Aj mne sa stal podobný prípad 3. 5. a 1. 6., keď redaktori bratislavskej Pravdy Jacz a Lúč obvinili bývalých funkcionárov celozávodného výboru strany v Závode S. M. Kirova v Tlmačoch, že sme ovplyvnili ústredný, krajský a okresný výbor strany, aby bol v roku 1961 odvolaný z funkcie riaditeľ závodu. Pritom nás častovali takými výrokmi ako diktátori, zákerníci, intrigáni, bezcharakterníci a čo ja viem všetko. Pretože sme na článok z 3. mája neodpovedali, 13. 6. uvedení redaktori šli tak ďaleko, že na základe údajných dopisov, došlých do redakcie ako ohlas na tento článok, nás označili, bez preverenia faktov, bez toho, aby s niekým hovorili, za rozkrádačov národného majetku, čo je nehorázna lož.

Aby som bol správne pochopený - o čo mi ide? Vôbec nie o to, aby som si za touto tribúnou ohrieval vlastnú polievku. Od toho sú iné orgány, a ja ich použijem. Ide mi o to, aby sloboda tlače, ktorá je pre našu spoločnosť tak veľmi potrebná, nebola pláštikom, pod ktorým môžu jednotlivci, bez ohľadu na to, či sú to redaktori alebo prostí občania, vybavovať si s niekým osobné účty nečestným spôsobom. Aby sme sa inou formou nedostali do minulosti, mala by platiť, a pokiaľ platí, mala by byť dodržovaná zásada, že výrok o niekom, a najmä pred širokou verejnosťou, môže vyrieknuť len k tom u príslušný orgán.

Plne súhlasím s názorom redaktora Pravdy s. Hysku, ktorý v podstate odsudzuje takýto postup a hovorí: "V skutočnosti však takéto chápanie demokracie a slobody tlače je prejavom novinárskej nezodpovednosti, lebo tu nejde o názory a o to, kto komu verí, ale o fakty, či sú pravdivé alebo nepravdivé. A povinnosť redakcie je pravdivosť faktov uvedených v dopisoch alebo v príspevkoch si overiť, a to pred ich uverejnením." Opačne môže ísť o ďaleko horší názor než zodpovednosť, môže ísť aj o zlomyseľnosť.

Plne súhlasím so s. Hanzlíkom, že novela zákona, ako so uviedol, nezaručuje ochranu osobnosti, nezaručuje ju ani § 19. Tento stav mi pripomína vulgárny vtip, ktorý som svojho času na adresu tlače počul. V istých novinách bolo povedané, že občan X. Y. je somár. Nato sa postihnutý ohradil a na druhý deň sa v novinách objavila takáto oprava: Vo včerajších novinách, keď sme uverejnili, že občan X. Y. je somár, s poľutovaním konštatujeme, že občan X. Y. somár neni, ale je somárov brat. - Obvinený dostal zadosťučinenie, pričom fakty boli nezmenené.

Prosím, aby bol navrhovaný § 18 zmenený tak, aby tu bol ekonomický stimul, ktorý by donútil redakcie, ktorý by donútil redaktorov, aby si záležitosti preverovali, a v prípade, že predsa sa vyskytnú v novinách, v hromadných informačných prostriedkoch veci neoverené, aby skutočne boli za takéto nepravdivé údaje postihnuté redakcie finančne, a to dosť značne. (Potlesk.)

Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem. Slovo má posl. Hečko.

Posl. Hečko: Vážené Národní shromáždění, chci vyjádřit svůj bezvýhradný souhlas se zrušením § 17 zákona 81 a 66, to znamená prakticky zrušit cenzuru. Je nepříjemný už sám fakt, že více jak po 20 letech přistupujeme k zákonnému opatření, které prakticky znamená rušit to, co už dávno nemělo existovat. Myslím, že není důstojné, aby kulturní socialistická společnost trpěla cenzuru. Všichni jistě pamatujeme, jak jsme před 2 lety schvalovali dosud platný tiskový zákon a domnívali jsme se tehdy, že schvalujeme dobrý demokratický zákon. Aspoň já jsem byl o tom přesvědčen. Pamatuji si, že se ozvaly hlasy i ze Svazu novinářů, které hovořily o zmíněném zákonu v superlativech. Byl řazen mezi nejdemokratičtější zákony světa. Vzpomínám to proto, že nejen já jsem se domníval, že schvalujeme demokratický zákon, tvrdili to také jiní, podle mého názoru kvalifikovaní lidé, jakými bezpochyby jsou novináři. Přesto tento zákon umožňoval vznik prosté, řekl bych až hrubé cenzury, ačkoliv zde, v Národním shromáždění, nebylo v úmyslu uzákonit tehdy cenzuru. Samotné ustanovení zákona o existenci Ústřední publikační správy vytvořilo předpoklad, že tato byla postupně přeměněna - nebo hned ze začátku - v přímý orgán cenzury, ačkoli úmysl zákonodárce byl mít zde orgán, který by zajišťoval ochranu státního tajemství.

Je-li všechno pravda, co bylo řečeno a napsáno o této Ústřední publikační správě za posledních 6 měsíců, pak je skutečně na škodu věci, že dávno už nebyla zrušena.

Jinak je podle mého názoru posuzovat navrženou formulaci § 17 odst. 2, který zní: "Cenzurou se rozumějí jakékoliv zásahy státních, popřípadě správních orgánů proti svobodě slova a obrazu a jejich šíření hromadnými informačními prostředky." Tato formulace již zabíhá do širší oblasti, než je zrušení cenzury. Tento odstavec již hovoří o postavení rozhlasu, televize, o postavení těch, kdož šíří masově informace. To již podle mého názoru nemá být předmětem této dílčí novely, kterou dnes projednáváme. Domnívám se, že všechny otázky s výjimkou zrušení cenzury a stanovení zodpovědnosti za utajování věcí bylo by správné podle mého názoru ponechat ke zpracování v novém zákoně, který má být v dohledné době předložen.

Otázky postavení masových sdělovacích prostředků, vztah k vládě, otázky tiskové opravy, morální i materiální škody a další, které zákon musí řešit, je lepší ponechat až do doby, kdy bude předložen k projednání zcela nový tiskový zákon, což má být velmi brzy.

Za posledních 6 měsíců od ledna jsme získali nejen mnoho dobrých zkušeností s prostředky masových informací, získali jsme také i zkušenosti negativní. Z těchto důvodů považuji za nutné zajistit dostatek času k prokonzultování nového zákona a dnes s výjimkou zrušení cenzury a stanovením odpovědnosti za utajení neschvalovat nic. Z těchto důvodů nebudu hlasovat pro navrženou předlohu.

Podle mého názoru svoboda slova, svoboda tisku znamená také velkou zodpovědnost. Zřejmě - myslím později, v novém zákoně - nebude lze postavit rovnítko mezi svobodou slova a ničím neregulovanou volností a možností v používání rozhlasu a televize. Z navržené formulace není zřejmé, jak to bude či jak by to mělo být s možností používat rozhlasu nebo televize. Doufám, že nebude chtít zavést takový systém, kdy vrátný bude rozhodovat, kdo kdy a jak bude před mikrofonem nebo před obrazovkou vystupovat. Je třeba plně souhlasit s požadavkem urychleně zcela přepracovat a vytvořit nový tiskový zákon. O nedostatcích dosud platného zákona 81/66 jsme se zejména za posledního půl roku dostatečně přesvědčili. Je však zároveň třeba trvat na tom, aby bylo stanoveno dosti času na důkladné projednání a prokonzultování. Nelze podle mého názoru nadále trpět, aby návrh zákona byl vytvořen někde úzkou skupinou byť i velmi dobrých odpovědných odborníků, ale bez možnosti širší diskuse a projednání s voliči, jak se to dosud někdy velmi často děje.

Aby nedošlo k nedorozumění, jsem bezvýhradně pro zrušení cenzury. Hlasovat budu proti navržené předloze novely zákona proto, že zasahuje již širší oblast, než je dílčí zrušení cenzury. Navržená formulace §17 odst. 2 by podle mého názoru mohla způsobit různou interpretaci a tím i další potíže.

Posl. Nový: Předesílám drazí soudruzi a soudružky, že na rozdíl od s. Hečka pro předloženou novelizaci hlasovat budu a vyslovuji přesvědčení, že tento návrh bude schválen většinou NS. Ale přesto dovolte mi říci aspoň několik slov k diskutovanému tématu. Diskuse okolo tisku vlastně trvá už velmi dlouho, od samého začátku demokratizačního procesu a někdy jsme byli svědky, že pod pojmem svobody tisku byly hlásány věci, které se skutečnou svobodou tisku nemají nic společného.

Chtěl bych uvést příklad, který jsem ucítil na vlastní kůži. Stalo se, že po protestní nótě, kterou polská vláda předložila naší vládě v důsledku některých, vůči Polsku nevlídných relací naší televize, jsem byl nucen v zahraničním výboru vystoupit a učinit prohlášení, které vám doslova cituji: "Žádám - to jest jako poslanec, nikoliv samozvanec, nýbrž člověk, který byl volen 25. tisíci a možná více lidmi - aby vláda sdělila, jaká politická opatření hodlá učinit v rozhlase a televizi, které jsou majetkem státu a pod kontrolou vlády, aby nedocházelo napříště k takovým projevům, které narušují naše spojenecké svazky se socialistickými zeměmi, k Sovětskému svazu a Polsku."

K takovým projevům totiž došlo a, jak říkám, výsledkem byly dokonce diplomatické zákroky u naší vlády. S mým stanoviskem, pokud se dobře pamatuji, vyslovila většina zahraničního výboru souhlas, zvláště když v téže schůzi zahraničního výboru upozorňoval na tyto případy sám předseda NS s. Smrkovský, který se právě vrátil z návštěvy v Moskvě. Také přítomný ministr zahraničí s. prof. dr. Hájek vyslovil znepokojení nad některými neuváženými projevy toho druhu, které svými negativními následky poškozují ČSSR jako stát i jeho vnitřní demokratický proces.

Nato jsme byli svědky určité kampaně, ve které byl označen tajemník ÚV KSČ s. Indra, že se pokouší znovu zabrzdit svobodu projevu a svobodu tisku, zejména po krajské konferenci KSČ v Ostravě. Já jsem dostal řadu anonymních dopisů, velmi nekvalifikovaných, mám-li se mírně vyjádřit, a nato došlo k zakládání tzv. dělnických výborů na obranu tisku na Ostravsku. Já jsem na zasedání ÚV se k této problematice vyjádřil. Zase snad nebudu zneužívat vaši trpělivost, když těch několik vět ocituji.

Řekl jsem tehdy na květnovém zasedání ÚV: "Dovolte mi vyslovit dotaz, co znamená zakládání tzv. "dělnických výborů na obranu svobody tisku"? Kdo to dělá, k čemu a proti komu? Copak chce strana, nebo její představitelé, soudruh Indra nebo kdokoliv jiný dosaženou svobodu tisku omezovat?

Jako starý novinář, který opravdu za tuto svobodu tisku v předmnichovské republice po léta bojoval a zakusil za to věznění a perzekuci, prohlašuji, že taková míra svobody tisku, jak existuje v polednovém období u nás v Československu, ani za dnes glorifikované éry Masarykovy republiky neexistovala a že neexistuje nikde na světě.

Já, který jsem pracoval v zahraničí i jako zahraniční novinář konstatuji, že nikde v žádné zemi klasické buržoasní demokracie taková míra svobody tisku neexistuje. Proto jsem řekl na ÚV, že vyvolávat představu, že se kdesi kdosi znovu chystá nasadit tisku náhubek nesvobody, je tendenční a iritující. Spíše se mi s rostoucí troufalostí reakce zdá, řekl jsem, že by někde byly na místě výbory na obranu socialistického zřízení.

Tisk, rozhlas a televize sehrály - a to říkám zcela upřímně a řekl jsem to i na ÚV - beze sporu významnou úlohu v demokratizačním procesu. Vymanily se ze všednosti a uniformity a nalezly svou tvář a společenskou funkci. To všichni oceňujeme. Ale právě proto, že jejich společenská funkce vzrostla, vzrostla současně také jejich odpovědnost, potřeba političtějšího a kvalitnějšího přístupu k faktům, k jejich výběru, zpracování a hodnocení. Myslím, že ÚV a celá naše veřejnost má právo toto od tisku a komunikačních prostředků požadovat s píše, než vyvolávání problematických akcí, které podněcují nedůvěru ve stranu."

Soudruzi, posuďte sami, jestli tento projev i dřívější projev, který jsem učinil v zahraničním výboru Národního shromáždění, je pokusem nasazovat tisku náhubek. Jestli se zde spíše nezdůrazňuje nutnost odpovědnosti, protože není svobody bez odpovědnosti.

Potom jsem k mému překvapení dostal dopis z Ostravy, ze závodu Dusíkárna od dělnického výboru na obranu tisku, ve kterém se mi spílá za moje červnové vystoupení na ÚV a říká se. "Víme, že jste nikdy nebyl dělníkem. (Nevím, kdo to za mne dělal v závodech.) Pracoval jste jako novinář, který proslul zanášením stalinismu do Československa. Čirou náhodou jste prý také nějakou dobu seděl. (Nebylo to "čirou náhodou" a nemohl jsem zanášet stalinismus do Československa, když jsem seděl v době kultu osobnosti.) A nyní se hlásíte k demokratizačnímu procesu. Nezapomínáte přitom strašit tzv. reakcí, jejíž aktivita prý roste. (Tak my nemáme skutečnou reakci, pouze pomyslnou.) Nikoho nejmenujete, žádné výstřelky neuvádíte, a tím dokazujete, že jste v zajetí sklerotických dogmat, že jste proti dělníkům, kteří ví, jak Oldřich Švestka znásilňuje celou redakci Rudého pravá, jste proti dělníkům, se kterými jste se nikdy nesžil, ale za které si troufáte kecat. Máme v živé paměti vaše vystoupení proti svobodě tisku v parlamentě. Víme, že jste proti opoziční straně. O co vám jde? Jste-li marxista, dovolte, abychom se vás zeptali: Je správné, že nadále setrváváte v ÚV KSČ? "

Potud ti vážení obránci tiskové svobody z ostravské dusíkárny. Zase, soudruzi, se táži: Co je v mých slovech, slovech starého komunisty, starého novináře a bývalého šéfredaktora Rudého pravá, co je tu namířeno proti svobodě tisku? Kdo si to vymýšlí? Kdo tu vytváří představy, že někdo chce svobodu tisku škrtnout? Všichni vědí, že my vlastně svobodu tisku v důsledku polednového procesu už máme, že ji zbývá pouze kodifikovat, a když se bude v parlamentě o uzákonění tiskové svobody hlasovat, zvednu nejednu, ale obě ruce.

Soudruzi, taková jsou fakta. Chtěl bych říci, že si skutečně myslím, že by bylo třeba, aby Národní shromáždění manifestačně schválilo osnovu, která nám byla nyní předložena. Abychom dali v dalším vývoji nejširší prostor tisku a sdělovacím prostředkům pro rozvinutí obrodného procesu, pro uplatnění iniciativy, přičemž jsou tisk a sdělovací prostředky nesporně účinné nástroje. Aby byl dán prostor pro uplatnění společenské kritiky. Myslím, že projednáním a schválením této novely prokazuje Národní shromáždění jako nejvyšší zákonodárný orgán tohoto státu velikou důvěru tisku, novinářům a sdělovacím prostředkům. Současně ale říkám, a to říkám zcela vážně, že samotná svoboda tisku nezajistí ještě dobré noviny a dobré relace v rozhlase a televizi.

Tisk, rozhlas a televizi dělají novináři. Kvalita tisku, rozhlasu a televize závisí na novinářích. To za ně my poslanci neuděláme. A nelze tvrdit, že u nás jsme již s novinářstvím na nějaké světové špičce. Spíše se domnívám, že se skutečně velkými tradičními novinami se kvalita našeho tisku, rozhlasu a televize ještě nedá měřit.

Co my teď říkáme a co chceme. Říkáme: rušíme vám cenzuru, máme k vám důvěru, dáváme vám do rukou obrovský nastroj, protože ten člověk, který píše ke statisícům lidí, který má v rukou mikrofon, nebo vystupuje na obrazovce a mluví k miliónům lidí, ten má větší zodpovědnost než kterýkoliv ministr. Ale může také při neodpovědném přístupu způsobit ještě více škod než nějaké špatné stranické a vládní rozhodnutí.

Myslím, že je na novinářské obci, aby si toto uvědomila. Nechci generalizovat. Vím, že se jedná o jednotlivé výstřelky, ale i ty nevedly k dobrým výsledkům. Jestliže na nás právem tisk, rozhlas a televize žádají odpovědnost vůči dalšímu vývoji tohoto státu, stejně musíme my žádat odpovědnost ze strany tisku a sdělovacích prostředků. Ani tam nepatří lidé neodpovědní, jako nepatří neodpovědní lidé ani do parlamentu, ani do ÚV, ani do králíkářského spolku.

Prosím, soudruzi novináři, máte svobodu tisku. Máte nejsvobodnější prostor, který vám budou v mnoha jiných zemích, i v západních zemích klasické buržoasní demokracie, závidět. Avšak chceme od vás takové noviny, takový rozhlas, takovou televizi, které by byly na úrovni demokratizačního procesu, které by byly skutečně kvalitní, které by tento proces neznehodnocovaly různými výstřelky, případně skandalizováním a zanášením nepravd. To si musí novináři uhlídat sami. Jsem přesvědčen, že drtivá většina našich novinářů tento pocit odpovědnosti má. Prosím, nyní je zde prostor po vyhlášení této novely otevřen a záleží na novinářích, jaké budeme mít noviny. To už my, poslanci, za ně neuděláme. (Potlesk.)

Podpredseda NZ Žiak: Ďakujem. Slovo má podpredseda NZ Zedník.

Mpř. NS Zedník: Soudružky a soudruzi poslanci, pro návrh předložené novely zákona číslo 81 budu hlasovat bez výhrad, protože je nanejvýš nutný a potřebný. Obrovský společenský význam denního tisku vyžaduje, podle mého názoru, vedle odstranění cenzury také vysokou morálně politickou úroveň novinářství a etiku jednotlivých redaktorů. V tom se shoduji s některými svými předřečníky.

Je třeba říci, že poslední 3 až 4 měsíce sehrál tisk v probíhajícím obrodném procesu opravdu nedocenitelnou úlohu. Tuto skutečnost zhodnotí historie. Ovšem, máme-li být spravedliví, pak je třeba říci, že namnoze byla ohrožována osobní svoboda svobodou projevu na stránkách tisku. Byli jsme svědky mnoha osobních útoků v periodickém tisku, v němž měli postižení možnost sice se ozvat, obvinění vyvrátit, nebo se bránit protiútokem. Tím celá záležitost končila. Žádná třetí objektivní instance nehodnotila spor, tím méně řekla, na čí straně je objektivní pravda. Taková praxe pochopitelně vede k tomu, že napadený, vinen či nevinen, zůstává vždy pošpiněný. Obratný protivník totiž dovede zneuctít a pomluvit člověka tak, že by, jak se říká, pes od něj kůrku nevzal, a přece není někdy zavdána příčina k soudnímu stíhání.

Myslím, že právě zde by měla nastupovat redaktorská etika. Právo redaktora publikovat nebo nepublikovat skrývá v sobě nebezpečí nových deformací demokracie, deformací o to nebezpečnějších, že se mohou uskutečňovat v rámci vymožeností tak progresivních , jako je svoboda tisku.

Mám-li vyjádřit své stanovisko pak vyslovuji myšlenku, že svoboda projevu v socialistickém tisku se má přece jen lišit od svobody projevu tisku buržoasního, a to nikoli mírou svobody nebo dohledem nad svobodou - to v žádném případě - ale právě uplynulé měsíce nám prokázaly, že ne vždy bylo dost kultivovanosti, dost charakteru a chyběla i společenská odpovědnost samotných pisatelů.

Ve svobodném socialistickém tisku by se neměly objevovat nepravdy a polopravdy, demagogie, senzacechtivost a neodpovědné přejímání neprověřených senzačních zpráv. To myslím ke cti žádnému listu nikdy neslouží.