouštějí nesprávného jednání. Navíc, poněvadž nežijí v dobré rodině máme oprávněné pochybnosti, jak se budou umět chovat v budoucnu ke svým partnerům a ke svým vlastním dětem.

Dříve byly do dětských domovů umísťovány děti především z důvodů sociálních. Dnes je do domovů umísťováno přes 80 % dětí z rozhodnutí soudu. Ve společnosti přežívají domněnky, že v dětských domovech jsou především sirotci, což ovšem není pravda. Jde především o děti z rozvrácených či neúplných rodin, z rodin, kde rodiče neumějí nebo nestačí výchovně zvládnout své děti, nebo se o výchovu dětí nezajímají. Malá část dětí je umísťována z důvodů vlastní trestné činnosti. Děti, u nichž se trestná činnost opakuje nebo je závažnější, jsou zařazovány do dětských domovů se základní devítiletou školou. Je třeba říci, že v posledních letech je stále více dětí s vlastní trestnou činností, nebo silněji mravně narušených.

Kde jsou příčiny tohoto stavu? Pochopitelně to začíná v rodině.

Zákon o rodině ve IV. článku základních zásad uvádí, že rodiče jsou odpovědni společnosti za všestranný duševní a tělesný vývoj svých dětí a zvláště za jejich řádnou výchovu tak, aby jednota zájmů rodiny a společnosti byla upevňována. Jak vypadá situace v praxi?

Jako by se nám některé hodnoty posunuly ve vědomí lidí: mít dítě znamenalo kdysi velké štěstí. Dnes touží po dětech především ti, kdo je nemají, nebo mít nemohou. Většina rodičů jistě má ráda své děti a také se řádně o ně stará. Jsou však i takoví, kteří své děti cítí jako přítěž, omezení své volnosti, zdroj potíží a nedorozumění. Zvlášť otřesné jsou případy zjevného nezájmu a nelásky rodičů k vlastnímu dítěti. A dítě ochuzené o pochopení, lásku a pevné zázemí svých nejbližších hledá pochopení u kamarádů, uplatnění své osobnosti mimo domov. Nenajde-li se nikdo, kdo by mu podal pomocnou ruku, věnoval se mu, usměrnil jeho kladné zájmy, talent, schopnosti i nadání správným směrem, často toto dítě ponechané ulici a špatnému vlivu kamarádů uplatní své hrdinství v drobné kriminalitě, aby upoutalo na sebe pozornost a vyniklo mezi ostatními. Tak začíná každá trestná činnost dětí, která ovšem v počátcích zpravidla uniká pozornosti lhostejných rodičů, nevidících a neslyšících sousedů a je krytá falešnou solidaritou dětí. Později obvykle přerůstá v kriminalitu mladistvých. Jistě mi dáte za pravdu, že tak nějak to začíná. Jak jinak by bylo možno, že v nočních hodinách se potulují venku děti, aniž je rodiče doma postrádají? Proč se objevuje nový pojem - sklepní kriminalita - zejména v sídlištích? Nač myslela řada projektantů, jestliže nenaplánovali v sídlištích dostatek hřišť, sportovišť, klubovních místností, kde by se mohly děti scházet a hrát si, aniž by byly okřikovány, že ničí ozdobné záhony? Proč jsou děti nuceny uchylovat se do sklepů a na půdy, kde potom bez dozoru vytvářejí party, někdy zcela po vzoru západních gangů?

Dalším činitelem, který se podílí na výchově dětí a mládeže, je škola. Známkou z chování klasifikuje učitel žáka nejen za chování ve škole, ale i mimo školu. Co však často vědí učitelé o svých žácích, jak žijí doma, s kým se stýkají, kam chodí a co ve svém volném čase dělají? Vědí, že zcela malí školáci sledují televizní program dlouho do noci, přicházejí do školy nevyspalí, ale případy s rodiči neřeší - raději se sporu vyhnou. Vědí, že školáci do 15 let chodí na nepřístupné filmy, nevyvozují z toho žádné závěry a ke kinu se nepostaví, jak tomu bylo kdysi. Děti často od třetí a čtvrté třídy základní devítileté školy kouří, doma pijí alkoholické nápoje, přinejmenším pivo, a to se souhlasem a vědomím rodičů. Škola případy neřeší. Mezi dětmi převládá neúcta ke staršíma často - bohužel - mezi nejbližšími dospělými nenalézají dobrý příklad a vzor. A právě zde nejvíce rodiče chybují. Zapomínají, že jsou pro své děti vším, tedy především dobrým vzorem. Jestliže jsou vzorem špatným, pak si v budoucnu snadno zodpoví otázku, jak je možné, že jejich dítě spáchá trestnou činnost. Pro starší dítě se stává vzorem učitel, později mistr odborného výcviku, vedoucí na pracovišti. Kdyby tito všichni si uvědomili, že pro výchovu mladého člověka je zásadní otázkou jednotné výchovné působení všech zúčastněných, usnadnili by práci sobě i jiným.

U dětí z dětských domovů začíná často špatná cesta záškoláctvím a vím, že i mnohé děti z rodin chodí za školu. Nejsou to jen děti ze základních devítiletých škol, jsou to i učni v odborných učilištích. Z osobních spisů dětí vím, že u některých šlo o několik set hodin nepřítomnosti ve škole. Jak dlouho však trvalo, než byla u nich nařízena ústavní výchova a než byly do výchovných zařízení umístěny! A přece by bylo možné použít zákona č. 117/66 Sb., o některých důsledcích zanedbání péče o děti, nebo vládního nařízení č. 59/64 Sb., o úkolech národních výborů při péči o dítě. Nevím, zda se těchto možností k postihu nevyužívá z neznalosti nebo z jiných důvodů. Nevyužívá se také ustanovení § 217 trestního zákona, podle něhož kdo vydá, byť i z nedbalosti, osobu mladší než 18 let nebezpečí zpustnutí tím, že a/ umožní jí vést zahálčivý nebo nemravný život, b/ svádí ji k zahálčivému nebo nemravnému životu, může být potrestán odnětím svobody až na 2 léta. Rovněž se nevyužívá ustanovení § 218 trestního zákona, podle něhož se trestá ten, kdo podává alkoholické nápoje mládeži.

Měli bychom tedy možnost postihu rodičů, jestliže se proviňují proti svým dětem. Ovšem, jak jsem v úvodu řekla, asi 13 000 dětí páchá trestnou činnost a je třeba říci, že pro nejednotnost výkladu § 217 trestního zákona se tento nevyužívá. Pro ilustraci uvádím, že v roce 1969 bylo podle tohoto paragrafu stíháno jen 413 osob. Již v roce 1967 požádala hlavní správa Veřejné bezpečnosti Nejvyšší soud o výklad ustanovení § 217. I dnes se potřeba jednoznačného a jasného výkladu tohoto paragrafu jeví stejně aktuální.

Rovněž zákon o místních lidových soudech obsahoval některá ustanovení o provinění proti rodinným vztahům a zájmům zdravého vývoje mládeže. Podle tohoto zákona bylo možné postihnout rodiče, ale také například osoby, které umožňovaly požívání alkoholických nápojů nezletilým nebo dětem. Zákon o místních lidových soudech byl zrušen, zákon o přečinech tato ustanovení nepřevzal, takže dnes neexistuje právní norma, která by ustanovení zákona o místních lidových soudech nahrazovala.

Zpráva generálního prokurátora konstatuje, že v r. 1969 se zvýšil počet stíhaných osob, které se dopustily trestného činu pod vlivem alkoholu o 14 %. Počet zjištěných mladistvých pachatelů, kteří se dopustili trestného činu pod vlivem alkoholu, činí však již 18 % z celkového počtu stíhaných mladistvých pachatelů. Máme sice zákon o boji proti alkoholismu /č. 120/62 Sb. /, avšak výsledky boje proti alkoholismu jsou neúčinné. Základní příčinou nejsou jen nedostatky tohoto zákona, ale také nedůslednost jeho dodržování. Zde neplní národní výbory své úkoly. Ustavily sice protialkoholní sbory, které však nemají žádnou pravomoc, chybí koncepční koordinovaná činnost z centra, takže boj proti alkoholismu vyznívá naprázdno a dětem se v obchodech prodává alkohol, aniž se prodávající zamýšlí nad tím, že možná spoluzaviní trestný čin pod vlivem alkoholu. Když jsem si udělala průzkum mezi dětmi z našeho domova, většina z nich přiznala, že už doma pily pivo, víno nebo alkohol a většině to chutnalo. Za těchto okolností se těžko převychovává.

Vpředu jsem se zmínila o tom, že děti velmi snadno podléhají špatným vlivům a špatným kamarádům. Z praxe mohu potvrdit, že stačí jeden nevhodný jedinec, kterého nám přisune dětský domov třídící pro nedostatek míst v zařízeních pro zvýšenou péči, a výchovná práce, dosažená u kolektivu třeba za půl roku, se nám zhroutí. Zvlášť obtížná je situace zvláštních škol internátních, tj. dětských domovů pro děti s opožděným vývojem, kde není ústav se zvýšenou péčí a kde silněji narušené jedince nemohou vyčlenit z kolektivu. Za těchto podmínek se v těchto zařízeních velmi těžko pracuje.

Podobná situace je v domovech mládeže s ochrannou výchovou /tak zvané bývalé polepšovny/. Chybí možnost diferenciace podle stupně narušení a tak se méně zkušeným chovancům předávají zkušenosti pochopitelně ty špatné. V Severomoravském kraji neexistuje domov se zvýšenou péčí pro chovance zvláštních škol internátních nad 15 let. Jeví se potřeba výchovného zařízení pro gravidní děvčata. A přece bylo už v r. 1962 přijato vládní usnesení č. 1137 o zajištění péče o obtížně vychovatelnou mládež, jehož plnění se týká i další usnesení vlády č. 346 z r. 1965, v němž bylo konstatováno, že vládní usnesení 1137 z r. 1962 se plní neuspokojivě, zvlášť pokud jde o další vývoj sítě a kapacity výchovných zařízení pro obtížně vychovatelnou mládež, provedení diferenciace výchovy a specializace výchovných zařízení podle stupně narušenosti chovanců.

Přílohou vládního usnesení č. 346 z r. 1965 byl harmonogram rozšíření kapacity dětských domovů se zvýšenou péčí a domovů mládeže s ochrannou výchovou v letech 1966-1970 podle jednotlivých krajů. Nevím, jak v ostatních krajích, ale v Severomoravském kraji, který má velmi nepříznivé výsledky v trestné činnosti dětí a mládeže, úkoly podle tohoto vládního usnesení dosud splněny nebyly. Přitom ovšem nelze přehlédnout skutečnost, že věková hranice dětí provádějících trestnou činnost klesla z 13 - 14 let v r. 1963 na 9 - 10 let v tomto roce, u dětí ze zvláštních škol internátních je to 8 - 9 let.

Velmi správným a dobře působícím se ukázalo vládní usnesení 404 z 23. 9. 1966, jímž byla zřízena Ústřední komise pro péči o ohroženou mládež jako poradní, iniciativní a koordinační orgán vlády ČSSR. Toto vládní usnesení obsahovalo řadu velmi dobře promyšlených návrhů, které zavazovaly prakticky všechny zúčastněné resorty. Splnění vytyčených úkolů mohlo znamenat obrat k lepšímu. Ovšem Ústřední komise v r. 1968 přestala fungovat. Bude třeba, aby vláda ČSR přezkoumala uvedená vládní usnesení, jak to také doporučilo předsednictvo České národní rady, které se zabývalo problematikou obtížně vychovatelné mládeže.

Současně bych chtěla upozornit, že jedním z navrhovaných opatření vládního usnesení 404 bylo personální posílení orgánů péče o dítě na národních výborech. Tento úkol ještě nebyl všude zcela splněn, ale některé národní výbory již krátí počet těchto pracovníků, a to podle vládního usnesení 79/1970 o 10% snížení aparátu státní správy. Taková opatření nepokládám za správná, jsou krátkozraká a práci orgánů péče o dítě neprospějí.

Podobně nepokládám za správné, jestliže se na oddělení VB mění pracovníci, zabývající se kriminalitou dětí a mládeže, nebo není-li tato agenda svěřena jako speciální úkol určitému pracovníku.

Široké veřejnosti není lhostejné, co se s naší mládeží děje. Při tom pochopitelně očekává pomoc především od naší VB. Má-li to být pomoc rychlá a účinná, bylo by třeba podle mého názoru vybudovat v místech, kde se zvlášť silně koncentruje krimi nalita mládeže, specializované kolektivy příslušníků VB, kteří by okamžitě v případě potřeby zasahovali. Především je třeba vyřešit Prahu a další průmyslová centra v republice, kde je situace zvlášť svízelná, možno říci až nekontrolovatelná. I na základě poznatků specializovaných odborníků z řad VB a dalších by pak jistě bylo možno přistoupit k vědeckému zkoumání příčin trestné činnosti dětí a mládeže.

Ke spolupráci dětských domovů s VB bych chtěla říci, že náš dětský domov s VB úzce spolupracuje. Oni nám pomáhají v prevenci, my jim vycházíme vstříc v přechodném umisťování zadržených dětí. Ať se na mne soudruh ministr školství dr. Hrbek nezlobí. Podle platných předpisů to nemáme dělat. Ale jak má za stávajících podmínek postupovat VB? Domnívám se, že by mělo být rozhodnuto, aby byla vybudována hustší síť záchytných domovů pro děti i mladistvé.

V preambuli a v základních zásadách zákona o rodině se zdůrazňuje účast celé společnosti při výchově dětí. Když však sleduji případy našich chovanců, a nejen jich, je mi jasné, že by mnohé případy nemusely dojít tak daleko, kdyby lidé kolem nich nechodili lhostejně, přesně podle zásady "Co tě nepálí nehas". I převýchova by byla snadnější, kdyby existovala prevence, nebo kdyby děti byly včas umisťovány do výchovných zařízení. Lidé vědí přesně, kde se pije, kde jsou rodiče malých dětí v hospodě více než doma, kde otec bulá, kam chodí muži do byt, ač jsou tam malé děti. Vědí, která žena neumí hospodařit, ve které rodině jsou děti týrány, kde chodí špinavé, kde se nevaří. Ovšem mlčí a případy nehlásí. Často tolerují trestnou činnost dospělých a dětí, často s pachateli solidarizují. Vlivem systematické kampaně proti mocenským orgánům státu v uplynulém období došlo ve veřejném mínění k postojům, jako by spolupráce s orgány Bezpečnosti a oznamování trestných činů bylo nemorální, jako by šlo o udavačství. Přehlížení nedostatků a nemorálního jednání občanů ovlivňuje myšlení lidí a vede to k nesprávným závěrům, že se to může, poněvadž se nikomu v naší bezbřehé demokracii nic nemůže stát.

Také účast závodů a odborových organizací na projednávané problematice je malá a zasloužila by přehodnocení. Vždyť právě děti z dětských domovů by potřebovaly pomoc závodů. Podle platných předpisů mohou být chovanci v dětských domovech do svých 18 let, při prodloužené ústavní výchově do svých 19 let. Začnou-li vydělávat, značnou část výdělku odvádějí na ošetřovné. Po vyučení se mají osamostatnit. Nemají byt, nemají bytové zařízení, mají-li úspory, tak minimální. Stát na jejich výchovu věnoval značné finanční částky. Co s těmito mladými, které lze nazývat sociálními sirotky? Jsou bez prostředků, životních zkušeností, bez domova a bez dobrého rádce. Neumějí žít samostatně, neumějí hospodařit s finančními prostředky. Kolik roků čekají dětské domovy na nový organizační řád, který by např. umožnil výplatu kapesného dětem, aby se tak naučily hospodařit. Domnívám se, že by měly existovat případně hotelové domy s možností ubytování těchto mladých lidí, aby se nedostávali na scestí, aby z mladých děvčat nevyrůstaly příživnice a prostitutky, z chlapců rozkradači národního majetku, flákači a rovněž příživníci. Tyto hotelové domy by měly sloužit i k okamžitému ubytování mladých delikventů vracejících se z výkonu trestu, kteří nemají kam jít a často z těchto důvodů znovu recidivují. Recidivita mladistvých nabývá na nebezpečnosti zvláště tím, že recidivisté organizují trestnou činnost v tlupách.

Vím, že pro složitost problematiky nebude možné řešit vše najednou. Mnohá opatření si vyžádají ještě určitého času.

Některé otázky by však bylo možno zlepšit v poměrně krátké době. K nim patří např. zpřísnění ohlašovací povinnosti, zavedení pracovních průkazů, vyznačování vyživovací povinnosti v průkaze a v praxi soudů využívání horní hranice sazeb při vyměřování trestu odnětí svobody. Nelze vychovávat jen přesvědčováním. Beztrestnost vychovává darebáky. Liberální posuzování trestné činnosti dětí a mládeže při veškeré důvěře v mladé lidi musí mít své meze, jestliže se odráží v neprospěch socialistické společnosti.

Obracím se proto s výzvou na vládu ČSR, na všechny zúčastněné a hlavně na nově ustavený Socialistický svaz mládeže, aby se projednávanou problematikou zabývaly a v zájmu nás všech přijaly taková opatření, aby se situace v kriminalitě dětí a mládeže v dohledné době zlepšila.