Roli partnera nemůže ovšem hrát kdokoliv, ale občan, řekl bych, Občan - s velkým "O" - člověk vědomý si svých práv i své odpovědnosti, člověk v pravém a dobrém slova smyslu politický a angažovaný. Demokracii nelze totiž ani darovat, ani ji jen zaručit - je nutno si ji také zasloužit, vydobýt a udržet. A kromě všech ústavních a právních záruk demokratických práv, které je třeba co nejdůsledněji uskutečnit, je ještě jedna a snad nejdůležitější záruka, a - ta, která tkví v občanech samotných.

Avšak mezi občanem na straně jedné a nositeli moci na straně druhé je značný prostor, v němž se občanská společnost nejvíce účastní na tvorbě politické vůle ve státě. Vyplňují jej jednak společenské organizace, politické strany, jednak se v něm zde vlastně tvoří to, co se nazývá veřejným míněním, na jehož pohybech se významnou měrou podílí tisk, rozhlas, televize a vůbec všechny masové komunikační prostředky. A to je významná - ba jedna z klíčových otázek demokracie, kterou nelze při jakékoli úvaze o uspořádání naší společnosti opomenout. V hledání příslušných cest a metod může právě Národní shromáždění vykonat velmi mnoho.

Podaří-li se tyto spletité problémy vyřešit, pak každá z těchto složek - občané a jejich aktivita, společenské a politické organizace a veřejné mínění se všemi svými prostředky - může sehrát velmi pozitivní roli partnera státní moci, a to jak iniciativou, tak jako kontrolní mechanismus. Avšak přesto je váha státní moci, zejména má-li k dispozici v podstatě celý ekonomický aparát, příliš velká a sotvaco se jí může rovnat. Má-li se naše zřízení vyvarovat dřívějších deformací, bude třeba co nejvážněji - jak to vyjadřuje i akční program KSČ - zamyslet se nad celým vztahem státní moci a hospodářské sféry; princip rozdělení moci neplatí, myslím, jen pro osoby.

Dosavadní systém vycházel z toho, že mocenské státní orgány nejen ovlivňovaly a usměrňovaly, ale přímo řídily jednotlivá odvětví národního hospodářství a jednotlivé podniky. Ocitaly se pak často v nezáviděníhodném postavení: na jedné straně byly odpovědny za to, že podřízené hospodářské organizace budou plnit úkoly plánu a řídit se kritériem zisku a ekonomického efektu, na druhé straně měly vystupovat jako představitelé vyšších společenských zájmů a prosazovat v daném resortu politické a sociální zájmy občanů-spotřebitelů. Pokud zaměřovaly svou pozornost na první úkol, neplnily druhý a naopak. Ve skutečnosti však neplnily pořádně ani jeden. Neboť jakmile počaly soustřeďovat svou pozornost jenom na funkci podnikatelskou, nebo na funkci politickou, byly vždycky kritizovány, buď za resortní ekonomismus, nebo za abstraktivní ekonomismus, nebo za abstraktní povšechné řízení svěřeného odvětví.

Myslím, že státní orgány mají prosazovat prvořadé politické a sociální zájmy společnosti, kdežto hospodářské organizace mají podnikat a uspokojovat ekonomické potřeby občanů. Pokud se jejich úzce podnikatelská a jednostranně ekonomická hlediska dostanou do rozporu s politickými a sociálními zájmy společnosti, musí stát zasahovat do podnikatelské sféry, a to nikoli libovolně, ale v souladu s přesně vymezenými pravomocemi, v souladu se zákony, které zakotvují práva a povinnosti orgánů státní moci i orgánů podnikatelské sféry. Pouze při takové dělbě politické a hospodářské moci může nastat žádoucí stav, v němž bude ekonomika, využívající vlastních mechanismů a forem řízení, zabezpečovat materiální potřeby společnosti, kdežto orgány státní moci a správy budou regulovat vývoj ekonomických a sociálních zájmů obyvatelstva, chránit je před jednostranností podnikatelských měřítek a vyrovnávat tvrdostí hospodářské soutěže promyšlenou sociální politikou.

Stát si samozřejmě ponechá ve svých rukou nástroje, jejichž prostřednictvím bude prosazovat státní hospodářskou politiku. Nebude však nahrazovat specifické orgány hospodářského řízení a snímat z nich zodpovědnost za plynulý chod jednotlivých odvětví a podniků.

Avšak i tehdy, jestliže dojde k naznačenému řešení vztahů mezi státní moci a hospodářskou sférou, zůstává státní moc obrovskou silou a, jak zkušenosti ukazují, je v zájmu socialistické demokracie, aby v této moci došlo k určité dělbě, jež bude předpokladem účinnější vzájemné kontroly. Jednotlivé sféry moci - vláda, Národní shromáždění, jakož i nižší mocenské a správní orgány - nemohou být ovšem chápány jako pouhé nástroje, jako pověstné páky a převody, ale měly by vytvářet mezi sebou vztahy vzájemného partnerství, součinností i pozitivní oponentury. Vztahy přesně vymezené promyšlenými právními předpisy.

Jednotlivé články této soustavy politické a státní moci získají tak jasně vymezený okruh kompetence, v jejímž rámci mohou svobodně přijímat rozhodnutí a přejímat za ně také plnou odpovědnost.

Tyto principy musí s příslušnými obměnami platit na všech stupních našeho státního zřízení zdola nahoru. V této chvíli však, myslím, především nahoře, neboť i ve státní sféře by měla platit zlatá slova lednového pléna ÚV KSČ "začít u sebe". Soudím, že úprava věcí v centrálních, nejvyšších státních orgánech by měla být zvláště důkladně promyšlena, neboť bude vzorem a příkladem pro ostatní články.

Vláda republiky musí mít všechny možnosti, aby mohla skutečně vládnout a svou vládní politiku tvořit. Totéž platí i pro ostatní orgány - tedy i pro nás, pro Národní shromáždění. l ono musí mít ty možnosti, které pro vykonávání svých funkcí potřebuje, a to jak pro zákonodárství, tak i pro politickou kontrolu výkonné moci. K tomu má Národní shromáždění svůj účinný nástroj, a to Ústřední komisi lidové kontroly. Jen tehdy, naplní-li toto shromáždění do všech důsledků své ústavní a společenské poslání, může splnit i onu funkci, jež mu v soustavě vrcholných orgánů státní moci náleží: Být jedním z center státní moci s přesně vymezenou nezaměnitelnou funkcí. Být i protiváhou a partnerem centrů ostatním. To je nutná podmínka a předpoklad, aby náš politický život mohl v budoucnosti fungovat normálně, bez otřesů, stabilizovaně.

Vymezení a naplnění vztahů parlamentu k ostatním vrcholným státním orgánům je jednou stránkou společenských vazeb parlamentu. Druhou, neméně významnou stránkou je jeho vztah k politickým stranám a společenským organizacím, které tvoří Národní frontu. l zde se rýsuje celý komplex problémů, které bude třeba řešit. Způsob uplatňování vedoucí úlohy Komunistické strany Československa na půdě parlamentu, účast ostatních politických stran, vztahy s řadou masových organizací i vztahy k dalším složkám, jakými jsou např. církve atd.

Jsem přesvědčen, že spolu s aktivitou poslanců samotných, spolu s celým veřejným míněním představují právě tyto složky, sdružené v Národní frontě, v níž nejvlivnější skutečně vedoucí silou je komunistická strana, celý soubor pojítek, jimiž se manifestuje vůle lidu.

Národní shromáždění jako přímé lidové zastupitelstvo musí se stát fórem, na němž se budou v otevřené diskusi řešit základní problémy života této země, v němž se budou otevřeně projevovat názory všech složek naší společnosti. Fórum, které je především kompetentní k tomu, aby z této názorové konfrontace vytvořilo a formulovalo onen společenský zájem, který bude vyjadřovat linii státní politiky.

Proto se musí stát toto shromáždění i vášnivou tribunou výměny názorů, sítí a jakousi zkušebnou argumentů, sídlem v pravdě státnické rozvahy a orgánem obhajoby společenských a státních zájmů.

Myslím, že právě Národní shromáždění je institucí, kde každá společenská a politická složka ústy svých zákonných zástupců má prosazovat své zájmy a své chápání zájmů celospolečenských a že právě v tomto střetávání se mohou názory objektivizovat v duchu státní politiky, která bude odpovídat přesvědčeni většiny národa.

Je zcela nepochybné, že praktická státní politika ve všech oblastech, ekonomických a sociálních, kulturně politických, zahraničně politických, musí být především dílem vlády. Do její praktické kompetence musí přejít i otázky bezpečnostní a branné. Právě tak musí však toto všechno být předmětem též jednání Národního shromáždění a věci jeho odpovědnosti. Národní shromáždění musí si i zde získat onu kompetenci, která mu právem náleží. Zřízení branného a bezpečnostního výboru je prvním krokem, za nímž by měly následovat další, aby pravomoc a odpovědnost parlamentu byla na tomto poli do všech důsledků naplněna.

Vláda republiky - opakuji znovu - musí mít dostatek pravomocí k rozvinutí své aktivity, musí mít všechny možnosti, aby se zbavila omezení a deformací, do nichž byly předchozí vlády zatlačovány a naše shromáždění ji přitom musí poskytnout příslušnou pomoc a podporu.

Projednávání vládního prohlášení příští týden bude pro nás první příležitostí, abychom toto předsevzetí uvedli v praktický život.

Národní shromáždění bude ovšem - po mém soudu - muset důsledně oddělovat svou rozhodující a kontrolní pravomoc ve stěžejních otázkách státní politiky od výkonné činnosti vlády a jejích orgánů. Svou kontrolní funkci by mělo Národní shromáždění plnit vůči celému výkonnému aparátu a především vůči vládě a jejím jednotlivým členům nekompromisně, avšak na základě věcných rozborů, nikoliv improvizovanými zásahy do jejich výkonné a koncepční pravomoci, kterou nutno respektovat a chránit.

Ujišťuji vládu, že v Národním shromáždění získá odpovědného a vskutku velkorysého partnera. Chci však stejně rozhodně ujistit naši veřejnost, že Národní shromáždění a všichni jeho členové budou velmi bedlivě sledovat a ochraňovat respektování zásad demokratického rozhodování na všech úsecích našeho společenského života; že budou soustavně a důsledně prověřovat, zda všechna závažná rozhodnutí politická i hospodářská, která významnou měrou ovlivňují vývoj životních podmínek obyvatel, procházejí důslednou oponenturou a zda ty názory, které byly v názorovém střetnutí uznány za správné, jsou skutečně v konečných projektech a návrzích respektovány.

Splnění všech těchto úkolů - a myslím, že je zcela nezbytné je splnit - nebude mít jen velký aktuální význam. Jsem přesvědčen, že zde má naše Shromáždění velkou příležitost začít nový směr parlamentní práce, dát podnět k založení nové koncepce našeho socialistického parlamentarismu.

Tento záměr bude klást na Národní shromáždění a na jeho členy mimořádné nároky, kterým nebude snadné dostát. Hovoří-li se v této souvislosti o jisté "rehabilitaci" Národního shromáždění jako celku, znamená to také obrození poslanecké funkce, úlohy a místa poslance v naší společnosti vůbec.

Pro skutečné uplatnění této funkce nebyly dosud příznivé předpoklady. Poslancům chyběly k řádnému výkonu tohoto vpravdě odpovědného poslání namnoze elementární podmínky - zvláště mám na mysli ty poslance, kteří pracují přímo ve výrobě, v továrnách a v zemědělství. To se svým způsobem promítalo i do názoru veřejnosti na funkci poslance NS, i v kritériích, podle nichž byla práce poslanců posuzována. Všichni cítíme nutnost tento stav změnit, obnovit dobrý zvuk poslanecké funkce; poslanec je především významným a vlivným celostátním činitelem - nejen pouhým přímluvcem a obhájcem potřeb toho či onoho volebního obvodu.

l zde však platí princip "začít u sebe". Praktická činnost parlamentu jako celku i aktivita jednotlivých poslanců, jejich vlastní iniciativa - to je cesta, kterou je třeba nastoupit.

Totéž platí o Národním shromáždění vcelku a především o jeho plénu, jehož úlohu a aktivitu je nutno pozvednout a zvýšit. Nelze dopustit, aby úloha pléna, které je jediným a svrchovaným nositelem pravomoci parlamentu, byla jakkoli nahražována - ať už výbory nebo předsednictvem Národního shromáždění. Soudím, že kritika, vznášená zde v tomto ohledu v minulých měsících, byla oprávněná a že z ní musíme vyvodit praktické důsledky.

Myslím, že i dosavadní - ne zcela dokonalý jednací řád - k tomu všemu dává dost možností, které by měly být úplně a beze zbytku využity.

Dostát zákonodárné i kontrolní povinnosti, kterou náš sbor před republikou má a k níž se hlásí, vyžaduje ovšem věcný přístup k řešení všech otázek. To předpokládá především kvalifikovanou oponenturu vůči návrhům vlády, ministerstev atd. Prosím, abyste mně dobře rozuměli: ne "kvalifikované" odmítání každého návrhu, ale kvalifikovanou oponenturu! Takovou, která může vést i k odmítnutí i k souhlasu, i k zlepšení navržených předloh. Ale ať tak či onak, vždy na základě ne momentálního názoru, dojmu, náhodné exkurze apod., ale na základě důkladné znalosti, kvalifikované expertizy.

To vše ovšem předpokládá odborné kvality i zdravý úsudek poslanců a celého našeho sboru jako celku, ale současně též velké odborné zázemí, jež musí mít parlament k dispozici. To znamená posílit odborný aparát Národního shromáždění, který musí být schopen zabezpečit pro poslance Národního shromáždění příslušné podklady a expertizy. To ale také znamená - a na to bych kladl obzvláštní důraz - že Národní shromáždění musí být schopno soustředit kolem sebe nejlepší síly naší vědecké fronty, schopné odborníky z praxe i zdravý rozum prostých lidí.

Chtěl bych ještě zdůraznit, že náš obrodný proces vnáší nový duch i do naší zahraniční politiky. Budu se vždy z rozumu i citu hlásit k dlouholetým tradicím přátelství a spojenectví se Sovětským svazem i ostatními socialistickými zeměmi, s nimiž jsou další politické i ekonomické osudy naší země z naší svobodné vůle úzce a osudově spojeny. Tyto svazky budeme upevňovat a prohlubovat na základě vzájemné úcty, svrchovanosti a rovnoprávnosti, vzájemného respektování a internacionální solidarity. S tím není v rozporu, že napříště naše zahraniční politika musí využívat aktivněji než doposud možnosti formulovat vlastní stanovisko k základním otázkám světové politiky, vycházející z reálného poměru mezinárodních sil a z vědomí, že jsme součástí revolučního procesu ve světě. Musíme dbát, aby naše zahraniční politika vyjadřovala plně jak internacionální, tak i národní zájmy Československa.

Všechno naše úsilí, naše snahy i cíle mají smysl jen tehdy, podaří-li se lidem 20. století řešit konflikty bez krve a zbraní, podaří-li se prosadit a uchovat mír.

Náš obrodný proces probíhá právě v době, kdy zesiluje reálná naděje na ukončeni války ve Vietnamu a kdy v řadě zemí evropských i v USA se zvedá hnutí lidových mas proti reakční politice svých vlád. Lze si přát z hloubi srdce, aby oba tyto boje za svobodu, za lidská práva a Šťastný život ukončily úspěšně.

Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi, úkoly, jež před námi stojí, jsou náročné. Není to obligátní fráze. Myslím, že už pouhý výčet úkolů a jeho porovnání s časem, kterým disponujeme, to potvrzuje velice zřetelně. Jak všechno splníme, to je otevřená otázka, na kterou musíme dát odpověď všichni. Všichni musíme dát k dispozici své schopnosti, všichni se musíme mnohému učit a naučit.

Požadavky a návrhy doby, kterou prožíváme, jsou úměrné velikosti této doby. Myslím, že není frází, řeknu-li, že jsme současníky a účastníky přeměn vskutku historických, velké a jedinečné příležitosti, jaká se málokdy naskýtá.

Skutečnost, že v tomto roce prožívá naše republika své velké výročí - padesáti let od svého vzniku - význam a váhu každého našeho činu jen podtrhuje. Jsme spoluodpovědni za to, aby naše socialistická Československá republika vykročila do dalšího svého padesátiletí opravdu důstojně. Jsme spoluzodpovědni za to, abychom k této velké historii připojili činy, jež by jí byly hodny. Jsme za to spoluzodpovědni před sebou samými, před veškerým naším lidem, před socialistickým hnutím, před celým pokrokovým světem. Konejme podle toho! (Potlesk.)

Soudružky a soudruzi poslanci, navrhuji dvacetiminutovou přestávku.

Předseda NS s. Smrkovský (zvoní ): Vážené soudružky a soudruzi! Budeme pokračovat v projednávání druhého bodu pořadu. Prosím posl. Kriegla, aby nás informoval o dalších rezignacích.

Posl. dr. Kriegel: Vážené Národní shromáždění, soudružky a soudruzi poslanci, připadl mi úkol, abych jménem ústředního výboru Národní fronty předložil Národnímu shromáždění návrh na doplnění předsednictva NS a na volbu nových místopředsedů, předsedů výborů a členů předsednictva NS.

V současné době se vzdává svých funkcí několik členů předsednictva NS v souvislosti s tím, že byli pověřeni novými politickými nebo státními úkoly nebo z jiných důvodů.

Předsednictvo Národního shromáždění mne pověřilo, abych informoval dnešní schůzi Národního shromáždění o rezignacích a žádostech o uvolnění, které byly předloženy orgánům Národního shromáždění.