Podpredseda NZ s. Chudík: Ďakujem. Diskutuje
posl. Katolický.
Posl. Katolický: Vážené Národní
shromáždění, vážení
soudruzi a soudružky! Jak již bylo řečeno
ve zprávě místopředsedy vlády
s. inž. Černíka a zpravodaje s. Tymeše,
a já s tím plně souhlasím, stoji před
námi v konečné etapě plánovacích
prací na návrhu čtvrtého pětiletého
plánu velmi náročné období.
Půjde o období důsledného prosazování
konkretizace hlavních cílů pětiletého
plánu a zásad nové soustavy plánovitého
řízení v konkrétních podmínkách
oborů, podniků, krajů i okresů.
Domnívám se, tak jak jsem měl možnost
si ověřit současný stav postupu prací
na návrhu pětiletého plánu a vytváření
podmínek pro zabezpečení sledovaných
cílů pětiletým plánem, že
závěrečné práce musíme
rozhodně orientovat na ověření, jak
řešení věcných problémů
přispívá, a to dlouhodobě, k mobilizaci
existujících rezerv v přírodně
ekonomických podmínkách příslušných
míst a oblastí.
Při vlastních průzkumech jsem získal
celou řadu poznatků a argumentů, a proto
se domnívám, že je nutné orientovat
úsilí právě tímto směrem.
V koncepci rozpracování pětiletého
plánu v podmínkách Jihomoravského
kraje bylo dosaženo, a to za úzké součinnosti
orgánů národních výborů
s resorty a oborovými podniky, celkem významného
pokroku v řešení některých problémů
okresu Znojmo a pohraničních území,
přilehlých k rakouské hranici.
Ve spolupráci s oborovým ředitelstvím
mlékárenského průmyslu byla rozpracována
koncepce překonání disproporce ve zpracování
mléka. Ve Znojmě by mělo být započato
v roce 1966 s výstavbou mlékárny, která
by měla vyřešit neúnosný havarijní
stav a zabezpečit zpracování zvyšující
se produkce mléka. Až potud cíl pětiletky
je správný, protože je jednoznačně
zaměřen na řešení tíživého
věcného problému. Co mne však překvapilo?
Krajské orgány i za účinné
podpory oborového ředitelství mlékárenského
průmyslu a potravinářského průmyslu
nejsou schopny dosáhnout toho, aby některá
ze stavebních organizací výstavby mlékárny
zařadila do svého výrobního programu.
Všechny stavební organizace shodně argumentují,
že na výstavbu nemají potřebnou kapacitu.
Přitom jsem si ověřil, že v celém
Jihomoravském kraji, který se významně
podílí na dodávkách mléka do
tržních fondů, nebyla již 17 let postavena
žádná nová mlékárna. Nepodaří-li
se zajistit kapacity, potom k těmto sedmnácti letům
můžeme připočítat dalších
pět, kdy v kraji nebude postavena žádná
mlékárna.
Ve svém volebním obvodu jsem zaznamenal velmi příznivý
ohlas na koncepci rozvoje krmivářského průmyslu
a na zlepšení podmínek ve skladování
obilí. Zejména po televizním projevu s. Mesteka,
který před naše zemědělce postavil
celospolečenský efekt, který bychom měli
mít z rozvoje krmivářského průmyslu.
Tyto otázky jsou velmi živé a jsou předmětem
zájmu zemědělských závodů.
Je však trpkou zkušeností, že na znojemském
okrese a v pohraničních částech celého
Jihomoravského kraje nemá být převzata
do kapacit stavebních organizací výstavba
ani jednoho sila, které jsou v pětiletém
plánu Ústřední správou nákupu
zapracovány. Domnívám se, že nutnost
vytváření podmínek k dosažení
plánem vytyčených cílů je tím
závažnější, že jižní
Morava je obilnicí Jihomoravského kraje a že
tedy realizace cílů pětiletky je i v zájmu
celé naší společnosti.
Naše vesnické obyvatelstvo uvítalo závěry
XIII. sjezdu k řešení bytového problému
na naší vesnici. Jedná se o cíle vybudovat
pro naše zemědělce během pětiletky
70 000 bytů. V souladu s možnostmi zvyšování
zemědělské produkce v JZD a Státních
statcích byl v koncepci plánu Jihomoravského
kraje oceněn význam a postavení znojemského
okresu i význam řešení bytového
problému, zejména v pohraniční části
znojemského okresu. Při průzkumu mne však
překvapilo, že jen v okrese Znojmo je tento záměr
pětiletky ohrožen, protože stavební výroba
odmítla převzít výstavbu 180 bytových
jednotek pro zemědělce s odůvodněním,
že na to nejsou zabezpečeny kapacity a že výstavba
bytů na vesnicích je pro stavebnictví nevýhodná.
Zastávám názor, že v daném případě
půjde opravdu o překonání návyků
stavebních organizací, které si zvykly inkasovat
vysoký efekt rentability i produktivity práce na
sídlištích, na soustředěné
bytové výstavbě a řešení
bytové výstavby na vesnici snad považují
za nedůstojné pro své "velkovýrobní
formy".
Ve svém průzkumu jsem se setkal ještě
s dalšími problémy, které mají
podstatně stejný základ. Jedná se
např. o záměr řešení problémů
učňovského školství, který
je rovněž ohrožen pro to, že pro realizaci
není stavební kapacita.
Domnívám se, že určitě nejde
o disproporce v pojetí národohospodářského
plánu, ale že zřejmě jde o disproporce
vznikající z rozporů mezi rozmístěním
investic a kapacit do konkrétního území.
Protože společným cílem všech uvedených
akcí je aktivní mobilizace velmi příznivých
přírodně ekonomických podmínek
pro rozvoj zemědělství ve znojemském
okrese, bude nutno odmítnout všechny takové
návrhy, které volají po tom, aby tedy bylo
od cílů pětiletky v okrese Znojmo upuštěno
a aby se příslušné investice přenesly
tam, kam je ochotna stavební výroba jezdit a stavby
převzít. Dospěl jsem k názoru, že
bude nutno velmi rozhodně a aktivně vystoupit proti
takovým tendencím a požadovat na ministerstvu
stavebnictví, aby stavby vyplývající
z cílů pětiletého plánu byly
zabezpečovány tam a v těch místech,
kde to naše národní hospodářství
potřebuje. Význam řešení daných
problémů v okrese Znojmo je tím významnější,
že mají přispět ke stabilizaci osídlení
pohraniční části kraje a mají
čelit vystěhovaleckým tendencím z
této pohraniční oblasti.
Doporučuji proto, aby bylo v etapě závěrečných
prací na 4. pětiletém plánu prověřeno,
jak je zabezpečen proporcionální rozvoj zemědělství,
krmivářského a potravinářského
průmyslu při uplatnění kritéria,
aby příslušné akce byly přednostně
realizovány v oblastech nejintenzívnějšího
možného rozvoje v zemědělství.
Stejně se domnívám, že je nutno velmi
odpovědně prověřit stav v zabezpečení
výstavby bytů pro naše zemědělství
a dosáhnout toho, aby naše organizace stavební
výroby našly cestu i do území, která
byla po léta v koncepci našich plánů
opomíjena. Považoval jsem za nutné na tyto
problémy upozornit. (Potlesk.)
Místopředseda NS s. Chudík: Ďakujem
posl. Katolickému. Udelujem slovo posl. inž. Bichlerovi.
Posl. inž. Bichler: Soudružky a soudruzi poslanci.
V minulých dobách, když jsme probírali
programy naších resortů, jednali jsme hlavně
o množství výrobků, o výši
výroby, které program před nás stavěl.
My jsme sice též zdůrazňovali, že
jde o produktivitu, o náklady, o kvalitu apod., ale vždy
v centru naší pozornosti bylo množství
výroby. Ono to nakonec mělo i své specifické
podmínky, poněvadž po válce náš
trh i trhy okolních států byly velmi hladové.
Za těchto podmínek bylo hledáno zboží,
ať bylo sebedražší a třeba méně
kvalitní.
Skutečnost však je, že se karta začala
pomalu obracet, že se ukazuje, že množství
výroby samo o sobě stačit nemůže,
že efekt z množství výroby může
být zcela anulován, jestli se na výrobu toho
zboží spotřebovává příliš
mnoho surovin, paliv, energie, jestli se na ně vyplácí
vysoký objem mzdy, je-li nízká produktivita.
Jestli je takové zboží drahé, tak tento
fakt sám o sobě vede k nižší poptávce,
ke snížení množství samého
zboží. Růst naší výroby
je ovšem i nadále bezpodmínečně
nutný, ale vedle něho ruku v ruce musí jít
růst ekonomiky, růst kvality, růst konkurenční
schopnosti, růst technické úrovně
naší výroby.
My jsme v průmyslovém výboru v posledních
letech usilovně spolupracovali na hledání
možností, jak zlepšit ekonomiku našich hlavních
průmyslových odvětví, projednávali
jsme koncepce všech hlavních výrobních
resortů.
Naše závěry, které se zrodily ve velmi
živé diskusi například o budoucnosti
našeho uhlí, přesvědčily o nutnosti
zvýšení tempa rozvoje chemie, a dále
myslím, že pomohly i při určování
nových směrů stanovených XIII. sjezdem
KSČ.
Dnes legalizujeme začátek strukturální
přeměny našeho průmyslu zákonem
o pětiletce. Letošního roku jsme postupně
projednali stav prací jednotlivých resortů.
Některé oblasti, např. elektroniku, atomovou
energetiku, výrobu umělých hmot XIII. sjezd
vytyčil jako klíčové. Snažili
jsme se soudružskou spoluprací doplnit poznatky resortů
o poznatky poslanců našeho výboru, které
jsme získali průzkumem na mnoha závodech,
v besedách s mnoha odborníky a funkcionáři.
Řekl bych zde, že taková tvůrčí,
konkrétní spolupráce je našimi resorty
přijímána pozitivně a s uznáním.
Tak tomu bylo u všech resortů, které jsme projednávali,
a byly projednávány často věci velmi
zásadní a komplikované. Ukázal bych
je na příkladu metalurgie, která je mi nejblíže.
Chtěl bych ukázat, jak tato problematika je složitá,
o jaké vážné otázky jde při
řešení těch záměrů,
které před nás staví návrh
zákona o pětiletém plánu.
Soudruzi, skutečnost je, že naše republika má
relativně mohutnou hutní základnu. Je proto
též pochopitelné, že se investice do metalurgie
v pětiletce snižují téměř
o 40%. Ale naše hutní základna je drahá,
je málo produktivní, v mnoha ohledech není
na světové úrovni. Drahá je především
proto, že máme drahé suroviny. Málo
produktivní je především proto, že
zaměstnáváme příliš mnoho
pracovníků a v mnoha ohledech je pod světovou
úrovní především proto, že
je poměrně zastaralá. Výjimku celkem
tvoří metalurgie slovenská, která
je daleko modernější než v českých
krajích, poněvadž je nová. Příroda
u nás neuložila ani Krivoj Rog, ani Labrador, ani
švédskou Kirunu nebo Gelivaru. Musíme rudy
dopravovat dlouhými cestami a je přirozené,
že tato doprava je drahá. Uhlí sice v Československu
máme, ale je geologicky poměrně těžce
dobyvatelné s velkými náklady, a tedy opět
drahé. Říkalo se, že náš
praotec Čech si naši vlast dobře vybral. Řekl
bych z hlediska metalurgie, že ji moc dobře nevybral.
Má tedy konkurence v surovinách pro metalurgii proti
nám v ruce velmi silné trumfy. Co se týče
nadměrného počtu pracovníků
v našich hutích, chtěl bych zde pro vaši
informaci citovat soudruha Jana Škáchu, který
je členem předsednictva odborového svazu
hutí. Říká, že se "při
porovnání s produktivitou práce dosahovanou
v zahraničí ukazuje, že v našich hutích
je zaměstnán příliš vysoký
počet lidí. Porovná-li se počet pracovníků
na výrobu jednoho miliónu tun oceli, je světový
průměr 12 000 pracovníků. V USA je
to 4780 a v Československu 21 000 pracovníků".
Toho je si vědomo i Generální ředitelství
hutnictví železa, které si předsevzalo
dosáhnout v roce 1970 relativního snížení
počtu pracovníků v našich hutích
proti dnešnímu stavu o 1/3, to je asi o 80 000 pracovníků.
Z hlediska technické úrovně našich výrobků
bych chtěl dodat, že často zastaralé
zařízení a zastaralá technologie nám
neumožňují dodržovat přesnější
tolerance válcovaného materiálu, stejnoměrnou
kvalitu a vysokojakostní parametry, i když my v Československu
například máme na milión tun výroby
oceli 175 hutních inženýrů, zatímco
například západní Němci mají
pouze 42 a východní Němci 92.
To je tedy situace, v níž se v současné
době v našich hutích nacházíme.
Mohl bych zde vykládat dlouhou dobu, proč taková
situace vznikla, zeširoka ji popisovat apod. My si ovšem
v takových situacích musíme vzít k
srdci to, co má napsáno Karel Marx na svém
náhrobku, že jde o to, věci měnit. A
v této spojitosti mi dovolte, abych ukázal na názory
našich hutníků, a to dělníků,
techniků a ekonomů, na možnosti, jak měnit
věci v metalurgii.
Za prvé je známo, že naši hutníci
jsou velkými straníky nové soustavy řízení.
Je například skutečností, že
ostravské hutě iniciativně experimentovaly
a přinesly mnohé zkušenosti, dobré výsledky
a jsou neustále v popředí boje za novou soustavu.
My věříme, že nová soustava je
nástroj pro změnu současného stavu
věcí. Chtěl bych uvést příklady
ze svého mateřského závodu.
Za poslední dva roky, kdy jsme zkoušeli prvky nové
soustavy, zlikvidovali jsme více starých agregátů
než předtím za 18 let, zrušili jsme například
starou šamotárnu a intenzifikovali novou, zrušili
jsme martinské pece č. 1, 7, 18 a intenzifikovali
nové velké pece, zrušili jsme magnetizační
pražírnu zavedením přímého
použití sideritů ve vysoké peci, zrušili
jsme jemnou trať l a její sortiment jsme za pomoci
jiných závodů a intenzifikace našich
ostatních tratí zajistili, zrušili jsme staré
koksové baterie. A budeme, soudruzi, rušit dále,
zrušíme 3 vysoké pece, celou první ocelárnu,
další koksové baterie. A to všechno se
ovšem stane při nesnížení výroby
a bude umožněno rekonstrukcí a intenzifikaci
moderních agregátů.
Loňského roku jsme začali se zkracováním
pracovní doby. Celý podnik od 1. října
letošního roku jede již na 42hodinovou pracovní
dobu. Kdybychom úspory pracovních sil nepoužívali
pro zkrácení pracovní doby, mohli bychom
uvolnit 2690 pracovníků. Poklesli nám radikálně
bulači, snížila se absence, pohyblivá
částka mezd se zvýšila z 8% na téměř
20%, byla zavedena řada nových výrobků,
z nichž například předmětem zájmu
je hřebínková ocel pro Kanadu vyráběná
v palcových rozměrech podle amerických norem.
Já tím chci pouze dokumentovat, že vzhledem
k našim zkušenostem z posledních dvou let věříme
ve správnost a silu nové soustavy a vidíme
v ní nástroje pro měnění současné
situace.
Za druhé bych chtěl, soudruzi, něco říci
k surovinové bázi našich hutí. Je známo,
že ČSSR bude investovat do výroby bohatých
rudných pelet v SSSR. To je rozhodně cesta, jak
naši výrobu zlevnit. Z hlediska paliva, které
je v hutích velkou položkou, půjdeme dále
cestou vstřikování oleje a snad i jiných
paliv do vysokých pecí namísto používání
metalurgického koksu a při výrobě
ocelí cestou zvyšování podílu
bezpalivové výroby ocelí na kyslíkových
konvertorech. S touto cestou se začalo ve Východoslovenských
železárnách a o jejím zavedení
uvažují další závody. Není
ekonomičtějšího způsobu výroby
ocelí, než je výroba v kyslíkových
konvertorech. K tomuto názoru přišli i oceláři,
kteří již několik let pracují
s tandemovými pecemi, jako např. oceláři
závodu Hilton v Kanadě společnosti Steel
Company of Canada.
Za třetí bych chtěl něco poznamenat
k přezaměstnanosti hutí. Ekonomická
pobídka nové soustavy vytváří
tlak na snižování počtu pracovníků.
Proto já sám se domnívám, že
jakkoli stabilizační odvod v současné
době je nutný a potřebný, je to podle
mého názoru opatření provizorní,
které se s realizací nové soustavy přežije.
Závody pochopí - ony totiž budou nuceny pochopit
-, že pracovat produktivně znamená pracovat
moderní technologií, moderním zařízením,
s moderní organizací práce, a to všechno
znamená snižování osazenstva. To je,
soudruzi, zákon života, že čím
je více lidí, kteří se dělí
o bochník chleba, tím menší krajíc
každý může dostat. Ekonomická pobídka
je a bude nutně stimulovat technický rozvoj, aktivitu
a podnikavost. Závody brzy přijdou na to, že
nejdůležitějším technickým
rozvojem v naších podmínkách je likvidace
starých agregátů, intenzifikace výkonných
a obnova starých zařízení moderními.
To povede i k lepšímu využití základních
fondů, a to nejen u hutníků, ale i strojařů.
My, soudruzi, se velmi často s problémem využití
základních fondů setkáváme
ve strojírenství. Já jsem četl v jednom
materiálu, že se dosud nepodařilo najít
reálné možnosti, jak zvýšit využití
základních fondů ve strojírenství,
že neřešitelnou se zdá problematika pracovních
sil, zajištění surovinami, odbyt pro výrobky
a podobné problémy.
Ano, jistě by bylo možno zvýšit časové
využití jakéhokoliv strojního parku,
ať již je z doby Marie Terezie nebo z nejnovějších
časů tím, že by byl zvýšen
počet pracovníků nad stávající
stav, že by byly obstarány další suroviny
a zajištěny další trhy. Avšak, soudruzi,
za jakékoli situace je možno likvidovat staré
stroje, přemístit z nich pracovníky na nové
a výkonnější, tím zvýšit
produktivitu, a nemám-li pak možnost dostat další
suroviny či zajistit si odbyt, mohu například
úspory použít na zkrácení pracovní
doby, vytvořím si více zdrojů, protože
nebudu platit ze starých strojů odpisy, lidé
mohou přejít do nových výrob a služeb.
Jsem přesvědčen, že této věci
nutně, nutně přijdou na chuť všechny
závody, až začnou platit odpisy ze základních
fondů. A že v úspoře surovin jsou rovněž
možnosti, to je rovněž obecně známo.
Vedle likvidace starých agregátů a zařízení
a jejich obměny moderními nebo intenzifikací
nových jde však ještě o mnohé další
záležitosti v technickém rozvoji. Konkrétně
v hutích jde například o zvyšování
kapacit. Jak jsem řekl, my budeme bourat 3 vysoké
pece, což bude umožněno tím, že u
moderních pecí zvýšíme jejich
užitečný objem. Nebo například
uplatnění sovětských zkušeností
používáním odlehčených
ocelářských pánví nám
umožnilo zvýšit váhu taveb z 185 tun na
dnešní průměr 230 tun.
Dále jde o takové problémy technického
rozvoje, jako je např. automatizace. Ve světě
dnes už běží 10 vratných tratí,
které jsou řízeny počítači.
Společnost Granite City Steel má širokopásovku,
kde 16 pracovních válců je vyměňováno
automatikou za 5 minut. V jednom závodě v Anglii
je zapotřebí pouze jednoho muže při
válcování těžkých profilů
do váhy 6 tun. U japonské firmy Fuji Hon Je Steel
Comp. elektronkový počítač řídí
výrobu tlustých plechů. Myslím, že
v oblasti automatiky je v naší metalurgii pole nezorané.
Dále jde o zavedení nových technologií.
Takovou jsou bezesporu kyslíkové konvertory. Loňského
roku bylo ve světě vyrobeno celkem asi 450 mil.
tun oceli, z čehož 99 miliónů bylo již
vyrobeno na kyslíkových konvertorech a kapacita
o 49,5 miliónů tun oceli byla rozestavěna
rovněž na kyslíkových konvertorech.
A to už nejsou malé podíly z celkové
výroby oceli.
Jde o takovou technologii, jako je např. plynulé
odlévání oceli. Jen např. v Sovětském
svazu již loni bylo 15 strojů na nepřetržité
odlévání v provozu a 10 se jich stavělo.
Blíží se tedy náš hutnický
sen, abychom vyráběli hotové výrobky
přímo ze stroje pro nepřetržité
lití.
Nebo tenké plechy. Ve světě dnes začali
vyrábět tenkou ocelovou fólii o tloušťce
4 setin milimetru. Naše stavebníky může
zajímat novinka, že se na ocelové pásy
srážejí hliníkové páry,
čímž vznikají velmi, velmi zajímavé
materiály pro stavebnictví. Otevírají
se tedy další široké perspektivy technického
rozvoje, a to je ve svých důsledcích zase
produktivita, zase ekonomika, technická úroveň
a schopnost konkurovat.
Tím chci říci, že je co řešit,
že jsou schůdné cesty a dokonce některé
cesty už i značně vyšlapané. Dovedli
jsme hodně vysoko výrobu oceli na jednoho obyvatele.
A není důvodu, abychom tam nedovedli i produktivitu,
technickou úroveň a naši ekonomiku.
A nyní bych promluvil ještě ke dvěma
velmi ožehavým problémům naší
současnosti. Domnívám se, že bychom
se měli velmi a velmi zamýšlet v současné
době nad intenzifikací našich hotovních
válcovacích tratí, a to ve svém vlastním
zájmu. Jestliže naše republika např. vyveze
jednu tunu ocelového polotovaru, pak podle Metal Bulletinu
za tuto tunu dostaneme celkem 64 dolarů. Ale vyvezeme-li
např. drát, obdržíme za něj 100
dolarů. A zpracování 1 tuny sochoru na drát
nás stojí zhruba asi 6 dolarů. To znamená,
že každá tuna drátu navíc, kterou
můžeme získat intenzifikací hotovních
válcovacích tratí, nám přinese
do kapsy 30 dolarů. To stojí v současné
době za to.
Vyžaduje to však urychlené dořešení
sepětí zahraničního obchodu s výrobou
a dále, aby naši nejzkušenější
valcíři, kalibráři, elektrikáři,
automatizátoři "sedli si" na jednotlivé
hotovní tratě v naší československé
metalurgii a poradili se, jak je intenzifikovat.
Problém finální výroby je však
i perspektivně velmi závažný. Zkušený
sovětský ekonom dr. Zusman říká,
že podíl investic do válcoven v Sovětském
svazu v letech 1959 - 1962 činil 45% a v EHS v letech
1960 - 1962 dokonce 58%. V USA hodnota základních
fondů válcoven z celkové hodnoty základních
fondů metalurgie činil v r. 1955 dokonce 55%.
My jsme na tom v ČSSR podstatně hůře.
Např. u nás v Třinci činí hodnota
základních fondů válcoven z celkových
základních fondů pouze 17%. Investovali
jsme do železa, do oceli, ale relativně málo
do válcovaného materiálu. Nyní se
nám těžko ruší staré tratě,
jelikož jsme málo investovali do nových. Staré
tratě nám nezaručí konkurenční
schopnost našeho válcovaného materiálu,
vycházejí z nich široké tolerance, nízká
kvalita výrobků. Odmítáme požadavky
zákazníků na nové normy, které
se srovnávají se světovými, protože
je nemůžeme dodržet. Nutíme brát
zákazníky tlustší rozměry, které
se ve strojírenství přirozeně objeví
ve zvýšeném objemu třísek.
Jsme tedy toho názoru, že investice do válcovacích
tratí musí být v centru pozornosti naši
investiční politiky v hutích a že závody
by měly být velmi podporovány v tom, chtějí-li
ze svých vlastních zdrojů postavit si hotovní
tratě pro sortiment žádaný trhem. Jinak
budeme i nadále nuceni realizovat i velmi neefektivní
vývoz surového železa a ocelových polotovarů.
Druhým takovým ožehavým problémem
dneška je sepětí výroby se zahraničním
obchodem. V průmyslovém výboru jsme konstatovali,
že je to nejméně dopracovaná oblast
nové soustavy. Přišli jsme k názoru,
že by bylo možno získat v této oblasti
zkušenosti experimentováním různých
forem, tak, jak se tyto zkušenosti získávaly
v jiných oblastech, které nyní už legalizuje
naše nová soustava. Myslím, že v této
oblasti nejde a nemůže jít o ohrožování
monopolu zahraničního obchodu. Ten přece
je a bude v tom, že stát bude regulovat směry
exportu a určovat druhy zboží, které
se mohou anebo nemohou vyvážet, určí
kvóty zboží, bude mít finanční
kontrolu a mnoho dalších nástrojů monopolu
ve svých rukou.
Myslím, že monopol by se neměl chápat
tak, jako by jen někteří lidé měli
právo prodávat a kupovat. Myslím, že
jsme si monopol zahraničního obchodu zploštili
pouze na jeho organizační formu.
Rychlé dořešení problematiky sepětí
zahraničního obchodu s výrobou je myslím
v současné situaci velmi nutné a prospělo
by k řešení problematiky našeho zahraničního
obchodu.
V našich výsadkách zahraničního
obchodu je řada velmi schopných soudruhů.
Takovými jsou např. ředitel XIII. skupiny
Ferrometu s. Veverka, s. Calta a další. Tito soudruzi
mohou sami potvrdit, že právě těsným
spojením této skupiny s výrobou byly realizovány
dobré obchody s hutním materiálem v oblastech,
které ještě donedávna byly pro Československo,
abych tak řekl "komerční terra incognita".
Tyto dvě věci, to je nutnost všestranné
podpory výstavbě hotovních válcovacích
tratí a nutnost rychlého propracování
problematiky sepětí zahraničního obchodu
s výrobou, vidíme velmi naléhavě a
již nyní na pořadu dne.
Soudružky a soudruzi poslanci! Dnes nejen v naší
metalurgii, ale v celém průmyslu stojíme
z hlediska potřeb naší společnosti,
z hlediska nutnosti kvalitativních změn na startovací
čáře. Naše národní hospodářství
má však dostatek fyzických i morálních
sil, abychom doběhli do cíle podle programu, který
je vytyčen v zákonu o čtvrtém pětiletém
plánu. (Potlesk.)
Podpredseda NZ s. Chudík: Ďakujem, prehovorí
s. Pavol Rapoš.
Posl. Rapoš: Súdružky a súdruhovia
poslanci, chcel by som na dnešnej plenárnej schôdzke,
keď prejednávame návrh štvrtej päťročnice,
hovoriť iba o jednom probléme, a to o svetovom obilnom
probléme, jeho predpokladanom vývoji v jeho blízkej
budúcnosti a prirodzene i jeho dopade na našu ekonomiku,
resp. o nutných záveroch, ktoré si podľa
môjho názoru z tohto musíme vyvodiť.
Hovoril som už o tejto otázke na schôdzke výboru
pre plán a rozpočet, no napriek tomu dve okolnosti
ma viedli k tomu, aby som opäť vystúpil aj v
diskusii na dnešnom pléne. Je to jednak tá
okolnosť, že tento problém sám o sebe
je veľmi naliehavý a dôležitý, to
za prvé. Za druhé je to tá okolnosť,
že som nad týmto problémom ďalej v určitej
miere pracoval a preto by som chcel uviesť niektoré
nové aspekty spojené s uvedenou problematikou. V
čom teda, v krátkosti povedané, spočíva
obilný problém svetový a aké závery
treba z neho vyvodiť. Východiskom mojich úvah
sú dva dôležité údaje medzinárodných
orgánov.
1. Podľa uverejnených údajov OSN obyvateľstvo
sveta v priebehu budúcich asi štyridsať rokov,
t. j. zhruba do konca tohto storočia, resp. tisícročia,
vzrastie približne na dvojnásobok, t. j. z dnešných
vyše troch miliárd na vyše šesť miliárd.
Ak základný predpoklad, z ktorého OSN pri
týchto prepočtoch vychádza, t. j. zachovanie
a udržanie svetového mieru a znemožnenie termonukleárnej
vojny, ak tento predpoklad bude splnený, je možno
bez väčších výhrad údajov
OSN o budúcom raste obyvateľstva uveriť, pretože
doterajší trend vývoja obyvateľstva tomu
plne nasvedčuje.
2. Podľa záverov svetovej demokratickej konferencie,
ktorá sa ne. dávno konala pod záštitou
OSN v Belehrade, v najbližších desiatich rokoch
nastane vážny problém vo výžive
obyvateľstva sveta, čo sa prejaví predovšetkým
v tom, že vznikne vážny svetový obilný
problém. Je pochopiteľné, že okolo tejto
otázky, t. j. okolo problému tzv. explózie
populácie, ako i okolo otázky budúcej výživy
obyvateľstva, sa vedú rôzne úvahy a návrhy,
mnohé z nich sú pre nás neprijateľné.
Nakoniec delegácia nášho Národného
zhromaždenia na Medziparlamentnej konferencii v Ottawe vyjadrila
naše jasné stanovisko k problému; že sa
dívame totiž na ľudí nielen ako na spotrebiteľov,
ale aj ako na výrobcov, že teda hlavná cesta
riešenia je vytvoriť pre ľudí menovite v
rozvojových krajinách spoločensko-ekonomické
podmienky, za ktorých by sa mohli zapojiť do výrobného
procesu na vyššej úrovni produktivity práce.
Inými slovami: hlavnú cestu riešenia problému
vidíme v ekonomickom rozvoji rozvojových krajín.
Nechcem tu teraz sledovať logiku nadhodeného problému
týmto smerom. Pre nás je tu dôležitý
iný aspekt svetového obilného problému,
a to aspekt náš, vnútorný. Aké
závery a opatrenia my musíme uskutočniť,
ako sa máme my pripraviť, aby sme v priebehu budúcich
desiatich i ďalších rokoch obstáli tvárou
v tvár vážnemu problému zabezpečenia
dostatku obilia pre naše potreby.
Domnievam sa, že prvým a najdôležitejším
sprievodným znakom svetového obilného problému
bude rast cien obilia, najmä rast pšenice na svetových
trhoch. Je neobyčajne obťažné, ba priamo
nemožné odhadnúť kvantitatívnu
stránku tohto rastu, no myslím, že za uvedených
predpokladov tento rast cien bude značný, možno
niekoľkonásobný, vychádzajúc
z dnešnej danej úrovne. Je možné, že
tento rast cien bude v celkom inej proporcii. Pritom krajiny,
ktoré budú mať zásoby obilia, nielen
že zarobia na tom, ale nesporne to bude spojené aj
s politickými cieľmi, a pokiaľ sa týka
niektorých západných krajín s prebytkami
pšenice, domnievam sa, že aj s politickým vydieraním.
Naša situácia s krytím vlastných potrieb
u pšenice je taká, že v posledných rokoch
potrebujeme 2,5 - 3 mil. ton pšenice ročne. Asi 60
% z tohto objemu kryjeme vlastnými zdrojmi, každoročnou
úrodou pšenice na našich poliach, a asi 40%
z týchto potrieb dovážame. Výška
tohto dovozu sa v posledných rokoch pohybuje stále
na úrovni okolo 1 mil. ton ročne. Kým predtým
náš tradičný obchodný partner
v dovozu pšenice bol Sovietsky zväz, od roku 1963 dovážame
obilie vo väčšom množstve i z Kanady, pričom
v rokoch 1964 - 1965 vyše 40% celkového dovozu, t.
j. spolu za dva roky niečo menej ako 1 mil. 200 tis. ton
pšenice sme nakúpili v Kanade. (Všetky tieto
údaje sú vypočítané na základe
Štatistickej ročenky ČSSR z r. 1966.)
Z hľadiska našich úvah je dôležité
si uvedomiť, že z dvoch pätín, t. j. 40
% našich potrieb v pšenici sme odkázaní
na dovoz a že v tejto miere, ak teda pomer medzi vlastným
krytím a dovozom bude zachovaný aj v budúcich
rokoch, budeme priamo dotknutí rastom cien pšenice
na svetových trhoch. Je pravda, že asi polovičku
dovozu pšenice sme v posledných rokoch realizovali
zo Sovietskeho zväzu, kde tento problém stojí
ináč, kde spolupráca so Sovietskym zväzom
nepodlieha konjunkturálnym výkyvom. No v tej či
onej miere to bude platiť i vo vzťahu k pšenici
dovážanej zo Sovietskeho zväzu, avšak z
iného, medzinárodne politického hľadiska.
Myslím, že je prirodzenou snahou každého
štátu, ktorý má pre to vhodné
podmienky, aby si kryl potrebu výživy obyvateľstva
z vlastných zdrojov. Avšak k tomu pristúpi
tá okolnosť, že sa zákonite očakáva
prudký rast cien obilia vo svete, stáva sa táto
snaha priam nutnosťou. Pričom snaha maximálne
využívať vlastné možnosti pre riešenie
výživy obyvateľstva nemožno charakterizovať
ako snahu po nejakej autarkii. Podpredseda vlády súdruh
Černík uviedol, že rastie počet krajín,
ktoré prestávajú byť sebestačné
vo výžive obyvateľstva a že medzi nimi,
na vlastnú škodu, patrí aj Československá
socialistická republika.
Ak teda nechceme, aby sme museli platiť za 10 rokov niekoľkonásobné
ceny pšenice výrobkami nášho strojárenského
a metalurgického priemyslu, ktorých svetové
ceny (výrobkov) sotva do tej doby porastú významnejšie,
ak nepôjdu naopak dolu, ako sa to dá očakávať
u cien áut. Potom nám skutočne zostáva
jediná cesta, a to hľadať vlastné domáce
možnosti.
Skúsme preto zamyslieť sa nad možnosťou
riešiť potrebu jedného milióna ton pšenice
a nadhodiť niektoré aspekty tohto problému
lepším využitím domácich zdrojov.
Nie som odborník v oblasti ekonomiky poľnohospodárstva
a nemôžem zachádzať do dielčích
aspektov, no blízke sú mi celkové národohospodárske
úvahy, a preto aj ja by som sa chcel pohybovať na
tejto rovine.