Významným úkolem hospodářské
politiky státu je zabezpečení jednotné
pracovní, mzdové a sociální politiky.
V souvislosti s tím federální orgány
budou určovat společné zásady pracovněprávních
vztahů, mzdové politiky, regulace mezd, úprav
důchodového a nemocenského zabezpečení
a sociálních otázek. Kromě toho budou
rozpracovávat souhrnné koncepce ekonomicky nejúčelnějšího
využití pracovních sil.
Výkon hospodářské politiky v oblasti
práce, mezd a sociálních věcí
bude náležet národním orgánům,
které budou též vypracovávat koncepci
zaměstnanosti ve své národně politické
oblasti.
Příprava a realizace hospodářské
politiky státu vyžaduje uplatnění některých
federálních pravomocí i v oblasti průmyslu.
Československý průmysl tvoří
vysoce integrovanou soustavu, jejíž úspěšný
rozvoj předpokládá stanovení zásad
průmyslové politiky, technických a technicko-ekonomických
koncepcí zvláště v odvětvích
a oborech s vysokou integrační funkcí na
úrovni federace. Na této úrovni je také
nutné vytvářet podmínky pro zapojení
čs. průmyslu do mezinárodní průmyslové
kooperace a podmínky pro uplatnění podnikatelské
funkce státu v průmyslu v těch případech,
kde přesahuje možnosti národních ekonomik.
Federální pravomoci v této oblasti ovšem
nesmí omezovat prostor národních orgánů
k realizaci jejich vlastní hospodářské
politiky v průmyslu.
Velký význam má dále federální
zemědělská politika, zejména při
vytváření podmínek jednotného
trhu zemědělských výrobků a
základních potravin. S tím souvisí
i koordinace státní intervenční politiky
v zemědělství a výživě
a nezbytná opatření k ochraně rostlinné
a živočišné výroby, půdy
i jakosti výrobků. Považujeme proto za nutné,
aby ve federální kompetenci byly řešeny
tyto zásadní koncepční otázky
politiky výživy lidu.
Všechnu ostatní činnost spojenou s vytvářením
podmínek pro rozvoj zemědělství a
výživy budou vykonávat ve své pravomoci
národní orgány. Budou se přitom plně
podílet i na tvorbě jednotné politiky výživy
a zemědělské politiky.
V zahraničním obchodě, který má
pro úspěšný hospodářský
rozvoj ČSSR mimořádný význam,
bude zajištěna jednotná zahraničně
obchodní politika. Úkolem federálních
orgánů bude formulovat především
koncepci zahraničně ekonomických vztahů.
Jejich úkolem také bude dojednávat mezistátní
obchodní a jiné hospodářské
dohody, zastupovat Československo v mezinárodních
hospodářských organizacích a zabezpečovat
činnost z toho vyplývající, zejména
rozvíjet hospodářskou spolupráci se
socialistickými zeměmi.
Naproti tomu národní orgány budou plnit na
území národních států
příslušné úkoly zajišťující
zahraničně obchodní činnost. Účastní
se např. přípravy dlouhodobých hospodářských
smluv a obchodních dohod, přípravy a koordinace
požadavků a návrhů pro mezistátní
hospodářská a obchodně politická
jednáni apod.
Národní zájmy obou národů budou
zajištěny nejen tímto rozdělením
pravomocí, ale i různými ústavními
zárukami, týkajícími se fungování
federace a zejména její zákonodárné
činnosti. Vzhledem k životnímu významu
ekonomických otázek pro národní rozvoj
budou všechny významnější hospodářské
zákony podléhat zákazu majorizace.
Vážené Národní shromáždění,
uplatnění základních principů
federativního uspořádání ČSSR
má zabezpečit úspěšnější
hospodářský a společenský rozvoj
celé republiky. Zákonem o čs. federaci bude
splněna pouze první etapa práce na jejím
vytvoření. Stejně důležitým
a neméně složitým bude zabezpečení
druhé etapy, tj. údobí od 1. ledna příštího
roku, kdy československá federace se stane skutečností.
To bude vyžadovat důsledné soustředění
práce federální vlády na řešení
koncepčních otázek a věcí širokého
významu a oproštění od řešení
dílčích a nepodstatných problémů.
Předpokladem pro docílení takovéhoto
obsahu práce federální vlády je, aby
systematicky vytvářela podmínky pro plné
uplatnění iniciativy, pravomoci a odpovědnosti
všech stupňů řízení.
K splnění těchto náročných
úkolů chce vláda vytvořit organizační
podmínky ještě před tím, než
ústavní zákon vstoupí v platnost.
Proto vláda na svém zasedání 24. t.
m. přijala opatření, jimiž chce zabezpečit
nezbytné institucionální, organizační
i personální předpoklady pro plynulý
přechod k novému státoprávnímu
uspořádání. Federální
vláda bude přitom systematicky spolupracovat s národními
vládami stejně jako při řešení
všech dalších zásadních otázek
státní politiky.
Přistupujeme k tomuto závažnému kroku
u vědomí veliké odpovědnosti vůči
lidu. Návrh ústavního zákona o federativním
uspořádání ČSSR je předkládán
Národnímu shromáždění
v předvečer 50. výročí vzniku
samostatného státu Čechů a Slováků,
ale též ve velmi složité politické
situaci. Setkali jsme se v poslední době s řadou
skutečností, před které nebylo dosud
postaveno žádné politické vedení
československého státu. Je povinností
všech orgánů strany, NF, čs. státu
i všech politiků, aby učinili vše pro
to, aby národy Československa řešily
vzniklou situaci takovým způsobem, který
odpovídá jejich revolučním a demokratickým
tradicím.
Nikdy jsme neuvažovali o jiné cestě než
o cestě socialistického vývoje Československa.
V ní jsme vždy viděli záruku rozvoje
a bezpečnosti pro naše národy. Nikdy nezapomeneme,
že nejpotupnější porobě byly národy
naší vlasti vystaveny v důsledku agrese německého
fašismu a kapitulantství vládnoucích
kruhů tehdejších buržoazních spojenců
Československa. Do tábora socialistického
společenství vešlo Československo nejen
jako oběť ze všech stran rdoušená
tvůrci evropského fašismu, ale též
jako spolubojovník pokrokových a demokratických
sil bojujících proti němu.
Náš lid se tedy právem hrdě hlásí
k těm, jež bojovali proti nejhorší evropské
reakci, proti agresi, proti tyranii. Proto naše vztahy k
národům, jež položily nesmírné
oběti v boji proti agresivnímu německému
fašismu, byly vždy poctivé, otevřené
a přátelské.
Náš lid dobrovolně a o své vůli
opustil po roce 1945 cestu kapitalistického vývoje,
svobodně dal plnou důvěru Komunistické
straně Československa a zvolil tak cestu socialistické
výstavby zejména proto, že právě
v této cestě viděl základní
záruku své národní a státní
svébytnosti a svrchovanosti.
I v dnešní složité situaci jsme přesvědčeni,
že je v zájmu národů Československa
upevňovat socialistické společenství,
upevňovat spojenectví se Sovětským
svazem a ostatními socialistickými zeměmi,
odstraňovat vzniklá nedorozumění a
neustále sjednocovat úsilí všech socialistických
států, celého komunistického a revolučního
hnutí. K tomu chceme přispět. všemi
svými silami.
Vážení poslanci, obracím se na vás
jménem vlády, která se připojuje k
návrhu České národní rady a
Slovenské národní rady, abyste předložený
ústavní zákon posoudili a schválili.
Je to jeden ze základních pilířů
politiky Komunistické strany Československa a celé
Národní fronty, jeden z hlavních faktorů
konsolidace našeho politického života, důležitý
předpoklad pro spokojený život Čechů
a Slováků a všech národností
v naší společné Československé
socialistické republice. (Potlesk.)
Předsedající mpř. NS Dohnal:
Děkuji soudruhovi Černíkovi. Prosím
zpravodaje akad. Knappa, aby plénu Národního
shromáždění podal zprávu o projednání
návrhu ústavního zákona ve výborech
a přednesl závěrečné návrhy.
Zpravodaj posl. akad. Knapp: Vážený
soudruhu presidente republiky, vážené Národní
shromáždění, vážení
hosté!
Nakonec přichází zpravodaj a jeho úloha
není lehká. Vše politicky důležité
bylo již řečeno a nehodí se příliš,
aby to zpravodaj opakoval a nepřiměřeně
tak prodlužoval jednání. Předchozími
řečníky byl též již vyjádřen
slavnostní ráz tohoto zasedání a jeho
historický význam. Zpravodaj však, i když
plně sdílí patos chvíle a události,
se nemůže uchýlit od své mnohem skromnější
povinnosti, než je politické a historické hodnocení
toho, co se dnes v předvečer 50. výročí
vzniku naší republiky stává skutkem,
nemůže se odchýlit od své prosté
povinnosti podat plenární schůzi Národního
shromáždění zprávu o tom, jak
výbory Národního shromáždění
osnovy zákona projednaly a co plénu Národního
shromáždění navrhují.
Tato prostá povinnost zavazuje náležitě
vyzdvihnout to velké a dějinné, co dnes vrcholí
přijetím zákona o československé
federaci, zavazuje však též nezamlčet
ve stínu toho velkého a dějinného
ani to, co bylo v přípravě zákona
nedokonalé a nejednou znepokojující.
A tak mi budiž dovoleno, dříve než budu
hovořit o problémech zákona samého,
jen nejstručněji vyjádřit lítost,
kterou jsme při jednání ve výborech
pocítili nad tím, že se obě národní
rady při přípravě osnovy zákona
nesjednotily na společném návrhu a předložily
Národnímu shromáždění
návrhy dva, v podstatě sice shodné, ale nicméně
se navzájem lišící i v dosti významných
otázkách. Tato skutečnost, doprovázená
někdy až znepokojující neústupností
obou stran, velmi zvyšovala odpovědnost vlády,
jejíž úsilí o nalezení společného
řešení tu chci ocenit, i odpovědnost
výborů Národního shromáždění,
které se nemohly omezit na posouzeni předložené
osnovy, nýbrž se velmi aktivně podílely
na úsilí o nalezení politicky rozvážné
a spravedlivé syntézy osnov dvou.
Byli jsme skutečně šťastni, že toto
úsilí bylo nakonec úspěšné
a že se dne 24. října 1968 obě národní
rady s vládou sjednotily na společném návrhu,
k němuž se vláda podle sdělení
svého předsedy ze dne 24. 10. 1968 připojila
ve smyslu článku 52 odst. 1 naší ústavy.
Projednáváme tedy dnes nikoli dva návrhy
národních rad, jak je uvedeno na pozvánce,
nýbrž společný návrh České
národní rady, Slovenské národní
rady a vlády Československé socialistické
republiky. A to je jistě dobré.
Dobré však nebylo, že se nejen tato velmi odpovědná
jednání, ale i celá příprava
zákona udály v nebývalé časové
tísni. Nelze smlčet ani dnešku ani budoucnosti
(dnešní jednání přece jistě
bude předmětem historického zkoumání
a hodnocení), že národní rady předložily
Národnímu shromáždění
své návrhy dne 7. října 1968, takže
nejvyššímu zastupitelskému sboru zbývalo
ke splnění jeho, v této věci zvlášť
odpovědného poslání, právě
20 dní, a že ještě na společném
zasedání výborů, konaném 5
dní před plenární schůzí
Národního shromáždění,
trvaly mezi navrhovateli rozpory i v některých věcech
velmi principiálních.
Obraťme však nyní pozornost ke druhé,
světlé stránce věci. Často
se stává, že to, co současníci
považují za velké a historické, dějiny
samy jako jediný spolehlivý ověřovatel
správnosti společenského dění
usvědčí z malosti a odsoudí k zapomnění.
Jsem však pevně přesvědčen, že
to, čeho jsme dnes svědky, účastníky
a strůjci, přes všechny nedostatky příprav
i přes všechny nedostatky zákona, a jistě
jich není málo, dějiny zachovají jako
rozhodující krok ve vývoji našeho státu
i vztahu obou našich národů.
Dovolte i mně kratičké historické
ohlédnutí k 28. říjnu 1918, s nímž
je dnešní jednání symbolicky spjato.
To, co pojí tento 28. říjen 1918 s dneškem,
je právě to, co je nosným pilířem
dnes se rodicí československé federace, totiž
nezadatelné právo národů na sebeurčení.
Dne 28. října 1918 a Martinskou deklarací
z 30. 10. 1918 se český a slovenský národ,
uskutečňujíce své právo na
sebeurčení, dobrovolně rozhodly žít
ve společném státě a za uplynulých
50 let v tomto společenství prošly nejednou
zkouškou ohněm, ve které obstály. Složitá
dialektika dějinného vývoje však po
celých 50 let ve státě vzniklém jako
produkt sebeurčení národů ve skutečnosti
jejich právo na sebeurčení obracela naruby:
buržoazní republika, sledujíc velmi průhledným
způsobem své třídní zájmy,
utápěla suverenitu našich národů
v pomyslné suverenitě neexistujícího
národa československého a socialistický
československý stát v době politických
deformací, mávaje okázale suverenitou národů,
jim zároveň z důvodů, které
asi budou ještě vyžadovat hlubšího
vědeckého studia, upíral právo na
vlastní suverenitu státní. A v tom tkví
zásadní a základní obrat, který
nastává dnes ve státoprávním
vztahu našich národů: pilířem,
o který se opírá zákon o československé
federaci, je suverenita národa, vyjádřená
výslovně v čl. 1 odst. 3 osnovy zákona,
z níž vyplývá právo národního
sebeurčení a k níž náleží
i právo požadovat suverenitu státní.
A tu je třeba uvážit jednu důležitou
věc. Ve veřejnosti se nejednou vyskytl názor,
jakoby právo národa na vlastní státnost
záležela na dohodě s druhým národem
či na uznání existující státní
moci. (Výrazem toho byla např. i klatba nad požadavkem
federace, která u nás platila vlastně až
do počátku tohoto roku.) Ve skutečnosti však
suverenita národní (a důsledně i suverenita
státní), ač jistě není (a nikdy
nebyla) absolutní (je např. vždy omezena povinností
respektovat suverenitu jiného národa resp. státu,
jak je též výslovně uvedeno v čl.
1 odst. 5 osnovy zákona), je originálním
právem národa, tudíž právem nezávislým
na nikom jiném. Právo na sebeurčení
národa jako výraz jeho národní suverenity
tedy není závislé na tom, uzná-li
je či neuzná státní moc, či
jiný národ (realizace tohoto práva přirozeně
může být zákonodárstvím
omezena či dokonce vůbec národu odepřena;
právo na sebeurčení národa však
nemůže být jako právo zrušeno).
Toto právo tedy nevzniká dohodou s jiným
národem, nýbrž naopak dohoda mezi národy
(jakou je např. dohoda českého a slovenského
národa o československé federaci) je výrazem
jejich národní suverenity resp. jejich práva
na sebeurčení.
A této skutečnosti, plně spočívající
na marxisticko-leninském chápání problému
národa a jeho postavení ve společnosti, odpovídá
i koncepce zákona o československé federaci
zřetelně vyjádřená v čl.
1, z něhož jasně vyplývá, že
suverenita Československé socialistické republiky,
jsouc navenek jednotná, nedílná a nezávislá,
se uskutečňuje v plném respektu k suverenitě
národních republik a naopak.
A na tomto kmeni vyrůstá celá stavba zákona,
koncepce vzájemného vztahu jednotlivých,
jim vytvářených orgánů a instituci,
dělby moci mezi federací a národními
republikami atd. Myslím ostatně, že neporozumění
této základní stavbě zákona
o československé federaci, bylo v době jeho
připrav příčinou nejednoho sporu.
Některé rozdílnosti v názorech, však
- ač se rozvíjely na tomto principiálním
pozadí - měly v sobě zároveň
i prvek obav z nedělnosti federace a latentního
nebezpečí parlamentní krize na straně
jedné a obav z přílišného omezení
suverenity národních republik ve prospěch
federace na straně druhé, či - jinak řečeno
- obav z toho, aby se československé federace ve
skutečnosti nestala konfederací, anebo - aby naopak
nezůstala ve federální roucho převlečeným
státem unitárním.
Takovéhoto charakteru byly asi např. spory o vztah
obou sněmoven Federálního shromáždění,
o způsob konstituce Sněmovny národů,
o rozsah práva Federálního shromáždění
sledovat uskutečňování federálního
zákonodárství atd. Každá z těchto
otázek má beze vší pochybnosti principiální
jádro, v každé z nich je však patrně
obsažen i praktický aspekt, o němž právě
byla řeč.
Výbory Národního shromáždění
se snažily v těchto otázkách napomoci
tomu, aby bylo nalezeno řešení, které
by respektovalo principiální základy problémů
a zároveň v mezích možností odpovídalo
potřebám praktického politického života.
Tato řešení byla nakonec nalezena, čemuž
jsme, opakuji, velmi rádi, ve společném návrhu
obou národních rad a vlády Československé
socialistické republiky, který projednáváme.
Výbory Národního shromáždění
tento návrh velmi pečlivě prozkoumaly a s
uspokojením vzaly na vědomí, že již
v tomto návrhu byl vzat zřetel k četným
připomínkám a doporučením výboru.
Proto se výbory mohly ztotožnit se společným
návrhem obou národních rad a vlády
Československé socialistické republiky bez
velkých odchylek.
Změny, které výbory v návrhu národních
rad a vlády navrhuji a které jsou vyznačeny
v tisku č. 210, jehož se bude týkat můj
závěrečný návrh, jsou zejména
tyto :
Ve velmi diskutované otázce, zda Sněmovna
národů má být volena přímou
volbou nebo delegací národními radami, se
nakonec výbory přiklonily k přímé
volbě a doporučují příslušnou
změnu čl. 31 odst. 2 a tomu odpovídající
úpravy čl. 30 odst. 2; čl. 31 odst. 4, který
se vypouští; čl. 40 odst. 2; čl. 41;
čl. 42 odst. 1; čl. 43 odst. 2 a čl. 56 odst.
2.
V čl. 36 byl připojen odst. 4, aby - se zřetelem
ke zřízení ústavního soudu
- nevznikala pochybnost o tom, zda Federální shromáždění
má či nemá právo v odst. 4 uvedené.
Z obdobných důvodů byl připojen odst.
2 v čl. 107.
Dosti významná změna byla provedena v čl.
41 odst. 1. V původním návrhu se předpokládalo,
že nedojde-li do 6 týdnů ke shodnému
usnesení druhé sněmovny - návrh není
přijat. Tím by ovšem kterákoli sněmovna
mohla svou nečinností či liknavostí
zmařit jakékoli usnesení sněmovny
druhé. Proto výbory navrhují řešení
uvedené v tisku č. 210, které tomuto nebezpečí
čelí.
V čl. 49 a v čl. 115 byl připojen odst. 3,
který odpovídá dosavadnímu ústavnímu
stavu a nevyžaduje snad bližšího vysvětlení.
V čl. 141 v odst. 1 byla z podnětu NVP, tlumočeného
primátorem hl. m. Prahy, a MV NF v Praze připojena
další věta, podle níž bude postavení
Prahy jako hlavního města ČSSR upravovat
zákon Federálního shromáždění.
V závěrečných ustanoveních
byl doplněn nový čl. 149, kterým by
se připojil k čl. 91 dosavadní ústavy
nový odstavec, umožňující provedení
zvláštní právní úpravy
postavení města Brna a popř. i dalších
měst. V závěrečných ustanoveních
byl dále doplněn čl. 150 umožňující
Národnímu shromáždění,
České i Slovenské národní radě
činit již před dnem účinnosti
ústavního zákona opatření potřebná
k tomu, aby zákon byl uveden v život.