Předseda NS s. Laštovička: Děkuji
posl. Krejčímu. Hlásí se ještě
někdo do rozpravy? (Nikdo se nehlásil.)
Soudružky a soudruzi, ze zprávy posl. Šmehlíkové
i z vystoupení s. posl. Krejčího bylo patrno,
že předloha byla mimořádně široce
projednávána, že nejasnosti byly do hloubky
osvětleny po dodatečných prozkoumáních,
a že tedy výbory NS došly nakonec k jednoznačnému
závěru a k doporučení návrhu
ke schválení. Přitom je třeba říci,
že pojištění se týká pouze
rostlinné výroby, kdežto ostatní druhy
zemědělské výroby, jako je živočišná
výroba a ostatní věci, podléhají
pojištění dobrovolnému. Shodli jsme
se však v tom, že je třeba zajistit rostlinnou
výrobu pojištěním povinným.
Jestli se nikdo nehlásí do rozpravy, dám
o návrhu zákona hlasovat. Kdo je pro přijetí
tohoto návrhu zákona o pojišťovnictví
podle zprávy poslankyně Šmehlíkové,
nechť zvedne ruku! (Děje se.) Je někdo
proti? Nikdo. Zdržel se někdo hlasování?
(2 poslanci).
Národní shromáždění tímto
schválilo návrh zákona o pojišťovnictví
podle společné zprávy výborů
ústavněprávního, výboru pro
národní výbory, výboru pro plán
a rozpočet a výboru zemědělského.
Přistoupíme k třetímu bodu pořadu,
kterým je
3. Návrh výboru ústavněprávního
a výboru kulturního na vydání zákona
o periodickém tisku a o ostatních hromadných
informačních prostředcích (tisk 94).
Prosím poslance dr. Němce, aby odůvodnil
návrh zákona.
Posl. dr. Němec: Soudružky a soudruzi poslanci!
Z pověření výborů ústavněprávního
a kulturního předkládám podle 1. odstavce
52. článku ústavy návrh těchto
výborů, aby se NS usneslo na zákoně
o periodickém tisku a o ostatních hromadných
informačních prostředcích.
Periodický tisk a ostatní hromadné informační
prostředky, pod kterýmžto pojmem rozumíme
zpravodajské i ostatní publicistické části
rozhlasového a televizního vysílání
a zpravodajský film, jakož i zvukové a obrazové
záznamy a pochopitelně také agenturní
zpravodajství, mají v naší socialistické
společnosti pevné místo a významné
poslání. Jejich význam vysoce ocenil XIII.
sjezd Komunistické strany Československa, když
podtrhl informativní, výchovnou i organizátorskou
úlohu, kterou hrají jako zákonitý
článek politické soustavy naší
země a jíž se aktivně podílejí
na rozvoji naší společnosti. Jsou bezesporu
důležitým mobilizačním činitelem
v úsilí za další růst morálně
politické jednoty všeho československého
lidu.
Každý zákon, který projednáváme
a schvalujeme, nese v sobě významnou pečeť
doby, kdy je projednávám a schvalován, jeho
obsah i cíle, k nimž směřuje, jsou podmíněny
místem i časem i současným stupněm
rozvoje společnosti a jejích potřeb, jimž
má sloužit. Proto dovolte, abych se alespoň
krátce zmínil právě o těchto
místních a časových podmínkách,
v nichž zákon schvalujeme, a v nichž, bude-li
vámi, soudružky a soudruzi poslanci, schválen,
bude platit.
XII. i XIII. sjezd Komunistické strany Československa,
vedoucí síly naší společnosti
i státu, charakterizovaly současnou etapu našeho
společenského života jako etapu dalšího
rozvoje socialistické společnosti. Návrh
zákona o periodickém tisku a ostatních hromadných
informačních prostředcích projednáváme
právě v této etapě, kdy tvůrčí
ruch v oblasti teorie i praxe naplňuje usnesení
a závěry XIII. sjezdu naší strany. Zabýváme
se jím krátce před tím, než budeme
projednávat pro další rozvoj naší
společnosti nesmírně důležitý
návrh zákona o 4. pětiletém plánu.
Zákon o tisku má vstoupit v platnost 1. ledna příštího
roku. Tedy v době, kdy bude široce uplatněna
řada dalších opatření, která
urychlují komplexní realizaci nové soustavy
řízení a plánování národního
hospodářství. Má platit v době,
kdy se bude daleko silněji prosazovat věda i technika
v naší společnosti jako jeden z nejdůležitějších
nástrojů nové soustavy a kdy vědecko-technická
revoluce, jejíž úlohu i význam výrazně
zdůraznil XIII. sjezd strany, si vyžádá
další růst uvědomění,
ale i vzdělání všeho lidu.
Tento životadárný kvas, hluboká vědecká
analýza současného stavu i hledání
nových cest, abychom dokázali plně a ještě
lépe využít všechny přednosti a
výhody socialistické společnosti i její
rezervy k vytvoření předpokladů pro
splnění velkého Leninova odkazu - vybudování
komunistické společnosti - probíhají
ve složitých podmínkách současné
mezinárodní situace. Vzájemný poměr
sil v mezinárodním měřítku
charakterizuje na jedné straně velké mírové
úsilí zemí socialistického tábora
a zejména SSSR, na druhé pak dobrodružná
válečná provokace imperialistických
sil ve Vietnamu. Na okraji tohoto dění je svým
způsobem i záhadná činnost čínských
rudých gard a politika oslabování jednoty
socialistických sil vedoucími čínskými
představiteli, jež pod pseudorevolučními
frázemi objektivně nahrávají temným
válečným silám.
Souhrn těchto domácích i zahraničních
otázek plně charakterizuje potřebu, aby náš
lid byl úplně, pravdivě a pohotově
informován, aby periodický tisk i ostatní
hromadné informační prostředky spoluvytvářely
socialistické veřejné mínění,
shromažďovaly podněty, zkušenosti i kritické
pohledy, organizovaly tvůrčí diskuse i polemiky,
a tak plnily onu nesmírnou důležitou funkcí
nástroje, který rozvíjí aktivně
socialistické společenské vztahy, prohlubuje
socialistickou demokracii a podíl lidových mas na
řízení a rozvoji státu a který
současně přispívá k upevnění
socialistické zákonnosti.
Není sporu o tom, že tisk, rozhlas i televize mají
vynikající podíl na tom, že informovanost,
rozhled i znalosti průměrného občana
naší země vysoce převyšují
úroveň znalostí průměrného
občana kteréhokoliv kapitalistického státu.
Naši občané, kteří odjíždějí
do západních zemí a mají možnost
si v rozhovorech i jinak tuto skutečnost prověřit,
jí bezvýhradně potvrzují. Stejně
tak rozhovory a diskuse s řadou návštěvníků
zejména z kapitalistických zemí svědčí
o tom, že stupeň informovanosti našich občanů,
jejich schopnost správné analýzy řady
mezinárodních problémů jsou jevem,
na který jsme bezesporu hrdí. Předsjezdová
diskuse, bohatá výměna názorů
i posjezdová informace a tvůrčí aktivní
přístup většiny novinářů
k dobrému plnění těch úkolů,
které pro oblast jejich činnosti vytyčil
XIII. sjezd a jež mají i mohou přispět
ke splnění jeho usnesení, jsou toho dokladem.
Je však také pravda, že zkoumáme-li některé
nesprávné názory a nepochopení našich
opatření nebo nesprávný výklad
některých otázek mezinárodních
vztahů, jak se ojediněle objevují u našich
občanů (a mezi nimi zvlášť u mladých),
zjišťujeme, že zdrojem takových názorů
je i tisk, rozhlas a televize, že mají svůj
původ v článku, rozhlasovém vysílání
či záběru televizní kamery, že
i dobře míněná reportáž
mívá opačný dopad, že povrchní
pohled a nesprávné srovnávání
života u nás i jinde, vyvolává často
opačný než zamýšlený účinek.
Shrneme-li tedy dosavadní zkušenosti z práce
periodického tisku a ostatních hromadných
informačních prostředků, z toho, jak
plní svou úlohu být jednou z nejmocnějších
zbraní boje strany za získání vlivu
na masy, za jejich komunistické uvědomění,
jedním z nejdůležitějších
prostředků výchovy a organizace pracujících,
docházíme k závěru, že pozitivní
jevy i skutečnosti nad negativními vysoce převažují,
že však je třeba, a to v zájmu dalšího
rozvoje naší socialistické společnosti,
vytvořit nové a ještě lepší
podmínky pro působení a činnost periodického
tisku i ostatních hromadných informačních
prostředků.
Vedle závěrů XIII. sjezdu KSČ a významného
usnesení předsednictva ÚV KSČ k aktuálním
otázkám stranického vedení tisku a
ostatních masových prostředků ideového
působení, o němž v těchto dnech
přinesl informaci stranický tisk, je to i dnes navrhovaný
zákon, jehož smyslem je dát pro celou tuto
oblast novou právní úpravu plně odpovídající
současným potřebám rozvoje naší
společnosti, a to takovou právní úpravu,
která by dokázala postihnout i budoucí potřeby,
bezesporu náročnější a ještě
progresívnější. Je třeba otevřeně
konstatovat, ze dosavadní právní úprava,
která byla dostatečně pokroková a
plně odpovídala potřebám místa
i času v době, kdy k ní došlo, dnes
již naprosto nevyhovuje.
Není za prvé v souladu s platnou socialistickou
ústavou našeho státu a plně nezajišťuje
ústavně zaručenou svobodu tisku i slova,
ochranu společnosti i jednotlivých jejích
členů před nepravdivými informacemi,
nedává dostatek podmínek pro potřebnou
vzájemnou spolupráci státních orgánů
a socialistických organizací na jedné straně,
a novinářů, pracovníků rozhlasu,
televize i zpravodajských agentur na straně druhé,
nevyjadřuje ani potřebnou míru odpovědnosti
novinářů a pracovníků rozhlasu
a televize a to nejen odpovědnosti politické, odborné,
ale také trestní, a konečně vůbec
neřeší otázky tiskového dohledu
státního orgánu, a nezabezpečuje tak
plně společensky nutnou a potřebnou ochranu
státního, služebního a hospodářského
tajemství.
Vycházeje z těchto nedostatků dnešní
právní úpravy, z toho, že již zastarala
a byla životem překonána, sleduje dnes předkládaný
návrh zákona v souladu se zněním ústavy,
zejména jejího článku 28, tyto základní
cíle:
1. rámcově vyjádřit a zákonem
schválit poslání periodického tisku
a ostatních hromadných informačních
prostředků, a tím určit na daném
stupni společenského vývoje jejich místo
a poslání v socialistickém společenském
zřízení naší země;
2. lépe než doposud zabezpečit zdroje informací
pro periodický tisk a ostatní hromadné informační
prostředky, a vytvořit tak potřebné
předpoklady pro jejich informační, propagandistickou,
organizátorskou a výchovnou činnost;
3. vytvořit podmínky pro potřebnou a maximálně
účinnou i oboustranně prospěšnou
součinnost státních orgánů
a socialistických organizací s tiskem, rozhlasem
a televizí a stanovit potřebné záruky
pro jejich vzájemnou spolupráci na principu soudružských
vztahů;
4. vytvořit podmínky pro úplnost a pravdivost
obsahu periodického tisku a ostatních hromadných
informačních prostředků, pro jejich
pohotovost i pro to, aby se stalo samozřejmostí
vzájemně a včas reagovat na iniciativu a
kritiku jimi zprostředkovanou;
5. zabezpečit ochranu zájmů společnosti,
jednotlivých občanů a jejich organizací
proti zneužití svobody projevu slova a tisku;
6. vyjádřit základní úkoly
a povinnosti i práva vydavatelů, ale také
šéfredaktorů a redaktorů a jim na roveň
postavených pracovníků.
Jsem přesvědčen, že návrh předložený
ústavněprávním a kulturním
výborem, který správně a komplexně
řeší složitou problematiku periodického
tisku a ostatních hromadných informačních
prostředků, účelně ji doplňuje
otázkami státního dohledu, řeší
rozšiřování periodického tisku
i postavení zahraničního tisku a agentur
a který také doplňuje trestní zákon
a charakterizuje nový trestní čin tiskové
nedbalosti, bude dobrým příkladem cílevědomé
a účelné zákonodárné
úpravy, jež najde své ocenění
a uznání nejen u nás doma, ale i v zahraničí.
Odpovídám tím na otázky, které
se při přípravě tohoto zákona
objevily v diskusi a vyjadřovaly pochybnost, zda navrhovaný
zákon není v rozporu se zákony o Československém
rozhlasu a Československé televizi z r. 1964 a Československé
tiskové kanceláři z r. 1965. Je třeba
poznamenat, že tyto zákony neřeší
otázky, jež upravuje nově předložený
návrh. Tiskový zákon ve svých ustanoveních
a podrobnějším vymezení poslání
těchto hromadných informačních prostředků
na shora citované zákony navazuje a účelným
způsobem je doplňuje. Je také logické,
že nepostihuje neperiodický tisk, který má
být řešen samostatným vydavatelským
a nakladatelským zákonem, což bude lépe
vyhovovat potřebám a podmínkám této
oblasti našeho života.
Soudružky a soudruzi! Na 11. schůzi Národního
shromáždění koncem června tohoto
roku, jsme hovořili o zkušenostech ze zákonodárné
činnosti našeho Národního shromáždění,
hodnotili jsme kvalitu a účinnost námi schválených
zákonů, to, jak se nám daří,
aby odpovídaly plně zvýšeným
potřebám naší společnosti, naší
socialistické výstavby. Návrh zákona,
který dnes projednáváme, je dalším
dokladem prohloubení zákonodárné činnosti
Národního shromáždění.
Již v úvodu jsem uvedl, že návrh předkládá
výbor ústavněprávní a výbor
kulturní, na základě článku
52, odstavce 1 Ústavy Československé socialistické
republiky. Chci proto zdůraznit, že to je prvý
zákon, který je předkládán
z iniciativy výborů Národního shromáždění
a mohu jen dosvědčit, že jeho příprava
plně prokázala správnost a pružnost
této formy zákonodárné iniciativy.
Přihlédneme-li k tomu, že ústavněprávní
výbor projednal zásady tohoto zákona na své
schůzi 19. července a že dnes, 25. října,
tj. za 3 měsíce, je předložen plénu
NS, pak je to doba jistě velmi krátká, doba,
v níž se podařilo na minimum snížit
čas, který je obvykle spojen s širokým
meziresortním připomínkovým řízením.
Přitom již k paragrafovanému znění
zákona zaslala své velmi zasvěcené
a dobře fundované stanovisko na základě
vyjádření jednotlivých resortů
vláda Československé socialistické
republiky. Téměř všechny její
připomínky byly respektovány a jsou v předloženém
znění zapracovány.
Chtěl bych také vysoce ocenit iniciativní
a dobrou práci Svazu československých novinářů,
zejména jeho předsednictva, které pro přípravu
zákona poskytlo potřebné podklady a jehož
členové se velmi aktivně podíleli
jak v diskusních zásadách, tak k formulacím
těchto zásad v paragrafovaném znění,
a vyjádřit dík řadě právních
expertů za účinnou spolupráci.
Cíle, o nichž jsem hovořil, jsou vyjádřeny
v předloženém návrhu v devíti
částech a celkem 30 paragrafech. Návrh obsahuje
podrobnou důvodovou zprávu a myslím, že
proto není nutné podrobně rozvádět
smysl jednotlivých paragrafů a jejich formulaci.
Domnívám se však, že je třeba zdůraznit,
že i důvodová zpráva má poněkud
jiný charakter, než tomu bývá u vládních
návrhů zákona, neboť v některých
svých pasážích osvětluje smysl
právních formulací, jejich výklad
by nemusel být vždy jednotný. Jelikož
v našem právním řádu právo
vysvětlovat smysl jednotlivých norem tehdy, když
dojde k nejasnosti nebo k rozporu ve výkladu, přísluší
jedině Národnímu shromáždění
jako zákonodárnému orgánu, doporučují
předsednictvu NS, aby zvážilo, zda by důvodová
zpráva neměla být vhodným způsobem
publikována, a mohla tak sloužit jako oficiální
výklad Národního shromáždění.
Nyní dovolte ještě několik slov k jednotlivým
částem navrhovaného zákona.
V části prvé - v základních
ustanoveních - jež zahrnují § § 1
až 3, je vyjádřeno poslání periodického
tisku a ostatních hromadných informačních
prostředků tak, jak vyplývají ze socialistické
ústavy, zejména z článků 8,
19 a 28. Ústavou zaručená práva svobody
projevu slova a tisku a také míra těchto
svobod, jež nesmějí být zneužity
proti našemu společenskému zřízení
a jeho zájmům, je dána i základní
skutečností, kterou vyjádřil již
druhý odstavec 28. článku ústavy a
je vyjádřena i v druhém odstavci prvního
paragrafu navrhovaného zákona v tom, že vydavatelské
a tiskové podniky, rozhlas, televize, film a jiné
hromadné informační prostředky se
dávají k dispozici pracujícím a jejich
organizacím, jsou tedy ve společenském vlastnictví
a nemohou být předmětem soukromého
podnikání. Tím jsou dány i materiální
záruky pro poslání periodického tisku
a ostatních hromadných informačních
prostředků, které je vyjádřeno
v §2 navrhovaného zákona a které myslím
sluší se plně ocitovat, neboť se stává
společensky závazným zákonným
ustanovením a základem pro další podstatné
zvýšení účinnosti a zdůraznění
poslání tisku a ostatních hromadných
informačních prostředků v naší
společností. Para graf 2 vyjadřuje jejich
poslání takto:
"poskytovat včasné, pravidelné, všestranné
a co nejúplnější informace o událostech
ze všech oblastí života v Československé
socialistické republice i v zahraničí;
prosazovat zájmy socialistické společnosti
a všestranně napomáhat k uskutečňování
jejích cílů;
spolupůsobit při rozvíjení socialistického
vědomí občanů v duchu zásad
ústavy a ideí politiky KSČ jako vedoucí
síly ve státě a společnosti;
tlumočit a spoluvytvářet socialistické
veřejné mínění a zvyšovat
jeho úlohu při rozvíjení socialistické
demokracie v životě společnosti;
přispívat ke zvyšování politické
a kulturní úrovně občanů a
jejich odborných znalostí;
napomáhat tvůrčímu úsilí
občanů a uplatňování jejích
aktivní účasti na správě a
řízení státu a na hospodářské
a kulturní výstavbě země."
Takto formulované poslání tisku a ostatních
hromadných informačních prostředků
dává plné předpoklady pro to, aby
byly zaručeny ústavní zásady svobody
projevu tisku a slova v rámci politických potřeb
rozvoje naší socialistické společnosti
a poslání těchto prostředků
ve smyslu socialistického humanismu. Náš tisk,
rozhlas i televize budou sloužit zájmům našeho
lidu, zájmům socialismu a míru. U nás
se nemůže stát, aby na televizní obrazovce
vystoupil někdo, kdo by doporučoval atomové
vraždění tak, jako nedávno ve Spojených
státech severoamerických jejich bývalý
president pan Eisenhower.
Druhá část navrhovaného zákona
se týká vydávání periodického
tisku a je uvedena v § § 4 - 9. K této části
dovolte, aby podtrhl zejména 3 otázky:
je to za prvé nový registrační systém
vydávání tisku, který nahrazuje dosavadní
licenční systém, kdy bylo třeba, aby
vydavatel získal povolení udělením
koncese, tedy administrativním aktem státu. Nijak
nezakrýváme, že i nově navrhovaný
registrační systém ještě neodpovídá
našemu cílovému přání,
to znamená dojít ke stavu, kdy by vydavatel mohl
pouze oznamovat vydávání periodického
tisku, a tak by prostou deklarací - sdělením
svého úmyslu - vzniklo již vydavatelské
oprávnění. Jsou to zejména materiálně
výrobní problémy našeho papírenského
průmyslu a polygrafie, které tomu brání.
Nepochybuji o tom, že přijatá opatření
v oblasti výroby umožní v dohledné době
tuto ještě progresívnější
formu v praktické činnosti uplatnit jako jejich
logický důsledek,
za druhé je to skutečnost, že jediným
centrem pro registraci se stává ministerstvo školství
a kultury, které tak bude plnit úlohu státního
orgánu pro řízení celé oblasti
tisku a ostatních hromadných informačních
prostředků a bude účinně koordinovat
jejích potřebné materiální
i ostatní podmínky, a to i otázky mzdové,
honorářové, investiční a plánovací
politiky.
Pokud jde o registraci vědeckého tisku, který
je vydáván Československou akademií
věd, popř. Slovenskou akademií věd,
vyplývá součinnost těchto nejvyšších
vědeckých institucí s ministerstvem školství
a kultury, či chcete-li, naopak, již ze zákonů
č. 54/63 a č. 74/63 Sb. Nebylo proto třeba
vyhovovat návrhům některých poslanců,
aby tato součinnost byla výslovně zahrnuta
v zákoně. Stejně tak zákon nijak nevylučuje
součinnost ministerstva zahraničních věcí
při registraci zahraničního tisku.
Za třetí dodávám, že za změnu
registračních podmínek ve smyslu odst. 3
§ 6 nepovažujeme odvolání šéfredaktora,
nýbrž teprve ustanovení nového, a že
i údaje obsažené v § 9 nevylučují
možnost na každém vydání periodického
tisku uvést i další údaje, jež
uzná za vhodné vydavatel a že pod pojmem cena
rozumíme i údaj o bezplatném rozšiřování.
Část třetí určuje postavení
vydavatele, šéfredaktora a redaktorů v §
§ 10 - 12 a zejména daleko výrazněji
než doposud určuje jejich odpovědnost. I když
za konkrétní obsah jednotlivého vydání
novin nebo časopisů odpovídá především
šéfredaktor, nijak se tím nesnižuje povinnost
vydavatele, která však, i když je především
pochopitelně politická, i po právní
stránce vyjádřena ustanoveními o zániku
registrace a jež vyplývá z předpisů
občanskoprávních, které určují
jeho povinnost k náhradě škody a z příslušných
předpisů trestních.
Zákon také nevylučuje, aby vydavatel, např.
společenská organizace, zřídil vydavatelský
podnik a svá práva přenesl na ředitele
nebo vedoucího takového podniku a určil i
příslušnou podřízenost šéfredaktora
tomuto řediteli. Takové opatření,
a v praxi jich máme mnoho, zejména v kombinaci vydavatelství
periodického tisku s nakladatelskou činností,
nijak ovšem nesnižuje zákonem stanovenou odpovědnost
vydavatele i šéfredaktora. Jestliže předsednictvo
NS rozhodne o publikaci důvodové zprávy doporučuji
její doplnění právě o citovaný
odstavec, a to proto, že vznikají některé
pochybnosti, zejména o služební podřízenosti
šéfredaktorům také ředitelům
příslušných vydavatelských podniků.
Paragraf 10 v odstavci 2 vyhovuje všem potřebným
praktickým otázkám rozdílného
postavení redakčních rad a dává
zde plné právo vydavateli stanovit jiný než
pouze pomocný a poradní charakter redakční
rady a plně také v odst. 5 stanoví odpovědnost
osob, které v podstatě plní funkci šéfredaktora,
i když jejich služební postavení a jejich
označení je vyjádřeno v tom kterém
tiskovém nebo jiném orgánu jinak. Tím,
že vydavateli periodického tisku mohou být
jen socialistické organizace, stávají se
šéfredaktoři i redaktoři, pokud se podílejí
ve smyslu tohoto zákona na plnění úkolů
společnosti a státu, veřejnými činiteli
ve smyslu odst. 9 § 89 trestního zákona a požívají
příslušnou ochranu veřejného
činitele. Nebylo třeba dikci citovaného paragrafu
trestního zákona znovu zde opakovat. O tom, jsou-li
v tom kterém případě veřejnými
činiteli, rozhodne podle povahy konkrétního
případu soud.
Považuji za důležité zdůraznit
povinnost, kterou určuje zákon, tj. pravdivost a
původ každé informace ověřovat
s péčí přiměřenou okolnostem
případu, a dále i tu skutečnost, že
zákon poskytuje plnou ochranu osobám, které
poskytly šéfredaktorovi nebo ostatním redaktorům
pravdivé údaje a sdělení pro informace
určené k uveřejnění a ukládá
jim povinnost mlčenlivosti. Té může
zprostit šéfredaktora nebo redaktora jenom ta osoba,
která pravdivé, a to zdůrazňuji, pravdivé
informace poskytla.
Čtvrtá část vyjadřuje součinnost
státních orgánů, hospodářských,
společenských i jiných organizací
s šéfredaktory, redaktory i představiteli ostatních
hromadných informačních prostředků,
a to v § § 13 až 15. Jde o důležitá
ustanovení, jež směřují k tomu,
zajistit vzájemnou spolupráci a těsnou součinnost
a vztahy vzájemné důvěry, aby tisk
i ostatní hromadné informační prostředky
mohly plnit své základní poslání,
které pro ně vyplývá z usnesení
XIII. sjezdu strany i z citovaného již § 2 tohoto
zákona, bude-li schválen. Zákon zde stanoví
povinnost informace, povinnost zaujmout stanovisko ke společensky
prospěšným návrhům, doporučením
i podnětům i k závažné společenské
kritice, stanoví formy i termíny pro uveřejnění
i právo společenských organizací žádat
potřebný prostor pro takové návrhy
a náměty. Současně však, a to
v § 13 odst. 3 přesně vymezuje právo,
kdy státní orgány a organizace, vědecké
a kulturní instituce, hospodářské
organizace jsou přímo povinny odmítnout poskytnutí
informace nebo přístup k ní, a to tehdy,
obsahuje-li
a) skutečnost tvořící předmět
státního, hospodářského nebo
služebního tajemství,
b) skutečnost, jejíž zveřejnění
by prokazatelně mohlo poškodit zájmy státu
nebo společnosti nebo
c) skutečnost, jejíž zveřejnění
je v rozporu se zásadami ochrany práv občanů.
Toto ustanovení nesmí ovšem zadat příčinu
k formálnímu odmítnutí informace,
ke krytí vlastních nedostatků té které
organizace či k záměně podružných
otázek za hlavní a podstatné.
Zákon však nevylučuje možnost, aby poskytly
redaktorům pro jejich vlastní informovanost i informace,
které nejsou určeny ke zveřejnění,
které však slouží pro jejich orientaci,
pro pochopení potřebných souvislostí
společenského vývoje a v podstatě
k vytvoření podmínek jejich kvalifikované
a účinné práce. V takových
případech pochopitelně nesmějí
být tyto informace uveřejněny.
Paragraf 14 odst. 2 navrhuji pozměnit poněkud dosavadní
formulaci. Doporučuji formulovat takto:
šéfredaktor je povinen uveřejnit stanovisko
státního orgánu, instituce nebo organizace
ve vhodné formě a odpovídajícím
rozsahu po vzájemné dohodě v periodickém
tisku v jednom z nejbližších připravovaných
vydání, v rozhlase a televizi v jednom z nejbližších
obdobných vysílání, a to zpravidla
do jednoho měsíce.
Tato formulace lépe vystihuje současný stav
i technické možnosti a respektuje i delší
časové lhůty u periodik s dvouměsíčním
či ještě delším intervalem.
Konečně § 15 výrazně vyjadřuje
součinnost státních orgánů
i vydavatelských organizací se Svazem československých
novinářů, na Slovensku se Svazem slovenských
novinářů, jejichž postavení jako
dobrovolných společenských organizací,
jak to konec konců vyplývá z ústavy,
je významným článkem politické
soustavy naší země a který získává
i v zákoně konzultativní statut, neboť
zákon zavazuje státní orgány a vydavatele
projednávat s ním všechny zásadní
otázky týkající se tisku a práce
novinářů. Rozumíme tím pochopitelně
volené orgány Svazu československých
novinářů jako dobrovolné společenské
organizace, a nikoli odborové nebo jiné organizace
zaměstnanců tohoto svazu, případně
jednotlivých tiskových orgánů.
Bude i účelné v odstavci 2 § 15 upravit
poněkud jinak formulaci, a to takto:
Vzájemnou spoluprací vytvářejí
státní orgány a vydavatelé podmínky
pro úspěšný výkon novinářské
práce redaktorů a napomáhají tak k
tomu, aby Svaz novinářů mohl podle svých
stanov plnit své poslání.
Navrhuji tuto změnu: Proti původnímu znění
vynechat poslední konec věty, který po mém
soudu by mohl vyvolat dojem určitého ovlivňování
státními orgány a takový výklad
by byl v přímém rozporu s našimi úmysly.
Pátá část určuje podmínky
pro ochranu proti zneužívání svobody
projevu slova a tisku a myslím, že úspěšně
vyjadřuje dvoustrannost tohoto problému a jeho dialektickou
jednotu: jak ochrany občana, tak také ochrany společnosti
včetně povinnosti vydavatele k náhradě
škody, která by byla způsobena organizaci nebo
občanům obsahem periodického tisku nebo jiného
hromadného informačního prostředku.
Zákon zřizuje Ústřední publikační
správu a její územní orgán,
tj. Slovenskou publikační správu a ukládá
vládě, aby stanovila ministra, který bude
za její práci odpovídat. Přitom její
funkci a právo přesně vymezuje v tom smyslu,
aby dbala, aby nebyly uveřejněny informace, které
obsahují skutečnosti tvořící
předmět státního, hospodářského
nebo služebního tajemství. Jenom v takových
případech má Ústřední
publikační správa právo pozastavit
uveřejněni popř. rozšiřování
informace, ovšem i tato její rozhodnutí jsou
přezkoumatelná na základě návrhu
vydavatele krajským soudem, a to podle řízení,
pro něž platí občanský soudní
řád. Jinak má Ústřední
publikační správa pouze možnost upozornit
na nevhodné informace, přičemž toto
upozornění nemá žádnou právní
závaznost. Tato ustanovení zákona bezesporu
podstatně zvyšují odpovědnost šéfredaktorů,
redaktorů i vydavatelů.
Šestá část v § § 19 a 20 přináší
ustanovení, která mají posílit zásadu
pravdivosti informací a chránit jak jednotlivé
občany, tak i jednotlivé organizace, aby mohly dosáhnout
nápravy, aby došlo k rychlé a pružné
nápravě morálních škod, pokud
byly způsobeny informací, nepravdivými nebo
zkreslenými údaji, a to formou opravy těchto
údajů. Určuje i povinnost vzájemné
dohody o způsobu opravy, o jejím umístění
i potřebných časových termínech.
Chtěl bych zdůraznit, že tato zákonná
úprava je v přímém rozporu s funkcí
tiskové opravy tak, jak byla uzákoněna v
tiskovém zákonodárství buržoazní
Československé republiky a jak je uzákoněna
v řadě kapitalistických států.
Vychází totiž na rozdíl od těchto
buržoazních oprav nikoliv ze zásady formální
pravdy, ale naopak ze zásady materiální pravdy,
a vylučuje tak jakýkoli formalismus v této
tak důležité otázce ochrany cti i dobrého
jména občanů i organizací. Ve sporných
případech je to opět soud, který rozhodne
a který tak vylučuje případné
zneužití nebo pokus o omezování tohoto
práva ochrany osobnosti i organizací.
Sedmá část o rozšiřování
periodického tisku vytváří proti současné
praxi nové podmínky, neboť dává
možnost, aby vydavatel k rozšiřování
nepoužíval jen služeb Poštovní novinové
služby, doposud monopolního zařízení,
distribuce novin a časopisů, ale bude-li to považovat
za výhodnější, aby si distribuci svého
tisku zařídil sám. Není snad třeba
zdůrazňovat, že jde o další nový
progresívní prvek navrhovaného zákona,
který je plně v souladu i s novou soustavou řízení
a plánování našeho národního
hospodářství, který vytváří
předpoklady pro to, aby socialistický trh působil
i v této sféře, zejména periodického
tisku. Přitom jde o vztah oboustranný, který
dává i Poštovní novinové službě
právo přijímat rozšiřování
určitého periodického tisku, ale i odmítnout
pro něj nevýhodné smlouvy.
Osmá část v § § 22 - 26 upravuje
postavení zahraničního tisku, jeho dovozu
a rozšiřování, akreditací zahraničních
novinářů i postavení zahraničních
zpravodajských agentur, a to plně v souladu s mezinárodními
dohodami a úmluvami, které byly podepsány
naší republikou. Jde zejména o Světovou
poštovní úmluvu z r. 1964 a o další
mezinárodní smlouvy.