Dobu rozpočtového provizória máme
však za sebou a díky rozvážnému
přístupu orgánů a pracovníků
národních výborů v Jihočeském
kraji, a jeho situaci a potřeby mám především
na mysli, nedošlo nikde k poruchám ve financování
jeho potřeb a tvorba zdrojů rozpočtu za první
čtvrtletí 1967 je uspokojivá.
Chtěla bych však poukázat
na několik závažných skutečností,
které souvisejí s potřebami Jihočeského
kraje a které jsou bezprostředně ovlivněny
rozpočtovými možnostmi. Jihočeský
kraj dostává v letošním roce z ústředního
rozpočtu ve srovnání s ostatními kraji
podstatně nižší částku.
Zvláště nízká je částka
na subvence investic rozpočtových organizací.
Vytváří se tak napjatá situace ve
financování investic národních výborů
v oblasti místního hospodářství,
vodohospodářských zařízení
a dalších potřeb v odvětví zdravotnictví,
školství a v dopravě na úseku okresních
správ státních silnic, zvláště
ve sféře strojních investic. Proti úrovni
plánu se kraji nedostává 40 miliónů
700 tisíc Kčs a těžko bude možné
tuto částku vyrovnávat z doplňkových
zdrojů, jako je fond rozvoje
a rezerv, který v prvé řadě je určen
na financování akce Z.
Národní výbory se snaží proto
nedostatek vlastních prostředků na investiční
výstavbu vyrovnat sdružováním s oborově
řízenými podniky, družstevními
a ostatními společenskými organizacemi. Lze
právem říci, že tato forma společenského
podnikání, je-li podpořena dostatečnou
iniciativou, přináší své úspěchy.
V letošním roce došlo zatím k smluvnímu
zajištění v celkové výši
37 miliónů Kčs, z toho jen ve městě
České Budějovice 10 miliónů
800 tisíc Kčs, v okrese Prachatice 8 miliónů
600 tisíc atd. Hlavně jsou sdružovány
prostředky ke stavbě mateřských škol,
jeslí, výstavbě zimního stadiónu
v Táboře apod. Tato iniciativa ze strany národních
výborů a podniků má ovšem své
hranice únosnosti vzhledem ke skladbě
podniků, které v kraji mají sídla
či závody. Jde v převážné
míře o malé podniky s omezenými možnostmi.
Letošní rozpočet znamená pro národní
výbory odklon od dosavadní metodiky rozpočtování
- jediným závazným ukazatelem je souhrnný
finanční vztah, který pokrývá
celou oblast neinvestičních výdajů.
Nelze popřít, že je to jasný pokrok
v samostatnosti rozpočtování a hospodaření.
Jiná je ovšem otázka, zda tento souhrnný
finanční vztah postačí pokrýt
vše to, co národní výbory potřebují
a zda jsou v současné
době schopny tyto potřeby uspokojit z nadplánovaných
příjmů.
Při kalkulaci s nadplánovanými příjmy
je třeba vycházet z potencionálních
rezerv Jihočeského kraje, které tvorbu zdrojů
pro fond rozvoje a rezerv umožňují. Opět
zde sehrává svou rozhodující úlohu
rozložení zdrojů. Tak kupříkladu
přirážka k stabilizačnímu odvodu,
která v některých krajích dosahuje
částky převyšující desítky
milionů činí v Jihočeském kraji
jen 1 milión 900 tisíc Kčs, rovněž
výnos zemědělské daně je vzhledem
k stanovené výnosnosti
zemědělských provozů prokazatelně
nižší. Obdobně nelze počítat
s nadplánovanými zdroji na výnosu 1
% podílu na odvodech hrubého důchodu
ústředně řízených podniků.
Zvláštním problémem v krajích
je údržba silnic. Národní výbory
našeho kraje spravují 7113 km silnic, jejichž
stav povětšině není uspokojivý.
V roce 1966 bylo vykonáno mnoho pro zlepšení
jejich stavu, když na údržbu bylo vydáno
celkem 184 miliónů Kčs, v letošním
roce ovlivňují podstatně náklady na
údržbu cenové a metodické vlivy, ale
i po jejich vyloučení
předpokládané prostředky na údržbu
letošního roku nedosáhnou loňské
výše. Přitom dochází ve zvýšené
míře ke škodám na silnicích způsobených
vojenskou technikou.
Okresy v Jihočeském kraji všeobecně
namítají, že prostředky, které
mohou v rámci daného souhrnného limitu rozpočtovat
na údržbu silnic, nepostačí a že
je nutné zaměřit úsilí ve zlepšené
údržbě silnic i na místní komunikace,
které jsou ve špatném stavu.
Rozpis finančních prostředků na rok
1967 v oblasti placených a neplacených služeb
vzhledem k omezeným možnostem státního
rozpočtu nemohl plně pokrýt požadavky
jednotlivých národních výborů
na rok 1967.
Rovněž údržba bytového majetku
v přímé správě NV je zajištěna
na úrovni roku 1966, což vzhledem k značné
zanedbanosti v minulých letech je nepostačující.
0rganizace bytového hospodářství spravují
v Jihočeském kraji 4491 domů s 30 880 bytů,
celková hodnota spravovaného majetku dosahuje 3
miliardy 74 miliónů Kčs.
l když došlo podstatně od roku 1960 ke zvýšení
oprav, je situace v opravách bytového fondu stále
obtížná, neboť vzhledem ke stáří
a roztříštěnosti bytového majetku
stále tyto prostředky nestačí plně
odstranit dřívější zanedbání.
Velká část bytového fondu je v památkových
rezervacích a průměrné stáří
bytového fondu je vysoké.
Z celkového domovního majetku připadá
na stáří do:
20 let | 15 % |
od 20-50 let | 28 % |
od 50-100 let | 37 % |
nad 100 let | 20 % |
Na neuspokojivém stavu bytového fondu se podílejí
i dosavadní formy řízení bytových
podniků, neboť hmotná zainteresovanost na zhospodárnění
prováděných oprav, a to jak u vlastních
uživatelů bytů, tak i bytových organizací,
není hlouběji propracována. Stále
není věnována zvýšená
pozornost kvalitě předávaných prací
prováděných jak vlastními pracovníky
bytových organizací, tak i dodavatelskými
organizacemi.
XVI. plenární zasedání Jihočeského
krajského národního výboru projednávalo
rozvoj placených služeb v nových podmínkách
řízení a plánování v
Jihočeském kraji. V hodnocení dosavadního
stavu bylo zjištěno, že přestože
došlo v řadě profesí ku zlepšení
jednak rozšířením těchto služeb,
jednak jejich zkvalitněním, trpí poskytování
kvalitních služeb namnoze zaostalostí technické
úrovně jednotlivých provozoven. Potíže
s odstraněním těchto nedostatků však
spočívají v tom, že v prvých
letech nové soustavy bude
u podniků poskytujících služby činit
financování investic z vlastních zdrojů
nebo úvěrem u Státní banky československé
obtíže. Ukázalo se, a tato skutečnost
se potvrdila i při zpracování finančních
plánů na rok 1967, že podniky komunálních
služeb budou potřebovat
do roku 1970 na rozhodující akce kromě systémových
dotací ještě další prostředky,
zvláště z fondu rezerv a rozvoje. Vzhledem
k tomu však, že zdroje tohoto fondu nejsou dostačující,
bylo třeba připravit plán financování
investic komunálních
služeb do roku 1970 a poskytování prostředků
z fondů bude prováděno pouze postupně.
V loňském roce umožnily dotace z vlastní
rozpočtové rezervy ve výši 8 mil. Kčs
financovat mimo plán řadu akcí, které
vesměs znamenaly zlepšení vybavení provozoven
a přinesly i zlepšenou efektivnost. Doporučuji
proto, aby ministerstvo financí znovu letos uvažovalo
o prostředcích z vlastních rozpočtových
rezerv pro účely, které jsem uvedla, neboť
jen tak můžeme dosáhnout oboustranné
spokojenosti jak u zákazníků, tak pracovníků
úseku služeb. Je třeba mít přitom
na zřeteli, že podniky, které hospodaří
za obtížných podmínek v řídce
obydlených prostorách pohraničí, nemohou
docilovat rentability velkých městských podniků
a že i za působení nové soustavy bude
třeba jim v reprodukci základních
fondů pomáhat.
Přesto, že poukazuji na problémy rozpočtového
hospodaření v Jihočeském kraji, jsme
všichni přesvědčeni o tom, že v
rozpočtu nejsou vyčerpány všechny možnosti
v tvorbě vlastních zdrojů a rada Jihočeského
krajského národního výboru přijala
řadu opatření, která mají přispět
ke zprogresivnění finančních plánů
a podle úvah krajského národního výboru
lze dosáhnout vyšší tvorby hrubého
důchodu proti návrhům podniků o 67
miliónů Kčs. I my chceme přispět
svým rozpočtovým hospodařením
ke konsolidaci hospodářství tak, jak
je dána řešením uvedeným v usnesení
ÚV KSČ ze zasedání z května
letošního roku. (Potlesk.)
Předseda NS s. Laštovička: Děkuji
soudružce Paťkové. Hovoří poslanec
Růžička.
Posl. Růžička:
Vážené Národní shromáždění,
soudruzi a soudružky poslanci. Jak vyplývá
ze zprávy s. ministra financí státní
rozpočet je v této etapě nucen překrývat
značné rozdíly v úrovni hospodaření
a deformace hodnotových vztahů, zejména cen,
jakož i zabezpečování některých
složek životní úrovně
pomocí dotací a intervencí. Pravým
účelem dotační politiky je podporovat
progresívní výroby a naopak potlačovat
výroby neefektivní. Dotace nesmí zabezpečovat
existenci neefektivních výrob a stejně tak
ani rozsáhlá redistribuce prostředků
uvnitř výrobně hospodářských
jednotek a někdy i mezi nimi.
K plnému zajištění působení
ekonomických nástrojů bude nutno zaměřit
pozornost zejména na snižování objemu
dotací s tím záměrem, aby finančními
nástroji byl vytvářen tlak na zvyšování
efektivnosti výroby, případně na likvidaci
ztrátových výrob.
Ve svém příspěvku se budu zabývat
otázkami palivoenergetické bilance, kde se zvláště
uplatňuje politika dotací. Resort paliv byl do provedení
cenových úprav jedním z nejvíce dotovaných
odvětví našeho národního hospodářství.
Protože se projevovala velká převaha poptávky
po palivech nad možnostmi dodávek, bylo nutné
těžit uhlí i za podmínek vysoce neekonomických.
Tím byla zdůvodněna nutnost dotací
na těžbu. Po provedení přestavby velkoobchodních
cen se resort vcelku úspěšně vypořádal
s problematikou rentability těžby a potřeba
dotací byla tak téměř odbourána.
Je to úspěch, který dává předpoklad
ke zdravému ekonomickému vývoji. V poslední
době však nastal pokles spotřeby paliv. Tento
pokles byl způsoben především zlepšenou
ekonomikou při využívání
paliv, omezilo se plýtvání. Tuto skutečnost
podpořila též nová ekonomická
soustava. Vedle toho působily na snížení
přírůstku potřeb paliv v posledních
letech i vlivy, které je možno nazvat krátkodobými,
z nichž především to jsou mírná
zimní období a vysoké vodní
srážky. Tyto vlivy představuje jen v úsporách
paliv na výrobu elektřiny více než jeden
milión tun uhlí za rok. Celkem se pro letošní
rok jeví nižší potřeba paliv oproti
předpokladům pětiletky o cca 5 mil. tun uhlí.
Řešit tento výpadek
z plánu poměrným rozdělením
na jednotlivé uhelné revíry a přitom
postihnout 60 % podílem Severočeský
hnědouhelný revír, kde je těžba
z hlediska ekonomického nejefektivnější,
není správné. Je však podpořeno
cenovou úrovní paliv, kde ceny jsou diferencovány
výhradně podle kalorické hodnoty bez přihlédnutí
k výrobním nákladům. Tak zejména
severočeské hnědé uhlí je v
nevýhodě ve srovnání s černým
energetickým uhlím. Jeho neúměrně
vysoká velkoobchodní cena vytváří
velký hospodářský přebytek,
který je uvnitř resortu
redistribuován zvláště na Kladno a slovenské
uhelné revíry včetně jihomoravského
lignitu. Tato skutečnost pak umožňuje zachovávat
při životě i vysoce neefektivní těžby.
V zájmu celospolečenském by bylo omezovat
především značně neefektivní
těžbu paliv a podporovat
vysoce efektivní lomovou těžbu Severočeského
revíru.
Věřím, že naše hornictví
se v druhé etapě cenové přestavby
vypořádá i uvnitř resortu s dotacemi
mezi revíry a tak vytvoří stejné podmínky
všem pro efektivnost.
V oblasti spotřeby energetických paliv se vytvářejí
i možnosti značného dovozu ropy a zemního
plynu. Tato ušlechtilá paliva budou vykonávat
na spotřebu energetického uhlí značný
tlak. Dnes už musíme brát do ruky tužku
a spočítat si ekonomiku využívání
jednotlivých druhů primárních
zdrojů energie. Tak při orientačním
srovnání výrobních cen jednotlivých
druhů energetických paliv vychází
jako nejlevnější jedna tuna měrného
paliva, jako srovnatelné měřítko,
u hnědého uhlí severočeského,
ať již z lomů mosteckých, chomutovských
či sokolovských. Výrobní
náklady na topný olej jsou asi o 67 % vyšší,
na těžbu ostravského uhlí o 112
%, u uhlí ze slovenských baní o 176 % a u
kladenského revíru dokonce o 184 % vyšší
než při těžbě severočeského
hnědého uhlí.
Z uvedeného orientačního zhodnocení
lze vyvodit pro výrobu elektřiny závěr
zcela bezpečně. Nejvyšší ekonomický
efekt přináší hnědé uhlí,
kterému nemůže konkurovat, zejména vycházíme-li
z výrobní ceny, žádné jiné
palivo. Topné oleje by měly mít v oblasti
výroby elektřiny pouze pomocnou funkci.
V oblasti tepláren se ukazuje obdobná výhodnost
hnědého uhlí, avšak je třeba
vzít v úvahu faktory hygieny ovzduší
a vytvořit prostor pro použití ušlechtilých
forem paliv s nízkým odpadem spalin, tj. tekutá
a plynná paliva.
Z rozboru efektivností parních
elektráren na různé zdroje paliva jednoznačně
vychází, že elektrárny na bázi
severočeského uhlí těženého
lomovým způsobem, zejména na Chomutovsku,
jsou efektivnější i tehdy, zatíží-li
se výrobní náklady uhlí i elektřiny
všemi vyvolanými investicemi
a náklady. Značný obsah síry v uhlí,
zejména na Chomutovsku zkomplikoval však situaci ve
výstavbě natolik, že bylo nutno sáhnout
k výstavbě podstatně méně efektivních
elektráren, jako jsou Vojany II. a Paskov, aby byl získán
čas k vyřešení problému exhalací
v Severočeském kraji.
O co jsou tzv. výpočtové náklady,
které zahrnují jak vlastní náklady
na výrobu elektřiny, tak i všechny investiční
náklady na vyrobenou kwh v těchto náhradních
elektrárnách vyšší, ukazuje následující
přehled: výpočtové náklady
v haléřích na jednu kwh v cenách roku
1966 činí u chomutovského uhlí 12
hal., u chomutovského uhlí včetně
nákladů na odsíření, které
je uvažováno, 15,8 hal., u mosteckého uhlí
13 hal., u uhlí dováženého ze Sovětského
svazu 15,5 hal., u mazutu ze Sovětského svazu
17 hal. a u ostravského energetického uhlí
v průměru 18 hal.
Odsiřovací zařízení k jedné
800 MW elektrárně, která je celým
chemickým závodem na ploše 5 ha s obsluhou
nejméně 50 pracovníků, bude stát
asi 1/2 mld. Kčs. Jeho produkce - hnojivo, síran
amonný - najde uplatnění v našem zemědělství
nejvýše z jednoho takového závodu. Kdyby
se ukázalo, že je nezbytné stavět toto
zařízení i u dalších elektráren,
pro jehož produkci by už nebyl odbyt, znamenalo by to
další zdražení výroby elektřiny
o 3-4 hal. na jednu kWh. Rovněž
tak umístění elektráren mimo revír
do vzdálenosti nad 150 km by už zhoršilo efektivnost
elektráren natolik, že veškeré výhody
levného uhlí by byly zmařeny.
Je proto v zájmu Severočeského kraje i celého
národního hospodářství najít
schůdné řešení pro výstavby
elektráren na bázi severočeského uhlí
v nevelké vzdálenosti od dolů. Otázka
odsiřovacího zařízení zůstává
otázkou, protože typ, který je dnes dosažitelný,
je nejen velmi nákladný, ale zatím není
záruka jeho spolehlivosti a hlavně efektivnosti.
Je třeba zvážit, zda by nebylo účelnější
část prostředků, uvažovaných
na toto odsíření, věnovat ve prospěch
zlepšení občanské vybavenosti obcí
a měst v dotčené oblasti.
Při projednávání problematiky ovzduší
v oblasti severočeské pánve se ukázalo,
že přitěžujícím faktorem
zde je hrubé zanedbávání investic
do nevýrobní sféry už z minulosti. Kdyby
se tento rozpor viditelně zmenšoval, kdyby obyvatelé
této oblasti se přesvědčili, že
se životní prostředí a životní
podmínky jako celek podstatně zlepšují,
bylo by méně protestů proti dalšímu
rozvoji výrobních závodů a nakonec
i dalších elektráren.
Pro rozvoj mosteckého revíru má rozhodující
význam dořešení otázek rozmístění
nových velkých elektrárenských kapacit
a sladění postupu jejich výstavby s prováděnou
výstavbou těžebních kapacit. I v tomto
revíru má změna původní koncepce
ve výstavbě elektráren v souvislosti s řešením
problematiky čistoty ovzduší a životního
prostředí v této oblasti a snížení
dříve předpokládaných potřeb
elektrické energie nepříznivé
důsledky na využívání těžebních
kapacit a na postup výstavby některých rozestavěných
lomových provozů.
Uvažovaný rozvoj mosteckého revíru umožňuje
počítat s výstavbou nových elektrárenských
kapacit na bázi tohoto uhlí do roku 1980 o celkovém
výkonu cca 6500 MW. Podstatnou část nových
elektrárenských výkonů bude možno
orientovat na kvalitnější uhlí o výhřevnosti
3000-3500 kal na kilogram uhlí s nízkým obsahem
síry. Tato skutečnost by měla významným
způsobem napomoci při řešení
otázky umístění elektráren.
Soudružky a soudruzi, případné omezení
výstavby elektráren na severočeské
uhlí, ale i příznivé strukturální
změny v těžbě uhlí, zastavování
neefektivních provozů a ostatní opatření
sledující snižování spotřeby
živé práce povedou k výraznému
poklesu počtu pracovníků v odvětví
paliv, jak o tom hovořil již soudruh Monczka. Snižování
zaměstnanosti v uhelném hornictví vyžaduje
řešit složité sociálně politické
otázky spojené zejména s náhradním
zaměstnáním uvolňovaných pracovníků.
Bude jen ve prospěch efektivnosti
těžby, když bude rychle ujasněna otázka
pracovníků, kteří opustí pracoviště
na hlubinném dole a přejdou na jiná pracoviště.
Dosud mají I. kategorii důchodového zabezpečení,
ale podmíněnou nejméně 20 lety práce
v podzemí dolů. U pracovníků, kteří
mají třeba 18 let práce pod zemí a
nyní přešli třeba na práci v
lesích nebo na rekultivační práce,
by došlo podle dnes platných předpisů
k celé ztrátě preference a šli by pak
do důchodu třeba ve IIl. kategorii.
Domnívám se, že by bylo spravedlivé
změnit tento předpis v tom smyslu, že by se
přiznal pracovníkům, kteří
určitě období pracovali v hlubinném
dole a přešli na jiná pracoviště
před získáním požadovaných
20 let, alikvotní podíl výhod I. kategorie
důchodového zabezpečení. Věřím,
že potom by došlo k urychlenějšímu
uvolňování pracovníků z dožívajících
hlubinných dolů a tito by mohli být lépe
využiti k prospěšné práci pro společnost.
(Potlesk.)