Vládny návrh ústavného zákona
o postavení národností v Československej
socialistickej republike a spoločná správa
výborov NZ.
Príslušná tlač č. 211 vám
bola rozdaná a máte ju pred sebou. Prosím
ministra spravodlivosti dr. Kučeru, aby sa ujal slova.
Ministr spravedlnosti poslanec dr. Kučera: Vážený
soudruhu presidente, vážené národní
shromáždění, dovolte mi, abych z pověření
vlády vysvětlil motivy, které vedly vládu
k předložení ústavního zákona
o postavení národností v Československé
socialistické republice.
Je to především úzká souvislost
s novým spravedlivějším uspořádáním
vzájemného postavení českého
a slovenského národa, která vyvolává
potřebu právně upravit i postavení
jednotlivých národností žijících
v tomto státě a dovršit tak vývoj, který
v této oblasti proběhl v období po roce 1945.
Naše první ústava vydaná po osvobození,
Ústava 9. května, byla poznamenána tragickými
událostmi před druhou světovou válkou,
započatými mnichovským diktátem, jakož
i rolí, kterou přitom hrály některé
národnostní menšiny. Neměla proto výslovné
ustanovení o národnostech a ochraně jejich
jazykových a kulturních práv, neboť
vycházela z principu, že Československá
republika je národnostním státem dvou rovnoprávných
národů, Čechů a Slováků,
a že postačí zajistit ústavně
rovnost všech občanů, svobodu jejich osobnosti
a jejího projevu, aniž by bylo třeba výslovně
upravovat i práva národností.
Vývoj ukázal, že nejen Češi a Slováci,
ale i občané ostatních národnosti
žijících v Československé republice
se aktivně podíleli na jejím budování,
že ji začali považovat i za svůj stát
a že vytvářeli, stejně jako ostatní
občané, hmotné i morální hodnoty
zabezpečující její rozvoj. Prohloubilo
se vědomí jejich sounáležitosti k této
republice, a to nejen jako jednotlivých občanů,
ale i jako celých národnostních skupin. Nová
socialistická ústava z roku 1960 vycházející
z tohoto vývoje, zakotvila proto v čl. 20 rovnoprávnost
všech občanů bez zřetele na národnost
a rasu a stanovila v čl. 25, že občanům
maďarské, ukrajinské a polské národnosti
zabezpečuje stát všechny možnosti a prostředky
ke vzděláni v mateřském jazyku a kulturnímu
rozvoji.
Ústava se však nezmiňovala o národnosti
německé, ani výslovně nemluvila o
uplatňování práv národností
v politickém životě. Přitom však
tato právní úprava nijak neznamenala, že
by národ český a slovenský nějakým
způsobem omezoval ostatní práva národností
žijících v republice - a to nejen těch,
které jsou výslovně jmenovány v Ústavě,
ale i národnosti německé - nebo že by
občanům těchto národností upíral
práva vyplývající z jejich rovného,
Ústavou zaručeného postavení. To platí
zejména o jejich možnostech účastnit
se politického života a působit přitom
jako členové zastupitelských sborů,
především v národních výborech,
kde se také řada poslanců jiných národnosti
velmi aktivně uplatňovala. Stejně tomu je
i v oblasti kulturní při vytváření
vlastních kulturně společenských organizací.
Po jazykové stránce bylo právo občanů
jiných národností používat mateřského
jazyka výslovně zakotveno v některých
zákonech, zejména v zákonech o občanském
a trestním řízení soudním.
Prohlubování demokratických principů
naší politiky, započaté v lednu 1968,
přineslo sebou i nutnost podrobnější
právní úpravy postavení národností,
v níž by byly zakotveny hlavní zásady
jejich práv na uplatnění v politickém,
hospodářském a společenském
životě. Přispěl k tomu i postoj občanů
maďarské, německé, polské a ukrajinské
národnosti k této politice, jejich solidarita a
jednota s Čechy a Slováky při jejím
uskutečňování a jejich úsilí
o dosažení společných cílů.
Vláda proto, vycházejíc z Akčního
programu KSČ a svého programového prohlášení
ze dne 24. dubna 1968, připravila v součinnosti
s představiteli České a Slovenské
národní rady návrh tohoto ústavního
zákona.
Myšlenka vydat tento zákon se setkala se souhlasem.
Je přirozené, že tento souhlas projevili především
občané národností, jejichž práva
zákon upravuje. Ale došly i četné rezoluce
národních výborů, společenských
organizaci a kolektivů na závodech, které
vyslovuji plnou podporu předloženému návrhu.
Rezoluce poukazují zejména na to - jak to činí
např. rezoluce ONV v Chebu - že se občané
druhých národností společně
s Čechy a Slováky usilovně a poctivě
podílejí na rozvoji republiky a že navrhovaná
právní úprava je mimořádným
a historicky významným krokem, který povede
k vlastenectví, dává pocit občanské
sounáležitosti našemu obyvatelstvu a pomáhá
pěstovat vysokou odpovědnost za společenský,
hospodářský a kulturní rozvoj.
Vláda zvážila došlé připomínky
a podněty a usiluje v navrhovaném ústavním
zákoně o takovou úpravu, která by
zabezpečila možnosti plného kulturního,
hospodářského i politického uplatnění
a rozvoje uvedených národností, aniž
by současně byla dotčena práva českého
a slovenského národa.
Nemusím přitom jistě zdůrazňovat,
že ústavněprávní řešení
národnostní otázky je vždy záležitostí
nanejvýše politicky citlivou, neboť způsob,
jimž jsou v ústavě a jiných zákonech
respektovány zájmy jednotlivých národností,
je zároveň i měřítkem demokratičnosti
politického zřízení. Řešení
národnostní otázky, práva, která
jsou národnostem přiznávána, jakož
i jejich rozsah, úzce souvisí s ostatními
občanskými právy garantovanými ústavou.
Chceme-li proto uspokojivě řešit národnostní
otázku, nemůžeme se omezit na konstatování,
že právní řád - v daném
případě ústava - proklamuje a zaručuje
rovná práva všem občanům bez
rozdílu národnosti a ras. Požadavek řešit
národnostní otázku zahrnuje i nutnost respektovat
určité zvláštnosti tkvící
v tom, že jsou zakotvena nejen individuální
práva občanů jako jednotlivců, nýbrž
i práva národnosti jako celku. To má svůj
hluboký význam především tam,
kde nás život staví před fakt určitého
seskupení příslušníků
některé národnosti v přesněji
vymezitelné oblasti. V takových případech
nelze již vystačit s obecně uznávanou
a právem zaručenou zásadou rovných
práv a rovných možnosti všech občanů
bez zřetele na jejich národnost.
Oba tyto aspekty měla vláda na zřeteli, když
připravovala návrh ústavního zákona
o postavení národností v ČSSR. Je
objektivní skutečností, že území
naší republiky obývají vedle Čechů
a Slováků také příslušníci
4 dalších národností - maďarské,
německé, polské a ukrajinské (rusínské),
tvořících homogenické etnické
celky. Společně s Čechy a Slováky
sdílejí však nejen území této
republiky, ale společně i její osudy a také,
a to zejména, se účinně podílejí
na její socialistické výstavbě.
Jsme přesvědčeni, že tato skutečnost
musí dojít svého výrazu při
uplatnění těchto národnostních
skupin jako celku především v politickém
a společenském životě. Navržená
osnova proto garantuje aktivní účast příslušníků
národností na politickém životě
tím, že jim zabezpečuje takové zastoupení
v zastupitelských sborech a v jiných volených
orgánech, které bude přiměřené
jejich počtu.
Princip přiměřeného zastoupení
ve volených orgánech, který se stává
důležitým novým prvkem v našem
právním řádu, neznamená ovšem
žádnou změnu obecného principu našeho
volebního systému. Jde tu především
o realizaci všeobecné zásady rovných
práv a možnosti při účasti na
politickém životě. Této zásadě
může odpovídat toliko povinnost orgánů
Národní fronty brát při sestavováni
návrhů na kandidáty zřetel na přiměřenost
zastoupení v jednotlivých volených orgánech.
Významná je sféra kulturních a jazykových
práv. Osnova vychází z principu, podle něhož
občanům čtyř národností
se zabezpečují ta práva, která jsou
z hlediska jak jejich denního života a jejich společenského
uplatnění, tak i rozvoje jejich národních
kultur nesmírně důležitá a zároveň
přitom citlivá: právo na vzdělání
ve vlastním jazyku, na vlastní kulturní rozvoj
a společenský život a právo užívat
svůj rodný jazyk i v úředním
styku. Jde o zakotvení takových práv, která
umožní plné využití obecně
formulovaných občanských práv a svobod
a jejich garantování pro příslušníky
jednotlivých národností.
V souvislosti se zakotvením práva na vzdělání
v jazyce jednotlivých národností bývá
často nadhazována otázka, zda náš
právní řád dostatečně
respektuje i potřebu zabezpečit znalost českého
nebo slovenského jazyka u dětí a mládeže
navštěvujících školy s vyučovacím
jazykem některé ze zmíněných
národností. Domníváme se, že
není sporu o tom, jak je důležité, aby
příslušníci národností
ovládali též český nebo slovenský
jazyk. Je to ostatně v zájmu jich samotných,
aby bylo v praxi možno náležitě uplatnit
jejich právo na bezprostřední účast
ve všech oblastech společenského, politického,
kulturního i hospodářského života
v naší vlasti. Mohu konstatovat, že platné
předpisy v oblasti školství a vzdělání
na tuto skutečnost pamatují a budou ji respektovat
i v budoucnu.
Ústava pro svůj všeobecný charakter
a pro složitost řešené problematiky ovšem
nemůže do všech podrobností upravit výkon
kulturních a jazykových práv, jež zasahují
do velice široké oblasti práva na vzdělání,
práva tiskového, spolčovacího a shromažďovacího,
jazykového apod.
Pokládáme proto za správné, že
rozsah práv vyjmenovaných v čl. 3 a podmínky
pro jejich uplatnění se ponechávají
prováděcím zákonům tak, aby
bylo možno vzít zřetel na přiměřené
zájmy národního rozvoje, na něž
je třeba přitom pamatovat. Vláda tu bude
usilovat, aby přijaté ústavní principy
byly promítnuty do našeho právního řádu.
Zvláštní pozornost bude věnovat tomu,
aby v dohledné době byly vypracovány zákony
předvídané v odstavci 2 článku
3, zejména zákon jazykový.
Internacionální charakter řešené
problematiky je výrazně patrný z článku
4. Je v něm vyjádřena zásada naprosté
rovnosti všech národností. Příslušnost
k některé z nich, i když je zpravidla charakterizována
objektivními znaky, jako rodinnými svazky, jazykem,
kulturní sounáležitostí apod., může
být plně vyjádřena na základě
svobodného osobního přesvědčení
každého jednotlivce. Je samozřejmým
důsledkem, že příslušnost k jakékoliv
národnosti nemůže proto nikomu být na
újmu a nikdo nesmí pro svou národnost být
ani šikanován, natož podrobován nátlaku
směřujícímu k odnárodnění,
k násilné asimilaci či splynutí s
ostatním obyvatelstvem. V tom je třeba spatřovat
projev socialistického humanismu.
Vážené Národní shromáždění,
dovolte mi, abych závěrem vyjádřil
hluboké přesvědčení vlády,
že přijetí ústavního zákona
o postavení národností v Československé
socialistické republice vytvoří podmínky
pro dobré soužití našich národů
a národností, pro prohloubení jejich jednoty
a pro plné uplatnění národnostních
skupin ve všech oblastech společenského, politického,
kulturního i hospodářského života
v naší vlasti. Navrhuji proto jménem vlády,
abyste předložený návrh ústavního
zákona, který je dalším projevem naší
socialistické demokracie, schválili.
Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem ministrovi spravodlivosti
dr. Kučerovi a prosím spravodajcu posl. Garaja,
aby predniesol svoju správu.
Zpravodaj poslanec Garaj: Vážený súdruh
prezident, vážené súdružky a súdruhovia
poslanci a milí hostia! Z poverenia ústavnoprávneho
výboru a výboru pre národné výbory
Národného zhromaždenia uvádzam spravodajskú
správu k veľmi významnému vládnemu
návrhu ústavného zákona o postavení
národností v Československej socialistickej
republike.
Už v priebehu príprav návrhu ústavného
zákona o postavení národností v Československej
socialistickej republike bolo známe, že táto
problematika je veľmi závažným a citlivým
miestom, a to nielen z hľadiska ľudí, ktorých
sa navrhovaná úprava bude dotýkať, ale
i pre svoj hlboký demokratický a humánny
zmysel.
Organizácie, inštitúcie i jednotliví
občania v početných rezolúciách
a listoch v prevažnej väčšine hodnotili
veľmi kladne to, že sa ústavné orgány
rozhodli pri významnej príležitosti 50. výročia
vzniku Československej republiky vyriešiť zásadné
vzťahy v oblasti národnostnej politiky.
Široká verejnosť oceňuje, že predložený
ústavný zákon o postavení národností
vychádza z programového vyhlásenia vlády
a ústavnou formou zakotvuje základné práva
národností potrebné pre ich ďalší
rozvoj.
Je samozrejmé, že občania maďarskej, nemeckej,
poľskej a ukrajinsko-rusínskej národnosti uvítali
a vyjadrili pozitívne stanovisko a bezvýhradný
súhlas s prípravou vydať ústavný
zákon o národnostiach.
Mnohé rezolúcie zo závodov, národných
výborov, spoločenských organizácií
i jednotlivcov vyjadrili jednoznačnú podporu k pripravovanému
ústavnému zákonu. Na druhej strane treba
otvorene povedať, že sa v niektorých pripomienkach,
zaslaných najmä jednotlivcami, vyjadrujú i
obavy, či pri ústavnom zakotvení práv
národností nejdeme príliš ďaleko.
Napr., že úpravy národnostných práv
v minulosti boli niektorými občanmi národnostných
menšín zneužité na boj proti celistvosti
republiky. Niektoré pripomienky a názory vyjadrujú
obavy z rozširovania šovinizmu. Z niektorých
zmiešaných oblasti, najmä z južného
Slovenska, upozorňujú na to, aby sa v týchto
oblastiach vytvorili aj záruky plného národného
vyžitia Slovákov a Čechov.
Chcem uviesť, že niektoré pripomienky vychádzajú
z nedorozumenia, z nesprávneho výkladu i nedostatočného
pochopenia niektorých článkov návrhu
ústavného zákona.
Široká diskusia, ktorá v poslednom období
prebiehala v našej republike k návrhu zásad
o federácii, sa dotýkala i návrhu zásad
o postavení národností.
Je potrebné otvorene povedať, že pripomienky
a návrhy, ktoré vznikli počas všenárodnej
diskusie, nielenže prispeli k upresneniu pripravovaného
návrhu ústavného zákona, ale ovplyvnili
v istom zmysle aj jeho samu koncepciu.
Vláda plne vzala zreteľ aj na pripomienky a návrhy
výborov Národného zhromaždenia.
Dovoľte mi, aby som sa o niektorých zmienil podrobnejšie.
Najviac pripomienok bolo k článku 2 a 3 návrhu
ústavného zákona. Veľa pripomienok sa
vzťahovalo aj na ustanovenie o práve národností
na zastúpenie v zastupiteľských zboroch. Všetkým
týmto pripomienkam sa vyhovelo pre ich oprávnenosť.
Oproti pôvodnému zneniu, ktoré bolo formulované,
že "národnosti sú pomerne k svojej početnosti
zastúpené" teraz znie, že "národnosti
sú primerane k svojej početnosti zastúpené
v zastupiteľských zboroch a iných orgánoch.
"
Toto spresnenie neznamená záväzný kľúč
pre rozdelenie mandátov do zastupiteľských
zborov, ale vyjadruje politickú zásadu. Uskutočnenie
tejto zásady bude úlohou orgánov Národného
frontu, aby na jej naplnenie brali ohľad pri navrhovaní
kandidátov vo voľbách do príslušných
zastupiteľských zborov.
Pôvodná široká formulácia článku
3 vzbudila značné pochybnosti o rozsahu realizácie
práva na vzdelanie v materinskom jazyku. Vznikla nejasnosť,
či sa právo na vzdelanie v materinskom jazyku vzťahuje
len na základné vzdelanie, alebo aj na vyššie
stupne školského vzdelania. Poukazovalo sa ďalej
na to, že i právo používať materinský
jazyk v úradnom styku nemôže byť uplatňované
na celom území štátu, ale len v oblastiach
husto osídlených príslušnou národnosťou.
Vláda tieto pripomienky zvážila a vzala do
úvahy i to, že sú rozdielne v Čechách
a na Slovensku z hľadiska osídlenia jednotlivých
národností. Predložená právna
úprava ústavného zákona vytvára
predpoklady úprav na úseku školstva, kultúry
a informácii Federálnym zhromaždením
a národnými radami.
Predpokladáme, že federálne a národné
zákonodarstvo i štátna správa v nijakom
prípade nepripustia zneužívanie zákonných
práv, ale prevedú takú právnu úpravu
občianskych práv a slobôd, ktorá bude
primeraná potrebám každej národnosti
pre ich ďalší rozvoj.
V článku 5 ústavného zákona
odporúčam, aby z hľadiska čistoty jazykového
vyjadrenia bola provedená malá úprava v prvej
vete, a to tak; aby slová "se provede" bola nahradená
v českom znení dikciou "bude proveden"
a v slovenskom znení dikcia "sa vykoná".
Vážené súdružky a súdruhovia
poslanci!
Záverom chcem vyjadriť presvedčenie, že
schválením ústavného zákona
o postavení národností realizujeme veľmi
správne a spravodlivé opatrenia pre občanov
maďarskej, nemeckej, poľskej a ukrajinsko-rusínskej
národnosti, ktoré zabezpečia dobré
občianske spolunažívanie našich národov
a národností.
V pevnom presvedčení o správnosti a potrebe
prijatia tohto ústavného zákona odporúčam
za ústavnoprávny výbor a výbor pre
národné výbory Národnému zhromaždeniu
predložený vládny návrh ústavného
zákona o postavení národností v Československej
socialistickej republike schváliť v tom zmysle, ako
som ho uviedol. (Potlesk.)
Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem spravodajcovi posl.
Garajovi. Otvárám rozpravu k predneseným
správam a návrhom.