Posl. A. Míková: Vážené Národní shromáždění!

Je všeobecně velmi dobře známo, že naše vysoké školy mají staletou, bohatou a pokrokovou tradici a přece jen, hovoříme-li dnes o návrhu nového zákona o vysokých školách, je dobře si to znovu připomenout. Vždyť zákonná úprava, o které jsme jednali a kterou budeme schvalovat, je právě dalším článkem řetězu této tradice, s článkem ne nevýznamným.

Ministr školství a kultury dr. Jiří Hájek poukázal na nedávné tiskové konferenci na rychlý kvantitativní rozvoj československého vysokého školství, přičemž - jak podotkl - se ne vždy podařilo zvládnout předpoklady pro růst jeho vědecké i pedagogické práce. Hlavní rys nového zákona charakterizoval tím, že "jde o to, zajistit zákonný normotvorný rámec pro zkvalitnění práce vysokých škol po všech stránkách". V této charakteristice je zahrnuto i to, že návrh nového zákona výstižněji formuluje postavení i úkoly vysokých škol v naší společnosti, uděluje jim větší samostatnost, odstraňuje dosavadní uniformitu a jasněji vyjadřuje specifičnost jednotlivých směrů vzdělání i samotných vysokých škol a jejich pracovišť. Návrh zákona dává vysokým školám větší samostatnost v oblasti hospodářské, zvyšuje pravomoc i odpovědnost akademických funkcionářů a nově upravuje vztahy mezi ministerstvem školství a kultury a vysokými školami.

Chtěla bych se trochu zdržet u jedné závažné skutečnosti, o níž bylo řečeno a napsáno, že "zákon studentům umožňuje širší uplatnění jejich individuálních schopností a nadání. Student již nebude pouhým objektem procesu výuky a výchovy, ale stane se aktivním subjektem".

Ve skutečnosti to znamená, že se uvolňuje takzvaná středoškolská disciplína, která byla na vysokých školách zavedena v roce 1950. Tehdy - a to musíme uznat i dnes - měla do jisté míry své oprávnění, dnes se však přežila a je spíše brzdou než pomocníkem. Musíme si totiž uvědomit, že na vysoké školy přicházejí dospělí mladí lidé. Někdy snad spíše dospělí podle rodného listu než celkovým svým projevem, přesto však musíme jejich dospělost respektovat. A navíc máme dost příkladů studentských manželství, situaci, kdy se mladí žení a vdávají a studují dál. Ani takové lidi nelze svázat nějakou koženou disciplínou, je nutno ponechat jim volnost, aby se mohli řídit svým rozumem a podle něj jednat. Předpokládáme ovšem, že budou jednat správně. Větší samostatnost, kterou chceme vysokoškolákům při jejich studiu umožnit, je také trochu ošidná, přináší sebou totiž větši náročnost a slabším povahám se může i vymstít a dovést je ven, až za brány vysoké školy.

Kdo má totiž před sebou jasný cíl, kdo ví, proč studuje a čeho chce studiem dosáhnout, toho nemusíme svazovat a sešněrovávat. Takový student nebo studentka ví, že je nutno se připravovat, že se musí chodit na přednášky a že je nutno včas skládat zkoušky. Anebo že je to alespoň nejpohodlnější, odbýt si zkoušky v termínu a pak mít klid a dny bez takzvaných nerváků. Kdo není tak morálně silný, kdo byl zvyklý, že střední škola za něho plánovala rozvrh a nutila ho náročnost učitelů, ten lehce může zlajdačit anebo se ocitnout ve stavu, že si sám neumí poradit, že není s to vypracovat si učební plán. Pro takové jedince - protože věřím, že to budou jen jedinci - bude ztráta středoškolské disciplíny na vysokých školách nepříjemná. Drtivé většině studentů to však pomůže, posílí to jejich sebevědomí a - budou-li si sami umět poručit a vypracovat si učební i zkouškový režim - bude mít dobrý vliv na jejich morální i charakterové vlastnosti. Lze říci, že studenti budou mít více práv, ale současně i více povinností, a to nikoli povinností kolektivních a tím často nepopulárních, ale povinností osobních, které daleko více zavazují.

Skutečnost, o níž jsem hovořila, bude mít i svůj vliv na uplatnění určité diferenciace, pokud se týká nadání studentů. Je všeobecně známé, že úroveň výuky v kolektivu, který je svázán pevnou disciplínou, nepovolující přílišné uplatnění osobnosti, se většinou řídí podle schopností nejslabších členů kolektivu. Nadanější přitom buď ztrácejí zájem, nebo jsou roztrpčeni tím, že nemohou dále a rychleji kupředu. Často se přitom promarní cenná léta, v nichž by lidské společnosti mohli přinést daleko více, než za podobné praxe. I když tomu nebylo všude tak, přece jen větší samostatnost ve studiu umožní nadanějším studentům širší uplatnění jejich nadání. Nebudou již drženi kolektivem, ale budou se moci od něho - v dobrém slova smyslu - odtrhnout a jít rychleji kupředu. Máme přece zájem na tom, aby mimořádných talentů bylo v naší společnosti co nejlépe využito, aby takoví studenti mohli co nejdříve a nejlépe uplatnit své nadání.

A toto nadání se může již při studiu na vysoké škole uplatnit při vědecké činnosti, neboť návrh zákona, o němž dnes hovoříme, přikládá vědecké práci vysokých škol velký význam. O vědecké činnosti studentů jednala konečně i letošní celostátní konference studentů vysokých škol. V rezoluci, která byla na konferenci přijata, se uvádí, že "studentská vědecká činnost představuje jednu z významných složek odborné i pedagogické přípravy studentů vysokých škol. Jsme přesvědčeni - říká se dále v rezoluci - že dosavadnímu stavu studentských vědeckých komisi přispěje především vytvoření maximálních materiálních podmínek pro práci studentů, tak aby byl vytvořen základní předpoklad systematické výchovy nadaných studentů pro vědeckou a pedagogickou práci." - Tolik tedy sami studenti.

Požadavek, aby bylo většímu množství nadaných studentů umožněno věnovat se již během studia vědecké činnosti, je správný, neboť v mnohých odvětvích se i mladí mohou uplatnit a nebude jistě žádnou kuriozitou, kdyby jejich rigorózní práce měla charakter práce vědecké, která by byla schopna publikování. Podíl našich vysokých škol na vědeckém bádání je velký. Vždyť například v letošním roce plní vysoké školy celkem 1078 dílčích úkolů státního plánu vědeckotechnického výzkumu. Je to o 41 procent více než v roce 1965. Dovolte mi ještě trochu čísel. Vysoké školy v oborech lékařství, farmacie a tělovýchovy plní 437 dílčích úkolů, v oborech přírodovědných 280, v oblasti technické 156, na úseku zemědělství, lesnictví a veterinářství 264 a v oborech společenskovědních 383 dílčích úkolů. Zvýšení podílu vysokých škol - jak nedávno zdůraznil v rozhovoru v tisku náměstek ministra školství a kultury dr. inž. Haňka - je zvlášť výrazné v přírodních, zemědělských a technických vědách. Studentům jsou zadávány diplomové a semestrální práce a projekty, v nichž pracují na některých dílčích úkolech vědeckovýzkumného charakteru. Dále se studenti účastní řešení výzkumných úkolů jako pomocné vědecké síly, a to jak na jednotlivých fakultách, tak i v ústavech Československé akademie věd. V současné době máme přes 4000 takových pomocných vědeckých sil. Jinou formou je aktivní spolupráce studentů ve vědeckých kroužcích nebo individuální spolupráce s některými profesory, docenty nebo asistenty. V současné době je na vysokých školách ve vědecké aspirantuře a ve vědecké přípravě na plánovaných úkolech asi 5500 pracovníků. Do roku 1970 se počítá s tím, že vysoké školy přijmou do výchovy ještě asi 3700 nových uchazečů a pro resorty je rezervováno přibližně 3500 míst. Již z těchto čísel je vidět, jak velký význam mají vysoké škoty pro přípravu vědeckých pracovníků. To je však - cituji znovu náměstka ministra dr. inž. Haňku - pouze kvantitativní pohled. Nám jde však především o kvalitativní stránku výchovy. Proto v dalších úpravách vědecké přípravy se vyžaduje nejen hluboká příprava teoretická a moderní metody vědecké práce, ale zejména účelnost volby kandidátských prací. Pociťuje se například jako určitá závada, že příprava nových vědeckých pracovníků trvá velmi dlouho, takže kvalifikovaný vědecký pracovník v oboru věd se může plně věnovat své práci za sedm až za deset let po skončení vysokoškolského studia. Pracovníci ministerstva mají proto v úmyslu dále a intenzivněji vybírat nadané studenty pro vědeckou práci již v posledních ročnících studia a umožnit jim dosažení vědecké hodnosti dříve, než je dosud obvyklé.

Tolik o vědě, o možnostech vědecké práce studentů, která bude ještě více umožněna novým zákonem a dá posluchačům vysokých škol více samostatnosti a také i více možností. Doufáme, že jich studenti budou umět správně využít. Bylo by třeba hovořit i o dalších aspektech nového zákona a dalších možnostech, jež přináší. Ožehavou otázkou - ne sice ve veřejnosti tak diskutovanou jako obnovení a zpětné udělování titulů - jsou i studentské koleje. Není sporu o tom, že starý kolejní řád se přežil, že i v tomto ohledu nelze studenty příliš a dopodrobna sešněrovávat. Dnes bude nutno stanovit jen některé obecné zásady a jinak ponechat uplatnění místních podmínek, pochopitelně podléhající schválení rektorů. Vysokoškolské koleje, jichž nemáme ani mnoho a z nichž mnohé nejsou ani nejlépe vybaveny, musíme chápat jako zařízení, jež má být domovem studentů, domovem, plnícím celý komplex funkcí. Proto o tom, jak má vypadat život v kolejích, mají rozhodovat sami obyvatelé koleje prostřednictvím volené kolejní rady.

Pokud hovořím o volbách, musím připomenout i jiné volby, jež jsou opět zaváděnou součástí návrhu nového zákona. Budou to volby akademických funkcionářů, o něž je na vysokých školách - podle dosavadních neoficiálních průzkumů - velký zájem a na které se školy již začínají připravovat. Není sporu o tom, ze tato praxe bude znamenat posílení autority vysokých škol a přispěje ke klidnější a zlepšené činnosti.

O návrhu nového zákona o vysokých školách by se dalo hovořit dlouho. I když některé jeho oddíly nebo paragrafy jsou důležitější pro toho, jiné zase pro onoho, ale jako celek bude nový zákon upevňovat a vyjadřovat správné postavení našich vysokých škol v životě. Proto se domnívám, že je zcela správné, když tomuto návrhu dáme všichni svůj hlas. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Míkové. Promluví posl. inž. Svoboda.

Posl. inž. Svoboda: Soudružky a soudruzi poslanci, chtěl bych připojit několik poznámek k projednávanému návrhu zákona o vysokých školách. Tento zákon, vycházející z usnesení ÚV KSČ z října 1964, sleduje jeden cíl - zvýšení úrovně a účinnosti výchovného procesu na vysokých školách. Zákon o vysokých školách dává lepší, vyšší postavení vysokým školám především tím, že namísto dosud převládající pedagogické činnosti podtrhuje i jejich význam v práci vědecké. Je přece jasné, že učitel, který vědecky pracuje a současně své poznatky přednáší, je větším kladem pro výchovu vysokoškolských kádrů než nejsvědomitější dříč - pedagog - žijící pouze z toho, co se v minulosti naučil. Dosud ležela značná tíha výuky na asistentech a jiných lektorech, kteří teprve začínali růst, a proto nemohli mít potřebnou úroveň. Teď bude tato nivelizace odstraněna; zákon zdůrazňuje význam kvalifikovaných vědecko-pedagogických pracovníků. Současně jim však klade větší váhu odpovědnosti za výsledky vysoké školy.

Při zkvalitňování metod výuky bude nezbytně nutné, aby ČSAV nastoupila cestu užší spolupráce s vysokými školami, takovou cestu, na jejímž konci by bylo zvýšení kvality vyučování na vysokých školách. Dále by vysoké školy měly mít rezervován určitý počet míst pro rozvoj vědeckých pracovníků na škole samé. Jednalo by se o mladé, nadané a schopné lidi, kteří by měli možnost po určitý čas, řádně zabezpečení, věnovat se v rámci školy vědecké práci a eventuálně poskytnout i vysoké škole větší možnosti než dosud takové lidi posílat do zahraničí. To by přispělo k jejich růstu - jako budoucích pedagogů a nepochybně by to rovněž zkvalitnilo výsledky vysokých škol.

Dosavadní způsob přednášení látky a organizace studia tak trochu připomínaly střední školu; tento způsob oslaboval zájem posluchačů a vedl k nežádoucí nivelizaci, v niž zanikli mimořádně talentovaní jedinci jako kapka v moři. Způsob výuky, jak se v budoucnosti uvažuje, bude podrobněji probírat pouze nejdůležitější statě, svým obsahem nutné a nové, které vzbudí v posluchači zájem o vlastní prohlubování studia. Rovněž dosavadní systém zkoušek nebyl kvalitativně na výši, převažovala spíše snaha dovést maximum studentů za každou cenu celým studiem.

Spolu s otázkami organizace a zkvalitnění výuky na vysokých školách bude potřeba řešit utváření profilu vysokoškoláka, zvláště u technických směrů. Zde by měly resorty více uplatňovat perspektivní požadavky na soubory znalostí, vycházející z dlouhodobých záměrů, a tím také více ovlivňovat tvůrčí práci vysokých škol.

Domnívám se, že dosud není uspokojivě řešena otázka náboru pro vysoké školy. Mám opět na mysli kvalitativní stránku studia. Při velkém počtu posluchačů a současně omezených počtech skutečně kvalifikovaných vědecko-pedagogických kádrů musí nutně docházet ke snížení kvality výuky, a tím bude i nadále trpět úroveň absolventů. Myslím, že MŠK jistě bude brát zásadu kvality v úvahu při organizaci studia na vysokých školách, a to i z hlediska nově přijímaných posluchačů.

Zvlášť negativně se projevoval způsob náboru na VŠZ; až 40 % přijatých posluchačů tvořili ti, kteří předtím neuspěli při přijímaní na jiné vysoké škole. Dle toho pak vypadaly v minulosti její výsledky; mnozí studenti dělali tuto vysokou školu jen pro získání titulu, neměli zájem o práci v provozu a většinou se stahovali do Prahy či do Brna, protože šlo převážně o děti z těchto měst. Nyní se struktura posluchačů na VŠZ poněkud zlepšila; polovina ze studentů jsou absolventi středních zemědělských škol a nábor se provádí stejnoměrněji z různých oblastí našeho státu. Vychází se přitom z poznatků, ze mladí lidé po skončeném studiu tíhnou spíše blízko místa svého bydliště.

V této souvislosti vyvstává další dosud neuspokojivě řešený problém, a sice rozmísťování absolventů vysokých škol, který bychom měli spíše nazývat záležitostí trvalého zapojení a prospěšné práce vysokoškoláků na patřičných místech v naší společnosti. Vysoká škola zemědělská v Praze dělala dotazníkovou anketu mezi svými absolventy, která bude jistě po zpracování publikována. Již dnes však přináší řadu dobrých i varovných poznatků. Např. ukazuje dosavadní způsob rozmisťování jako způsob neodpovídající potřebám života. Může mít zájem na hlubším vzdělání posluchač, který již při vstupu na vysokou školu leckdy proti svým osobním zájmům i nadání se zaváže, že půjde tam, kde mu vysoká škola po dohodě nebo po delším přesvědčování najde místo a že v tomto místě bude nejméně po 3 roky pracovat?

Jaký je ale výsledek? Nejen že absolventi - mluvím o absolventech vysoké školy zemědělské - v těchto zaměstnáních 3 roky nevydrží (a to téměř všichni), ale mění často místa tak, že s větším či menším úspěchem doslova kličkují z provozu do klidnějších vod výzkumných ústavů, úřadů, STS, okresních středisek přípravy zemědělských investic a často i jiných organizací, nemajících se zemědělstvím nic společného. Není to ovšem vždy vinou jen těchto mladých lidí. Někdo přece dává požadavek na určitý počet vysokoškoláků, a to je v tomto případě resort, a ten musí tedy zajišťovat lépe jejich umístění, a tím i uplatnění. Vždyť výchova vysokoškoláka stojí společnost značné prostředky a mladý člověk, který věnuje studiu kus svého života, chce mít jistotu o své budoucí práci a chce, aby byl po zásluze odměněn. Jak se může stát specialistou, a tím také vracet na vyšším kvalitativním stupni vklad poskytnutého vzdělání společnosti, když za 10 roků mění 5 krát i vícekrát místo?