V průběhu minulých let se mezi našimi zeměmi vyvinuly úzké styky politické, hospodářské i kulturní. Z Bandungu zazněl poprvé hlas nově nezávislých zemí Asie a Afriky a Indonésie se tak stala jednou z předních základen národně osvobozeneckého hnutí ve světě.

Připomínám tato fakta, aby bylo jasné, že mluvíme jako skuteční a opravdoví přátelé Indonésie. A právě proto nás nemůže nechat lhostejnými krvavý teror, snad největší v dějinách lidstva od druhé světové války, jemuž padlo za oběť podle neúplných odhadů asi 180 tisíc komunistů, vlastenců, revolucionářů a označených z různých důvodů za nepohodlné.

Nevíme zatím, jaká je skutečná situace presidenta Sukarna a jaká bude zahraniční i vnitřní politika nové indonéské vlády. Je nám však jasné, že nelze na jedné straně provádět politiku represe vůči revolučním a vlasteneckým silám a na druhé straně vyhlašovat nebo předstírat antiimperialistickou nebo antikoloniální zahraniční politiku.

Pokrokové a vlastenecké síly Indonésie, které jsou dosti silné, aby přežily těžké ztráty, jistě vyvodí z této bolestné zkušenosti správné závěry, že nelze podceňovat domácí reakční síly a intriky světového imperialismu, který bohužel ani zdaleka ještě není papírovým tygrem.

Tuto zkušenost také v podstatě potvrzuje i nedávný převrat v Ghaně. Je pochopitelné, že otázky vedení státu tou či jinou osobou nebo skupinou, jsou vnitřní věci, do kterých se nemůžeme vměšovat. Ale jako občanům a zvoleným zástupcům lidu této republiky nám nemůže být lhostejné, jestliže v zemi, která dosud patřila k oporám národně osvobozeneckého hnutí v Africe, se pronásledují pokrokoví činitelé, mezi nimi lidé, kteří navštívili Československo a mají známý vřelý vztah k naší republice, jestliže se pálí hanebným způsobem na hranicích socialistická literatura a jestliže tomu všemu - jistě ne náhodou - tleská světová reakce.

Naši lidé se oprávněně ptají, jak si vysvětlit tyto a další série převratů v některých zemích Afriky a Asie. Zdá se mi, že tyto převraty, přes rozdílnost podmínek v jednotlivých zemích, mají jednoho společného jmenovatele. Jde o protiofenzívu spojených sil imperialistických mocností spolu s domácí reakcí. Imperialistické a koloniální země musely v letech 1960-1965 vyklidit poměrně rychle své bývalé kolonie a pozice pod tlakem národně osvobozeneckého hnutí, které využívalo příznivé mezinárodní situace ve zmírnění mezinárodního napětí i morální a materiální podpory, které se jim dostávalo od Sovětského svazu a ostatních socialistických zemí.

I když imperialistické mocnosti ustoupily, s porážkou se ovšem nesmířily. Sbíraly síly, a to především mezi domácí reakcí, která si představovala získání národní nezávislosti jako pouhou výměnu vlajky nebo národní hymny a jako obsazení tučných míst, která zbyla po bývalých kolonialistech, a bránila se úporně jakýmkoliv sociálním reformám, které by znamenaly skutečný krok na cestě k ekonomické nezávislosti i sociální větší spravedlnosti.

Imperialistické mocnosti také využívaly ekonomických těžkostí nově nezávislých zemí k vydírání a získávání privilegií pro sebe a připravovaly a vycvičovaly velmi pečlivě armády a policii, aby jednoho dne tyto složky mohly vystoupit proti legálním vládám a proti vlastnímu lidu. Nyní využily pro ně příznivého momentu, kterým je zostření mezinárodní situace, způsobené americkou intervencí a agresí v jižním Vietnamu. Přitom těžily také z nedostatku bdělosti i z některých chyb, kterých se pokrokové síly afrických zemí dopustily.

Skutečnost, že imperialismus používá metody vojenských pučů, staví jako naléhavý úkol nově nezávislých zemí demokratizaci státního aparátu a nalezení forem, jak zapojit masy obyvatel do řízení a správy státu, aby jej považovaly skutečně za svůj a byly ochotny jej hájit.

Úlohu vojenských spiklenců usnadňuje často okolnost, že v mnoha zemích nově osvobozených spočívá příliš velká odpovědnost na jednotlivcích, byť sebevíce oddaných revoluci a nezávislosti, za kterými však nestojí politická strana nebo hnutí, které by sjednotilo všechny nejlepší revolucionáře i vlastence té které země a bylo by zárukou, že pokusy imperialistů a domácí reakce o převrat by narazily na rozhodný odpor.

Konečně jedním ze zvlášť trpkých poučení je i nedostatek skutečné jednoty antiimperialistických a revolučních sil v Africe a Asii, jež se nedovedly sjednotit tak, aby daly najevo, že jakýkoliv pokus imperialismu o zvrácení vývoje v kterékoli zemi vyvolá jejich společnou akci. I když nelze popřít, že národně osvobozenecké hnutí v Asii a Africe utrpělo v poslední době řadu vážných neúspěchů, přesto není důvod k nějaké panice či pesimismu, neboť rozvoj národně nezávislých zemí je historický proces, který nelze zastavit žádnými převraty, možno jej nanejvýš zpomalit, ale který bude pokračovat dále.

Věříme upřímně, že revoluční síly v Africe a Asii najdou v sobě dosti sil, aby odrazily nápor reakce a mohou jistě počítat s naší upřímnou solidaritou.

Se zvláštními sympatiemi a pozorností sledujeme vývoj Alžírské lidové a demokratické republiky, kterou právem považuje světová veřejnost za zemi, jež má všechny předpoklady stát v avantgardě pokroku v Africe. K tomu ji předurčuje statečný boj, který alžírský lid vedl proti koloniální okupaci po staletí a zejména od zahájení ozbrojeného povstání v roce 1954. Naše republika prokazovala alžírské revoluci všemožnou morální i materiální pomoc a pokračovala v ní i po vítězství.

Vítali jsme pochopitelně odhodlání alžírského lidu jít cestou demokratického a socialistického vývoje. Proto - jako upřímní přátelé alžírského lidu a alžírské revoluce - jsme znepokojováni pokusy vnějších i vnitřních nepřátel Alžírska odvrátit jej od této cesty, vyvolat nesvár mezi revolučními silami a zeslabit jeho spojenectví se socialistickými zeměmi a s mezinárodním pokrokovým a dělnickým hnutím. Tím více nás těší nedávné prohlášení předsedy vlády Boumediena, že Alžírsko neustoupí od své cesty k socialismu a že revoluční síly jsou odhodlány vystoupit proti aktivizaci domácí i zahraniční reakce.

Věříme pevně, že revoluční síly v Alžírsku najdou znovu svou jednotu na základě společného socialistického programu a že z této jednoty nebudou vylučováni revolucionáři pod záminkou, že jsou komunisté či pod kteroukoliv jinou záminkou a že jediným měřítkem bude postoj k revoluci a odhodlání ji bránit. Těší nás také, že se dále rozvíjí obchodní i kulturní styky mezi naší a alžírskou republikou, stejně jako se rozvíjí naše přátelské styky a vztahy se Sjednocenou arabskou republikou, s Guineou, Mali, republikou Kongo-Brazaville, Tanzanii a jinými zeměmi afrického kontinentu, které usilují o důsledně pokrokový vývoj.

Chtěl bych také konstatovat s uspokojením, že se dobře rozvíjejí naše styky s Tuniskou republikou, kde se naše parlamentní delegace mohla při nedávné návštěvě přesvědčit o sympatiích, které k nám chová tuniský lid i jeho čelní představitelé včetně presidenta Bourgiby. Zvláště si ceníme, jak přátelsky přijímají v Tunisu naše odborníky, jichž pracuje v Tunisu největší počet vůbec v Africe, zejména v oblasti zdravotní péče, textilu, školství a tělovýchovy a jsme přesvědčeni, že tato jejich práce vytváří podmínky, aby přes rozdílnost názorů na některé otázky zahraniční politiky mezi námi a tuniskou vládou se rozvíjela naše spolupráce v oblasti ekonomické, kulturní a v neposlední řadě i turistické.

Když mluvíme o vztazích naší republiky s nově nezávislými zeměmi, nesmíme zapomínat, že část Afriky je stále ještě pod koloniálním útlakem. Spolu se všemi národy Afriky a pokrokovými lidmi celého světa odsuzujeme co nejrozhodněji krvavý teror portugalských kolonialistů v Angole, Mozambiku, Portugalské Guineji, jakož i rasistický režim jižní Afriky a Rhodesie a jsme přesvědčeni, že i v těchto zemích s pomocí mezinárodní solidarity a podpory získají Afričané svobodu a národní nezávislost.

Rozmach národně osvobozeneckého hnutí v Africe a Asii se také odrazil i v zemích latinské Ameriky, jejíž revoluční hnutí se stalo pevnou součástí boje tří kontinentů, jak demonstrovala názorně nedávná konference v Havaně. - Příklad socialistické Kuby, která je prvním skutečně svobodným státem v latinské Americe, je povzbuzením pro ostatní země latinské Ameriky, které bojují proti politické a ekonomické závislosti na americkém imperialismu.

Zkušenost z rozvoje našich styků s nově nezávislými zeměmi Asie, Afriky a latinské Ameriky současně s rozšiřováním spolupráce s ostatními zeměmi, jak o tom mluvil ve svém výkladu ministr zahr. věcí s. V. David, přesvědčují názorně, že politika mírového soužití mezi státy s různým společenským zřízením, jak ji vytyčil XX. a rozvinul XXII. sjezd KSSS - a jak ji praktikuje naše vláda, není v rozporu s rozvojem národně osvobozeneckého boje, nýbrž že se vzájemně doplňují a že jde o dva aspekty jedné a téže politiky, která prospívá upevňování míru, pokroku a nezávislosti. Praxe to plně potvrzuje a vyvrací tak různé škodlivé teorie, které chtějí stavět podporu národně osvobozeneckého boje do protikladu s politikou mírového soužití mezi státy s různým společenským zřízením.

Domnívám se, že naše Národní shromáždění má nejen podpořit zahraniční politiku naší vlády, ale hledat vlastní formy, jak tuto politiku uplatňovat v praxi a rozšiřovat ji, i pokud jde o styky s parlamenty ostatních zemí. Na druhé straně by bylo třeba, aby ministerstvo zahraničních věcí ještě lépe ocenilo úlohu, kterou v rozvíjení zahraničních styků může hrát Národní shromáždění, zejména jeho předsednictvo, zahraniční výbor i zájmové skupiny meziparlamentní unie a aby těchto možností více využívalo a pomáhalo zajistit pro ně potřebné podmínky. V tomto směru zůstává ještě mnoho nevyužitých příležitostí. Bylo by také žádoucí, aby poslanci Národního shromáždění byli více než dosud využíváni jako členové vládních delegací pro různá mezistátní jednání u nás i v zahraničí i v mezinárodních organizacích, jak je to běžné v jiných zemích a jak se to i u nás začalo uplatňovat na posledním zasedání OSN. Tím by poslanci mnohem hlouběji zvládli mezinárodní problematiku a mohli by ji uplatnit ve své každodenní práci.

Myslím, že mohu závěrem jménem jistě většiny poslanců Národního shromáždění říci, že upřímně oceňujeme práci všech složek i pracovníků naší zahraniční služby v oblasti diplomatické, hospodářské i kulturní a budeme všemožně podporovat jejich úsilí, aby naše zahraniční politika byla maximálně iniciativní, zásadová i pružná, a aby přispěla co nejúčinněji ke zvýšení prestiže naší republiky, k její bezpečnosti i k rozvoji její spolupráce se všemi zeměmi na základě rovnoprávnosti. Ačkoliv jsme svou rozlohou malou zemí, máme všechny předpoklady, aby se naše země stala aktivním a významným činitelem při upevňování míru a rozvoji myšlenek pokroku a socialismu na celém světě. (Potlesk.)

Předseda NS s. Laštovička: Děkuji s. Pelikánovi. Nyní přerušíme jednání do 15.00 hod.

(Schůze přerušena ve 12.56 hod.)

(Schůze opět zahájena v 15.02 hod.)

Předseda NS s. Laštovička (zvoní): Soudružky a soudruzi poslanci, pokračujeme v rozpravě. Promluví posl. Turečková.

Posl. Turečková: Soudružky a soudruzi poslanci, v souvislosti s dnešním jednáním bych chtěla poukázat na některá nebezpečí, která vyplývají z revanšismu v NSR, který u mne vyvolává dojem, že jde o oficiální politiku bonnské vlády. K tomuto tvrzení mne opravňuje plný soulad mezi vedením sudetoněmeckých krajanských spolků a bonnské vlády i politickými stranami zastoupenými ve Spolkovém sněmu, který byl vyjádřen ve stuttgartském prohlášení.

Toto prohlášení, přijaté na Sudetoněmeckém dni v červnu loňského roku ve Stuttgartu, je založeno na 20 bodech formulovaných k sudetské otázce v roce 1961. Znovu zde slyšíme o právu na domovinu, bývalí sudetští Němci se chtějí vrátit a žít ve svých bývalých domovech, dokonce však ne jako menšina, ale požadují, aby jim byla tzv. německá území v Československu vrácena. Opakují se známé verše o tom, že Němci bydleli v Čechách, na Moravě a ve Slezsku téměř 700 let, že v rámci Československé republiky se bezvýsledně namáhali uplatnit své hospodářské, kulturní a sociální požadavky. Velmi je kritizován odsun Němců, přičemž uváděná statistika je doplněna provokativní poznámkou, že 241 000 Němců přišlo při odsunu od nás o život. Zřejmě má nově vykonstruovaná teze o masových obětech sudetských Němců příznivěji naklonit světové veřejné mínění snaze rehabilitovat všechny válečné zločince a nechat promlčet nacistické zločiny.

Nový program Landsmanschaftu je formulován v souladu s vládnoucími představami o celoevropské integraci. Pravděpodobně z taktických důvodů se v něm nehovoří o platnosti mnichovského diktátu, možnost realizace sudetoněmeckých požadavků se vidí ve sjednocené Evropě. Jak je možno věřit opětovnému prohlášení spolkové vlády, že nemá vůči nám teritoriálních požadavků, když na druhé straně kancléř Erhard v říjnu roku 1964 potvrdil jménem spolkové vlády, že poskytne přesídlencům při prosazování "práva na domovinu a práva na sebeurčení účinnou podporu.

Sudetoněmecké krajanstvo se snaží ovlivňovat nejen bývalé přesídlence a jejich rodiny, ale mínění západoněmecké veřejnosti vůbec. K tomu jim slouží, vedle již uvedené přízně vlády, vedení sociálně demokratické strany, CDU i Svobodné demokratické strany i orgány tiskové. Mohu ujistit dnešní zasedání, že není pro mne ani pro ostatní občany Opavy milou ta skutečnost, že šéfredaktorem ústředního orgánu Sudetendeutsche Zeitung je bývalý opavský občan Lothar Foltinek. Kromě tohoto listu vychází celá řada dalších ústředních a krajských časopisů a týdeníků. Některé místní organizace vydávají svoje Heimatbriefe. Všechny tyto listy se soustavně zajímají o dění v naší republice, zvláště se věnují nedostatkům a obtížím, které řešíme. Polopravdy, zařazování zpráv do různých prorevanšistických výhodných souvislostí, nevěcná kritika i přímé lži a pomluvy, tj. arzenál, který slouží k podněcování a vyvolávání nálad k návratu. Důležité místo v publicistické činnosti západoněmeckého revanšismu mají časopisy v NSR a v Rakousku, jako např. časopis West-Ost, Zeitschrift für Ostforschung, Der Donauraum aj. Články v těchto časopisech bývají zpracovány kvalifikovanými odborníky, kteří se nedávají unést primitivními výpady, mají různou míru objektivity a snaží se ve svých závěrech vzbudit zdání vědeckosti.

Pod přímým vlivem sudetoněmeckého krajanstva pracuje řada zájmových organizací, jako sudetoněmecká mládež, sdružení sudetoněmeckých studentů, sudetoněmecké ženy, sudetoněmečtí turneři a další. Zvláštní postavení v rámci sudetoněmeckého krajanstva má tzv. Witikobund, který sdružuje sudetoněmeckou inteligenci a je uznávaným ideologickým centrem krajanstva.

S posilováním vědomí sudetoněmecké kmenové odlišnosti se začíná od dětí školního věku. Pravidelně se pořádají např. Sudetoněmecké dětské sportovní hry. Také učební osnovy jsou od první třídy zaměřeny na to, aby byly děti vychovávány v revanšistickém duchu. Např. již v prvních ročnících se dětem vyprávějí pohádky a povídky o Rýbrcoulovi a jiných německých pohádkových postavách. Ve třetím a čtvrtém ročníku si děti vyprávějí a kreslí výjevy ze života svých rodičů žijících dříve na našem území. Je to tak zvané vyprávění otců. Symbolem útlaku je obraz německého muže a ženy s dítětem, kteří se zachraňují před českými bandami. V pátém a šestém ročníku je těžiště v zeměpisu. Všechno, kde a kdykoli byla nějaká německá skupina, je označováno jako německé území. V sedmém až devátém ročníku je teorie o rasách a o nadřazenosti nordické rasy a z toho vyplývající vedoucí úloze německého národa ve střední a východní Evropě.

Soudružky a soudruzi, na základě rozhodnutí velmocí bylo, po druhé světové válce přesídleno celkem 13 miliónů Němců. Z toho 10 miliónů do nynější NSR a 3 milióny do NDR. Od nás bylo přesídleno celkem 3,5 miliónu. Skupina tzv. slezských Landsmanschaftů je nejagresívnější a zaujímá jednu z předních pozic v revanšistickém hnutí. Je nejlépe organizována a její příslušník Wenzel Jaksch je předsedou "Svazu vyhnanců", tj. nejvyšší organizace všech přesídlenců. Toto krajanstvo má také největší podíl na vytvoření umělých překážek pro rozvoj demokratických sil v západním Německu po druhé světové válce a značně se zasloužilo o to, že se dosud nepodařilo upravit mezistátní vztahy mezi ČSSR a NSR na zdravých základech.

Za zmínku stojí i organizační struktura, spočívající na členění podle dvou principů, a to územního podle současného bydliště a tzv. domovského podle bydliště před přesídlením. Obě tato dělení se vzájemně doplňují a tvoří důmyslnou strukturu, která odděluje přesídlence od ostatního obyvatelstva a pomáhá je udržovat pohromadě v naději na návrat do ztracené vlasti.

Celá problematika by jistě nebyla v popředí našeho zájmu, kdyby se politika bonnské vlády od snah revanšistů odlišovala. Zatím však je tomu právě naopak. Oficiální představitelé NSR hovoří znovu zcela otevřeně při různých příležitostech o svých požadavcích na východní území, tzn. i na ČSSR. Znovu se ozývají hlasy pro uznání Mnichova, dále postupuje militarizace NSR. To vše nás vede k tomu, abychom pozorně sledovali vývoj politiky bonnské vlády i úsilí revanšistů a dovedli mu včas a dobře čelit.