Druhým podstatným problémem je značná
napjatost ve všech ekonomických vztazích. Naše
hospodářství se po dlouhá léta
rozvíjelo extenzívně. Politika vytváření
ekonomické rovnováhy nebyla dostatečně
zvládnuta. Proto se v celé řadě oblastí
projevují vážné tendence přebytku
poptávky nad nabídkou, které posilují
postavení dodavatelů proti odběratelům,
narušují kvalitu a technickou úroveň
výroby a investiční výstavby, jakož
i pracovní kázeň a mají škodlivé
vlivy na celou společnost.
Třetím zásadním problémem je
nedostatek vnitřní dynamiky a efektivnosti našich
výrobních sil. Velká část rozsáhlých
základních fondů, které jsme vybudovali,
není na špičkové technické úrovni,
není dokompletována nebo odpovídá
zastaralé, popř. malosériové technologii.
Špatná organizace, nekvalifikované řízení,
malá společenská vážnost ke kvalifikaci
a hluboká nivelizace brzdí často účinnost
kvalifikované práce. Vědeckovýzkumná
základna je rozptýlena a její výsledky
se málo projevují ve výrobě. Celkové
společenské řízení nepodporovalo
dostatečně rozvoj iniciativy a podnikavosti.
Tato situace pak způsobila, že nejsme s to bez obtíží
uspokojovat stále rostoucí, ekonomicky reálnou
poptávku obyvatelstva a zajistit přitom nezbytný
růst kvality.
Uvedené nedostatky pomáhala dlouhodobě konzervovat
a ještě prohlubovat direktivní soustava řízení,
a to tím, že umožňovala výrobu
pro výrobu, izolovala výrobu od trhu, pracovala
s umělými cenami, podporovala extenzívní
rozvoj na úkor kvality, nekladla nároky na odbornost
práce a neotvírala prostor iniciativě. Proto
je také zavádění ekonomické
soustavy řízení mimořádně
důležité.
Přitom vláda prohlašuje, že naše
hospodářství zdaleka není v krizovém
stavu. Problém není ani v tempu růstu a v
úrovni národního důchodu, ani v tom,
že by naše hospodářství bylo v
rozsáhlé míře zadluženo, ale
v tom, že jeho vnitřní struktura, charakter
práce, technická úroveň, rentabilnost
a kvalita výrobků i jeho celková výkonnost
nejsou takové, aby nám umožnily čestně
obstát ve vědeckotechnické revoluci, která
probíhá v celém světě.
Uvedený vývoj, který začal v padesátých
letech, způsobil, že se promarnila celá řada
příležitostí a že se nevytvořily
podmínky pro to, aby se uplatnily bohaté schopnosti
a tvůrčí síly našich pracujících.
V šedesátých letech se vnější
situace změnila, došlo k určitému uvolnění
vztahů ke kapitalistickým státům a
změnily se potřeby a zaměření
socialistických ekonomik. Přesto však přežívaly
tendence plánovat rozvoj postaru. To se projevilo zejména
ve třetím pětiletém plánu,
který ve skutečnosti dále prohluboval strukturální
problémy naší ekonomiky tím, že
nereálně kumuloval úkoly. Úplný
rozpad této koncepce v roce 1962, a zejména v roce
1963 vytvořil mimořádně složitou
situaci v ekonomice, v níž bylo možno zabránit
velkému poklesu životní úrovně
jen s velkým úsilím a s určitými
oběťmi.
Začalo se sice s rozsáhlými analytickými
pracemi, které se staly základem nové koncepce
rozvoje hospodářství - zejména s přípravou
nové soustavy řízení, s analýzou
situace i se čtvrtým pětiletým plánem.
Praktická hospodářská politika musela
zápasit s konkrétními disproporcemi vyvolanými
předchozím rozvojem, a to v úzkém
prostoru, který byl vymezen stagnujícím národním
důchodem, umrtvením rozsáhlých prostředků,
nízkou efektivností hospodářství
i pokleslou iniciativou pracujících.
Za této obtížné situace se první
kroky vedoucí k ekonomické soustavě řízení
a k nutným strukturálním změnám
uskutečňovaly jen nedůsledně. V posledních
dvou letech vzrostl národní důchod zhruba
o jednu šestinu, takže došlo sice k určitému
oživení, nikoli však k zásadnímu
obratu. Tento složitý úkol stojí teprve
před námi a není o nic lehčí,
než byl před třemi roky, spíše
těžší; dnešní vláda
je proto postavena do objektivně obtížnější
situace.
Naše hospodářství je stále ještě
"naladěno" na extenzívní rozvoj.
Rozsáhlé dlouhonávratné investice
založené v minulosti kladou na ekonomiku stále
ještě vysoké nároky, ať už
jde o jejich dokončení nebo dokompletování
v celé složitosti mezioborových vztahů.
Přitom tyto dlouhodobé investiční
cykly nelze naráz rozetnout.
Velký rozsah oborových i oblastních disproporcí
nutně vytváří silný tlak zdola
na další zdroje, zatímco prostředky
národního hospodářství jsou
stále ještě silně podvázány
nízkou efektivností ekonomiky a existencí
řady úzkých míst a třecích
ploch.
Vláda proto žádá Národní
shromáždění o pochopení, neboť
problém je dvoustranný a zdánlivě
protikladný. Na jedné straně podstatnější
obrat nemůže nastat ze dne na den, ani v nějaké
poměrně krátké době, na druhé
straně je však dnes již jasné, že
nelze také postupovat bezkonfliktně, ale že
je nutno připravit a provádět zásadní
změny v celém rozvoji hospodářství,
i když budou nesporně zpočátku spojeny
s určitými obtížemi.
Bez rozhodných opatření by naše výroba
a tím i životní úroveň stále
více zaostávaly za vývojem techniky ve světě
a bylo by pro nás stále obtížnější
uspokojovat rostoucí oprávněné požadavky
obyvatelstva i potřeby rozvoje.
Našeho občana zajímá pochopitelně
tato ústřední otázka: jak je to s
naší životní úrovní, jaké
jsou naše bezprostřední vyhlídky, nehrozí-li
nám nezaměstnanost nebo inflace a peněžní
reforma, půjde-li naopak nyní, po odstranění
některých překážek, růst
životní úrovně rychleji kupředu.
Tyto otázky nám kladou spoluobčané.
Na tyto a podobné otázky odpovídá
vláda střízlivě a bez licitačních
slibů do budoucnosti. Dosavadní vývoj životní
úrovně byl rozporný a často protichůdný.
Z hlediska uspokojování základní potřeby
obyvatelstva dosáhli jsme v některých směrech
a u některých kategorií pracovníků
značných úspěchů. U nás
není extrémů v uspokojování
osobní potřeby; nemáme na rozdíl od
některých velmi vyspělých kapitalistických
zemí vyslovenou vrstvu chudiny (víme, že zajištění
některých důchodců není dostatečné).
Českoslovenští občané mají
slušnou výživu, jsou řádně
ošaceni, jejich domácnosti jsou vybaveny běžnými
předměty dlouhodobé spotřeby. Ovšem
poukazují právem na některé závažné
nedostatky. Výběr zboží je malý,
kvalita často nevalná, v obchodech je málo
obsluhujícího personálu a občané
ztrácejí zbytečně mnoho času
sháněním běžného zboží
a vystáváním u pultů a u pokladen
obchodů. Ani styk občanů se zdravotnictvím
a školstvím, jimž stát věnoval
a věnuje miliardové částky, není
bez problémů a oprávněných
stížností. Přitom zdravotničtí
a školští pracovníci pracují často
ve velmi obtížných podmínkách
a bez přiměřeného materiálního
zabezpečení. Mnoho času a společenského
kreditu se promarní také byrokratickými metodami
práce různých úřadů.
Největší stížnosti jsou na kvalitu
a kulturnost železniční, silniční
i městské dopravy, na nedostatečnou kvalitu
a propustnost silniční sítě, na zastaralou
a nedostatečně vybavenou telefonní síť,
na nedostatečné zásobování
měst a sídlišť vodou a na jejich nedostatečnou
kanalizaci, na rozsah a kvalitu nejběžnějších
služeb, na čistotu životního prostředí
a na zhoršující se bytový problém;
neudržujeme dostatečně dosavadní bytový
fond a nerozvíjíme v dostatečné míře
bytovou výstavbu. Proto při rostoucím objemu
hmotné spotřeby podmínky, v nichž se
rostoucí životní úroveň realizuje,
stagnují nebo se někde dokonce zhoršují.
Pouze důsledný obrat v ekonomické politice
může tento stav změnit. Někdy zaznívají
obavy, že novými ekonomickými opatřeními
opouštíme politiku zaměřenou ve prospěch
dělnictva a všech pracujících. Ve skutečnosti
dřívější politika byla sice někdy
shovívavá ve vyžadování pracovního
výkonu a dodržování pracovní
kázně, ve svých důsledcích
však postihla pracující jako spotřebitele.
Naše životní úroveň v posledních
dvaceti letech sice rostla, ale vzhledem k vynaloženým
zdrojům je podstatně nižší, než
by mohla a měla být. Nerovnoměrným
vývojem vznikl stav, za kterého je v některých
oborech neúměrně vysoká intenzita
práce, zatímco v jiných je využití
pracovní doby zcela nedostatečné. To všechno
ukazuje, že se uvedená politika nakonec obracela svými
důsledky proti pracujícím. Naším
úkolem nyní bude dokázat, že je v zájmu
všech pracujících dosáhnout obratu.
Jde o několik okruhů problémů životní
úrovně, z nichž jen některé lze
řešit v krátké době. Dlouhodobé
zaostávání nevýrobní oblasti,
po léta zanedbaný úsek péče
o údržbu a výstavbu bytů a životního
prostředí, po dlouhou dobu zhoršující
se podmínky nemohou být napraveny naráz.
Vláda soustředí své úsilí
na zlepšení stavu na těchto zanedbaných
úsecích, učiní například
všechna potřebná opatření, zejména
pokud jde o rozvoj materiálně technické základny,
územní a technické připravenosti,
pro to, aby v této pětiletce bylo přes dosavadní
stav a současné obtíže postaveno původně
plánovaných 460 tisíc bytů (z toho
na Slovensku 157 tisíc). K tomu účelu bude
nutné snížit průmyslovou výstavbu,
zvýšit počet bytů vybudovaných
dodavatelským způsobem, přesunout a rozvíjet
stavební kapacity, rozvíjet výrobu stavebních
hmot apod. Konkrétní program v tomto směru
se připravuje a veřejnost s ním bude seznámena.
Velké úsilí bude nutno věnovat i zvýšení
čistoty, úpravnosti a vzhledu našich měst
a vesnic. V tomto směru vláda považuje za významný
celostátní úkol především
zlepšit kulturu životního prostředí,
čistotu a dopravu v hlavním městě
Praze a hlavním městě Slovenska Bratislavě,
usnadnit život pracujících v těchto
rozsáhlých průmyslových aglomeracích,
které musí reprezentovat naši republiku a dokumentovat
velikou péči našeho státu věnovanou
kulturnímu dědictví.
Zvýšená pozornost bude též věnována
rozvoji pohraničních oblastí, jakož
i oblastí s nízkou intenzitou rozvoje v uplynulých
letech.
Vláda připravuje opatření, která
umožní řešit v dohledné době
nejnaléhavější problémy sociální
politiky, uvedené v akčním programu KSČ.
Budou upraveny nejdůležitější sociální
dávky tak, aby se odstranil nepříznivý
vliv růstu životních nákladů
u obyvatelstva, které se nemůže účastnit
pracovního procesu.
K zajištění růstu životní
úrovně i těchto skupin obyvatelstva hodlá
vláda předložit Národnímu shromáždění
ke schválení návrh opatření,
která umožní řešit do roku 1970
některé nejnaléhavější
problémy sociální politiky. Proto ještě
v roce 1968
- budou zvýšeny nízké důchody,
které jsou jediným nebo hlavním zdrojem příjmů,
a to na 400 Kčs měsíčně u jednotlivce
a 700 Kčs u manželských dvojic;
- prodlouží se placená mateřská
dovolená z dosavadních 22 na 26 týdnů
a současně se zvýší peněžitá
pomoc v mateřství na 90 % čisté denní
mzdy; navíc bude zvýšena i jednorázová
podpora při narození dítěte;
- budou zvýšeny přídavky na děti,
přičemž se do nich převedou i výhody
z některých dosud existujících forem
pomoci rodinám s dětmi. Při té příležitosti
budou zejména zrušeny dosavadní slevy na daních
u živitelů dětí, a tím bude uskutečněna
první etapa reformy daně ze mzdy. Přídavky
na děti budou poskytovány bez rozdílu sociálního
postavení živitele a jeho příjmů
a budou odstupňovány podle počtu dětí
v rodině.
Pro rok 1969 se pracuje na návrhu úpravy, podle
níž mají být zvýšeny všechny
základní důchody (v průměru
o 8 %) a současně zlepšeno sociální
zabezpečení účastníků
národního boje za osvobození. Zároveň
budou odstraněny překážky, které
oslabují zájem občanů trvale pokračovat
v pracovní činnosti po splnění nároku
na starobní důchod.
Vláda také již uložila příslušným
orgánům vypracovat dlouhodobější
koncepci vývoje sociálního zabezpečení
a péče o rodiny s dětmi, která bude
uskutečňována po roce 1970.
Významnou kvalitativní stránkou životní
úrovně bude další zkrácení
pracovní doby a zavedení všeobecného
pětidenního pracovního týdne. Na všech
úsecích je třeba vytvářet výrobní,
organizační, ekonomické i politické
podmínky pro to, aby toto zkrácení pracovní
doby bylo možno v plném rozsahu uskutečnit
nejpozději od 1. ledna 1969.
Lepší výběr a kvalita zboží,
jakož i úroveň obsluhy záleží
do velké míry na svědomitosti lidí,
kteří spotřební předměty
vyrábějí a prodávají, na důvtipu
a důslednosti organizátorů, na umu a vynalézavosti
vědeckých pracovníků, inženýrů
a techniků a na uplatnění skutečného
trhu a podnikavosti; vyžadují ovšem také
urychlit strukturální změny a vytvářet
materiální a ekonomické podmínky pro
rozvoj výroby a prodeje. Rozvíjením ekonomické
soustavy řízení chce vláda vytvořit
takové podmínky, aby svědomitá, iniciativní
a vynalézavá práce jednotlivců i kolektivů
byla náležitě odměněna a aby
nesvědomitá, nekvalitní a nepotřebná
práce se nevyplácela. Vláda přitom
bude dbát o stabilitu trhu a bude všestranně
hájit zájmy spotřebitelů.
V žádném případě vláda
nepřipravuje měnovou reformu ani žádné
podobné opatření, které by bylo útokem
na životní úroveň pracujících.
Vláda bude nadále prosazovat politiku co nejvyššího,
ekonomicky zdůvodněného růstu reálných
mezd. Přitom bude vycházet z toho, že mzdový
vývoj vzniká na základě kolektivních
smluv, uzavíraných mezi pracujícími
reprezentovanými odborovou organizací a vedením
podniků. Přitom však pracující
jsou zároveň spolupodnikateli socialistických
podniků, a proto si musí být vědomi,
že růst jejich mezd závisí na tom, jak
budou využívat rezerv ve výrobě, zvyšovat
kvalitu výrobků i pracovní kázeň,
disciplínu a jak si tedy na růst mezd vydělají
růstem důchodu. Vláda bude tento proces ovlivňovat
mzdově politickými předpisy a celou svou
politikou povede k tomu, aby šlo jen o oprávněný
růst mezd, protože jinak by mohlo dojít k otevřenému
inflačnímu vývoji. Vláda plně
uznává právo Revolučního odborového
hnutí hájit oprávněné zájmy
pracujících v otázkách mzdové
a sociální politiky. Přitom bude klást
zvláštní důraz na rozvoj výroby
i dovozu spotřebního zboží a služeb
a bude podporovat vytváření reálných
podmínek pro jeho krytí.
Přitom je možno za oprávněný
považovat jen takový růst mezd, který
odpovídá růstu reálného hrubého
důchodu a reálné produktivity práce.
Je ovšem třeba si uvědomit, že nikdo nebude
financovat nepotřebné výrobky, a tedy mzdy
zbytečně vynaložené. Vláda jako
obhájce zájmů našeho obyvatelstva nemůže
souhlasit s takovými požadavky na zvyšování
mezd, které nejsou podloženy reálnými
výsledky výroby a jejich uplatněním
na trhu. Přitom bude nutno postupně podle reálných
možností odstraňovat současné
deformované mzdové relace mezi odvětvími.
Nemůžeme připustit situaci, aby na neoprávněný
růst mezd v některých podnicích a
organizacích dopláceli všichni občané
tím, že porostou ceny. Tomuto nebezpečí
bude vláda čelit prostřednictvím ekonomických
nástrojů nové soustavy řízení
i pomocí celkové politiky proti nadměrnému
růstu investic, veřejných výdajů
apod. a bude se ucházet i o podporu veřejného
mínění v případě, že
bude nucena vystoupit proti neoprávněným
mzdovým požadavkům a neoprávněnému
růstu mezd.
Pomocí státní finanční a mzdové
politiky bude vláda usilovat o to, aby v souladu s růstem
mezd ve výrobě rostly i mzdy ve školství,
zdravotnictví, vědě a výzkumu a v
ostatních odvětvích nevýrobní
sféry.
Vláda vyhlašuje tyto zásady mzdové politiky
a usiluje přitom o důvěru a podporu všech
pracujících. Jen při jejich respektování
bude možno realizovat oprávněný a zdravý
růst mezd. Přáli bychom si, aby se tato důvěra
projevila i tam, kde se v poslední době formulovaly
nesprávné mzdové požadavky a návrhy
na zbytečně ostré formy jejich prosazení.
Ozdravení našeho hospodářského
vývoje vyžaduje nápravu dříve
vzniklých deformací v soustavě maloobchodních
cen. Do budoucna by nebylo možné dosáhnout
úspěšného hospodářského
vývoje s cenami, které se výrazně
odchylují od výrobních nákladů,
s cenami, které buď obsahují vysoké
státní dotace, anebo naopak vysokou daň z
obratu a tím nesprávně orientují výrobu
i spotřebu. U dotovaných výrobků tak
plýtváme společenskou prací, kdežto
řada výrobků se stává nadměrnou
daní z obratu neúměrně drahá,
takže se brzdí jejich výroba i spotřeba.
Odstranit tyto deformace nelze jinak než tím, že
se ceny jedněch výrobků a služeb budou
postupně zvyšovat, jiných snižovat. Při
ovlivňování tohoto nutného vývoje
cen se vláda zavazuje učinit všechno pro to,
aby nedocházelo k ekonomicky neodůvodněnému
růstu cen, a to jak politikou v oblasti výroby,
tak důslednou cenovou kontrolou. Bude v tomto směru
prosazovat zdravou mzdovou politiku, rozumnou šetrnost ve
státních výdajích a bude čelit
ekonomické nerovnováze. Použije takových
metod a časového rozvrhu, které jednak nenaruší
ekonomický smysl těchto změn a které
zároveň nepodlomí záměr minimálního
růstu celkových reálných mezd o 2,5-3
% ročně. Aby tento záměr mohl být
důsledně kontrolován, uloží vláda
zdokonalit vědecké zjišťování
životních nákladů jednotlivých
příjmových skupin, dá zkoumat kritéria
pro stanovení životního minima, zajistí,
aby byla zveřejňována potřebná
data o růstu životní úrovně příjmových
skupin obyvatelstva apod.
Zmíněná opatření sociální
politiky, zejména růst sociálních
příjmů přihlížejících
k růstu životních nákladů, vytvářejí
již podmínky pro to, aby řešení
deformací soustavy maloobchodních cen neohrozilo
životní úroveň žádné
sociální vrstvy v naší společnosti.
Řešení naléhavých otázek
i v oblasti životní úrovně bude záviset
na tom, jak rychle bude dosaženo zásadního
obratu. Bylo by v rozporu s našimi možnostmi, kdyby
podniky a instituce naopak prosazovaly další, nové,
byť i dobře zdůvodnitelné nároky.
Rozhodující podíl na dosažení
žádoucího obratu bude záviset na výsledcích,
které v tomto období dosáhnou podniky samy.