Otázka vhodného umístění je pak ještě bolestivější u úzkých specialistů, např. zemědělských meliorátorů, kteří i při svém malém počtu málokdy najdou odpovídající uplatnění. A zemědělský meliorátor není pouhý technik pro odvodnění či závlahy, ale má znalosti pro komplexní opatření při zúrodňování půdy. Místa pro ně systemizovaná zaujímají dosud většinou technici a nebo lidé bez kvalifikace a podle toho často vypadá práce melioračních družstev - tzn. že trpí nekomplexností opatření, a tím malou efektivností.

Proč tedy resorty kladly požadavky v podobných případech na určité počty specialistů, když pro ně nezajišťují uplatnění? A další otázka - bude řešit tento zákon nebo vyhláška otázku zapojení těchto specialistů na místa odpovídající jejich zaměření?

Myslím, že by celý systém rozmisťování absolventů vysokých škol, který je dosud do značné míry aktem pasívním, bylo třeba nahradit konkursním řízením, při čemž by podniky přes resorty uplatňovaly své požadavky a uchazeči by přicházeli na systemizovaná - a tedy výhledově stálá - místa na základě výběru svého i výběru podniku. Tento kvalitativně vyšší způsob vstupu do zaměstnání by zpětně ovlivnit i průběh studia.

Vědomí, že se mohou uplatnit jen na základě osobních kvalit, nutně vyvolá u posluchačů vysokých škol větší zájem o studium, usnadní práci škole a bude přínosem pro společnost. Ministerstvo zemědělství např. chystá pro rok 1967 zapojení alespoň jedné třetiny absolventů pomocí konkursního řízení, přičemž by předtím nejméně půl roku byli zaváděni do praxe na dobrých závodech v té oblasti, kde by pak dále v budoucnosti pracovali.

O postgraduálním studiu platí totéž, co o řádném studiu z hlediska uplatnění absolventů a řešení jejich hmotné zainteresovanosti. Je otevřenou a palčivou otázkou, zvláště v zemědělství. Je to několik let, co na Vysoké škole zemědělské neměla místo jiná genetika než Lysenkova, co bylo bezvýhradně zamítnuto učení Williamsovo a kdy se někdy až neodpovědně, bez zachování náležitých proporcí a vazeb propagovala kukuřice jako samospasitelná plodina.

A v té době vyšla celá řada absolventů. Dále, co nových poznatků, problémů a řešení přináší dosud stále se formující zemědělská velkovýroba! Ministerstvo zemědělství by se mělo spolu s ministerstvem školství a kultury tímto stavem zabývat a postgraduální studium řešit z hlediska maximálního využití a rozvinutí již jednou vloženého vkladu vzdělání ve prospěch společnosti.

Lékaři, lékárníci, veterináři a jiné obory tento způsob studia znají; přitom dosažení atestace není jen otázka platového zařazení, ale rozhoduje především o uplatnění na základě vyšší kvalifikace. Nelze pochybovat, že zemědělství a technické obory vůbec stěží budou zajišťovat potřebný předstih v technickém rozvoji bez doplnění vzdělání o nejnovější poznatky z příslušného vědního oboru. Domnívám se, že by postgraduální studium měl organizovat příslušný resort, výuku zajišťovat vysoká škola svými učiteli, přičemž by se mělo použít i zkušeností a pomoci některých pracovníků z praxe. Bylo by třeba, aby rozmezí cyklů postgraduálního studia bylo odstupňováno z hlediska dlouhodobých a zásadních potřeb; znamená to cykly spíš delší než kratší.

Dále by bylo nutné ponechat příslušnému resortu právo na specializační školení krátkodobá v ústavech či formou internátu. Ponechat organizaci postgraduálního studia jen ministerstvu školství a vysoké škole by nesplnilo jeho účet, tzn. dát absolventům hlubší vzdělání z hlediska zvlášť důležitých a dlouhodobých potřeb příslušného oboru našeho národního hospodářství.

Chci se ještě zmínit, jak mi o tom říkali profesoři a učitelé na Vysoké škole zemědělské a někteří studenti, o jedné věci spíše technického rázu, tak jak přichází při studiu na vysoké škole. Je zcela v pořádku, že studium na vysokých školách je bezplatné. Svědčí to o péči, kterou věnuje naše společnost výchově kvalifikovaných lidí. Méně je však v pořádku, že posluchač může několikrát opakovat neúspěšnou zkoušku rovněž bezplatně. Vědomí, že za neúspěšnou zkoušku, která je vlastně zmetkem, není postih, svádí méně svědomité posluchače k lehkomyslnosti, k povrchnosti ve studiu a ke spoléhání, že to podruhé šťastně vyjde. Navíc to zabírá zbytečně čas zkoušejícím, a tím pochopitelně úroveň školy trpí. Bylo by snad správné, aby se při opakované zkoušce platila určitá taxa; vedlo by to posluchače k větší odpovědnosti v jejich přípravě a v celém studiu.

Nyní jeden dotaz. Jakým způsobem bude řešeno postavení podnikových institutů v rámci nové soustavy školství i nové soustavy řízení našeho národního hospodářství? Je nutno přiznat, že přispěly významně ke zvýšení znalosti řady pracovníků. Ovšem, bude třeba říci, do jaké míry a zda budou při posuzování kvalifikace rovnocenné vysokým školám, nebo jaký stupeň vzdělání mohou poskytnout. Je to dosti důležité právě v souvislosti s projednáváním tohoto zákona.

V našem zemědělství potřebujeme jako soli kvalifikované vysokoškolské kádry. Není to jen otázkou počtu, ale především kvality. Jak jsem se již zmínil táhne se jako červená nit v dotaznících VŠZ v Praze snaha absolventů jen dál od výroby, od provozu.

Není to jen proto, že se mladí lidé provozu bojí, že by v těchto místech měli horší platy nebo že na vesnici není vždy k dispozici moderní byt a jiné příjemnosti městského života. Myslím, že velký podíl na tomto úniku má poměr a přistup lidí v provozu a bohužel zvláště na vesnici k mladým vysokoškolákům. Absolvent vysoké školy není ještě hotový člověk. Nelze ho přijmout asi tímto stylem, který je bohužel zatím u nás nejvíce obvyklý: "Tak tady máš svou práci, ukaž, co dovedeš, a my tě nanejvýš zkritizujeme a s tím i práci vysoké školy vůbec." Je potřebí mu pomoci při formování stylu práce nejen po stránce technické, ale především při práci s lidmi (to zatím vysoké školy ve své náplni nedávají) a tím mu pomoci utvářet jeho osobnost a dobrý vztah k vlastní práci. Pak nám tito lidé nebudou z výroby utíkat, protože s ní srostou. A falešný strach, že tento mladý člověk nastoupí na mé místo, a tento falešný strach se objevuje nejčastěji právě na vesnici, je v rozporu se zájmem společnosti. Vysokoškolák má přece povinnost vrátit vklad vložený do jeho vzdělání a kde jinde to může učinit než na vedoucím místě v závodech, podnicích a na jiných úsecích našeho národního hospodářství.

Pro nás poslance projednáním tohoto zákona celá záležitost nekončí. Bude naopak třeba, abychom ve svých volebních obvodech ukazovali na významný přínos vysokých škol pro společnost, vysvětlovali jejich poslání a tím podporovali autoritu jejich absolventů. A to platí zvláště v zemědělství. Hluboce vzdělaní, schopní a politicky uvědomělí mladí lidé jsou budoucími kapitány a kormidelníky na lodi našeho národního hospodářství.

S vědomím, že tento zákon zkvalitní práci vysokých škol tak, že nám takové schopné kádry budou vychovávat, budu pro něj hlasovat. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji poslanci Svobodovi. Nyní promluví posl. Sloboda.

Posl. Sloboda: Vážené Národné zhromaždenie, súdružky a súdruhovia poslanci! Dovoľte mi, aby som pri príležitosti prejednávania vládneho návrhu zákona o vysokých školách v pléne Národného zhromaždenia prispel niekoľkými myšlienkami a problémami do diskusie.

Nová právna úprava vzťahov na vysokých školách samotných a s vysokými školami spojených, domnievam sa, vychádza z nutnosti dať plný priestor pre ďalšie rozvíjanie jak kvantitatívnych, tak menovite kvalitatívnych stránok rozvoja vysokých škôl, pre ktoré už v rámci starých právnych noriem nebolo dostatok miesta. Samotná skutočnosť, že riadenie vysokých škôl, najmä však práca na vysokých školách, už v priebehu prípravy a prejednávania nového zákona o vysokých školách začala prerastať cez staré právne normy, je jedným z ďalších dôkazov nutnosti a potrebnosti schváliť nový zákon.

Osobitne sa žiada zdôrazniť to ustanovenie nového zákona, kde sa vyzdvihuje náročná požiadavka na vysoké školy, podľa ktorej sú tieto vedecko-pedagogickými a kultúrnymi pracoviskami najvyššej úrovne. V dnešných podmienkach vedeckotechnickej revolúcie, ktorá si nezadržateľne razí cestu vo svete, vysoké školy, ktorých podstatná časť je zameraná na prípravu vysoko kvalifikovaných odborníkov pre výrobu, riadenie i výskum, fakticky rozhodujú o tom, ako sa nám podarí držať krok v prevádzaní výsledkov vedy a techniky do výroby, ako sa nám podarí ďalej rozvíjať i samotný vedecký výskum.

V predloženom návrhu nového vysokoškolského zákona je celá rada ustanovení, ktoré pre tieto náročné požiadavky vytvárajú aj potrebné predpoklady. Je to predovšetkým vysoká náročnosť na kvalitu učiteľa vysokých škôl. Je vcelku dobre známa, už dávno vyslovená a všeobecne uznávaná zásada, že úroveň a charakter školy je daná úrovňou, charakterom a dobrou prácou učiteľského sboru. Skutočne učitelia, ich vedecká a pedagogická zdatnosť sú ústrednou postavou na každej škole.

Dnes pracuje na našich vysokých školách, ako sme to počuli z úst spravodajcov, okolo 15000 učiteľov, z toho takmer 3000 profesorov a docentov, čo je 20 % z celkového počtu učiteľov. Pritom možno predpokladať, že tento podiel profesorov a docentov na celkovom počte učiteľov v najbližších rokoch bude dosť rýchle vzrastať, lebo dorastá veľký počet vysokoškolských učiteľov, ktorí prišli na školy pred 7 - 12 rokmi. To je približne doba, po ktorú spravidla si učitelia vytvoria kvalifikačné predpoklady pre uchádzanie sa o vedecko-pedagogický titul docenta. Súčasne vytvorením kategórie mimoriadneho profesora v predloženom návrhu zákona vzniká možnosť pre starších docentov, ktorí vyhovujú kritériám stanoveným v zákone, uchádzať sa o vedecko-pedagogickú hodnosť mimoriadneho profesora.

To je však len jedna, tá vonkajšia stránka veci. Menovanie učiteľa do tej ktorej vedeckej kategórie je len výsledkom jeho pedagogickej práce. Hlavná váha spočíva na samotnej vedecko-pedagogickej práci učiteľa. A v tomto smere, domnievam sa, treba ďalej a energickejšie zlepšovať podmienky pre vedecko-výskumnú prácu na vysokých školách. Na viacerých, menovite veľkých fakultách, sú vysokoškolskí učitelia značne preťažení pedagogickou prácou, čo im nevytvára dobré podmienky nielen pre vedecko-výskumnú prácu, ale trpí tým často aj úroveň samotnej pedagogickej práce. Sú známe a v kruhoch vysokoškolských pracovníkov často opakované sťažnosti na nedostatočnú materiálnotechnickú základňu vedecko-výskumnej práce. Napr. nová výpočtová technika, bez ktorej sa dnes nedá robiť väčší a významnejší výskum v celom rade technických, ekonomických a iných vedných oborov, je prístupná učiteľom vysokých škôl len v ojedinelých prípadoch a aj to len v obmedzenej miere.

Ďalší problém, ktorý na vysokých školách v súvislosti s rozvojom vedeckej práce stále viacej vystupuje do popredia, je určitý nesúlad medzi potrebou rozvíjať vedeckú prácu cestou vytvárania kolektívov, vedeckých týmov na strane jednej a potrebou každého učiteľa individuálne preukazovať svoj vedecký rast obhajobou vedeckých hodností na strane druhej.

Skutočne dnešná úroveň vedy si vyžaduje sústreďovať väčšie kolektívy vedeckých pracovníkov na riešenie jednotlivých problémov, vyžaduje si úzku kooperáciu, pretože väčšina vedecko-výskumných problémov je pre vedeckého pracovníka pracujúceho individuálne a osamotene vôbec neriešiteľná alebo ich riešenie by trvalo neprípustne dlho. Jedine vytváranie vedeckých kolektívov môže urýchliť pokrok vedy, zefektívniť výskum.

No na druhej strane učitelia vysokých škôl musia preukázať svojou individuálnou vedecko-výskumnou prácou rast svojej vedeckej kvalifikácie, čo ich nutne odťahuje od kolektívnej práce a vedie ich k riešeniu drobnejších, ale vlastných vedeckých problémov. Riešiť tento nesúlad je možné a potrebné. Bolo by správne, aby sa vo väčšej miere uplatňovali obhajoby čiastkových výsledkov kolektívnej výskumnej práce, kde je jasne preukázateľný prínos jednotlivého vedeckého pracovníka do spoločného kolektívneho výskumu. Pritom treba zdôrazniť, že existujúce predpisy o vedeckých hodnostiach takéto možnosti plne umožňujú a s nimi počítajú. No v praxi sa to uplatňuje málo, lebo je dosť ťažko oddeľovať a preukázať podiel jednotlivca na kolektívnom vedecko-výskumnom diele.

Ďalší problém, spojený s vedeckou prácou na vysokých školách, sú zahraničné vedecké styky, ktoré sa v posledných rokoch rozvíjajú vo významnejšej miere. Je to úplne správne, lebo naša veda sa nemôže rozvíjať izolovane. Pre riešenie ktoréhokoľvek problému treba vedieť, čo sa už o tom v zahraničí povedalo a napísalo, na čom sa v zahraničí pracuje, aby sme pracne neobjavovali už inde objavené. Zahraničné vedecké styky zahrňujú širšiu problematiku, ako je otázka zahraničnej literatúry, medzinárodnej kooperácie a deľby práce, ktorá sa začína uplatňovať medzi niektorými socialistickými krajinami.

Chcel by som sa však obmedziť len na otázku zahraničných ciest. Domnievam sa, že krátkodobé cesty učiteľov vysokých škôl do zahraničia, ktorých účelom má byť vedecký výskum, treba úplne eliminovať. Mám tu na mysli krátkodobé "vedecké" cesty, nejde mi pochopiteľne o vzájomné návštevy učiteľov vysokých škôl v rámci družby a pod. Za dobu dvoch až štyroch týždňov sa v zahraničí nedá nič preskúmať ani vyriešiť. Krátkodobé zahraničné študijné cesty sú potom len akousi exkurziou za štátne prostriedky. Krátkodobé zahraničné študijné cesty, domnievam sa, treba redukovať len na účasť na vedeckých konferenciách, na prednáškové turné a pod. Všetky ostatné devízové prostriedky by bolo účelné sústrediť na dlhodobejšie študijné pobyty v zahraničí, ktoré môžu priniesť väčší efekt a väčší výsledok, aj to za predpokladu, že sa ich bude môcť zúčastňovať rastúci počet učiteľov vysokých škôl.

Spomenul som len niektoré z problémov, ktoré sú spojené s vedecko-výskumnou prácou učiteľov vysokých škôl a s rastom ich kvalifikácie. Rast kvalifikácie učiteľov je však kľúčovou otázkou pri plnení náročných úloh vysokých škôl jak na úseku vedeckej, tak na úseku pedagogickej práce, je nevyhnutnou podmienkou plnenia náročných požiadaviek, ktoré na vysoké školy plne oprávnene kladie návrh nového vysokoškolského zákona.