Shrneme-li tedy některé úkoly pokud jde o výchovné prostředí a způsob výchovy, pak jedním z prvořadých úkolů je zabezpečit dobrou úroveň osobní hygieny žáků, obecné i celkové hygieny škol a výchovných zařízení. Současně s tím dbát o stále větší uplatňování zdravotnických hledisek a zásad bezpečné práce při organizování života dětí a mládeže ve škole i při mimoškolní činnosti.

Především půjde o další prohlubování ambulantní, preventivní i léčebné péče o děti až do 15 let v rámci obvodního systému, o rozšiřování ambulantní a lůžkové péče o děti s chronickými chorobami, zejména pro děti tělesně, duševně a smyslově vadné. V preventivní a léčebné péči bude nutno se zaměřit více než dosud na ochranu duševního zdraví a na spolupráci při výchovných problémech dětí.

Soudružky a soudruzi poslanci, z toho, co jsem zde řekla, se ukazují některé závažné problémy při uplatňování zákona. Bude záležet na nás, jak se nám podaří do řešení těchto otázek zapojit širokou veřejnost.

Kulturní výbor NS po pečlivém projednání navrhuje plénu NS předložený návrh zákona o péči o zdraví lidu ke schválení. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Kobosilové. Do rozpravy jsou přihlášeni ještě soudruzi poslanci Katolický, Pražák, Šmehlíková, Kozelka, Bilková, Dobiáš, Hanzlík, Sedláček, Škula. Vzhledem k tomu přerušuji schůzi do 14.30 hod.

Předseda NS s. Laštovička (zvoní): Soudružky a soudruzi poslanci, pokračujeme v přerušené schůzi v rozpravě k zákonu o zdraví lidu. Do rozpravy, jak jsem uvedl, je přihlášeno 9 poslanců. Uděluji slovo poslanci Katolickému.

Posl. Katolický: Soudruzi poslanci, dovolte mi, abych v souvislosti s projednáváním zákona o péči o zdraví lidu přispěl několika slovy jak se lidově říká s trochou do mlýna. Ve svém vystoupení nemíním zdůrazňovat význam vlivu racionální výživy na zdraví lidu. Nosil bych zbytečně dříví do lesa a také zdaleka neřekl to, co jistě učiní mnohem kvalifikovaněji povolanější soudruzi ze zdravotního výboru. Chtěl bych se však s vámi podělit o některé úvahy, které staví do popředí ekonomická stránka problematiky správné výživy. Mám totiž za to, že jsou to právě ekonomická hlediska, která neumožnila správné náměty našich zdravotníků realizovat rychleji. Přitom jsem na rozpacích, zda se i v této sféře národohospodářského plánování neprojevuje subjektivismus ve větší míře, než ho lze připustit následkem nedostatečného společenského poznání.

Abych byl správně pochopen. Plně uznávám primárnost materiálních podmínek a možností společnosti při rozhodování o míře realizace mnohých správných námětů a požadavků. Přesto se nabízí otázka, nakolik extenzívní forma rozvoje hospodářství pronikla do oblasti životní úrovně a uspokojování potřeb obyvatelstva. Zda i zde neplatí vzít tužku a papír, případně, nebo lépe, moderní výpočtovou techniku a spočítat, jestli úkoly v oblasti správné výživy lidu nelze plnit s danými prostředky efektivněji. Vede mne k tomu tato prostá úvaha.

Spotřebou hlavních potravin a objemem spotřebovaných kalorií na 1 obyvatele se řadí Československo na přední místo ve světě. Přes určité změny ve skladbě výživy v průběhu let zůstává však strava jednostranná a nevyhovuje požadavkům správné výživy. Úhrada kalorické hodnoty jednotlivými živinami se dosud značně rozchází s lékařsky doporučenou dávkou a z hlediska vývoje dochází od roku 1961 dokonce k nepatrnému zhoršení. To za prvé. A za druhé dochází k tomu, že zatímco u nejnižších příjmových skupin obyvatelstva, které se zpravidla ztotožňují s rodinami s dětmi, je spotřeba jednotlivých živin podprůměrná, v domácnostech s vysokým příjmem na osobu je stav obrácený a dochází až k přesycení.

Takový přístup k problému možno nazvat zjednodušeným a je možné i oponovat zásadou hmotné zainteresovanosti, - kdo si více vydělá, ať se i více nají. Ano, zásada hmotné zainteresovanosti má svůj ekonomický význam, má svůj progresívní účinek v úsilí o dosažení vyšší společenské produktivity práce. Ovšem není v současné době správné a nutné se zamýšlet nad tím, za jaké konkrétní historické situace a k jakému účelu ji používat? Zásadu, kdo si více vydělá, ať se více nají bylo správné uplatňovat v době, kdy jsme po válce měli potíže s celkovým množstvím potravin, kdy se prostě objektivně nemohli všichni dosyta najíst. Ovšem tento stav je dávno překonán. Naše ekonomika budovaná 20 let po tom, co se definitivně rozhodla otázka moci, je tak silná, že stačí zabezpečit výživu národa a dostatek potravin pro každého občana nejen co do množství, ale též co do jejich skladby.

Za takové situace je podle mého názoru otázkou, zda škodlivost nivelizace hledat také tam, kde jde o reprodukci toho nejcennějšího činitele ve společnosti, o člověka a jeho zdraví. Což to není forma projevu ekonomické neefektivnosti, jestliže některé příjmové skupiny vysoce překračují vědecky určené normy spotřeby potravin, kterých se pak jiným v žádoucí struktuře nedostává? To není živelnost ve vývoji naší společnosti, kterou bychom neměli nechat bez povšimnutí. Domnívám se, že podstata socialistického plánováni je právě v ovlivňování a řešení podobných politických otázek a ne v úvahách o tom, v jaké míře má centrum rozhodovat o investicích, velkoobchodních cenách, průměrných výdělcích apod.

Se zvyšující se životní úrovní obyvatelstva a se změnami ve způsobu života lidí zasluhují tedy zvýšenou pozornost strukturální problémy spotřeby potravin, protože se stávají jedním z rozhodujících faktorů celkového zdravotního stavu obyvatelstva, délky života a reprodukce pracovní síly. Neobjevuji žádnou Ameriku a netvrdím, že se pro výživu obyvatelstva udělalo u nás málo. Před válkou spotřeba kalorické hodnoty potravin v průměru na 1 obyvatele dosahovala pouze kolem 2500 kalorií na den. Znamenala objemově jen něco málo přes čtyři pětiny potřebných kalorií.

Přitom ve výživě byly značné rozdíly mezi sociálními skupinami obyvatelstva jak v celkovém objemu, tak i ve struktuře. Zatímco dělnické a z velké části zemědělské domácnosti byly nuceny podmínkami života kapitalistické společnosti konzumovat především moučnou levnější stravu, v zaměstnaneckých domácnostech byla skladba kalorických živin daleko příznivější. Podíl živočišných bílkovin dosahoval v průměru v zaměstnaneckých domácnostech více než 50 % spotřeby bílkovin, tzn. pohyboval se zhruba v hranicích doporučovaných dnes našimi lékaři. Na úkor dělníků a malých rolníků mohla se daleko nad průměrem pohybovat spotřeba kapitalistických vrstev.

Do výživy obyvatelstva katastrofálně také zasáhla u nás léta fašistické okupace. Spotřeba potravin byla prudce snížena na minimum. Důsledky toho se promítají ještě dnes ve zdravotním stavu určité části obyvatelstva. Přitom daleko více než ukazují průměrné údaje, bylo postiženo městské obyvatelstvo, které si nemohlo nízké příděly potravin doplňovat samozásobením.

Typickým rysem poválečného období až do roku 1956 bylo vedle růstu spotřeby potravin i prosazování tendence rovnoměrnější spotřeby mezi jednotlivými sociálními a příjmovými vrstvami obyvatelstva. Kalorická hodnota potravin se zvýšila z 2100 na téměř 3000 kalorií na osobu a den, přičemž předválečná úroveň byla dosažena již v roce 1950.

V roce 1956 byla v objemu překročena průměrná doporučená dávka a od roku 1959 se již pravidelně spotřebovává více než 3100 kalorií na obyvatele denně, což značí, že v průměru naše společnost překračuje lékařsky doporučenou normu. Současně se postupně, avšak velmi pomalu zlepšovala i struktura spotřebovaných potravin až do roku 1961. Od té doby zlepšující se tendence ve skladbě se zastavila.

Úmyslně zdůrazňuji rok 1961, který značí v celkem pozitivním vývoji ve spotřebě potravin náhlý zvrat. Jde totiž o rok, kdy nedostatky extenzívního rozvoje našeho národního hospodářství se projevily zřetelně a kdy další setrvání při této formě nutně přinášelo ztráty. A právě tyto ztráty vedly k známým zásahům do kvality potravin. I když od roku 1964 probíhá opět proces, v němž se v oblasti potravinářských výrobků odstraňuje zhoršení kvality u masných výrobků, pečiva a mléka, není zdaleka ještě všechno v pořádku.

Lze tedy zhruba konstatovat, že výživa obyvatelstva je v průměru v posledních letech ve svém objemu na kaloricky potřebné výši. Ve směrnicích pro 4. pětiletku se uvažovalo s tím, že nutriční hodnota spotřebovaných potravin dosáhne v roce 1970 3206 kalorií, což přesáhne doporučenou normu 2975 o 231 kalorií. Tedy pokud jde o množství pracujeme, jak vidět, se značnými rezervami ve srovnání s lékařskou vědou.

Jiná je situace ve struktuře. Úvahy do roku 1970 ukazují, že největší rozdíly v zajištění vznikají u ovoce a mléka a částečně u zeleniny a vajec. Na druhé straně se stále počítá s nadměrnou spotřebou cukru, obilovin a částečně tuků.

Problém je tedy dvojí. Především Československo patří mezi země, kde základní složka stravy, obiloviny, je neúměrně vysoká, takže zatímco spotřeba uhlovodanů je ve srovnání se zdravotnickou normou vysoká, je krytí potřebného množství bílkovin, především živočišného původu, vápníku, železa, vitamínů B₂ a C nedostatečné. Biologicky nejhodnotnější potraviny, jako maso, mléko, vejce, ovoce, zelenina mají tedy stále nízký podíl. A dále, jak jsem se již zmínil, dochází v jednotlivých typech domácností k značné diferenciaci ve spotřebě potravin, a to jak co do jejich množství, tak i skladby.

Ale i toto je všechno známo. Naši zdravotníci o tom hovoří při každé příležitosti a snaží se tento ne zcela příznivý stav ovlivnit a postupně měnit. Jak tedy postupovat, abychom realizovali to, co všichni společně uznáváme za správné a co je rozhodující a pro co jsou vytvořeny ekonomické předpoklady. Podle mého soudu je nezbytné začít tam, kde se tato otázka chápe jako záležitost výhradně zdravotnická, věc propagandy a výchovy. Ano, nelze odmítnout, že i v této sféře vlivu nebyly vyčerpány dané možnosti. Ovšem současně je třeba se sjednotit na tom, že jde také o otázku ekonomickou a jako takovou s velmi citlivým politickým aspektem.

Řešení tedy není jednoduché, neboť na celkovou výživu působí celá řada faktorů a nelze podceňovat ani vžité návyky, zvláště u staršího obyvatelstva. Hlavní vliv mají vedle zásobování vnitřním obchodem finanční možnosti každé domácnosti. Výdaje na výživu rodin s dětmi se pohybují kolem 50 % celkových výdajů. K nedostatkům ve výživě obyvatelstva u nás patří i značná mezikrajová diferenciace. Kraje i s nejnižším objemem kalorické hodnoty na obyvatele se sice přibližují doporučené dávce, ale ve spotřebě některých potravin jsou až několikanásobné rozdíly, které ukazují na závažné problémy ve struktuře výživy obyvatelstva. Opomenout nelze ani úroveň zemědělské výroby při zabezpečování výživy. V současné době kryje dovoz okolo 25 % celkové kalorické hodnoty, z toho spotřebu kalorií živočišného původu asi ze 14 % a kalorií rostlinného původu z více než 30 %. Naproti tomu celková kalorická hodnota byla v roce 1936 kryta dovozem pouze ze 7 procent, z toho živočišná z 8,5 % a rostlinná z 6,6 %. Přírůstek spotřeby potravin, měřeno v kalorické hodnotě, kryjeme proti předválečné době více než z 80 % dovozem.

Nevyčerpal jsem jistě všechny stránky, které ukazují obtížnost řešení. Současně však potvrzuji, že se zde musí postupovat promyšleně, jednotně, cílevědomě. Základní opatření je nesporně v oblasti zdrojů, neboť pro zajištění správné výživy zůstává především rozvoj výroby mléka, vajec, zeleniny, ovoce a částečně i masa. Zde musí své rozhodné slovo říci naši zemědělci. Přitom je třeba pro plnění těchto úkolů vytvářet zemědělcům příznivé podmínky. Např. u zeleniny a ovoce vedle zpružnění jejich cesty od výrobce ke spotřebiteli prozkoumat a popřípadě podpořit zájem drobných výrobců o volný trh a pěstování přebytků. Také u některých živočišných produktů je vhodné podporovat výrobu za předpokladu využití drobných zemědělských ploch, které socialistické závody nemohou rentabilně obdělávat.

Rovněž v oblasti zvýšení kvality potravin nutno hledat posilování zdrojů a žádoucí skladby potravin. Např. by bylo možné v souvislosti se zkvalitněním rostlinných jedlých tuků očekávat jejich zvýšenou spotřebu a tím snížení spotřeby másla, čímž by byly vytvořeny zdroje pro zkvalitnění mléka. V dovozu potravin se stává, že při sjednávání smluv se nehledí na jakostní normy a zdravotní nezávadnost, které jsou pro tuzemské zboží předepsány. Je proto třeba dovážet potraviny a jejich suroviny pro spotřebitele, nikoliv jen z hlediska uzavření obchodu.

Rozhodující vliv na zlepšení situace ve výživě národa, zejména rodin s více dětmi, je nutné vidět zásadně v cenových relacích potravin. Dosavadní praxe cenové tvorby ukazuje, že se jen velmi málo přihlíželo k zásadám správné výživy. Přitom si myslím, mluvíme-li o nutnosti uplatňování pružnosti v cenové tvorbě, že oblast potravin vytváří vhodný prostor pro její realizaci. Ovšem zde není možno postupovat resortně a izolovaně, protože společenský efekt se projeví nakonec i přes řadu dílčích ztrát, které však nesmí bránit finálnímu pozitivnímu účinku.

Uvedu jen malý příklad z naší praxe. Květák patří mezi kaloricky hodnotné potraviny. Často však jsme svědky, že i v době jeho zjevného přebytku květákový řízek v restauraci pod 6 korun nedostaneme. Proto většina raději volí vepřový řízek, který je nepatrně dražší. Proč nejít zde cestou radikální diferenciace bez ohledu na ztrátovost? Proč nevidět hned další souvislosti, že ztráta na jedné straně přinese úsporu v mase, které nemusíme dovážet, nemusíme za něj se ztrátami vyvážet stroje, na které jsme opět museli dovézt suroviny, vynaložit lidskou práci atd. Mohl bych to ukázat na dalších druzích zeleniny, na ovoci, ale i na jiných potravinách, které někdy raději necháme zkazit, jen aby byly dodrženy předpisy a výrobní zásady. Člověk dnes těžko chápe, proč má v zimě platit za jablka 7 - 9 Kčs, když na podzim jen pro naše poměry ve výkupu nevyužijeme vše pro zabezpečení vitaminové základny.