Jak všichni víme, ochranu proti zneužívání svobody projevu slova a tisku svěřil zákon v § 17 Ústřední publikační správě. V důvodové zprávě k zákonu se o úkolech Ústřední publikační správy říká toto: "Vzhledem k plné zodpovědnosti vydavatele a šéfredaktora za obsah periodického tisku (jiného hromadného informačního prostředku) vychází zákon při úpravě postavení Ústřední publikační správy z koncepce, že jde o pomocný článek, který svou činností napomáhá zajišťování ochrany zájmů socialistické společnosti. Vedle bezprostřední ochrany státního, hospodářského a služebního tajemství bude úkolem Ústřední publikační správy také sledovat, aby obsahem informací nebyly ani v jiných směrech porušovány zájmy společnosti. Přitom bude Ústřední publikační správa oprávněna pozastavit zveřejnění informací, které obsahují skutečnosti, tvořící předmět státního, hospodářského nebo služebního tajemství. Půjde-li však o informace, které jsou v jiném směru v rozporu se zájmy společnosti, bude Ústřední publikační správa na závadnou informaci pouze upozorňovat šéfredaktora a vydavatele, popřípadě při podezření z trestného činu i prokurátora. Rozhodnutí o pozastavení přezkoumá na návrh vydavatele krajský soud."

Domnívám se, že více než vinou zákona bylo vinou praktické realizace, že se Ústřední publikační správa z pomocného článku stala orgánem, který rozhodoval o tom, co smí spatřit světlo světa a co nikoliv. Považovala jsem za nutné říci tato slova, abychom si osvěžili některá ustanovení i záměry, které byly zákonem sledovány. A nyní k navrhované novele samotné. Jejím přijetím dojde k legalizaci zrušení předběžné cenzury, kterýžto stav již prakticky existuje. Tím vytváříme i právní předpoklady pro plné uplatnění a pro další rozvoj jednoho ze základních občanských práv, práva na svobodu projevu, slova a tisku. Naplníme slova ústavy, která zaručila tyto svobody občanům proto, aby jich mohli plně využívat jak v zájmu rozvoje své osobnosti a svého tvůrčího úsilí, tak i k uplatnění své aktivní účasti na správě státu a na hospodářské a kulturní výstavbě země. Nevídaný rozvoj naší publicistiky významným způsobem pomohl při překonávání pasivity, do které se naši občané v uplynulých letech dostali. Tisk a ostatní hromadné informační prostředky umožňují dnes každému vyjádřit svůj názor a uplatnit svůj hlas ve veřejném životě. Celý tento proces přispívá k postupnému vytváření ovzduší vzájemné důvěry. Dnes snad není mezi námi nikoho, kdo by nepovažoval za správné vyjádřit v našem zákonodárství zrušení cenzury, jejíž další trvání by se v současných podmínkách vývoje naší socialistické společnosti stalo přežitkem brzdícím tolik potřebnou demokratizaci veřejného života.

Zrušením cenzury i orgánu, který ji dosud prováděl (Ústřední publikační správa) velmi vzroste odpovědnost šéfredaktora, který po vydání malé tiskové novely, jak je projednávaný zákon označován, se stane plně odpovědným za ochranu společnosti i jednotlivých občanů proti zneužívání svobody projevu, slova a tisku. Zejména se napříště plně uplatní i trestní odpovědnost šéfredaktora, který je podle tiskového zákona povolán určovat obsah jednotlivých vydání hromadného informačního prostředku, a který odpovídá za to, aby obsahem nebylo vyzrazeno státní, hospodářské nebo služební tajemství a nebyl spáchán jiný trestný čin. Zvýšená odpovědnost šéfredaktorů novin, časopisů i ostatních hromadných informačních prostředků bude vyžadovat, aby jim státní orgány poskytovaly potřebnou pomoc, zejména aby je pravidelně informovaly o tom, které skutečnosti mají být utajovány. Z tohoto důvodu ústavně právní i kulturní výbor doporučují, aby v novele tiskového zákona bylo vládě výslovně uloženo tuto informovanost šéfredaktorů zajistit. Přitom je též žádoucí, aby vláda dala přezkoumat rozsah utajovaných skutečností s cílem omezit jej na míru nezbytně nutnou. Dále bude třeba, aby vláda, ministerstva a ostatní ústřední orgány učinily opatření k přísné ochraně státního tajemství, především u zdrojů jeho vzniku v podnicích, závodech, úřadech, institucích apod.

Jsem přesvědčena, že přijatá opatření plně zabezpečí ochranu státního hospodářského a služebního tajemství a že zrušení dosavadního dohledu se neprojeví zhoršením stavu v této oblasti.

Stejný význam, jako má ochrana celospolečenských zájmů proti zneužívání tiskové svobody, má i ochrana osobnosti proti nepravdivým nebo zkresleným zprávám. Právní prostředky, které občanům dávají k ochraně cti tiskový zákon, občanský zákoník, trestní zákon i ostatní naše zákony se nezdají být dosti účinné. Předložená novela tiskového zákona přináší jen některé nepatrné zlepšení. Domnívám se, že bude třeba příslušná zákonná ustanovení podrobit důkladné revizi a očekávám, že vláda při přípravě nového tiskového zákona, k jehož předložení se zavázala ve svém programovém prohlášení, zváží předložené náměty, jak ze strany novinářů a ostatních pracovníků hromadných sdělovacích prostředků, tak i ze strany poslanců a některých orgánů a institucí.

Soudružky a soudruzi poslanci, k novele zákona jste dostali vládní návrh zákona a stanovisko výborů kulturního a ústavně právního. Dovolte mi, abych vás seznámila s dalším stanoviskem obou těchto výborů, které bylo přijato dnes na společné schůzi. Na základě rezoluce sjezdu čs. novinářů, ve které se obracejí na NS, a po předběžném jednáni se zástupci Svazu doporučují oba výbory tuto úpravu v předložené novele:

V § 17 ponechat odstavec druhý ve zněni vládního návrhu. V tomto odstavci zařadit novou větu tohoto znění:

"Tím není dotčena pravomoc prokurátora a soudu."

Při doporučení této změny bylo konstatováno, že výbory nemění své stanovisko vyjádřené ve schůzi dne 18. 6. 1968, toliko je zpřesňují, aby se vyloučily pochybnosti. Současně při projednávání této změny mne oba výbory zmocnily k tomu, abych sdělila plenárnímu zasedání následující text, který sice nebude součástí zákona, ale má vést k tomu, aby NS co nejvíce napomohlo k vytváření ovzduší vzájemné důvěry.

Přijatý text zní:

"Výbor ústavně právní a výbor kulturní při projednávání návrhu na úpravu § 17 odst. 2 konstatovaly, že toto ustanovení nemůže vést k zásahům proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky ze strany jiných organizací, nežli vydavatelských resp. organizací podle §§ 10 odst. 1 věty druhé tiskového zákona jím zároveň postavených. To se přirozeně netýká vnitřních vztahů upravených v § 10 od st. 2 tiskového zákona."Tolik text z obou výborů.

Soudružky a soudruzi, z pověření ústavně právního a kulturního výboru doporučuji schválit předložený vládní návrh zákona v úpravě navržené oběma výbory. Pro srozumitelnost tedy opakuji. V § 17 od st. 2 tedy bylo platné znění vládního návrhu s doplňující větou: "Tím není dotčena pravomoc prokurátora a soudu." V § 18 a § 19 doporučuji schválení ve smyslu úprav obou výborů ze dne 18. 6. 1968, jejichž písemný návrh jste dostali.

Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem s. spravodajkyni. Pristúpime k rozprave. Do rozpravy sú doteraz prihlásení dvaja poslanci, a to s. Ján Hanzlík a s. lng. Švec. Dávam slovo s. Hanzlíkovi.

Posl. Hanzlík: Súdružky a súdruhovia, vážení poslanci, jedným z konkrétnych prejavov demokratizácie života v našej spoločnosti je sloboda prejavu, slova a tlače. Myslím, že treba jednoznačne podčiarknuť, že ak dnes môžeme jednať o zrušení cenzúry, je to výsledok úsilia progresívnych síl na decembrovom a januárovom pléne ÚV KSČ a zakotvenie tejto zásady aj v akčnom programe KSČ.

Vo verejnej praxi, ako všetci vieme, sa tieto zásady plne prejavili od začiatku roku až doteraz. Pri všetkých kladných a niektorých záporných stránkach - ako sa hovorí - sa galaxia nezrútila.

Je však načase, aby sme tieto zásady zakotvili tiež v právnom poriadku. Tento právny poriadok má vytvoriť úprava zákona o periodickej tlači a ostatných hromadných prostriedkoch, ktorý má dnes NZ prejednať a schváliť.

Plne súhlasím so zrušením cenzúry, aby bol daný plný priestor volného prejavu každého jednotlivca v spoločnosti. Kto má čisté svedomie a robí všetko v záujme ľudu a socialistickej spoločnosti , nemusí mať obavu zo zrušenia cenzúry. Podčiarkujem, že práve tu je zodpovednosť aj NZ, aby to skutočne tak bolo, aby bola zaručená nielen sloboda, ale aj možnosť prejavu každého nášho občana. A zatiaľ - ja to chcem tu vyjadriť - táto sloboda nie je plne zaručená zrovnoprávnením občana, dopisovateľa, redaktora a redakcií. Bez toho nebude skutočne demokratického prejavu slobody tlače.

Aby som to konkretizoval. Asi pred troma mesiacmi bol v Pravde uverejnený článok dvoch redaktorov o niektorých prehmatoch pri združstevňovaní. Článok sa zdal zovšeobecnením veci. Reagoval naň a zaslal svoje pripomienky s. doc. Kliment z Vysokej školy poľnohospodárskej v Nitre. Namiesto zverejnenia jeho pripomienok uvedení dvaja redaktori vytiahli z kontextu dve tri vety a na nich zosmiešnili a urazili s. doc. Klimenta. Ten napísal znova obsiahly kvalifikovaný článok, zdôvodnenie, aj protest proti takým prejavom novinárskej etiky. Dva mesiace s. Kliment potom zbytočne čakal na zverejnenie svojho zdôvodnenia a stanoviska.

Zdôrazňujem tu, že mi nejde o uverejnenie práva redaktorov slobodne sa vyjadriť a slobodne zaujať stanovisko k všetkému, ale ide mi o rovnaké právo občana, a v tomto prípade uznávaného odborníka z poľnohospodárskej praxe.

Mohol by som pripomenúť aj zverejnenie vyjadrenia v dnešnom Rudom práve prezídia ČSAV k tzv. protestnému rozkladu podľa predlohy v Literárnych listoch, kde boli zverejnené vážne výhrady k ČSAV jedenástich členov bývalých učených spoločností. Prezídium ČSAV podľa predlohy k uvedenému dokumentu zaujalo stanovisko, ktoré Literárne listy odmietli v dohľadnom čase uverejniť, a preto sa prezídium ČSAV obrátilo na Rudé právo o zverejnenie.

Aj v tomto prípade znamená otázka zrovnoprávnenia postavenia prezídia ČSAV oproti jedenástim členom bývalých učených spoločností. Prosím, a to je prezídium ČSAV a nie náš obyčajný občan. Ak sme plne pre slobodu prejavu, slova a tlače, potom skutočne demokratický obsah vyžaduje aj zrovnoprávnenie použitia hromadných informačných prostriedkov občana, organizácií, orgánov, redaktora a redakcií.

Za druhé ide o rovnoprávnu ochranu redaktora, redakcií, ale aj občana, čitateľa, poslucháča, teda o ochranu osobnosti. Sloboda prejavu bez cenzúry, písať o všetkom okrem nutných utajovaných skutočností v kultúrnej spoločnosti, za akú považujeme aj našu spoločnosť, nemôže predsa zabúdať na najhumánnejšie medziľudské vzťahy.

Chcem vyjadriť presvedčenie, že aj naši profesionálni predstavitelia a pracovníci hromadných informačných prostriedkov ukazujú, že keď povrchným získaním informácii alebo zverejnením nepravdy na občana dôjde k jeho poškodeniu, má právo na plné odškodnenie.

Súhlasím s tým, že plné uplatnenie uvedených zásad môže byť prejavené vcelku novým zákonom o periodickej tlači a ostatných hromadných prostriedkoch, ktorý by bolo potrebné čo najskôr predložiť na schválenie NZ. Zatiaľ však treba zdôrazniť, že odstránenie cenzúry nemôže opomenúť ochranu osobnosti a upravený rozsah nutného utajovania skutočností. (Potlesk.)

Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem. Slovo má posl. lng. Švec.

Posl. lng. Švec: Vážené súdružky a súdruhovia, je vlastnosťou každého živého organizmu, že sa proti nebezpečenstvu bráni. Aj človek v boji s prírodou si vytvára rôzne informačné hlásne centrá, ktoré ho varujú pred blížiacim sa nebezpečenstvom. Akonáhle človek zabudne vytvárať tieto informačné hlásne centrá alebo ignoruje ich signálnu službu, má a bude to mať pre človeka vždy katastrofálne následky.

Túto činnosť, t. j. vytváranie hlásnych centier, môžeme pokladať viac-menej za určitý prirodzený zákon. Dnes je mnohým z nás nepochopiteľné, prečo to, čo platí v jednotlivostiach, neplatilo v minulosti pre celú našu spoločnosť. Pretože noviny, rozhlas, televíziu atď. treba rozhodne pokladať za jedného z týchto spoločenských signalizátorov, ktorí majú včas a spoľahlivo upozorňovať celú spoločnosť na nebezpečenstvo, napr. či sa ona vyvíja správnym smerom, čo je dobré, progresívne a čo jej stojí v ceste atď. Áno, ale ak chceme - a to je v našom vlastnom záujme - aby tento signalizátor fungoval spoľahlivo, aby bol pravdivý, objektívny, je nutnou podmienkou, aby nebol obmedzovaný v samej pravdivosti. Z tohto hľadiska pokladám hromadné informačné prostriedky zbavené cenzúry za jednu z podmienok ďalšieho pokroku našej socialistickej spoločnosti. Bez slobody tlače nie je možná verejná - a pritom mám na mysli skutočnú verejnú a ozajstnú kritiku - kritika, a bez kritiky nie je možný vývoj.

Pomocou slobodných novín, pritom nezáleží akými formami sa prenášajú, musí celá naša spoločnosť - a to je jej nescudziteľné právo - kontrolovať svojich zástupcov v politických, zákonodarných, štátnych a iných orgánoch, ako vykonávajú svoj mandát, či dostatočne chránia jej záujem. V tejto súvislosti každý funkcionár štátneho mocenského orgánu je len vykonávateľom vôle ľudu, jemu je zodpovedný za svoju činnosť a ľud, teda celá spoločnosť, má nielen právo, ale aj povinnosť jeho kontroly. Práve túto verejnú kontrolu môžu a musia zohrať noviny - tlač. Z toho plynie, že zásah štátneho orgánu proti slobode tlače, ktorý znemožňuje jej pravdivú informovanosť, uberá tým spoločnosti právo, aby vykonávala kontrolu činnosti mocenského aparátu. To je však, súdružky a súdruhovia, len jedna stránka mince.

O druhej stránke mince hovoril súdruh Hanzlík a ja by som sa k nemu pripojil niekoľkými poznámkami. To je totiž oblasť, v ktorej sa najčastejšie diskutuje v súvislosti s prejednávaním novelizácie zákona o tlači. Som toho názoru, v súlade so spravodajkyňou, že novelizácia zákona má určité slabiny práve v ochrane osobnosti.

Z pera niektorých novinárov sa v tlači objavili články, ktoré podľa mňa mali zdiskreditovať a zdiskreditovali niektorých funkcionárov bez ohľadu na to, či boli písané redaktorom, alebo to bol názor čitateľov, ktorý sa dostal na stránky novín. O niektorých hovoril súdruh Hanzlík, niektoré prípady sú všeobecne známe, pretože sme boli o nich informovaní v bulletinu Kancelárie Národného zhromaždenia, a nebudem o nich hovoriť.