Menza olomoucké university a okresní hygienik mohou každému poskytnout tato fakta: kapacita je dostatečná, student platí za 1 oběd Kčs 2,60, přitom hodnota surovin pro jeho přípravu činí Kčs 4,23 a celková hodnota v průměru roku 1965 6,89 Kčs. Okresní hygienik oznámil: kalorická hodnota obědů i večeří je dostatečná. Velcí jedlíci mají možnost obdržet zvětšenou nebo opakovanou porci příkrmů. Celkový závěr pak při prověrce provedené za zimní období tohoto roku činí: stravování vysokoškoláků má dobrou, v některých menzách velmi dobrou úroveň. Bude však nutné soustavně zařazovat do jídelníčku mléko, mléčné výrobky, syrovou zeleninu a ovoce.

Míním rovněž, že zákon vychází plně vstříc a reálně zakotvuje zásadu účasti na řízení, na řešení problému školy a studia, když stanoví: studenti jsou oprávněni podílet se prostřednictvím své organizace na řízení a činnosti školy.

Co do studentské samosprávy, žádná ustanovení zákona nekladou překážky rozumné a odpovědné činnosti samosprávných studentských orgánů v zařízeních vysoké školy, jako jsou koleje, menzy, kulturní zařízení, kluby apod.

A jen v této míře lze akceptovat studentský požadavek, že o tom, jak má vypadat život na kolejích, musí rozhodovat sami obyvatelé koleje prostřednictvím kolejní rady. Řekl jsem, že ani platné normy nebránily samosprávné činnosti v mnoha vysokoškolských zařízeních. Spíše se vnucuje otázka, jak se těchto možností v denním životě využívá, zda v zájmu studentů, nebo jen v zájmu úzké, ničím nevázané skupinky, nebo se nedělá nic. Studenti mají kupř. své menzovní komise. Bylo by žádoucí, aby využívali své pravomoci a podle ní účinně pracovali. Nikoli však tak, že budou za lékaře, odborníky určovat skladbu jídel, kolik a jak často si přejí maso, moučníky, ovoce a jeho druh apod., nýbrž v tom, že budou dbát, aby podle doporučení o kalorické hodnotě a určení správné skladby jídel se jídla skutečně připravovala, měla žádoucí kvalitu a aby byly vydávány stanovené porce a v dobré chuti. Současně však, aby samosprávné orgány volaly k odpovědnosti studenty nepořádné, lajdáky, domýšlivce, kteří s opovržením zahazují do koše chléb, sýry, moučníky a jiné druhy potravin, a aby z menzy vykázaly příživníky. Ptali se u nás členů menzovní komise, zda vědí o tom, že 10-20 % studentů podvádí, chodí k jídlu, ač si nezakoupili stravenky, nebo že si stravenky kupují a prodávají je nestudentům, či že se chtějí najíst dva na jednu stravenku. Členové menzovní komise odpověděli, že to sice znají, že však jde o jejich kolegy a kamarády, s nimiž musí být kolegiální, a že je jim zatěžko něco s tím dělat. Věděli, že někteří si takto šetří na zvýšenou večerní útratu, nebo že studentské dvojice mají jakési vydržené právo vylepšovat si svůj osobní účet na úkor ostatních. Tož tak samospráva nemůže pracovat ani takto být chápána. Nikoli tedy, jak by se chtělo, ale jak je správné a zákonné. Zákonodárný orgán má tedy plné porozumění pro snahy o samosprávu a maximální spoluúčast na řízení, nemůže však mít porozumění pro jednostranné právo na rozhodování a pro nedostatek zodpovědnosti. Část studentské mládeže napsala veřejně na svůj štít heslo: "Mládež byla vždycky revolučnější než starší generace. Byla více i vždy proniklá ideály a entuziasmem. Byla zárukou nekonvenčnosti."

Je nesmyslná myšlenka stavět generaci proti generaci, povyšovat jednu generaci nad druhou. Už proto ne, že podmínky pro každé pokolení jsou odlišné. Mládež může a má být progresívní a nositelem revolučních koncepcí. Ne však všechny ideje nesené a vnášené mezi mládež jsou revoluční. Vývoj lidstva k pokroku není ani zdaleka prostým generačním problémem. Důkaz podaly dějiny bojů ve společnosti, které vesměs nebyly generačními boji. Problém společnosti a jejího vývoje nedá se zploštit a vtěsnat do nějakých věkových skupin. Co do stylu života, zákon nepředepisuje, má-li se nosit bradka či chodit bez vousů, krátké či užší nohavice u kalhot apod. Zákon však žádá, aby mladý člověk vedl normální život mladého člověka, aby pochopil, že hranice svobody a práv jsou vymezeny hranicemi svobody a práv jiných. Že je tedy potřeba dodržovat kolejní řád, žije-li člověk v koleji, v menze, pokud se v ní stravuje, studijní předpisy, pokud studuje atd. Skromnost ještě nikomu nezpůsobila neodčinitelné škody. Vždy však byla svým způsobem prvkem pokroku, prvkem revolučního postupu. Naopak, neskromnost a domýšlivost oslabuje sílu člověka a společnosti a ze snadného života, z idyly se nerodí silní, odvážní a opravdu revoluční, fyzicky a duševně připravení lidé. Zákon tedy počítá s tím, že se vesměs rozejdou se školou ti studenti, kteří ztratili kontrolu nad svým chováním a jednáním.

Potřebujeme zákon pro rozvoj vysokých škol a pro zabezpečení úspěchů těm, kdož si předsevzali, že toho dosáhnou, potřebujeme, aby byli chráněni před zvůlí, anarchistickými sklony a násilnými projevy, potřebujeme zákon, který tento společenský zájem pomůže prosadit. V průběhu příprav zákona v jedné besedě byla položena otázka, proč nevčleňujeme do zákona naprostou studijní volnost, jaká prý byla u vysokoškolského studia za I. republiky. Místo mnohomluvného vysvětlování stačilo předložit účastníkům besedy index přednášek, aby nastalo vystřízlivění o představách naprosté volnosti, co do laboratorních cvičení, zkoušek, přednášek apod. Studenti kupř. nevěděli, že tehdejší posluchači byli povinni zapsat si minimální počet hodin z dané disciplíny, že jim profesor svým podpisem zápis potvrdil a druhým podpisem že otestoval účast. Nebylo jim známo, že student musel tzv. kolokvia složit na výbornou, neměl-li být vyloučen z koleje a chtěl-li dosáhnout osvobození od značných poplatků. Únik od povinností a jednostranná orientace na práva nemůže jinak skončit než zhroucením předsevzetí, která si mladý člověk dal. Je však třeba popravdě říci, život to dokazuje, že většina studentů pokládá za správné a nezbytné ustanovení zákona o tom, že studenti jsou povinni plnit své studijní povinnosti, osvojovat si znalosti, pracovní metody a návyky, samostatně studovat a získat způsobilost k nejkvalifikovanější práci. K důslednému plnění této části zákona musí se spojit studenti, učitelé i rodiče a postupovat v jedné řadě. Od této zákonné podmínky ustoupit nelze a nelze ji překonat žádnou stížností nebo intervencí.

Druhou stránkou výchovného procesu na vysokých školách jsou učitelé. Nebudu daleko od pravdy, řeknu-li, že nemálo učitelů dosud platný zákon v plnosti neznalo, a že by bylo velmi nepříznivé pro výuku a výchovu, kdyby svého druhu neurčitý vztah zavládl i k nově projednávanému zákonu. Neznalost zákona neomlouvá. To zvláště platí pro ty, jimž je především určen. A jde o znalost nejen litery, ale i ducha, smyslu zákona. Diskuse před projednáváním zákona ukázala, že její povaha nesměřovala někdy k hlavním problémům, ale spíše k zájmovým otázkám pracovníků vysokých škol. Jsou vysokoškolští učitelé, kteří vynikajícím způsobem se přihlásili k jeho stěžejním cílům a principům. Jsou však i takoví, kteří hodlají žít v bludné představě, že vysoké školy a studenti jsou zde především pro jejich učitelské působení. V teorii uznávají zásadu, kterou zakotvuje zákon, požadavek pedagogické činnosti vycházející z cílů komunistické výchovy a požadavek odborné kvalifikace, požadavky na soustavné rozvíjení a plné využití schopností studentů. Je-li u studentů převažující tendence naprosto volného vztahu ke škole a k jejím zařízením, pak druhou stránkou tohoto procesu je tendence setrvávat na tuhých formách, které se nikoliv přežily, ale nikdy nebyly správné. Zákon tedy žádá a ukládá učitelům zamyslet se nad ustanoveními o pedagogické činnosti a vědecky rozpracovat to, čemu se říká vysokoškolská pedagogika. Cožpak může soustavně rozvíjet a plně využívat schopností studentů ten učitel, který nezná způsob jejich práce, způsob života, jejich názory, který podceňuje osobní vztah ke studentům, který nenalézá vhodné prostředky, aby všestranně poznal ty, které učí, a aby také studenti znali svého učitele? V praxi lze se často setkat s lhostejným přístupem k osudu mladého člověka - studenta. Znal jsem učitele, kteří se nepozastavili nad svou prací, když absolvent po pětiletém studiu s výborným prospěchem třikrát neobstál u státní závěrečné zkoušky. Neobstojí-li jich velká část, pak chybu je třeba hledat i v pedagogickém procesu, v nedodržování povinností učitelem. Znám nemálo jakoby neúspěšných studentů, jimž hrozilo ztroskotání životního směru, a dnes vím o těch lidech, že studium dobře zakončili a jsou z nich velmi dobří, svědomití a odborně vysoce cenění pracovníci. To nemá nic společného s nekompromisním vyžadováním soustavné studijní práce, s odmítnutím úzkoprsé snahy některých rodičů, kteří v rozporu se zákonem vynucují si řešení ve prospěch svého potomka v neprospěch společnosti.

Chceme-li více studijní disciplíny a požadujeme-li větší náročnost na studentech, na jejich chování, pak ještě vyšší disciplínu a náročnost na chování si musí uložit učitelé. Je třeba otevřeně říci, že přestoupení zákonné normy nečiní některým učitelům zvláštní obtíže. Je vhodné, aby právě na vysokých školách s ohledem na zákon uvážlivě probrali problém pracovní a státní disciplíny. Vydáváme studijní plány, studijní předpisy. Je opravdu většina studentů, kteří je berou vážně. Jsou však zle překvapeni a jejich postoj je narušen, zjistí-li, že zákonná nařízení se neberou vážně ze strany učitelů. Zvláště pak nepřidržuje-li se učitel objektivních měřítek u zkoušek.

Vedlo by k povážlivým škodám, kdyby některé formulace zákona byly křiveny a navodily zejména mladším vysokoškolským pracovníkům představy, že nový zákon oslabuje zásadní poslání vysoké školy. V předběžné diskusi o návrhu někteří připadli na myšlenku, že snad nový zákon ustupuje nebo zmírňuje princip jednoty pedagogické a vědecké práce, že se v praxi zejména s hmotným zájmem zdůrazňuje jen jedna stránka poslání vysokých škol a osobnosti učitele. Dosud platný zákon kladl požadavek vědecké a odborné práce na úroveň s požadavkem vynikající pedagogické výchovné činnosti. Je třeba příkře odmítnout a nikoho nesmí ani napadnout, že oblast výuky a výchovy vysokoškolských studentů je jen jakýmsi vedlejším produktem badatelské práce. Je na místě právě nyní připomenout, že také nový zákon setrvává na jednotě vědecké a pedagogické práce.

A ještě tři drobné poznámky.

Poznámka první: Ministr zdravotnictví dvakrát prohlásil v zdravotním výboru NS, že otázka statutu fakultních nemocnic, které tvoří součást provozní a výukové základny lékařských fakult, bude připraven tak, aby byl vydán současně s tímto zákonem. Připomínám mu toto prohlášení, protože beru slova odpovědného ministra vážně a doslovně.

Druhá poznámka: Resort zdravotnický v dohodě se školským už dlouhou dobu běžně realizuje tzv. postgraduální studium lékařů a lékárníků. Je to dobrý systém přípravy absolventů pro užší specializaci a osvojení si nových vědeckých poznatků pro praxi. Tím lepší systém, že je spojován s platovým zvýhodněním po dosažené atestaci. Ostatní, zejména výrobní resorty by se měly blíže s tímto systémem seznámit a podniknout v dohodě s MŠK a vysokými školami praktické kroky k realizaci ustanovení zákona o postgraduálním studiu.

Třetí poznámka: Ministerstva, oborová ředitelství, podniky a závody měly by v duchu zákona pokládat za svou povinnost i výhodu dodávat přednostně zejména prototypové přístroje na pracoviště fakult a počítat s tím ve svých plánech v potřebě a výchově kádrů. To není objev, ale většinou běžná praxe ve vyspělých zemích. Vysoké školy budou vděčny za tuto pomoc a závody rovněž přijdou na své.

Soudružky a soudruzi poslanci, seznámil jsem se se společným stanoviskem příslušných výborů NS. Vyslechl jsem pozorně zprávu ministra i zpravodaje. Budu pro návrh zákona o vysokých školách hlasovat. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Manďákovi. Promluví posl. Biľak.

Posl. Biľak: Vážené súdružky poslankyne, poslanci! V poslednom období rieši naša spoločnosť závažné problémy ďalšieho rozvoja našej ekonomiky, vypracovala a zavádza zdokonalenú sústavu plánovitého riadenia národného hospodárstva.

V súvislosti s tým cieľavedome rieši i problémy vzdelania a výchovy mládeže a pracujúcich. Potvrdzuje to i predložený návrh zákona o vysokých školách, ktorý právne zabezpečuje široký priestor pre rast vzdelanostnej a vedeckej úrovne našej socialistickej spoločnosti. Návrh zákona plne zodpovedá i záverom rokovania Ústredného výboru KSČ v októbri 1964, ktorý zdôraznil, že naša spoločnosť sa vo svojom vývoji dostala na taký stupeň, kde v záujme jej ďalšieho rozvoja sa žiada rozpracovať a stanoviť nové, kvalitatívne vyššie úlohy i v oblasti školstva a výchovy mládeže.

Doteraz platný vysokoškolský zákon - ako uvádza dôvodová správa - musel odstrániť nemálo pozostatkov zo starých právnych noriem ešte z rakúsko-uhorského režimu. Zodpovedal vtedajšej situácii a potrebám, ktoré vysoké školy mali riešiť, avšak pre súčasnú situáciu stával sa už brzdou.

Od roku 1956 došlo k ďalšiemu nielen kvantitatívnemu, ale najmä kvalitatívnemu rastu vysokých škôl a prehĺbením ich demokratičnosti.

Nezaškodí pripomenúť, že za uplynulých 15-20 rokov vzniklo veľa nových vysokých škôl, čo prinieslo celý rad náročných pedagogických a organizačných úloh, ktoré v značnej miere pohltili pracovnú kapacitu vysokých škôl a neumožňovali tak vysokým školám v potrebnej miere zaoberať sa rozvíjaním vedeckej práce. I keď ojedinele, ale existovali názory, akoby vysoké školy mali iba učiť a vychovávať, a vedu že má rozvíjať iba Akadémia vied. Tézy ÚV KSČ k XIII. sjazdu správne podčiarkujú, že s prudkým nástupom vedecko-technickej revolúcie (vo svetovom meradle) čoraz viac sa veda, spojením intelektuálnych tvorivých síl vedeckej a technickej inteligencie s kvalifikovanou prácou robotníkov a technikov, pretvára na najdôležitejšiu výrobnú silu, zabezpečujúcu pokrok a rozvoj celej spoločnosti. Preto i vysoká škola musí byť ohniskom rozvoja nielen pedagogickej, ale i vedecko- výskumnej práce, a to tak v záujme samotnej výchovy vysokokvalifikovaných odborníkov, ako aj v záujme efektívneho využitia našej vedecko-výskumnej kapacity, ktorej viac ako polovicu máme na vysokých školách. Bolo by nielen nerozumné, ale priam chybné túto kapacitu plne nevyužívať v rámci zdokonalenej sústavy plánovitého riadenia národného hospodárstva. Potvrdzuje to i § 22 navrhovaného zákona, ktorý považuje vysoké školy za súčasť vedecko-výskumnej a vývojovej základne.

Všetky negatívne javy, ktoré sa prejavili v našom vysokom školstve, boli ešte znásobené na vysokých školách na Slovensku, nakoľko ich rast bol po oslobodení mnohonásobne prudší. Vzniklo 8 nových vysokých škôl.