Mpř. Lochner: Děkuji. Diskutuje soudruh dr. Vlček. Do diskuse je přihlášeno ještě 5 diskutujících. Protože někteří členové ČNR, především z Moravy, chtějí před šestou hodinou odejít, prosil bych, aby diskutující maximálně zvěcnili a zestručnili své příspěvky, abychom mohli v plném počtu přijmout usnesení, které máme schválit. Prosím s. dr. Vlčka.

Min. dr. Vlček: Vážená Česká národní rado, vážení hosté, dovolte, abych tlumočil stanovisko zdravotníků, členů České národní rady v otázce řízení péče o zdraví lidu z hlediska federativního uspořádání Československé socialistické republiky. V zásadách vypracovaných odbornou komisí vlády v oblasti společných věcí, v nichž se uznává nezbytnost jednotné úpravy z úrovně federace, chybí péče o zdraví. Právo na péči o zdraví lidu patří k základním občanským právům zaručeným Ústavou a zabezpečování této péče k hlavním úkolům socialistické společnosti, tedy celé federace. Řízení péče o zdraví je sice věcí národních orgánů, národních ministerstev, avšak jsou některé základní otázky, které musí být v zájmu jednotného rozvoje účinné a hodnotné péče o zdraví všech našich občanů a v zájmu mezinárodních vztahů jednotně usměrňovány a řešeny z úrovně celé federace, které nemohou úspěšně plnit sama národní ministerstva. Jsou to tyto činnosti:

1. Řízení zdravotnické ochrany státních hranic.

2. Vydávání obecně závazných předpisů hygienických a epidemiologických.

3. Spolupráce s federálními orgány a organizacemi a uplatňování zdravotnických hledisek při opatřeních v péči o vytváření a ochranu zdravého způsobu života a práce (životních podmínek) včetně opatření proti přenosným nemocem.

4. Podávání závazných posudků k technickým normám vydávaných úřadem pro federaci a jejich použití ve vztahu k celé federaci.

5. Udělování souhlasu k výrobě, dovozu a používání sér a očkovacích látek a biologických diagnostických přípravků.

6. Povolování klinického zkoušení léčiv a registrace léčiv.

7. Koordinace rozvoje vědy a výzkumu v oboru lékařských věd a péče o zdraví lidu.

8. Zabezpečování jednotné přípravy pro přechod mírového zdravotnictví na válečné.

9. Zastupování federace v mezinárodních vztazích na úseku péče o zdraví lidu a zdravotnictví a koordinace zdravotnické spolupráce s jinými státy.

10. Stanovení zásad pro výchovu a výuku středních a nižších zdravotnických pracovníků a dalšího vzdělávání zdravotnických pracovníků. Tyto zásady budou konsultovány s pověřencem zdravotnictví SNR. K zajištění těchto úkolů by, bylo žádoucí a plně odůvodněno zařadit mezi federativní orgány s funkčními, souhrnnými a průřezovými činostmi také ministerstvo zdravotnictví.

Tento orgán by připravoval pro federální vládu a federální shromáždění též návrhy týkající se

1. práv občanů na zdravotnické služby a jím odpovídajících povinností,

2. povinností podniků a jiných organizací při vytváření a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek, jakož i sankcí za porušování těchto povinností,

3. základní zdravotně politická linie a dlouhodobá perspektivní koncepce rozvoje péče o zdraví.

Mimo to by se tento orgán podílel z hlediska péče o zdraví lidu i na ostatní federální legislativě. Nezbytná potřeba takového orgánu je dána též tím, že celostátní plány a rozpočty, které budou projednávány a stanoveny na úrovni federace, musí zároveň s hospodářskou výstavbou zabezpečovat i rozvoj péče o zdraví ve všech odvětvích národního hospodárství. Aby tyto úkoly mohly být správně plněny, musí se na nich soustavně podílet odborně kvalifikovaný federální zdravotnický orgán.

Na závěr mi dovolte, abych upozornil ve shodě s členem národní rady Tomanem na jednu závažnou věc. Při posledním plénu ČNR nebyl schválen návrh na zřízení samostatné zdravotní, případně zdravotně sociální komise. Prosím proto, aby příslušné komise ČNR, především komise organizační, byly doplněny o zdravotníky - členy ČNR, aby tak odborníci měli možnost plně podporovat zde mnou přednesené a odborně zdůvodněné požadavky. (Potlesk.)

S. Procházka Čeněk: Vážená Česká národní rado, soudružky a soudruzi! Úvodní slovo dr. Císaře mě podnítilo k tomu, abych vystoupil a vyjádřil v duchu jeho slov, s nimiž souhlasím, svůj pocit, ale také současně názor těch, kteří mi dali mandát, které zastupuji, k problémům dnešního pléna. Z toho hlediska bych vás chtěl požádal o pochopení, že nám na Moravě nejde o oslabení jednoty našich lidí, ale o věcné projednání problematiky, kterou musíme velmi citlivě řešit. I když budu v některých statích svého vystoupení kritický, je třeba chápat tuto kritiku jako námět, jak bychom měli zkvalitnit práci orgánů celé ČNR.

Soudružky a soudruzi, historie postavila před nás, členy ČNR, úkol připravit návrh zákona o novém uspořádání čs. státu. Historie a náš lid budou tedy soudit, s jakou odpovědností a v jaké míře a ku prospěchu všeho lidu jsme tento úkol splnili. Lid bude soudit hned, před soud dějin předstoupí náš čin pzději. V obou případech bychom měli obstát se ctí, nejen jako jednotlivci, ale také jako orgán, který byl v této otázce pověřen reprezentací čs. národa. U vědomí dějinné závažnosti těchto chvil nám všem chci připomenout, že mezi těmito soudci bude také většina Moravanů a Slezanů, jejichž posouzení bude zvlášť přísné, protože jejich hlas nebyl až dosud slyšen v Čechách ani na Slovensku, ale dokonce se nemohli domluvit mezi sebou navzájem. Jejich hořkost a zklamání bude o to větší, že mohou dokumentovat sérii opatření proti nim, od složení vládních komisí pro státoprávní uspořádání až k jejich zastoupení v ČNR. Jejich posouzení bude o to tvrdší, že návrh Jihomoravského KNV, za nimž stojí i převážná část obyvatel Severomoravského kraje nebyl oponován a přijat jako alternativní návrh ani ve vládních komisích ani v ČNR a ve všech komisích ČNR. Proto se ptám nás všech: Co uděláme pro to, aby i občané v Čechách, na Moravě a Slezku mohli být přesvědčeni o slovech s. Dubčeka, která pronesl 14. záři ve svém rozhlasovém a televizním projevu, kde říká: "Odmítli jsme jednou pro vždy kabinetní politiku vůči našemu lidu." Ptám se nás také, co vědí o jakýchkoli návrzích na federalizaci lidé v Čechách? Do jaké míry pronikli do problémů připravovaného státoprávního uspořádání a — ruku na srdce - co jsme věděli o těchto otázkách my, ještě v den našeho zvolení Národním shromážděním republiky? A co se od té doby změnilo? Byly dovolené a pak přišla cizí vojska, tedy opět žádné další věcné informace. Nemohou mít tak i občané v Čechách pocit, že životně důležité věci rozhodujeme bez jejich spolupráce?

A konečně se ptám: Můžeme srovnat s vlastním svědomím tempo celého postupu přípravy státoprávního uspořádání, kde faktor času se stal hlavním momentem před kvalitou projednávaného návrhu, když jsme navíc byli připraveni o drahocenný čas tragickými událostmi, které postihly naši vlast 21. srpna?

Byl bych rád, kdyby se každý z nás pokusil na každou z těchto otázek dát poctivou odpověď a vyvodil z ní stejně poctivé závěry pro své jednání. Stejně bych rád, kdybyste věnovali svou pozornost ještě dalším mým slovům, která vám chci sdělit jménem těch, jež zastupuji jako poslanee NS a jako člen ČNR, i k některým vývodům, které zde uvedl doc. Jičínský.

Každý z vás dostal návrh Jihomoravského KNV na uspořádání našeho státu. Nemusím tedy hovořit o jeho obsahu, ale pokusím se jednak zaujmout stanovisko k některým nesprávnostem, které v souvislosti s ním byly šířeny centrálními informačními prostředky, a to ještě dříve, než byl znám, jednak poukázat na jeho význam v současné situaci. V závěru se pokusím sformulovat náměty pro další postup, který považujeme my na Moravě za účelný a který bude třeba projednat podle mého názoru i s bratry Slováky, aby nás pochopili. My v této etapě při tak složité politické situaci, neklademe a nepovažujeme za nutnost řešení trojdílné federace. Já se k té otázce ještě vrátím.

A nyní k některým problémům, které nebyly objasněny. Nejčastější námitkou proti trojdílné federaci v tisku bylo, že tento návrh rozbije jednotu českého národa. Je to námitka, která působí primárně na city, ale již při sebemenší racionální analýze neobstojí. Většina federací je právě v rámci jednoho národa. Například malé sousední Rakousko je složeno od roku 1920 z 9 samostatných členů, aniž by to narušilo jednotu rakouského národa. Dovolím si dokonce připomenout slova Otce vlasti Františka Palackého, jehož 170. výročí narození letos oslavujeme. Palackého jistě nebude nikdo považovat za rozbíječe českého národa, a přesto v době své politické zralosti píše ve svém návrhu na státoprávní uspořádání - cituji: "Čechy a Morava nepřestanou proto mívat také své zvláštní sněmy české a moravské, ježto země každá bude chtít podržet své jmění pro sebe. Potřebí tedy bude, aby země umluvily se a určily do podrobností, co budou mít společného a co zvláštního každá pro sebe." Tolik citát.

V historii uložená zkušenost ukazuje, že k nacionálnímu sjednocování Čech a Moravy docházelo nejvíce tehdy, když byla Čechám a Moravě zachována správní zemská, politická a kulturní svébytnost. A samozřejmě tomu bylo také naopak. Stačilo, aby například koncem první poloviny minulého století postupovali pražští Čechové vůči Moravanům stejně necitlivě jako dnes, když tehdy jednali o federativním uspořádání rakouské monarchie na principu nacionálním - a nacionální sjednocování Čechů a Moravanů bylo silně zabrzděno.

Nesmíme při řešení našeho společného státoprávního úkolu zavírat oči před skutečností, že na rozdíl od slovenského národa, který je vázán na jednu zemi, žije český národ ve třech různých zemích. Tato skutečnost přispívá podstatně k tomu, že přes integrační proces se udržují uvnitř národa diference na zemské pospolitosti, které hájí svá práva. Nesmíme zapomínat, že český národ se nevyvíjí jako původně jednotná nacionalita, která se později diferencovala, ale vyvíjí se především jako integrování středověké nacionality moravské a nacionality české, které byly od sebe odlišné. Po spojení Čech s Moravou v polovině 10. století se již od roku 1017 vyhranil územní dualismus český a moravský. Při společné státní moci stály vedle sebe zvláštní správní jednotka pro Čechy a zvláštní pro Moravu. Co to bylo jiného než federace? Stojí za zmínku, že prvý moravský sněm zasedal již v roce 1174 a bránil svou existenci ještě několik let po vydání ústavního zákona první Československé republiky z roku 1920. Kořeny strachu z federalizace, strachu přímo z tohoto pojmu jako z hrozby pro jednotu národa, kořeny, které ještě prorůstají české veřejné mínění, se mi zdají být zasazeny v centralistické koncepci naší první republiky, kterou si podle svých mocenských potřeb budovala československá buržoazie. K jejich posílení pak ještě došlo v administrativně byrokratickém socialismu padesátých a prvé poloviny šedesátých let. Proti trojfederaci bylo uvedeno také takové tvrzení, že socialistické státy užívají federace jen jako nástroje řešení vztahů mezi národy uvnitř těchto států. Pokud je mi známo,jsou zatím federalizovány jenom dva socialistické státy: Sovětský svaz a Jugoslávie. Přitom Jugoslávie není federalizována jen na národním principu. Jak víte, v republice Černá Hora a v republice Srbsko žije srbský národ (historie Černé Hory a Srbska tolik připomíná historii Moravy a Čech) a republika Bosna-Hercegovina je složena ze silných národnostních menšin, takže není národní republikou. Nelze tedy jen z národně územního principu dělat zákon či pravidlo pro federalizaci socialistických států. Tolik z hlediska praxe. Z hlediska marxistické teorie odkazuji na návrh Jihomoravského KNV, kde je toto stanovisko dostatečně zdůvodněno.

Zbývá ještě dodat, že naopak federalizace založená jen na národním principu obsahuje v sobě u každého z národů federace tendenci realizovat se ve vlastním národním státu, jakmile se to ukáže pro kterýkoli z těchto národů jen trochu výhodné. Je to ve shodě s právy národů na sebeurčení. V tomto směru se jeví tedy federalizace uvnitř jednoho národa jako podstatně stabilnější.

V československých podmínkách nelze opomenout tu skutečnost, že přílišné zdůrazňování národního principu může mít na druhé straně ten výsledek, že povede k odstředivým snahám Moravanů a může vyústit k formování moravského národa, jak lze již konečně usoudit z některých tendencí vyvolaných soustavným přehlížením potřeb Moravy v posledních dvaceti letech a zejména požadavků v posledních měsících.

Naše zodpovědnost vyžaduje, abychom i tyto skutečnosti chápali jako politickou realitu. Je třeba střízlivě vidět, že kdykoli v minulosti byla okleštěna nebo zrušena moravská samospráva, znamenalo to takový růst moci pražského centra a jeho aparátu, že se pak nadřadilo nejen nad Moravu, ale i nad Čechy, obracelo se proti Čechům samým, proti celým jejich oblastem a dokonce i proti Praze, jak jsme toho byli svědky v uplynulých letech. V tomto smyslu jsou tedy moravské snahy totožny i s objektivním zájmem země české a koneckonců i Prahy samotné. Je zřejmě již historickou zákonitostí, že pražské centrum, kdykoli zmohutní, snaží se integračnímu českomoravskému procesu dávat administrativní formu. Důsledkem je, že v myslích Moravanů jsou pak centrální orgány umístěné v Praze ztotožňovány s Prahou a s Pražany a mnohdy i dochází k zevšeobecnění takového ztotožnění na celé Čechy. V Praze jsou pak tyto moravské odstředivé tendence označovány za provinciální moravský lokálpatriotismus. Domnívám se, že zde je vlastní jádro kolizí, které lze překonat jen důslednou realizací samosprávy Čech a Moravy. To je zároveň základní předpoklad pro rozvíjení opravdové jednoty českého národa.

V námitkách proti trojfederalizaci bývá také vyslovována obava o oslabení národního hospodářství. Zde nezbývá než připomenout, že jihomoravský návrh předpokládá jednotný socialistický trh, jednotnou měnu, volný pohyb pracovních sil a peněžních prostředků, jednotnou soustavu řízení a jednotné zásady hospodářské politiky. V tomto smyslu je tedy třeba hovořit o Moravě a Slezsku jako hospodářské celosti, i když moravsko-slezským orgánům nebude příslušet přímé řízení výroby. Tyto orgány však musí mít možnosti ji nepřímo ovlivňovat a zajišťovat, aby výsledky hospodaření nezůstávaly skryty před očima moravsko-slezské veřejnosti.

Nejen od představitelů některých moravských měst, ale i z Prahy můžeme slyšet, že trojdílná federace je plodem brněnského centralismu. Návrh trojdílné federace však jasně prokazuje, že jeho projekt je založen mimo jiné na koncepci polycentrismu i v rámci Moravy a Slezska. Odpovídá to i té skutečnosti, že na rozdíl od Čech existuje na Moravě několik přibližně rovnomocných, kulturních a hospodářských center. Ve skutečně demokratických podmínkách života lze v tom spatřovat spíše přednost než nedostatek. Návrh trojdílné federace dává dostatek záruk, aby tento polycetrismus byl zachován a vytváří dostatek zábran nejen proti možnému brněnskému centralismu, ale i centralismům jiným. Konečně se setkáváme zejména mezi českými představiteli s obavami, že slovenský národ nebude s trojdílnou federací souhlasit. Jako bezprostřední sousedé Slovenska můžeme zodpovědně říci, že se setkáváme s rozdílným názorem na řešení vztahů obou našich národů. Slovenští občané nás již od června tohoto roku nejen v osobních jednáních, ale i v dopisech, a to oficiálních, přesvědčují o dobrém vztahu k Moravanům a sami prohlašují, že si nedovedou představit federativní uspořádání státu bez spravedlivého a rovnoprávného postavení Moravy. Nejtěsnější vztah zejména mezi západoslovenskými a východomoravskými okresy byl znovu potvrzen v událostech po 21. srpnu, jak o tom svědčí i písemné dokumenty z této doby.

Tolik tedy k námitkám proti trojfederaci, které byly dosud proneseny jako námitky nejzávažnější.

Tragickými událostmi, jejichž důsledky nyní prožíváme a ještě dlouho budeme prožívat, nabyl návrh trojfederace Jihomoravského kraje nejen pro Moravu se Slezskem, ale pro Čechy i Slovensko ještě více na významu. Jediný nástroj skutečné demokracie v naší společnosti je - jak se na Moravě domníváme - důsledná samospráva všech jejich pospolitostí, ať již např. výrobních, zájmových, zemských nebo národních. Zůstane-li zachována podstata dnešního centralistického, administrativně direktivního systému v oblasti státní správy, zůstaneme nadále bez institucionální záruky demokracie jako základní metody života v socialismu.

Správní struktura dvojfederace, jak ji známe, je založena na systému újezdních úřadoven, detašovaných pracovišť centra a expozitur. To vše je spjato s odbouráváním pravomoci NV a znamená to vytvoření technokraticko-byrokratického systému řízení společenských vztahů. Dvojfederace skrývá v sobě tedy silnější prvky centralismu a direktivismu než má dosavadní administrativně byrokratický systém unitárního čs. státu. Není snad třeba dokazovat škodlivost takového systému zejména v současných podmínkách, a naopak, demonstrovat výhody samosprávného systému pro nápravu důsledků způsobených událostmi od 21. srpna.

Přece však připomenu, že jihomoravská koncepce považuje za základní jednotku obec a odvozuje pravomoc od občana směrem nahoru. Toto hluboce demokratické řešení uskutečnitelné důsledně jen v socialismu má dosti záruk proti jakémukoliv zneužití moci. Proti obci chrání občana okres, proti okresu republikový orgán a proti republikovému orgánu federální, přičemž proti federálnímu orgánu vystupuje v roli obranných mechanismů orgán třírepublik státu.

Důsledný samosprávný systém je při dvojfederaci v českých zemích nerealizovatelný za předpokladu dvojstupňového řízení z jednoho centra. Při zrušení dosavadních KNV nemůže mít centrum úspěch v přímém řízení 100-150 okresů. Proklamovaná decentralizace dosavadního pražského centra je imaginární, jestliže si všechny dosavadní pravomoci podrží, a navíc, zkoncentruje je na sebe po zrušení dosavadních KNV, některé pravomoci další. Jestliže proti centru byly slabé dnešní kraje, tím slabšími partnery budou příští okresy. Nepřehlednost a nespravedlnost při rozdělování finančních prostředků se ještě zvýší. Naroste potlačování rozvoje místních a oblastních zájmů. Občan bude ochuzen o základní demokratické právo rozhodovat o správě svých věcí. Aparát bude povýšen nad občana. Zcela zmizí jeden z důležitých a podstatných zdrojů občanské aktivity, tak nesmírně důležitý právě v příštím období.

Domnívám se, ze samospráva společenských vztahů umožňuje úspěšně spojit ve státoprávním uspořádání národní princip ještě s dalšími významnými principy.

Názory, které vidí nejlepší řešení v tom, že se pro české země ponechá krajské zřízení a které jsou zdůvodňovány tím, že se KNV osvědčily v obtížných dnech po vstupu cizích vojsk do naší vlasti, což je pravda, opomíjí ovšem skutečnost, že s postupující normalizací hospodářského a občanského života budou opět vystupovat do popředí i nedostatky krajského zřízení, které byly potvrzeny v tak široké a závažné celospolečenské kritice v polednovém období. Zde se domnívám, stojí otázka, především jak dlouho ještě má být krajské zřízení zachováno, a ne tak, zda má být krajské zřízení zachováno natrvalo.

Na závěr si vám dovoluji doporučit jako plénu ČNR, abyste před rozhodováním o federativním uspořádání ČSSR přihlédli ke všem skutečnostem, které jsem se snažil připomenout:

1) Doporučuji, aby ČNR vyjádřila souhlas s vyhlášením státoprávního uspořádání k 28. 10. 1968, avšak aby znění navrhovaného zákona bylo formulováno tak, aby připouštělo demokratické jednání o dalších návrzích i o návrhu Jihomoravského KNV a jejich realizace za předpokladu, že projdou odbornou oponenturou a budou schváleny na základě souhlasu občanů projeveného v demokratické diskusi.

2) V případě, že při hlasování tento návrh neprojde, dát záruky, že v rámci dvojfederace bude zajištěna rovnoprávná samospráva Čech a země Moravskoslezské tak, že moravský sněm a český sněm se budou sdružovat v ČNR a česká vláda spolu s moravskoslezskou vládou v českomoravskou vládní radu. Jde o návrh, který je propracován v jihomoravských orgánech a který respektuje všechny samosprávné tradice i potřeby jak země České, tak země Moravskoslezské.

Tyto návrhy na variantní řešení oprávněných požadavků většiny moravskoslezských občanů předkládám na základě úkolů, které uložilo 24. 6. ČNR plénum NS.

Na závěr chci říci, že jako již tolikrát v historii prokázali Moravané i v uplynulých dnech věrnost ideám, jimiž žil náš národ a stát, prokázali dostatek odvahy a rozvahy při řešení obtížných situací ve styku s cizími vojsky. Ocenění, kterého se ze strany nejvyšších stranických a vládních představitelů dostalo čs. občanům, patří tedy plným právem také Moravanům a Slezanům. Smysl pro státnost vyjádřili již před srpnovými událostmi prvním místem na tvorbě zlatého pokladu republiky. Uvážlivost a porozumění pro dnešní situaci projevili tím, že upustili od nátlakových forem politického boje proti nedemokratickému řešení svých požadavků.

Pracovní obětavostí v Dubčekových a Svobodových směnách jdou příkladem ve snaze přispět k normalizaci našeho hospodářství, dávají tedy na misku vah, jimiž budeme dnes odvažovat jejich budoucnost, svou důvěru. Ptám se: uneseme odpovědnost za to, kdybychom tuto důvěru zklamali? Děkuji vám (Potlesk.)

Předsedající s. Lochner: Děkuji. Diskutuje s. Smrčka o připraví se s. Václavík.

S. Smrčka: Soudružky a soudruzi, plně souhlasím s navrhovaným základním pojetím federace, neboť plně vychází ze společných zkušeností našich národů, odpovídá jejich společnému přání a povede tak jistě k optimálnímu rozvoji obou národních republik i celého společného státu.

Vytvořením federace na národnostním principu budou podle mého soudu vytvořeny předpoklady pro plné politické sebeurčení a všestranný rozvoj obou našich národů. Rozvíjení národních celků je zdravým základem jak čs. státnosti a upevnění i rozvoje socialismu, tak i internacionálních vztahů. V tom lze podle mého přesvědčení právem očekávat i posílení váhy čs. federace ve vnějších vztazích. Přitom jistě nutno brát v úvahu, že u nás existují i různé regionální zvláštnosti a s tím související vážné regionální zájmy, které nelze přehlížet a které bude třeba citlivě a odpovědně řešit v rámci socialistické národní federace.

Je správné, aby problematiku národních menšin a jejich postavení v našem socialistickém státě řešil zvláštní ústavní zákon. Vedle národního principu je významným principem návrhu princip rovnoprávného postavení.

Za základní a nejdůležitější ústavní záruku zásady rovnoprávnosti obou národů je třeba považovat v souladu se stanoviskem naší státoprávní komise a s předloženým návrhem předsednictva ČNR obecný demokratický princip rovnosti občanů ve spojení s principem reálného zajištění rovnoprávných vztahů obou republik. Vymezením otázek příslušných do pravomoci federálního shromáždění, na něž se vztahuje zákon majorizace, je pak dovršen systém garancí naprosté rovnoprávnosti.

Chceme-li důsledně rozvíjet socialistickou demokracii ve vztazích mezi lidmi i ve vztazích mezí národy, vyžaduje to nejen svobodu a rovnoprávnost lidí, ale také svobodu a rovnoprávnost národů. Myšlenka společného státu založeného na vztazích rovnoprávnosti vytváří podle mého přesvědčení silné svazky mezi českým a slovenským národem i příslušníky ostatních národností, které se projevily zejména v uplynulých srpnových dnech, kdy právě solidarita a jednota všech jasně prokázala smysl a správnost navrhovaných opatření.

Věřím, že jedině takto, při respektování společných i specifických národních zájmů, vytvoříme čs. federaci jako stát, který si spravedlivým vyřešením vztahů mezi národy upevní své zdravé základy a získá autoritu a vážnost v celém světě.

Dovolte mi, soudružky a soudruzi, abych ze své funkce v čs. družstevnictví informoval krátce Českou národní radu o připravovaném způsobu nového uspořádání družstevních svazů, které vychází z federativního uspořádání státu. Ve výrobním družstevnictví a obdobně i v ostatních družstevních úsecích vycházíme plně z budoucí existence dvou národních republik, a proto bude nynější celostátní svaz výrobních družstev změněn a ještě v letošním roce budou ustaveny dva samostatné národní svazy v Praze a Bratislavě. Oba tyto svazy budou mít výrazně zájmový charakter a jejich předním úkolem bude podporovat, hájit a zastupovat zájmy členských družstev a všestranně jim k jejich rozvoji pomáhat. Bude naší společnou snahou rozvíjet spolupráci obou národních svazů k prospěchu všech družstev v českých zemích a na Slovensku, podporovat jejich zdravou hospodářskou integraci.

V srpnových těžkých dnech, po vstupu cizích vojsk na naše území, prokázala výrobní družstva v Českých zemích a na Slovensku i jejich svazové orgány pevnou jednotu, svornost a kázeň. Naše legální státní a stranické orgány a jejich představitelé měli a mají jejich plnou důvěru a podporu, jak to bylo vyjádřeno v nesčíslných rezolucích. V současné době usilujeme ve výrobním družstevnictví všichni o to, abychom maximálně přispěli k normalizaci našeho politického a hospodářského života, při realizaci a uplatňování moskevských dohod.

Mohu Českou národní radu ujistit, že ve výrobním družstevnictví vykonáme všechno pro to, abychom nadále upevňovali jedotu lidu, bratrský svazek obou našich rovnoprávných národů, abychom si navzájem věřili a pomáhali a tak rozvíjeli socialismus a demokracii v polednovém duchu, v duchu akčního programu KSČ v pevné důvěře v naše progresivní vedení. Děkuji za pozornost.

S. dr. Václavík: Vážená Česká národní rado, stanovisko, které zde podal předseda státoprávní komise dr. Jičínský, se z pochopitelných důvodů nemohlo zabývat postavením vědy a kultury v podmínkách federativního uspořádání. Tato problematika však chybí také v předloženém písemném návrhu předsednictva ČNR ze 17. září, a to je už věc diskusní. Věda a kultura přece tvoří oblast mimořádného významu jak pro uplatnění svébytnosti obou našich národů, tak také pro uplatnění některých specifických a zdůrazňuji ničím jiným nenahraditelných integrujících činitelů, které by měly i v budoucnu posilovat jednotu Čechů a Slováků ve společném socialistickém státě.

Bude velmi naléhavým úkolem zvláště kulturní komise ČNR vyvinout iniciativu k tomu, abychom i ve spolupráci s ČSAV, s ministerstvem školství, s ministerstvem kultury a snad i s uměleckými svazy mohli dát v návrhu náležité místo také rámcové koncppci vědeckého a kulturního rozvoje Československé federativní socialistické republiky. Protože už dnes máme v plnění zmíněného úkolu nežádoucí zpoždění, dávám k úvaze návrh, aby přímo předsednictvo ČNR požádálo čs. akademii věd, ministerstvo školství, ministerstvo kultury, příp. také umělecké svazy o urychlenou pomoc v přípravě zmíněné rámcové koncepce.

Přijetím tohoto návrhu bychom myslím mohli zmenšit nebezpečí, že nakonec budeme nuceni jednat o některých zásadních otázkách perspektivy naší vědy a kultury ve zcela mimořádné časové tísni. Děkuji za pozornost. (Potlesk.)

S. dr. Pátková: Chtěla bych říci jen tolik, že naše cesta k jednotě práva a jeho užívání byla dlouhá a byla svízelná. Vedl nás na ní Slovák, dr. Vavro Šrobár. A výsledky této práce, jednotný právní řád a jeho používání chceme z naší české strany zachovat. Jde nám o to, aby nám Slováci pomohli a aby to pochopili, že žádáme federální ministerstvo spravedlnosti, že žádáme federální Nejvyšší soud, že žádáme federální prokuraturu, a že snad zemské, resp. národní nejvyšší soudy jsou v daném případě nadbytečné.

My jsme si řekli, že takovou zásadní vůdčí myšlenkou federalizace musí být účelnost a musí být také jednoduchost. Domnívám se, že se nám podaří to, co nám leží tolik na srdci, dát do té kategorie, o které řekl s. Jičínský, že je možno se v ní domluvit.

Domnívám se také, že do federálních úřadů patří také ministerstvo vnitra. Nechci se blíže o tom rozšiřovat, poněvadž snad to patří někomu, kdo více tomu rozumí a kdo to může blíže zdůvodnit, ale páteř federalizace, federálních orgánů, tvoří vedle ministerstva národní obrany jistě ministerstvo vnitra, vedle ministerstva zahraničí jistě ministerstvo spravedlnosti.

Chtěla bych jenom ještě několik málo slov říci k federálnímu parlamentu. Přimlouvám se za jednokomorový a domnívám se, že paritní výbor, který by byl složen v poměru 50 : 50, by nahradil sněmovnu národů.

Prosím, abychom přihlíželi k tomu, co také říká náš národ a co říkají oba naše národy. Naši lidé nechtějí, až půjdou jednou k volbám, aby měli tolik kandidátních listin, že by nevěděl, co s nimi a že by ani nevěděli, koho volí a kam volí.

Myslím, že jde o to, aby také jednokomorovým zřízením federálního parlamentu se zvýšila prestiž významu slova poslanec.

Jenom na závěr bych vám chtěla ocitovat jeden výrok slavného českého právníka z počátku 16. století, Viktora Kornela ze Všehrd, o kterém říkal Slovák dr. Vladimír Clementis, že tento výrok je nadčasový, a tento výrok v dobové dikci zní takto: Právo buď řádné a všem rovné a jednostajné. - A já se k tomuto výroku Viktora Kornela ze Všehrd plně připojuji. (Potlesk.)