Casus belli, čili hlavním předmětem sporu byl však problém akademických titulů, které v prvním podání narážely na zákon číslo 53 z 26. února 1964 o udělování vědeckých hodností a o Státní komisi pro vědecké hodnosti. Toto úskalí se však podařilo překlenout návaznosti rigorózního řádu při udělování akademických titulů, v němž se uznává obhajoba rigorózní zkoušky, tedy akademický titul doktora současně jako část kandidátského minima, tj. zkouška nezbytná pro předložení a obhajobu kandidátské práce disertační a získání vědecké hodnosti kandidáta věd (CSc.).

I když vysvětlení je pro nezasvěceného na první pohled velmi složité, je uvedené řešení jediným logickým východiskem a navazuje organicky na citovaný zákon o vědeckých hodnostech.

Je proto třeba z tohoto místa zdůraznit, že přehánění požadavků na tituly není správné a věcné postavení pracovníků nikterak nezmění. Rada připomínek a námitek často zbytečně radikálně formulovaných nepřinesla v tomto směru žádná nová fakta a argumenty, které by měly být vzaty zvláště v patrnost.

Pro ilustraci uvádím, že zaujatost v diskusi o akademických titulech zejména u některých právníků došla tak daleko, že jsem jako zpravodaj zákona byl dokonce soudní doručenkou volán k převzetí jejich připomínek.

I když můžeme pochopit velký zájem absolventů vysokých škol o své označení, přece se však shodně po projednání ve výborech Národního shromáždění domníváme, že je třeba klást mnohem větší důraz na vlastní poslání vysokoškolsky vzdělaných pracovníků při tvorbě skutečných společenských hodnot, které musí být spojováno s denivelizací jejich odměňování. To je mnohem prospěšnější a vhodnější cesta, jak danou problematiku v zájmu rozvoje naší země řešit.

V připomínkovém řízení a širokých rozpravách objevovaly se často dvě protichůdné tendence. Jedna z nich je představována vysokou náročností na pracovníky všech stupňů a kryje se plně s přijatými zásadami o nutnosti zvyšování kvality a intenzity naší práce. Druhá z nich, často motivována subjektivními hledisky, lokálními zkušenostmi a zájmy doporučovala snižování požadavků, zejména na vysokoškolské učitele. V konečné fázi však převládl správný názor, že totiž jedině vysokou náročností a kvalifikací můžeme naše vysoké školství přivést na světovou úroveň, což se jistě velmi příznivě odrazí v našem hospodářství, stejně jako ve všech důležitých sférách života našeho státu.

Pochopitelně, že do rozpravy pronikaly i další názory a tendence, volající oprávněně po vědecky objektivním stanovení směrných čísel potřeby vysokoškolsky vzdělaných pracovníků, na což organicky navazuje problematika rozmísťování a správného odměňování absolventů vysokých škol. Tato otázka ovšem souvisí s přestavbou celé naší společnosti ve smyslu zvyšování produktivity práce a tvorby národního důchodu a bude tedy řešena konformně s tímto procesem, který se bez vědeckého řízení prostě neobejde.

Další vážnou otázkou je zesílení přirozeného společenského významu vysokých škol. Máme tím na mysli účast vysokých škol na přípravě závažných dokumentů a projektů, stejně jako jejich rozsáhlou konzultační činnost a možnost přímého řešení významných otázek, zejména komplexního charakteru, k nímž se vysoké školy vzhledem ke své struktuře a syntéze disciplín nejlépe hodí. Této možnosti není dosud ke škodě věci dostatečně využíváno.

Abychom si učinili správnou představu o velkém potenciálu našich vysokých škol, dovolte mi několik statistických údajů o vysokých školách podle stavu k 15. říjnu 1965:

Počty učitelů k 15. říjnu 1965:

Počty ostatních pracovníků:

Školní statky:

Počty studentů k 15. říjnu 1965:

ČSSR:

z toho Slovensko:

Na vysokých školách tedy působí více než 1000 vysokoškolských profesorů a 2000 docentů, kteří pečují o výchovu téměř 150 000 studentů, z čehož je 3303 cizinců.

O vědecké kapacitě vysokých škol svědčí mimo jiné okolnost, že více než 380 učitelů získalo nejvyšší vědeckou hodnost doktora věd (DrSc.). Z uvedených faktů zřejmě vyplývá, že aktivizace tohoto neobyčejného potenciálu vysokých škol je na pořadu dne a vysokoškolský zákon vytváří pro tento velmi prospěšný proces vhodné podmínky.

Mám-li tedy závěrem resumovat výsledky z projednávání ve výborech Národního shromáždění, z veřejných diskusí a z písemných připomínek, mohu konstatovat, že nový vysokoškolský zákon přináší mnoho pokrokových zásad a ustanovení, zejména o vědecké práci na vysokých školách, o studiu při zaměstnání a studiu postgraduálním, o formách samosprávy vysokých škol, včetně tajného rozhodování a o společenské funkci vysokých škol, zejména jejich účasti na rozvíjení národního hospodářství, vědy a kultury.

Mohu tedy na závěr společné zprávy výborů ústavněprávního, pro plán a rozpočet, průmyslového pro hlavní výrobní odvětví a dopravu, zemědělského, kulturního a zdravotního k vládnímu návrhu zákona o vysokých školách konstatovat, že prošel velmi zevrubným a odpovědným řízením, že odpovídá společenským potřebám naší země a že prospěje pokrokovému vývoji našich vysokých škol.

Z toho důvodu také z funkce hlavního zpravodaje zákona doporučuji, aby plénum Národního shromáždění uvedenou vládní předlohu zákona o vysokých školách schválilo. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji posl. Vyskotovi. Přikročíme nyní k rozpravě.

Do rozpravy je přihlášen posl. Manďák. Dávám mu slovo.

Posl. Manďák: Vážené Národní shromáždění, vládou předložený návrh o vysokých školách patří k takovým, jimž se dostalo rozsáhlé publicity před jejich projednáváním a přijetím v Národním shromáždění. Bližší pohled do řad občanů, kteří měli k němu co říci, nebo které obecně zaujal, poučuje o tom, ze zákon o vysokých školách není pouhou záležitostí inteligence, nýbrž všech těch, kdož po nejvyšším vzdělání touží a zamýšlejí se nad jeho významem. Lidé posuzují, jak široce jsou otevřeny brány vzdělanosti a zpřístupněny cesty, vedoucí k nejvyššímu vědění. Je proto třeba podtrhnout myšlenku, která především nespouští ze zřetele některé problémy, diskutované v současné době, zvláště pak myšlenku, že vysoké školství v naší zemi není výrazem výlučnosti pro početně malou část obyvatelstva, nýbrž že tvoří nedílnou součást soustavy výchovy a vzdělání lidu v ČSSR, že tzv. školský zákon z roku 1960 a dnes projednávaný návrh vysokoškolského zákona tvoří jediný celek. Avšak i při zájmu širší veřejnosti nelze si nepovšimnout, že nejživější ohlas nalezl návrh v projevených názorech a připomínkách právě učitelských sborů vysokých škol a pracovníků ústavu Akademie věd. To ovšem není vzhledem k povaze věci nic udivujícího a nesprávného. Myslím si, že by přece jen prospělo, kdyby mnohem více k návrhu zákona a jeho zásadám řekli ostatní absolventi vysokých škol, občané, kteří vystudovali denní studium, bydleli v kolejích a užívali i jiných vysokoškolských zařízení; nebo ti, když absolvovali vysokou školu při zaměstnání, tedy při vynakládání často nepředstavitelného úsilí a při ne vždy dostatečném porozumění pracovníků ve svém prostředí. Škoda, směřovaly-li připomínky těchto absolventů většinou jen k otázce označení titulů, kterou zákon i pro ně upravuje.

Vzhledem k některým názorovým proudům v části mladé generace zaujalo mne, jakou odezvu má návrh zákona a jakými směry se ubírá zájem vysokoškolských studentů. Velká část studentské mládeže zatím setrvávala v jakémsi rezervovaném postoji a jenom menší část zvláště v poslední době přímo nebo nepřímo vyjádřila stanovisko a zformulovala některé návrhy. Na studentské konferenci, konané v měsíci lednu v Praze, zvedly se hlasy, pokládající přijetí nového zákona o vysokých školách za zbytečné. Kdyby takováto prohlášení byla ojedinělá a bezobsažná, nestálo by příliš za to, zabývat se jimi. Je však třeba uvést je v přímou souvislost s předloženými požadavky představujícími jakousi inflaci nároků nejrůznějších práv a vymožeností. V jejich pozadí je zhruba názor: pokud zákon nezakotvuje v nejúplnější formě plnění těchto požadavků, je zbytečný. Zdá se, že nedostatek vytýkaný zákonu některými studentskými kruhy koncentruje se do okruhu materiálního zabezpečení studentstva státem, dále do okruhu spolurozhodování na řízení, na úplné samosprávě v některých zařízeních vysokých škol, do okruhů otázek kolem stylu života studentů činících si nárok na progresívnost a revolučnost, a posléze do okruhu zásadních koncepčních problémů vysokoškolského studia.

Zákon ve skutečnosti všechny tyto otázky řeší. Zakotvuje v normách základních práv a povinností umožňujících progresívní vývoj v pravém slova smyslu. Zákon však musí střízlivě vyjadřovat danou úroveň společenského, ekonomického a kulturního procesu, nemá-li být společenským sebeklamem. Mnohé z požadavků a představ mladé studentské generace dají se pochopit přechodem z říše středoškolských a rodinných "železných" nutností do říše bláhových představ a neomezených a nikým nekontrolovaných vysokoškolských svobod apod. Zákon správně předvídá, registruje a usměrňuje tyto deformované představy do normálního řečiště, jehož břehy tvoří holá realita. Je třeba zmínit se o tom, že původní verze zákona v období příprav svými některými formulacemi umožňovala nesprávný výklad co do bezplatnosti studia, zejména pak co do práva ubytování v kolejích, stravování v menzách, a co do poskytování stipendií. Zákon však musí bezpečně rozlišovat daný stav: ubytovací možnosti, stipendijní možnosti a jiné předpoklady od určení podmínek dalšího vývoje a nevytvářet iluze. Pokládám proto za správné znění zákona, podle něhož stát pečuje o studenty po stránce zdravotní a sociální, zejména jim poskytuje i stipendia a podle možností stravování v menzách a ubytování v kolejích. Odpovídá to skutečnému stavu, neslibuje více, než lze nyní dát a plně usnadňuje i další vývoj. Péče státu je vpravdě značná a těžko snese srovnání s cizinou i s poměry před druhou světovou válkou.

Jako ve všem, i zde jsou směrodatná fakta. Olomoucká universita, na níž působím, předložila mi kupř. tyto údaje: universita vydává na ubytování 1 studenta 2473 Kčs ročně. Tuto částku tvoří souhrn všech položek, jako materiálové výdaje, topení, lázně, práce a služby, osobní náklady, výdaje na stroje, generální opravy apod. Přitom od jednoho studenta jsme na kolejném obdrželi za rok 266 Kčs. Zaplatí tedy student v průměru 23 Kč měsíčně a stát za stejnou dobu vynakládá na jeho ubytování 206 Kčs. Ze 2300 v kolejích ubytovaných studentů bydlí zhruba 1900 v jedno, dvou, tří a čtyřlůžkových pokojích. Nevyskytne-li se nic nepředvídaného, tedy v letošním roce dokončíme výstavbu dalších objektů pro ubytování 500 studentů, protože samozřejmě roste tlak na ubytování dalších.

Zákon umožňuje rovněž vylepšit situaci v menzách, pokud jde o kapacitu i kalorickou hodnotu. Avšak o neutěšeném stavu kapacity kalorické hodnoty ve všech menzách v republice, jak byla charakterizována tato situace v souboru požadavků, o nichž jsem se už zmínil, nemůže být ani řeči.