Jednotná zdravotnická soustava

K základním předpokladům dobré úrovně, dostupnosti a účinnosti zdravotnických služeb patří účelně uspořádaná a jednotně řízená zdravotnická soustava (§ 34). Tuto soustavu tvoří zdravotnická zařízení a dále ostatní zdravotnické organizace, která pro zdravotnické služby vychovávají pracovníky, popř. se účastní na jejich výchově, obstarávají zásobování léčivy a zdravotnickými potřebami a konají vědeckovýzkumnou činnost.

Zákon počítá s dosavadními kategoriemi zdravotnických zařízení (§ 35 odst. 1). Stejně tak se zachovávají i okresní a krajské ústavy národního zdraví (§ 36), v nichž jsou zahrnuta všechna zdravotnická zařízení řízená okresními a krajskými národními výbory a které se i jako organizační a hospodářské celky plně osvědčily. Proto se též výslovně v zákoně stanoví, že ústav národního zdraví je účastníkem pracovněprávních vztahů; tím se ústavům národního zdraví přiznává pracovněprávní subjektivita, tj. způsobilost vystupovat svými orgány vlastním jménem o pracovněprávních vztazích, zavazovat se a nabývat práv z pracovního poměru, řídit a organizovat práci, závazně stanovit pracovní úkoly pracovníkům a v případech neplnění povinností jim ukládat kárná opatření.

Zařízení zdravotní výchovy obyvatelstva se budují ve dvou typech, a to okresní (městské) ústředí zdravotní výchovy a krajské ústředí zdravotní výchovy (§ 3).

Zařízení hygienické služby (§ 38), tj. hygienické stanice, se zřizují rovněž ve dvou typech, a to jako okresní hygienické stanice a krajské hygienické stanice. Okresní hygienické stanice provádějí všechna základní vyšetřování terénní i laboratorní pro služby obyvatelstvu okresu; krajské hygienické stanice provádějí zvlášť kvalifikované úkony, jež nemohou být zajištěny v okresních stanicích, a řeší též plánované vědeckovýzkumné úkony.

Základním celkem zařízení léčebně preventivní péče jsou nemocnice s poliklinikou a dalšími územními a závodními zařízeními ambulantní péče (§ 39). Nemocnice s poliklinikou se zřizují ve třech typech. K zajištěni léčebně preventivní péče pracujících velkých závodů se zřizují závodní nemocnice s poliklinikou a dalšími závodními ambulantními zařízeními.

Na tato zařízení léčebně preventivní péče navazují odborné léčebné ústavy (§ 40). Lékárny a zdravotnická zařízení určená pro výdej zdravotnických potřeb (§ 41) rovněž tvoří v rámci ústavů národního zdraví s ostatními zařízeními léčebně preventivní péče organizační jednotu. K zařízením léčebně preventivní péče se přiřazují zvláštní zařízení pro péči o děti ve věku do 3 let (§ 42).

Do jednotné zdravotnické soustavy nepatří zařízení pro první pomoc, lůžkové ošetřovny a jiná pomocná zařízení (§ 46) zřizovaná a provozovaná podniky nebo jinými organizacemi; tato zařízení slouží jen ke krátkodobému ošetřování nebo pozorování těch nemocných, u nichž povaha nemoci nevyžaduje ústavní léčebně preventivní péči a jimž při jejich ubytovacích poměrech nemůže být poskytnuto dobré domácí ošetření.

Součástí jednotné zdravotnické soustavy nejsou též soukromé ordinace lékařů a dentistů, které ještě byly v nepatrném počtů zachovány. Pro provoz těchto ordinací platí vyhláška č. 129/1958 Ú. l., instrukce poř. č. 89/1958 Sb. instr. (na Slovensku poř. č. 123/1958 Zb. inštr.) a vyhláška min. zdrav. č. 209/1958 Ú. l. Tyto předpisy zůstávají nadále v platnosti.

Účelné a koordinované poskytování zdravotnických služeb vyžaduje, aby všechna zdravotnická zařízení byla uspořádána v jednotnou celostátní síť. K tomu účelu vypracují ministerstvo zdravotnictví a krajské a okresní národní výbory perspektivní síť zdravotnických zařízení.

Aby bylo dosaženo potřebné jednoty při zřizování, správě a provozu zdravotnických zařízení, vydá ministerstvo zdravotnictví bližší předpisy, zejména vyhlášku o soustavě zdravotnických zařízení obsahující podrobnější ustanovení o typech, funkční náplni a členění jednotlivých zařízení, o rozvíjení jejich sítě a o určování jejich spádových území (§ 4)

Přírodní léčebné lázně a přírodní léčivá zdroje

Přírodní léčebné lázně (§ 48) a přírodní léčivě zdroje (§ 52), na něž je Československá socialistická republika zvláště bohatá, jsou pro své léčivé účinky důležitým činitelem v péči o zdraví; proto je třeba jim poskytovat účinnou ochranu a vytvářet nejpříznivější podmínky pro jejich další rozvoj. K tomu účelu byl již vydán zákon č. 43/1955 Sb., o československých lázních a zřídlech. Protože se tento zákon osvědčil, přejímá se v podstatě jeho obsah i do nové úpravy.

Ochrana přírodních léčebných lázní (§ 50 a 51) se zabezpečuje lázeňskými statuty, stanovením ochranných pásem a jinými ochrannými opatřeními. V lázeňských statutech nelze pro lázeňské území stanovit jen nutná ochranná opatření, nýbrž je nutno v zájmu zachování zvláštního rázu lázeňských míst upravit i způsob hospodářského a kulturního života v lázeňském místě. Pro ochranu přírodních léčebných lázní ve většině případů nestačí opatření stanovená v lázeňských statutech a musí se zabránit škodlivým účinkům též v okolí lázeňského místa. Je proto nutno kolem lázeňského místa vytyčit ochranná pásma, v nichž se rovněž jako na lázeňském území zakáže nebo omezí některá hospodářská činnost a u jiné činnosti se zabezpečí, aby byla vykonávána tak, aby vytvářela příznivé podmínky pro přírodní léčebné lázně. Někde je nutno stanovit jednotlivá ochranná opatření i mimo ochranná pásma. Nezbytná prozatímní opatření je oprávněn činit Inspektorát lázní a zřídel (§ 78).

Ochrana přírodních léčivých zdrojů (53) se zabezpečuje stanovením ochranných pasem a jinými ochrannými opatřeními. Přitom jde hlavně o ochranu vlastní podstaty přírodního léčivého zdroje, jeho vydatnosti, fyzikálních vlastností a chemického složení. Bližší ustanovení o ochraně přírodních léčebných lázní a přírodních léčivých zdrojů jsou obsažena ve vyhlášce č. 151/1956 Ú. l., která dále vyhovuje, a proto se ponechává v platnosti.

V neoddělitelné souvislosti s využitím přírodních léčivých zdrojů se řeší i úprava přírodních minerálních vod stolních (§ 54), a to podle zásad dosud platných.

Povinnosti, které musí orgány a organizace plnit v zájmu ochrany přírodních léčebných lázní a přírodních léčivých zdrojů (§ 55), se blíže stanoví z toho důvodu, aby nejen Inspektorát lázní a zřídel, ale též osoby pověřené plněním úkolů podle tohoto zákona mohly vykonávat svou působnost a aby též byly v potřebné míře chráněny zájmy, které by mohly být výkonem této působnosti dotčeny.

Pracovníci ve zdravotnictví

Významné úkoly, které má zdravotnictví, lze úspěšně plnit jen s dostatečným počtem odborné i ideologicky dobře připravených pracovníků. Úkoly ve zdravotnictví plní především zdravotničtí pracovníci a dále řada jiných odborných pracovníků.

Zdravotnickými pracovníky jsou lékaři, farmaceuti, dentisté, střední a nižší zdravotničtí pracovníci (§ 58).

Nedotčena zůstávají

- dosavadní oprávnění lékárníků, která jim byla zachována vládním nařízením č. 44/1952 Sb.;

- dosavadní oprávnění dentistů udělená jim pro výkon povolání podle vládního nařízení čís. 25/1951 Sb.;

- odborná kvalifikace středních zdravotnických pracovníků získaná do roku 1960 v odborných školách a kursech a vzdělání zhodnocené podle vyhlášky č. 40/1953 Ú. l. (Slov. č. 70/1953);

- odborná kvalifikace přiznaná výjimečně středním zdravotnickým pracovníkům, popřípadě nižším zdravotnickým pracovníkům ministerstvem zdravotnictví nebo příslušným krajským národním výborem podle směrnic ministerstva zdravotnictví reg. č. 120/P-1954 (Slov. reg. čís. 129/P-1954) a reg. č. 123/P-1956 (Slov. reg. č. 115/P-1956);

- kvalifikace nižších zdravotnických pracovníků získaná v kursech organizovaných závodními školami práce při zdravotnických zařízeních podle učebních plánů a osnov vydaných ministerstvem zdravotnictví.

Povolování výkonu zdravotnického povolání cizinci nebo tomu, kdo nabyl odborné způsobilosti v cizině, se posuzuje u lékařů a farmaceutů podle vyhlášky č. 72/1959 Ú. l., u středních a nižších zdravotnických pracovníků srovnáním učebních plánů příslušných zahraničních škol s učebními plány platnými pro střední zdravotnické pracovníky, popřípadě s příslušnými kursy v ČSSR.

Obory zdravotnických pracovníků (§ 59 odst. 1) se vymezují v prováděcím předpisu k zákonu - ve vyhlášce o zdravotnických pracovnících a dalších odborných pracovnících ve zdravotnictví; pracovní náplně pro jednotlivé obory určuje ministerstvo zdravotnictví.

Zákaz výkonu povolání (§ 59 odst. 2), který může být stanoven dočasně nebo trvale, vyslovuje ministerstvo zdravotnictví. Toto ustanovení má pokrýt ty ojedinělé případy, kdy závadná činnost pracovníka nebude řešena v trestním řízení soudním; až dosud vyslovovaly zákaz výkonu povolání krajské národní výbory, zákaz mohly však vydat jen pro oblast svého kraje, což z hledisek celostátních potřeb nevyhovovalo.

Při vymezení práv a povinností zdravotnických pracovníků zachovává zákon (§ 60), pokud jde o rozsah a způsob výkonu zdravotnických po volání, o poskytování první pomoci, a o zachovávání mlčenlivosti, y podstatě dosavadní stav (zákony č. 170/1950 Sb. a č. 66/1950 Sb.). Orgánem příslušným ke zproštění povinnosti zachovávat mlčenlivost je v souladu s dosavadní úpravou (oběžník poř. č. 634/1952 Sb. ob.) míněna u zdravotnických pracovníků, kteří jsou státními zaměstnanci, organizace, která je účastníkem pracovněprávních vztahů (tzv. osobní úřad), a v ostatních případech krajský národní výbor. Toto ustanovení určuje jen základní typické povinnosti zdravotnických pracovníků. Další jejich úkoly a povinnosti jsou obsaženy v jiných ustanoveních zákona (§ 19 a § 26 odst. 1) a v předpisech k jeho provedení. Obecně platí pro všechny zdravotnické pracovníky v pracovním poměru též ustanovení pracovněprávních předpisů.

Týmová práce ve zdravotnických službách vyžaduje účelnou dělbu práce mezi zdravotnickými pracovníky a odbornými pracovníky i jiných vědních oborů (§ 60 odst. 3). Aby tito pracovníci přechodem do zdravotnictví nezaostávali ve své odbornosti, je jim ukládána povinnost vzdělávat se ve svém oboru; různé formy postgraduální výchovy organizují pro ně příslušné vysoké i střední odborné školy. Zdravotnické znalosti nutné pro správné zaměření jejich odborné činnosti jsou jim povinni především poskytnout příslušní vedoucí zdravotničtí pracovníci (primáři, vedoucí laboratoří apod.). Mimo to budou ústavy pro další vzdělávaní lékařů a středních zdravotnických pracovníků vypracovávat potřebná odborná zdravotnická minima pro školení v krajích a okresech, popřípadě organizovat příslušné školicí akce.

Nezbytnou podmínkou pro zajištění rovnoměrnosti v rozvoji zdravotnických služeb, jejich vysoké úrovně a plynulosti je účinná péče národních výborů o podmínky života a práce zdravotnických pracovníků, zejména o jejich vhodné poskytování v místě pracoviště. Nedostatky v tomto směru namnoze dosud mařily úsilí o stabilizaci kádrů a o rozvoj zdravotnictví. Zákon proto zvlášť podtrhuje tyto úkoly národních výborů (§ 61).

Usnesení strany a vlády o rozvoji péče o zdraví v socialistické společnosti zdůraznilo, že kvalitativně nové úkoly zdravotnictví vyžadují naprostou jednotu výchovy a výuky zdravotnických pracovníků již ve školách, úzkou návaznost na praxi a soustavné celoživotní vzdělávání a výchovu všech zdravotnických pracovníků.

Tento úkol vystupuje zvlášť naléhavě již při výchově lékařů na fakultách, která je řízena ministerstvem školství a kultury. Přitom soustava zdravotnických zařízení, která patří do oboru působnosti ministerstva zdravotnictví, je základnou praktické výuky studujících lékařství a funkce této soustavy i lékařských fakult jsou navzájem těsně spjaty. Proto zákon zdůrazňuje (§ 62 odst. 1) potřebu intenzivnějšího vlivu ministerstva zdravotnictví na celý proces výuky lékařů a farmaceutů a na řízení lékařských fakult i farmaceutické fakulty. Pokud jde o střední zdravotnické školy, zákon na základě příznivých zkušeností potvrzuje současný stav nejtěsnějšího sepětí zdravotnických škol se zdravotnickou praxí a ponechává jejich řízení ministerstvu zdravotnictví za účelné součinnosti s ministerstvem školství a kultury (§ 62 odst. 2).

Další vzdělávání zdravotnických pracovníků (§ 6), které se plně osvědčilo, se podrobně upravuje v prováděcím předpisu k zákonu - vyhlášce o zdravotnických pracovnících a dalších odborných pracovnících ve zdravotnictví. U lékařů a farmaceutů je zajišťují ústavy v Praze a v Trenčíně, u středních zdravotnických pracovníků ústavy v Brně a v Bratislavě.

Specializační výchova ve většině lékařských oborů probíhá podle specializačních náplní vypracovaných ústavy pro další vzdělávání lékařů, které tuto výchovu metodicky řídí a kontrolují a zčásti samy provádějí. Zajišťují zároveň kvalifikační atestace a vydávají osvědčení o specializaci. Se zřetelem k potřebám zdravotnictví se široce organizují různé doškolovací akce, které jsou zaměřovány jak na seznamování s nejnovějšími poznatky lékařské vědy, tak i na předávání metodických pokynů, seznamování s novými poznatky řízení, se zásadami správné organizace práce apod.

Tyto ústavy též organizují mezinárodní kursy a školicí akce a realizují stipendia Světové zdravotnické organizace a stávají se tak důležitým nástrojem ministerstva zdravotnictví při rozvoji zdravotnické spolupráce s jinými zeměmi.

Zákon předpokládá (§ 64) změnu režimu těchto ústavů (institutu) vydáním zvláštního statutu, kterým vláda upraví jejich organizaci a úkoly a zároveň stanoví, že jim příslušejí některá oprávnění a povinnosti, které jinak mají vysoké školy. Jsou tu míněny dovolená na zotavenou, tvůrčí dovolená a platové hodnocení pracovníků ústavů (institutů), obdobně jako náleží pedagogickým pracovníkům vysokých škol. Rovněž půjde o to, aby byla na základě návrhů ministerstva zdravotnictví zabezpečena podle školských předpisů habilitace pedagogických pracovníků pro ústavy (instituty).

Materiální zabezpečení zdravotnických služeb

Poskytování hodnotných zdravotnických služeb je přímo závislé i na výrobě a dovozu léčiv a zdravotnických potřeb a na zásobování jimi. Pojmu "léčiva" užívá zákon v nejširším smyslu. Zahrnuje proto jak látky (včetně surovin), jichž se používá k ochraně nebo obnovení zdraví, k mírnění chorobných příznaků nebo k rozpoznávání nemocí, tak i produkty, který Československý lékopis označuje jako léčivé přípravky.

Ministerstvo zdravotnictví plánuje a řídí výrobu léčiv a některých zdravotnických potřel v souladu s potřebami rozvoje zdravotnictví a v úzkém spojení s ostatními zdravotnickými zařízeními. V důsledku toho je nyní naše výroba léčiv schopna nejen v podstatě uspokojovat potřeby zdravotnických služeb, ale ještě velký díl své produkce vyvážet.

U národních podniků, které vyrábějí zdravotnické potřeby a jsou mimo obor působnosti ministerstva zdravotnictví (např. podniky pro vyzobu lékařských nástrojů, přístrojů a materiálů), zabezpečují se zájmy zdravotnických služeb tím, že se ministerstvo zdravotnictví účastní na vypracování jejich výrobních programů a na stanovení plánu výzkumu a že určuje druhy a typy jednotlivých zdravotnických potřeb.

Obdobně jako u výroby léčiv a zdravotnických potřeb je třeba zabezpečit zdravotní dozor i na jejich dovoz.

Vedle vlivu na plánování a řízení výroby i dovozu zabezpečují se zájmy zdravotnictví ještě stanovením obecných zásad pro výrobu léčiv a zdravotnických potřeb (§ 67).

Všechny organizace obstarávající dodávky léčiv a zdravotnických potřeb z výroby nebo z dovozu do zdravotnických zařízení a přímým spotřebitelům jsou provozovány v oboru ministerstva zdravotnictví, které zásobování těmito výrobky řídí s ohledem na potřeby zdravotnických služeb.

Léčiva a zdravotnicko potřeby musí být pro své působení na lidský organismus podrobovány zvláštní kontrole (§ 68) jak již ve výrobě, tak i ve zdravotnických skladech, v lékárnách a popřípadě i ve zdravotnických zařízeních. Tuto kontrolu metodicky vedou a vrcholnou kontrolu převážné většiny vyráběných a dovážených léčiv a některých zdravotnických potřeb vykonávají státní ústavy pro kontrolu léčiv v Praze a Bratislavě.

Významný podíl ve farmaceutické výrobě a v zásobování léčivy a zdravotnickými potřebami tvoří též veterinární léčiva a veterinární potřeby. Jejich plánování, výroba, zásobování a výdej, pokud jsou obstarávány organizacemi v odvětví zdravotnictví, se uskutečňují ve spolupráci s ministerstvem zemědělství, lesního a vodního hospodářství podle zásady stanovené v § 85 zákona. Kromě toho ještě ministerstvo zemědělství, lesního a vodního hospodářství zabezpečuje část veterinární výroby vlastními organizacemi mimo rámec tohoto zákona.

Čtvrtá část

Věda a výzkum

Vědě a výzkumu je již vzhledem k jejich důležitosti věnována zvláštní část zákona; přitom se tato ustanovení neomezují jen na úkoly lékařské vědy v odvětví zdravotnictví, ale upravují také základní vztah všech oborů vědy a techniky k lidskému zdraví.

Zřízením Státní komise pro rozvoj a koordinaci vědy a techniky (zákon č. 17/1962 Sb.) byl vytvořen právní předpoklad k tomu, aby organizace a plánování vědecké práce ve všech oborech byly těsněji než dosud spjaty se zájmy příznivého vývoje zdraví lidu. S nutnou dělbou práce v jednotlivých stále úže specializovaných oborech vědy a techniky však souvisí důsledek, že dosud není zabezpečeno ani vyloučení negativního působení nové techniky na lidské zdraví; tím naléhavěji je třeba orientovat právním předpisem celou vědeckovýzkumnou činnost k jejímu vlastnímu humánnímu cíli - k tomu, aby za základní povinnost zde byla považována nejen ochrana, ale všestranné pozitivní působení na zdraví lidu (§ 69).

Podrobněji je upravována vědeckovýzkumná práce ve zdravotnictví (§ 70). Aniž se zákon dotýká postavení a úkolů Československé akademie věd podle zákona č. 54/1963 Sb. a soustavy vědeckovýzkumných a vývojových pracovišť podle zákona č. 55/1963 Sb., vytyčuje se zde zásadní požadavek jednotného plánu vědeckovýzkumné práce v oboru lékařských věd a péče a zdraví, jehož kategorickou nezbytnost potvrdila praxe posledních desíti let, i požadavek soustavného řízení vědeckovýzkumné práce a hodnocení jejích výsledků. Významným nástrojem zde je vědecká rada ministerstva zdravotnictví (§ 71), která má v tomto směru funkci i mimo vlastní resort, sjednocujíc táž úsilí vědeckých pracovišť lékařských v jiných odvětvích. K nezbytným podmínkám vědecké práce ve zdravotnictví patří široké využití matematicko-statistických metod, zejména při studiu zdravotního stavu obyvatelstva. V souladu s významem, který je zdravotnické statistice přikládán, zdůrazňuje zákon (§ 72) její závažnost i potřebu specializovaných kádrů a zařízení pro tento účel.

Významný podíl Československé společnosti Jana Evangelisty Purkyně, zvláště na převádění nových vědeckých poznatku do praxe, odůvodňuje zařazení zvláštního ustanovení (§ 73) do této části. Obecně se právní poměry společnosti řídí předpisy o dobrovolných společenských organizacích (zákon č. 68/1951 Sb.).

Pátá část

Řízení péče o zdraví lidu a rozhodování při výkonu zdravotnických služeb

Společenský význam péče o zdraví lidu a úkoly státních orgánů, podniky, družstev a jiných socialistických organizací při vytváření a ochraně zdravého prostředí a ostatních podmínek zdravého života a práce se musí obrážet i v obsahu řídící činnosti ministerstev a ostatních ústředních orgánů. Proto zákon (§ 74) vyjadřuje odpovědnost ústředních orgánů za řízení péče o zdraví lidu v jednotlivých odvětvích hospodářství a kultury a zdůrazňuje, že tu jde o nedílnou součást centrální řídicí funkce. Plnění úkolů na tomto úseku, uskutečňované za účasti příslušných svazů Revolučního odborového hnutí; se projevuje především v řídící činnosti v oblasti plánu a rozpočtu, v organizování péče o zdraví v podřízených organizacích, v zabezpečování široké účasti pracujících při provádění konkrétních opatření k ochraně zdraví a v důsledné kontrolní činnosti. Ministerstva a ostatní ústřední orány se budou přitom opírat o odbornou součinnost ministerstva zdravotnictví.

Ustanovení o odpovědnosti ústředních orgánů shrnují a normativně určují úkoly, které již byly hospodářským ministrům uloženy dřívějšími usneseními vlády, jako např. usnesením č. 813/1962 ke zprávě o stavu péče o hygienu v nejdůležitějších odvětvích národního hospodářství a o epidemiologické situaci v roce 1961. I na tomto úseku se musí podle závěrů XII. sjezdu KSČ prohloubit účinnost ústředního řízení, a to tím spíše, že péče o zdraví lidu představuje společenský zájem úzce souvisící s rozvojem ekonomiky socialistické společnosti.

Řídící funkce ministerstva zdravotnictví (§ 75 až 79) se uplatňuje v několika směrech. Při řízení zdravotní výchovy obyvatelstva dbá ministerstvo zdravotnictví zejména o to, aby tato výchova se zaměřovala na rozhodující otázky a aby byla prováděna správnými a účinnými metodami. V tomto směru vytyčuje též úkoly zdravotnickým pracovníkům. V péči o vytváření a ochranu zdravých životních a pracovních podmínek přísluší mu úkol usměrňovat tuto péči ve všech odvětvích národního hospodářství a vydávat za tím účelem pokyny a směrnice závazné pro ostatní ústřední orgány. Uplatnění této funkce vyžaduje co nejužší spolupráci ministerstva zdravotnictví s ostatními ústředními orgány, zejména také se Státní plánovací komisí, se Státní komisí pro investiční výstavbu, s ministerstvem financí a s Ústřední komisí lidové kontroly a statistiky. Ostatní úkoly ministerstva při řízení zdravotnictví souvisí s jeho odpovědností za ústřední řízení celého odvětví zdravotnictví, při čemž se v souladu s usnesením XII. sjezdu KSČ zvláště podtrhuje nezbytnost vědeckého řízení a odpovědnost za zabezpečování rozvoje lékařské vědy.

Pravomoc orgánů Slovenské národní rady při řízení péče o zdraví lidu vyplývá z předpisů o působnosti slovenských národních orgánů. Proto § 79 na tuto pravomoc obecně poukazuje.

V krajích a okresech řídí péči o zdraví lidu krajské a okresní národní výbory. Z postavení národních výborů jako orgánů státní moci a správy vyplývá jejich povinnost sledovat a usměrňovat činnost orgánů a organizací při zajišťování zdravých životních a pracovních podmínek, přitom jsou národní výbory oprávněny ukládat odpovědným vedoucím těchto orgánů a organizací závazné pokyny k odstranění nedostatků.

Na úseku řízení zdravotnických služeb odpovídají národní výbory za řízení ústavů národního zdraví (§ 36 odst. 2), které též mohou být pověřeny některými řídícími funkcemi. Vzhledem k tomu, že odpovědnost národních výborů za řízení zdravotnictví je upravena zákonem o národních výborech a předpisy vydanými k jeho provedení, dotýká se zákon této otázky jen obecně v § 80.

Vytváření a ochrana zdravých životních a pracovních podmínek se opírá o poznatky hygieny jako vědy o vzájemných vztazích mezi zdravotním stavem lidí a prostředím a ostatními podmínkami jejich života a práce. Orgány státní moci a správy, které řídí péči o zdravé životní a pracovní podmínky, musí mít pro tuto činnost kvalifikovaný aparát, který je schopen studovat podmínky zdravého rozvoje lidské společnosti a na základě vědeckých poznatků stanovit hygienické normy a zásady, uplatňovat zdůvodněné požadavky a kontrolovat jejich dodržování. Přitom hygienická a protiepidemická situace vyžaduje často velmi pohotových opatření.

Z těchto důvodů byly již zákonem č. 4/1952 Sb. v rámci ministerstva zdravotnictví a v rámci krajských a okresních národních výborů zřízeny a vybaveny náležitou pravomocí orgány hygienické a protiepidemické služby - hlavní hygienik ČSSR, krajští a okresní hygienici. Tato organizační forma se plně osvědčila, proto se s ní počítá i nadále (§ 77 a 81). V podstatě se přejímá i dosavadní působnost; zdůrazňuje se spolupráce s organizacemi na zajišťování jejich úkolů při vytváření a ochraně zdravých životních a pracovních podmínek. Vzhledem ke specifickým úkolům hygienické služby, zejména též v otázkách boje proti přenosným nemocem, se přejímá v podstatě i úprava současného vztahu mezi orgány hygienické služby nižších a vyšších stupňů, tj. pravomoc hygienika vyššího stupně dávat pokyny a příkazy hygienikům nižšího stupně. Nejvýrazněji se nutnost vydávání konkrétních příkazů projevuje při řízení ochranných opatření proti vzniku a šíření přenosných nemocí, včetně zdravotnické ochrany státních hranic, kde je třeba provádět rychlá opatření. Zejména na tomto úseku mohou místní otázky nabýt rychle i celostátního významu. Velmi významná je vertikální řídící činnost z důvodu jednotného postupu i v řadě otázek hygienických.

Ze zrušovaného zákona č. 43/1955 Sb. se přejímá ustanovení o Inspektorátu lázní a zřídel (§ 78). Funkce tohoto útvaru v rámci ministerstva zdravotnictví je odůvodněna jeho specifickými úkoly při zabezpečování rozvoje a ochrany přírodních léčebných lázní a přírodních léčivých zdrojů.

Zákon počítá s tím, že hlavní hygienik Československé socialistické republiky pověří plněním některých svých úkolů určité odborné pracovníky, zejména pracovníky výzkumných ústavů, a že obdobně také národní výbory pověří určité odborné pracovníky hygienických stanic některými úkoly krajských a okresních hygieniků. Proto je nutno i těmto pracovníkům zabezpečit zvláštní oprávnění potřebná k plnění jejich úkolů (§ 82). To platí obdobně i o obvodních lékařích a popř. o dalších lékařích, pokud jde o jejich úkoly podle § 19 odst. 2.

V § 83 se řeší právní ochrana občanů při poskytování zdravotnických služeb. Dosavadní úprava byla obsažena v léčebném řádu. Poněvadž však jde o zásadní otázku souvisící s ústavně zaručeným právem občanů na ochranu zdraví a na léčebnou péči, stanoví se způsob opravného řízení přímo v zákoně. Přezkoumání rozhodnutí orgánu hygienické služby se řídí ustanoveními o správním řízení (vládní nařízení č. 91/1960 Sb.).

Šestá část

Společná a závěrečná ustanovení

Povinnosti v péči o zdraví lidu i jejich majetkové důsledky mohou být nejrůznější povahy a mohou se projevovat v nejrůznějších vztazích. Pokud jde o náhradu nákladů a škod vzniklých plněním těchto povinností (§ 84), zejména prováděním nařízených hygienických a protiepidemických opatření, stanoví zákon zásadu, že ji poskytuje stát, jen pokud to stanoví prováděcí předpisy nebo jiné předpisy. V souladu s dosavadní úpravou vyjádřenou zejména ve vyhlášce č. 146/1953 Ú. l. se v prováděcích předpisech vypočte, kdy stát poskytuje náhradu. Bude to zvláště při provádění opatření proti přenosným nemocem, kdy převažuje obecný zájem, takže stát i nadále ponese většinu nákladu vzniklých prováděním těchto opatření. V ostatních případech, zejména při všech hygienických opatřeních, se zachová zásada, že náklady nese zpravidla ten, jehož osoby nebo věci se opatření dotýká.

Některé zvláštní předpisy přímo upravují náhradu škody, která vzniká občanům v důsledku provádění protiepidemických opatření nebo při poskytování pomoci při živelních pohromách nebo nehodách. Je to zejména ustanovení zákona o nemocenském pojištění zaměstnanců a obdobné předpisy o sociálním zabezpečení družstevních rolníků, podle nichž se poskytuje nemocenské při nařízené karanténě, popř. podpora při ošetřování dítěte, které nemůže být v péči kolektivního zařízení proto, že buď samo je v nařízené karanténě, nebo že kolektivní zařízení bylo uzavřeno v důsledku nařízených protiepidemických opatření. Dále jsou to ustanovení o ochraně před požáry a jinými živelními pohromami, podle nichž se poskytuje náhrada škody i při nehodách ohrožujících lidské zdraví nebo život.

Národní výbory, popř. ministerstvo zdravotnictví mohou poskytnout v mimořádných případech příspěvek k náhradě nákladů nebo utrpěných škod, i když povinnost k úhradě nevznikla podle obecných předpisů.

Zákon o péči o zdraví lidu je základním předpisem -,upravujícím otázky týkající se vytváření a ochrany zdravých životních a pracovních podmínek a zdravého způsobu života a práce. Proto se dotýká i řady jiných společenských zájmů z hlediska péče o zdraví, které jsou chráněny ještě zvláštními předpisy. Jsou to zejména: pracovněprávní předpisy, pokud upravují otázky bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, zákon č. 41/1957 Sb., o využití nerostného bohatství (horní zákon), zákon č. 11/1955 Sb., o vodním hospodářství (vyhláška č. 13/1959 Sb.), zákon č. 66/1961 Sb., o veterinární péči, zákon č. 96/1964 Sb., o technické normalizaci, zákon č. 48/1959 Sb., o ochraně zemědělského půdního fondu, zákon č. 166/1960 Sb., o lesích a lesním hospodářství, zákon č. 46/1956 Sb., o státní ochraně přírody, zákon č. 84/1958 Sb., o územním plánování, a zákon č. 87/1958 Sb., o stavebním řádu.

Ustanovení § 85 má zabezpečit, aby nedocházelo k duplicitám při provádění zákona o péči o zdraví lidu a uvedených jiných předpisů a aby všechny zúčastněné orgány postupovaly v úzké spolupráci při řešení společných problémů, a pokud je to účelné, vydávaly prováděcí předpisy v dohodě s ministerstvem zdravotnictví. To se týká takových prováděcích předpisů, které mají obecnější dosah; nejsou tím míněna pravidla bezpečné práce, pokud by byla vydávána jednotlivými organizacemi.

Zásady pro úpravu vzájemných vztahů mezi orgány a zařízeními zdravotní správy a orgány a zařízeními ozbrojených sil a bezpečnostních sborů, které jsou stanoveny v § 86, vyjadřují v podstatě dosavadní stav; proto i zákon č. 32/1957 Sb., o nemocenské péči v ozbrojených silách, zůstává tímto zákonem nedotčen. Vzhledem ke specifickým úkolům zdravotnických služeb na železnicích, které vyplývají ze zvláštní povahy železničního provozu, ponechává se dále v platnosti i dosavadní odchylná úprava železničního zdravotnictví.

Zdravotnickými službami, na něž je zaměřeno ustanovení § 87, jsou míněny především železniční zdravotnictví a posudková lékařská činnost pro účely sociálního zabezpečení. Tyto služby jsou mimořádně významné nejen pro jejich zvláštní ekonomický dosah, nýbrž i pro jejich výrazný vliv na poskytování ostatních zdravotnických služeb. Proto i jejich organizaci je nutno věnovat zvláštní péči. Účelem ustanovení § 87 je, pokud se po důkladném rozboru a po vytvoření potřebných předpokladů dospěje k závěru, že by se uvedené služby měly začlenit do jednotné zdravotnické soustavy, umožnit provedení této reorganizace rozhodnutím vlády, aniž by bylo nutno jen z tohoto důvodu vydat nový zákon a novelizovat zákon o péči o zdraví lidu. Do té doby než vláda rozhodne o začlenění těchto služeb, budou platit dosavadní předpisy.

Péče o zacházení s jedy a látkami škodlivými zdraví (§ 88) souvisí věcně s péči o zdraví lidu. Zákon proto zmocňuje vládu, aby podle něho vydala souborný obecně závazný předpis o jedech a látkách škodlivých zdraví.

S otázkami všeobecné a komunální hygieny souvisí i pohřebnictví (§ 88), zahrnující zejména pohřbívání, pitvy, přepravu a exhumaci mrtvol, zřizování a udržování pohřebišť a krematorií. Bližší úprava pohřebnictví se provede zvláštní vyhláškou.

C. Ekonomický a finanční dosah

Zákon o péči o zdraví lidu má umožnit další rozvoj a prohlubování zásad socialistické péče o zdraví lidu tak, aby bylo nejen v největší míře dosaženo upevnění zdraví obyvatelstva, ale i ekonomických cílů vytyčených XII. sjezdem KSČ.

Význam péče o zdraví lidu pro rozvoj výrobních sil spočívá v jejím pozitivním vlivu na objem lidské práce použitelné pro výrobu, a to

- snížením úmrtnosti (ztráta pracovníka); proti roku 1937 úmrtnost v našem státě poklesla z 13,1 na 1000 obyvatel na 10,6 v roce 1952 a na 9,6 v roce 1961,

- snížením nemocnosti a částečné invalidity (ztráta pracovního času); podstatně se snížila nemocnost na přenosné nemoci, včetně tuberkulózy, která přestala být hlavní příčinou nemocnosti a invalidity; celkové zlepšení zdravotního stavu obyvatelstva se projevilo i tím, že od roku 1957 poklesla pracovní neschopnost pro nemoc asi a jednu pětinu;

- zkrácením trvám nemoci a částečné invalidity (ztráta pracovního času); na tomto úseku se zvláště intenzívně projevuje moderní farmakoterapie a nové léčebné a rehabilitační postupy,

-snížením invalidity (trvalá ztráta pracovní schopnosti).

Efektivnost výdajů na zdravotnické služby, jež přímo působí na fond pracovní doby, je značná. V roce 1964 chybělo pro nemoc a úraz denně v práci téměř 230 000 osob, což představuje pouze na peněžitých dávkách nemocenského pojištění v průměru Kčs 8 750 000 za den. Snížení absence z důvodu nemocnosti o pouhých 10% by přineslo ročně úspor přes Kčs 260 000 000.

Pracovní neschopnost pro nemoci zaviněné nebo spoluzaviněné nedostatky v bezpečnosti při práci a v hygienických opatřeních na pracovištích představuje ztrátu asi 30 000 000 pracovních dnů ročně, tj. jako by 100 000 pracujících bylo trvale vyřazeno z produktivní činnosti.

K tomu je třeba se ještě zmínit o neblahých důsledcích pro produktivitu práce vznikajících zanedbáváním hygienických zásad i mimo pracovní neschopnost. Tak např. nadměrný hluk snižuje výkonnost pracujících o osm i více procent, špatné osvětlení o 8 až 12% (někdy podle povahy práce i o 45%), vysoká prašnost o 30%, nepříznivé mikroklimatické podmínky o 20 až 60% (někdy i více). Stroje a pracovní postupy nesprávně řešené po stránce fyziologické snižují výkonnost i několikanásobně.

Uvedené ztráty je možno podstatně snížit. Je třeba především plánovitě zajišťovat potřebné investice na úpravu pracovního prostředí a průmyslových technologických postupů, na instalaci čisticích zařízení a na takovou úpravu prostředí, která by omezila zaprášení ovzduší. Zároveň s ozdravěním ovzduší bude třeba neprodleně přikročit k postupné asanaci vod, neboť už dnes se nedá některých povrchových vod použít bez úprav ani jako vody provozní. Úprava na vodu pitnou nebo i jen užitkovou je pak velmi obtížná. A přitom unikají do toků cenné suroviny.

I když nelze přesně vyjádřit ani ztráty, které vznikají národnímu hospodářství každoročně v důsledku omezené produktivity práce, pracovní neschopnosti a invalidity zaviněné nedbáním hygienických zásad, ani náklady, kterých by bylo zapotřebí k odstranění zjištěných závad, lze jednoznačně říci, že zaviněné ztráty mnohonásobně převyšují potřebné náklady.

Značný přímý i nepřímý vliv na národní hospodářství mají též protiepidemická opatření, zejména očkování proti přenosným nemocem. Po celostátním očkování proti přenosné dětské obrně v roce 1960 byla v průběhu dvou let prakticky tato nemoc potlačena. Náklady na léčení této nemoci a na rehabilitaci byly v minulosti značné.

I když návrh zákona pojímal péči o zdraví v nejširším smyslu a ukládá závažné povinnosti orgánům a organizacím v péči o zdravé životní a pracovní podmínky, nevznikají tím prakticky nové náklady, poněvadž tyto úkoly vyplývaly již ze zákona o hygienické a protiepidemické péči z roku 1952 a z dalších nařízení a vládních usnesení; nebyly však často plněny proto, že nebyly v dosavadních předpisech výrazně vyjádřeny. Potřebné věcné i finanční prostředky, které si tato opatření vyžadují, jsou běžně zabezpečovány v plánech a rozpočtech.

Nové finanční náklady vznikají pouze zavedením bezplatné léčebně preventivní péče pro všechno obyvatelstvo. Provedením této zásady zvýší se počet oprávněných osob podle stavu k 31. 12. 1964 o 51 441, což si vyžádá ročně navíc asi Kčs 6 000 000. Výdaje na zdravotnické služby pro tuto poměrně nepatrnou část obyvatelstva jsou však již dnes zahrnuty - až na výdaje na léky v ambulantní službě a na ortopedické a jiné pomůcky - v rozpočtu kapitoly 15. Finanční dosah se týká prakticky jen snížení příjmů od těchto osob a zvýšení výdajů na léky a ortopedické pomůcky. Některé druhy zdravotnických služeb byly však též pro tyto občany bezplatné i za dosavadního stavu, a pokud za ostatní služby byla požadována úhrada, její výše zdaleka neodpovídala skutečným nákladům. Vzhledem k tomu, že nejde o podstatnou částku, předpokládá se, že i finanční dosah rozšíření bezplatné léčebně preventivní péče na všechna obyvatelstvo bude kryt v rámci rozpočtu kapitoly 15 Zdravotnictví.

Z toho vyplývá závěr, že vydáním zákona o péči o zdraví lidu se nezvýší potřeba prostředků ze státního rozpočtu.

V Praze dne 12. července 1965

Předseda vlády:

v z. inž. Šimůnek v. r.