Mám-li být zcela upřímný a
říci svůj názor, pak se domnívám,
že jsme nevyčerpali všechny možnosti našeho
národního hospodářství, abychom
rozvoj zemědělství co nejvíce urychlili.
Uvedu to opět alespoň na jednom příkladě.
Víme, že půdy, tohoto základního
a nejdrahocennějšího výrobního
prostředku, od něhož v rozhodující
míře odvisí úroveň naší
zemědělské výroby, máme omezené
množství. Tím větší pozornost
a úsilí bychom měli věnovat jejímu
co nejintenzívnějšímu využití.
To je závislé na mnoha faktorech. Mezi základní
z nich však patří vodní režim v
půdě. Proto také v celém civilizovaném
světě je vytvoření tohoto režimu
věnována mimořádná pozornost
a zejména hospodářsky vyspělé
země věnují na jeho zajištění
i značné prostředky.
Také my se snažíme postupovat obdobně.
Proto také při zpracovávání
pravidel subvencování jsme zařadili subvencování
meliorací na přední místo. Je třeba
říci, že i naše zemědělské
podniky si význam tohoto opatření plně
uvědomují a značnou část svých
prostředků soustřeďují pro tyto
účely. Zůstává však skutečností,
že poměrná nákladnost, relativně
dlouhá návratnost prostředků a nedostatek
potřebného zařízení je jednou
z nejvážnějších překážek,
abychom právě v tomto směru postupovali daleko
rychleji než se děje dosud a než by bylo v zájmu
urychleného dosažení větší
soběstačnosti ve výrobě potravin.
Stálo by proto za úvahu, jestli právě
řešení takových klíčových
otázek v zemědělství by nemělo
být předmětem zvláštního
režimu a zvláštní pozornosti státu.
Jestli by neměl být propracován program,
zahrnující nejen opatření ve vlastním
zemědělství, ale i opatření
v odvětvích, která vytvářejí
nezbytné materiální předpoklady pro
realizaci záměrů ve vlastním zemědělství,
a konečně, jestli by tento program neměl
vyústit a zahrnovat i soubor finančních opatření,
podmiňujících a umožňujících
jeho uskutečnění. Víme, že je
to složitá otázka. Víme však současně,
že pokud budeme postupovat tak, jako jsme postupovali dosud,
včetně omezování státního
příspěvku pro tyto účely, budeme
se muset smířit s tím, že intenzivní
zapojování půdy do výrobního
programu se bude opožďovat se všemi důsledky
z toho pro společnost vyplývajícími.
Domnívám se, že právě poslední
období, kdy jsme na rozvoj zemědělství
věnovali více prostředků, ukazuje,
že se tento postup společnosti vyplatil. Potvrdilo
se mimo jiné, že dnes máme v zemědělství
dostatek pracovníků,
kteří - pokud jim k tomu poskytneme příležitost
a nezbytné prostředky - dovedou společnosti
vrátit, co jim poskytla.
S tím souvisí i moje další poznámka.
Již jsem se zmínil, že souběžně
se zajišťováním suroviny se musíme
starat o její co nejúčelnější
a nejefektivnější zpracování.
Ani v tomto ohledu se nemůžeme uspokojovat se současným
stavem.
Výstavba a rekonstrukce potravinářského
průmyslu, po celá dlouhá léta opomíjená,
postupuje jen velmi zvolna. Má proto pro nás rozhodující
význam dohoda uzavřená prostřednictvím
soudruha Černíka se Státní plánovací
komisí o postupné realizaci akcí v potravinářském
průmyslu mimo plán, pokud se nám podaří
urychlit výstavbu plánovaných akcí
a snížit rozestavěnost. Jsme si vědomi,
že tím byl nejen před nás, ale zejména
před podniky potravinářského průmyslu
postaven náročný úkol, jehož
zvládnutí bude vyžadovat mimořádné
úsilí. Musíme však této možnosti
maximálně využít, máme-li vůči
společnosti splnit svoji povinnost.
Problémy potravinářského průmyslu
a jeho rozvoje se však zdaleka nevyčerpávají
jeho nedostatečnou investiční výstavbou.
Toto odvětví má řadu specifických
zvláštností, které je odlišují
od národního hospodářství.
Jen namátkou uvádím, že podíl
mzdových nákladů na jeho celkových
nákladech se pohybuje kolem 5 - 6 %, zatímco zdaleka
převažující část jeho
nákladů představují náklady
na suroviny. Již to naznačuje, že možnosti
zvyšování tvorby objemu hrubého důchodu
jsou v tomto odvětví značně omezené.
Vyplývá to i z tohoto srovnání: Ačkoliv
v potravinářském průmyslu došlo
v uplynulém roce k obdobnému vývoji hrubého
důchodu jako v ostatních odvětvích
národního hospodářství, vedlo
to pouze k tomu, že míra čistého důchodu
ve vztahu k celkově vynaloženým nákladům
činí pouze 5 %, zatímco v ostatních
odvětvích se pohybuje od 12 % až přes
20 %. Objem prostředků, které tak získávají
podniky potravinářského průmyslu nad
úroveň vynaložených nákladů,
je nesrovnatelně menší, než je tomu v
jiných odvětvích. Při uplatňování
restriktivní politiky, přes úlevy, které
byly podnikům poskytnuty, zůstává
tak podnikům příliš malý prostor
k zajišťování vlastního rozvoje.
Značné úvěrové zatížení
spojené se splátkami úvěrů
a placením úroků z těchto úvěrů
pak tento prostor dále omezuje.
To je o to závažnější problém,
že narozdíl od ostatních odvětví
nemohou podniky potravinářského průmyslu
počítat s výraznějším
růstem výroby, ale naopak se zvyšováním
sortimentu výrobků, zlepšováním
jejich kvality, s přizpůsobováním
se nárokům spotřebitele na obal, množství
atd. Tedy vesměs s takovými tendencemi, které
znamenají růst pracnosti a omezování
možností růstu produktivity práce.
Za těchto podmínek existuje reálné
nebezpečí, že i při případném
vytvoření podmínek pro urychlený rozvoj
odvětví vzniknou vážné obtíže,
jak tento rozvoj finančně zajistit.
To již nehovořím o tom, že tento stav,
spojený s procesem přerozdělování
prostředků nejen mezi obory, ale i mezi podniky,
je vážnou překážkou uplatňování
principů nové soustavy řízení.
Obory, ale zejména podniky, právem poukazují
na to, že za daného stavu se na způsobu jejich
řízení změnilo prozatím velmi
málo. Nejsme s tímto stavem spokojeni. Nejen proto,
že vyvolává vážné věcné
obtíže, ale i proto, že je současně
jistou diskreditací zásad a principů, které
jsme schválili pro řízení podniků.
Musíme proto vynaložit veškeré úsilí,
abychom současný stav změnili. Nepodaří
se nám to však, nenalezneme-li pro tyto naše
záměry plné pochopení a pomoc i u
dalších orgánů státní
správy.
Soudružky a soudruzi poslanci, považoval jsem za nutné
upozornit v souvislosti s projednáváním státního
rozpočtu na rok 1968 na některé problémy
rozvoje našeho odvětví. Jsem si vědom,
že v situaci, kdy pociťujeme všeobecnou nutnost
provádět v národním hospodářství
restriktivní politiku jak v sféře investic,
tak i financí, může se moje vystoupení
chápat jako nepochopení současné složité
hospodářské situace. Myslím, že
tomu tak není. Restriktivní politika má -
jak konečně konstatovalo i květnové
zasedání ÚV KSČ - současně
za úkol vytvořit širší prostor
pro progresivnější rozvoj těch odvětví,
od nichž odvisí obnovení dynamické rovnováhy
našeho národního hospodářství.
Jsem toho názoru, a opírám se přitom
o již zmíněné jednání
XlII. sjezdu, že odvětví výživy
patří mezi tato odvětví. Jde mi tedy
pouze o to, aby se těmto záměrům dostalo
také patřičného výrazu v rámci
praktických hospodářských opatření.
Na závěr bych chtěl jen podotknout, že
jsem si pochopitelně plně vědom toho, že
i v našem odvětví máme stále
ještě vnitřní rezervy, které
bude třeba plně využít. Hovořím-li
pak o finanční problematice a rozpočtu, máme
je i zde. Musíme daleko pečlivěji a promyšleněji
uvažovat o všech cestách, jakými budeme
prostředky rozpouštět a vyvarovat se takových
forem či způsobu jejich poskytování,
které nám nezaručují dosažení
potřebného efektu.
K tomu musíme, a také se o to snažíme,
vést naše podniky. Učíme je a zdá
se nám, že přitom nejsme bez výsledku,
aby spoléhaly především samy na sebe,
aby hledaly zdroje a prostředky v prvé řadě
ve zlepšování své vlastní činnosti
a nikoli v podpoře "shora". Zejména naše
zemědělské podniky mají k tomu dnes
vytvořen dostatečně široký prostor.
A jde tedy jen o to, plně jej využít. Jsem
přesvědčen, a výsledky posledních
let to dokazují, že pracující v našem
zemědělství si tyto možnosti uvědomují
a využívají jich v souladu se svou odpovědností
za zajištění základních potřeb
našeho obyvatelstva. (Potlesk.)
Předseda NS s. Laštovička: Děkuji.
Soudružky a soudruzi, do nynějška se vystřídalo
v rozpravě celkem 11 soudruhů a soudružek,
to znamená za odpoledne od 15 do 19 hod. Ke druhému
bodu pořadu je přihlášeno ještě
16 dalších soudruhů. Kdybychom měli
nyní přerušit zasedání do zítřka,
budeme pravděpodobně muset buď zítra
večer, nebo v pátek pokračovat ve schůzi.
Dávám proto k úvaze, zda by bylo únosné
po jeden a půlhodinové přestávce ještě
pokračovat ve večerním zasedání.
(Hlasy v sále: Pokračovat.) Pokračovat?
Teď hned? Je zde návrh, myslím od s. Lukačoviče,
abychom teď nepřerušovali a jednali dále.
(Posl. Lukačovič: Po krátké přestávce.)
Tedy po desetiminutové přestávce.
Posl. Valo: Mám protinávrh. Myslím,
že aj stroj má obmedzenú kapacitu, ktorú
znesie. Myslím, že by sme znevažovali naše
zasadanie, keby sme ďalej pokračovali. Pochybujem,
že to, čo sa tu hovorí, sa tiež duševne
konzumuje. (Potlesk.) Myslím, že sa tu už
len hovorí, ale nikto nechápe. Osem hodín
počúvať to stačí. (Smiech
v sále, hlasy: To je pravda.) Sú možno
ľudia, ktorí môžu počúvať
ďalej, ale pokiaľ ide o mňa, stačí
mi to. Ja už viac chápať nemôžem,
i keď nie som nechápavý. (Potlesk.)
Předseda NS s. Laštovička: Přerušili
bychom tedy do zítřka do 8 hod., ovšem s rizikem,
že budeme pokračovat v pátek. (Mpř.
NS dr. Leflerová: S jistotou.) Není námitek
pro pokračování v pátek? (Námitky
nebyly.) Přerušuji schůzi do zítřka
8.00 hod.