Novou historickou příležitost pro oba národy
s sebou přinesla první světová válka.
Vůle Čechů i Slováků po národním
a státním osvobození stejně jako oboustranná
vůle žít ve společném státě
byla v průběhu války manifestována
při nejrůznějších příležitostech.
Společný odpor českého a slovenského
lidu proti válce a útlaku, touha po svobodném
životě ve společném státě
nacházely brzy i své politické vyjádření.
Když pak Říjnová revoluce vzedmula vlnu
revolučního hnutí v celém světě
a posílila tak i národně osvobozenecké
hnutí v Rakousko-Uhersku, jehož vládnoucí
kruhy nebyly s to pokrokově řešit vzniklou
situaci, byl vznik společného státu Čechů
a Slováků již jen otázkou času.
Politická reprezentace Čechů i Slováků,
která před 50 lety v posledních dnech října
1918 o základech společného státu
rozhodovala, vycházela však z ideologie čechoslovakismu.
Nepovažovala Slováky za samostatný národ,
ale jen za větev dvojjediného národa. V důsledku
toho nebylo také státoprávní postavení
Slovenska v novém státě řešeno
důsledně demokraticky, v duchu práva národů
na sebeurčení. Rovněž touha po státě
sociálně spravedlivém nebyla tehdy uspokojena.
Přes tato vážná sociální
i národnostní omezení daná buržoazním
charakterem vzniklého státu byla první Československá
republika nejen pro Čechy, ale i pro Slováky prvním
společným státem v jejich dějinách.
Umožnila pozoruhodný rozvoj obou národních
individualit a jejich humanitních ideálů.
Slovákům jako národu, jehož vývoj
byl v důsledku nepříznivých historických
podmínek zpomalen, umožnila politicky a kulturně
dozrát, dovršit své vlastní konstituování
v sebevědomý státotvorný národ.
Rozbití republiky, inspirované a uskutečněné
především brutální agresí
fašistického Německa, druhá světová
válka, osvobozenecká úloha SSSR v ní
a závěry, které z ní pokrokové
síly obou našich národů vedené
KSČ vyvodily, prokázaly jak pevnost svazků
Čechů a Slováků, tak ale i nutnost
a vůli odstranit z minulosti vzájemných vztahů
všechno, co tyto vztahy poškozovalo a společný
stát oslabovalo. Proto také byla odmítnuta
politika a ideologie čechoslovakismu. V Košickém
vládním programu byly - v podobě Slovenské
národní rady a sboru pověřenců
s jejich pravomocemi - zakotveny principy obsahující
již významné prvky vycházející
z nového nazírání na soužití
Čechů a Slováků.
Bohužel, poválečný vývoj nešel
ve směru posilování a rozvíjení
těchto demokratických prvků. V rozporu s
objektivně dozrávající politickou
potřebou se vždy znovu prosazovala tendence k tužší
centralizaci státního a společenského
života. Součástí této tendence
bylo i omezování pravomocí slovenských
národních orgánů. V roce 1960 vyvrcholil
tento vývoj až v úplné likvidaci sboru
pověřenců jako zvláštního
slovenského vládního orgánu. Úloha
Slovenské národní rady byla přitom
dále snížena v podstatě jen na reprezentační
orgán.
Důsledné řešení národnostní
otázky se stalo po lednu 1968 jedním z hlavních
úkolů politiky Komunistické strany Československa
a vlády. Jako rozhodující bylo třeba
vidět především odstranění
příčin, z nichž vyrůstaly kořeny
nerovnoprávného postavení slovenského
národa. Byly posuzovány různé alternativy
uspořádání vzájemných
vztahů mezi oběma národy. Ukázalo
se, že jedinou alternativou schopnou řešit tento
problém je federativní uspořádání
republiky. Proto Komunistická strana Československa
ve svém programu a vláda ve svém programovém
prohlášení proklamovaly federalizaci Československa
jako jedno ze základních opatření
své politiky. K tomuto návrhu se přidaly
ostatní organizace NF.
Vláda chápe státoprávní uspořádání
republiky na principech federalizace jako významnou součást
upevnění politického systému Československa.
Federální státoprávní uspořádání
má posílit jednotu našich národů,
jednotu Československé socialistické republiky
a stát se tak významným faktorem celkové
konsolidace našeho politického života. A má
tedy být jedním ze základních činitelů
posilujících socialistický vývoj naší
republiky.
Vážení poslanci, návrh ústavního
zákona o čs. federaci patří nepochybně
k nejvýznamnějším zákonodárným
aktům, jakými se kdy naše Národní
shromáždění zabývalo. Jeho přijetí
bude znamenat zásadní změnu dosavadních
státoprávních vztahů českého
a slovenského národa i novou epochu ve vývoji
československé státnosti.
Naší současnou úlohou je postavit vztahy
našich národů na nové základy
a zakotvením jejich rovnoprávných vztahů
dále upevnit a posilnit společný socialistický
stát Čechů a Slováků a jeho
mezinárodní postavení. Projekt československé
federace jasně vyjadřuje, že oba naše
národy - Češi a Slováci - mají
přímo bytostný zájem na existenci
a trvání společné státnosti.
Projekt československé federace současně
vyjadřuje, že jde o svazek národů svébytných
a svrchovaných, které z vlastního dobrovolného
rozhodnutí chtějí pokračovat ve společném
životě a upevňovat svoje politické,
hospodářské a kulturní společenství.
Toto společenství federativním svazkem nejen
že nemá být oslabené, ale naopak bude
se moci na nových základech úspěšněji
rozvíjet ve prospěch obou národů.
Skutečnost, že federativní uspořádání
republiky vytváří předpoklady pro
úspěšnější rozvoj obou národů,
bych chtěl obzvláště zdůraznit.
Velmi často se totiž tato skutečnost interpretovala,
a v některých případech je tomu tak
ještě doposud, že jde pouze o řešení
slovenské otázky. Nové státoprávní
uspořádání republiky však vytváří
podmínky pro formulování samostatné
české národní politiky, navazující
na její historické, demokratické a revoluční
tradice. Umožňuje, aby oba národy prostřednictvím
svých národních orgánů formulovaly
svou vlastní politiku, odpovídající
jak jejich tradicím, tak zejména jejich současným
a budoucím potřebám. Přitom formulování
samostatných politik obou národů nelze stavět
do rozporu s požadavkem jednoty Československé
socialistické republiky.
K tomu, aby samostatná politika obou národů
se mohla uskutečnit, je nezbytnou podmínkou existence
jednotné Československé socialistické
republiky. Posílení a upevnění československé
státnosti je proto jedním z hlavních cílů
nového státoprávního uspořádání.
Proto také předkládaný návrh
vyjadřuje základní faktory vyplývající
z nutnosti soudržnosti federace a z požadavku upevnění
jednoty našich národů. Těmito faktory
jsou zejména:
1. | jednotný politický systém uplatňovaný zejména prostřednictvím vedoucí úlohy Komunistické strany Československa, ústavními federálními orgány a opírající se o politiku Národní fronty |
2. | dodržení principu jednotného zákonodárství pro celé území Československé socialistické republiky |
3. | uplatnění jednotících zásad spojujících obě národně politické oblasti v integrující se ekonomiku |
4. | provádění jednotné zahraniční politiky |
5. | budování jednotné obrany republiky v souladu s požadavky obrany celého socialistického společenství. |
Projektu federace byla vládou věnována mimořádná
pozornost.
K tomu, aby tento náročný úkol programu
strany a programového prohlášení vlády
byl kvalitně splněn, aby všechny stránky
federalizačního projektu byly náležitě
analyzovány, vytvořila vláda též
potřebné organizační předpoklady.
Zřídila odborné komise a pro všestranné
posuzování politických aspektů federalizace
vytvořila politický výbor a o jeho stanoviska
se opírala při průběžném
posuzování výsledků prací,
popřípadě návrhů variantních
řešení, které jí odborné
komise předkládaly. Vydatnou pomoc při zpracování
návrhu ústavního zákona o československé
federaci znamenaly podklady a návrhy zpracované
z iniciativy Slovenské národní rady jejími
odbornými komisemi. Návrh ústavního
zákona o československé federaci, vypracovaný
odbornými komisemi vlády v některých
otázkách s variantním řešením,
vytvořil osnovu, na jejímž základě
Česká národní rada i Slovenská
národní rada vypracovaly a projednaly svoje iniciativní
návrhy na vydání ústavního
zákona, kterým se dnes zabýváme.
Při dnešním projednávání
předloženého návrhu ústavního
zákona o československé federaci vláda
chce podtrhnout některé jeho základní
principy.
Návrh ústavního zákona o československé
federaci vychází z toho, že jeho smyslem a
účelem je upravit státoprávní
vztahy dvou našich národů - Čechů
a Slováků, a že je proto federace založena
na státoprávním spojení dvou rovnoprávných
národních republik: České socialistické
republiky a Slovenské socialistické republiky. Československá
federace je tedy federace dvojčlenná, založená
na respektování národního principu.
Tím návrh ústavního zákona
zaujímá stanovisko k doporučením či
požadavkům na zřízení trojčlenné
federace, která by se nevyhnutelně zakládala
na jiných principech, než je princip národní.
Uspořádání problémů
Moravy, resp. Slezska, považuje vláda za věc
České socialistické republiky, která
jistě využije všechny pozitivní náměty,
zejména pokud jde o prohloubení samosprávy
ekonomicky významných celků.
Vycházeje z principu, že smyslem a úlohou ústavního
zákona o československé federaci je úprava
vztahů českého a slovenského národa,
nedotýká se předložený návrh
problematiky postavení národností. Tuto úlohu
plní zvláštní ústavní
zákon, jehož projednávání je
předmětem dnešní schůze, který
však s tímto ústavním zákonem
má společnou myšlenku, vytvořit totiž
spravedlivé vztahy mezi národy a národnostmi
žijícími v naší vlasti a upevnit
jejich vzájemnou důvěru.
Návrh ústavního zákona o československé
federaci překonává předcházející
nedostatky asymetrického uspořádání
státu a splňuje základní požadavek,
aby oba dva členské státy federace konstituované
na národním principu měly ve federativním
svazku rovnoprávné postavení a stejnou působnost.
Zvláštní pozornost byla věnována
otázce vztahů mezi federací na jedné
straně a oběma republikami na straně druhé.
Návrh ústavního zákona o československé
federaci v této důležité otázce
vychází z toho, že rozdělení
kompetencí federálních a národních
orgánů má odpovídat požadavku,
aby federální orgány uskutečňovaly
ty státní činnosti, které vyžaduje
potřeba jednotného státu, zatímco
do kompetence národních států mají
připadnout záležitosti, které může
optimálně obstarat národní stát.
Princip jednoty právního řádu je zajištěn
tím, že do zákonodárné působnosti
Federálního shromáždění
má připadnout jednotná právní
úprava i v těch oblastech, kde se výkon plně
svěřuje národním státům.
To je jeden ze základních předpokladů
nejen pro zachovaní potřebné jednoty právního
pořádku, ale též pro zabezpečení
jednoty občanských práv a svobod.
Uplatnění stejného postavení obou
členských států federace při
jejich faktické nerovnosti co do počtu obyvatelstva
vyžaduje takovou úpravu při tvorbě federální
státní vůle, aby se co nejlépe skloubil
všeobecný demokratický princip podřízení
menšiny většině s principem rovnoprávnosti
národů. Jde o často diskutovanou otázku
uplatněni principu parity a majority. V osnově ústavního
zákona o československé federaci se navrhuje
řešit tento složitý problém dvoukomorovým
složením Federálního shromáždění.
Jedna z komor má být volena podle principu všeobecného
rovného volebního práva a druhá sněmovna
složena paritně, tj. z představitelů
obou republik ve stejném počtu. Obě dvě
sněmovny mají mít rovnoprávné
postavení. Touto úpravou je zabezpečeno,
aby ani jeden národ nemohl vnutit svoji vůli druhému
národu, a zároveň i to, aby se zákonem
nemohlo stát nic, s čím by nesouhlasila většina
lidu prostřednictvím svých zástupců
ve Sněmovně lidu.
Federální vláda jako nejvyšší
federální výkonný orgán státní
moci nebude složena paritně z představitelů
obou republik. Má však být zaveden systém
státních tajemníků, kteří
budou působit ve všech federálních ministerstvech.
Dále se vytvářejí instituce ústřední
státní správy nového typu - federální
výbory, které budou složeny paritně
a jejichž předseda bude členem federální
vlády.
V souvislosti s federativním uspořádáním
státu jsme se často setkali s pochopitelnou a oprávněnou
otázkou, zda federativní uspořádání
nebude mít za následek nadměrnou složitost
státního mechanismu a s tím spojenou nepružnost
při rozhodování a narůstání
administrativního aparátu. Záruky proti takovému
škodlivému vývoji vidíme zejména
v promyšlené a účelně rozvrhnuté
dělbě práce mezi federálními
a národními orgány a za druhé ve správné
volbě struktury federálních a výkonných
národních orgánů. Přitom ovšem
je třeba vidět, že jde o principiálně
nové uspořádání státního
řízení, které bude nutno zdokonalovat
na základě zkušeností, které
získáme, i v závislosti na celkovém
dalším vývoji.
V budoucnosti se proto budeme muset také zabývat
možnostmi uplatnění různých forem
řízení, které si federativní
uspořádání státu bude vyžadovat.
Vůdčí myšlenkou bude uplatňovat
jednotlivé formy řízení tak, aby postupně
vytvořily ucelený, hospodárně fungující
a harmonický systém moderní veřejné
správy. Federální vláda a jistě
též vlády obou republik budou v souladu s politikou
Komunistické strany Československa usilovat o zkvalitnění
a zhospodárnění státní správy
a budou čelit všem tendencím směřujícím
k byrokratizaci a nadměrnému narůstání
státního aparátu. To sleduje i předkládaný
návrh, který vychází ze zásady,
že v důsledku federativního uspořádání
republiky nemá dojít k nárůstu a zdražování
státního aparátu.
Jeden z nejobtížnějších problémů
nového státoprávního uspořádání
tvořil komplex otázek týkajících
se národního hospodářství.
Šlo zejména o to, správně a citlivě
vyvážit vztah mezi objektivně se uplatňující
jednotou a integraci ekonomiky v ČSSR a zájmy obou
národů. Proto uskutečňování
hospodářské politiky náleží
do působnosti federace i národních republik.
Připravená a navrhovaná opatření
navazují na základní opatření
ekonomické reformy a některé záměry
ekonomickou reformu dále rozšiřují.
Je zvýrazněn především plánovitý
charakter rozvoje hospodářství s cílem
vytvořit prostor pro další rozvinutí
ekonomické reformy. Její důsledné
uplatnění je podmínkou zvýšení
účinnosti a zjednodušeni státního
řízení právě v podmínkách
federace.
Plány rozvoje hospodářství Československa
budou obsahovat záměry rozvoje na území
celé federace, vzájemné vztahy obou národních
ekonomik a zapojení československé ekonomiky
do mezinárodní dělby práce a vnějších
hospodářských styků. Jejich úkolem
je stanovit hlavní cíle a zásady hospodářské
politiky, základní předpoklady ekonomické
integrace a postupného ekonomického vyrovnávání
mezi oběma národně politickými oblastmi.
Budou sestavovány za aktivní účasti
národních orgánů a budou tvořit
syntézu hospodářské politiky, vyjadřující
zájmy a možnosti federace jako celku v souladu se
zájmy národními.
Národní plány rozvoje hospodářství
budou obsahovat ucelenou orientaci o rozvoji ekonomiky národně
politické oblasti, představu o rozvoji vztahů
k druhé národně ekonomické oblasti
a tomu odpovídající rozbor hospodářských
vztahů. Budou komplexním programem hospodářské
politiky národní vlády, vyjadřujícím
základní cíle a prostředky pro jejich
dosažení.
V nových podmínkách federativního
uspořádání ČSSR budou hospodářské
plány důležitým nástrojem integrace
hospodářské politiky, zajišťujícím
jednotný postup, a současně i nástrojem
hospodářské demokracie, usilujícím
o konfrontaci a syntézu zájmů různých
skupin společnosti.
Připravovaná rozpočtová soustava vytváří
předpoklady pro to, aby každý z obou národů
hospodařil samostatně se svým rozpočtem.
Národní rozpočty zajišťují
rozvoj hospodářství podle cílů
schválených střednědobým plánem.
Na národní rozpočty mají být
napojeny rozpočty národních výborů.
Mimo národní rozpočty bude sestavován
i federální rozpočet s vlastními příjmy
a výdaji, který bude významným nástrojem
federální vlády při uskutečňování
její politiky. Budou z něj financovány nejen
výdaje na výlučně federální
činnosti a na orgány federace, ale i na další
potřeby vyplývající z nejdůležitějších
hospodářských úkolů federace.
Prostřednictvím federálního rozpočtu
bude prováděna i redistribuce centralizovaných
finančních zdrojů do národních
rozpočtů, a to v souladu s politikou ekonomického
vyrovnávání.
Příjmy federálního rozpočtu,
vztahy mezi federálním a národními
rozpočty, pravidla rozpočtového hospodaření
bude určovat federální zákon.
Pokud jde o daně, pravomoc federálních a
národních orgánů při přijímání
jednotlivých daňových zákonů,
bude rozdílná podle toho, jak tyto daně ovlivňují
základní podmínky hospodaření
podniků a životní úrovně obyvatelstva.
U daní, které mají charakter základních
ekonomických nástrojů; budou obecným
zákonodárstvím federace stanoveny hlavní
zásady a minimální sazby daní, u dalších
skupin daní budou určeny jen zásady; všechny
ostatní daně budou plně v pravomoci národních
orgánů. Daně, sloužící
výhradně federálnímu rozpočtu,
budou stanoveny pochopitelně zcela konkrétně.
Společně s určením hlavních
zásad bude vytvořen prostor národním
orgánům k provádění vlastní
hospodářské politiky.
Řízení a kontrolu měnové emisní
činnosti bude provádět federální
emisní banka jako vrcholný měnový
orgán. Národní banky se budou v otázkách
emise řídit zásadami vydanými federální
emisní bankou. Celý systém má plně
zabezpečit jednotnou a stabilní československou
měnu.
Velmi významnou podmínkou úspěšného
ekonomického rozvoje naší země je jednotná
cenová politika.
Počítá se s tím, že federální
orgány budou určovat zásady společné
cenové politiky, opatření na zdokonalení
celkové soustavy cen, dotýkající se
zásadních změn ve struktuře a relacích
cen a zásady regulace vývoje cen. Vzhledem k mimořádnému
ekonomickému a politickému významu cen pro
obě národně politické oblasti budou
národní orgány účastníky
tvorby koncepce cenové politiky a jejího uskutečňování.