Předseda NS s. Smrkovský (zvoní):
Vážené Národní shromáždění,
vážené soudružky a soudruzi poslanci.
Zahajuji schůzi Národního shromáždění,
kterou jsme přerušili 25. dubna t. r. Toho dne rozhodlo
Národní shromáždění, že
budeme pokračovat v započaté rozpravě
k prohlášení vlády.
Schůze Národního shromáždění
pokračuje výjimečně v zasedací
síni Národního výboru hl. m. Prahy.
Španělský sál Pražského
hradu, kde schůze byla zahájena, patřil v
těchto dnech významným státním
akcím v souvislosti s oslavami památných
květnových dnů. Protože Národní
shromáždění původně nepočítalo
s tím, že rozsah diskuse k prohlášení
vlády si vyžádá pokračování
schůze, přijali jsme možnost dokončit
jednání v těchto místnostech. Příští
schůze Národního shromáždění
budou svolány opět do Španělského
sálu na Pražský hrad.
Na schůzi je do této chvíle přítomno
238 poslanců, a proto je Národní shromáždění
schopné usnášení. Do této chvíle
je přihlášeno 29 poslanců.
Na první den schůze jsou omluveni poslanci: Kleňhová,
Korčák, Haško, Němec Josef, Hamouz,
Machačová, Piller, Krejčí Josef inž.
Hajmacher, Pelikán, Škultéty, Šulek, Vegh,
Poledňák a Lenárt.
Na druhý den schůze se omluvili poslanci: Mináč
a Kapek.
Na celou schůzi jsou omluveni poslanci: Dubček,
Pešák, Štefánik, Pašek, lndra, Červinka
Jan, Petrusová, Kettner, Hronovský, Hančikovský,
Gabriška, Štrougal, Škoda, Prchlík, David,
Zemanová, Nepomucký, Pištělka, Sabolčík,
Géryk, Šarina, Kučera V., Miková, Borůvka,
Černý Josef, Žiak, Karhan a Novák a
tito ministři neposlanci: Vlasák a Rázl.
Sděluji, že 30. dubna 1968 došel předsednictvu
NS dopis presidenta republiky, ve kterém oznamuje, že
tímto dnem podle čl. 62 ústavy pověřil
ministra inž. Miroslava Hruškoviče řízením
ministerstva techniky, ministra inž. Václava Hůlu
řízením Státního cenového
úřadu, ministra Michala Štancela řízením
ministerstva práce a sociálních věcí
a ministra dr. Františka Vlasáka řízením
ministerstva národohospodářského plánování.
Předsednictvo Národního shromáždění
vám předkládá tento návrh na
doplnění minule schváleného pořadu:
1. Pokračování v rozpravě k prohlášení
vlády a přijetí usnesení;
2. vládní návrh, kterým se předkládá
Národnímu shromáždění
Československé socialistické republiky k
souhlasu nové znění čl. 24 a 25 Ústavy
Světové zdravotnické organizace, přijaté
20. světovým zdravotnickým shromážděním
dne 23. května 1967, a společná zpráva
výborů ústavně právního,
zahraničního a zdravotního.
Sděluji vám přání, resp. prosby
řady poslanců, které mi byly ústně
tlumočeny, abych poslancům doporučil, že
bychom měli naše jednání skončit
nebo se o to snažit zítra odpoledne do 3 hod. vzhledem
k povinnostem, které mají ve svých krajích.
O tom samozřejmě hlasovat nedám, tento návrh
jsem neměl, tuto prosbu jen tlumočím.
Ptám se: má někdo připomínky
k návrhu pořadu? (Nikdo se nehlásí.)
Nemá. Kdo souhlasí s návrhem pořadu,
ať zvedne ruku. (Děje se.)
Je někdo proti? (Nikdo.)
Zdržel se někdo hlasování? (Nikdo.)
Národní shromáždění schválilo
pořad jednání.
Přistoupíme tedy k prvnímu bodu pořadu
a budeme pokračovat v rozpravě k prohlášení
vlády. Pořadí přihlášených
poslanců je před vaší tváří
na tabuli. Jako první byl přihlášen
posl. Hofman, který mne poprosil, abych vás jeho
jménem požádal, vzhledem k tomu, že se
vzdává svého slova ve prospěch svého
krajského kolegy poslance Kalkuse, aby za něho byl
zařazen posl. Kalkus. Hofman není že služebních
důvodů přítomen. Posl. Kalkus je přihlášen
a místo posl. Hofmana by tedy jako první promluvil
posl. Kalkus.
Má někdo proti tomu námitky? (Nikdo.)
Námitky nejsou. Posl. Kalkus má slovo a jako druhý
promluví posl. Šubrt.
Posl. Kalkus: Vážené Národní
shromáždění, soudružky a soudruzi
poslanci, byl jsem zmocněn skupinou poslanců Jihočeského
kraje přítomných dnešnímu zasedání,
abych jejich jménem vystoupil na dnešním zasedání
k problémům jihočeského pohraničí.
Vláda ve svém prohlášení, jež
projednáváme, si vytyčuje úkol prioritního
řešení problémů rozvoje málo
vyvinutých a zvlášť exponovaných
oblastí jak v českých krajích, tak
i na Slovensku. Je nesporné, že jde o zásadu
správnou, ale málo závaznou, nepřijatelnou
a nepostačující pro řešení
jihočeského pohraničí a Jihočeského
kraje vůbec. Proč vznáším takovou
připomínku?
Obecných usnesení byla již v minulosti přijata
řada. Po jejich přijetí oprávněné
potřeby jižních Čech zůstaly
dále neřešeny. To nás Jihočechy
opravňuje, abychom obecným zásadám
uvedeným ve vládním usnesení méně
důvěřovali.
Málo rozvinutá ekonomika jižních Čech
byla v minulosti mnohokrát uznávána. Uvedu
jenom kupříkladu, že tomu tak bylo v r. 1958
ve Směrnici k připravovanému pětiletému
plánu, v roce 1964 projednával problematiku jižních
Čech sekretariát SPK a ve svém jednání
konstatoval nutnost řešení potřeb Jihočeského
kraje, vládním usnesením 175/1965 bylo uloženo
hledat další prostředky pro rozvoj Jihočeského
kraje, k čemuž nikdy nedošlo, a v neposlední
řadě ekonomickou zaostalost kraje dokazují
statistické materiály i práce výzkumných
ústavů. Z poslední doby lze jmenovat materiál
Výzkumného ústavu pro životní
úroveň Bratislava. Existuje samozřejmě
nám všem známé usnesení k pohraničí,
které obsahuje i úkol řešit stavební
kapacity pro tato území. Neslavně to dopadlo
s jeho plněním, to je nám mnohým známo.
V současné době se zpracovává
nový návrh řešení pohraničních
území republiky. Není to poprvé, a
proto ani k tomuto materiálu, který se v současné
době teprve dává dohromady, již teď
není důvěra, že bude plněn.
Nesouhlasím-li s obecnou formulací vládního
prohlášení, musím uvést alespoň
několik stručných faktů, v nichž
spočívá zaostávání hospodářství
a životní úrovně obyvatelstva Jihočeského
kraje. Jde především o nižší
úroveň zemědělské výroby,
která v méně příznivých
podmínkách (příliš vysoké
stavy spodní vody a malé provádění
meliorací) nedosahuje průměrných celostátních
výsledků a při vynakládání
vyšších nákladů na výrobu
pochopitelně působí na důchody zemědělského
obyvatelstva. V kraji je nevýhodná struktura průmyslu
z hlediska společenského ohodnocení práce
a nedostatky ve vnitrooblastním rozmístění
výrobních kapacit. Zhoršujícím
faktorem je zde nadprůměrné opotřebování
základních fondů. V kraji je zanedbaný
stav infrastruktury v porovnání s ostatními
kraji, zejména v silniční síti, vodním
hospodářství, v teplofikaci a plynofikaci.
Dále působí nižší úroveň
občanské vybavenosti, což spočívá
zejména v řešení bytové otázky
komplikované stářím a špatným
technickým vybavením stávajícího
bytového fondu, dále v kapacitách zdravotnických,
sociálních, školských, kulturních
a tělovýchovných zařízení.
Všechna tato fakta je možno dokládat jednotlivými
čísly porovnávajícími úroveň
Jihočeského kraje s dosaženým stavem
v ostatních krajích.
Zhoršujícím faktorem v podmínkách
kraje je i nepříznivá struktura osídlení,
která působí na zajišťování
potřeb obyvatelstva, zejména na venkově,
a dávno známou skutečností jsou i
nižší příjmy obyvatelstva v jižních
Čechách. Tyto nižší příjmy
existují přes vysokou intenzitu pracovního
využití obyvatelstva. Tento stav prohlubují
i příjmy obyvatelstva ze společenských
spotřebních fondů, které jsou opět
podprůměrné.
Trvající disproporce mezi investiční
výstavbou a stavebními kapacitami je ústředním
a bezprostředním problémem hospodářského
rozvoje jižních Čech. Stav ve stavebních
kapacitách je limitujícím činitelem
rozvoje.
Léta se pereme za odstranění těchto
problémů a musíme konstatovat, že obecná
usnesení nám nepomohla. Proto jsme proti obecným
formulacím. Dovolte mi, abych se vrátil k řešení
stavebních kapacit pro výstavbu v pohraničí.
Bez ohledu na důsledky pro hospodářský
rozvoj kraje byla a jsou naopak buď administrativními
zásahy centra anebo plánovitým vytvářením
lepších podmínek pro realizaci staveb v některých
oblastech prováděna opatření, jejichž
důsledkem je místo žádoucího
rozvoje kapacit stavební výroby v kraji jejich stagnace,
příp. snižování.
Z toho je zřejmé, že i přes usnesení
vlády v minulosti se že strany ministerstva stavebnictví
mnoho účinného neudělalo. Dovoluji
si tvrdit, že usnesení vlády se ani s potřebnou
důsledností nerozpracovalo, a tak potřeby
zemědělství, služeb, školství
a dalších odvětví zůstávají
v pohraničních územích dále
neřešeny.
Má-li se něco pro pohraničí udělat,
mám na mysli stavební kapacity, musí mít
tato území nejméně stejné preference,
které byly vyhlášeny pro ostatní vybraná
území státu.
Na základě našich zkušenosti si dovoluji
tvrdit, že tedy existuje řada jiných usnesení,
která působí zcela protichůdně
proti řešení problémů v pohraničí.
V našem kraji jsme se v posledních týdnech
tímto problémem velmi vážně zabývali.
Znovu jsme si ověřili, že je uznávána
nutnost tato území řešit. Byla uznána
i skutečnost, že to není v silách Jihočeského
kraje, aby bez podpory z centra tuto problematiku řešil
sám. Přesto však ze strany centrálních
orgánů, máme na mysli zejména min.
financí, min. stavebnictví a SPK, nejsou navrhovaná
taková opatření, která by vzbuzovala
důvěru, že existuje v centru vážný
úmysl zaostávání zmírňovat
a nejnutnější potřeby lidí řešit.
Znovu to zdůrazňuji u příležitosti
projednávání programového prohlášení
vlády, neboť Jihočeši nemohou nadále
trpět stav, kdy se na jejich oprávněné
potřeby neodpovídá. Zmíněný
problém se stal předmětem mnohých
jednání v minulosti, např. na Státní
plánovací komisi s odbory pro stavebnictví,
investiční výstavby, oblastního plánování,
přesto mnohdy stačil pro ukládání
direktivních přesunů kapacit argument, že
Jihočeši stavěli jinde vždy v minulosti
a že tomu musí být tak i dnes. Nechybí
při takovýchto jednáních ani argument,
vždyť pracovníkům z jižních
Čech to musí lépe vyhovovat, neboť v
Praže mají jak lepší ubytování,
tak lepší kulturní podmínky a dostatečnou
platovou preferenci - všechno lepší než
v pohraničí. Toto je sice všechno pravda, ale
jsou-li takovéto argumenty používány
v centru, pak se to s řešením problémů
v pohraničí a méně rozvinutých
oblastí v republice nemyslí vážně.
Řadu argumentů v tomto směru jsme v minulosti
přednesli nejen min. stavebnictví, ale svoje problémy
jsme také v roce 1965 předkládali a žádali
jejich řešení ve výboru pro plán
a rozpočet Národního shromáždění.
Bohužel všechna tato projednávání
nám přinesla velmi nepatrné výsledky.
Od r. 1960 zvlášť výrazně žádáme
řešení našich potřeb - potřeb,
které jinde již byly v převážné
části řešeny. Když jsme něčeho
dosáhli, závaznějších slibů,
např. ve zprůmyslnění pohraničí,
v roce 1963, tak při restrikci investiční
výstavby měřilo se Jihočeskému
kraji bez ohledu na stav v jeho ekonomice stejně jako jiným.
Po přijetí nových zásad řízení
a plánování národního hospodářství
začínáme dříve dohodnutá
a závazně přislíbená řešení
ztrácet.
Jistě mě chápete, že tímto chci
vlastně dokumentovat, že dosavadní oblastní
nástroje, které by měly napomáhat
rozvoji ekonomiky kraje - hospodářsky málo
vyvinutého kraje, jsou nedostatečné. V našem
kraji působí málo účinně
a nezbývá nám nic jiného než
žádat, aby došlo k jejich přehodnocení.
Vracím se k tomu, že kraj není schopen vlastními
silami odstranit příčiny ekonomického
zaostávání.
To je také důvod, proč my Jihočeši
žádáme, aby bylo dosaženo zásadního
obratu v dosavadní praxi centrálních orgánů
v otázkách rovnoměrnějšího
rozmísťování výrobních
sil a vyrovnávání rozdílů životní
úrovně obyvatelstva v jednotlivých oblastech.
K tomu podle našeho názoru, směrem k Jihočeskému
kraji, musí být uplatněn působivější
systém ekonomických nástrojů - navrhujeme
okruh takových otázek k projednání
krajské konferenci strany. Zároveň žádáme,
aby Jihočeský kraj nebyl dále v celostátních
úvahách pokládán za zdrojovou oblast
v pracovních silách a stavebních kapacitách.
To jsou velmi stručným způsobem naznačené
důvody, proč nemohu jako poslanec NS za Jihočeský
kraj souhlasit s obecnou formulací vládního
programu v části týkající se
řešení méně vyvinutých
oblastí a proč žádám, aby řešení
problémů Jihočeského kraje bylo přímo
ve vládním programu jmenovitě uvedeno. Je
dostatek podkladů, ne pouze z kraje, ale z centrálních
orgánů, které dokazují, že adresnost
v řešení není privilegiem, ale odčiněním
dlouholetého otálení řešení
oprávněných potřeb Jihočeského
kraje.
Posléze mi, soudružky a soudruzi, dovolte ještě
několik málo osobních připomínek.
Na jedné z posledních schůzí NS jsem
žádal ministra zemědělství o
vysvětlení, proč v masném průmyslu,
v závodě Studená (i když je to v jižních
Čechách) , nejsou řešeny problémy
rekonstrukce a výstavby, vzhledem k tomu, že závod
je fakticky už dnes v havarijním stavu.
Dostal jsem odpověď z ministerstva zemědělství,
podepsanou ještě bývalým ministrem soudruhem
Mestekem. Věřím, že bylo odpovězeno
jistě v dobré vůli a víře,
že rekonstrukce tohoto závodu nebyla dána na
pořad proto, že se nedostávalo stavebních
kapacit. Prověřil jsem si důkladně
celou problematiku a celé to martyrium, které zažilo
tamější vedení závodu Masného
průmyslu, a zjistil jsem, že odpověď,
kterou jsem obdržel z ministerstva zemědělství,
není pravdivá, protože v té době,
kdy se žádalo, aby rekonstrukce byla prováděna,
okresní národní výbor nabízel
dostatečné stavební kapacity a ty existují
pro tento účel ještě v současné
době.
Mám za to, že interpelace poslanců by neměly
být takovým způsobem zodpovídány
a řešeny, ale že by věci měly být
daleko důkladněji prověřovány,
než dostane poslanec konečnou odpověď.
Domnívám se, že by nový ministr zemědělství
s. Borůvka měl celý případ
nechat prošetřit, zeptat se generálního
ředitele Masného průmyslu s. Kohouta, proč
už téměř dvě pětiletky
rekonstrukci odkládá, proč se situace dostala
do havarijního stavu, a soudruh generální
ředitel Masného průmyslu by měl osobně
na závodě ve Studené pracujícím
vysvětlit, proč k věcem došlo. Myslím,
že by měli být potrestáni ti pracovníci
ministerstva zemědělství i ostatní
pracovníci, kteří pro mne zpracovávali
odpověď, že si dovolili poslance Národního
shromáždění takovým nedobrým
způsobem nepravdivě informovat.
Dále jsem na téže schůzi Národního
shromáždění žádal, aby byla
věnována daleko větší pozornost
řešení odvodnění Třeboňské
pánve, protože v Třeboňské pánvi
žije několik tisíc rolníků, jak
družstevníků, tak i pracovníků
státních statků, a urychlené řešení
tohoto odvodnění je pro ně skutečně
životní otázkou číslo jedna.
Ani v tomto případě se mi nedostalo uspokojivé
odpovědi. Žádám soudruha ministra Borůvku,
aby celou problematiku odvodnění Třeboňské
pánve dal znovu prošetřit a aby za mé
přítomnosti a za přítomnosti rolníků,
družstevníků i pracovníků státních
statků se celá problematika řešila a
bylo přijato takové usnesení a taková
opatření, aby jednak v Třeboňské
pánvi nedocházelo ke zpožďování
melioračních prací a za druhé aby
i zaostávající JZD beze strachu mohla investovat
do meliorací, protože kdyby nemohla investovat, stihne
je osud několika desítek předcházejících
družstev, která v důsledku toho, že je
tlačila vysoká spodní voda tak, že nemohla
hospodařit, přešla do sféry státních
statků. Jistě není žádoucí,
aby napříště kterékoliv JZD v
důsledku toho, že jsme nedokázali řešit
problémy diferenciální renty, muselo přecházet
do sféry státních statků, protože
to je škodlivé.
Dále bych chtěl k vládnímu prohlášení
říci, že se mi zejména líbí
ty pasáže, kde se mluvilo o tom, že je nutno
především využívat stávajících,
již vybudovaných fondů. Myslím, že
to je v naprostém pořádku. Mám ovšem
příklad toho, že je v rozporu to, co říkáme
nebo co si přejeme a jaká je skutečnost.
Ve Velenicích na Vitorazsku byla vybudována opravna
vagónů, jistě mnohamiliónovým
nákladem. Když se budovala, vědělo se,
že to je pohraničí, že tam je nedostatečný
nebo žádný bytový fond a že to
je tak velká investice, že se tam nesežene dostatek
pracovních sil. Přesto se to do provozu všechno
dalo, opravna vagónů se vybudovala, v současné
době je ovšem využívána jen na
jednu nebo jednu a půl směny a základní
fondy tady nejsou využívány. K jejich využití
je nutno dobudovat bytovou výstavbu ve Velenicích.