Důvodová zpráva

A. Obecná část

Se vstupem Československé socialistické republiky do období výstavby vyspělé socialistické společnosti vyvstala potřeba řešit v široké souvislosti upevňování a rozvíjení zdraví lidu v souladu s poznatky vědy a k tomu cíli stanovit i potřebné zá ruky v právním řádu.

Pro zdraví obyvatelstva mají rozhodující význam vlivy společenského rázu. Teprve naše společnost řeší spolu s úkoly výstavby socialismu a komunismu cílevědomě i nejširší společenské otázky zdravého života a práce. Vliv na zdraví lidu vyvíjí společnost ve dvojím směru:

- vytvářením materiálních podmínek a zvyšováním kulturní úrovně včetně výchovy občanů ke zdravému způsobu života a práce;

- rozvojem zdravotnictví, především zdravotnických služeb zabezpečujících odbornou péči o prostředí i organismus člověka a o jeho zdravotní uvědomění.

V socialistické společnosti se toto úsilí vyznačuje kvalitativně novým rysem péče o zdraví lidu: nejen chránit člověka před škodlivými vlivy, ale rozvíjet jeho zdraví s cílem prodloužit aktivní věk a zvyšovat tělesnou a duševní zdatnost lidu. Všestranná péče o zdraví lidu a stále intenzivnější pozornost, kterou jí věnují stranické a státní orgány, vyplývají z objektivní nutnosti vývoje socialismu; jsou dány jednotou politických i ekonomických zájmů. Perspektiva šťastného života v komunistické společnosti je neodlučně spjata s příznivým zdravotním stavem jejích členů; upevňování zdraví obyvatelstva přispívá zároveň k rozvoji produktivních sil, a tak k dosažení cílů výstavby socialismu a komunismu.

Mimořádný význam zdraví pro společnost a společenský charakter všech opatření, která ovlivňují stav zdraví lidu, vedou k potřebě závazně stanovin v právním řádu záruky všestranného rozvoje péče o zdraví lidu. Československá socialistická republika přistupuje proto poprvé k jednotné právní úpravě, která má nejen řešit vlastní výkon zdravotnických služeb a organizaci zdravotnictví, ale stanovit i hlavní povinnosti, jež mají v zájmu upevňování a ochrany zdraví lidu plnit všechny orgány a organizace i jednotlivci při rozvoji hospodářství a kultury a při plnění ostatních celospolečenských úkolů.

Nová koncepce péče o zdraví lidu je vytyčena a propracována v usnesení předsednictva ÚV KSČ a vlády o rozvoji péče o zdraví v socialistické společnosti. Tento dokument, přijatý v souvislosti s řešením širších otázek životní úrovně, představuje zároveň základní politicko-ekonomické zdůvodnění nové právní opravy.

Cesta k úpravě, kterou má přinést nový zákon, byla nastoupena zdravotnickým zákonodárstvím z let 1949 až 1952. V tomto období byl vydán zejména zákon o jednotné preventivní a léčebné péči, zákon o hygienické a protiepidemické péči, zákon a příslušná vládní nařízení o zdravotnických pracovnících, zákon o výrobě a distribuci léčiv a nařízení o zdravotnických obvodech; později k nim přistoupila nařízení o hygienické ochraně vzduchu, vody, půdy a práce, o boji proti přenosným nemocem a o pohřebnictví, zákon o československých lázních a zřídlech a řada prováděcích předpisů. Tyto normy právně vyjádřily novou kvalitu socialistické ochrany zdraví a staly se zárukou rychlého rozvoje zdravotnictví; jejich význam byl však do značné míry historicky podmíněn a omezen obdobím, ve kterém vznikly.

Při mimořádně rychlém vývoji bylo nutno postupně, tak jak dílčí problémy narůstaly, řešit jednotlivé úseky zdravotnictví širšími, ovšem stále jen dílčími úpravami. V průběhu dalšího vývoje se začaly výrazně projevovat nedostatky této úpravy, zejména důsledky organizační a právní izolovanosti dílčích sfér zdravotnictví. Současně i rozvoj vědeckého poznání a nové potřeby společnosti vyžadují revizi právního řádu na úseku zdravotnictví.

Z těchto důvodů se navrhuje souborná právní úprava zabezpečující nejširší ochranu zdraví lidu podle zásady stanovené v čl. 15 odst. 1 Ústavy Československé socialistické republiky. Se zřetelem k tomu se též navrhuje použít pro nový zákon názvu "Zákon o péči o zdraví lidu", neboť toto označení postihuje celou problematiku úsilí společnosti o tělesnou a duševní zdatnost lidu.

V dílčích úpravách pro jednotlivé úseky zdravotnictví nebylo možno souborně stanovit hlavní zásady péče o zdraví lidu, jimiž se socialistické zřízení kvalitativně liší od poměrů v kapitalistické společnosti. Tyto principy jsou závaznou direktivou především pro orgány a organizace při plánování a vytváření podmínek zdravého života a práce, i pro zdravotnická zařízení a pracovníky při výkonu zdravotnických služeb. Proto se navrhuje zařadit je za preambuli do čela zákona.

Mezi úkoly společnosti v péči o zdraví lidu mají rozhodující význam povinnosti organizací při vytváření a ochraně zdravých podmínek a zdravého způsobu života a práce; proto úprava těchto povinností je navržena v první části zákona, v níž jsou úkoly organizací stanoveny podstatně účelněji a konkrétněji než v dosavadním zákoně č. 4/1952 Sb., o hygienické a protiepidemické péči.

Aby péče společnosti o zdraví lidu byla účinná, musí se na jejím zabezpečování podílet i jednotliví občané. Také společenské organizace mají v péči o zdraví lidu zvláštní poslání. Úkolům jednotlivců a společenských organizací je proto věnována druhá část zákona.

Péči o zdraví lidu zabezpečuje po odborné stránce zdravotnictví. Proto třetí část zákona řeší celistvě organizaci a úkoly zdravotnictví, poskytování zdravotnických služeb, jejich materiální zajištění i postavení zdravotnických pracovníku. Tím se odstraní nedostatky vyplývající z dosavadní izolované úpravy léčebně preventivní péče, hygienické a protiepidemické péče, lékárenství, lázeňství atd.

Již v průběhu posledních let vyžadovala teorie i praxe zdravotnictví stále důslednější plynulost a všestrannost péče o člověka ve zdraví i v nemoci, těsnou návaznost práce jednotlivých článků zdravotnické soustavy i tomu odpovídající funkční, pracovní a organizační jednotu zdravotnictví. Vědecky byla propracována a v praxi prověřena koncepce jednotné zdravotnické soustavy, jež odpovídá principu jednoty organismu a prostředí. Jednotná soustava, která překračuje těsné meze dosavadních úprav jednotlivých úseku zdravotnictví, má zaručit při potřebné dělbě práce jednotu všech zdravotnických služeb. Nová úprava proto normativně zabezpečuje jednotnou zdravotnickou soustavu i rozvoj sítě zařízení a služeb v souladu s vědecky propracovanými koncepcemi; sleduje přitom též upevňování ústředního řízení.

K význačným změnám, jež přináší tato část, patří uzákonění obecné bezplatnosti zdravotnických služeb pro všechno obyvatelstvo, která je výrazným znakem socialistického zdravotnictví a jedním z důležitých předpokladů pro zajištěna plné dostupnosti těchto služeb. Přiznání obecné bezplatnosti má zásadní význam, protože jde o nutný důsledek charakteru zdravotnických služeb v socialistické společnosti.

Úkoly vědy a výzkumu v péči o zdraví lidu, jež tvoří čtvrtou část zákona, a řízení péče o zdraví lidu, kterému je věnována pátá část zákona, mohly být v dosud platných dílčích úpravách řešeny jen okrajově, s úzkým zaměřením na příslušný úsek zdravotnictví a bez těsné vazby na vlastní obsah péče, její organizaci a výkon. V zákoně jsou i tylo části nově koncipovány v širokém záběru společenská a zdravotnické problematiky. Zároveň se jednotně upravuje i rozhodování při poskytování zdravotnických služeb.

V šesté části zákona je upravena náhrada nákladů a škod v souvislosti s péčí o zdraví lidu. Dále se zde upravuje vztah nového zákona k jiným předpisům, které se v souvislosti s ochranou jiných společenských zájmů týkají i této péče, vzájemná spolupráce zúčastněných orgánů při vydávání prováděcích předpisů i při rozhodování podle nich a vztah zdravotnictví k jiným odvětvím, která též poskytují zdravotnické služby.

Jak byla zákonná úprava překonávána rozvojem vědeckého poznání a společenskými přeměnami, narůstal i počet pozměňujících, doplňujících a prováděcích předpisů. V důsledku toho se na úseku zdravotnictví značně ztížila orientace v platném právu a oslabila právní jistota.

Tím naléhavější je potřeba nové, přehledné právní úpravy, která by zároveň zajistila žádoucí zjednodušení. Zákon spolu se šesti současně připravovanými vyhláškami (o zdravých životních podmínkách, o opatřeních proti přenosným nemocem, o poskytování léčebně preventivní péče, o soustavě zdravotnických zařízení, a zdravotnických pracovnících a o dalších odborných pracovnících ve zdravotnictví a o pohřebnictví) nahradí 5 zákonů, 6 vládních nařízení, 9 nařízení ministra zdravotnictví a 24 vyhlášek, kromě dalších obecně závazných směrnic ministerstva zdravotnictví.

B. ZVLÁŠTNÍ ČÁST

První část

Vytváření a ochrana zdravých podmínek a způsobu života a práce

V souladu s významem společenských úkolů při ochraně a rozvoji zdraví lidu upravuje první část zákona povinnosti organizací při vytváření a ochraně zdravých podmínek a zdravého způsobu života a práce. Tyto povinnosti stanovil již § 3 zákona č. 4/1952 Sb., pouze však vytýčením zásady, že každý, kdo může svou činností ovlivnit životni podmínky, je povinen činit potřebná hygienická opatření. Toto ustanovení však pro svou povšechnost nemělo potřebnou váhu.

Základní ustanovení obsažená v tito části se týkají ochrany zdraví především z hledisek hygienických, epidemiologických a fyziologických.

Na prvém místě (§ 1) se ukládají úkoly organizacím. Pojmu "organizace" je v osnově použito v nejširším smyslu zahrnujícím vedle organizací rozpočtových a hospodářských také jiné instituce včetně společenských organizací, pokud plněním společenských úkolů ovlivňují péči o zdraví. Protože i nadřízené orgány jsou při plnění svých hospodářských a kulturních úkolů povinny současně zabezpečovat ve své rozhodovací a řídící činnosti, také zdraví občanů, stanoví se tomu odpovídající úkoly i těmto orgánům.

Rozsah povinností, které jsou organizacím a orgánům tímto zákonem ukládány, zahrnuje nejen opatření, která mají zamezit škodlivému působení vnějšího prostředí na lidské zdraví, ale také opatření k posilování zdraví občanů, zejména usměrňováním jejich způsobu života a práce podle fyziologických zásad a jejich výchovou ke zdravému způsobu života a práce. V tom jsou úkoly stanovené novým zákonem širší proti dosavadní úpravě.

Podle objektu péče se v souladu s členěním hygieny jako vědního oboru dělí také hygienické úkoly na jednotlivé zásadní úseky (§ 2); toto dělení ovšem není vyhraněné. Zvýšenou péči musí orgány a organizace věnovat i výchově občanů ke zdravému způsobu života a práce (§ 3).

Podrobnější rozvedení těchto základních povinností je závazně stanoveno v předpisech, které se současně vydávají k provedení tohoto zákona, zejména ve vyhlášce o zdravých životních podmínkách. Vztah těchto povinností k souběžným povinnostem orgánů a organizací podle jiných předpisů je upraven v § 85 zákona.

V zákoně je konkretizován požadavek, aby plnění úkolů v péči o zdraví bylo nedílnou součástí veškeré hospodářské a ostatní společenské činnosti. Proto ustanovení § 4 vytyčuje zvlášť významné funkce a úkoly rozvoje hospodářství a společenského života, při nichž musí být zabezpečovány hygienické požadavky.

Povinnost organizací a orgánů vyžadovat si závazné posudky orgánů hygienické služby (§ 5) se přejímá z dosavadního zákona č. 4/1952 Sb. Včasným vyžádáním těchto posudků se má zabránit vzniku takových zdravotních závad, které by se později nedaly odstranit vůbec, nebo by se daly odstranit jen s neúměrnými náklady. Závazný posudek orgánů hygienické služby, který je odbornou expertizou ke konkrétním otázkám vlivu zevních podmínek na zdraví obyvatel, má z hlediska své funkce dvojí povahu: je-li vydáván pro potřebu orgánů, jimž přísluší o věci rozhodovat, vystupuje do popředí charakter odborného posudku, jehož závažnost je dána významem chráněných zájmů; je-li posudek vydáván organizaci, jejíchž práv a povinností se přímo týká, má charakter správního rozhodnutí. Výčet obsažený v § 5 odst. 1 uvádí hlavní skupiny činností a opatření, k nimž bude nutno si vyžádat závazný hygienický posudek. V jiných případech, kdy organizace budou mít pochybnosti o potřebě a o obsahu svých opatření, se jim dává možnost, aby svá opatření s orgány hygienické služby jen konsultovaly.

Konkrétní vymezení jednotlivých případů je svěřeno prováděcí vyhlášce o zdravých životních podmínkách.

Potřebný soulad při řešení hygienických otázek, které se týkají též jiných souvisících zájmu, je zabezpečen ustanovením § 85. Povinnost vyžádat si závazný posudek postihuje především tu organizaci, která vykonává nebo plánuje činnost dotýkající se ochrany zdraví. Pokud jde o hygienickou ochrana při dovozu, vyžaduje si závazný posudek odběratelský podnik. Tím však není dotčena povinnost podniku zahraničního obchodu přezkoumat, zda je tato podmínka splněna.

S hygienickými úkoly jsou těsně spjaty povinnosti organizací a orgánů v boji proti přenosným nemocem (§ 6). V situacích, kdy vznikla nebo hrozí epidemie, je třeba učinit mimořádná opatření, která jsou v § 6 formulována v souladu s dosavadními zkušenostmi. Tato opatření ukládají orgány hygienické služby, popř. podle předpisů o národních výborech příslušné orgány státní moci a správy. Oprávněním zakázat nebo omezit nakládání se zvířaty nebo surovinami živočišného původu není dotčeno obdobné oprávnění odborně způsobilých veterinárních pracovníků podle zákona o veterinární péči. Součinnost orgánů hygienické služby při opatřeních proti nákazám přenosným ze zvířat na lidi a ve věcech týkajících se potravin a surovin živočišného původu je zabezpečena ustanovením § 85.

Zákon také vytyčuje hlavní formy zabezpečení úkolů v péči o zdraví (§ 7). Na předním místě se zde zdůrazňuje organizace a kontrola prováděni hygienických zásad, jimiž se rozumějí pravidla socialistického soužiti v oblasti hygieny bez ohledu na to, jsou-li stanovena v právním řádu. Výslovně se ukládá organizacím také povinnost spolupůsobit při výkonu zdravotnických služeb a při zařazování do práce nebo k jiné činnosti.

Zvláštní povinnosti souvisící především s rozvojem závodních zdravotnických zařízení jsou z důvodu věcné systematiky obsaženy v příslušných dalších oddílech. Tyto povinnosti, které v podstatě byly již z největší části stanoveny dosavadními dílčími úpravami, jsou nyní shrnuty přímo v zákoně.

Pravomoc stanovená v § 8 odst. 1 je dosud vyhrazena ustanovením § 8 zákona č. 4/1952 Sb. ministru zdravotnictví. Zkušenosti ukázaly, že bude účelnější přenést tuto působnost přímo na národní výbory, které uvedená opatření nařídí zpravidla na návrh příslušných orgánů hygienické služby, místní národní výbory na návrh obvodních lékařů.

Porušování základních požadavků hygieny musí nýt posuzováno jako projev poškozující výstavbu socialismu a komunismu. Takové jednání bude stíháno zejména podle ustanovení trestního zákona nebo zákona o úkolech národních výborů při zajišťování socialistického pořádku. Dosavadní specifická sankce (penále do 1 miliónu Kčs) podle vyhlášky ministerstva financí č. 178/1960 Sb. pro porušování povinností k ochraně čistoty ovzduší je nyní přizpůsobena režimu tohoto zákona (§ 8 odst. 2). I když pokuta udělená podle tohoto ustanovení a prováděcí vyhlášky o zdravých životních podmínkách postihuje podnik, může být její náhrada vyžadována na odpovědných pracovnících podniku, kteří tuto škodu zavinili. Oprávnění vodohospodářských orgánů ukládat majetkové sankce je založeno v § 12 odst. 3 zákona č. 11/1955 Sb., o vodními hospodářství (vyhláška č. 13/1959 Sb.).

Druhá část

Účast občanů a poslání společenských organizací v péči o zdraví lidu

Souběžně s úkoly uloženými organizacím jsou stanovena také práva a povinnosti občanů. Úprava vychází z uvědomělé účasti občanů na všech opatřeních týkajících se péče o zdraví a z uvědomělého jednání každého občana k ochraně jeho vlastního zdraví i zdraví spoluobčanů (§ 9 a 10). I když tu jde především o morální povinnost, může mít její nedodržování popřípadě i právní důsledky, zejména pokud by šlo o porušení právní povinnosti dodržovat zásady socialistického soužití.

Základní povinnosti občana uvedené v § 11 jsou podrobněji rozvedeny jednak v prováděcích předpisech o zdravých životních podmínkách a o opatřeních proti přenosným nemocem, jednak v předpisech o poskytování léčebně preventivní péče; zde jde zejména o náležitosti vyžadované v souvislosti s uplatňováním nároku na poskytnuti zdravotnických služeb. Náhrada event. škody se poskytuje podle § 84.

V péči o zlepšení zdraví lidu vykonaly společenské organizace (§ 12 a 13), zejména Revoluční odborové hnutí, Československý červený kříž, Československý svaz mládeže, Československý svaz tělesné výchovy a Československý svaz pro spolupráci s armádou velmi záslužnou práci organizátorskou činností při zajišťování úkolů v hospodářské a kulturní výstavbě, ve výchově pracovníků k dodržování správných hygienických zásad, v masově politické práci a ve zdravotní výchově občanů. Význam této práce vzrůstá zejména tím, že vytváření a ochrana zdravých životních a pracovních podmínek se stává záležitostí pracujících samých.

S prohlubováním socialistické demokracie se činnost společenských organizací i na úseku péče o zdraví ještě dále rozvine. Je proto třeba, aby se všechny společenské organizace v nejširší míře zapojily do aktivní účasti na uskutečňování opatření směřujících k ochraně a upevňování zdraví obyvatelstva, zejména k prohloubení zdravotní výchovy, aby každý jejich člen považoval za svou samozřejmou povinnost podílet se na vytváření optimálních životních a pracovních podmínek a bojoval za zvýšení kultury života a práce.

Třetí část

Zdravotnictví

Hlavním úkolem zdravotnictví, které zabezpečuje péči o zdraví lidu především odbornou činností zdravotnických orgánů a zařízení; je - vedle úkolů stanovených obecně v části první pro všechna odvětví - organizovat a řídit poskytování zdravotnických služeb. Tyto služby se zaměřují na péči o zdravotní uvědomění (zdravotní výchova obyvatelstva), na usměrňování péče o zdravé životní podmínky (činnost na úseku hygieny a boje proti přenosným nemocem) a na péči o organismus člověka (léčebně preventivní péče).

Zdravotnické služby jsou poskytovány zdravotnickými zařízeními, a to zařízeními zdravotní výchovy obyvatelstva, zařízeními hygienické služby a zařízeními léčebně preventivní péče. Aby byly obyvatelstvu zabezpečeny všestranné a plynulé zdravotnické služby, musí zdravotnická zařízení dbát o účelnou dělbu svých úkolů a vzájemně úzce spolupracovat a musí být i organizačně těsně spojena. Proto jsou zdravotnická zařízení řízená národními výbory - s výjimkou územních jeslí - začleněna do okresních nebo krajských ústavů národního zdraví.

Poskytovaní zdravotnických služeb je přímo závislé na činnosti dalších zdravotnických organizací, které zabezpečují zásobování léčivy a zdravotnickými potřebami (včetně produktu přírodních léčivých zdrojů), výchovu a výuku zdravotnických pracovníků a vědeckovýzkumnou činnost ve zdravotnictví. Vzhledem k tomu musí být činnost těchto organizací účelně skloubena se zdravotnickými službami, a proto musí zdravotnická zařízení tvořit s ostatními zdravotnickými organizacemi jednotně řízenou a odborně vedenou zdravotnickou soustavu.

Rozsah i obsah poskytovaných zdravotnických služeb se rozšiřuje souběžně s rozvojem národního hospodářství a s novými poznatky lékařské vědy: Zároveň s tím se také zvyšuje úroveň těchto služeb a jejich dostupnost. Pro plnou dostupnost zdravotnických služeb je závažná též otázka, zda se poskytují bezplatně nebo zda se za ně platí úhrada. V socialistické společnosti je zásada bezplatnosti zdravotnických služeb pro všechny občany nezbytným požadavkem; proto se také v tomto oddílu tato zásada výslovně stanoví (§ 14 odst. 2).

Bezplatnost zdravotnických služeb nebyla u nás ještě v plném rozsahu uskutečněna; nevztahuje se dosud na osoby jednotlivě hospodařící. I když počet těchto osob je již minimální (k 31. 12. 1964 51 441 osob) a zčásti jsou jim zdravotnické služby již dnes podle zdravotnických předpisů poskytovány bezplatně, má uzákonění obecné bezplatnosti zásadní význam zdravotně politický i ekonomický. Je třeba zdůraznit, že uvedené osoby se stanou v nejbližší době družstevníky, popř. zaměstnanci nebo důchodci. Jakékoliv zhoršení jejich zdravotního stavu v důsledku toho, že by nevyžadovaly zdravotnické služby proto, že by za ně musily platit úhradu, by se později nepříznivě projevilo na jejich zdraví i zvýšenými požadavky na bezplatnou péči a důchodové zabezpečení. Nehledíc k těmto zdravotně politickým důvodům, není dosavadní úprava ani efektivní, poněvadž je zbytečně komplikovaná a vyžaduje zvýšených administrativních nákladů.

Zdravotnická zařízení při léčebně preventivní péči provádějí i některé výkony a poskytují určité služby, které překračují rámec bezplatných zdravotnických služeb a blíží se svou povahou ostatním službám poskytovaným obyvatelstvu za náhradu. Proto občané, pokud budou takové výkony a služby požadovat, budou za ně zcela výjimečně platit příplatky, které ovšem představují jen část nákladů spojených s poskytovanými službami. Příplatky se budou platit např. za některé protetické výkony v péči o chrup, za ortopedickou obuv, za péči o děti v dětských domovech a v jeslích a za umělé přerušení těhotenství. Rovněž při poskytování lázeňské péče, která je v podstatné části bezplatná, se ve stanoveném rozsahu vyžadují příplatky. Mimo to může být lázeňská péče ve vhodných případech poskytována na žádost občanů i za úhradu.

Vedle uvedených výkonu a služeb jsou ve zdravotnických zařízeních výjimečně poskytovány i určité služby, které nemají povahu léčebně preventivní péče a za něž se proto vybírá úhrada; je to např. úhrada za některé kosmetické výkony a náhrada nákladů ošetřování v protialkoholní záchytné stanici.

Pokud se budou v souvislosti s poskytováním zdravotnických služeb vybírat správní, manipulační a obdobné poplatky, bude jejich úprava provedena zvláštními předpisy, popřípadě budu pojata přímo do předpisů vydaných k provedení tohoto zákona.

Protože se zdravotnické služby stále rozvíjejí podle měnících se poznatků vědy, potřeb obyvatelstva a ekonomických možností, vyhrazuje se prováděcím předpisům bližší úprava rozsahu zdravotnických služeb a podmínek a způsobu jejich poskytování včetně vybírání příplatků a úhrad (§ 14 odst. 2 a 3).

K významným předpokladům vysoké úrovně zdravotnických služeb patří týmová forma práce pracovníků zdravotnických zařízení. Při vysoké specializaci lékařské vědy a bohaté odborné členitosti zdravotnických pracovišť musí být čeleno nebezpečí, že by nebyl zajištěn celistvý pohled a komplexní péče o člověka. Proto na čelném místě této části (§ 15 odst. 1) je zdůrazněna zásada kolektivní práce, jež je též umožňována účelným soustřeďováním zdravotnických pracovišť i pracovníků a důsledným uplatňováním nových metod práce.

Zásada všestrannosti a plynulosti zdravotní péče se nejvýrazněji projevuje při poskytování služeb ve zdravotnických obvodech, které jsou základním článkem zdravotnické soustavy (§ 15 odst. 2). Ve zdravotnických obvodech obvodní lékaři spolu s ostatními pracovníky aktivně pečují o zdraví obyvatelstva: vykonávají hygienicko-epidemiologickou činnost, poskytují léčebně preventivní péči a obstarávají i zdravotní výchovu obyvatelstva; přitom používají též dispenzární metody práce (§ 25), která spočívá zejména v aktivní a soustavné péči o zdravé a nemocné s plným uplatněním preventivního zaměření. Úkolem pracovníků v obvodech je také zprostředkovat občanům poskytování potřebných dalších odborných služeb, které jim nemohou být poskytnuty v obvodních zdravotnických zařízeních a pro něž jsou příslušná zdravotnická zařízení vyššího stupně.

Zdravotnické služby

S rozvojem socialistické společnosti stále roste význam uvědomělého jednání občanů ve všech odvětvích hospodářského a kulturního života. I pro rozvoj péče o zdraví má zdravotní uvědomění občanů mimořádnou důležitost; zdravotní výchově obyvatelstva (§ 16) je proto věnována zvýšená pozornost.

Má-li zdravotní výchova obyvatelstva řádně plnit svoji funkci, musí se správně zaměřovat na rozhodující otázky, zejména vytváření a ochranu zdravého životního prostředí, zdravého režimu dne, výživy, prevence nemocí a aktivního upevňování zdraví. Přitom tematika zdravotně výchovných akci musí vycházet z dané zdravotní situace v okrese, v obvodě, na závodě atd.

Zdravotní výchova obyvatelstva může být jen tehdy plně účinná, bude-li se na ní pod ideovým vedením zdravotnických pracovníků podílet jak rodina a škola, tak i společenské organizace a stane-li se trvalou metodou práce všech zdravotnických pracovníků, především pak pracovníků ve zdravotnických obvodech. Proto zákon výslovně ukládá povinnost plnit úkoly zdravotní výchovy všem zdravotnickým pracovníkům jako nedílnou součást jejich běžné činnosti (§ 17).

Významným posláním všech zdravotnických pracovníků při vytváření a ochraně zdravých životních podmínek je činnost na úseku hygieny a boje proti přenosným nemocem (§ 18 a 19). Proto se musí všichni zdravotničtí pracovníci podle povahy své práce podílet na vytváření příznivého hygienického stavu jako odborní poradci orgánů a organizací a odborně je usměrňovat. V souvislosti s těmito úkoly je třeba zdůraznit i povinnost zdravotnických organizací příkladně pečovat o hygienu a protiepidemická opatření přímo v provozu zdravotní služby.

Toto své poslání při zvyšování hygienické úrovně života plní a prosazují zdravotničtí pracovníci, zejména obvodní lékaři, především na základě své odborné a společenské autority, která vyplývá z jejich významného postavení. Hlavní metodou přitom je metoda přesvědčovací. Přesto se vyskytnou případy, kdy je nutno zabránit bezprostřednímu nebezpečí závazným rozhodnutím. Zákon proto dává obvodním lékařům a podle potřeby i dalším lékařům (např. dorostovým lékařům) k tomu účelu nezbytně nutnou mimořádnou pravomoc (§ 19 odst. 2). V situacích, kdy nehrozí nebezpečí z prodlení, hlásí obvodní lékař závadu národnímu výboru, popř. podniku anebo orgánu hygienické služby.

Zvláštní postavení a úkoly v odborném řízení péče o vytváření a ochranu zdravých životních podmínek mají orgány a zařízení hygienické služby (§ 19 odst. 3), které plní v podstatě tyto hlavní úkoly: stanoví hygienické požadavky pro vytváření a ochranu zdravých životních podmínek a požadavky pro boj proti přenosným nemocem a dozírají na jejich dodržování.

Léčebně preventivní péče se člení v zásadě na péči ambulantní a péči ústavní (§ 20 as 21.).

Ambulantní péče spočívá především v poskytování obvodních služeb, tj. péče poskytované v územních a závodních zdravotnických obvodech. V územních obvodech jsou poskytovány služby obvodního lékaře, obvodního dětského lékaře, ženského lékaře a zubního lékaře, popř. dentisty. V závodních obvodech se určují odborné služby podle druhu výroby, provozu závodu a složení zaměstnanců. Obvodní služby v obvodech začleněných do polikliniky poskytuje nemocnice s poliklinikou, popř. další poliklinika, v ostatních obvodech, zejména na venkově a v okrajových částech města, je poskytuje obvodní zdravotnické středisko, popř. jeho vysunutá pracoviště (lékařské stanice, dětské poradny a ženské poradny). Obvodní služby se poskytují podle potřeby i v bytě (návštěvní služba v rodině) nebo na jiném místě, kde je nutno nemocnému péči poskytnout.

V době mimo provoz zdravotnických zařízení poskytujících obvodní služby zajišťuje ambulantní péči lékařská pohotovostní služba.

Pokud je ve velkých městech zřízena záchranná služba, lze si vyžádat pomoc lékaře této služby ve zvlášť závažných případech, kdy je bezprostředně ohrožen život nemocného. Nelze-li včas dosáhnout příslušného lékaře nebo pohotovostní, popř. záchranné služby, může si nemocný vyžádat první pomoc do kteréhokoli dosažitelného zdravotnického pracovníka, jestliže by bez této pomoci byl ohrožen život nebo vážně ohroženo zdraví nemocného.

Ostatní odborné ambulantní služby poskytuje nemocnice s poliklinikou, popř. poliklinika. Některé odchylky platí při poskytování lázeňské péče.

Ústavní péče spočívá v poskytování odborné páče v lůžkovém zdravotnickém zařízení, tj. v nemocniti nebo v odborném léčebném ústavu.

Ústavní lázeňská péče (§ 22), pokud se poskytuje pracujícím, je na rozdíl od jiných služeb poskytovaných v rámce léčebně preventivní péče též věcnou dávkou nemocenského pojištění. Proto, nejde-li o lázeňskou péči o děti do 15 let a o osoby stižené určitými nemocemi, které jsou výslovně určeny v indikačním seznamu, povolují lázeňskou péči organy Revolučního odborového hnutí a orgány sociálního zabezpečení, jakož i jiné orgány a organizace, na jejichž účet má být lázeňská péče poskytnuta.

Důležitým předpokladem úspěšné ambulantní i ústavní péče je poskytování hodnotných a účinných léků a zdravotnických potřeb (§ 23). Léky jsou tu míněny léčiva (včetně léčivých přípravků) nebo jejich směsi upravené do vhodné formy a vydávané nemocnému do rukou lékaře. Vedle léků slouží buď výlučně nebo převážně účelům léčebné preventivní péče i zdravotnické potřeby, mezi něž se zahrnují především léčebné a ortopedické pomůcky. Léky a jiné zdravotnické potřeby se poskytují nemocným buď již přímo při provádění léčebně preventivních výkonů, anebo pokud je nemocní potřebují později, na předpis lékaře. Podmínky a způsob předpisování a výdeje léků a zdravotnických potřeb na účet státní zdravotní správy se blíže určuje prováděcími předpisy.

Vedle léků a zdravotnických potřeb poskytovaných na účet: státní zdravotní správy jsou vydávány v lékárnách též léky, které nejsou vázány na lékařský předpis; takové léky, jejichž seznam je vyvěšen v lékárnách, si mohou občané koupit. Obdobně si mohou koupit i některé léčebné a ortopedické pomůcky; pokud požadují zhotovení ortopedických pomůcek v náročnějším než standardním provedení, uhrazují též rozdíl v ceně takového vyhotovení.

Výdej veterinárních léčiv a veterinárních potřeb v lékárnách se provádí podle směrnic stanovených ministerstvem zdravotnictví v dohodě s ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství (§ 85).

Podle pracovněprávních předpisů, zákonů o nemocenském pojištění a sociálním zabezpečení a dalších předpisů je zjištění zdravotního stavu občana významným předpokladem pro rozhodování o mnoha otázkách značného společenského významu, především ve vztahu k práci. Odpovědné odborné posouzení zdravotního stavu občana a jeho způsobilosti je nedílně spjato se systematickou komplexní léčebně preventivní péčí. Proto zákon vychází ze zásady, že posudková činnost (§ 24) je nedílnou součástí léčebné preventivní péče.

Z hlediska jednotlivce i společnosti má mimořádný význam posuzování způsobilosti k práci, zvláště hodnocení dočasné nebo dlouhodobé neschopnosti k práci pro nemoc. Úroveň této posudkové činnosti, při níž nejde jen o posuzování pracovní schopnosti, ale zároveň o hodnocení úrovně diagnostiky a léčení, se od doby, kdy se stala součástí léčebně preventivní péče, podstatně zvýšila. Přesto se posudková služba často vykonává formálně a plně se jí nevyužívá ke zlepšení diagnostiky a léčení. Proto je nutné provést komplexní zhodnocení posudkové činnosti státní zdravotní správy a sociálního zabezpečení a vytvořit potřebné předpoklady pro její zlepšení. Navrhovaný zákon nemění ničeho na dosavadní organizačně právní úpravě této služby.

V případech, kdy se občan cítí dotčen ve svých právech posudkovým výrokem, bude mít možnost podat proti posudkům opravný prostředek podle § 83.

Zákon zdůrazňuje v metodách práce zdravotnických zařízení (§ 25) především aktivní povahu služeb, které mají občanům poskytovat. Okruh osob, u nichž jsou prováděny preventivní prohlídky, je stanoven v prováděcích předpisech o opatřeních proti přenosným nemocem a o poskytování léčebně preventivní péče.

Vyšetřovací a léčebné výkony se provádějí v naprosté většině případů se souhlasem nebo za předpokladu souhlasu nemocného. Výjimečné případy, kdy tomu tak není, jsou stanoveny v § 25 odst. 2 a v § 26 odst. 3 a 4. Písemné prohlášení nemocného o odmítnutí potřebného výkonu (negativní revers) má význam důkazu o tom, že nemocný byl upozorněn na povahu výkonu a možné důsledky a s provedením výkonu nesouhlasil. Revers však nezbavuje odpovědnosti za řádné poskytnutí péče podle pravidel lékařské vědy (lege artis). Jde-li o osoby, které nejsou způsobilé k právním úkonům v tom rozsahu, aby mohly nutný souhlas projevit vlastním právním úkonem, je třeba podle ustanovení občanského zákoníku souhlasu jejich zákonných zástupců, zpravidla rodičů, popřípadě opatrovníka, ve výjimečných případech soudu.

Ústavní péče bez souhlasu nemocného (§ 27) předpokládá jeho zadržení ve zdravotnickém zařízení (detenci). Dosud bylo k detenci třeba soudního řízení, které se ukázalo neúčelným; nebylo proto pojato do nového občanského soudního řádu. Místo toho se zavádí úprava, podle níž se bude zadržení nemocného v ústavu oznamovat národnímu výboru; ten bude mít pak možnost buď z vlastního podnětu anebo na žádost zúčastněných osob nebo orgánů toto opatření po odborném posouzení přezkoumat, popřípadě je zrušit. Soudu se vyhrazuje přezkoumat rozhodnutí národního výboru o převzetí nemocného do ústavní péče bez jeho souhlasu jen v případech, kdy nemocný byl přijat do takové péče pro duševní poruchu.

Nedostatečně jsou dosud upraveny právní důsledky léčby prací, která se zaměřuje k navrácení nemocného do původního, popř. do jiného vhodného zaměstnání (§ 28). Protože výkon pracovní činnosti sleduje cíle léčebné a je vykonáván za zvláštních podmínek, je třeba výslovně vyloučit pracovněprávní charakter této činnosti. Jde o osoby, které jsou ve stavu práce neschopných a zpravidla pobírají dávky nemocenského pojištění nebo sociálního zabezpečení. Je zároveň třeba umožnit účelnou dispozici příjmy z této činnosti; těchto částek má být zčásti použito především k vytvoření optimálních podmínek pro osoby, které se účastní těchto prací (včetně opatření pracovního oděvu a ostatních potřeb, dopravy, zvýšeného dozoru atd.). Ostatní část příjmu je majetkem ošetřovaných osob. Jestliže se léčebná rehabilitace vykonává na pracovištích organizace některého průmyslového, zemědělského nebo jiného závodu, jsou účastníci této léčby chráněni pro případ pracovního úrazu nebo nemoci z povolání podle pracovněprávních předpisů.

Projevem vysokého zdravotního uvědomění a občanské vyspělosti je dobrovolné dárcovství krve a jiných tkání a orgánů pro potřeby léčebně preventivní péče a vědeckovýzkumné práce (§ 29). Dokladem této uvědomělosti je zejména stálý růst počtu čestných dárců krve, kteří za tuto službu přijímají jen čestná uznání. Vedle nich ovšem jsou ještě dárci krve, kterým se podle dosavadních předpisů poskytuje příspěvek na zlepšené stravování. Protože může jít, zejména při darování orgánů, o velmi závažné zásahy do organismu, stanoví zákon záruku maximální ochrany dárce i příjemce. Podrobnější ustanovení o tom obsahují předpisy o poskytování léčebně preventivní péče.

Ve zdravotnických zařízeních je nutno provádět některé výkony, které sice někdy nesledují léčebné účely, ale které musí být vždy prováděny v hygienických podmínkách, kvalifikovanými pracovníky a odborným způsobem.

Je to především u znělé přerušení těhotenství, která je upraveno na základě zvláštního zákona č. 68/1957 Sb. vládním nařízením č. 126/1962 Sb. ve znění vládního nařízení č. 95/1964 Sb. a směrnicemi poř. č. 72/1962 Sb. NV.

Dále je to sterilizace (§ 30), tj. lékařský výkon, jímž se trvale zabraňuje plodnosti, aniž se odnímají pohlavní žlázy. Dosud se provádí a je právně upravena pouze sterilizace žen v případech, kdy jsou dány zdravotní důvody a kdy tedy sterilizace má povahu léčebného výkonu (instrukce reg. č. 94/P-1958). Pokud by se ukázala potřeba provádět sterilizaci žen i z jiných vážných důvodů, popř. sterilizaci mužů, musely by být podmínky, za nichž by se tak mohlo stát, stanoveny ministerstvem zdravotnictví v dohodě se zúčastněnými ústředními orgány.

Bližší úprava zdravotní pitvy (§ 31) je obsažena v prováděcí vyhlášce o pohřebnictví.

Bezplatná léčebně preventivní péče se československým občanům poskytuje zpravidla na území ČSSR. Výjimku tvoří případy, kdy čs. občané byli vyslání do zahraničí, např. jako členové delegací, na práce obstarávané čs. organizacemi v cizině a z jiných důvodů veřejného zájmu. Nelze-li zabezpečit v těchto případech lékařskou pomoc vlastními zdravotnickými pracovníky doprovázejícími čs. občany v zahraničí, hradí se přiměřené náklady nutného léčení (§ 32). V ostatních případech, zejména při zahraničních cestách v soukromém zájmu občana se zpravidla hradí náklady léčení jen do výše nákladů, které by si vyžádalo takové léčení na území ČSSR. O náhradě nákladů rozhoduje okresní ústav národního zdraví příslušný podle posledního pobytu občana v tuzemsku s výjimkou nákladů léčení pracovníků vyslaných do zahraničí úřady, orgány a organizacemi se sídlem v Praze, kdy se rozhodování soustřeďuje do Ústavu národního zdraví hl. m. Prahy. Ve zcela výjimečných případech, kdy nezbytnou specializovanou péči nelze zajistit v ČSSR, lze povolit léčení v zahraničí podle směrnic ministerstva zdravotnictví.

Poskytovaní bezplatné péče cizím státním příslušníkům při jejich přechodném pobytu v ČSSR (§ 33) se řídí především mezistátními úmluvami o zdravotnické spolupráci, popřípadě o spolupráci na poli sociální politiky a sociálního zabezpečení. V jiných případech se za péči poskytnutou cizincům zpravidla vyžaduje úhrada. Úprava týkající se cizích státních příslušníků se bude vztahovat též na osoby bez státní příslušnosti (bezdomovce).